Když jsem připravoval tento materiál, o kterém jsem přemýšlel již delší dobu, řekl jsem si, že by měl být jiný než všechny články, které o tomto v mnoha věcech kontroverzním fotografovi byly napsány. Málokterý český fotograf současnosti je totiž obklopen tolika otazníky jako osmatřicetiletý Adolf Zika. Jako málokterý český fotograf poslední doby je tolik vzdálený klasické představě o tom, jak by měl vypadat a chovat se typický fotograf, jenž je do řemesla zapálen tělem i duší. Dle slov Adolfa Ziky vlastně ani fotograf není a za fotografa se nepovažuje… Jeho aktivity v tomto směru a úspěchy za našimi hranicemi tomu ale zase nenasvědčují.

Od doby, kdy prestižní výstavní prostory pražské Staroměstské radnice zaplnily desítky fotografií černobílých uměleckých aktů tohoto stále mladého umělce, uplynulo už docela dost času. Média tuto událost zaznamenala v docela slušném měřítku a krátká reportáž České televize o retrospektivní výstavě nešetřila chválou. To byl rok 2008. Chvilku jsem sledoval, jak a kdo k výstavě přistoupil, a pomalu jsem začal objevovat jistý druh českého fenoménu, který byl typický i pro jiné umělce, nebo spíš významné fotografy. V diskusních fórech pod řadou článků, jimiž byl posetý internet, se objevovaly komentáře, které oscilovaly mezi vrcholným obdivem a upřímnou nenávistí. Protože autora znám už dlouhá léta a měl jsem možnost poznat více jeho poloh skrze zájmeno vy, tak se mi snad podařilo zachovat si i jistý odstup nad celým tím emocionálním „cirkusem“. A snad jsem se tak i dopídil k vlastnímu osobnímu stanovisku, nebo chcete-li názoru, čímž se mi možná podařilo narovnat některé otazníky kolem zajímavé osoby Adolfa Ziky.

I proto jsem si připravil následující otázky pro rozhovor složený ze tří samostatných částí. Po jeho prvním přečtení jsem nabyl pocitu, že se mi přece jen podařilo proklouznout do umělcovy duše, nebo dokonce nakouknout pod pokličku někdy až příliš emotivního fotografického showbyznysu. No, posuďte sami.

Část první: ZLÍ DUCHOVÉ BYLI ZAHNÁNI

R. S.: Adolfe, souhlasíte s tím, že budete odpovídat bez obalu, kliček a přímo k věci?

To jste mě rozesmál hned v úvodu. Jistě, dělám to tak vždycky, tak úplně netuším, jak to myslíte, ale pojďme…

R. S.: Snažil jsem se opravdu na tento rozhovor připravit, prošel jsem si dostupné materiály od roku 1995, kdy jste vyhrál Czech Press Photo, a musím konstatovat, že jste se krásně projel na horské dráze. Čím to, že je vaše kariéra tak různorodá, barvitá a místy i kontroverzní?

Možná je to tím, že pravá horská dráha nejdříve jede nahoru a pak dolů a pak zase nahoru a nakonec skončí dole a vy vystoupíte. Jenže já jsem nastoupil nahoře, úplně nahoře a pak jel jen trochu rovně a vystoupal ještě výš a výš a pak sletěl úplně dolů, trochu si i natlouk a teď už zase jezdím a jednou z ní nechci vystoupit, ale vyletět, vyletět úplně do oblak. Člověk by neměl chtít vystoupit na zemi.

R. S.: Hm, metafora! Buďte konkrétnější, přesnější…

Ale vždyť já jsem, vy jste použil přirovnání, tak v něm jen pokračuji. Mluvím o celém tom kariérním postupu! Začalo to na Czech Press Photu, jehož nejsilnější kategorii jsem tenkrát vyhrál, aniž bych fotil déle jak tři měsíce. Byl jsem absolutní amatér a najednou se vidím mezi českou špičkou. Pak byla chvilku ta rovina, o které jsem mluvil, já se trochu rozkoukal a přihodil se mi úspěch s německou Leicou, to byla ta věc spojená s Photokinou, však víte. No a pak se ta vaše horská dráha pekelně rozjela, nijak víc jsem se o to nepřičinil. Jenže jak už to jelo, tak jsem si řekl: měl by ses, chlapče, do té cesty trochu zapojit. A začal jsem ten směr trochu ovlivňovat sám. Jasné je, že po tomto začátku jsem neměl jen přátele.

R. S.: Ano, toho jsem si všiml v mnoha příspěvcích pod diskuzemi v článcích o vaší osobě. Proč myslíte, že to tak je?

Zaprvé je to velice jednoduché a zadruhé to není nic neobyčejného, patří to k úspěchu stejně jako nenávist k lásce. Já jsem byl tenkrát velice mlád, bylo mi 23 let a hned jsem sbíral jeden úspěch za druhým. Jasné je, že někteří hledali v té rychlokvašce chyby, a proč ne? Snažili se najít důkazy pro to, že úspěchy nebyly oprávněné. Ale na druhou stranu rozhodovala o nich veliká jména fotografie, která mne v tu dobu neznala – ani v případě CPP a ani v případě Leiky No a rozhodli tak, jak rozhodli. A pak na scénu k fotkám nastoupil i jejich autor, který se nějak profiloval, jednoduše nestál v ústraní, byl trochu pankáč, a to už se některým zase moc nelíbilo. A tak se to všechno začalo mlít. Místo toho, abych byl roztomilý, tak jsem byl roztodrzý…

R. S.: To máte pravdu, jelikož úplný obrat v postojích se dal vypozorovat od lidí, kteří vás vynášeli v článcích do nebe – viz text Daniely Mrázkové v dávném vydání Magazínu fotografie s vaší titulkou a některé vytržené sloupky či věty významného pana Birguse nebo známé galeristky Jany Böhmerové. Proč jim ležíte v žaludku?

Víte, paní Mrázková byla první, kdo mě dal na titulní stranu fotografického časopisu u nás, a udělala větší rozhovor, za což jí patří veliký dík. A záhy potom vyšla stejná fotografie na titulní straně v jiném fotografickém časopise (shodou okolností u vás), a to se jí strašně dotklo. Ale já tenkrát vůbec netušil, jak se chovat a jak to v této branži fungovalo. Myslel jsem si, že když o to má někdo zájem, měl bych vyjít každému vstříc. Měl jsem si možná uvědomit, že její dítě Czech Press Photo mne vykoplo z kolíbky a její časopis pak odpálil, ale to byste po mně chtěli moc, v té době… Přišel jsem tak trochu bosý z hor a dnes vidím věci už taky trochu jinak. Co se týká pana Birguse, tak to je úplně jiná kapitola.

Mně se totiž vždy ty jeho texty líbily, ale od doby, co jsem byl vybrán Leicou a prezentován v Kolíně nad Rýnem na Photokině, tak se ke mně dostalo tolik peprných posudků na mé fotografie a na mou osobu, že jsem se nestačil divit. Svým způsobem mi to i lichotilo, ale pak už jsem to spíš nemohl pochopit. Nakonec jsem si uvědomil, že on je fotograf, jistě dobrý fotograf, ale to je možná ta největší chyba. Měl by být jen teoretik, protože by byl jedním z nejlepších. Paradox je, že jsme se nikdy v životě nepotkali osobně a ta negativa jsem vždy jen slyšel zprostředkovaně od galeristů či jeho žáků, kteří chodili na moje workshopy anebo u mne asistovali v ateliéru. Paní galeristku Böhmerovou bych s dovolením vynechal. Protože nemohu hodnotit a posuzovat něco, čemu sám nerozumím. Jediné, co mohu říci, je, že jsem byl její osobou navrhnut jako předseda správní rady Leica Galery Prague a dosadil jsem do této správní rady i další dva členy, kteří byli nezbytně nutní pro její založení a o něž mě paní Böhmerová tenkrát požádala. Když se galerie založila a rozjela, věci se rychle změnily a mne a oba dva mnou přizvané, poměrně významné muže vystřídaly sympatické, v oboru nevýznamné ženy. Kápo byl v tu chvilku jen jeden, a to právě paní Böhmerová. Dodnes jsem tu rošádu nepochopil a v jejím duchu se děly i další věci, které právě nemohu a nechci komentovat. Je to strašný paradox, opět stála u mnoha mých projektů, v mnohém jsme si pomohli a pomáhali, ale na jednom dvoře jsme spolu nevydrželi. Myslím si ale, že všichni jmenovaní pro českou fotografii hodně udělali a bylo by hloupé tu prát špinavé prádlo. Zlí duchové už byli dávno vyhnáni, alespoň doufám…

Část druhá: NIKDO NENÍ PROROKEM

R. S.: Děkuji za odpovědi bez obalu. Ani z vás necítím nějakou zášť, ale je třeba dodat, že pod zmíněnými články nebyli podepsaní tito konkrétní jedinci, ale mnoho anonymních oponentů… O tom však trochu později. Nicméně vy už jste dnes v situaci, kdy patříte mezi ty, co pro českou fotografii také dost udělali. Proč se tedy o těchto „výpravách“ skoro neví?

Nevím, jestli se to dá nazvat, že jsem něco udělal pro českou fotografii. Udělal jsem to pro sebe, pro svůj dobrý pocit, ale pravda je, že jsem určitě přispěl k propagaci české fotografie ve světě. Stačí jeden příklad za všechny. Film Jan Saudek – V pekle svých vášní ráj v nedohlednu se probojoval do finále deseti velkých filmových festivalů ve světě. Poslední z nich, ten v Montrealu, dokonce vyhrál a dostal cenu za nejlepší dokumentární film Glass Eye Award. To mě pochopitelně strašně těší a myslím, že naší fotografii to hodně pomáhá. Smutné je pouze to, že o vítězství v Montrealu napsaly jen jedny noviny. Ale o různých studentských dokumentech se dozvíte ze všech stran. Možná je to proto, že nemám tu naši FAMU, že? Ale to já cítím jako svoji největší výhodu – jak ve fotografii, tak ve filmovém dokumentu.

R. S.: No, jsme stále u téhož, odborný svět vás tolik nevnímá jako komerční publikum. Pokud vím, jste jeden z mála českých fotografů, který vydává a úspěšně prodává své kalendáře plné aktů u nás i v okolních evropských zemích. Proč myslíte, že vás odborná kritika trochu přehlíží. Nebo nezná??

Postupně. Své kalendáře si nevydávám sám, ale vydává je můj vydavatel. Činí tak už sedmým rokem a je pro mne nepochopitelné, že to stále funguje. Každý rok dělá čtyři až pět variant mých kalendářů, diářů a stále se prodávají v knihkupectvích po celé republice a v dalších evropských zemích. Stále čekám, až řekne, že už to lidi nechtějí, ale zatím chtějí. Tento rok v listopadu vyjde dokonce na vánoční trh nová černobílá publikace plná černobílých uměleckých fotografii. A to je podle mne jediné měřítko, zda normální lidi chtějí dát své peníze za nějaké umění. Pro ně je přece děláno… Nebo je snad děláno pro kritiky? No a kritika mne přehlíží stejně, jako přehlížela Jana Saudka. Jan byl moc tvrdej, ostrej, hustej, chcete-li i přímočarej. Prostě si dělal, co chtěl a co cítil. No a moje fotky jsou dle mého moc líbivé, málo tvrdé, málo husté a někdy i málo přímočaré. A to je taky špatně. Zajímavé na tom ale je, že jako jedni z mála dnes s Janem stále prodáváme. Myslím, že jsme mimo proud, já na levé straně a on třeba na pravé, to je jedno. Víte, kladu si otázku, k čemu je fotografie, která osloví pár lidí, které nerozumí většina… Neříkám, že vím odpověď.

„Kladu si otázku, k čemu je fotografie, která osloví pár lidí, které nerozumí většina…“

R. S.: A jak vám rozumí v Rusku? Vím, že tam teď zažíváte příjemné časy. Není i toto teritorium trochu typický populistický styl propagace? Rusko je bohaté, je zde trh a vy umíte vycítit příležitost pro obchod, to je o vás známo. Proč tedy Rusko?

Zklamu vás. Z Ruska se mi ozvali sami, nikdy jsem o tamní scéně neslyšel a byl jsem z toho trochu zmatený ani jsem nevěděl kam jedu. A hlavně za Uralem dál na Sibiř, tedy to místo, kde chystám už další výstavy, není zase tak bohaté, jak si myslíme. Prostě mi zavolali, že by chtěli moji výstavu v Jekatěrinburgu (skoro 2 miliony obyvatel), kde už přede mnou vystavoval skvělý český fotograf Vladimír Židlický. No a tak jsem se tam rozjel. Byla krásná vernisáž, rozhovory v televizi i v rádiích a novinách, skvělá organizace, poznal jsem krásný lidi se zájmem o naši zemi a viděl neskutečný kus země, o které jsem neměl moc ponětí. No a výstava se povedla, skoro celá se prodala, a tak se vyrobila nová výstava, a ta putovala do dalšího města – Čeljabinsku (asi 2,5 milionu obyvatel). A tak se vše opakovalo od začátku a tak to jde dál. V září pak bude opravdu veliká událost a moje fotografie budou představeny zpět v Jekatěrinburgu, ale tentokrát v Muzeu fotografie, což je jedno ze tří muzeí fotografie v Rusku. To je pro mě veliká pocta.

R. S.: A proč si myslíte, že zrovna Rusko vám tak rozumí?

Myslím, že tu nejde o to, kdo mi více rozumí, či ne, moje fotky se vystavovaly často v Německu nebo ve Francii i v jiných zemích a v září třeba budou v Muzeu fotografie v Záhřebu atd. Tady ale nejde o jednotlivé národy, jde spíš o jednotlivce, kteří jsou zapáleni, rozjedou celý ten kolotoč a pak vás představí v dané zemi, v dané lokalitě. To, kam se bude posouvat vaše fotografická kariéra, závisí na mnoha faktorech. Na tom, jaké potkáte lidi, včetně těch, se kterými si už třeba nerozumíte nebo kteří nerozumí vám, ale měli zásadní význam pro váš vývoj. To vše je třeba nést s sebou, uvědomovat si to a ctít to. Proto jste možná ze mě necítil zášť či křivdu v začátku dnešního rozhovoru, kdy jsem mluvil o zmíněných osobnostech. Já totiž neznám žádného úspěšného člověka, nikoho, kdo ve svém oboru něco dokázal, kdo nemá nějaké spory, nevyřešené účty a nevysvětlené události s někým, koho na té cestě potkal. Neznám. Je to součást cesty, které se říká kariéra v dobrém i ve špatném slova smyslu. Je jedno, jestli se propagujete a umíte se propagovat, jak je mi to často vytýkáno, nebo jestli tu propagaci děláte tím, že se vlastně schováváte. Obojí je styl, styl sebeprezentace, prezentace svého umění či řemesla.

R. S.: Takže souhlasíte, že doma není nikdo prorokem?

Ale jistě že jo! A je to úplně v pořádku. Když budete bydlet třicet let v ulici s někým, kdo je slavný nebo významný, s osobností, která má názor a není jen bulvární postavička a k tomu vám nepoleze do…, tak se vám tak okouká a otráví vás, že ji vlastně skoro vymažete z paměti. V uvozovkách pochopitelně. A stejně je to i s uměním, umělci a jejich zemí. Pokud jste poslušný a děláte to, co chtějí média, kritici, galerie atd., tak je to OK. Jen nesmíte moc vystrkovat růžky. Pak je kritika či v horším případě nezájem z jejich strany jasnou reakcí na vaši osobnost. Svět vás ale vidí jinak, bez toho dennodenního potkávání, jste pro něj cenný. A tak vás i jinak bere, přijímá a jinak si vás váží. Ale aby to nevyznělo špatně. Mně nezájem z odborných kruhů o mé umění trochu vyhovuje. Já jsem v tomto jednodušší. Mě opravdu zajímají lidi z ulice, to je mé publikum.

Část třetí: CO DÁL S PORTRÉTEM, FILMEM A UMĚLECKOU FOTOGRAFIÍ?

R. S.: Trochu jste mi teď nahrál na smeč, jelikož osobnosti, v jejichž blízkosti se pohybujete poslední dobou, zrovna z ulice nejsou. Rockové hvězdy, politici, herci či další (řekněme) celebrity… Proč jste se vrhnul tímto směrem?

Lidi z ulice mě zajímají v souvislosti s názorem na mé černobílé fotografie, a tak to myslím zůstane i v případě mého dalšího fotografického působení, pokud se to tak dá nazvat. Dlouho jsem totiž přemýšlel, čemu se budu věnovat ještě vedle černobílého uměleckého aktu. A veliká shoda náhod zavinila to, že nyní už třetím rokem pracuji na knize portrétů světových osobností z naprosto rozličných oborů lidské činnosti. Má to jedinou podmínku, tedy vlastně dvě. A to, že musí dotyčná osoba opravdu něco znamenat ve svém oboru, v celosvětovém rozsahu, a zadruhé, že mi musí být blízká a něčím mě oslovovat. Takže tam pro vaši lepší představu nemůže být za naši zemi třeba Leoš Mareš, byť je sebevětší hvězda, za hranicemi ho už nikdo nezná. Nazval jsem ji Charisma! No a to je velice složitá věc, tahle připravovaná publikace. Cestuji po různých místech po světě, často dlouze jednám o připravované fotce a vyžaduje to veliké úsilí. Ale vyplácí se a je to čím dál tím napínavější. Nikoho o té knize neinformuji a nikde jsem ji zatím nepropagoval, kromě tohoto rozhovoru… Ale myslím, že bude velice zajímavá, neboť bude okořeněná ještě i texty, které budou popisovat nejen ony dotyčné osobnosti, ale i mnohdy neuvěřitelná setkání.

„Víte, pokud v nějakém stínu stojím, pak jediné ve stínu světla a jím jsem taky fascinován!„

R. S.: To je paráda a já si vážím toho, že mohu jako první zveřejnit některé z těchto portrétů. Ale vraťme se ještě k vašim filmovým aktivitám. Co se dělo po filmu Jan Saudek?

Hned po dotočení filmu o Janu Saudkovi jsem začal v tichosti s natáčením celovečerního dokumentu o nejslavnějším automobilovém závodě na světě 24 hodin Le Mans. To byla srdcová záležitost a myslím, že se to moc povedlo. Premiéra byla v Praze v kině Světozor, ale do kin to nešlo, je na DVD. Těch se ale chytrou distribucí producenta prodalo na 30 tisíc kusů. Mezitím běžel v nejmenované televizi i Jan Saudek a zaznamenal největší sledovanost daného kanálu. Filmu se ale věnuji dál. Dokončuji jeden celovečerní hraný film, respektive jeho scénář. Hudbu jsme už natočili dopředu, protože jsem to tak chtěl. Je to trochu opačný systém, ale myslím, že se nám při natáčení vyplatí… No a v současnosti dokončuji ve střižně krátký dokumentární film ve slovenské koprodukci s názvem Tichá vášeň o tom, jak některé neškodné lidské zájmy a koníčky dovedou přerůst v naprostou posedlost a závislost. Moc času mi ale na tyto věci nezbývá, jelikož náš internetový projekt WeekOfLife.com se zvětšuje jako sněhová koule a zabírá mi v životě čím dál větší místo.

R. S.: Kdo je tedy Adolf Zika? Fotograf, režisér, podnikatel? Není vaše tříštění zájmů právě to, co vás staví do toho lehce kontroverzního stínu?

Víte, pokud v nějakém stínu stojím, pak jediné ve stínu světla a jím jsem taky fascinován! Ostatně tak se i jmenuje moje nová kniha černobílých fotografií, která vyjde před Vánocemi. Ale zpět k těm zájmům. Já potřebuji mnoho zájmů. Věci mne začínají nudit, pokud je dělám dlouho a stejně. Lidé se to bojí přiznat, ale já se tím nehodlám trápit. Člověk je bytost nestálá a přelétavá, jen se často podřizuje konvencím a pravidlům. Ty si já vysvětluji trochu jinak. Zajímá mě všechno nové, všechno, kde na mě číhá další sebepoznání. Víte, já nepočítám s tím, že budu fotit celý život černobílé akty… Ale na druhou stranu, když jsem začínal s fotografií, nikdo nevěřil, že vydržím – a hele, už to táhnu šestnáctý rok. Neustále si vymýšlím na sebe nějaké mety, přátelé kolem říkají seš blázen a já si říkám proč ne?

R. S.: Klasika na závěr: jak to, Adolfe, všechno stíháte? Prozraďte mi recept.

Vím, že to zní jako strašné klišé, ale potřebujete najít partnera, který se do vás vtělí. Nebýt mé ženy, tak vůbec neexistuji. Já jsem vlastně dva, a to už stíhat jde.

Děkuji za rozhovor,

Rudolf Stáhlich, šéfredaktor časopisu FotoVideo
Mediální partner:

Fotograf  režisér  producent – Adolf Zika

Adolf Zika se narodil v roce 1972 v Prachaticích. Fotografovat začal v roce 1994 a rok nato zvítězil v nejobsazenější kategorii prvního ročníku Czech Press Photo. V roce 2000 byl vybrán mezi šest fotografů světa, prezentovaných renomovanou značkou Leica na světové výstavě Photokina v Kolíně nad Rýnem a o čtyři roky později se mu dostalo stejné pocty na stánku Olympusu. Fotografie Adolfa Ziky se již prodaly v pařížském Louvru na Paris Photo, ale také v mnoha jiných zemích světa.

Je autorem největšího knižního projektu roku 2000 – výpravné publikace Poslední kniha století. V létě 2006 za podpory firem Hasselblad a Leica fotografoval pro připravovanou publikaci 6 Days and 24 Hours of Le Mans v netradičním pojetí nejslavnější automobilový závod světa. Téhož roku se na českých a slovenských pultech objevila černobílá, částečně retrospektivní publikace fotografií Adolf Zika Luxurious luminescence.

Pracoval pro mnoho renomovaných společností či módních značek, jako je Pietro Filipi, Hermès, Australian Bodycare, Speedo a další. V roce 2001 navázal dlouholetou spolupráci s mobilním operátorem Orange. Vytvořil také mnoho obálek a krásných pictoriálů pro časopis Playboy. V letech 2001 až 2005 se Adolf Zika stal oficiálním fotografem závodního týmu Ferrari Menx, se kterým procestoval celou Evropu.

Od roku 2001 režíruje televizní spoty, kterých udělal na tři desítky. Světu rychlých kol se věnoval i v letech 2006 a 2007, výsledkem je obsáhlá fotografická publikace zachycující dramatické okamžiky sezony A1GP a detailní pohledy do zákulisí každého závodu.
V roce 2007 jako scénárista a režisér natočil v česko-americké koprodukci celovečerní dokumentární film o světově proslulém fotografovi Jan Saudek – V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu. Rok nato získal cenu Glass Eye Award za nejlepší dokumentární film na festivalu EuroFest Montreal v Kanadě.

V roce 2008 natočil Adolf Zika celovečerní dokumentární film o nejslavnějším automobilovém závodě světa 24 hodin Le Mans s názvem Le Mans phenomenon. V roce 2009 vyšla kniha ONE YEAR OF MY LIFE in 3285 Pictures by Adolf Zika in Co-operation with Leica, celosvětově unikátní fotografický projekt, popisující jeden rok všedního i nevšedního života Adolfa Ziky v devíti fotografiích denně. Na základě hlavní myšlenky této knihy založil téhož roku webový projekt Week of Life, unikátní dokumentární projekt, jehož hlavním cílem je vytvořit největší fotoknihovnu lidstva.

Sám se však Adolf Zika stále považuje za fotografa černobílé klasické fotografie, jíž je i vášnivým sběratelem. Jeho černobílé fotografie, převážně umělecké akty, jsou zvětšovány klasickou metodou a vždy foceny na negativní film, nikdy je digitálně neupravuje. Z převážné většiny jsou fotografie časově nezařaditelné a nezasažené vlivem moderní doby. I proto je možná Adolf Zika vyhledávaným autorem soukromých sbírek. Na svých cestách za fotografií navštívil více než 40 zemí světa.