Během schvalování týdnů jsme narazili na týden pana Xionga Juna s názvem Chinese traditional opera actor, který nafotil v zákulisí čínské opery. Jeho fotografie operních herců, které zachytil během příprav na své vystoupení, nás naprosto uchvátily, jelikož jsme se jejich prostřednictvím dostaly do nepoznaného světa, kam mají přístup jen ti vyvolení. Lákalo nás dozvědět se o tomto druhu umění něco více a kvůli jazykové bariéře, která mezi námi a panem Junem panovala, jsme se rozhodli vyhledat si informace sami a nakonec se s vámi prostřednictvím reportáže o ně podělit. Tímto tedy panu Junovi děkujeme za inspiraci a nádherné fotografie.

„1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.”

Přestože je opera a její umění výsadou spíše západní civilizace, její dlouholetou tradici můžeme nalézt i na východním kontinentě, konkrétně v Číně.

Tato země se může pochlubit více než 300 druhy tradičních čínských divadel: Kunqu, Xiang Ju, Pekingská opera, Shaoxingská opera, Henan, Pu Ju, Sichuanská opera, Tibetská opera, pantomima, loutkové divadlo, two men show atd. Nejznámější z nich je pekingská opera („ťing-tü“ nebo „ťing-si“), která má oproti lokální čínské opeře, zpívané v nářečí dané oblasti, význam celonárodní a je také nejvyhledávanější.

Od klasické evropské opery se ta pekingská liší v mnoha směrech a je také o mnoho náročnější jak po fyzické tak i po psychické stránce. Není tedy divu, že se na ní herci připravují již od útlého dětství. V pekingské opeře se totiž mísí zpěv, tanec, pantomima a bojové umění a říká se, že 1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.

Pekingská opera má více než 200letou historii, která se začala formovat poté, co za vlády dynastie Qing přišly na žádost císařského dvoru do čtvrtě Xuanwu čtyři operní soubory z provincie Anhui a díky velkému úspěchu zde již zůstaly. Inspirovaly se z opery Kunqu, Yiyang, Hanju a Luantan a během více než půl století kombinování a čerpání prvků z jiných oper vznikla současná pekingská opera.

Jak již bylo zmíněno, pekingská opera je v Číně nejpopulárnější, nejbohatší na herce, diváky a repertoár.

„Každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí.”

Jedním z hlavních a možná i nejdůležitějších prvků v pekingské opeře stejně tak jako v lokální opeře je líčení, které je výrazné a má mnoho vzorů. Jeho důležitost spočívá v tom, že každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí. Červená barva tak značí loajalitu ke dvoru a ušlechtilost a díky tomu bývá používána u postav generálů. Černá zase vyjadřuje poctivost a přímost a bílá zase naopak lstivost a falešnost.

Samotné nanášení barev je založeno na 4 metodách – tření, načrtávání, překrytí a doplnění. Prvním krokem je tření, kdy se prsty na celou plochu obličeje nanese barva a největší důraz se klade na obočí, oči a žíly. Poté se pomocí štětce načrtávájí mastnými barvami základní vzory tváře. Bílou barvou, která je opět nanášena štětcem, se poté obličej překryje a vykreslí se čelo a obočí. Jako poslední fáze přichází doplnění, během kterého se malují nesymetrické vzory. Podle toho, o jaký umělecký záměr se jedná, se mohou všechny čtyři metody použít navzájem nebo jenom některé z nich. Použitím stříbrné a zlaté barvy se vyzdvihuje, že se jedná o nesmrtelnou či nadpřirozenou bytost.
V pekingské opeře se postupem času vyčlenilo 6 základních typů postav – starší muž (lao-šeng), mladší muž (siao-šeng), žena (tan), stařena (lao-tan), malovaný obličej (ťing) a klaun (čchou). Pro představu, jak je taková postava nalíčená, si uveďme například ženu a staršího muže. Žena znázorňuje ženy ve středním věku a mladé dívky. Herci mají na obličeji silný make-up, červeně namalovaná líčka, která jsou v kontrastu s bílým pudrem na čele, nosu a čelistích. Oči a obočí jsou zvýrazněné, rty jsou namalovány rudě. Starší muž představuje muže ve středním věku. Herec je nalíčen jemně a podle věku dané postavy se přidává černě, šedě nebo bíle zbarvený vous. K lehce nalíčené tváři přísluší také decentní kostým.

Za jednoho z nejvýznamějších a nejvýraznějších herců pekingské opery je považován Mei Lanfang, který začal studovat operu v 8 letech a už v 11 letech stál na jevišti. Jedná se o nejslavnějšího představitele ženských rolí ve 20. století, který se zasloužil o propagaci pekingské opery v Japonsku, Spojených státech amerických a Sovětském svazu.

„Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky.”

V poslední době se vlastně už pomalu ustupuje od toho, že všechny role, tedy i ty ženské, jsou představovány pouze muži. Éra Mei Lanfanga se již tedy pomalu vytrácí a ženské role jsou čím dál častěji hrány ženami. Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky. Přestože se jeho pěvecký talent projevoval již od útlého dětství, kvůli velké chudobě své rodiny si nemohl dovolit studium a proto se vydal do hlavního města své provincie a začal si vydělávat jako vrátný v nočním klubu. Usmálo se na něj však štěstí v podobě nemoci barové zpěvačky, kterou na jeden večer zastoupil a sklidil neuvěřitelný úspěch. O jeho obrovském talentu se dozvěděli i na příslušných místech a on si mohl konečně splnit svůj sen a začít studovat pekingskou operu, ve které se specializuje na ženskou roli. Operní tradice je tak alespoň na nějakou dobu zachráněna, přestože mladých, kteří by se dobrovolně a rádi podřizovali studijnímu drilu, v Číně ubývá.

Týdny Xionga Juna