Dlouho jsem vybíral fotografii a nakonec jsem vybral fotografii starou již 15 let. Fotografii jsem dělal na zakázku, tedy na titulní stránku týdeníku. V té době podnik (Discoland Sylvie, jméno nesl podle dcery majitele), který vlastnil pan Jonák, navštěvovala „smetánka“ té doby počínaje Karlem Gottem přes Lucií Bílou, Pal’a Haberu, Petra Jandu, exministra kultury Jandáka a mnoho dalších, končila tam většina večírků, odehrávaly se tam křty desek, no tenkrát podnik, kde každý chtěl být vidět.
Ovšem dostat se k samotnému panu Jonákovi nebylo nic jednoduchého a vlastě to nahánělo trochu strach. Nakonec jsem měl „štěstí“ a zavedl mě za ním velmi známý právník, kterého jsem před tím také portrétoval. Pak jsem tam udělal nějakou reportáž o životě lidí v showbusinessu, kterou zveřejnilo několik časopisů a to mi otevřelo dveře k Ivanu Jonákovi.
A již konečně k tomuto portrétu, který získal na CPP čestné uznání v kategorii „Lidé, o kterých se mluví“ a zabodoval i v Evropě. V té době se mluvilo o tom, že nechal zastřelit svoji manželku a jejího milence, a to v roce 1994 (odsouzen byl v roce 2002, a to na 18 let nepodmíněně, trest si odpykává ve Valdické věznici), sám byl postřelen a i jeho automobil se stal terčem nějakého útoku. Portrét vznikal tak, že jsem zavolal panu Jonákovi, že bych ho chtěl portrétovat, on souhlasil i s tím, že opustí svůj „hrad“, což byl onen podnik, který vlastně připomínal pevnost, kde na střeše měl byt, vše v betonu a zamřížované. Domluvili jsme se, že si vezme svůj tradiční (bílý) oblek, po cestě do studia mě požádal, zda bychom se mohli zastavit u „jeho“ zlatníka, kde si chtěl nechat přeleštit své šperky, na které byl velmi pyšný. Například na ruce, ve které drží zbraň, má prsteny a náramek v podobě trilobita, který snad v dětství našel, vše v bílém zlatě a poseté brilianty.
Jela s námi ochranka, samozřejmě v opancéřovaném autě, a hlavně jeho dvouměsíční synek Ivan. Do studia jsme dorazili asi po třech hodinách, cesta byla dlouhá cca 15 km. Ve studiu jsem ho požádal, zda by si nahého syna nevzal do ruky (to byl ještě v obleku), samozřejmě jsem vše směřoval k tomu, že bych chtěl, aby v ruce měl zbraň (tu si pořídil, protože prý je stejná jako nosí A. Schwarzenegger) a nosil ji stále u sebe. Po nějaké době, cca po vyfografování 2 kinofilmů, se nálada uvolnila i díky tomu, že malý synek se skvěle bavil a uvolnil se tak, že bílé sako nebylo bílé. To byl jen krůček k tomu, aby vznikla tato fotografie. Vlastně jsem do snímku chtěl dostat vše, tedy jeho život, v té době byl podle veřejného mínění „nekorunovaný král podsvětí“ a současně byl hrdý otec. To je tedy příběh jednoho z mých portrétů a jak se mi nakonec podařil můžete zde prostřednictvím WoL posoudit.