V roce 2004 jsem fotografoval v Rumunsku. Fotografoval jsem ještě na film. Všechny filmy jsem měl v nepopsaných kazetkách z metráže. Po vyfocení filmu jsem kazetku vyndal z fotoaparátu a označil tlustou fixou, dal do krabičky, zalepil a přendal na druhou stranu brašny s fotoaparátem. Zaručený systém, jak nepřefotografovat již exponované filmy.
Vše probíhalo o Velikonocích a měl jsem nafotografované nádherné snímky a byl s celou cestou spokojený. Koncem mé cesty jsem se dostal také do městečka Putna. Tam na nároží jednoho domu stál starý pán a když viděl, že s několika kamarády fotografuji, začal si nás prohlížet, pověsil si na krk starou zrcadlovku a že je také fotograf. Chtěl jsem se k němu dostat blíž a vyfotografovat jej, a tak jsem sáhl do brašny a vytáhl několik krabiček filmů a dal mu je. Pan fotograf se rozzářil a byl v sedmém nebi. Dokonce nás poté pozval k sobě domů. Z tohoto setkání vzniklo několik snímků a byl to moc hezký den. Ale není to konec příběhu.
Doma jsem poté všechny filmy vyvolal a tři exponované filmy byly naprosto, ale naprosto bílé, tedy nenaexponované. Hrůza mne jímala, nadával jsem si, že jsem špatně namíchal chemikálie a začal jsem přemýšlet, jak je to možné, protože právě na těchto filmech měly být ty nejlepší snímky z celé mé cesty. Pak mi došlo, že naexponované snímky zůstaly v městečku Putna u jednoho starého muže. Došlo mi, že jsem šáhl na špatnou stranu brašny a dal mu to nejlepší, co jsem měl. Dodnes si trochu namlouvám a věřím v to, že ten pán snad ani moc nefotografoval a jedny z mých nejlepších snímků leží na poličce kuchyně jednoho malého domu v Rumunsku. Že až jednou pojedu okolo, tak je tam naleznu a vyvolám, a své nejlepší snímky získám zpět. Ale zatím mi zbyl jen portrét rumunského fotografa.
