Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika
Fotografie Zdeňka Dvořáka se dají nejjednodušším způsobem popsat jako absolutní oslava obyčejného života. Obyčejnost ale v tomto případě vytlačuje atmosféra, která číší z jeho obrázků. Ta atmosféra, která jasně demonstruje, že žádný život není obyčejný pokud se žije naplno a s chutí. Jsme moc rádi, že právě autora tohoto fotografického stylu můžeme přivítat v premiérovém rozhovoru nové rubriky Mistři Week Of Life.
Kdy jste se poprvé seznámil s médiem zvaným fotografie? A jak se vlastně vyvíjí Váš vztah k fotografii? Jste amatér, či poloprofesionál?
Médium zvané fotografie mě obklopovalo od útlého dětství. Táta měl malinkatou fotokomoru a fotografie si zpracovával sám. Ještě před revolucí mohl jezdit do Švýcarska ke své sestře jen táta a večery při promítání diapozitivů té neuvěřitelně krásné země si pamatuji dodnes. Ty vzpomínky mám v paměti téměř 25 let a jako by to bylo včera. Na tehdejší dobu měl skvělou výbavu, a to Prakticu MTL 3 se třemi skly. To byl před více jak deseti lety i můj první opravdový fotoaparát. Fotografie se stala během těch let součástí mého já a nedokáži si již život bez pohledu skrze hledáček představit. Miluji dokumentární fotografii ( hlavně blízkého okolí ) a tak i tento projekt je mi velmi blízký. Mám živnost na fotografické služby, kdy s tátou dokumentujeme svatby. Na uživení to není a občas mě ten papír štve, ale nemohu si dovolit fotografovat bez něj. Nejdříve to byly svatby známých a pak svatby jejich známých a to je velké riziko. Tuto činnost využívám jako možnost získávání lepší techniky pro mé volnočasové fotografování a právě má volná tvorba mi dává smysl. Takže to označení poloprofesionál je asi nejvhodnější zařazení.
Jaké je vaše povolání, koníčky a jak velkou máte rodinu?
Mým povoláním je speciální pedagogický vychovatel. Cesta k této práci vedla přes 5 let studia oboru cukrář a poté nastoupením na náhradní vojenskou službu. 18 měsíců jsem pracoval jako pomocník v domově pro mentálně postižené v hospodářství, kde se provozovala hipoterapie. Právě těch 18 měsíců mi dalo směr pracovní i fotografický. Koníčky jsou kromě focení rodina, naše zvířata a další drobnější volnočasové aktivity. Já i manželka pocházíme z velkých rodin. Právě rodina mé ženy (Prčíkovi) je zatím můj nejrozsáhlejší fotografický dokument. Máme čtyřletého syna Zdeňka.
Kde jste se poprvé seznámil s projektem Week Of Life a jaký byl Váš první pocit?
Před pár měsíci mi odkaz na tento projekt poslal kamarád a poté jsem jej viděl v několika dalších médiích. Je to výjimečný projekt. Mám za sebou úspěšnou účast v projektu 1DEN, obeslal jsem všechna kola projektu VIA LUCIS a tak je forma Week of Life zase něco nového a skvěle pojatého. Je úžasné, že z malé země, jakou ČR je, je veden tento celosvětový projekt.
Ve vašich fotografiích je cítit, že své prostředí dobře znáte, dovedete si představit, že byste fotografoval takto zblízka a pocitově intimně zcela neznámé prostředí? Pokud ano, jaké by vás nejvíce přitahovalo?
Přesně tak! Většina fotografií vzniká v prostředí mi velice dobře známém. Přímo v mém domově, v mém zaměstnání či u rodičů mojí ženy. Zrovna u Prčíkových už fotodokumentace trvá třetím rokem a když nemám fotoaparát, dělají si ze mě legraci 🙂 Přiznám se, že známost prostředí kde fotím tvoří velkou část úspěchu. Cizí prostředí by mě lákalo někde v zahraničí. Mým snem jsou ulice New Yorku či Tokia.
Jak sám říkáte, zažil jste ještě klasickou fotografii. Ale přijal jste za svou i digitální fotografii. Co si myslíte, že světu dala a co vzala?
Analogová fotografie je skvělá. Hlavně klasický černobílý film je dle mého názoru i v dnešní době stále nepřekonaný. Můj kamarád Petr Vokurek stále dělá doma fotografie na baryt ručně a mít možnost si tu fotku podržet, pohladit ten papír a vidět to zrno je zážitek. Obdobný zážitek jsem nedávno zažil při předání fotografií mistra Štreita na výstavu ve Znojmě. Jenže času je málo a tak jsem se k této mistrovské práci nikdy nedostal, i když prsty jsem si ve vývojce máchal jednu dobu často. Digitální fotografie umožňuje okamžitou odezvu, možnost nových pohledů a experimentů. Myslím, že spousta fotografií zachycujících jedinečné momenty by při práci s filmem v nekomerčních podmínkách nevznikla. Myslím, že absolutní profi špička digitální techniky už asi překračuje možnosti filmu a těším se na dobu, kdy si nastavím iso 6400 či vyšší a budu moci fotit své momenty ze života bez jakýchkoliv ohledů na kvalitu při špatném osvětlení.
Proč si myslíte, že by lidé měli přispět do projektu, jako je WOL? Proč by měli ukázat své soukromí?
Jak je psáno v propozicích, ukažme, co chceme. Před lety si prý mámy na vesnici, když uviděli člověka s aparátem, utíkali pro slavnostní zástěru a dětem pro svetřík do kostela, aby na fotografii vypadaly dobře. Nyní se každý uzavírá za vysoké ploty do soukromí a i sousedé si jsou často cizí. Zato své soukromí řeší například na Facebooku s cizími lidmi. Proč lidé cestují přes půl světa? Aby poznali jiný kraj i jiné lidi. Tímto celosvětovým projektem jim můžeme ukázat kousek sebe nejen pohledem na svět skrze hledáček, ale i kousek svého života, který žijeme ve svém okolí.
Kde je podle Vás v projektu jako je tento hranice mezi zdravým přínosem věci a exhibicionismem?
Jak už jsem psal, ukažme to, co chceme. Každý jsme nějaký a buď ukážeme kousek sebe, a nebo ne. Poslední půl rok se snažím zachytit syna v pohledech, které by měly zaujmout nejen blízkou rodinu. Může mi to být vytčeno, že fotím svoji rodinu, ale tu znám přeci nejlépe a tak se to snažím dostat i do fotografií. Samozřejmě není cílem ukázat to, že moje dítě je to nejkrásnější na světě, jaké máme auto či to, že manželka má nejhezčí poprsí ve městě. Jak jsem viděl v některých příspěvcích, je možné, aby fotograf neukázal téměř nic ze svého imtimna, ale třeba záběry na cestě do zaměstnání, volný čas a jiné. Zase v některých příspěvcích jsem viděl toho exhibicionismu až moc…
Když se podíváte kolem sebe na světové fotografické soutěže, co vidíte? Jak na vás působí fotky a témata, která jim vévodí?
Sleduji soutěže jako jsou např. World Press Photo. Poslední vítěz s tématem exekuce mě velice zaujal a tématicky tato fotka sedí pro celý svět. Často se objevují fotografie na téma války a lidského utrpení, což je samozřejmě součástí našeho světa, ale chvílemi mě připadá, že snad na polovině naší planety se neděje nic jiného. Tématicky mě vždy zajímají lidé a jejich přirozené prostředí v jejich běžném životě. V tomto směru mě např. v soutěži Czech Press Photo oslovil celkový vítěz z roku 2003 Ibra Ibrahimovič se souborem Příběh sedláka Rajtera.
Kam myslíte, že se bude vyvíjet médium fotografie?
Bude se stávat médiem, které se stane součástí každodenního života. Již dnes se téměř nevyrábí telefony bez fotoaparátu. Bude možnost zaznamenávat téměř vše, ale zároveň si lidé budou své soukromí více bránit. Nevýhodou asi bude, že ne každý kdo bude mít fotoaparát bude i fotografem. Stále bude potřeba se vzdělávat a mít pro fotku cit. Výhodou je to, že se kvalita fotografické techniky neustále zlepšuje a přitom cena klesá dolů. Stává se tím velmi dostupným médiem.
Co je podle Vás opravdové soukromí člověka, to, které by se nemělo propírat žádnými médii?
To by měla být otázka pro každého z nás. Někdo nedopustí, aby si někdo přes plot vyfotil jeho nádhernou skalku s trpaslíkem před domem. Někdo s poklidem a radostí prezentuje na internetu videa z intimního života. Pro každého je ta hranice jiná. Musíme např. přemýšlet, jestli fotka našeho dítěte, které si hraje nahé v bazénu nezneužije nějaký pedofil a podobně. Tuto hranici si musí stanovit každý sám. Já se nebojím prezentovat moji rodinu kolem sebe formou fotografie, ale rozhodně bych v životě nepřipustil účast moji či mé rodiny v nějaké reality show. Právě tyto programy berou dle mého nejvíce soukromí.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |