Jan Povýšil, Plavec, Česká republika

Jana Povýšila v době dospívání potkala nehoda, která ho definitivně upoutala na invalidní vozík. Nešťastná událost přinesla do jeho života mnoho zvratů a zároveň mu umožnila objevovat nová prostředí a tak se brzy seznámil i se sportem handicapovaných. Jakožto sportovec duší i tělem začal závodně plavat a navíc v něm propukla i fotografická vášeň, díky které máme nyní možnost podívat se nejenom mezi handicapované plavce, ale vydáme se i na basketbalový turnaj, lední hokej apod. Sport lidí s handicapem se dostává v poslední době čím dál víc do podvědomí společnosti, na čemž má jistě podíl i účast handicapovaných na mnoha soutěžích a především pořádání paralympijských her, které se poprvé uskutečnily v roce 1960 v Římě. (WoL)

Jak chcete psát o něčem, v čem se dennodenně pohybujete. Jak psát o životě s jakýmkoli handicapem a vyhnout se patosu. Co hůř, jak psát o sportu s handicapem a ještě hůř, jak psát o sportovním úspěchu a výkonu, když se nejmenujete Pavel.

Daleko jednodušší by bylo zadat celý tohle psaní někomu třetímu. Nechat z toho někoho udělat srdceryvnou záležitost o překonávání vnitřních bariér a překážek v životě, které způsobí chybějící noha, ruka, případně víc končetin zároveň, nebo přebývající vozík. Pořád je to přitom život jako každý jiný. Každý se musí vyrovnávat se svým životem po svém. Nejsem Ota Pavel ani Jaromír Bosák, takže očekávejte nesourodé přeskakování z tématu na téma od člověka, který půl života běhal s hokejkou po trávě a druhou půlku tráví namočený v chlórované vodě bazénů na Strahově a Podolí.

Nevím, jestli psát o sobě, protože nejsem zrovna zářný příklad tvrdě trénujícího sportovce. Vždycky jsem byl spíš línej kocour, co trénoval, jen když se mu hodně chtělo a když ho to bavilo. Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu. Jenže nejvíc zkušeností mám se sebou, takže vás povídání o mě nemine. Sportovní život začne pro většinu z nás už někdy v dětství. Rodiče (v mém případě tatínek) vás dají na hokej (fotbal, cyklistiku, kanoistiku – doplňte si dle vlastní zkušenosti a dle vlastních rodičů). Mě tatínek dal na lední hokej. A díky tomu se celý můj život motá kolem sportu. Dokonce i svoje nejlepší fotky jsem udělal ve sportovním prostředí. Do 5. třídy jsem stihnul vystřídat několik sportů, než jsem přibližně v roce 92/93 zakotvil u pozemního hokeje (prosil bych neplést s jakoukoli obskurní odnoží hokeje včetně florbalu). Překvapivě i přesto, že mám tátu sparťana, se celý můj sportovní život odehrával na Slávii. Až do roku 97, protože to jsem si po výletě do Itálie a do aquaparku pořídil zlomený krční obratel a díky němu definitivně vozejk. Absolvoval jsem několikaměsíční pobyt v nemocnici a následně v rehabiliťáku v Kladrubech.

„Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu.”

Ale v 15 se vám život v podstatě zas tak moc strašlivě nezmění. Pořád musíte dodělat školu a pořád musíte poslouchat rodiče. Ještě že jsem je poslouchal. Díky nim se mi otevřel úplně nový svět. Svět sportu s handicapem. Už dřív jsem matně tušil cosi o vítězi z Barcelony v hodu oštěpem Štefanu Dankovi a díky tomu, že jsem se pohyboval na Slávii, tak i o Kateřině Coufalové, která tam tehdy plavala a stala se nejmladší vítězkou Paralympijských her v Atlantě. Ale do té doby jsem se spíš zajímal o to, jaká je nová hokejka a jestli mi už nepřišla pozvánka do repre do 18 (přišla).

Vždycky jsem měl velmi kladný vztah k vodě, přeci jen se na mě podepsala naše chata u Sázavy. A dokonce jsem se jednu dobu věnoval vodnímu pólu, což byl sport, který jsem zdědil po bráchovi. Proto jsem se chtěl do vody co nejdřív vrátit. Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.

Nebýt toho, že se rodiče potkali s Janem Nevrklou, asi bych se učil dlouho plavat sám a nakonec bych skončil u úplně jiného sportu. Bylo to pro mě osudové setkání. Vlastně to byl čtvrtý Jan, který zásadně ovlivnil můj život. První byl Jan Lucemburský, miláček mojí maminky. Druhý byl Jan Werich, oblíbenec tatínka. Třetí byl Jan Saudek, i když v době, kdy jsem se s jeho fotografiemi setkal poprvé, jsem netušil, kdo je jejich autorem. Čtvrtý Jan způsobil, že jsem se vrátil k plavání a začal jezdit po závodech. V mém životě byl 10 let.

Začít sportovat s handicapem nepatří mezi nejjednodušší. Naštěstí už byla kolem Honzy vytvořená skupina závodních plavců v čele s Martinem Kovářem. Všechno bylo díky tomu jednodušší. Jak se obléknout, jak si vlézt do vody atd., to už někdo vyzkoušel přede mnou. Potkal jsem spoustu lidí, které dodnes v podstatě bezmezně obdivuju. Jiří Kadeřávek, podle mého názoru největší Frajer, který kdy vyhrál paralympijskou medaili. Člověk, který kvůli rannímu tréninku na Strahově vstával v 5 ráno, aby se stihnul oblíct a dojet z Černého Mostu (nejdelší časovou položku tvořilo oblíkání). I když s plaváním už přestal, pořád je aktivní sportovec, jezdí na handbiku a hraje za Pražské Roboty wheelchair rugby.

Zkuste si v takovém prostředí stěžovat, jaká jste chudinka, že máte vozejk a něco nemůžete…

„Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.”

A tak jsem se dostal do prostředí vrcholového paralympijského sportu. I když srovnat tehdejší trénink s tím, jak trénuju dneska, moc nejde. Objemy mých uplavaných kilometrů se zvětšily, tréninková zátěž je větší než dřív a podstatně jsem zrychlil. Dneska, když nejsem zrovna línej kocour, mám týdně 9 tréninků ve vodě a 4 v posilovně. To samozřejmě jen v ideální konstelaci, když ráno vstanu a odpoledne se proberu, abych byl schopen dostat se na trénink. A tak to mají vlastně všichni, kdo se věnují nějakému sportu vrcholově.

Když jsem si teď dával dohromady svoje povědomí o trénincích, sportovcích a sportu, ve kterém se pohybuji, přišel jsem na to, že už toho vlastně moc nevím. Sotva stačím sledovat nejzajímavější zprávy na specializovaných serverech. Paralympijský sport zažívá boom, jaký tu dlouho nebyl, i přes nejrůznější problémy a kauzy. Sportovat začíná stále více lidí s handicapem. Vznikají nové sporty. Když už někdo s handicapem dělá sport, zkusí jich více. Občas se stane, že basketbalista nastoupí druhý den po vítězném utkání v Brně ke sledge hokejovému zápasu v Karlových Varech a měsíc nato vyhraje Mistrovství republiky v hodu diskem. Říkám si, že to trochu připomíná dřevní doby sportsmenů před 60 a více lety. V létě tenis, na podzim veslování a v zimě lední hokej. Ale i od toho se začíná ustupovat, protože pokud chcete uspět v jedné disciplíně, nedá se dělat další sport na podobné úrovni. Maximálně jako doplňkový. Což je kupříkladu i můj problém, plavání, focení, rehabilitace, regenerace a prvopočátky rodinných povinností mi v podstatě neumožňují stihnout se věnovat dalšímu sportu, i když bych rád třeba wheelchair rugby nebo golf.

„Bylo to pro mě osudové setkání.”

Všechen sport se stále více profesionalizuje a medializuje, i ten „náš“ paralympijský. Jména jako Natalie du Toit nebo Oscar Pistorius jsou známá po celém světě. A Jiří Ježek, Martin Kovář, Běla Hlaváčková – Třebínová a Anna Kulíšková začínají být alespoň trochu známější v Čechách a na Moravě. Nejlepším příkladem profesionálního paralympijského sportovce je Jirka Ježek. Paralympijský vítěz, Mistr světa a momentálně člen profesionální cyklistické stáje. Jeho přístup k tréninku je příkladný. I to, jaký kolem sebe dokázal vytvořit tým lidí. Jako jeden z mála v Čechách dokázal ze svého sportovního úspěchu a zdravotního handicapu vyždímat maximum a to i finančně.

Nikdy jsem neuměl napsat sloh, v češtině mě zásadně zachraňovala znalost literatury a dějepisu. Matně si vzpomínám, že každý sloh musí obsahovat úvod stať a závěr. Úvod by byl tak nějak čitelný, stať je obsáhlá a zmatená. A závěr chybí dokonce úplně. Ostatně ono se to špatně nějak uzavírá, když zítra ráno vstávám na další trénink a přemýšlím nad tím, jestli bude mít paní Passerová dobrou nebo špatnou náladu. Takže kdo chce závěr, zítra v sedm na Podolí v posilovně, nebo v osm, dráha číslo 1.

Týdny Jana Povýšila