Nová Utka

Victoria Minyazova, Řidič, Rusko

I navzdory technickému pokroku, honbou lidí za úspěchem, penězi a hromaděním majetku, existují na světě místa, kde se téměř zastavil čas. Lidé zde žijí život téměř bez stresu, jsou si mnohem blíž a jejich život tak nějak pokojně plyne. Jedním z těchto míst je i vesnice Nová Utka, kam se vydala Victoria Minyazova, aby zachytila jeho atmosféru a stále ještě přežívající venkovský způsob života. Výsledek mluví za vše a je příjemným návratem do časů pro mnoho z nás již minulých nebo leckdy ani nepoznaných. (WoL)

„Zavřela jsem oči a naslepo ukázala na mapě místo, kterým byla vesnice Nová Utka.”

Každý rok se snažím navštívit alespoň dvě vesnice či obce, abych mohla zdokumentovat jejich mizející venkovský způsob života, jelikož život v těchto zapadlých oblastech se postupně přeměňuje z venkovského na městský. Některé vesnice již téměř přešly na městský životní styl, lidé již nefarmaří a nemají zahrádky se zeleninou, přestože místo, kde žijí, je od města vzdáleno. Nejraději tam jezdím na podzim, kdy je příroda tak bohatá a variabilní, a nebe je jednoduše úchvatné.

Na začátku jsem si nevěděla moc rady, jakým směrem bych se měla vydat, jestli na východ, na sever, na západ či na jih. Poté jsem našla jednoduché řešení. Zavřela jsem oči a naslepo ukázala na mapě místo, kterým byla vesnice Nová Utka.
Tato docela velká vesnice byla založena v roce 1749 na břehu řeky Utka, která je levým přítokem řeky Čusovaja. Vznikla zde továrna na výrobu a tavení železa, nazvaná Státní továrna Utkinsky. Byla financována vládou, v roce 1758 ji zakoupil podnikatel Jaguzhinsky, který ji v roce 1778 prodal Sawu Jakovlevovi. Od té doby byla továrna spolu s vesnicí nazvána Utka Jakovlev.
Po revoluci ve 20. letech 20. století místo dostalo nový název Novoutkinsk nebo také Nová Utka. Proč Nová? Protože na řece Utka byla ještě jedna starší továrna, která byla postavena mnohem dřív. Aby se tyto dvě továrny nepletly, byly pojmenovány podle příjmení svých majitelů – Utka Demidov (po revoluci Staroutkinsk, která je situovaná zhruba 325 km proti proudu) a Utka Jakovlev (po revoluci Novoutkinsk).

„Na vesnici obvykle zůstávají starší generace, ale zde bylo možné vidět mnoho mladých lidí a dětí.”

V den, kdy jsme se do vesnice vydali, bylo zamračeno, ale obloha byla krásně podzimní, a když jsme se blížili k místu určení, začalo pršet, s čímž jsem vůbec nepočítala. Nejdřív jsem začala přemýšlet, jak budu fotit, když nemám pláštěnku ani kryt na foťák, ale když jsem dorazila do cíle, tak déšť naštěstí ustal. Dorazili jsme do městečka Pervouralsk, ze kterého měl být do vesnice už jen kousek, ale vyklubalo se z něj opuštěné místo, a cesta, která měla podle mapy vést do vesnice, byla uzavřená. Opět jsme byli ztraceni. Po chvilce jsme zahlédli auto a rozhodli jsme se ho sledovat. „Cesta“ vedla lesem, ve kterém bylo logicky po dešti plno bláta, kořenů stromů a kamenů, a z naší cesty se tak rázem stala cesta necesta. Nakonec jsme z lesa vyjeli a zeptali se místních na správný směr. Cesta, kterou nám ukázali, vedla nádherným jehličnatým lesem.
Za 2 hodiny jsme dojeli do vesničky Nová Utka.
Při příjezdu do vesnice mne jako první věc padla do očí konstrukce kostela, na němž pracovali nejenom dělníci, ale také jeptišky a věřící. Myslím si, že to bude nádherný kostel. Zanechali jsme auto blízko staveniště.
Vzduch byl čistý a nad poli se místy po dešti držela mlha. Místní obyvatelé reagovali na focení zvědavě. Čekali jsme, že reakce budou nepřátelské, opak byl pravdou. Na vesnici obvykle zůstávají starší generace, ale zde bylo možné vidět mnoho mladých lidí a dětí, což je jistě dobré znamení pro budoucnost tohoto místa.

Tato vesnice je opravdu skvělým místem s širokou vlnící se řekou a úrodnými poli. Nejsou zde již žádné staré budovy, pouze domy ze sovětské éry tvoří architekturu místa. Téměř v každém hospodářství mají krávy, husy, kuřata a kohouty. Většina z nich se dokonce volně prochází po vesnici. Dříví, připravené na zimu, je na složené na hromádkách. Vesnice byla velká a opravdu nádherná, nicméně jsme nemohli vidět vše. Na podzim se stmívá dřív a my jsme museli odjet před setměním.
Začalo poprchávat, ale to už jsme byli v autě na dlouhé cestě domů za doprovodu Beatles a Vysockého.

Týdny Victorie Minyazove

Příspěvek byl publikován v rubrice Reportáže a jeho autorem je Zdeněk Kamrla. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *