I když to není fotka, kterou jsem dělal já, ale můj děda, příběh k ní se mě velice týká a to tak, že při pohledu na nalezený skleněný negativ po mnoha letech se mi roztřásla kolena.Můj děda byl ve dvacátých a třicátých letech fotograf. Přesto, že svou rodinu tehdy běžně fotografoval , na žádné společné nebo samostatné fotografii neměl vyfoceného svého nejvíce milovaného prostředního syna Mirečka. Přesto, že se dožil pouze tří let, byl pro své mimořádně vyspělé chování, samostatnost a veselé příhody s ním, milován celou vesnicí (jižní Čechy). Děda, dá se říct, žil jen pro něj (pozn. – mám teď tři syny ve stejném věku, jako měl tehdy můj děda).
Ve třech letech onemocněl Mireček běžnou dětskou nemocí a pozvaný vesnický lékař mu dal špatně injekci, při které Mireček zkolaboval. Děda ho celou dobu držel v náručí a potom ještě dva dny. A pak udělal ve svém zoufalém rozpoložení jedinou fotku svého synáčka, aby si ho alespoň takto uchoval v paměti.
Po několika letech zemřel na rakovinu. Bylo to prý pro něj vysvobození, jelikož celou tu dobu se trápil výčitkami a stezkem.