Droga jménem Norsko

Luděk Frydrych, Obchodník, Česká republika

Jednou z mužských zálib, pro kterou nemají ženy většinou mnoho pochopení, je rybaření. Těžko se někomu, kdo si to nikdy nezažil na vlastní kůži, vysvětluje, že ty hodiny sezení či brodění se bez jediného záběru za ten pocit z úlovku prostě stojí a že není nic lepšího, než si pochutnat na vlastnoručně chycené rybě. Rybaření se v poslední době stává velice populárním sportem a rybářští nadšenci se neváhají vydat i daleko za hranice své země. Luděk Frydrych se k těmto nadšencům řadí také, a jeho oblíbenou destinací je Norsko, které je svou specializací na rybolov světově známé. Jsme moc rádi, že se s námi o své nedávné norské dobrodružství podělil nejenom ve svém týdnu, ale také v následující reportáži. (WoL)

„Norská divočina vám nedá nic zadarmo…”

Jsem rybář! Mám rád posezení u vody, při potopení splávku prožívám okamžiky maximálního vzrušení a… miluji Norské moře! To je kombinace, která mě každý rok nutí absolvovat zhruba 6 000 km dlouhou cestu na sever země trolů a zpět. Ale nenechte se mýlit – není to nudné sezení za volantem dnem i nocí – je to radost!

Před mnoha lety mě můj kamarád vydávající v České republice rybářský časopis přemluvil k první cestě do Skandinávie. S rybolovem jsem neměl téměř žádné zkušenosti a vše jsem se musel učit až na místě. A věřte, že to bylo učení lopotné. Každá získaná rybářská dovednost byla vykoupena hodinami na moři v malé kocábce, u které jsem si zpočátku nebyl vůbec jist, že vydrží nápor zpěněných vln Norského či Barentsova moře.

Ale jak už to tak bývá, kdo má dobrého učitele a chce se učit, naučí se. S přibývajícími hodinami strávenými na moři ustupovala urputná mořská nemoc, přibývalo úlovků a já se konečně mohl začít dívat kolem sebe. A bylo na co! Norsko je nádherná země a při pohledu z moře je snad ještě krásnější. Desítky ostrůvků s bujnou vegetací a ovcemi v jižních částech země se ve středním Norsku změní v úžasnou podívanou na stěny příbřežních hor strmě spadajících do fjordů, zařezávajících se kilometry do pevniny.

Naprosto zlomová pro další vývoj mého pohledu na tuto severskou zemi byla ale cesta na ostrov Ingoy, nacházející se západně od nejsevernějšího cípu Norska, na rozhraní Norského a Barentsova moře. Tam jsem pochopil, že k životu stačí málo. V místním obchůdku spojeném s poštou jsme kupovali jen zmrzlý chléb, a když jsem zatoužil po takové samozřejmosti, jako jsou míchaná vejce, a zeptal jsem se majitele obchodu, kde jsou, jeho odpověď mne značně překvapila: „Zeptejte se pozítří, jestli je přiveze loď!“ Míchanici jsem si do konce pobytu nedal a, světe div se, přežil jsem.

Víte – sever Norska je dokonalý svou jednoduchostí a divokostí. Temné zvlněné moře, vichr, který vám urve vyslovené slovo od úst a odnese ho kamsi k Severnímu pólu, na ostrovech a skaliscích už neroste nic jiného než lišejník – tady jste sami v opravdové divočině! Ale právě to vás mnohé naučí. Přestanete být alespoň na chvíli těmi zhýčkanými tvory, kteří skuhrají, když se musí zvednout z gauče před televizí a otočit kolečkem termostatu nebo – nedej Bože – když musíte najít propagační leták, abyste si mobilním telefonem mohli objednat pizzu, kterou vám dovezou až ke dveřím. Norská divočina vám nedá nic zadarmo a každý kousek tepla a pohodlí je podmíněn tvrdou prací. Věřte mi, že norský sever vás naučí spoléhat se znovu sami na sebe a pečlivě zvažovat, co můžete udělat, abyste nepřecenili své síly, což by mohlo mít fatální následky.

„Přestanete být alespoň na chvíli těmi zhýčkanými tvory, kteří skuhrají, když se musí zvednout z gauče před televizí a otočit kolečkem termostatu…”

Obzvláště patrné je to při rybaření na otevřeném moři. Postupem času jsme si osvojili určité praktiky, které je nutné dodržovat. Jednak proto, abyste něco ulovili, a také proto, aby nedošlo k nějakému neštěstí. Každý člen posádky lodi má v určité chvíli své úkoly, které dělá zcela automaticky, ale pokud by tak nečinil, mohl by způsobit spoustu problémů sobě i ostatním. Ne, nebojte se – není to nuda, rutina ani tupá povinnost. Je to radost, která přináší maximální adrenalinové zážitky. Někdy to vyzkoušejte, ale „buďte připraveni“!

Asi po osmi letech pravidelných „norských“ výletů jsme si pomalu začali uvědomovat, že tuto nádhernou zemi známe prakticky jen z moře. Co s tím? Jednoduché! Začali jsme naše výlety plánovat jinak. Vyráželi jsme s dostatečným předstihem, rezervovali jsme si chatky na přespání po cestě, začali jsme hledat zajímavosti, které bychom chtěli navštívit.

Vrcholem byla loňská cesta do městečka Øksfjord, kde jinde než… na severu Norska! Ač obvyklá trasa vede přes Německo, Švédsko a Finsko, loni jsme se rozhodli pro zajímavý test. Vyrazili jsme přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko (z Tallinnu trajektem do Helsinek) a Finsko. Byla to úchvatná cesta, při které jsme zjistili, že dobří lidé žijí všude na světě (s těmi špatnými jsme naštěstí neměli co do činění) a že krásná místa naleznete v každé zemi, do které zavítáte. Po návštěvě Kaunasu, Rigy, Tallinnu, Helsinek a Oulu jsme na dva dny „zakotvili“ u jezera Inari na severu (jak jinak, že) Finska, kde jsme si vyzkoušeli rybolov na této vyhlášené lokalitě. Nebudu vás napínat – nechytili jsme ani šupinu, ale protože ryby (naštěstí) berou jen, když se jim chce, nikomu ze sedmičlenné výpravy to nevadilo a odpočatí jsme vyrazili na poslední úsek cesty.

Po šesti dnech strávených na cestě jsme se konečně „vylodili“ na břehu Norského moře, které k nám jako vždy bylo štědré a dopřálo nám vrchovatou náruč ze svého bohatství. Nejkrásnější byl první den, kdy z vás po ubytování a přebrání lodí spadne únava, a každý se chce co nejrychleji houpat na zpěněných temných vlnách.

Že jsme blázni? Možná! Ale je to krásné šílenství!

Týdny Luďka Frydrycha

Příspěvek byl publikován v rubrice Reportáže a jeho autorem je Zdeněk Kamrla. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *