Jistě jste zaregistrovali prázdninovou sérii Lords of The Ring, ve které Jan Vrba se svou přítelkyni objeli stopem Island. Je to tady v projektu Week of Life zaznamenáno ve třech týdnech Road I, Road II a Road III. Fakt, že kterýkoliv z těchto týdnů neskončil ve výběru redakce byl podmíněn pouze existenci nedávného výběru s nemilou zkušenosti.

Honzovo vidění světa je zcela jedinečné, což všichni stálí členové projektu vědí. Jeho fotografie jsou plné nenápadné poezie a beze slov hovoří, šeptají i křičí a diváka i proti jeho vůli tak trochu pozastaví a přinutí k zamyšlení. Podívejte se jak se mu to zcela konzistentně povedlo také v reportu z Islandu. Nyní již předejme slovo samotnému autorovi … podařilo se nám ho totiž v rozporu s jeho zvyklostmi trochu více rozhovořit.

Za redakci Week of Life
Zdeněk Kamrla

Cesta stopem kolem celého Islandu může mít pár úskalí. Trasu jsme naplánovali přibližně na 1300km, od západu na východ po jižním pobřeží a zase zpět po severním. Během sedmnácti dní se měl vystřídat silný déšť, vichřice, teploty pod 10°C i slunečno. Finance omezené a jídlo jen to, co si poneseme na zádech. A samozřejmě – závislost na ochotě řidičů svézt dva pomačkané, promočené poutníky vlastním vozem. Hlavní obtíž? Nikdy předtím jsme nestopovali. A druhá (z pohledu fotografa)? Všichni očekávají, že nafotíte nadpozemsky dobré snímky, že „se přece na Islandu fotí samo ne?“.Obava ze stopování byla zbytečná. Většinou nás vezli turisté a když nepočítáme menší potíž nacpat se s veškerou bagáží a dvěma Maďary na předních sedačkách do Fiatu Panda – vše bylo skvělé a naprosto v pořádku. Včetně setkání s francouzskými učiteli chemie, matematiky a fyziky. I přesto nás ale potkalo pár dní pochodu a lehké trudomyslnosti. Převlek papuchalka ani házecí míč nebyl k dispozici a písně typu „Severní vítr je krutý“ na náladě také nepřidají.Druhý problém jsme vyřešili jednoduše. Drželi jsme se motta „Když se mi nechce fotit, nefotím.“. Pravdou je, že za deště neseného větrem o síle 42km/hod toho moc nenafotíte. Vítr s vámi smýká, voda letí horizontálně a dostane se VŠUDE. Podobné je to s focením z auta, když na vás leží vaše vlastní krosna o váze 22kg (pocitově 100x víc) a většinou jste rádi, že sedíte a jedete. Jo a mimochodem … ale jinak se tam vážně fotí skoro samo …Island je země splněných snů. Krajina je prostě dechberoucí. Pustopusté pustiny, sopky, skály, bouřící vodopády. Z hor a ledovců stoupá pára. Černý písek a zelené útesy vytváří kontrast, který jinde není k vidění. Vůkol voní vřes. Ledovcová jezera jsou tajemná a jasně modrý led láká do hluboké, temné vody.Možná až tam si člověk uvědomí, jak malý ve skutečnosti je. Když slyší řvát oceán. Obloha nad ním má odstíny kalené oceli a vzduch chutná po soli. Nebo když vystoupá na vulkanický kráter a představí si tu neskutečnou sílu, která ho vytvořila.A naše prvotní obavy? Strach z počasí přešel, po pár dnech se nás začali ostatní ptát na cestu, jídla bylo dost a na promočené boty si člověk časem taky zvykne. Všechny těžké myšlenky a problémy z domova z Vás spadnou, když vidíte osamělé ovce na nekonečných pastvinách a stáda zvědavých koní. Nebo po šílené kombinaci piva, lékořicové čokolády a žužu k večeři s tím nejlepším spolucestovatelem (v mém případě spolucestovatelkou). Na tom nejlepším místě na světě.Pokud jste do teď váhali, neváhejte. Není se čeho bát. Stačí vykročit na cestu. Stoupneš do cesty a když nestojíš pevně, nevíš, kam tě může strhnout. Ale nechte se občas strhnout. Stojí to za to.

Jan Vrba
Kovotlačitel
Česká republika