Tak se nabízí otázka, kolik z nás chlapů, když jsme byli malí kluci, si nehrálo na indiány? Jen těžko bychom někoho takového hledali! Já osobně jsem si pochopitelně na indiána hrál taky a musím se přiznat, že jsem vždy chtěl být náčelník. To mi ostatně zůstalo dodnes. Tenkrát jsem ale netušil, že se jednoho dne s jedním takovým opravdovým indiánem setkám osobně a už vůbec jsem netušil, že si s ním vytvořím přátelství s velkým P.
Ten člověk rudé pleti se jmenuje Willford Pariete a v současné době žije v New Yorku! Poznal jsem ho, když jsem poprvé do New Yorku přicestoval před skoro třinácti lety. Kamarádí se už léta s mojí „newyorskou maminkou“ a je jí už léta dobrým, leč velmi tichým společníkem. Na tu dobu mám vzpomínky, které by se daly shrnout do následujících jednouchých vět: Will, co sedí u televize a je mu jedno, na jaký kanál se dívá, Will, co se sprchuje dvě hodiny ráno a večer neb považuje sprchu za jeden z největších vynálezů doby, Will, co se nikdy nerozčílí, protože není už proč, nikdo mu totiž nemůže vzít víc, než jsme mu vzali my bílí, Will, co chce vždycky přidat na talíř a je mu jedno, co se vlastně servíruje, Will, co neví, kde je sever, západ, východ a jih, neboť vždycky věděl, kam jde a tudíž to ani nepotřeboval, či Will, co se absolutně nevyzná v automapě, jelikož ani nemá na ten ďábelskej stroj papíry, a tak mu stačí vyznat se v metru! A tak bych mohl pokračovat dál a dál!
Málokdo z nás si asi dovede představit člověka, který žije už čtvrt století v nejlevnějším hotelu „pajzlu“ v China Town (pravda, teď se přesunul na Staten Island, na metry si však nepolepšil), má sotva deset dolarů na den a přitom je šťastný. Šťastný, jelikož po tom všem, co se ve velké Americe indiánům přihodilo, může alespoň bydlet v tom zapráskaným hotelu nebo ubytovně. On je opravdu spokojený a život bere tak, jak každý den přichází a odchází. Oba rodiče mu zavraždili novodobí obyvatelé a své dvě dcery viděl naposledy před dvaceti lety. Je jim dnes přes třicet! Dostat se k takovému člověku blízko není lehké, ale není to zase tak těžké, jako takového člověka vyfotografovat. A to já jsem bohužel chtěl.
Vše začalo tak, že jsem mu v roce 97 dal při svém odletu dárek v podobě trička Jimiho Hendrixe. Nešlo ani tak o slavného kytaristu jako o ten dárek. Já to myslel docela normálně a ani jsem z toho nechtěl dělat vědu. Will není a nebyl na dárky v životě zvyklý, a tak by se dalo říct, že ho tento odvážný počin trochu vykolejil z jeho bohorovného klidu. Den mlčel a nic neříkal! Druhý den nato ovšem vykolejil on mě, když mi na oplátku věnoval minci, kterou dostal při svém odchodu z protialkoholické léčebny jako jediný důkaz toho, že se zbavil závislosti na alkoholu. Jediný dar, který indián od bílého muže dostal. Nečekal jsem, že by mi mohl darování trička opětovat něčím tak důležitým, jako je právě tato mince! Byla asi tak to jediné cenné, co tento obyčejný indián vlastnil. Tenkrát jsem si uvědomil, že se jedná o opravdové přátelství mezi bílým a rudým mužem! Odjel jsem a za půl roku jsem se vrátil zpět.
Tentokrát jsem Willa opravdu vyfotografoval poprvé a velmi zblízka. Bylo to velmi zvláštní a plné napětí, ale bylo vidět, že on mi chce dát svou tvář jako důkaz důvěry. Na mě pak bylo, abych té důvěry nezneužil. Po návratu jsem fotografie vyvolal a nechal je pár týdnů uležet. Když jsem se k nim vrátil, zjistil jsem, že je na nich něco divného. Bylo to právě to napětí, o kterém jsem hovořil. Já jsem měl z něho prostě trému. Ty záběry se mi ale opravdu líbily a velmi mě trápilo, že jsem si nebyl jist, zda je mohu použít do svého katalogu, či ne. Nakonec jsem je nepoužil. Prostě tam nebylo to, po čem jsem prahnul. Pak se dlouho nic nedělo, Willa jsem o nic nežádal, ale tajně jsem doufal, že to všechno zopakujeme. Po roce jsem se do New Yorku vrátil a znovu ho požádal. Po jeho tradiční ranní sprše jsem ho za prudkého slunce vytáhl na zadní dvorek před garáž a začal fotografovat. Najednou jsem cítil, že to jde, že jsme oba dva uvolnění a že se vytváří něco, z čeho by v konečné fázi mohla být vidět celá ta indiánská pravda. Nebo spíše pravda o indiánech. Povedlo se to!
Čekal jsem na tuto fotografii celé tři roky a vyplatilo se. Willa jsem pak ztratil ze zorného pole. Dlouho jsem se v USA neobjevil a tak se mi trochu stýskalo. Po opravdu dlouhé době jsem ho mohl vidět právě skrze WEEK OF LIFE, kde jsem ho konečně spatřil v setu mé NY mum Oliny. Při mé nedávné návštěvě New Yorku jsme se potkali znovu. Bylo to krásné setkání a myslím, že i trochu emotivní. Willa už nikdy fotografovat nebudu, ne snad proto, že by nebyl vhodný objekt, ale proto, že už mě dal maximum a víc už by dát tomu portrétu nemohl, snad jen indiánskou duši, ale ta, na rozdíl od té naší, není na prodej.