Zpráva ze Skalin

Důchodce Josef Písek vstoupil do projektu Week of Life na počátku roku 2011 a hned jeho třetí týden je prvním dílem seriálu „Návraty do rodného kraje“. Pepík, který v současné době žije v Havířově, pochází z Jižních Čech a pravidelně se každé jaro a podzim vrací na pár týdnů do Novohradských hor na chatu své sestry. Seriál návratů už má aktuálně celkem 50 týdnů a další se právě v této chvíli rodí. Postupně se v projektu stal populární a mnoho členů se na tyto návraty pokaždé těší. V loňském roce se Pepík rozhodl, že do svých oblíbených míst pozve všechny WoLáky na návštěvu a něco málo ze všech krás jeho rodného kraji jim ukáže.

Sraz s názvem Skaliny 2018 se uskutečnil v táborovém stylu, poslední květnový víkend od 25. do 27. května 2018. Účast byla sice poněkud nižší, dokonce nás ani nebylo dost na naplnění minimálního počtu táborových strávníků, ale zato úplně všichni přivezli sebou výbornou náladu a vše dopadlo na jedničku s hvězdičkou. Víme, že nižší účast není způsobená nezájmem a že WoLáci jsou velmi aktivní lidé, kteří stále něco podnikají. Najít vhodný termín je pak velmi těžké. Pro zájemce, kteří se zúčastnit nemohli bylo tradičně založeno ON-LINE album, ve kterém se aktuální dění s mírným zpožděním po celou dobu akce objevovalo. Celkem se hlavního programu zúčastnilo 24 lidí a z toho 15 WoLáků.

Přípravný výbor

Jak to tedy všechno vlastně proběhlo. Nenechali jsem nic náhodě a už ve středu založili přípravný výbor ve složení Pepík (Indiánský náčelník a stařešina WoL), Ondra (Pepíkův anděl strážný, zasvěcení ho znají z jeho týdnů), Pan Pixton (více dále) a Zdeněk (moje maličkost) a celý čtvrtek a pátek dopoledne jsme poctivě kontrolovali všechny lokality, aby nás nepřekvapila nějaká stavební uzávěra, kterými se kraj jen hemží. Také jsme poctivě zkontrolovali, jestli jsou krajové špekáčky jedlé, pivo pitné, kořalka studená a že oheň ještě stále tak magicky hoří, jak si to pamatujeme z dětství.

Pořešín

Sraz začal oficiálně v pátek kolem jedné hodiny, kdy se podařilo Janě vystoupit z vlaku u Velešína tak trochu mimo nádraží. Přípravný výbor tedy vyrazil na záchrannou misi do Velešína, kde jsme Janu vyzvedli, přidali do programu krátkou procházku na Pepíkovo oblíbené místo se zatopenou silnici a v 15:30 už čekali u hradu Pořešín na první účastníky.

Dálnice D1 nebyla ten den zcela v kondici, i když normálně se po ní fičí jako v japonském Šinkansenu a tak jsme se všichni sešli až kolem páté. Pepík skvěle zařídil otevření hradu jen pro nás a čekání u skvělého piva Žumberk uteklo jako nic. Dostali jsme také vlastního průvodce a vyrazili na prohlídku. O zříceninu hradu, která je chráněnou kulturní památkou, v současně době pečuje sdružení Hrady na Malši, které provádí zabezpečovací práce, archeologický výzkum a snaží se místo oživit různými kulturními akcemi. V budově před hradním areálem bylo sdružením zřízeno hradní muzeum s modelem hradu z doby před jeho zánikem. Kromě faktických informací jsme se dozvěděli také nějaké pikošky, například co místní panstvo používalo místo toaletního papíru. Zatímco páni naprosto neekonomicky plýtvali nedostatkovým hebkým mechem, dámy již v těchto dávných dobách pokrokově aplikovaly 100% recyklovatelnou technologii s minimálním dopadem na životní prostředí. Chcete vědět víc? … nojo, to je třeba se srazů osobně účastnit.

Přesun do tábora

Čas na hradě příjemně utekl a nastal čas přesunu do tábora. Pepík zvolil trasu těmi nejpolnějšími silnicemi, abychom viděli jeho kraj opravdu velmi zevnitř. Až na malé výjimky to jsou silnice konstruované pro jediný automobil a tak každé setkání bylo docela dobrodružné. Zvlášť když potkáte místního s přívěsným vozíkem, se kterým není ochotný (nebo neumí) couvat. Teprve argumentace, že první auto není jediné, ale je to celá legální kolona, ho docela couvání naučila.

Večer v táboře

Oficiálním místem ubytování byl Dětský tábor Velké Skaliny, který svou polohou cca 1300 metrů od Pepíkovy chaty zcela vyhovoval. Na první pohled je toto místo v zakonzervovaném stavu ze sedmdesátých let, kdy se zde pořádaly pionýrské tábory pro stovky dětí a množství chatek v táboře opravdu v tomto stavu v podstatě stále je. Rozebrali jsme si tedy pokoje v budově, kde i přes zachování rustikální podoby tábora bylo vše funkční, čisté a bezproblémové.

Posádka tábora pod vedením provozovatele Stanislava Šimáška měla vše perfektně připraveno a kolem osmi hodin už hořel táborový oheň, začínaly vonět první špekáčky a ozývaly se první tóny kytar a slova zpěvu. Do toho přijížděli další a další účastníci a všude panovala úžasná pohoda, tak dobře známá ze všech akcí, na kterých se scházejí členové projektu Week of Life.

Kolem půlnoci se Pepík rozhodl, že je čas odebrat se do kanafasu, Ondra ho tedy naložil do auta a odvezl na chatu a v patách jim šla pěší výprava zájemců, kteří chtěli Pepíka osobně uložit ke spánku a nedočkavě se podívat na jeho chatu už dnes … vlastně zítra … nebo včera … no … ono to je vlastně jedno.

I po návratu výpravy se ještě sedí dlouho u ohně a povídá se, hraje a zpívá a je prostě pohoda. Jen aby nám to vydrželo i zítra, ale naštěstí jsme tady všichni mladí a máme energie na rozdávání.

Na Zlatou Ktiš

Sobotní den začíná snídaní v nefalšované táborové jídelně, chybí snad jen varnice s čajem. Po snídani přijíždí Slávek, známý od Jany, který je novým potenciálním WoLákem … uvidíme, každopádně se mu tady moc líbí. Přesně v 9:30 seřadíme kolonu sedmi vozidel a v deset už máme první zastávku u Svůdnice … to si přece musíme vyfotit.

Pikantní je, že značka je na počátku dlouhé a jako podle pravítka rovné cesty k Lesovně, která je opět úzká na jediné auto a když tam těch sedm naších vozů na focení zastavíme, tak najednou kolem probíhá čilý provoz tam i zpět, protože na Lesovně je velká svatba, které asi i my zkřížíme plány obsazením parkovacích prostor. Roman mezitím jezdi autem kolem, protože Ríša usíná jen v jedoucím autě. Nicméně žádný konflikt nevznikl a vše dobře dopadlo.

Od Lesovny vyrážíme pěšky ke splavovací nádrži Zlatá Ktiš (věděli jste, že taková nádrž se jmenuje klauzura?) a cestou zjišťujeme že už rostou houby … Milada obětovala bundu a udělala z ní houbařskou tornu a úlovek později skončil v táborové kuchyni.

U přehrady jdeme na stejné místo, kde se odehrává aktuální příběh fotografie Josefa Píska v červnovém vydání časopisu FotoVideo, ve kterém vystupuje také Milan. Ten nám ostatně ihned předvádí jak to všechno bylo a jak je snadné se na tomto místě vykoupat bez plavek … „No bože, dyť tady nikdo není“ …

… a už se kouzlem okamžiku nechávají unášet další zájemci o příjemnou koupel … dyť tady přece nikdo není …

Foto: Radek Štumpauer

Ještě společná fotka s příběhem v časopise a jinou cestou lesem se vracíme k Lesovně, kde uvolníme svatbě volná místa na parkovišti.

Cestou do tábora se stavíme v Hojné Vodě, kde je instalován Meditační zvon Setkávání na místě s nádhernou vyhlídkou na Novohradské hory. Zvon je laděný do tónu cis a dává světu najevo víru v síly dobra.

Pak pokračujeme přes Dobrou vodu a projíždíme kolem slavného poutního kostela Panny Marie Těšitelky, který je na panoramatu Novohradských hor viditelný ze širokého okolí a u něhož vyvěrá léčivý pramen. Nezastavujeme, protože v táboře už nás čeká výborný oběd. Opět si užijeme táborový způsob výdeje jídla u kuchyňského okýnka a opět je nutno na tomto místě pochválit personál a kvalitu stravy.

Na Sokolčí

Po obědě je demokraticky schválená krátká odpočinková pauza a kolem půl čtvrté vyrážíme na procházku okolím, jejíž cílem je zřícenina hradu Sokolčí, stojící na vysoké skále, která je vyhledávanou horolezeckou lokalitou. Na půl cesty pod chatou na nás čeká Pepík, který je v těchto místech velmi kvalifikovaným průvodcem.

Provede nás údolím říčky Černá kolem vodní nádrže Soběnov, pak na samotný hrad a lesem a krajem kopretin přes louku Vlčích Bobů na svou chatu.

Inspekce chaty

Na chatě se seznamujeme s jejími majiteli, kterými jsou Pepíkova sestra Maria a její manžel Bohouš a kteří prostě tu Pepíkovu partu museli viděl. Pepík má pro nás připraveno pohoštění, Lošonští dodali slovenské klobásy a korbáčiky, je tady dostatek piva a jiného pití, Pepík nám hraje na harmoniku … není ostatně sám, zkusit si to s větším či menším úspěchem chtěl kdekdo … a je tady prostě zase všeobecná pohoda.

Všechno ale jednou končí a tak se se soumrakem loučíme s chatou a pomalou procházkou se vracíme do tábora.

Druhý večer v táboře

V táboře je už před budovou instalován gril, kde Standa osobně připravuje stejky a zeleninu, hoří táborový oheň a já musím opět ocenit personál, který všechno perfektně zvládá. Dokonce mi osobně připravili speciální večeři přímo v kuchyni, prý získali pocit že pořád někde běžím a nemám čas se zastavit … špičkový beafsteak s grilovanou zeleninou a výborným pivem mi opravdu udělal moc dobře a snědl jsem ho v pohodě a klidu … děkuji …

U ohně se dnes nezpívá a jen se povídá a povídá … o životě … o nesmrtelnosti chrousta … o prožitých společných chvílích … a o tom, jak nám všechno klaplo a jak je pohoda … já se rozhoduji, že si ještě večer převezu Ronju z chaty do tábora, abych měl ráno trochu klidnější a když do tábora přijedu, tak najednou od ohně vyskočí hromada fotografů a fotí a fotí … no co vám mám povídat … musel jsem ten příjezd opakovat asi třikrát. Je to dnes klidnější než včera a tak jdeme v pohodě spát ani ne moc po půlnoci.

Všechno jednou končí

Ráno se po chodbě batolí elektrické dítě, no kde jen ten Ríša tu energii bere … má ji asi po tátovi, který umí perfektně odstraňovat klíšťata … odkudkoliv … něco o tom vím. A už je tady poslední snídaně a účtování.

Na tomto místě mě WoLáci docela dostanou a zaplatí za mě a za Pepíka útratu a ubytování v táboře … a já najednou nevím co říct, což se tak moc často nestává … už vím … DĚKUJEME s Pepíkem vám všem … za tohle gesto, za to že jste přijeli a za to, že jste celou dobu měli jen dobrou náladu a úsměvy ve tváři. Sotva se stačím vzpamatovat, tak už je tady loučení a rozjíždíme se do svých domovů.

Mandelstein

Ostravská sekce toho ještě nemá dost a pod vedením Pepíka míří do Rakouska na vyhlídku Mandelstein, kde je úžasný výhled na Novohradské Hory, tak nějak z druhé strany. Je to z parkoviště pěšky asi 2 km krásným lesem a stojí to rozhodně zato. Chvilku se tady zdržíme, uděláme pár fotek a pak už se definitivně rozjedeme domů.

Na důkaz, že jsme jedna propojená bytost se bez domluvy po cca 350 km setkáváme ve stejné minutě na parkovišti U Čendy, přestože jedeme každý zcela jinou trasou … no prostě WoLáci, co víc dodat.

Speciální poděkování

Poděkování si zaslouží naprosto všichni, jak již bylo výše řečeno, ale někomu je nutno poděkovat ještě trochu navíc:

  • Především Pepíkovi, že to celé vymyslel a pustil do světa a hlavně to celé zvládl a vydržel … je to prostě Náčelník jak se patří.
  • Dance Lošonské, která si těsně před akci poranila nohu a celý sraz absolvovala o berlích s ortézou na celé noze.
  • Ľubovi, který ji obětavě vozil autem kam jen to šlo, aby ji to co nejvíce usnadnil.
  • Lence a Pepovi za skvělou páteční hudební produkci i přes skutečnost, že ani jednomu nebylo moc dobře a Pepa musel ráno odjet s teplotou domů a Lenka to odstonala až po návratu … v pátek ale nikdo nic nepoznal.
  • Ondrovi, který perfektně zajišťoval dopravu od středy až do pátku a velmi tak přispěl k bezproblémového průběhu.
  • Všem statečným, kteří neváhali ve vodě ukázat svá pozadí … i když tam vlastně nikdo nebyl.
  • Celému personálu tábora za vynikající spolupráci a pohodu.

Také děkujeme s Pepíkem za všechny dary a pozornosti, které jste nám přivezli a za ten největší ze všech zvlášť … že jste přijeli a byli tady s námi … DĚKUJEME …

Pan Pixton

Na fotkách v ON-LINE albu i v cílovém upraveném albu Skaliny 2018 vidíte často Pana Pixtona. Zajímá-li vás o co jde, tak vězte že to je cestovatel a stopař. Prostě jen čeká na různých místech naší planety Země na někoho, kdo ho najde. S ním pak něco zažije a nechá se opět odložit kamkoliv, kde ho najde někdo další. Ondra to takto našel i s instrukcemi na Lysé Hoře a přivezl ho na Skaliny. Je to projekt švédské školní třídy a zde na Skalinách se propojil s projektem Week of Life … a všechno nasvědčuje tomu, že to je symbióza přímo ukázková … máte-li s ním nějaký zážitek, tak ho můžete s fotkou poslat na email třídní učitelky trude.johansen@stockholm.se … určitě bude mít radost ona i její školní děti. Pan Pixton zde má také své vlastní album, kam můžete fotky s ním také přidávat. Jsou tam také ofocené instrukce. Ondra ho při odjezdu nechal v táboře, kde ho vzápětí našel Ľuba a tak Pan Pixton ze Skalin odcestoval do Žiliny … budeme zvědaví na jeho další osudy.

Odkazy

Za redakci Week of Life
Zdeněk Kamrla
Bylo mi velkou ctí být u toho s vámi všemi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Novinky a jeho autorem je Zdeněk Kamrla. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 komentářů u “Zpráva ze Skalin

  1. Krásně zpracovaný report ze Skalin…, díky, že alespoň takto virtuálně mohu sraz prožívat s vámi… 🙂

  2. Náčelníku díky za slova … dáváme si Republiku na Tebe … byla to super akce a Ty máš na tom tu největší zásluhu …

  3. Moc pěkná tečka za věru povedenou akcí, Zdeňku. Obdivuji a jsem ti vděčný za nasazení, se kterým jsi do toho od začátku do konce šel…nikdo jiný by pro zdar nemohl udělat víc. Znovu a znovu si připomínám ty báječné chvíle, které jsme při tom prožili, ve dnech přípravy společně s Ondrou, a akci samotnou, na které máš rozhodující podíl…díky tomu jsem si klidně mohl dovolit být poněkud „bohémský“…:-) Odšpuntoval jsem ten baječnej rum (díky, Aničko), čtu, koukám…a je mi dobře…Díky…

  4. Krásná reportáž z perfektního srazu! Fakt to letos děsně rychle uteklo. Příště si snad vezmu před srazem den volna, aby mi nic neuteklo a mohla jsem vše vstřebávat naplno 🙂

  5. Krásně si to sepsal, Zdeňku! 🙂 Během čtení se úplně ocitám ve víru dění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *