Cirkus

Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika

Akrobatická čísla, při kterých se člověku tají dech, exotická zvířata, která provádí kousky, nad kterými zůstává rozum stát a všudypřítomný klaun, který vyvádí jednu lumpárnu za druhou a získává si tak přízeň celého publika. To vše a ještě mnohem víc můžeme zažít při návštěvě cirkusu, magickém místě, které láká nejednu dětskou dušičku. Ať už patříte mezi ty, co obdivují či naopak zatracují umění těchto kočovných společností, jedno se členům cirkusových rodin upřít nedá – jejich životy provází stěhování se z místa na místo, každodenní dřina a poslušnost, která se týká nejenom jich, ale také jejich zvířecích mazlíčků, přičemž jedinou odměnou je jim potlesk a šťastný výraz ve tváři obecenstva, které je leckdy krutým soudcem. Jak to v takovém cirkuse chodí, se rozhodl zjistit Zdeněk Dvořák, který se se svým fotoaparátem vydal k jedněm z nejlepších – setkal se samotným principálem cirkusu Jo-Joo a připravil pro nás úžasnou reportáž o životě těchto kočovníků. (WoL)

V době starověkého Říma byly mezi největší události řazeny souboje gladiátorů. Ti bojovali v aréně Colosea na život a na smrt pro pobavení lidu. Aby byla zábava ještě větší, byly v aréně kromě bojovníků také lvi či tygři. Když se přesuneme o mnoho staletí dále, najdeme gladiátora v aréně úplně jiné. V aréně cirkusového šapitó. Tento gladiátor však není otrokem, nebojuje o svůj holý život, ale je principálem cirkusu Jo-Joo. Baví lidi stejně jako před staletími, ale tentokrát již ne svým bojovým uměním, nýbrž uměním přátelství s šelmami, které by jej mohly jediným kousnutím usmrtit. On nám však dokazuje, že i takovéto přátelství existuje.

„Tento gladiátor však není otrokem, nebojuje o svůj holý život, ale je principálem cirkusu Jo-Joo.”

Cirkus jako takový přitahuje návštěvníky po stovky let. Dříve se jednalo o malé kočovníky, kteří svým uměním bavili lidi při svých cestách a jako doplněk je doprovázela i zvířata. Největší boom cirkusů nastal v devatenáctém století. Cirkusové stany se zvětšovaly, přibývala exotická zvířata a asi nikdo z nás by si nedokázal představit tu dřinu a námahu, jakou museli dřívější cirkusáci denně odvézt. Než se přeprava soustředila na železnici, přepravovalo se vše potřebné pomocí koňských povozů. Cesty o několika desítkách kilometrů trvaly mnohdy i několik dní. Kolem cirkusu se pohybovalo i mnoho řemeslníků a ošetřovatelů zvířat, což se dnes v žádném cirkuse nevidí. Už tehdy se vytvářelo pouto k tomuto způsobu života, které u některých rodů můžeme počítat na více než deset pokolení. Řemeslo se dědilo z generace na generaci a zůstali ti nejlepší. Cirkusové rodiny z českých zemí patřili ke světové špičce a komunistický režim v padesátých letech téměř vše zničil. Z hrdých majitelů nádherných šapitó a zvěřinců se ze dne na den stali obyčejní lidé, kteří pokud chtěli u cirkusu zůstat, nezbývalo jim nic jiného než být pouhý zaměstnanec. Mnoho skvělých drezérů a artistů se rozuteklo do světa, kde sklízeli obrovské úspěchy.

Po roce 1989 se mnoho rodin vrátilo ke svému původnímu způsobu života. Založily se cirkusy, které navazovaly na historii dávno minulou nebo začaly historii od nuly. Je nepředstavitelné, že v zemi, jakou je Česká republika, je cca 30 cirkusů a kupodivu na Slovensku není jediný. Je zvláštní, že se takový počet uživí. Narozdíl od zemí jako je Německo či Francie nespadá cirkusové umění pod odbor kultury, a tak nepřispívá stát jedinému cirkusu ani korunu. Každý principál tak není pouhý cirkusák, ale musí být také zdařilý obchodník a manager. Bez zaplněného šapitó totiž cirkus neuživíte. Už jenom tím, že cirkus dorazí na nové místo, má vydání ve výši několika set tisíc za nájmy, náklady na dopravu, krmení, veterinární kontroly, energie či obnovu vybavení.

Ne každý cirkus však dělá svému poslání dobré jméno. Na absolutní špičku se dostaneme, když již zmiňované číslo 30 cirkusů vydělíme 10. Mezi ty nejlepší patří i cirkus Jo-Joo. Čím to je? Když půjdete kolem místa, kde stojí šapitó, připomíná Vám to normální cirkus, jakých je mnoho. Změnu však najdete v lidech okolo něj. Rodina Joových navázala v roce 1990 na historii cirkusu Jadran, který byl v roce 1952 znárodněn. A od svých začátků se jim daří naplnit krédo principála Jaromíra Joo „Cirkus je poslední romantika na světě“. A věřím tomu, že on si jí užívá plnými doušky. Právě pricipál je člověk, který miluje vše živé a zejména kočkovité šelmy. Pravidelně se mazlí s pumami, levhartem či tygry, které se mu daří neuvěřitelným způsobem rozmnožovat a zachraňovat tak ohrožený druh tygra usurijského. Není výjimkou vidět jej na vycházce kolem cirkusu s tygřicí či jak se mazlí před karavanem s pumou na lehátku. „Lev je sice král zvířat, ale tygr je šlechtou a puma, ta má nejkrásnější oči na světě.“ To jsou slova pana Jaromíra, za kterými si stojí. Další z důvodů je i angažmá artistů ze zahraničí. V dnešních českých cirkusech se pohybuje hlavně rodina majitele, kdy např. sám principál vystupuje s několika artistickými čísly, drezůrou zvířat a ještě během přestávky prodává párky v rohlíku. Každý se živí jak může, ale nejde vše dělat s minimálním počtem lidí. Přijde např. úraz a najednou přijde cirkus o část vystoupení. V cirkuse Jo-Joo je to jiné. Hadí žena pochází z Mongolska a pyšní se oceněním ze světového cirkusového festivalu z Monte Carla, dále jsou v angažmá např. Bulhaři. V případě problémů mají v programu několik záloh, a tak diváci o nic nepřijdou.

„Cirkus je poslední romantika na světě.”

Cirkus není jen krása. Divák přijde a vidí barevné šapitó, svítící často na okraji šedi sídlišť větších měst. Přivítají vás v krásně zdobených uniformách, ve kterých připomínají carské důstojníky, a pak vejdete do tmavého šapitó, kde se nemůžete dočkat atraktivní podívané. Klaun prodává balónky, všude voní popcorn či cukrová vata. Usadíte se a vychutnáváte tu krásu. Na několik hodin vypadnete z každodenních starostí a po přestávce necháte vyfotografovat své dítě s tygrem či jej necháte svézt na poníkovi. Poté se vracíte do svých domovů plni zážitků a máte radost z emocí vašich dětí. Pro lidi kolem cirkusu je to součást velké námahy. Vystoupení je jen třešnička na dortu, kdy vše musí fungovat tak, jak má. Při změně místa končí poslední vystoupení povětšinou nedělí odpoledne. Od té chvíle nastává šílený shon a stres. Kdo „bourá“ poprvé je z toho totálně zmatený. Systém pochopí až po několikátém bourání a stavění. Často do hluboké noci mizí kousek po kousku šapitó, zvěřinec, uklízí se a odváží odpady či hnoje. Pár hodin spánku a poté namáhavý přesun na další místo, který začíná v brzkých ranních hodinách. Příjezdem začíná opět veliká dřina trvající i několik desítek hodin. Takto to běží týden co týden a pouze ve velkých městech se cirkus zabydlí na více dní.

Cirkus také spojuje mnoho životních osudů. Není to pouze o principálovi a jeho chloubě ve formě krásných zvířat, kterými by si plnil svůj sen o romantice. Jsou to i osudy obyčejných lidí, kteří se kolem cirkusu točí. Proč se vydají na dlouhou a namáhavou pouť s cirkusem bez svých blízkých? Mnohdy mají zajímavé životní osudy a cirkus jim možná dává zapomenout, možná si plní sen cestovat s cirkusem a poznávat nová místa.

Lidé přicházejí a odcházejí, ale cirkus stále žije ve svém romantickém světě, který je o snaze posunout hranice lidských možností, touze po kráse, dokonalosti, odvaze a taky touze po štěstí. To se plní i v cirkuse Jo-Joo rodiny Joových. A jak říkají, vyprodané hlediště je tou největší odměnou a důkazem, že naši představu o cirkuse děláme dobře.

Týdny Zdeňka Dvořáka

Příspěvek byl publikován v rubrice Reportáže a jeho autorem je Zdeněk Kamrla. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *