Hotel Chelsea

Stanislava Kopáčková, Modelka, Česká republika

New York je plný legend a jednou z nich je bezpochyby i proslulý hotel Chelsea. Během své návštěvy Velkého jablka ho navštívila i Stanislava Kopáčková, a že se jednalo o zážitek více než nevšední, se dočtete v její poutavé reportáži, doplněné fotografiemi Adolfa Ziky. (WoL)

„Život a smrt se tu drží za ruku a kráčejí spolu bůhví kam.”

Představte si místo, kde spaly snad všechny významné osobnosti ze světa filmu, hudby, malířství, divadla, literatury a jakéhokoliv dalšího druhu umění, na který jsem zapomněla. Osobnosti, jejichž jména jsou spojována s přelomovými díly, která pozměnila podobu tohoto světa. Osobnosti, jejichž osud se stal legendou. Mluvím o hotelu Chelsea v New Yorku.

Jen si pomyslete, jaké by bylo v takovém hotelu strávit noc. Jak do něho vcházíte, zapisujete se na recepci, jako ostříž sledujete každý pohyb a snažíte se vnímat detail po detailu, využít každou vteřinu k soukromé prohlídce. Jak na takové místo přijít čistý a otevřený všem vjemům, když o něm vlastně dopředu víte všechno, protože se samo o sobě stalo legendou? Vědomě se na to nelze připravit, musíte to jednoduše prožít, a když dorazíte na místo, budete stejně v šoku z toho, kde jste. Člověka posedne strach, že si nestihne prohlédnout všechno a čas zrychlí svůj běh. Strávila jsem noc v hotelu Chelsea, šťastnou hříčkou něčeho, co jiní nazývají osud.

Psychotický blázinec z černého románu, Poeův dům Uscherů, galerie plná obrazů, kde se chodbami plíží přízraky, panoptikum nájemců. Jeden hotel mezi stovkami dalších po celém New Yorku, jeden hotel mezi sta tisíci dalšími hotely po celém světě. Prvotní dojmy bývají nejsilnější. Hotel Chelsea je jen jeden. Upíří atmosféra tohoto místa se vám otiskne do paměti jako střep prožitku z LSD. Rest stop for rare individuals.

Hotel Chelsea najdete v New Yorku, v srdci čtvrti Chelsea, pod číslem popisným 222 na západní části 23. ulice mezi 7. a 8. Avenue, pěšky kousek od slavné Flatiron building neboli „Žehličky“. Nečekejte luxus, snídaně na stříbrných podnosech nebo supermoderní vybavení a pikolíky, co vám utřou snad i zadek. Ne, tohle tady opravdu nenajdete.

„Těžko říct, co je tu dekorace a co relikvie…”

Na ulici vás přivítá červenobílý pruhovaný baldachýn s číslem popisným 222 na čele. Od vstupní haly vás odděluje jen krůček skrz skleněné dveře. Vejdete do lobby a ocitáte se v jiné době. Není to typické hotelové lobby, připomíná spíše přeplácaný obývák s mnoha pohovkami a divany, mohutným, dřevořezbami zdobeným, krbem a nestačíte se rozhlížet po bezpočtu obrazů visících až po strop všude kolem vás. Působí to tu útulně, každý kus nábytku je jiný a jinak polstrovaný a přesně tohle vás baví, vypadá to tu jako filmová kulisa. Dřevěná tmavá recepce působí bytelně, na jejím pultu leží velká kniha hostů, jistě by bylo zajímavé v ní chvíli listovat. Nebýt hned vedle počítač, věříte dokonalé iluzi přesunu v čase. Po levici jsou hostům k dispozici dvě telefonní budky (tohle místo má atmosféru!), avšak váš zrak přeskočí na dveře přelepené policejní žlutou páskou. Těžko říct, co je tu dekorace a co relikvie.

Litinové zábradlí, které se vine kolem schodiště jako had, tvoří skutečné srdce budovy. Vystoupáte po něm od suterénu až po střechu. Každý pokoj je jiný, každé patro je jiné, každá chodba je jiná, každé dveře jsou jinak pomalované podle toho, který umělec za nimi pobýval. Uvidíte krásné studené kliky a masivní klepátka, staré zámky a závlačky, čísla pokojů porůznu přibitá ke dveřím.

Zašlé podlahy a mávací dveře, vlhká vůně hladce omítnutých stěn s původním nátěrem, dlouhé chodby končící černou mříží na okně. Hotel se svými duchy a nájemníky, šachovnicovými koupelnami, původními vanami na nožičkách, kulatými porcelánovými kohoutky na vodu s nápisy „hot“ a „cold“, porcelánovými umyvadly i starožitnými toaletními mísami. Warholovsky stříbrně natřená radiátorová tělesa na pokojích. A hlavně, hotel je Galerie s velkým G. Vítejte na svojí prohlídce.

„Každý pokoj je jiný, každé patro je jiné, každá chodba je jiná,
každé dveře jsou jinak pomalované podle toho, který umělec za nimi pobýval.”

Budova původního bytového komplexu, který na sebe později převzal funkci hotelu, byla navržena firmou Hubert, Pirsson & Company v tzv. stylu královny Anny a viktoriánské gotiky. Zde použitý stavební směr je architektonicky definován jako americká varianta interpretace architektury anglické cihly raného 18. století. Charakterizují ho rudé cihly, černá litina a bílé římsy. V detailech si všimnete zejména florálních motivů na zábradlí, Tudorovských růžic, více panelových dřevěných dveří a mramoru na podlahách.

Nájemníci-umělci směli pobývat v hotelu i v případě hmotné nouze. Majitel mecenáš jim pronajímal pokoje oplátkou za jejich umělecká díla. Vybudoval tak jedinečnou sbírku obrazů a uměleckých předmětů. Umění je tu stále v pohybu: difuze starého a nového, expozice se mění každým dnem a podílejí se na ní sami návštěvníci, zanechávají tu své podpisy a vzkazy, nálepky a přání např. na hasicích přístrojích. Lidé tu žijí s uměním a uměním, to je rozdíl oproti klasickým galeriím, kam si chodíme prohlížet „izolované umění“ do „odosobněného“ prostoru k tomu účelu vyhrazenému.

Doporučuji noční obchůzku patry. Budete mít klid, mimo duchů nepotkáte živáčka, ticho naruší jen průvan, který se vám otře o tvář, vrzavé zvuky létajících dveří, možná tlukot vašeho srdce nebo váš dech.

Visí tu fotografie a malby, kresby i grafiky, je to bludiště očí a tváří, surrealistických krajin a rozličných výjevů. Tohle místo má meditativní charakter, člověk se tu začne chovat jako na hřbitově: mluví potichu a chodí pomalu. Možná proto, že za dveřmi spí lidé. Díla umělců všech národností naleznete kolem celého schodiště, na všech chodbách všech pater, u všech pokojů.

Další hříčkou osudu se mi povedlo, že část hotelu jsem viděla zcela střízlivá a racionálně smýšlející, přirovnala bych toto vnímání k analytickému zkoumání a část hotelu jsem prožila jako naprosto opilá a uvolněná. Tento stav u mě mívá, řekněme, úsměvný syntetický charakter, jednoduše mě napadají věci, na které bych normálně nepřišla. Možná, že člověk pod vlivem alkoholu používá mozek jinak, nebo jeho jiné části, nebo se jednoduše přestane bát a chvíli ho nepoužívá. Těžko říct a je to jedno. Nelituji toho, bylo to také zajímavé. Když jste pod vlivem, čímž nechci v žádném případě propagovat alkoholismus, vnímáte definitivně jinak a všímáte si jiných věcí. Danou situaci prožijete jaksi schizofrenně a vzhledem k tomu, že umělci jsou obecně vzato mimo, snáz se do jejich zdejších výtvorů vžijete.

Samotná budova vznikla v roce 1883 a pro veřejnost byla zprovozněna a otevřena v roce 1884, jako jedno z prvních soukromých bytových družstev. V době jejího vzniku byla tato dvanáctipatrová budova z červených cihel dokonce nejvyšší budovou New Yorku a to až do roku 1899. V té době představovala Chelsea a obzvláště 23. ulice centrum new yorské divadelní čtvrti. Během několika let však ekonomické potíže a přestěhování divadel způsobily bankrot družstva a v roce 1905 byla budova odkoupena a otevřena jako hotel. Budova hotelu drží zajímavé prvenství: byla městem New York jako první zapsána na seznam chráněných kulturních památek.

Hotel Chelsea figuruje v řadě filmů, knih a písní, jmenuje se po něm i dcera amerického prezidenta. O hotelu Chelsea byl napsán bezpočet textů a v každém byly uvedeny ony známé osobnosti, coby atraktivní třešinka na dortu. Kdybych je tu neuvedla, cítila bych se provinile, že jsem vás o ně ochudila. Za červenými zdmi z pálených cihel a černými litinovými balkonky se za dobu jeho provozu vystřídala skutečně neuvěřitelná přehlídka legend: herců, režisérů, literátů, fotografů, hudebníků, malířů, myslitelů, vědců a bohémů. Hotel se stal na delší či kratší dobu útočištěm umělců Iggyho Popa, Miloše Formana, Sira Arthura C. Clarka (hádejte, kde napsal své dílo 2001: Vesmírná Odysea (1968)! ), Virgila Thomsona, Roberta Mapplethorpa, Boba Dylana, Charlese Bukowskiho, Janis Joplinové, Patti Smithové, Leonarda Cohena, Arthura Millera, Allena Ginsberga, Jacka Kerouaca (který zde napsal svůj román Na cestě), Marka Twaina, Jeana-Paula Sartra, Stanleyho Kubricka, Dennise Hoppera, Umy Thurmanové, Jane Fondové, Edith Piaf, Fridy Kahlo, Willema De Kooninga, Claese Oldenburga, Henri Cartier-Bressona a mnoha a mnoha dalších osobností.

„Upíří atmosféra tohoto místa se vám otiskne do paměti jako střep prožitku z LSD.”

Hotel Chelsea je rovněž připraven na nejrůznější filmové či fotografické produkce a také je pro tyto účely často využíván. Na svých stránkách nabízí ceníky a pomoc kvalifikovaného personálu. Jedním z posledních, kdo těchto služeb hotelu využil, byl např. Dave Gahan z Depeche Mode při natáčení svého klipu k písni „Saw Something“, patřící k jeho sólovému projektu „Hourglass“. Celý klip najdete na youtube.com, uvidíte v něm chodby a pokoje, v závěru dokonce i překrásnou dřevěnou recepci. Na počátku osmdesátých let zde pobývala i Madonna, v roce 1992 se sem vrátila pořídit fotografie pro svou knihu Sex, využila při tom pokoje 822. Hotel Chelsea rovněž pořádá v pravidelných intervalech exkurze pro neubytované návštěvníky.

Napadlo vás někdy, že všechno, co nás obklopuje, je pozůstalost? Že všechno, co je kolem, je vlastně výsledkem minulosti? Produktem předchozích generací? Je děsivé vnímat svět kolem sebe jako ostatky, ale na tomhle místě se této myšlence neubráníte a tak nějak si vás sama najde.

Na smrti je přitom nejparadoxnější, že je nejpřímějším symptomem života, jeho nejupřímnějším svědkem. Dokud umíráme, stále ještě žijeme, a to je fakt. Dejme tomu, že život je aktivní proces změny, pak smrt (v nejmetaforičtějším významu tohoto slova, jaký si zvládnete představit) vedle toho vypadá jako jednorázová záležitost, poslední změna života. Proměna v ostatky.

Tento hotel žije se svými mrtvými. Patří k jeho legendě. Zemřela tu partnerka Sida Viciouse, jeho milovaná Nancy. Skonal tu malíř Alphaeus Philemon Cole, který zde žil pětatřicet let až do své smrti v roce 1988 ve věku 112 let, kdy byl nejstarším žijícím člověkem. Skonal zde spisovatel Dylan Thomas v roce 1953 na otravu alkoholem. Na nějaký čas tu pobývalo několik přeživších z Titaniku, jelikož je to blízko Pier 54, kde měl Titanik přistát. Hotel Chelsea byl také domovem mnoha námořníkům vracejícím se ze své služby v první světové válce. V hotelu je sto dvacet pět pokojů a kolem sta nájemních bytů. Život a smrt se tu drží za ruku a kráčejí spolu bůhví kam.

Večer si zalezete pod přikrývku a nasloucháte zvukům, ať už se pak děje cokoliv a vy jste v jakémkoliv stavu, jako úplně první věc nasloucháte. Pak zavřete oči a vidíte před sebou obrazy.

Fotografie Adolf Zika, Fotograf, Česká republika

Příspěvek byl publikován v rubrice Reportáže a jeho autorem je Zdeněk Kamrla. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *