Od té doby, co vznikla fotografie, zrodila se i touha zaznamenat jedinečné události týkající se všech oblastí lidského dění. Celý svět má bezpočet jedinečných sbírek zachycujících okamžiky, které zaznamenávají historii pro další generace.

Silly Season, author: Míla Štáfek

Česká republika podobných záležitostí mnoho nemá. Vzpomeňme si na první veřejný projekt pod názvem Poslední kniha století. Projekt zaznamenal 24 hodin dne 10. října roku 2000, v římských číslicích výjimečná kombinace X.X.MM. Projekt na světlo světa přivedl fotograf Adolf Zika, který se inspiroval světoznámým projektem A Day in the Life of America z roku 1986. V obou případech se za pomoci mnoha fotografů zaznamenala témata týkající se naší země v daném časovém úseku. Je to svým způsobem jedinečné, ale zároveň to vyjadřuje dění jediného dne očima a úhly pohledů několika set až tisíc fotografů. Ti většinou zachycují jedinečné momenty a ženou se za co největší senzací, v touze zařadit se mezi ty nejlepší.

A nyní se zde objevilo něco jiného. Projekt, který po vás nechce zachytit výjimečné okamžiky daného dne, ale naopak běžný život jedince, žijícího kdekoliv na světě, a to v časovém úseku sedmi po sobě jdoucích dní. Najednou se nevytváří kronika krátkého časového období s výsledkem v podobě knihy či velké výstavy. Vzniká den co den stále širší a obsáhlejší kronika, kterou je možné sledovat kdekoliv a kdykoliv. Kombinují se kultury, zvyky a pohled na svět. Jistě všichni víme, že se jedná o projekt Week of Life.

Dnešní doba plná sociálních sítí, blogů či různých jiných komunikačních vymožeností vyžaduje, aby stačilo kliknout a vše se na uživatele vysypalo, aniž by musel kromě toho kliku dělat něco jiného. V rámci fotografie je to obdobné. Na miliónech internetových adresách na vás čekají miliardy fotografií z celého světa. Můžete je rozdělit do několika skupin. Těmi hlavními budou fotografie dokonalých portrétů, zvířat a krajin často nalezených na webových fotogaleriích, či zase pravý opak v podobě rodinných narozenin, oslav a dovolených. První skupinu fotografií obdivujete pro jejich krásu a dokonalost a tu druhou zase zavrhujete v případě, pokud na nich nejste právě vy či někdo vám blízký.

First week, author: Sergei Rogozkin

Projekt Week of Life je na světě poměrně dlouhou dobu a prochází neustálým vývojem. Když do něj zabrousíte hlouběji, zjistíte, že nejde pouze o fotografie ve výstavní kvalitě. Prolínají se zde nejen možnosti uživatelů ohledně fotografického vybavení, ale i v širokém spektru fotografického vzdělání. Vedle sebe najdete příspěvky fotografů patřících do světové špičky či týden ztřeštěné mladičké studentky fotící mobilem. Tohle neuvěřitelně široké spektrum lidí má pro svůj týden stejnou živnou půdu a je pro projekt stejně hodnotnou úrodou. Pokud se podíváme na internetové fotogalerie, zjistíme jasný fakt, že špičkoví fotografové a začátečníci či laikové fotící tou nejlevější technikou, společnou cestu nenacházejí. Kvalita fotografií či jejich technická a kompoziční kvalita se stávají bonusem pro diváka.

„Vedle sebe najdete příspěvky fotografů patřících do světové špičky či týden ztřeštěné mladičké studentky fotící mobilem.“

To však není vše. Kombinace s profesemi či zemí, odkud daný člověk pochází, neuvěřitelně zvyšuje zajímavost samotného projektu. Již teď je jasné, že například grafici mají týdny velmi kvalitní po fotografické stránce, ale jak jsou na tom kuchaři, ženy na mateřské dovolené, elektrikáři či námořníci? Každý přispívá svým vlastním viděním. Někdo má cit pro detail a jeho týden je plný uměleckých fotografií. Druhý autor zase prezentuje svůj život obyčejnou syrovou fotografií z každodenního života.

A little girl, author: Xiong Jun

Mnoho lidí se nespokojí s jediným týdnem a fotografují pravidelně, někteří souvisle několik měsíců. Pro mnoho lidí se projekt stal součástí jejich běžných životů. Najednou přicházíme na to, jak můžou naše rodinné fotografie ve formě devíti fotografií denně za daných pravidel zajímat mnoho lidí. Dříve opomíjená rodinná alba na internetu se přeskupí na týden jednoho běžného člověka či jeho rodiny. Pro ty, co fotografují a chtějí pokračovat, jsou bičem popohánějícím je dál reakce dalších lidí, kteří porovnávají kdo, co a jak prožívá, a na dálku poznávají osudy ostatních. V budoucnu se jistě uspořádají oficiální či neoficiální setkání členů WoL. Najednou se potkají na jednom místě s člověkem, kterého uvidí na vlastní oči poprvé, ale přitom ho již velmi dobře znají.

Vše zmíněné a jistě mnoho dalšího jsou pozitiva projektu WoL. Nastává však i jistá zodpovědnost k projektu. Držet se pravidel je samozřejmostí, ale co např. přizpůsobování svého života pro svůj další týden? Jistě si po této větě mnoho z vás řekne, že to není možné. Ruku na srdce, kdo si v danou chvíli, kdy vidí v hledáčku zajímavý moment, neřekl, že toto bude do WoL dobré. Stále v nás často převládá vidění světa v lepším světle a tak dáváme přednost krásnějším fotografiím tak jako na internetových galeriích před hodnotnou výpovědí našeho života.

My week, author:Eva Mueller

Najdou se jistě i tací, kteří se snaží přizpůsobit svůj život tomu, aby ty lepší fotografie přišly. U mnoha týdnů najdeme např. silné víkendy a slabší pracovní týden. Jenže ono to tak v životě většinou bývá. O víkendu si užíváme volných chvil a naše činnost je většinou různorodá. V pracovní dny trávíme mnoho hodin v zaměstnání, které je často nefotogenické a nezábavné. Velmi fotogenická bývá dovolená. Jediný týden z dovolené však řekne o daném člověku méně než týden běžného života a když poté přibudou týdny další, získá těch sedm dní z dovolené to správné světlo. Při snaze zkrášlit si svůj život pro fotografii dojde k posunutí projektu do jiných dimenzí, což pro budoucnost nebude takovým přínosem. Není důležité ve svých týdnech ukázat ty nejlepší fotografie vašeho života, nýbrž poctivě poodhalit svůj život bez příkras. Prostě takový, jaký je.“Není důležité ve svých týdnech ukázat ty nejlepší fotografie vašeho života, nýbrž poctivě poodhalit svůj život bez příkras.“Budoucí generace dostanou do rukou velké množství informací o životech lidí různého věku, různých profesí a z různých zemí. Budou moci porovnávat a zkoumat naše obyčejné životy. Je skvělé vidět, jak projekt WoL pohltil mnoho lidí a stal se jejich součástí. Není to však pouhá zábava, ale i rozhodnutí a jistá odpovědnost za to, že jsme se rozhodli přistupovat k zachycení svého života bez předsudků a odpovědně.

Week of Life je víc než zábava na internetu. Chraňme si ho, chraňme si jeho kvalitu, která je i naším vysvědčením.

O autorovi:

Jmenuji se Zdeněk, je mi 30 let, jsem ženatý a mám dvě děti. Narodil jsem se a celý život žiji ve městě Znojmě ( část Přímětice ), které mi velmi přirostlo k srdci. Vystudoval jsem SPŠ potravinářské technologie v Pardubicích v oboru cukrář/ pekař. Během náhradní vojenské služby jsem pracoval v blízkosti lidí s mentálním postižením a to mě přivedlo k dostudování pedagogického minima. Posledních sedm let pracuji jako vychovatel, poslední tři roky na internátě Speciální školy ve Znojmě. K fotografii jsem se dostal jako samouk v roce 1999, kdy jsem poprvé okusil práci s manuální zrcadlovkou mého otce, který byl nadšeným fotoamatérem. Ve fotografii preferuji oblast dokumentu a to především ze sociálního a venkovského prostředí. Fotografie je částečně i mojí obživou. Přes sezónu fotografuji svatby a kulturní akce. Moje práce speciálního pedagoga je však stále na prvním místě a fotografie mým největším hobby. Mezi mé největší fotografické úspěchy patří zisk 1. místa v soutěži Fotograf roku v letech 2008 a 2009, 3. místo v Czech Press Photo 2008 v kategorii každodenní život a taktéž to, že jsem měl tu čest začít pracovat jako obrazový redaktor v projektu Week of Life. Do budoucna bych se rád věnoval fotografii natolik, aby byla stále mojí radostí a nikoliv pouze formou živobytí. Chtěl bych, aby mi fotografie sloužila jako prostředek k zaznamenávání běžného života, poznávání cizích zemí a kultur.

Týdny uživatele Zdeňka Dvořáka