Na fotografické vlně s Megapixelem

Otakar Metlička, vítěz roku 2014

Již druhým rokem běží velká fotografická soutěž Rok s Megapixelem, kterou pořádá náš významný partner, společnost MEGAPIXEL s.r.o. Soutěží se o zajímavé ceny jak v jednotlivých měsíčních tématických kolech, tak v celkovém ročním hodnocení. V soutěži potkáte mnoho známých fotografů jak z osobního, tak z virtuálního fotografického světa, včetně projektu Week of Life, jehož někteří členové se zde velmi výrazně prosazují.

Zdeněk Dvořák, první místo za téma Království zvířat

Roman Jaroš, čtvrté místo 2014

Společnost MEGAPIXEL s.r.o. je pro vás také ideálním partnerem v případech kdy potřebujete poradit s výběrem a nákupem fotografické techniky, případně v podstatě s čímkoliv co s fotografováním souvisí. V diskusních fórech u jednotlivých produktů nebo přímo na obchodních místech jsou k dispozici odborníci, připravení odpovědět na vaše dotazy a vybrat řešení pro vás osobně na míru. Vše si můžete na místě v Praze, Brně nebo Ostravě osobně vyzkoušet nebo si zboží nechat poslat přímo domů.

MEGAPIXEL

Pokud již vyhovující fotografickou techniku máte a chcete se dále vzdělávat v umění zachycení jedinečných a neopakovatelných okamžiků, tak i v tomto případě vám bude společnost MEGAPIXEL s.r.o. nápomocná. Je zde k dispozici řada specializovaných kurzů jak pro začínající fotografy, tak pro ty kteří potřebuji své znalosti zdokonalit a prohloubit. Všechny kurzy vedou zkušení lektoři, kteří poradí, jak na to a díky praktickým ukázkám a vzájemné komunikaci lektora a účastníků foto kurzu si každý odnese spoustu cenných informací. Mezi lektory jsou také významné osobnosti Week of Life, jako samotný zakladatel projektu Adolf Zika nebo obrazový redaktor Zdeněk Dvořák.

Společnost MEGAPIXEL s.r.o. se těší na vaši návštěvu.

Fotografické kurzy Megapixel

Společnost Megapixel, která je významným partnerem Week of Life poskytuje zázemí a podporu pro širokou obec fotografů už řadu let. Kromě prodeje fotografické techniky a souvisejících služeb nabízí také řadu specializovaných kurzů jak pro začínající fotografy, tak pro ty kteří potřebuji své znalosti zdokonalit a prohloubit. Všechny kurzy vedou zkušení lektoři, kteří poradí, jak na to a díky praktickým ukázkám a vzájemné komunikaci lektora a účastníků foto kurzu si každý odnese spoustu cenných informací. Mezi lektory jsou také významné osobnosti Week of Life, jako samotný zakladatel projektu Adolf Zika nebo obrazový redaktor Zdeněk Dvořák.

V nabídce vyhledávaných kurzů s Adolfem Zikou je aktuálně k dispozici kurz Akt s Adolfem Zikou, jehož nejbližší termín je sice až 6. října letošního roku, ale v této chvíli už zbývá jen posledních pár volných míst. Adolf Zika má v oboru aktu velmi bohaté zkušenosti a je zároveň výborným učitelem. Nepromeškejte svou šanci na cestě za lepší fotografií.

 

 

 

 

 

 

 

Dalším zajímavým kurzem je Reportážní fotografie se Zdeňkem Dvořákem, které se koná letos 16. září a také v tomto kurzu volná místa rychle ubývají. Skvělou reportáž či dokument můžete vytvořit v rodině či blízkém okolí. Ať jde o koncert oblíbené kapely, výstavu psů, výlov rybníka, oslava narozenin, svatba, zabíjačka či jen každodenní život vaší rodiny. V tomto oboru je Zdeněk Dvořák uznávaný odborník a rád se s vámi o své zkušenosti podělí.

Redakce kurzy společnosti Megapixel doporučuje.

 

Jede traktor, je to Zetor …

Je právě sobota 23. května 2015 14:00. Je tomu přesně týden, co byl oficiálně zahájen sraz členů a přátel Week of Life ve Slupi, v penzionu Za mlýnem Lenky a Zdeňka Dvořákových. Původní program obsahoval pouze tři body v sobotu. Vzájemné seznámení členů, prohlídka Prčíkovic sbírky traktorů a večer návštěvu vinného sklípku. Ačkoliv to všechno vypadalo celkem jednoduše, byli jsme plní obav … kolik lidi asi přijede, zda budou všichni spokojeni, jaké bude počasí … a podobně. Mám nějaké drobné zkušenosti s několik srazy v Ostravě a tak jsem Zdeňka uklidňoval, že Woláci jsou neuvěřitelně v pohodě a všechno dobře dopadne. Výsledek však mnohonásobně předčil i mé očekávání.

Pokusím se slovy neuměle vyjádřit co se vlastně stalo. Energie a kreativita účastníků srazu se ve výsledku zněkolikanásobila a sraz se tak nějak samovolně protáhl na celé tři dny, od pátku až do neděle. Tyto dny byly nabité programem a událostmi, v nichž mnohé se organizovaly a realizovaly za pochodu a které doprovázela všudepřítomná dobrá nálada. Celkově se srazu zúčastnilo 48 lidí včetně dětí, z toho 28 aktivních Woláků a 38 lidí je na oficiální fotce ze sobotního odpoledne. Tyto fotky jsou vlastně dvě, jedna digitální a druhá focená současně odpadkovým košem Trash Can 273, který nás jako stroj času posunul někde o 100 let zpátky. Jaký tedy byl nakonec skutečný program.

Setkání

Když jsme v pátek kolem páté s Romanem a holčičkami dorazili na místo, tak už zasedal přípravný výbor ve složení Pepík, Maxovi a Lošonští a za chvíli dorazila Noli. Byl tam také člen WoL David Wolf s přítelkyni Galinou, kteří seděli u jiného stolu s místními a než jsem se s nim stačil seznámit, tak odešli. Snad to příště dopadne lépe a seznámíme se osobně.

Přípravný výbor

Páteční program byl ve znamení probírání života a fotek a také odpovědného plánování, co všechno zítra vymyslíme. A také ve znamení čekání na … nikoliv Godota, ale Lenku s Pepou, kteří vyjeli z ČB později a poněkud cestou bloudili. Nicméně podávali Milanovým prostřednictvím zprávy o své poloze, tak jsme je sledovali takřka on-line. Mimochodem to já už jsem několik hodin pořizoval v pravidelných intervalech fotografický On-Line záznam v naději, že tam na druhé straně je spousta lidí, co to sledují. 🙂 Večer jsme se všichni přesunuli do restaurace Podzámčí, kam už našli cestu také Lenka s Pepou a kde pokračovala přípravná schůze. Nakonec se nikomu nechtělo jít spát, ale zavírací doba to rozhodla za nás.

Oficiální část

Sobotní dopoledne měl většinou každý svůj osobní program pro prohlídku okolí a penzionu Za mlýnem … a že je tady co vidět. A také přicházeli další a další účastníci a nálada se stupňovala do neuvěřitelné pohody. Kolem druhé Zdeněk Dvořák všechny oficiálně přivítal a předal mi slovo, protože s této chvíli už téměř ztrácel hlas. Já jsem omluvil našeho hlavního Woláka, pana Ziku, kterému nakonec okolnosti a pracovní povinnosti zabránily se srazu zúčastnit. Jsem jeden z mála, kdo opravdu ví jak moc chtěl s námi pobýt a jak moc ho mrzelo, že to nebylo možné. Pokusil jsem se sdělit zhruba všechno co vám asi tak chtěl říct a také odpovědět na vaše dotazy. Vězte, že jsem prozradil ze zákulisí vše, co prozradil lze a doufám, že jsem vás nenudil.

Prčíkovy traktory

Nasledoval přesun na pole, kde bylo připraveno 6 různě starých traktorů Zetor pana Prčíka a jeho přátel Jitky, Břetislava a Filipa Henešových. Nepochybuji, že Prčíkovic rodinu všichni znáte ze Zdeňkových týdnů a vy co jste ho poznali osobně už tady v týdnech o něm hovoříte láskyplně jako o dědečkovi Prčíčkovi. Já jsem se s ním okamžitě skamarádil a tak mu zde budu dále říkat Milan.

Traktorový workshop

Následovaly fotografické orgie na téma „vyfoť Zetor ze všech stran“ a já připravil fotoaparát a koš k pořízení oficiální fotky ze srazu. Vycházel mi čas na 15 sekund, ve kterých jsem se pokusil doběhnout mezi ostatní, aby tam ze mne byl alespoň stín. Dopadlo to pochopitelně špatně, protože na fotce nejsem (což mi nezabránilo v tom se na ní na FB označit) a expozici jsem téměř dvojnásobně přetáhl … já už ty krátké tratě moc nedávám. Ale nějakým řízením osudu z koše vylezla fotka jako z počátku minulého století, která navíc může sloužit jako zábavná hra na téma „kdo se pozná na fotografii“. Obě fotky jsou zde pro všechny ke stažení v tiskové kvalitě a všem účastníkům srazu dávám absolutní právo s nimi neomezeně nakládat podle vlastního uvážení.

Traktorová exhibice

Pak následovala traktorové exhibice. Milan se svým synem Františkem nám předvedli, co všechno Zetory dokážou a že toho dokážou. Rychlostní závody, přetahovaní lanem, stavění na zadní, také projížďky po poli a kdo měl zájem, tak mohl traktor sám řídit … já jsem neodolal a hrozně jsem si to užil. Všechno s Milanovým fundovaným výkladem. Na závěr si nechal Ľuba rozložit traktory volně po poli a v západu slunce si uspořádat soukromý traktorový workshop. Výsledek určitě uvidíme v jeho týdnu a už je také něco k vidění na Facebooku.

 

Odpočinek

Čas před odchodem do sklípku jsme vyplnili odpočinkem a hovory o všem možném. Také ochutnáváním dobrot, které nabízí penzion Za mlýnem. Lenka a Zdeněk nám s láskou servírovali například výborné regionální sýry, hermelín s meruňkovou marmeládou, skvělé utopence, Dalešické pivo, Brču a výborné víno.

Ve sklípku

Na sedmou hodinu jsme se přesunuli do vinného sklípku vinaře Médi. Ten vysvětlil co nás dnes čeká, například vynikající Veltlín a Cabernet. Na rozdíl od včerejška byl krásný teplý večer a tak jsme až hluboko do setmění seděli venku před sklípkem a teprve pak se uchýlili dovnitř. Z udírny vonělo vynikající cigáro, všude byly různé dobroty na zakusování, víno lehké a lahodné a nad vinicemi zacházelo slunce způsobem, že kdyby to viděl Paul Mc Cartney, tak napíše hit, za který by si koupil celou Anglii i s koloniemi. Do toho všeho celou dobu nádherně zpívali a hráli na kytary Lenka a Pepa. Byl to dlouhý a krásný večer a nikomu se nechtělo jít spát.

To je dost, žes nás taky jednou vyvez

Ráno jsme vstali s čistou hlavou, protože Méďovo heslo „život je příliš krátký na to, abychom pili špatné víno“, nejsou jen prázdná slova. Během dopoledne jsme se všichni sešli Za mlýnem a pak vypukla další neplánovaná akce. Milan Prčík přistavil Zetor s valníkem, na který jsme nanosili lavice a židle, všichni na něho nasedli a František Prčík za volantem nás pomalou a opatrnou jízdou mimo hlavní komunikace provezl kolem Slupi, Jaroslavických rybníků, zámku a zase zpět. Měli jsme sebou karton vynikajícího lehkého Cideru od Mojmíra, u kterého jsem byl ubytován a který mne takto odměnil a to, že jsem mu ve tří ráno zahrál a zazpíval. Měli jsme také kytaru a tak se po celou dobu hrálo a zpívalo, lidé nám mávali a vybíhali na zápraží, děti nás doprovázeny na kolech a ještě teď když to píšu, tak si nejsem zcela jistý zda to byla skutečnost a nebo sen.

Poděkování

Všechno jednou končí a tak skončil i tento víkend. Všichni jsme se rozloučili a rozjeli se do svých domovů se slibem, že se za rok zase ve Slupi uvidíme. Děkuji za sebe i za redakci WoL všem zúčastněným za to, že jsem celé tři dny nezaznamenal ani náznak nějakého konfliktu nebo nepohody a to včetně mnoha děti, které se nenudily a byly šťastné a veselé. Že to je normální? Ano .. ale pouze v báječné rodině WoL. Speciálně pak děkuji Lence a a Zdeňkovi za poskytnutí zázemí a skvělou péči o nás všechny, Milanovi za organizaci traktorové show, Františkovi za totéž a také za perfektní taxíkářské služby, paní Prčíkové za shovívavost se kterou musela sledovat, co to tam zase ti chlapi tropí a Lence a Pepovi za fantastickou hudební produkci.

Dozvuky

Pomalu se na nás začínají hrnout týdny, ve kterých je sraz zaznamenán a také se v různých odkazech a na Facebooku objevují fotky a komentáře k této události. Abych vám trochu usnadnil hledání, tak jsem vše co šlo kolem mne shromáždil na stránce srazu na statistikách. Hlavně tam je seznam účastníků seřazený podle pořadí na oficiální fotce zleva a pak postupně ostatní, co na fotce nejsou. Pokud mi dáte vědět o dalších odkazech na aktivity srazu, tak je tam také přidám, stejně jako týdny když budou postupně přicházet.

Byla to pro mne velká čest strávit s vámi všemi tento báječný čas a moc vám za to děkuji.

Za redakci Week of Life
Zdeněk Kamrla

Soutěžní úspěchy WoLáků

V komunitě Top fotografie byla před časem vyhlášena soutěž na téma malí lidé malým foťákem. V současné době proběhlo celkové vyhodnocení a my s potěšením oznamujeme, že vítězem se stal Zdeněk Dvořák, na druhém místě se umístila Petra Šochmanová a v TOP10 také zabodoval kevin v. Ton, všichni tři členové Week of Life. Všem za redakci gratulujeme přejeme mnoho dalších úspěchů.

Redakce Week of Life

Week of Life ve vzdělávacím pořadu

„Fascinujícím projektem s celosvětovým dosahem je i Week of Life českého fotografa Adolfa Ziky. Kdokoliv na něm může pomocí třiašedesáti fotografií dokumentovat běžný týden svého života, takže se projekt de facto stává fotokronikou celého lidstva“.

Těmito slovy představuje Roman Zach projekt Week of Life v osvětovém projektu nazvaném Jak na Internet. Projekt je dílem sdružení CZ.NIC a formou zábavných, dvouminutových videí, přibližuje divákům problematiku Internetu. V různých cyklech ho opakovaně vysílá Česká televize a tento díl s názvem Sdílení fotografií na Internetu jste mohli shlédnout v pondělí 23. března 2015 večer.

Bryce Canyon a Zion National Park

O parcích Severní Ameriky by se dalo psát ještě dlouhou dobu, nicméně je třeba dát prostor dalším tématům a fotograficky zajímavým oblastem. Doufám, že vám seriál byl přínosem ať již v oblasti námětů, jak co fotit, tak v případných přípravách na vaši vlastní cestu za přírodními poklady jihozápadu USA. Jak jsem avizoval, vypravíme se dnes v závěru do dvou známých utažských parků Bryce Canyon a Zion National Park.

BRYCE CANYON, CELKOVÝ POHLED KOUSEK OD INSPIRATION POINTU

Ač velmi profláknutý, je tento celkový pohled na kaňon opravdu výjimečným zážitkem. Fantazie geologických pochodů tohoto místa je skutečně bezmezná. Snímek je složen z devíti vertikálních záběrů pomocí panoramatické hlavy Nodal Ninja.

Technické údaje
ohnisko 24 mm, clona 20, čas 1/15 s, ISO 200, šedý přechodový filtr LEE 0,9 soft, polarizační filtr LEE

Bryce Canyon

Snad každý již viděl nějaké fotografie tisíců rozeklaných věží z červeného pískovce, často označovaných také jako tzv. „Hoodoo“, které na vás mohou uvrhnout kletbu. Podle Paiutů, indiánského kmene, který před příchodem bělochů oblast obýval, byly tyto útvary legendární zkamenělí lidé. První mormonský přistěhovalec Ebenezer Bryce se však o parku vyjadřoval více prozaicky: „Děsné místo, když se vám sem zatoulá kráva!“Bryce Canyon byl ustanoven národním parkem již v roce 1924, svou funkci však plní až od roku 1928. Před miliony let se na místě dnešního parku nacházelo veliké sladkovodní jezero, do kterého přinášely řeky množství pískových sedimentů a dalších minerálů. Žlutočervená barva je způsobena minerály železa a barva růžová manganem. Zhruba před 10–15 miliony let byla oblast vyzdvižena a začal proces jedinečné formy zvětrávání, která dala vzniknout útvarům, jak je známe dnes. Bryce Canyon byl vytvořen působením stálého cyklu mrazu a tání, který se zde opakuje v průměru 200× za rok. Dešťová voda, která se dostává do drobných trhlin, následně v noci zamrzá a expanduje, čímž dochází k neustálému rozrušování porézního materiálu a ke vzniku charakteristických věží.

PANÁČKUJÍCÍ „ČIPMANK“

Tito malí hlodavci proslavení v kresleném seriálu Chip a Dale jsou neodmyslitelnou součástí Bryce Canyonu. Svůj cirkusový výstup pro kousek vaší svačiny budou předvádět na každém kroku.

Technické údaje:
ohnisko 160 mm, clona 6, čas 1/200 s, ISO 200

BRYCE CANYON, QUEEN´S GARDEN

Známá formace na vycházkovém treku pod římsou. Královna by měla být ta štíhlá postavička vlevo. Snímek je složen z deseti vertikálních záběrů pomocí panoramatické hlavy Nodal Ninja.

Technické údaje
ohnisko 28 mm, clona 20, čas 1/50 s, ISO 200, šedý přechodový filtr LEE 0,9 soft, polarizační filtr LEE

Park lze navštívit i v zimním období, kdy pestrobarevné věže kontrastují s bílou sněhovou pokrývkou. Nejkrásnější výhledy na kaňon jsou dle mého názoru z Inspiration Pointu a Bryce Pointu. Obě místa jsou vhodná pro ranní fotografování. Sunset Point, jak již název napovídá, poskytuje optimální večerní výhledy. S dlouhým sklem si odsud pěkně přitáhnete například známou formaci Amphitheatre. K fotografování není vhodná doba kolem poledne, kdy jsou stíny minimální a tvary velmi ploché. Optimální je vyrazit v letních měsících již po páté hodině ranní… Při plánování cesty doporučuji věnovat minimálně půl dne Red Canyonu na severozápadní příjezdové cestě. Pískovcové věže v této části jsou totiž sytě červené a – troufnu si tvrdit – i fotogeničtější než věže samotného Bryce Canyonu.

RED CANYON

Red Canyon je takovým předvojem známého Bryce Canyonu. Nedosahuje na něj zdaleka svojí rozlohou, ale rozhodně jej převyšuje, co se týče sytosti barev skalních formací. Pokud nespěcháte, určitě zde můžete s fotoaparátem strávit celý den.

Technické údaje:ohnisko 20 mm, clona 22, čas 1/5 s, ISO 200, šedý přechodový filtr LEE 0,9 soft, polarizační filtr LEE

Zion National Park

Zion National Park je jedním z nejnavštěvovanějších parků, proto je vhodnější, nemáte-li rádi prodírání se hloučky turistů v „jarmilkách“, naplánovat vzdálenější trasy od hlavního údolí. Stejně tak pro zajištění místa v kempech, které jsou většinou obsluhovány na bázi „first come, first served“, je dobré dojet do parku co nejdříve. V sezoně je odpolední šance na volné místo pro stan takřka mizivá. Z pohledu Evropana nepůsobí Zion na první dojem až tak výjimečným dojmem, protože svým charakterem hodně připomíná evropské hory, ale při detailnějším prozkoumání budete žasnout nad rozmanitostí geologické stavby a bohatostí fauny a flory. Hebrejské slovo Zion znamená útočiště, útulek, což park skutečně je pro řadu jedinečných rostlin a živočichů. Název Zion lze také vykládat jako nebeské město Boha a pro mormonské usedlíky to byla inspirace k pojmenování oblasti.

ČERVENÁ SUŤ V RED CANYONU

V detailech je Red Canyon snad i fotogeničtější než jeho slavný „kolega“ Bryce. Dominantou tohoto širokoúhlého záběru je suchý keř kontrastující se sytě červenou sutí.

Technické údaje
ohnisko 25 mm, clona 22, čas 1/3 s, ISO 200, šedý přechodový filtr LEE 0,9 soft, polarizační filtr LEE

ZION, ANGELS LANDING

Výhled z vrcholu skalního masivu na Angels Landing je krásně dekorován červeně kvetoucími kaktusy, jako kdyby tady úřadoval nějaký vášnivý „skalničkář“. Výstup bych asi nedoporučoval těm z vás, co máte strach z výšek, ale trocha adrenalinu při přidržování se kovových lan v poslední části výstupu rozhodně stála zato.

Technické údaje
ohnisko 25 mm, clona 22, čas 1/3 s, ISO 200, šedý přechodový filtr LEE 0,9 soft, polarizační filtr LEE

KAVERNA V ZIONU A SVÍCENÍ BLESKEM

Průhled zpod převisu by byl standardním snímáním hodně kontrastní, a tak jsem otvor prosvětlil použitím externího bezdrátového blesku. Aby světlo blesku nebylo studené a navozovalo spíše teplou sluneční atmosféru, použil jsem na blesk přiložený oranžový filtr. Záběr je snímán panoramatickou hlavou Nodal Ninja a je složen z pěti snímků na výšku.

Technické údaje
ohnisko 22 mm, clona 8, čas 1/80 s, ISO 200, externí blesk s oranžovým filtrem, panoramatická hlava Nodal Ninja

 
ZION NATIONAL PARK

Rozmanitá geologická stavba v ohromujícím měřítku je hlavní devizou parku a dá se jí krásně využít při komponování záběrů.

Technické údaje
ohnisko 160 mm, clona 6, čas 1/30 s, ISO 200, šedý přechodový filtr LEE 0,9 soft a 0,6 soft, polarizační filtr LEE

ZION, SUBWAY

Jedinečný trek v oblasti Kolob Canyons příznačně zvaný Subway. Zážitky z tohoto treku mám jen zprostředkovaně od svého bratra Radka, který je taktéž autorem snímku. Nicméně pokud vám nevadí občas voda po pás, pak mohu jenom doporučit!

Technické údaje
ohnisko 15 mm, clona 4,5, čas 1/20 s, ISO 100, Nikon D200

Ivan Anderle
BRYCE CANYON, SUNRISE POINT

Tomuto snímku předcházelo hodně pevné vůle. V době, kdy jsme navštívili Bryce Canyon, vycházelo slunce kolem páté hodiny ráno. Pro kompenzování vysokého kontrastu na horizontu vycházejícího slunce jsem musel použít dva šedé přechodové filtry LEE. Panorama je složeno z devíti snímků nasnímaných panoramatickou hlavou Nodal Ninja.

Technické údaje
ohnisko 25 mm, clona 22, čas 1 s, ISO 200, šedý přechodový filtr LEE 0,9 soft a 0,6 hard

Pokud vaše návštěva nespadne do období přívalových dešťů a chcete si odnést opravdu jedinečný zážitek, nevynechejte tzv. Subway v oblasti Kolob Canyons. Nebude to až tak zážitek fotografický jako spíše osobní. Trasa vede uzoučkým kaňonem ve spodní části oválného průřezu, který nápadně připomíná tunely metra – proto subway. Rozhodně však nepočítejte, že kaňonem projdete suchou nohou. V některých pasážích vám bude voda sahat po pás, a tak z fotografické výbavy berte s sebou jen to nejnutnější, co můžete bezpečně přenášet nad hlavou. Z výhledů nad hlavním údolím velmi doporučuji večerní výstup na Angels Landing. Užijete si zde i trochu adrenalinu. Finální úsek totiž šplhá po úzké hraně poslední části masivu vyčnívajícího nad údolím a je třeba se přidržovat ocelových lan. Výhled na „otevřenou učebnici historie geologie“ tohoto kontinentu je však nezapomenutelnou odměnou.

V závěru našeho seriálu snad ještě pár dalších tipů na jedinečná místa jihozápadu Spojených států, na která se již nedostalo prostoru, nicméně která stojí za to nevynechat:

  • V Nevadě je to Red Rock Canyon State Park pár kilometrů na západ od Las Vegas a Valley of Fire u silnice 169 na severozápad od Las Vegas.
  • V Kalifornii Kings Canyon a Sequoia National Park. Samozřejmě San Francisko, malebné město evropského charakteru s neuvěřitelně strmými uličkami a Hollywoodem zvěčněnou Lombard Streat. Fotografie západu slunce nad mostem Golden Gate z pobřeží na jeho jihozápadní straně se určitě zařadí mezi skvosty vaší galerie. Nezapomeňte ani na Josua Tree National Park se záplavou fotogenických a mystických Josua Trees.
  • V Arizoně Canyon de Chelly, opředený bohatou indiánskou historií, kde se mimo jiné natáčela řada známých westernů. Pink Desert a Petrified Forest s jedinečně dochovanými zkamenělinami kmenů stromů starých až 200 milionů let.
  • V Coloradu známé Rocky Mountains, neuvěřitelná skalní puebla Messa Verde, hrozivě strmý a hluboký Black Canyon of The Gunnison a vysoké pouštní duny – Great Sand Dunes National Park.
  • V Idahu Craters Of The Moon National Monument.
  • Ve Wyomingu Devil’s Tower National Monument.
  • V Utahu pak další části Vermilion Cliffs, Coral Pink Sand Dunes State Park, Salt Lake State Park se stády bizonů, Kapitol Reef a řada dalších…
  • Hodně štěstí a dobré světlo na všech vašich cestách!
Ondřej Brunecký, www.ViewART.cz zdroj mediální partner  FotoVideo

Otazníky kolem Adolfa Ziky

Když jsem připravoval tento materiál, o kterém jsem přemýšlel již delší dobu, řekl jsem si, že by měl být jiný než všechny články, které o tomto v mnoha věcech kontroverzním fotografovi byly napsány. Málokterý český fotograf současnosti je totiž obklopen tolika otazníky jako osmatřicetiletý Adolf Zika. Jako málokterý český fotograf poslední doby je tolik vzdálený klasické představě o tom, jak by měl vypadat a chovat se typický fotograf, jenž je do řemesla zapálen tělem i duší. Dle slov Adolfa Ziky vlastně ani fotograf není a za fotografa se nepovažuje… Jeho aktivity v tomto směru a úspěchy za našimi hranicemi tomu ale zase nenasvědčují.

Od doby, kdy prestižní výstavní prostory pražské Staroměstské radnice zaplnily desítky fotografií černobílých uměleckých aktů tohoto stále mladého umělce, uplynulo už docela dost času. Média tuto událost zaznamenala v docela slušném měřítku a krátká reportáž České televize o retrospektivní výstavě nešetřila chválou. To byl rok 2008. Chvilku jsem sledoval, jak a kdo k výstavě přistoupil, a pomalu jsem začal objevovat jistý druh českého fenoménu, který byl typický i pro jiné umělce, nebo spíš významné fotografy. V diskusních fórech pod řadou článků, jimiž byl posetý internet, se objevovaly komentáře, které oscilovaly mezi vrcholným obdivem a upřímnou nenávistí. Protože autora znám už dlouhá léta a měl jsem možnost poznat více jeho poloh skrze zájmeno vy, tak se mi snad podařilo zachovat si i jistý odstup nad celým tím emocionálním „cirkusem“. A snad jsem se tak i dopídil k vlastnímu osobnímu stanovisku, nebo chcete-li názoru, čímž se mi možná podařilo narovnat některé otazníky kolem zajímavé osoby Adolfa Ziky.

I proto jsem si připravil následující otázky pro rozhovor složený ze tří samostatných částí. Po jeho prvním přečtení jsem nabyl pocitu, že se mi přece jen podařilo proklouznout do umělcovy duše, nebo dokonce nakouknout pod pokličku někdy až příliš emotivního fotografického showbyznysu. No, posuďte sami.

Část první: ZLÍ DUCHOVÉ BYLI ZAHNÁNI

Adolf Zika

R. S.: Adolfe, souhlasíte s tím, že budete odpovídat bez obalu, kliček a přímo k věci?

To jste mě rozesmál hned v úvodu. Jistě, dělám to tak vždycky, tak úplně netuším, jak to myslíte, ale pojďme…

R. S.: Snažil jsem se opravdu na tento rozhovor připravit, prošel jsem si dostupné materiály od roku 1995, kdy jste vyhrál Czech Press Photo, a musím konstatovat, že jste se krásně projel na horské dráze. Čím to, že je vaše kariéra tak různorodá, barvitá a místy i kontroverzní?

Možná je to tím, že pravá horská dráha nejdříve jede nahoru a pak dolů a pak zase nahoru a nakonec skončí dole a vy vystoupíte. Jenže já jsem nastoupil nahoře, úplně nahoře a pak jel jen trochu rovně a vystoupal ještě výš a výš a pak sletěl úplně dolů, trochu si i natlouk a teď už zase jezdím a jednou z ní nechci vystoupit, ale vyletět, vyletět úplně do oblak. Člověk by neměl chtít vystoupit na zemi.

R. S.: Hm, metafora! Buďte konkrétnější, přesnější…

Ale vždyť já jsem, vy jste použil přirovnání, tak v něm jen pokračuji. Mluvím o celém tom kariérním postupu! Začalo to na Czech Press Photu, jehož nejsilnější kategorii jsem tenkrát vyhrál, aniž bych fotil déle jak tři měsíce. Byl jsem absolutní amatér a najednou se vidím mezi českou špičkou. Pak byla chvilku ta rovina, o které jsem mluvil, já se trochu rozkoukal a přihodil se mi úspěch s německou Leicou, to byla ta věc spojená s Photokinou, však víte. No a pak se ta vaše horská dráha pekelně rozjela, nijak víc jsem se o to nepřičinil. Jenže jak už to jelo, tak jsem si řekl: měl by ses, chlapče, do té cesty trochu zapojit. A začal jsem ten směr trochu ovlivňovat sám. Jasné je, že po tomto začátku jsem neměl jen přátele.

R. S.: Ano, toho jsem si všiml v mnoha příspěvcích pod diskuzemi v článcích o vaší osobě. Proč myslíte, že to tak je?

Zaprvé je to velice jednoduché a zadruhé to není nic neobyčejného, patří to k úspěchu stejně jako nenávist k lásce. Já jsem byl tenkrát velice mlád, bylo mi 23 let a hned jsem sbíral jeden úspěch za druhým. Jasné je, že někteří hledali v té rychlokvašce chyby, a proč ne? Snažili se najít důkazy pro to, že úspěchy nebyly oprávněné. Ale na druhou stranu rozhodovala o nich veliká jména fotografie, která mne v tu dobu neznala – ani v případě CPP a ani v případě Leiky No a rozhodli tak, jak rozhodli. A pak na scénu k fotkám nastoupil i jejich autor, který se nějak profiloval, jednoduše nestál v ústraní, byl trochu pankáč, a to už se některým zase moc nelíbilo. A tak se to všechno začalo mlít. Místo toho, abych byl roztomilý, tak jsem byl roztodrzý…

Adolf Zika Adolf Zika

R. S.: To máte pravdu, jelikož úplný obrat v postojích se dal vypozorovat od lidí, kteří vás vynášeli v článcích do nebe – viz text Daniely Mrázkové v dávném vydání Magazínu fotografie s vaší titulkou a některé vytržené sloupky či věty významného pana Birguse nebo známé galeristky Jany Böhmerové. Proč jim ležíte v žaludku?

Adolf Zika

Víte, paní Mrázková byla první, kdo mě dal na titulní stranu fotografického časopisu u nás, a udělala větší rozhovor, za což jí patří veliký dík. A záhy potom vyšla stejná fotografie na titulní straně v jiném fotografickém časopise (shodou okolností u vás), a to se jí strašně dotklo. Ale já tenkrát vůbec netušil, jak se chovat a jak to v této branži fungovalo. Myslel jsem si, že když o to má někdo zájem, měl bych vyjít každému vstříc. Měl jsem si možná uvědomit, že její dítě Czech Press Photo mne vykoplo z kolíbky a její časopis pak odpálil, ale to byste po mně chtěli moc, v té době… Přišel jsem tak trochu bosý z hor a dnes vidím věci už taky trochu jinak. Co se týká pana Birguse, tak to je úplně jiná kapitola.

Adolf Zika

Mně se totiž vždy ty jeho texty líbily, ale od doby, co jsem byl vybrán Leicou a prezentován v Kolíně nad Rýnem na Photokině, tak se ke mně dostalo tolik peprných posudků na mé fotografie a na mou osobu, že jsem se nestačil divit. Svým způsobem mi to i lichotilo, ale pak už jsem to spíš nemohl pochopit. Nakonec jsem si uvědomil, že on je fotograf, jistě dobrý fotograf, ale to je možná ta největší chyba. Měl by být jen teoretik, protože by byl jedním z nejlepších. Paradox je, že jsme se nikdy v životě nepotkali osobně a ta negativa jsem vždy jen slyšel zprostředkovaně od galeristů či jeho žáků, kteří chodili na moje workshopy anebo u mne asistovali v ateliéru. Paní galeristku Böhmerovou bych s dovolením vynechal. Protože nemohu hodnotit a posuzovat něco, čemu sám nerozumím. Jediné, co mohu říci, je, že jsem byl její osobou navrhnut jako předseda správní rady Leica Galery Prague a dosadil jsem do této správní rady i další dva členy, kteří byli nezbytně nutní pro její založení a o něž mě paní Böhmerová tenkrát požádala. Když se galerie založila a rozjela, věci se rychle změnily a mne a oba dva mnou přizvané, poměrně významné muže vystřídaly sympatické, v oboru nevýznamné ženy. Kápo byl v tu chvilku jen jeden, a to právě paní Böhmerová. Dodnes jsem tu rošádu nepochopil a v jejím duchu se děly i další věci, které právě nemohu a nechci komentovat. Je to strašný paradox, opět stála u mnoha mých projektů, v mnohém jsme si pomohli a pomáhali, ale na jednom dvoře jsme spolu nevydrželi. Myslím si ale, že všichni jmenovaní pro českou fotografii hodně udělali a bylo by hloupé tu prát špinavé prádlo. Zlí duchové už byli dávno vyhnáni, alespoň doufám…

Adolf Zika

Část druhá: NIKDO NENÍ PROROKEM

R. S.: Děkuji za odpovědi bez obalu. Ani z vás necítím nějakou zášť, ale je třeba dodat, že pod zmíněnými články nebyli podepsaní tito konkrétní jedinci, ale mnoho anonymních oponentů… O tom však trochu později. Nicméně vy už jste dnes v situaci, kdy patříte mezi ty, co pro českou fotografii také dost udělali. Proč se tedy o těchto „výpravách“ skoro neví?

Nevím, jestli se to dá nazvat, že jsem něco udělal pro českou fotografii. Udělal jsem to pro sebe, pro svůj dobrý pocit, ale pravda je, že jsem určitě přispěl k propagaci české fotografie ve světě. Stačí jeden příklad za všechny. Film Jan Saudek – V pekle svých vášní ráj v nedohlednu se probojoval do finále deseti velkých filmových festivalů ve světě. Poslední z nich, ten v Montrealu, dokonce vyhrál a dostal cenu za nejlepší dokumentární film Glass Eye Award. To mě pochopitelně strašně těší a myslím, že naší fotografii to hodně pomáhá. Smutné je pouze to, že o vítězství v Montrealu napsaly jen jedny noviny. Ale o různých studentských dokumentech se dozvíte ze všech stran. Možná je to proto, že nemám tu naši FAMU, že? Ale to já cítím jako svoji největší výhodu – jak ve fotografii, tak ve filmovém dokumentu.

Adolf Zika

R. S.: No, jsme stále u téhož, odborný svět vás tolik nevnímá jako komerční publikum. Pokud vím, jste jeden z mála českých fotografů, který vydává a úspěšně prodává své kalendáře plné aktů u nás i v okolních evropských zemích. Proč myslíte, že vás odborná kritika trochu přehlíží. Nebo nezná??

Postupně. Své kalendáře si nevydávám sám, ale vydává je můj vydavatel. Činí tak už sedmým rokem a je pro mne nepochopitelné, že to stále funguje. Každý rok dělá čtyři až pět variant mých kalendářů, diářů a stále se prodávají v knihkupectvích po celé republice a v dalších evropských zemích. Stále čekám, až řekne, že už to lidi nechtějí, ale zatím chtějí. Tento rok v listopadu vyjde dokonce na vánoční trh nová černobílá publikace plná černobílých uměleckých fotografii. A to je podle mne jediné měřítko, zda normální lidi chtějí dát své peníze za nějaké umění. Pro ně je přece děláno… Nebo je snad děláno pro kritiky? No a kritika mne přehlíží stejně, jako přehlížela Jana Saudka. Jan byl moc tvrdej, ostrej, hustej, chcete-li i přímočarej. Prostě si dělal, co chtěl a co cítil. No a moje fotky jsou dle mého moc líbivé, málo tvrdé, málo husté a někdy i málo přímočaré. A to je taky špatně. Zajímavé na tom ale je, že jako jedni z mála dnes s Janem stále prodáváme. Myslím, že jsme mimo proud, já na levé straně a on třeba na pravé, to je jedno. Víte, kladu si otázku, k čemu je fotografie, která osloví pár lidí, které nerozumí většina… Neříkám, že vím odpověď.

„Kladu si otázku, k čemu je fotografie, která osloví pár lidí, které nerozumí většina…“

Adolf Zika

R. S.: A jak vám rozumí v Rusku? Vím, že tam teď zažíváte příjemné časy. Není i toto teritorium trochu typický populistický styl propagace? Rusko je bohaté, je zde trh a vy umíte vycítit příležitost pro obchod, to je o vás známo. Proč tedy Rusko?

Zklamu vás. Z Ruska se mi ozvali sami, nikdy jsem o tamní scéně neslyšel a byl jsem z toho trochu zmatený ani jsem nevěděl kam jedu. A hlavně za Uralem dál na Sibiř, tedy to místo, kde chystám už další výstavy, není zase tak bohaté, jak si myslíme. Prostě mi zavolali, že by chtěli moji výstavu v Jekatěrinburgu (skoro 2 miliony obyvatel), kde už přede mnou vystavoval skvělý český fotograf Vladimír Židlický. No a tak jsem se tam rozjel. Byla krásná vernisáž, rozhovory v televizi i v rádiích a novinách, skvělá organizace, poznal jsem krásný lidi se zájmem o naši zemi a viděl neskutečný kus země, o které jsem neměl moc ponětí. No a výstava se povedla, skoro celá se prodala, a tak se vyrobila nová výstava, a ta putovala do dalšího města – Čeljabinsku (asi 2,5 milionu obyvatel). A tak se vše opakovalo od začátku a tak to jde dál. V září pak bude opravdu veliká událost a moje fotografie budou představeny zpět v Jekatěrinburgu, ale tentokrát v Muzeu fotografie, což je jedno ze tří muzeí fotografie v Rusku. To je pro mě veliká pocta.

Adolf Zika

R. S.: A proč si myslíte, že zrovna Rusko vám tak rozumí?

Myslím, že tu nejde o to, kdo mi více rozumí, či ne, moje fotky se vystavovaly často v Německu nebo ve Francii i v jiných zemích a v září třeba budou v Muzeu fotografie v Záhřebu atd. Tady ale nejde o jednotlivé národy, jde spíš o jednotlivce, kteří jsou zapáleni, rozjedou celý ten kolotoč a pak vás představí v dané zemi, v dané lokalitě. To, kam se bude posouvat vaše fotografická kariéra, závisí na mnoha faktorech. Na tom, jaké potkáte lidi, včetně těch, se kterými si už třeba nerozumíte nebo kteří nerozumí vám, ale měli zásadní význam pro váš vývoj. To vše je třeba nést s sebou, uvědomovat si to a ctít to. Proto jste možná ze mě necítil zášť či křivdu v začátku dnešního rozhovoru, kdy jsem mluvil o zmíněných osobnostech. Já totiž neznám žádného úspěšného člověka, nikoho, kdo ve svém oboru něco dokázal, kdo nemá nějaké spory, nevyřešené účty a nevysvětlené události s někým, koho na té cestě potkal. Neznám. Je to součást cesty, které se říká kariéra v dobrém i ve špatném slova smyslu. Je jedno, jestli se propagujete a umíte se propagovat, jak je mi to často vytýkáno, nebo jestli tu propagaci děláte tím, že se vlastně schováváte. Obojí je styl, styl sebeprezentace, prezentace svého umění či řemesla.

Adolf Zika

R. S.: Takže souhlasíte, že doma není nikdo prorokem?

Ale jistě že jo! A je to úplně v pořádku. Když budete bydlet třicet let v ulici s někým, kdo je slavný nebo významný, s osobností, která má názor a není jen bulvární postavička a k tomu vám nepoleze do…, tak se vám tak okouká a otráví vás, že ji vlastně skoro vymažete z paměti. V uvozovkách pochopitelně. A stejně je to i s uměním, umělci a jejich zemí. Pokud jste poslušný a děláte to, co chtějí média, kritici, galerie atd., tak je to OK. Jen nesmíte moc vystrkovat růžky. Pak je kritika či v horším případě nezájem z jejich strany jasnou reakcí na vaši osobnost. Svět vás ale vidí jinak, bez toho dennodenního potkávání, jste pro něj cenný. A tak vás i jinak bere, přijímá a jinak si vás váží. Ale aby to nevyznělo špatně. Mně nezájem z odborných kruhů o mé umění trochu vyhovuje. Já jsem v tomto jednodušší. Mě opravdu zajímají lidi z ulice, to je mé publikum.

Adolf Zika

Část třetí: CO DÁL S PORTRÉTEM, FILMEM A UMĚLECKOU FOTOGRAFIÍ?

R. S.: Trochu jste mi teď nahrál na smeč, jelikož osobnosti, v jejichž blízkosti se pohybujete poslední dobou, zrovna z ulice nejsou. Rockové hvězdy, politici, herci či další (řekněme) celebrity… Proč jste se vrhnul tímto směrem?

Adolf Zika

Lidi z ulice mě zajímají v souvislosti s názorem na mé černobílé fotografie, a tak to myslím zůstane i v případě mého dalšího fotografického působení, pokud se to tak dá nazvat. Dlouho jsem totiž přemýšlel, čemu se budu věnovat ještě vedle černobílého uměleckého aktu. A veliká shoda náhod zavinila to, že nyní už třetím rokem pracuji na knize portrétů světových osobností z naprosto rozličných oborů lidské činnosti. Má to jedinou podmínku, tedy vlastně dvě. A to, že musí dotyčná osoba opravdu něco znamenat ve svém oboru, v celosvětovém rozsahu, a zadruhé, že mi musí být blízká a něčím mě oslovovat. Takže tam pro vaši lepší představu nemůže být za naši zemi třeba Leoš Mareš, byť je sebevětší hvězda, za hranicemi ho už nikdo nezná. Nazval jsem ji Charisma! No a to je velice složitá věc, tahle připravovaná publikace. Cestuji po různých místech po světě, často dlouze jednám o připravované fotce a vyžaduje to veliké úsilí. Ale vyplácí se a je to čím dál tím napínavější. Nikoho o té knize neinformuji a nikde jsem ji zatím nepropagoval, kromě tohoto rozhovoru… Ale myslím, že bude velice zajímavá, neboť bude okořeněná ještě i texty, které budou popisovat nejen ony dotyčné osobnosti, ale i mnohdy neuvěřitelná setkání.

„Víte, pokud v nějakém stínu stojím, pak jediné ve stínu světla a jím jsem taky fascinován!

R. S.: To je paráda a já si vážím toho, že mohu jako první zveřejnit některé z těchto portrétů. Ale vraťme se ještě k vašim filmovým aktivitám. Co se dělo po filmu Jan Saudek?

Hned po dotočení filmu o Janu Saudkovi jsem začal v tichosti s natáčením celovečerního dokumentu o nejslavnějším automobilovém závodě na světě 24 hodin Le Mans. To byla srdcová záležitost a myslím, že se to moc povedlo. Premiéra byla v Praze v kině Světozor, ale do kin to nešlo, je na DVD. Těch se ale chytrou distribucí producenta prodalo na 30 tisíc kusů. Mezitím běžel v nejmenované televizi i Jan Saudek a zaznamenal největší sledovanost daného kanálu. Filmu se ale věnuji dál. Dokončuji jeden celovečerní hraný film, respektive jeho scénář. Hudbu jsme už natočili dopředu, protože jsem to tak chtěl. Je to trochu opačný systém, ale myslím, že se nám při natáčení vyplatí… No a v současnosti dokončuji ve střižně krátký dokumentární film ve slovenské koprodukci s názvem Tichá vášeň o tom, jak některé neškodné lidské zájmy a koníčky dovedou přerůst v naprostou posedlost a závislost. Moc času mi ale na tyto věci nezbývá, jelikož náš internetový projekt WeekOfLife.com se zvětšuje jako sněhová koule a zabírá mi v životě čím dál větší místo.

R. S.: Kdo je tedy Adolf Zika? Fotograf, režisér, podnikatel? Není vaše tříštění zájmů právě to, co vás staví do toho lehce kontroverzního stínu?

Víte, pokud v nějakém stínu stojím, pak jediné ve stínu světla a jím jsem taky fascinován! Ostatně tak se i jmenuje moje nová kniha černobílých fotografií, která vyjde před Vánocemi. Ale zpět k těm zájmům. Já potřebuji mnoho zájmů. Věci mne začínají nudit, pokud je dělám dlouho a stejně. Lidé se to bojí přiznat, ale já se tím nehodlám trápit. Člověk je bytost nestálá a přelétavá, jen se často podřizuje konvencím a pravidlům. Ty si já vysvětluji trochu jinak. Zajímá mě všechno nové, všechno, kde na mě číhá další sebepoznání. Víte, já nepočítám s tím, že budu fotit celý život černobílé akty… Ale na druhou stranu, když jsem začínal s fotografií, nikdo nevěřil, že vydržím – a hele, už to táhnu šestnáctý rok. Neustále si vymýšlím na sebe nějaké mety, přátelé kolem říkají seš blázen a já si říkám proč ne?

R. S.: Klasika na závěr: jak to, Adolfe, všechno stíháte? Prozraďte mi recept.

Vím, že to zní jako strašné klišé, ale potřebujete najít partnera, který se do vás vtělí. Nebýt mé ženy, tak vůbec neexistuji. Já jsem vlastně dva, a to už stíhat jde.

Děkuji za rozhovor,

Rudolf Stáhlich, šéfredaktor časopisu FotoVideo
Mediální partner:
FotoVideo

Fotograf  režisér  producent – Adolf Zika

Adolf Zika se narodil v roce 1972 v Prachaticích. Fotografovat začal v roce 1994 a rok nato zvítězil v nejobsazenější kategorii prvního ročníku Czech Press Photo. V roce 2000 byl vybrán mezi šest fotografů světa, prezentovaných renomovanou značkou Leica na světové výstavě Photokina v Kolíně nad Rýnem a o čtyři roky později se mu dostalo stejné pocty na stánku Olympusu. Fotografie Adolfa Ziky se již prodaly v pařížském Louvru na Paris Photo, ale také v mnoha jiných zemích světa.

Je autorem největšího knižního projektu roku 2000 – výpravné publikace Poslední kniha století. V létě 2006 za podpory firem Hasselblad a Leica fotografoval pro připravovanou publikaci 6 Days and 24 Hours of Le Mans v netradičním pojetí nejslavnější automobilový závod světa. Téhož roku se na českých a slovenských pultech objevila černobílá, částečně retrospektivní publikace fotografií Adolf Zika Luxurious luminescence.

Pracoval pro mnoho renomovaných společností či módních značek, jako je Pietro Filipi, Hermès, Australian Bodycare, Speedo a další. V roce 2001 navázal dlouholetou spolupráci s mobilním operátorem Orange. Vytvořil také mnoho obálek a krásných pictoriálů pro časopis Playboy. V letech 2001 až 2005 se Adolf Zika stal oficiálním fotografem závodního týmu Ferrari Menx, se kterým procestoval celou Evropu.

Od roku 2001 režíruje televizní spoty, kterých udělal na tři desítky. Světu rychlých kol se věnoval i v letech 2006 a 2007, výsledkem je obsáhlá fotografická publikace zachycující dramatické okamžiky sezony A1GP a detailní pohledy do zákulisí každého závodu.
V roce 2007 jako scénárista a režisér natočil v česko-americké koprodukci celovečerní dokumentární film o světově proslulém fotografovi Jan Saudek – V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu. Rok nato získal cenu Glass Eye Award za nejlepší dokumentární film na festivalu EuroFest Montreal v Kanadě.

V roce 2008 natočil Adolf Zika celovečerní dokumentární film o nejslavnějším automobilovém závodě světa 24 hodin Le Mans s názvem Le Mans phenomenon. V roce 2009 vyšla kniha ONE YEAR OF MY LIFE in 3285 Pictures by Adolf Zika in Co-operation with Leica, celosvětově unikátní fotografický projekt, popisující jeden rok všedního i nevšedního života Adolfa Ziky v devíti fotografiích denně. Na základě hlavní myšlenky této knihy založil téhož roku webový projekt Week of Life, unikátní dokumentární projekt, jehož hlavním cílem je vytvořit největší fotoknihovnu lidstva.

Sám se však Adolf Zika stále považuje za fotografa černobílé klasické fotografie, jíž je i vášnivým sběratelem. Jeho černobílé fotografie, převážně umělecké akty, jsou zvětšovány klasickou metodou a vždy foceny na negativní film, nikdy je digitálně neupravuje. Z převážné většiny jsou fotografie časově nezařaditelné a nezasažené vlivem moderní doby. I proto je možná Adolf Zika vyhledávaným autorem soukromých sbírek. Na svých cestách za fotografií navštívil více než 40 zemí světa.

Ivan Anderle – Ve Skotsku

„Fotografování je koníček, který mě provází celý život. Někdy jsem byl na jeho hřbetě, někdy pod kopyty a někdy jsme běželi každý jinou cestou…“ říká Ivan Anderle v úvodu svého fotografického webu.

Vybral jsem si jeho perfektně propracované snímky zádumčivé a současně nádherné skotské krajiny naprosto cíleně a úmyslně. Na náhody si v našem časopise stejně už dávno nehrajeme, že? Cit pro krajinu, jemné vnímání i nepatrných zbytků denního světla, velmi blízký vztah ke klasické kompozici – to jsou krásné vlastnosti fotografa, jehož snímky vám s radostí předkládám. Ivan začínal, asi jako každý z jeho generace, v dobách černobílé fotografie, zhlížel se ve fotkách Viléma Heckela, Tarase Kuščynského, Hájka, Plicky či Cartiera Bressona. Hltal prostě cokoli, jak říká: „…co nám období budování socialismu dovolovalo. Časopis  Fotografie a Antonioniho Zvětšenina jsou pro mne nezapomenutelné hodnoty těch dávných let. Fotografoval jsem nějakým aparátem ruské výroby a později Flexaretou. Fotografoval jsem pořád a všechno.“Víc už citovat nebudu. O jeho celé současné tvorbě, fotografických kamarádech a o lásce k IR fotografiím a dalším se pohodlně dočtete na webu www.fotoanderle.cz.

Ivan Anderle

Pohled z Quiraingu

Zmáčkl jsem spoušť a pokusil se zachytit ten prchavý okamžik. Tady nahoře, v horách Quiraingu, nemá čas žádnou cenu ani rozměr. Tento pohled tu byl, je a bude. Sedím na skále, dívám se dolů a snadno si představím období druhohor. Vidím zřetelně, jak se tam dole prohánějí všelijaké podivné potvory. Tamhle to je přece dinosaurus, o kousek dál stojí skupina edaphosaurů a u toho jezera je mazlíček tyranosaurus. Pasou se, bojují o území nebo se žerou navzájem. Je skoro poledne, vítr se otočil a fouká teď od hor k moři. Najednou se vše přestalo hýbat. Všechny ty potvory zvedly hlavu a zadívaly se směrem ke mně. Tyranosaurus jen vteřinku zaváhal, přešlápl na zadních tlapách a pak se rozběhl… Věřte mi, fakt si nevymýšlím. Stopy druhohorních zvířat můžete totiž vidět dole na pobřežních skalách, kde vás na ně upozorní informační turistické tabule. Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Quering

Jak se vaří voda

Řeky ve Skotsku – to je něco úžasného. Přestože jsou velice krátké, sou bohatě vodnaté, neuvěřitelně divoké a mají velký spád. Na každé je plno peřejí, vodopádů a jen málokde je nějaká tišina. Přesto jsme na mnoha místech viděli vodáky s krátkým kajakem. Lokace: Skotsko, River Tulla

Fotoklika v 8:45:40

Abych byl úplně přesný, šlo to ještě cvaknout o deset vteřin dřív nebo do patnácti vteřin po daném čase. Ovšem mimo uvedenou dobu byl tento hezký ovčí hájek ve stínu nebo pršelo, případně lilo. To je ta „fotoklika“, kterou občas všichni máme, a jde jen o to být připraven a neměnit zrovna v tu dobu objektiv či kartu… Lokace: Skotsko, Loch Awe

Ivan Anderle

Večer na Elgolu

Možná se vám zdá, že jsem si skotskou krajinu zamiloval víc, než je zdrávo. Ano, přiznám se bez mučení. Po krajině české je skotská země pro mě hned tou druhou „nej, nej, nej“. A přesně jako v Čechách jsou i ve Skotsku místa, jež mě oslovují více než jiná. Tohle je jedno z nich – Elgol. Už jen to tajemně znějící jméno. Řekněte si ho několikrát nahlas a pocítíte to také. Skučení větru, příboj moře, opuštěná pobřeží, mlhavé večery, tajemné ságy, ohně na skalách a neuvěřitelně výborná whisky. Tím vším promlouvá Elgol. Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Elgol

Kamená historie

Na severním konci Loch Awe, třetího největšího jezera Skotska, je parádní zřícenina Kilchrum Castle. Dlouhý bažinatý poloostrov se skalním podložím na konci poskytoval přirozenou ochranu proti dobyvatelům. Ovšem co nedokázali útočníci, dokázal čas. Z hradu zbyla zřícenina a při naší návštěvě ji okupovali už jen rybáři. Podle řevu a počtu odhozených lahví za stany to vypadalo, jako by slavili chycení Lochnesky. Lokace: Skotsko, Loch Awe, Kilchrum Castle

Červená Lhota po skotsku

Stejně jako v Čechách patří k hlavním turistickým magnetům Karlštejn či Hluboká, ve Skotsku mají Donan Castle. Na místě, kde se setkávají tři různé mořské lochy (zálivy), stojí na ostrůvku tahle kamenná paráda, spojená s pobřežím jen delším kamenným mostem. Divoká krajina, těžké ocelové mraky, vytrvalý déšť a příliv s odlivem posloužily jako výtečná kulisa filmu Highlander aneb Borec z Vysočiny, jak to pěkně překládá kamarád Michal. Lokace: Skotsko, Eilean Donan Castle

Byl pozdní večer, pátý máj

Temná obloha, podivný šerosvit a všude kolem tklivá nálada – to vše mi připomnělo Máchův Máj. Příboj mořských vln plně nahradil i to ponuré hučení větru v korunách borovic. Bohužel, přijeli jsme o čtyři dny později a po Vilémovi, Hynkovi a Jarmile nezůstala ani stopa. Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Elgol

Most k Tallisker whisky

O skotských mostech by mohla vzniknout celá fotokniha. Jsou to krásné, jednoduché, kamenné stavby, které sloužily, slouží a budou sloužit, aniž by si jakkoliv zadaly s moderní architekturou. Dnešní dokonale rovné silnice si nedovolí jim vnutit cokoli z moderních trendů stavitelství. Zúží se raději samy o trochu víc, jen aby můstek mohl dál sloužit. A tak i nadále zůstávají v krajině tyto krásné kamenné oblouky beze změn jako němé monumenty dávných časů. Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Sligachan

Úkryt v mracích

Pro mne asi jedno z nejúchvatnějších míst v horách na Quiraingu. Je velmi těžko přístupné a zatraceně dobře schované před zraky turistů a náhodných fotografů. V dávných dobách tu Skotové ukrývali ovce před dobyvačnými nájezdy cizinců, kteří se připlavili po moři. Toto místo je většinou ukryto v mracích a mlze, takže jsem měl docela štěstí, že ho na chvilku osvítilo slunce (ty bílé tečky na levé straně vzdálenější plošiny jsou ovce, to jen podotýkám pro upřesnění rozměrů). Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Quiraing

Ivan Anderle

Poslední záběr dne

Ač je Loch Ness světově nejznámějším jezerem Skotska, pro Skoty je až na druhém místě. Prvním a nejvýznamnějším je Loch Lomond. Kromě toho, že je největší, má i 62 samostatných ostrovů, opěvuje ho několik písní a je po něm pojmenována výborná whisky. Po západu slunce se obloha zbarví dočervena, častěji než kdekoli jinde. Místa k focení bylo málo, a tak jsem stativ postavil kousek od břehu v půl metru hluboké sladké vodě. Značka na sloupku vykukujícím vedle mě z vody ukazovala, že jezerní hladina je přesně osm metrů nad hladinou moře. Lokace: Skotsko, úpatí Grampiánských hor, Loch Lomond

Rudolf Stáhlich, šéfredaktor časopisu FotoVideo
Mediální partner:
FotoVideo

Joao Carlos

Když posledního ledna 2010 odborná porota v čele s Antonem Corbijnem a Stevem McCurrym oznámila deset jmen Hasselblad Masters 2009, byl Joao Carlos mezi nimi…

Nelenil jsem

autpr:Juao Carlos

Jakmile společnost Hasselblad už podeváté za sebou oznámila vítěze své prestižní soutěže Masters Award, uvědomil jsem si, že vás o tuto exkluzivní fotografickou událost nesmím připravit. A protože přední světoví profesionálové zaslali své snímky do deseti kategorií, měl jsem logicky výběr z deseti velmi kvalitních vítězů oněch kategorií. Má volba padla na Joao Carlose a myslím, že to nebyla volba špatná. To posuďte sami.

Ale ke kategoriím…

Loňský ročník Hasselblad Masters se vyznačoval nejen nezvykle vysokou kvalitou a vyrovnaností soutěžících, ale i excelentní porotou, která měla spoustu práce s výběrem těch nejlepších z finální stovky profesionálů (počet přihlášek prý přesáhl tři tisícovky, tedy dvojnásobek oproti ročníku 2008). Rozhodovala kreativita, kompozice, síla koncepce a technické provedení. Nebudu vás ale napínat. Vítězové jednotlivých kategorií jsou:

Architecture – Stephan Zirwes, Stuttgart, Německo
Editorial – Nina Bergman, New York, USA
Fashion/beauty – Dirk Rees, Londýn, Velká Británie
Fine art – Quentin Shih, Peking, Čína
General photography – Mark Zibert, Toronto, Kanada
Nature/landscape – Bang Peng, Hongkong
Portrait – Claudio Napolitano, Miami, USA
Wedding/social – Joao Carlos, New York, USA
Product – Mark Holthusen, San Francisko, USA
Up-and-coming – Lyle Owerko, New York, USA

S většinou těchto vítězů a s krásnou výstavou jejich prací bychom se měli setkat (ještě to není potvrzeno) na Photokině v Kolíně nad Rýnem…

A kdo je Joao Carlos?

autor: Juao Carlos

Na titulní straně svého webu píše, že by chtěl vyprávět příběhy prostřednictvím svých fotografií…Opravdu není průměrným a běžným fotografem. To mohu potvrdit. Je vizionářem v pravém slova smyslu, tak trochu fotografujícím rockerem a hlavně je velkým, kreativním živlem. Narodil se v New Yorku portugalským rodičům, pracuje zde, ale do Evropy a do Portugalska se rád a často vrací pro témata a inspiraci. Jeho inspirací je malba a malířství (často až 18. století), používá převážně přírodní světlo a snaží se o stále nové a nové, vizionářské fotografické příběhy. Výčet jeho prací je téměř nekonečný, a tak jsem vám vybral pár snímků z vítězné kolekce Hasselblad Masters a pár dalších…

Přeji vám krásnou podívanou,

Rudolf Stáhlich, šéfredaktor časopisu FotoVideo
Mediální partner:
FotoVideo

Autor: Juao Carlos Autor: Juao Carlos
Autor: Juao Carlos Autor: Juao Carlos Autor: Juao Carlos