Fotografie, o které vám dnes chci vyprávět, se při svém zrodu zdaleka nezdála tak ambiciózní, jako tomu dnes je! Jsou na ní vlastně vyfotografovány dvě staré dámy na invalidním vozíku, které spojuje jistě víc nežli ošetřovatelky černé pleti. Spojuje je třeba nadšení pro módní trendy, alespoň já to tak vidím.
Snímek vznikl v roce 1996 na Fashion Avenue v New Yorku, asi kolem druhé hodiny odpolední. Nebyl dělán s nějakým větším záměrem či dokonce předem nastaven. Tak rychle jak přišel, tak zase odešel. Dokonce si vzpomínám, že jsem se pro něho jenom otočil a exponoval jsem jen tři políčka. Víc ani nemělo cenu, vytvořil se totiž sám. Skoro dva roky potom, co jsem jej vyfotografoval, se s ním nic nedělo a vlastně měl takovou fotografickou dovolenou. Ležel založen u mě v archivu a čekal, až si na něho někdo vzpomene. V roce 1998 jsem ho poprvé zvětšil a ukázal pár lidem. A zde začal jeho příběh. Názory na něj totiž byly tak protichůdné a lišící se v mnoha směrech, že mě samotného začal zajímat čím dál tím víc.
Když jsem před pár lety začal připravovat svou první fotografickou publikaci pro následné výstavy, tak jsem jej zcela záměrně zařadil do výběru. Moji „poradci“ v rozhodování se smáli, mračili, mlčeli, ale hlavně diskutovali. Zlom nastal ve chvíli, kdy ke mě do studia přišel můj velký fotografický přítel Honza Šibík. Fotograf významných událostí, nepokojů a válek, kterého si vážím nejen pro jeho práci, ale i skromnou povahu a dobrotu jako takovou. Jeho pohled na tuto fotografii byl neobvykle kritický. Viděl v ní z mé strany až krutost a netaktnost k situaci, od samého začátku ji považoval za nehumánní fotku. Pro mne byl tento názor velice zajímavý a o to víc jsem se o ni zajímal. Když jsme se pak potkali v New Yorku a bavili se o mém Portfoliu, nezapomněl podotknout, že na svém názoru i nadále trvá. Prostě dvojková fotografie, která na výstavu mých fotografií, které on má prý tak rád, nepatří. Nebral jsem Honzův názor jako výtku či negativní kritiku. Snažil jsem se z toho poučit a pohnout dál. Myslím to tak, že je velmi důležité pozorovat, jak a kdo na vaše fotografie reaguje. Chápat tím rozdíly v pocitech lidí.
Pár dní před vydáním tohoto článku v tištěném médiu jsem totiž navštívil mého o padesát let staršího přítele a učitele zároveň, pana Jaroslava Krejčího, známého grafika a divadelního fotografa, člověka, jemuž za jeho dvacetileté působení na FAMU prošli rukama takoví žáci, jako je například Tono Stano. Pan Krejčí byl ten den velice unaven, a tak jsme seděli v jeho bytečku na Malé Straně, pili kafe a já naslouchal všemu možnému užitečnému. Jen jsem se nemohl dočkat žádného názoru na mou novou publikaci, kterou měl již několik dní v ruce a nijak se k ní nevyjádřil. Byl jsem z toho trochu nesvůj. Že by pro jednu fotku, že by se názory tak podobaly…. Asi po dvou hodinách jsme domluvili a já se loučil. Můj učitel mě šel doprovodit ke dveřím a já cestou dolů po schodech nemohl vystát, že se ani slůvkem nezmínil o mé publikaci. U dveří jsme se rozloučili a on mi jako poslední větu povídá. „Jednu třetinu fotek bych z toho katalogu vyhodil“. Ani jsem nedutal a snad se mi i zastavilo srdce. „Ty ostatní jsou velmi dobrý, ale jednou jsi mě opravdu překvapil.“ Pak byla chvilka mlčení. „Ty stařenky jsou silný, to je nejlepší fotka!“ Ani jsem snad nic k tomu nedodával, poděkoval a byl pryč.
Všechno to píši proto, abych si ještě více uvědomil, jakou má fotografie sílu. Oba dva měli pravdu, svoji pravdu, kterou tak cítili. A to mi někdy přijde nesmírně vzácné, když vidím, kolik černobílá zvětšenina může zplodit slov, názorů, emocí. Fotografujte a ptejte se lidí kolem, co si o tom myslí. A nebo je i nechte mlčet.
PS: Tento skromný text bych rád věnoval jako vzpomínku na mého dávného učitele, dnes již bohužel zesnulého pedagoga, fotografa, grafika a výtvarníka Jaroslava Krejčího.