Většina nových členů projektu Week of Life řeší problém, že jejich život není dostatečně zajímavý, tak aby stálo zato publikovat devět fotek denně. A také se často řeší co fotit a jak stále hledat nové pohledy a témata. Pravděpodobně jsme tím prošli úplně všichni, včetně těch nejaktivnějších členů, jak je například Šárka Lisníková, která bez pauzy excelentně fotí více než šest let a má na na kontě aktuálně 337 týdnů nebo Romek Hanzlík, který právě nyní jako druhý člověk na světě pokořil hranici 300 týdnů. Možná namítnete, že Romek je velmi aktivní člověk a stále někam cestuje a to se mu pak fotí. Romek to všechno vnímá a sám nám nabídl text, ve kterém se nad svou třístovkou zamýšlí. Pohodlně se usaďte a přečtěte si v klidu jak vidí svou účast v projektu Week of Life jeden z jeho nejaktivnějších členů.
Za redakci Week of Life
Zdeněk Kamrla
Zamyšlení nad 300 týdny W.O.L.
Informaci o existenci Week of Life jsem kdysi dávno objevil v časopise Foto-Video. Chtěl jsem se asi světu pochlubit, kam jsem se dostal v roce 2009 s muzikou, fotek bylo habaděj, tak nebyl problém sestavit 3 týdny z exotických cest. Opravdový začátek přišel až na jaře 2010. Rozhodl jsem se zkusit fotit regulérní týden, kdy se nic neděje, nikde necestuji, prostě chodím do kanceláře, nebo-li, jak já říkám, do badatelny. Netušil jsem, jak je to těžké dát každý den devět smysluplných fotek. Když fotím Davida Kollera a další bubeníky na cestách, to se to fotí. Ale týden, kdy se nic takového neděje? Co mám vlastně fotit? Jak jedu do práce? Jak bádám v badatelně? Jak bojuji s Excelem, Wordem, Outlookem?
Byl to nepředstavitelně těžký fotografický týden. Nakonec jsem to nějak dal. A nazval jsem ho Týden, kdy se nic neděje. Uf, to jsem tomu dal. Do kolen mě poslaly komentáře k týdnu. Na všelijakých fotografických serverech jsou všichni děsně chytří a nadutí, protože tomu rozumí nejvíc. Na W.O.L. najednou lidské věty, žádné kritiky, taková lidská pohlazení to byla. A to jsem to (v dobrém slova smyslu) schytal, že se nic neděje, vždyť jsem v tom týdnu třeba pořádal koncert Yana Tiersena. Z komentářů jsem se nejvíc zamyslel nad vzkazem Šárky Lisníkové: „Víte, ono se vlastně pořád něco děje, jen my lidé jsme si stanovili jakési meze a kóty snad na všecko v životě, co je obyčejné a neobyčejné, co všední a nevšední. Váš týden, kdy se nic neděje, je náhodou moc fajn. Já mám ráda, když se „Nic neděje“, je to pak daleko větší výzva z „nicu“zkusit předat ostatním „něco“. ..Šárka“
Šárky komentář a také komentáře ostatních mě nakoply. Začal jsem sledovat týdny ostatních, Lenky Pužmanové, Zdenka Dvořáka, Šárky Lisníkové a ostatních pionýrů W.O.L.– a byl jsem překvapen, kolik lidskosti a kolik vřelosti dýchá z jejich dnů a týdnů. S úžasem jsem zjišťoval, že tady nejde jen o fotku, tady se zhoufovali lidé s pozitivním vnímáním světa, a jen tak mimochodem fotí. Nebo právě proto fotí. A ještě k tomu výborně fotí.
Co pamatuji, nikdy jsem na W.O.L. nezaznamenal nějaký negativní komentář, že by někdo někomu pomlouval fotku nebo techniku provedení. Zatoužil jsem být také členem této krásné pozitivní společnosti a rozhodl se stůj co stůj fotit týden co týden. Začátky byly těžké, kde vzít motivy? Do teď jsem fotil jen na dovolených, na akcích, když se něco dělo. Co mám fotit? Jeden fotograf mi tenkrát řekl, nemůžeš fotit rozumem. Musíš fotit podprahově, rozum ti to nachystá, ale zmáčknutí spouště musí řídit podvědomí, intuitivně vytušit, kdy stisknout spoušť a jak mít pochystanou scénu.
Začal jsem a vytrval. Digitál má tu výhodu, že můžete cvakat pořád. Jo, je velký odpad, ale snad něco vyberu. Fotil jsem každou blbost. Potřebuji témata! Potřebuji motivy! A pak, najednou, snad po týdnech, snad po měsících, jsem se do toho dostal. Najednou jsem nemusel hledat témata ani motivy, najednou témata a motivy začaly za mnou chodit samy! Nehledal jsem je, prostě tady najednou každý den byly. Najednou to šlo. Ono taky sedět doma a čekat, až fotka přijde za vámi, to nefunguje. A taky jsem se vlastně sám provokoval k různorodým činnostem, třeba jsem šel běhat s foťákem, nebo jsem překonal pohodlnost a šel na nějakou akci. Najednou jsem fotil sice jakoby automaticky, ale nechal jsem podvědomí a intuici za sebe rozhodovat o kompozici a o tom, kdy je ten správný okamžik stisknout spoušť. A taky jsem studoval fotky ostatních. Pamatuji si, jak jsem řešil, proč má Zdeněk Dvořák tak krásné pastelové barvy, a já ne. Mám pocit, že právě ta změna myšlení ze mě udělala fotografa. Naučil jsem se jinak myslet. Fotograficky myslet, aniž bych na to musel myslet.
Dnes se stydím, že jsem se snažil vnutit světu dojem, že se nic neděje. Teď už totiž vím, že něco se děje pořád. Nikdy není nic jen tak. Život je úžasný, a je úžasný každý den, každou minutu. Jsem šťastný, že se ke každému dni můžu kdykoliv vrátit, a díky fotografii si připomenout, co jsem mezitím zapomněl. Děkuji W.O.L.