(Ve vzpomínce na Andreu)

Na začátku byla náhoda, pouhé setkání a otázka, jak už to u zajímavých projektů bývá. Slovo dalo slovo a náhoda se proměnila v sadu výjimečných fotografií. Fotografoval jsem totiž zakázku, ve které bylo hlavním motivem ženské tělo, respektive ženské tělo zcela nahé. Modelky pro takové práce si většinou vybírám sám, jelikož špatný výběr se může pěkně vymstít, ale tentokrát jsem casting zadal agentuře. Tato výjimka v mém pravidle se mi vyplatila, neboť jsem potkal objekt pro jeden z nejzajímavějších kalendářů, které jsem kdy nafotil.

Tím objektem byla dvacetiletá dívka Andrea Absolonová. Vše začalo otázkou mířenou na její tělo a to, že vypadá jako nějaká skokanka do vody. Odpověď byla více než vystihující. Andrea Absolonová byla několikanásobná mistryně České republiky a držitelka bronzové medaile z mistrovství Evropy. Následovala druhá otázka, proč musí takovýto sportovec fotit namísto tréninku. Odpověď byla neméně výstižná, Andrea si tak vydělávala na pronájem bazénu. Její situace nebyla tenkrát růžová. Poté, co ji cestování chtiví funkcionáři upřeli naprosto jasnou nominaci na Olympijské hry v Atlantě, byl jejím hlavním cílem postup na OH v Sydney 2000.

Není třeba ani moc přemýšlet, aby fotografa napadlo, jak spojit mladou sportovkyni, konflikt založený na krátkozrakosti pohlavářů a vyjádření nějakého názoru na věc do jednoho společného celku plného kontroverzních fotografií. Nápad byl na světě, zbývalo jen vyfotit Andreu, jak skáče nahá svůj „olympijský skok“, přičemž právě nahota by měla symbolizovat nezávislost na čemkoli, co může zabránit lidskému snažení. Taková produkce ovšem něco stojí a někdo ji musí zaplatit, a tak jsem začal přemýšlet, komu nabídnout poměrně náročnou fotografii v dnešním světě kýčové reklamy a nepochopených uměleckých záměrů. Nemusel jsem ale přemýšlet dlouho. Pro myšlenku jsem nadchnul Miroslava Houšku, kreativního ředitele společnosti I.P. reklama a možná, že to byl i počátek důvěry v dobrou firmu, jelikož později jsem se stal kreativním ředitelem pražské pobočky této firmy již s novým názvem W.I.P. reklama, to je ale jiná kapitola… Konečné rozhodnutí znělo – firemní kalendář na rok 1999.

Samotná realizace začala pochopitelně rozhovorem mezi mnou a samotnou aktérkou Andreou, neboť u profesionálních skokanů není na denním pořádku skákat do vody v rouše Evině. Tato část produkce dopadla na jedničku, jelikož obě strany měly na věc stejný názor a to „jdeme do toho“. Místem pro realizaci se stal pardubický bazén, jakožto domácké sportoviště Andrei Absolonové.

Na místo konání jsem dorazil spolu s kreativním ředitelem zmíněné agentury o několik hodin dříve, před zavírací dobou bazénu. Zavírací proto, že si nedovedu představit něco takového, jako je fotografování za plného provozu.

Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jaký fotografický materiál zvolím pro tento projekt, neboť jsem zcela záměrně nechtěl používat zábleskové zařízení pro zachování světelné atmosféry. V tomto rozhodování mně pomohla firma Kodak, která poskytla na celou věc kinofilmové Kodak T-MAX 3200 ISO. Zvolil jsem tento film ze dvou důvodů. Zaprvé pro jedinečnou schopnost exponovat v těch nejtěžších světelných podmínkách, zadruhé pro poměrně velké zrno, které mělo dodat atmosféru dokumentu a reportáže zároveň. Jako vždy jsem si s sebou vzal veškeré fotografické vybavení, abych se takzvaně jistil ze všech stran. Byl jsem tedy připraven na všechno, alespoň jsem si to myslel. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem vyndal první objektiv a on byl zamlžený od hlavy až k patě. Vyzkoušel jsem všechny co mám, ale stejný problém. Jednoduše řečeno, nepočítal jsem s vlhkostí, která v bazénu bezesporu je, a tak jsem byl mírně zaskočen.

Trvalo téměř hodinu, než jsem odstranil tento technický problémek a zmáčknul první záběr. Kolem půl deváté začala celá produkce naostro. I když ne tak doslova, jelikož nejdříve ze všeho jsme se potřebovali rozhodnout pro ten či onen skok a také zjistit, z jaké výšky by byl nejvhodnější. Rozhodovali jsme se mezi pevným sedmimetrovým můstkem a prknem ve výšce tří a půl metru. Nakonec jsme se pro větší přiblížení a lepší odraz světla od hladiny vody rozhodli pro ten třiapůlmetrový. Udělaly se první zkoušky v plavkách za přítomnosti videokamery a všichni členové realizačního týmu čekali na ten okamžik. Nicméně Andrea pokračovala dál v plavkách a nějak se jí z nich nechtělo. Tak jsme poslali všechny přebytečné „produkční“ ven a pokračovali dál. I po té Andrea přidávala jeden skok za druhým, ovšem opět v plavkách a já už jsem začal být poněkud nervózní, ale nechtěl jsem být ten, kdo dá pokyn vše sundat. Po dalším skoku jsem se už začínal bát, že jsme se snad špatně domluvili a tak jsem opatrně naznačil, že jedem už naostro. Následoval další skok v plavkách a já už viděl celou akci jako fiasko, jenže v té chvíli se Andrea objevila na můstku tak, jak bylo ujednáno a začala půlhodinová produkce těch nejzajímavějších skoků v jejím životě.

Za necelou půlhodinu jsem vyfotografoval téměř patnáct skoků a naexponoval asi deset filmů. Pochopitelně, že při takové rychlosti pohybu těla není čas na přemýšlení o kompozici, a tak jsem použil motorové převíjení, které mi umožňovalo skoro šest snímků za vteřinu. Použil jsem též můj oblíbený objektiv Nikor 85mm 1,8 D, jelikož delší sklo by bylo sice zajímavé pro postavení třeba na tribuně, ale světelně by se to už nedalo zvládnout. Exponoval jsem v rozmezí časů od 250 do 500, jelikož jsem chtěl zůstat při těchto světelných podmínkách „alespoň“ na cloně 2,8, takže jsem pro svůj lepší pohyb použil stativ s docela povoleným kloubem. Ze svých fotoaparátů jsem vybral můj oblíbený Nikon F4. Vše jsem měřil ručně na třech místech a vytvořil jsem vlastní průměr tak, aby byl vidět i třeba odlesk vody na nahém těle.

Když jsme posléze vybírali z téměř čtyř stovek políček ty nejlepší, tedy výsledných šest, zjistili jsme zajímavou skutečnost, a to, že všechny finálové fotografie byly pořízeny pouze na dvou negativech. Mnohem zajímavější však byl fakt, že tři fotografie byly na negativu zachyceny dokonce hned po sobě a ještě na samotný konec filmu, tedy 35, 36 a 36A. Prostě odvážným štěstí přeje. Celá akce tedy skončila úspěšně a měla ještě pokračování při billboardové kampani společnosti W.I.P. reklama s.r.o., která zasáhla jak Českou republiku, tak Rakousko.
Více jak tři roky po nafocení tohoto kalendáře jsme se s Andreou neviděli. Pak jsem potkal známého a dozvěděl jsem se, že nechala skoků do vody a dala se na dráhu pornoherečky. Zřejmě olympijskou ctižádost použila zde, neboť prý byla světově proslulá. I když to všechny šokovalo, Andrea žila tak, jako by neměl už přijít další den. Podle slov jejích přátel si konečně mohla dopřát své adrenalinové sporty, psa, dům, ve kterém plánovala s přítelem konečně i svůj domov. Andrea žila prý naplno. V roce 2004 mě navštívil jakýsi novinář, že by si chtěl promluvit o Andree Absolonové. Nevěděl jsem proč. Sdělil mi, že Andrea zemřela v roce 2004 na těžkou formu rakoviny mozku. Bylo to velice smutné odpoledne, během kterého jsem neřekl jediné slovo. Protože jsem Andrein příběh znal, zpráva o jejím úmrtí mne na dlouhou dobu zasáhla.

Adolf Zika