On to vlastně není ani příběh fotografie, ale spíše příběh o jedné staré a opuštěné ženě a jejím psíkovi. Celý příběh se odehrál na jednom jihočeském sídlišti uprostřed bloku paneláků zhruba před deseti lety.
Na tomto obyčejném a zapomenutém místě každé odpoledne hráli malí kluci na plácku fotbal. Míč lítal všude možně a odrážel se na všechny strany. Nejvíc však létal do okna k takové staré paní, která nikoho neměla a byla dobrým cílem pro různé lumpárny. A tak se každý druhý den odehrávala stejná scéna, kdy kluci prosili starou paní o míč, co jim spadl do kuchyně a rozbil někdy nádobí a někdy okno. Paní míč nechtěla vydat a posílala na kluky svého malinkého uštěkaného pejska Bena. Bylo u toho vždy hodně křiku a slz. A tak se paní začalo říkat Babka Benová.
Paní neměl nikdo moc rád, protože Beník vstával každý den kolem čtvrté ráno a babka s ním chodila kolem celého uzavřeného bloku domů. Jakmile otevřela v tuto brzkou ranní hodinu dveře, pejsek se rozběhl a štěkal a štěkal na celé kolo. Babka ještě v noční košili se za ním řítila a řvala vysokou fistulí na celé kolo: „Beníčku!!! Ty hajzle, stůj!!! Jen počkej, ty můj miláčku, počkej, až já Tě chytnu, tak tě zabííííju!“ Sousedé se vykláněli z oken, křičeli na ubohou starou paní různé nepublikovatelné nadávky a občas po ní i něco hodili. A tak se to opakovalo každé druhé ráno.
Jednou odpoledne, bylo to myslím na podzim, mne tahle paní chytila v podpaždí, přimáčkla k sobě a povídá: „Mládenečku, nevyfotil bys mne s tím mým malinkým miláčkem? Pověsím si tu fotečku nad kredenc v kuchyni ať nejsme doma tolik sami………“
No to určitě! Milá zlatá, já tak budu fotit takovouhle starou almaru, co mě každý ráno vzbudí, co mi nenechá v neděli ani pořádně vyspat. Já budu fotit babku, co bere malinkým klukům fotbalovou merunu! A už jsem hledal nějakou vhodnou výmluvu, abych se z toho nějak rychle a nenápadně vykroutil, ale její sevření bylo tak pevné, že se nedalo odmítnout.
„Tak si třeba tady stoupněte, cvak, cvak ……….. nóóó a je to!!! Zítra Vám přinesu jednu fotečku.“ A ani jsem nečekal na poděkování nebo pevné objetí. Druhý den jsem se přiblížil k bytu v prvním patře paneláku, kde paní bydlela. Fotografii 40×50 cm jsem měl skovanou pěkně v pevném tubusu, aby nebyla hned vidět a nešla jen tak vyndat a zazvonil jsem na zvonek u dveří. „Dobrý den, tady …… tady máte tu fotečku ….. jak jste chtěla ……tak hezký den a na shledanou!“ Na nic jsem nečekal, schody jsem bral po třech, až se paní uvidí, to sevření bude jisto jistě ještě pevnější a možná nedojde jen na ně. Zastavil jsem se celý zadýchaný až venku pod jejími otevřenými okny a čekal jsem, co se bude dít. Tak dlouhý a radostný smích, který jde od srdce, jsem ještě nikdy neslyšel a byl jednou z největších odměn, kterou jsem kdy dostal. Než jsem se ze sídliště odstěhoval, paní mne pokaždé hezky pozdravila vysokou fistulí přes celou ulici a dokonce jsem byl i jednou pozván k ní domů na kávu. Prý abych viděl Beníka ve zlatém rámečku.
Díky téhle fotografii ráno dobře spím. Díky této fotografii vidím jinak svět starých lidí. Ranní štěkání psů mi od jisté doby nevadí.
Jen tak mimochodem, tato fotografie byla teď v prosinci vybrána do knížky antologie dokumentární fotografie a fotožurnalistiky vycházející v USA , která se snaží ukázat obyčejnou tvář tohoto světa. Ale to není tak důležité.