Tradiční Adventní punč proběhl letos hned na počátku adventu, který byl nejkratší možný vůbec. Během pátku a soboty se akce zúčastnilo celkem 46 lidí a na Emě nás bylo 44 (42 na fotce). Z toho celkem 28 aktivních členů projektu Week of Life. Započítal jsem mezi WoLáky i nejmladšího Ríšu, který den v den Punče začal svůj první týden. Nejmladší WoLák má tedy tří měsíce, nejstarší bez pár dnů 81 let.

Celé dva dny jsou opět průběžné dokumentovány v on-line albu, do kterého tentokrát mohl přispět kdokoliv. Další hromady fotografií a vzpomínek jsou a stále přibývají v týdnech WoLáků a také na profilech v dalších sociálních sítích. V albu Adventní punč 2017 je soubor vybraných fotek od účastníků, které mají v EXIFu správný čas. Další odkazy na informace naleznete v závěru této zprávy.

Pátek 1. prosince 2017

Po páté odpolední se společně se soumrakem na Masarykově náměstí u morového sloupu začala zvyšovat koncentrace WoLáků a tradičně mezi prvními byli ti, co to sem mají nejdále, tedy Liduš a Milan Maxovi, Jana Loudátová se Sabinou, Cvrček, dále Kotišovi, Pepík a vůně punče a dalších horkých nápojů se začala vznášet vzduchem. Vyšlo nám to letos tak, že byla docela zima a tak netrvalo dlouho než všem začala zalézat do bot a pod kůži a tak jsme honem spěchali pod střechu.

Euro klub na rohu Masarykova náměstí není žádný honosný podnik, ale je tam příjemně teplo, dostatek místa, výborná pizza a nonstop provozní doba. Postupně přicházeli další účastníci, Honza a Lucka Lisníkovi, Lillo a Denisa, všichni Lošonští, Hartmannovi a jako poslední opět hudební duo z Budějc, Lenka a Pepa. Sešlo se nás v pátek neuvěřitelných 21 a to je prosím jen přípravná schůze.

Po pravdě řečeno se toho opět moc nepřipravilo, ale zase jsme například objevili jak parádně chutná pizza s domácí tlačenkou od Jany Loudátové, která přinesla výslužku ze zabíjačky. Také proběhl workshop na téma předávání PF 2018, já jsem dostal osobní objektiv značky Zacapa, děkuji všem a především Heleně a Jirkovi. Prý za to jak to pěkně organizuji … psssst, to je tajemství … já nic neorganizuji, já tomu nechávám volný průběh a ono to nějak funguje samo. Každopádně budu mít se Zacapou pěkné Vánoce a také jsem už vyrobil nestandardní adventní věnec, který se bude vyskytovat v mých týdnech ve všech adventních nedělích.

Děkuji také Denise a Lillovi, kteří ke konci večera ochotně a bezpečně dopravili domů Pepíka a vůbec všem zúčastněným za pohodový večer v nestandardním prostředí ostravského nostopu. Před půlnoci dorazili Lenka s Pepou a společně s Cvrčkem jsme pak prošvihli možnost navštívit vedlejší absintové doupě, kde je otevřeno jen do tří hodin. Zkontrolovali jsme tedy jen místo zítřejšího punčového azylu, vyzkoušeli objektiv Zacapa, jestli je funkční (je) a odebrali se do svých domovů a hotelů.

Sobota 2. prosince 2017

V noci byl docela slušný mráz, i když proti Ojmjakonu to není nic, tam se školy zavírají až při -52 stupních. Nicméně to všechno co nasněžilo a začalo tát a přes noc zmrzlo a cestou dolů na náměstí jsem se docela začal bát o zdar expedice, protože jsem nezajistil mačky a cepíny.

Kolem jedné hodiny odpolední se prostor kolem morového sloupu opět začíná zaplňovat a koncentrace WoLáků je zde nejvyšší na světě. Přicházejí další a další účastníci, s některými WoLáky se vidíme poprvé a opět nastává ten krásný efekt, jak se vlastně dobře známe, přestože jsme se nikdy neviděli. Přicházejí také (možná) budoucí WoLáci, jako například moje spolužačka Vlaďka, kamarádi Maxových Zdeňka a Kristián na Emě se později připojuje František Špaček s kamarádem Jirkou.

Opět jsem fascinován, odkud odevšad jsou WoLáci ochotní přijet, jen aby se na pár hodin spolu viděli. Husinec, Budějice, Jestřebí, Praha, Holíč, Nesvačilka, Brno, Žilina, Budišov, Kravaře, Orlová, Havířov, Ostrava … zase to zakreslím do mapy. V atmosféře všeobecného vítání a seznamování teče punč plným proudem, předávají se dárky a vypráví historky. Roman přišel se Sabrinkou, která mu nese fakt dalekonosný fotoaparát, jen se podívejte do fotek. Z virtuálního světa letos vystoupila Alena Letochová s manželem a Svatava Adamová.

Navzdory tomu, že je nás stále více a z náměstí letos vyráží kolem 40 osob, celkem snadno před druhou hodinou vyrážíme směrem k Emě. Jsem zvědavý při kolika účastnících mně policie vyzve, ať předložím povolení ke shromažďování osob. Moje obavy jak překonáme kopec se namrzlým žulovým a asfaltovým povrchem se cestou rychle rozplynou, protože WoLáci jsou bez rozdílu zdatní a šikovní a vše se obejde bez jediného klopýtnutí.

Stejně jako loni zakládáme v polovině cesty první postupný tábor s občerstvením U Fabie, kde se připojuje Karin a vůbec nejmladší účastník a užuž skoro WoLák Ríša, který dnes začíná fotit svůj první týden. Pozornější diváci si všimnou, že má v kočárku již instalovaný vlastní malinkatý fotoaparátek.

Po malém občerstvení pokračujeme dál směrem k haldě Ema. Na rozdíl od loňského roku stále mrzne a zasněžený terén je díky tomu docela schůdný. Všechno kolem je pohádkově zasněžené a tak trochu se nechce věřit, že jsme jen pár metrů od centra města. Díky odpočinku v prvním postupném táboře bez problémů dosahujeme vrcholu haldy Ema, který je vyhřívaný stoletým požárem pod námi. Letos jsem nezapomněl teploměr a naměřil jsem teplotu 52 stupňů Celsia cca 15 cm pod povrchem. Uvnitř haldy dosahuje teplota až 1500 stupňů Celsia.

Viditelnost není letos zcela ideální, ale přesto je v mírném oparu viditelná celá Ostrava a v kombinaci se zasněženou krajinou, ze které vyčuhuje zelený pahorek Emy se nám vydařil celkem typický den na Emě. Trávíme zde docela hodně času, nejprve se pořizuje společná fotografie se 42 lidmi, na které chybí Lillo a Denisa, kteří dorazili až po fotografování. Logo ze svítících tyčinek se nevydařilo úplně podle přestav, přece jen bylo ještě hodně světla. Další zajímavosti letošního focení je skutečnost, že jsem si sebou vzal všechno … stativ, dvoumetrovou selfie tyč, objektivy, dálkové ovládání … jen fotoaparát zůstal v autě … ale řekněte, na co sebou tahat foťák na srazu fotografů … stačí se jen rozhlédnout … a od někoho si ho vypůjčit … díky Pepíku.

Perfektně funguje občerstvovací provoz, tradičně se pila Kosher Hruškovice, kterou do Ostravy přivezli Lošonští, Honza dodal WoLovici číslo 10, také kolovalo několik láhví skvělé domácí slivovice a Luky nakonec vytáhl láhev Jack Daniels Fire, která se vypařila v tak rekordním čas, že jsem měl pocit časového paradoxu.

Možná na tom má podíl také genius loci tohoto magického místa. Místa, které je dnes nejvyšším bodem města Ostravy a přitom to na počátku byla naopak díra. Logicky, nikdo přece nezačne vytvářet haldu na kopci, vybere si spíše nějaký dolík. A do toho dolíku lidé mnoha generací kámen po kameni vršili hromadu tak dlouho až vytvořili nejvyšší horu nad městem. Horu, která hoří a ze které i po stovce let vychází všechna ta energie, co do ní byla vložena. Nějak se nám zkrátka zpátky do města nechtělo a tak se postupně po skupinkách couráme dolů až skoro za tmy.

Základnu máme letos v Radioklubu, kam se padesátka lidé vejde tak akorát. Je připravena gulášovka a malý raut, čaj se vaří na plné pecky a pivo teče proudem. Postupně sem přicházejí všichni účastníci a po rozmrznutí se rozbíhá zábava. Dětská sekce expedice se ochotně ujme zpracování stále svítících tyčinek z loga a vytvoří z nich barevné závěsy a girlandy se kterými pak uspořádají taneční představení. Cvrček se ochotně ujímá výběru finančního příspěvku na raut a v souladu s jeho profesi má značnou autoritu.

Stejně jako loni nechám pro všechny vytisknout společnou fotografii, opatřenou vrcholovým razítkem Adventní punč 2017. Také na razítkování jsem nezůstal sám a mám kolem hromady pomocníků a že jich je třeba. Letos je o razítko opravdový zájem a v kanceláři se stále tvoří dlouhá fronta. Razítko si někam nechal dát snad každý účastník a vzhledem k docela trvanlivé barvě bude vzpomínka na tento punč ještě dlouho živá.

Do toho všeho začínají pronikat první tóny kytar a Martin Indruch s Honzou Lisníkem hrají jako o život. Do všeobecného povídání, hraní a razítkování se pomalu začínají loučit ti, co odjíždějí domů. Pomalu se blíží půlnoc a Radioklub se postupně vyprazdňuje. Do hry se zapojuje hudební duo z Budějic a pohoda, která panovala po celý dnešní den je stále intenzivnější, jakkoliv se to zdá nemožné. Když pak Lenka a Pepa předvádějí kam až všude během hry dosáhnou prsty na hmatníku kytary, Cvrček konstatuje že to vypadá jako když se po kytaře prochází velký pavouk. A ono jim to přitom stále krásně zní. Díky Cvrčkovi za záznam.

Poslední stateční vydrželi stejně jako včera do třetí hodiny ranní, cílovou sestavu naleznete na závěrečné fotografii, pořízené stylově ve fotoateliéru. Rozloučíme se a já pak ztichlým městem opět stoupám do stejného kopce jako odpoledne a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Třeba jak báječné je setkání lidí, které spojuje radost ze života, protože to je zřejmě nejvýraznější společná vlastnost WoLáků, jak je mi mezi vámi dobře a jak se těším na nějaké další setkání. Děkuji vám všem, moji milí WoLáci za to že jste a že smím být jeden s vás.

Koho zajímají nějaké statistické údaje, tak tady jsou čísla a odkazy:

• Adventní punč 2017
• Seznam účastníku s odkazy na týdny.
• Přehled míst odkud jste přijeli.
• Přehled míst na mapě.

Za redakci Week of Life
Zdeněk Kamrla