Miroslav Jarý, Manažer, Česká republika

Fotografii si zamiloval už jako malý kluk, kdy s údivem procházel rodinná alba. Pak přičichl ve fotokomoře k vůni vývojky a ustalovače, kde zachycoval momentky svých blízkých. Jenže jednoho dne přišla výrazná změna. Chuť změnit realitu a společnost ve fotografické komunitě ovlivnila jeho myšlenky a díky svému fotografickému vidění, citu, fantazii a softwaru vytváří velké množství krásných záběrů, kde není realita na prvním místě. Jeho snímky si našly mnoho obdivovatelů a pokud se chcete o Miroslavovi dozvědět ještě mnohem více, přečtěte si rozhovor již se sedmnáctým mistrem Week of life.

Na začátku každého rozhovoru se nejprve rádi dozvíme o novém mistrovi co nejvíce. Vedle vašeho jména je profese manažer, bydliště Tanvald a pár dalších informací. Určitě je toho více, co by čtenáře zajímalo a tak co více nám o sobě můžete říct?

Předem bych rád redakci WOL poděkoval za povšimnutí. Narodil jsem se v Jablonci nad Nisou a jak jste již zmínil, bydlím se svojí manželkou a sedmnáctiletou studující dcerou v Tanvaldu. Pracuji jako manažer v maloobchodní potravinářské síti. V rámci svého povolání hodně cestuji a strávím na cestách mnoho času. Fotografii se mohu věnovat jen díky obrovskétoleranci své rodiny. Počátky mého zájmu o fotografii by se mohly datovat na přelom sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy jsem se svým dědou, fascinován malinkatými černobílými obrázky, trávil mnoho chvil nad starými rodinnýmialby. Někdy na počátku osmdesátých let jsem byl otcem obdarován svým prvním aparátem CORINA. Z tohoto zázraku techniky jsem však nedokázal vydolovat víc, než pár černobílých abstraktních čmouhanic, ačkoliv jsem se tehdy vždy pokoušel o reálné zachycení toho či onoho. O něco později jsem si tu a tam zapůjčil tátovu Berettu a zdokumentoval tak pár školních výletů. Přes období rodinných dokumentů, zachycovaných plastovými kinofilmovými automaty jsem postupně začal o fotografii cítit stále sílící zájem. Vstupem na jistou tuzemskou webovou galerii v roce 2007 se můj pohled na fotografii naprosto změnil. Od té doby jsem poznal spoustu zajímavých autorů a přátel. Díky těmto kontaktům se také v loňském roce zrodil fotoklub Balvan Jablonec, u jehož zrodu jsem mohl stát. To byl asi poslední velký mezník mého fotoživota.

Co Vás zaujalo na projektu Week of Life, který nehledá příběhy v jednotlivých fotografiích, ale v kolekci devíti fotografií denně za sebou jdoucích sedm dní v příbězích obyčejného života?

Přiznám se, že když jsem se o projektu od Martiny Štolbové dozvěděl poprvé, byl jsem dost skeptický. Říkal jsem si, jaký smysl může mít cvakání mého okolí po celý týden. Ovšem poté, co jsem shlédl pár setů mě začalo zajímat, jak bych pohled do svého života pojal já sám. Po několika neúspěšných začátcích, kdy jsem nafotil třeba dva dny a pak nic, se cosi zlomilo. Šlo o to zvyknout si na to mít fotoaparát připravený stále u sebe a lépe vnímat své okolí. Dnes, když se podívám na rok staré sety, jsem moc rád, že jsem
tyto záznamy pořídil. Díky projektu Week of Life může člověk mít stále nastavené jakési zrcadlo svého života a osobní fotokroniku zároveň. Dává také možnost nahlédnou do života lidí různých profesí a národností. A to je velmi zajímavé!

Zmínil jste vznik fotoklubu Balvan, je ještě někdo z tohoto fotoklubu aktivním účastníkem v projektu Week of Life či chystá se někdo zkusit do projektu zapojit?

Vím, že se do projektu zapojili kolegové Václav Novotný a především velice činorodá Dáša Lühringová. Velice hezké je na tom to, že každý z nás tří je zaměřen na úplně rozdílný druh fotografie. Václav je svým zaměřením čistokrevný krajinář, Dáša pak tvoří převážně aranžovaná zátiší. A většina mých fotografií je spíše abstraktních. Fajn je to, že právě projekt Week of Life dokázal spojit autory s naprosto rozdílným stylem tvorby a zkusit dokument.

Fotografie je pro většinu členů Week of Life obrovským koníčkem. Lákalo by Vás se někdy fotografii věnovat na plný úvazek a jaký směr fotografie by to byl?

Přiznám se, že o tom jsem neuvažoval. Svojí práci, která mě živí, mám velice rád. Také bych se asi bál, že by mi mohla kamsi prchnout ta svoboda a radost, které mě při fotografování tolik naplňují.

Týdny o autorovi napoví mnohé. Díky projektu vzniklo již více přátelství a právě seznámení skrze fotky hodně o daném člověku napoví. Máte v projektu někoho koho byste právě skrze seznámení přes Week of Life poznal?

Všechny autory, kteří jsou do projektu zapojeni a které zároveň znám, jsem poznal alespoň virtuálně již dříve. Ale někteří z těch, které jsem znal pouze virtuálně se tak trošku v rámci publikace svých týdnů „odkopali“ a já jsem měl možnost poznat je tak trošku blíž. Poznat prostředí, ve kterém se pohybují. Jejich blízké, zvířecí mazlíčky, případně něco o jejich práci. A v tom je obrovské kouzlo projektu. Každý se „odkope“ jen do té míry, jak sám uzná za vhodné.

Ve Vašich týdnech se střídá barevná i černobílá fotografie. Je volba pojetí fotografie, dne či týdne věcí momentální nálady nebo záměr, který vnímáte již v momentě pořízení fotografií popř. jejich úpravy?

U svého úplně prvního setu Week of Life jsem nad tím při expozici vůbec nepřemýšlel a fotografie jsem pak upravoval jak se mi zrovínka zachtělo. Ovšem na startu dalších týdnů jsem již přesně věděl, budou-li sety černobílé, či lehce nereálně barevné. Mám to tak dnes i v souvislosti s mojí ostatní tvorbou. Již při expozici mám většinou jasno, jakým směrem se budou úpravy ubírat. Do fotografií pak pomocí softwaru zasahuji poměrně dost. Dnes již téměř nikdy není mým cílem vložit do fotografie informaci, jak to tam či onde opravdu vypadalo. Mám rád, když pak lidé nad mými fotografiemi alespoň trošku přemýšlí a když si v nich někdo nalezne něco, co jej osloví.

Publikujete na internetových galeriích, jste členem fotoklubu, přispíváte do projektu Week of Life. Co např. fotosoutěže či autorské výstavy? Je i tato stránka součástí vaší tvorby?

Když mi sedne nějaké téma, zúčastním se i soutěže. Zkusil jsem například fotosoutěž FOTOGRAF ROKU, kde jsem v ročníku 2009 umístil v první desítce. Fotoklub jako takový se pak například zúčastnil posledních dvou ročníků fotosoutěže s padesátiletou tradicí „Mapový okruh Český Ráj“ a dosáhl pokaždé na 2. místo v celkovém hodnocení. Kromě toho se jablonecký Balvan stal v soutěži FOTOGRAF ROKU 2010 fotoklubem roku. To je myslím celkem fajn na nováčky. Co se pak týče výstav, díky veliké aktivitě Zbyňka Cincibuse – prezidenta fotoklubu Balvan, jsem se mohl v minulém a letošním roce zúčastnit menších či větších společných klubových výstav a to v Jablonci nad Nisou, Liberci a v Praze. Celkem jich bylo do dnešního dne 6. To je myslím za necelé dva roky víc než dost. Se samostatnou autorskou výstavou ale nijak nepospíchám. Něco mi stále napovídá, že ten pravý čas ještě nenastal.

Kdo se rozhodne přispět alespoň jedním týdnem, stane se pro něj fotoaparát nedílnou součástí života. Tím však nastává možnost být připraven i na výjimečné okamžiky. Snad každý fotograf zná případ, že přišlo něco jedinečného a neměl u sebe fotoaparát. Vzniklo díky Week of Life něco, co by v běžném životě uteklo?

Samozřejmě, že ano. Mezi fotografiemi, které byly pořízeny za účelem zařazení do projektu Week of Life, bylo jakoby mezi řádky zaznamenáno například i mnoho rodinných momentek, které zůstanou navždy uzavřeny v rodinném fotoalbu. A vzhledem k tomu, že jsem byl po jistou dobu po této stránce svojí rodinou naprosto po právu považován tak trošku za lajdáka, bývá nakonec členy rodiny mé permanentní motání se s fotoaparátem kdekoliv poměrně kvitováno. Jsem si dobře vědom také toho, že by nemohlo vzniknout ani mnoho jiných fotografií, takových řekněme vedlejších produktů. Mnoho z nich si našlo cestu i mimo linii projektu. Jedním z takových počinů je například můj poslední set fotografií, uzavřených do cyklu s názvem „7“. Tento vznikal během mého putování po jižní Moravě, které jsem zdokumentoval pro projekt Week of Life.

Denně přibývají do projektu Week of Life stovky nových fotografií. Již nyní jich je přes sto padesát tisíc. Za pár let jich budou statisíce a někdy snad překročí i hranici milionu. Jak vidíte budoucnost a smysl takto rozsáhlého projektu pro příští generace?

Jisté je to, že projekt geniálně a naprosto ojediněle využívá možností současné techniky. Já věřím tomu, že bude v rámci projektu docházet časem ke generační obměně autorů. A myslím, že mladí autoři budou za pár let zvědaví na to, jak jsme dnešní svět viděli my. Ale to s jistotou ukáže až čas. Nezbývá, než si tedy přát, aby tomu tak opravdu bylo.

Týdny Miroslava Jarého

Libor Klimek, Pizzař, Česká republika

Libor Klimek se rozhodl udělat v životě důležitý krok. Vycestoval s přítelkyní za prací do Irska, aby si splnili společný sen. V zemi svatého Patrika však přišel impuls, který ovlivnil jeho vidění světa. Začal jej vnímat skrze hledáček fotoaparátu. Přistoupil na výzvu Week of Life a přidal tak Irsko svým prvním týdnem jako 39. zemi zařazenou v projektu. Jenže ten týden nebyl jen pokusný na rozkoukání. Ihned zaujal všechny členy redakce a hned vedle výběru redakce se začalo mluvit o tom, že se rýsuje další mistr WoL. Pizzař Libor nám udělal radost, potvrdil naše domněnky a tudíž se stává šestnáctým mistrem v rubrice Mistři Week of Life. Libor nadále pravidelně přidává další týdny a rozehrává pomocí svých obrázků příběh o svém životě, který směřuje ke splnění velkého snu.

Když jste se zapojil svým prvním týdnem do projektu Week of Life, zapojil jste zároveň i 39. zemi, kterou je Irsko. Pocházíte však z České republiky a tak nám trochu blíže popište sebe, i to jak jste se dostal až do Irska?

Předem bych chtěl poděkovat za výběr. Opravdu jste mi udělali velkou radost. A teď zpátky k otázce. Je mi 29 let, pocházím z Brna, kde jsem také žil celou dobu než jsem odcestoval s přítelkyní do Irska, kam nás přivedla touha splnit si náš sen a tím je vlastní útulné bydlení. V Irsku jsme měli už pár známých, tak padla volba právě na něj. Jelikož jsme odcestovali na počátku ekonomické krize, začátky nebyly vůbec jednoduché. Dlouhou dobu jsme hledali práci, peníze docházely a už hrozilo, že se budeme muset vrátit zpět domů. Nakonec díky pár náhodám se zadařilo a teď už zde začínáme čtvrtý rok.

Již Váš první týden byl velmi kvalitní, ihned si zasloužil výběr redakce, a jistě se každý těšil na to, že přibudou další. V tento moment máte zachyceny čtyři týdny a je vidět, že fotka je součástí Vašeho života. Jaká byla vaše cesta, než jste podlehl vidění světa skrze hledáček fotoaparátu?

Focení jsem podlehl právě tady v Irsku. Snažil jsem se od počátku našeho pobytu zde zachytit tuto zemi, abychom měli po návratu domů na co vzpomínat. V té době jsem fotil ještě vypůjčeným kompaktem. Ten však postupně dosluhoval, tak se musel honem vrátit a Ježíšek mi přinesl mou první zrcadlovku. To už bylo jiné focení a začínal jsem tušit, že z koníčka se stává závislost a součást mého každodenního života. Změnil se i pohled na fotografii, což každý, kdo rád fotí, určitě pozná.

Ve vašich týdnech se objevuje široké spektrum fotografovaných témat. Máte už vytýčený nějaký užší směr, co byste nejraději zachytil pomocí fotoaparátu či nějaký jiný cíl spojený s fotografií?

Myslím si, že u fotografování neexistuje žádný cíl. Pořád je něco, co se dá učit, ale určitě musí být krásné živit se tím, co člověka nejvíce baví. Dříve to byla krajinářská fotografie, která mě naplňovala. Postupem času jsem se přes street fotky dostal k focení lidí, které mě teď momentálně baví nejvíce. Takže portréty, glamour atd.

Irsko není příliš vzdálená země. Z České republiky je letadlem dostupná asi za 3 hodiny. Jistě ji nejen z naší země plánuje navštívit mnoho lidí. Co byste jim na Irsku doporučil a to i co se přímo fotografování netýká?

Cestování si necháváme nakonec, takže nemůžu zatím nikomu moc radit, ale určitě každý, kdo Irsko trošku zná, by se mnou souhlasil a doporučil západní pobřeží. Krásné pláže, vysoké útesy a starobylá městečka. Pokud zavítáte do hlavního města Dublinu, to nejdůležitější určitě najdete v pivovaru Guinness, kde se vytváří pro Irsko typické a světoznámé černé pivo s kávovou příchutí. Pokud však člověk netouží až tak po detailech, určitě by ho měl aspoň ochutnat v některé z tradičních hospůdek třeba v uličce Temple Bar, která už svým názvem k tomu vybízí a zapít ho může třeba pravou irskou whisky. Irové jsou národ, který se rád baví, tak i večerní život je v těchto místech pestrý. Ale aby nezůstalo jen u alkoholu, je tu i spousta míst, kde na člověka dýchne trocha historie. Téměř na každém rohu je starý kostel. Za zmínku také určitě stojí jejich typická architektura cihlových domů.

Jak jste se o projektu Week of Life dozvěděl a jak přišla myšlenka nafotografovat svůj první týden v Irsku? Nebo jste si snad vzal myšlenku ještě před vycestováním ze své domoviny?

O Week of Life jsem se dozvěděl už před dlouhou dobou. Už kdysi při brouzdání po internetu jsem zhlédl šot na tento projekt. Uložil jsem si stránku někam do záložek, že si později prostuduji, o co se vlastně jedná. Jenže jak to u mě bývá zvykem, zapomněl jsem a objevil ji až po delší době. Ze začátku jsem si říkal, že vyfotit devět fotek denně nemůže být až tak velký problém, ale hned první týden jsem zjistil, že do některého dne se vše nevejde a do druhého naopak není zase co dát. Takže hned první týden mě nadchnul a pevně doufám, že nebude nic bránit k focení dalších a dalších týdnů.

Říká se, že každý národ má jinou mentalitu. To platí i v pojetí vnímání fotografie kdy např. fotografové z Asie jsou známí, že fotografují jiným způsobem než např. Češi či třeba Rusové. Myslíte si, že by byl i nějaký rozdíl s týdnem typického Ira?

Určitě by to byl rozdíl. Irové jsou podle mého názoru více otevření. Mají jiný způsob zábavy. Myslím, že by nám odhalili více ze svého soukromí. Češi jsou zvyklí přece jen své soukromí trošku bránit a tajit. Tady na domech nemají většinou ani záclony a vůbec neřeší, že jim kolemjdoucí kouká do talíře při nedělním obědě, nebo když večer sledují v televizi ragby.

Sledování Week of Life si oblíbilo mnoho lidí. Možnost pozorovat život obyčejných lidí je totiž velmi zajímavé a inspirující. Jste delší dobu mimo svůj domov, jsou pro Vás týdny z rodné země něčím významnější než třeba příspěvky ze zahraničí?

Rád se pokochám každým týdnem. Je úplně jedno, jestli je to od protinožců nebo přímo od sousedů. V každé rodině se žije trošičku jinak a tak je každý týden originální. Samozřejmě se rád podívám, jak to vypadá v jiné zemi, do které se člověk jen tak nedostane, ale je velká spousta nádherných a zajímavých týdnů i z domova.

Zmínil jste se, že pro Vás ve fotografii neexistuje nějaký bližší cíl, ale téma, které je blízké. Určitě však máte nějaký tajný sen o tom, co výjimečného by na vašich fotografiích mělo být. Vyzradíte nám, o čem sníte?

Toto je vážně těžká otázka. Určitě obdivuji fotografie zveřejněné v World Press Photo nebo National Geographic. Kdyby v něčem takovém byla mnou vyfocená fotografie, třeba jako je světoznámý portrét mladé Afghánky od Steva McCurryho. To už je ale hluboká noc a já opět sním.

Týden kohokoliv může být zachycen čímkoliv, co zachycuje obrazový záznam. Od dírkové komory vyrobené z krabičky od sirek počínaje až po fotoaparáty za neuvěřitelné peníze. To je na Week of Life zajímavé oproti většině internetových fotogalerií kde jedním z hlavních činitelů je technická kvalita. Láká Vás odložit někdy zrcadlovku a vyzkoušet např. mobilní telefon či dnes oblíbené dírkové komory jako záznamník vašeho života?

Focení zrcadlovkou mě baví právě kvůli širokým možnostem, které nabízí. Jak jste však zmínil dírkovou komoru, právě před nedávnem jsem navštívil v Edinburgu atrakci Camera obscura, kde je této možnosti hodně využito. Už dříve mě napadla myšlenka sestrojit si vlastní. Nedávno jsem jí viděl sestavenou z dřívek od ledňáků nebo i v obchodě byla papírová šablona, kterou si vystříháte a sestavíte. Určitě taky něco takového někdy zkusím. A když to dobře dopadne, WoL bude první, co s ní nafotím, i když to asi bude vypadat dosti komicky, jak chodím třeba s krabicí od bot po městě.

Denně přibude na stránkách projektu Week of Life několik nových týdnů. Hranice 100 000 snímků byla dávno pokořena, hranice 2000 týdnů je na spadnutí. Jak si myslíte, že bude tato obrazová kronika lidstva vypadat v době, kdy překročí např. číslo 500 000 fotografií?

Jestli dobře počítám, bude to kolem 8000 týdnů. To už je samo o sobě dosti nepředstavitelné. Avšak věřím, že nebude dlouho trvat a už se budeme bavit o milionté fotografii. Doufám, že přibude spousta dalších zemí a taky, že dlouho nezůstanu sám a najde se někdo, kdo bude fotit taky své týdny v Irsku.

Týdny Libora Klimka

Martina Kaderková, Ředitel/ka nadace, Česká republika

Svým založením je Martina ryzí fotografkou v oboru reportáž – dokument. Postupem času ale z jejích „obrázků“ začínají vystupovat také výborné portréty. Okolnosti, ve kterých se ocitá, nenazírá autorka zvenčí, jak je zvykem. Jakoby se dokázala vsáknout do společenství lidí i do jednoho konkrétního osudu. Lidé, které zobrazuje, nejsou anonymní, nejsou nikdy pouhou součástí děje, jsou děj sám. Platí to o nevidomých, které fotografuje v rámci projektu Světluška (který Martina řídí), o celebritách, s nimiž se profesně tu a tam setká, i o snímcích z domácího prostředí, jejichž pointou je její tříletý syn a jeho intimní svět – svět absolutní důvěry a mateřské lásky. Zkrátka, ať autorka zamíří na kohokoliv, výsledkem jsou fotografie s nebývalou koncentrací empatie a pověstného lidského přesahu.

Když se na WoL objevil Váš druhý týden, byl to přesně rok, co jste poslala svůj první. Oba týdny natolik zaujaly, že právem byly vybrány do Výběru redakce a posléze i do rubriky Mistři WoL. Martino, prozradíte nám o sobě trochu více?

Narodila jsem se v Ostravě, prozatím se usídlila v Praze a to prozatím každým rokem prodlužuji. Bydlím ve věži v podhradí Vyšehradu se svým tříletým chlapečkem Matyáškem. Jeho všetečné otázky mě znovu vrací k přemýšlení nad věcmi, které se mi zdály dávno samozřejmé a jasné.

Děti mám vlastně dvě. Již deset let je součástí mého života Nadační fond Českého rozhlasu, který pomáhá nevidomým. Zřejmě si nás snáze spojíte se jménem Světluška anebo Kavárnou POTMĚ, ve které pracují nevidomí číšníci.

Naplňuje mě vymýšlet projekty, které lidem přináší něco nového. Setkání, poznání – nejen druhých, ale i sebe… Vzájemné přiblížení světů. On to je nakonec jen jeden svět, ve kterém žijeme, přestože říkáme „svět nevidomých“, třeba v tomto konkrétním případě.

Váš život na WoL jste doposud zaznamenala pomocí 126 snímků. Máte skvělé technické zpracování, výborný cit pro kompozici a správný okamžik. Jak dlouho je fotografie součástí Vašeho života a co pro Vás znamená?

Zrovna nedávno jsem pátrala v paměti, kdy to všechno začalo. Stěhovali jsme se a mně se do rukou dostaly staré cancáky a první fotky. Tehdy mi bylo šestnáct, chystala jsem se jako každý víkend do hor pod stan. Táta vytáhl ruskou Směnu, ukázal mi, jak se zakládá film, nastavuje sluníčko, mráček a bylo to. Vybavuji si, jak jsem se válela v bodláčí, abych zachytila kluky ve Ztracené zemi při bojovce. To bylo místo, které jsme ten den objevili a pojmenovali, vlastně spíše jsme si mysleli, že jsme ho objevili. Tam, v té Ztracené zemi, to asi začalo. Fotky jsme pak vyvolávali ve fotokomoře u kamaráda, byla jsem na ně pyšná. Potěšilo mě, že napoprvé to bylo docela prima, ani vývojka za ta léta moc nevybledla. Asi štěstí začátečníka.(smích)

Fotografii jsem propadla mnohem později. Ve dvaceti jsem si pořídila první kinofilmovou zrcadlovku. Tehdy jsme byli mladí zapálení cestovatelé, kteří nejezdili na dovolenou, ale na „expedice“. Ale i když jsem byla v mlžném pralese, ve vysokých horách anebo v poušti, vždycky byli na mých fotkách především lidé.

Obrázky krás Země si tak nějak nosím v sobě, zato neopakující se situace, prchlivé momenty života, výrazy tváře a čas do nich vepsaný, to mám potřebu obtisknout do fotografie.

Později jsem se začala pohybovat mezi lidmi, kteří nevidí nebo vidí hodně málo. To mě ovlivnilo. Vizuální prožitek pro mě byl vždy duchovní potravou, podobně jako hudba. Do té doby mi stačilo, když byly fotografie „hezké“. Víte jak to myslím, prostě obrázek pěkný na pohled, který ale nic více neříká.

Je skvělé, když člověka práce naplňuje a to je jistě i Váš případ. Doplňujete jej skvěle i svým fotografickým viděním. Jak Vás ve Vaší fotografické tvorbě práce ovlivňuje a co Vám dává?

Díky Světlušce jsem se ocitla mezi lidmi, kteří mají hodnoty života vystavěné jinak. Snažím se jim ve svých fotografiích porozumět a mám radost, když se mi to alespoň maličko podaří. Zároveň jsem v sobě objevila silnou potřebu ukázat nevidomé tak, jak je široká veřejnost nezná.

Nejsou to marťani, kteří bloumají po ulici s bílou holí, vzbuzující úzkost a trochu stud za to, že k nám byl osud štědřejší. Nejsou to ani hrdinové s jedině kladnými vlastnostmi, kteří mají ostatní smysly nadpřirozeně vyvinuté. To všechno jsou mýty a bariéry, kterými se zdraví lidé snaží trochu uklidnit vnitřní rozkol. Cítíme vděčnost, že nám se nic takového nestalo, zatímco se trochu stydíme zároveň, protože víme, že si toho v koloběhu každodenních starostí dostatečně nevážíme…

Nevidomí mají stejné radosti, starosti, touhy jako my. Jen je pro ně těžší některé touhy naplnit, a proto potřebují naši pomoc. Když ji dostanou, dokážou neuvěřitelné věci.

Každý se snažíme naplnit svůj život. Je jedno, zda má náš život potenciál sudu nebo náprstku, záleží, jak moc ho naplníme. Znám mnoho nevidomých, kteří mi vždy tzv. „vytřou zrak“, když se s nimi potkám. Žijí krásný, naplněný život. Nefňukají. A vidí věci, které já nevidím.

Nadace Světluška a Kavárna POTMĚ. Přiblížíte nám své „děti“ trochu blíže.

Světluška pomáhá dětem i dospělým s těžkým zrakovým postižením v celé ČR. Přispívá jim na nejrůznější speciální pomůcky, které „mluví“ nebo mají hmatový displej, na psí vodící pomocníky, na osobní asistenty dětem, aby mohly chodit do běžných škol se zdravými kamarády a seniorům, aby mohli trávit podzim života doma a nikoli v ústavu.

Podporuje nevidomé v samotném začátku, kdy se ve tmě teprve rozkoukávají, kdy musí zvládnout takové ty běžné každodenní činnosti, ale i později, v rozvoji jejich talentu, vzdělání a profesním uplatnění. Zkrátka se snaží lidem, kteří nevidí a zřejmě nikdy neuvidí, pomáhat na jejich k cestě k samostatnosti. Drží je za ruku, když to potřebují a když už mohou jít sami, občas jim jen posvítí na cestu.

Patronkou Světlušky je Aneta Langerová. To, že jsme se vzájemně našly, vnímám osudově. Moc mě těší, že naše spříznění se každým rokem prohlubuje a zůstává stejně inspirativní. Společně vymýšlíme i nové projekty. Letos to je například výstava JSME STEJNÍ? Nejspíše to bude úplně poprvé, kdy budou fotografie vystavovány v absolutní tmě.

Výstava vzniká jako doprovodný program Kavárny POTMĚ, kterou Světluška v červnu znovu po roce otevře na Ovocném trhu v Praze. Otevřeno bude mít opět OD NEVIDIM DO NEVIDIM, a to ve dnech 6. až 22. 6.2011.

Vedle Kavárny POTMĚ bude stát další zatemněný prostor, ve kterém malinko poodhalíme její tajemství. Uvnitř si totiž návštěvníci prohlédnou s pomocí kapesní svítilny 12 portrétů kavárníků, kteří je předtím obsluhovali. Návštěvníci tak budou mít příležitost porovnat skutečnost s předchozí vizuální představou získanou na základě jiného smyslového prožitku, než je zrak.

Výstava má ale i hlubší smysl. Na návštěvníky totiž čeká ještě třináctý portrét. Věříme, že právě ten je přivede k přemýšlení, zda jsme opravdu stejní.

Zmínila jste se, že Vás fotografie provází s přestávkami po celý život. Máte cit pro zachycení toho správného momentu, který je pro dobrou fotografii důležitý. Jak dlouho trvá Vaše fotografická cesta pomocí digitální technologie?

Těší mě, pokud si redakce WoL myslí, že mé fotografie nějak promlouvají. Já sama vím, že jsem na úplném začátku… Teprve dva roky fotím digitálně a zpočátku to bylo krušné. Neuměla jsem ani vyvolat RAW. Teprve, když jsem jakžtakž s odřenýma ušima zvládla techniku, uvědomila jsem si, jak obtížné je udělat fotografii, která má příběh. Tak, aby v zachycené situaci viděli i jiní to, co jsem viděla já.

Myslím, že poslední dva roky byly pro mě hodně důležité. Uvědomuji si, jak zásadní pro mě byla a stále je upřímná zpětná vazba od fotografů, na jejichž názoru mi záleží. Na začátku to byl můj strejda, ten byl ke mně hodně nemilosrdný. Dnes je to např. kevin-v-ton, Lenka Baratoux, Miroslav Jarý a další. Tedy ne, že by mě cupovali. Ale když cítím, že na fotce nevidí to, co tam vidím já, vím, že se mi to tam zřejmě nepodařilo dostat.

Uvedla jste fotografy z blízkého okolí, kteří Vám pomáhají se dostat dále (pozn. red.: všichni jsou zapojeni do projektu WoL). Máte jistě i nějaký vzor z proslulých českých či světových autorů?

Mezi mé nejoblíbenější české fotografy patří Karel Cudlín. Mám ráda jeho sociální fotografie. Koukám na ně s úžasem a často. Kromě neuvěřitelné kompoziční čistoty a děje, který je na jeho fotografiích rozehraný, sdělují ještě něco navíc. Takové fotky má smysl fotit. Asi nepřekvapím, když zmíním Jindřicha Štreita, Honzu Šibíka, Tomkiho Němce. Na jejich fotografie se mohu dívat pořád.

Vaše práce musí být velmi náročná. To je asi i důvod, proč jsou ve Vašem portfoliu zatím „jen“ dva týdny s přesně ročním odstupem. Budete se držet jednoho týdne ročně, nebo se můžeme těšit např. na týden inspirovaný Kavárnou POTMĚ?

Vyfotit další týden po roce – přesně na den – byl jen takový nápad. Říkala jsem si, že to může být zajímavé i pro mne, podívat se na svůj život s ročním odstupem. Týden Kavárny POTMĚ bych si opravdu přála někdy zaznamenat tímto způsobem. Jen nevím, jak skloubit všechny ty organizační věci okolo s rolí fotografa. Přála bych si zachytit alespoň část její atmosféry a to vyžaduje hodně času při čekání na ty správné momenty. Není pro mě snadné fotit celý den po dobu sedmi dní – jakmile skončím práci, přehoupnu se do role mámy a naopak. O další týden se ale určitě pokusím. To vám mohu slíbit.

Musíme se Vás samozřejmě i zeptat na to, jak jste se o projektu WoL dozvěděla a jaké byly Vaše první myšlenky, když jste se rozhodla zúčastnit?

O projektu WoL jsem se dozvěděla od několika přátel na Photoextractu, kteří již svůj týden zveřejnili. Byli to Zdeněk Dvořák, František Vrba a Eva Staňková. Zvláště Eva mě ze začátku dost podpořila. Projekt mě nadchnul. Má obrovský potenciál, který se, jak doufám, redakci bude dařit krok za krokem naplňovat. Je to výborná myšlenka – mít možnost nahlédnout do života někoho, kdo má například stejnou profesi, jen bydlí na jiném konci světa.

Já sama jsem dlouho sbírala odhodlání se zúčastnit. Pochybovala jsem, zda vůbec zvládnu vyfotit devět koukatelných fotek rozprostřených do celého dne. Je to závazek. Přiznám se, že mě při focení obou týdnů někdy zhruba v polovině přepadal pocit, že toho nechám. Jsem asi dost svobodomyslný člověk, když se ale pro něco rozhodnu, houževnatě se s tím peru a snažím se věci dotahovat do konce. Nakonec mám z obou týdnů velikou radost.(smích)

Týdny Martiny Kaderkové

Ján Skaličan, Student, Slovensko

Svým prvním počinem na Week of Life dal najevo, že jeho srdci je blízké černobílé vidění světa, které ve svých dalších týdnech perfektně rozehrál. Málokdo však tušil, že se Ján Skaličan najde s postupem času i v barvě a bude i díky ní na Week of Life excelovat. Přestože byl jeho cit pro fotografii a dokumentární vidění světa zřejmý již od začátku, Ján si své mistrovství vydobyl především svými posledními týdny, ze kterých je již jasně čitelný jeho rukopis. Jaké místo zaujímá fotografie v jeho životě a jakým směrem by chtěl v budoucnu v tomto oboru směřovat, se dozvíte v rozhovoru s již 3. slovenským Mistrem WoL.

Další mistr pochází z hlavního města Slovenska Bratislavy. Není jím nikdo jiný než Ján Skaličan, člen projektu, který nás poslední dobou pravidelně zásobuje týdny téměř bez přestávky. Ve Vašem účtu kromě bydliště a data narození nenajdeme více informací. Spoustu z nich můžeme najít ve Vašich fotografiích, přesto nám o sobě prozraďte něco bližšího?

Najskôr sa chcem ešte raz poďakovať za výber. Naozaj ma to veľmi potešilo. Takže k otázke. Mám 21 rokov a pochádzam z Bratislavy. Chodil som na strednú odbornú školu elektrotechnickú, kde som si spočiatku myslel, že som sa našiel. Nebola to správna voľba a tak som po jej ukončení smeroval na prírodovedeckú fakultu, odbor: Geografia – Informatika. Popri týchto mojich idealistických plánoch budúcnosti som prišiel ku fotografii. Už počas strednej školy som nadšene dokumentoval svet naokolo a ako u väčšiny na dovolenkách. Spočiatku mobilným telefónom neskôr kompaktným fotoaparátom, až som sa dostal k digitálnej zrkadlovke. Už vlastne od detstva do mňa dedko vštepoval kreativitu. Spoločne sme kreslili všetko okolo nás. Naozaj ma to bavilo, ale časom som sa dostal k inému spôsobu vyjadrenia. Fotenie postupne vytlačilo učenie sa geografie. Už druhýkrát v živote som si zle vybral. Napokon som sa dostal na školu dizajnu, na ktorej študujem fotografiu a ak sa pošťastí tak vyjde aj VŠVU. Moje očarenie fotografiou sa posunulo ešte ďalej a to do tmavej komory. Už dlho sa mi páčili analógové fotografie, ktoré majú tú svoju nezameniteľnú atmosféru. V súčasnosti ma vlastne fotografia pohltila natoľko, že som začal dokumentovať svoje bežné dni v mojom bežnom týždni. A to som vlastne už tu.

Bratislava je ve Střední Evropě známá festivalem s názvem Měsíc fotografie, který se pravidelně uskutečňuje v listopadu. Jistě jej máte dokonale projitý. Jak akci vnímáte a na co přesně byste nalákal nadšené fotografy, kteří by se této akce rádi zúčastnili?

Bratislava práve tento rok oslávila už dvadsiate výročie Mesiaca fotografie. Je to skvelé, že sa takéto niečo v našom malom hlavnom meste organizuje. Malé mesto je vlastne výhodou, pretože pár krokmi môžete prejsť všetky galérie. To by sa v iných mestách v Európe tak ľahko nepodarilo. Naozaj ma teší aj jeho úroveň a to vlastne za smiešne alebo niekde aj žiadne vstupné. Tento rok ako aj po tie minulé nám Mesiac fotografie poskytol výstavu dejín i súčasnej umeleckej tvorby. Rozpísať sa o 34 výstavách je ťažké. Vytrhnem preto len dve, pre mňa najlepšie výstavy. Najväčšou hviezdou tento rok bol dokumentarista z Anglicka, Martin Parr. Mal v Bratislave aj prednášku, na ktorej som sa nestihol zúčastniť. Jeho výstava niesla meno Luxury (Luxus), kde zachytil bohatých ľudí, ktorí „predvádzajú“ svoje šperky. Na prvý pohľad by sa mohli pre laika jeho fotky zdať ako náhodné cvaky. Ešte viac to umocňujú „lacne“ nainštalované fotografie, niektoré iba pripichnuté bez rámu a skla. Týmto (pre neho typickým) spôsobom ako keby ešte viac podtrhol význam výstavy. Medzi moje ďalšie „srdcovky“, tentokrát z minulosti, rozhodne patrí František Drtikol. Na jeho výstave v SNG boli vystavené diela z jeho poslednej tvorby, z rokov 1930-35. Išlo o výjavy s vyrezávanými figúrkami. I keď to neboli jeho typické portréty a akty, potešilo ma, že som si mohol pozrieť aj túto, pre mňa menej známu, tvorbu. Za nahliadnutie určite stáli aj výstavy: Nepokojné médium, ktorá nám ponúkla prierez dvadsiatimi rokmi slovenskej fotografie… A výstava Chien-Chi Changa – Reťaz, ktorá poskytla naozaj pocitové dvojportréty pacientov z psychiatrickej kliniky. Samozrejme aj mnoho ďalších, ale toto sú také moje „best of“ tipy.

Omyl s výběrem školy asi udělalo mnoho z nás. Život je však zavedl mnohdy úplně jinam. Pro Vás je nyní fotografie, dalo by se říci, životním posláním. Jak byste chtěl, aby se fotografie ve Vašem životě rozvinula? Láká Vás se fotografií živit a je možné se v Bratislavě, či respektive na Slovensku, jí uživit? Samozřejmě myslíme volnou či uměleckou formu a ne jen fotografování školek či svateb? Pro Vás je nyní fotografie, dalo by se říci, životním posláním. Jak byste chtěl, aby se fotografie ve Vašem životě rozvinula? Láká Vás se fotografií živit a je možné se v Bratislavě, či respektive na Slovensku, jí uživit? Samozřejmě myslíme volnou či uměleckou formu a ne jen fotografování školek či svateb.

Rozhodne by som chcel, aby sa fotografia stala mojim povolaním. Nie je nič lepšie ako keď robíte to čo vás baví a ľuďom sa to páči. Rád by som sa zameral na umeleckú fotografiu, ale niekde začať musím. Nevyhýbam sa pre začiatok ani fotografovaniu svadieb, skôr to beriem ako ďalšiu skúsenosť. Myslím si, že na Slovensku sa fotografiou dá uživiť, ale nie je to ľahké. Takisto ako vlastne v žiadnom inom obore u nás. Treba sa snažiť, byť originálny a ukázať čo je vo vás. I keď mi je jasné, že to ľahké určite nebude, nič iné mi nezostáva. Chcem kvalitovo rásť a napredovať, o čo sa vlastne snažím už teraz.

V rozhovorech se již objevila otázka, kde byste chtěl nejraději fotografovat. Tentokrát se zeptáme trochu jinak. Jakou situaci byste nejraději zachytil na jediné fotografii či menším souboru?

Ak by išlo o menší súbor, už v súčasnosti som začal fotiť sériu diptychov. Snažím sa zobraziť ľudí z môjho okolia, ktorí pre mňa niečo znamenajú. Diptych zachytáva fotografiu z minulosti, ktorú som v súčasnosti ešte raz odfotil. Čas posúva zmysel celej série na inú úroveň. Ukazuje nám ako sa ľudia menia, aspoň fyzicky. A je otázne či aj vo vnútri, kam sa dostali a čo dosiahli. Ako rýchlo ľudia stárnu, odchádzajú… A je veľmi podstatné, aby sme si uvedomili, že život je naozaj krátky. Je ale ťažké odpovedať na otázku čo by som najradšej odfotografoval. Rozhodne by som chcel v živote zachytiť fotografie, ktoré by mali hlbší ako len estetický význam.

Projekt WoL se rozrůstá velkým tempem. Přibývá i různých speciálních týdnů, které pojmou členové projektu originálněji než ostatní, kteří např. fotí standardně barevně nebo černobíle. Láká Vás nějaký speciální postup vytvoření týdne, a který „speciál“ přitáhl zatím nejvíc vaši pozornost?

Určite ma láka, len neviem či je to špeciálny postup. Rád by som nafotil týždeň analógovým fotoaparátom. Vlastne o jeden som sa už pokúšal, ale nejak mi fotolab stratil film. Chcel by som skúsiť rôzne druhy fotoaparátov. Možno by som sa pokúsil s jedným z nich spraviť ajjeden rok môjho života. Čoskoro budem mať k dispozícii Flexaret, tak ho určite využijem. Teším sa hlavne na „štvorcový formát“. Moju pozornosť pritiahli viaceré „špeciálne“ týždne. Najviac ma asi zaujali originálne prevedenia, ako napríklad týždeň odfotený prostredníctvomšachty Flexaretu alebo týždeň pozostávajúci len z autoportrétov autora. O niečo podobné som sa chcel pokúsiť aj ja. Je to príjemné nazrieť tak na úplne bežné dni.

Jednou z rubrik je i Týdny společností. Jaké společnosti v celosvětovém měřítku byste nejraději nakoukl, jak se říká, „pod pokličku“?

Táto rubrika patrí medzi moje obľúbené. Prostredníctvom ich týždňa môžeme nazrieť na miesta, kde by sme sa iným spôsobom nemohli pozrieť. Rád by som si pozrel týždeň od spoločnosti Apple alebo nejakej poprednej módnej značky. To sú veľmi atraktívne a zaujímavé miesta, myslím si, že nie len pre mňa.

Na WoL je zajímavé, že zde může přispět kdokoliv bez nároků na jakoukoliv fotografickou úroveň. To je narozdíl od většiny klasických internetových fotogalerií výjimečné. Vnímáte nějaké rozdíly např. mezi týdnem nafoceným mobilem či na automat nastaveným nejlevnějším kompaktem nebo týden nafocený profesionální technikou a zkušeným fotografem?

Je to naozaj výnimočné a práve to sa mi na tomto projekte páči. Môže sa pridať každý a nikto ho nebude kritizovať za počet pixelov alebo značku fotoaparátu. Rozdiely na základe vybavenia nerobím a to nie len vo WoL. Dobrá technika žiaľ ešte nikoho nezachránila. Keď to v sebe človek má, spraví dobré fotky aj s kompaktným fotoaparátom. Myslím, že dokonca už aj s mobilom. Je x ľudí čo má výbavu za tisíce euro a ich práca zato ani zďaleka nestojí. I keď niekto si myslí, že dnes už vie fotiť každý, veď stačí mať drahý fotoaparát. WoL to len potvrdzuje, videl som dobré týždne, ktoré neboli fotené profi zrkadlovkou a pokorili „profesionálov“.

Projekt WoL má jednak členy, kteří přispějí svým týdnem jen jednou a pak členy, pro které se projekt stal jistou součástí života. Časem zde budou i členové, kteří nafotí svůj rok života. Výše jste psal, že byste chtěl nafotit určitým fotoaparátem rok života. Chystáte se vydržet 365 dní dokumentovat svůj život a budete se snažit, aby byl něčím speciální?

Špeciálny by mohol byť mojím pohľadom na svet, ale to by museli posúdiť aj iní. Myslím, že aj bezprostredné zachytenie života môže byť špeciálne. Mám malú rodinu, priateľku, kamarátov, známych, študujem, stretávam rôznych ľudí, žijem v Bratislave – na Slovensku, … Možno by sa našiel niekto, koho by to zaujímalo.

Jak jste se o projektu dozvěděl a jak jste vnímal první reakce na Váš první týden?

O projekte som sa dozvedel v časopise FotoVideo. Trvalo ešte dlho, kým som sa aj ja odvážil spraviť svoj týždeň. I keď ma zaujala myšlienka projektu, v mojom okolí to nevyzeralo nijak zaujímavo. Nemyslel som si ani, že si môj prvý týždeň niekto všimne. Reakcie na neho boli pre mňa dosť prekvapujúce. Pomocou tohto projektu ľudia zistia, že aj bežné veci okolo vás sú pre ostatných zaujímavé.

Týdny Jána Skaličana

Mila Štáfek, Dělník, Česká republika

Pokud byste chtěli najít na hlavní stránce úplně první týden Mily Štáfka, museli byste se proklikat více než tisícovkou týdnů. Mila je totiž jedním z členů, kteří se k projektu připojili již v jeho prvopočátku, a přesto dodnes nezapomeneme na to, když jeho zmiňovaný týden s názvem Koloběh do redakce dorazil. Spontánnost, s jakou zachytil svůj život, a technické provedení celého setu 63 fotografií, nám téměř vyrazily dech. Nechtělo se nám věřit, že se Mila nevěnuje fotografii profesionálně. Od té doby se k nám vrátil ještě 2x, pokaždé v čb provedení a i bez jeho jména bychom poznali, že je to jeho dílo. O tom, jaký je svět kluka s duší skateboardisty a jak se prolínají jeho dvě velké vášně, fotografie a sport, blíže v následujícím rozhovoru.

Přišla doba najít třináctého mistra projektu WoL. Pro někoho možná číslo nešťastné, ale určitě potěšilo Milu Štáfka, který byl redakcí jednoznačně vybrán. Hned na začátek se nám blížeji představte. Kromě místa bydliště, data narození a profese uvedených ve Vašem profilu se toho více nedozvíme.

Nejdřív moc děkuji, samozřejmě mě to potěšilo, s třináctkou nemám žádný problém. Focení je pro mě důležité a je to součást mého života, a proto uznání mé práce mě strašně těší a být mistrem projektu WoL je pro mě čest. Proto moc děkuji za to, že v takovém výběru, který na WoL je, padla volba na mě.

Žiji v Chomutově s manželkou a dvěma dětmi, Beátkou a Šimonem. Focení prolíná život nás všech a mohu říct, že mám jejich plnou podporu. Mimo focení pracuji v rodinném pneuservisu. Práce, focení a děti mi poslední dobou zabírají tolik času, že moc nestíhám ostatní věci, třeba sport. Mít den víc hodin, bylo by to fajn.

Ve Vašich týdnech ukazujete svoji rodinu. Jak ona vnímá Váš fotografický koníček a vůbec, jak jste se k fotografii dostal?

Rodina je s touto věcí smířená, akorát musím vědět, co si můžu dovolit. Každý den si jezdit po krajinkách, to nejde, děti jsou po mně čertíci a tak to manželka nemá jednoduché, už se dokonce ochomejtaj kolem foťáku a lezou mi do batohu. Nemám za sebou žádnou uměleckou školu ani foto kurz, k fotografování jsem se dostal před několika lety, když jsme si chtěli s bráchou a kámošema vyfotit svoje skate triky, postupem času jsem dokumentoval různé výlety a akce, v roce 2006 se mi dostal do rukou první digitál. Byla to Konica Minolta a s tou jsem vydržel donedávna. Baví mě umělecká a sportovní fotografie, vedle toho hodně fotím děti a svatby.

Ve Vašich fotografiích najdeme skvělé záběry ze skateboardingu a dalších podobných sportů. Jedná se ryze o zájem fotografovat tyto druhy sportů, či je máte, jak se říká, i sám vryté pod kůží?

Jo skateboarding a snowboarding, na to sem dost ujetej. Sám jezdím na obou prknech kolem deseti let a řekl bych, že to hodně ovlivnilo můj život. Focení těchto sportů mám moc rád, a když jde o dobrou fotku, jsem pro ni ochoten udělat vše. Takové focení bych bral častěji.

Když jste ochoten se takto pro fotku obětovat, dostavily se již nějaké úspěchy v tomto směru fotografie, který je přeci jen v naší zemi málo rozšířen?

Tenhle rok jsem poslal 4 skejtový fotky do celosvětové soutěže Red Bull Illume, kde jsem se dostal do semifinále mezi 25 nejlepších v kategorii Playground. Dokonce mi poslali knihu, kde bylo 250 nejlepších fotografií a já si tam mohu nalistovat tu svoji. Fakt dobrý pocit.

Uvedl jste, že vedle práce v rodinném pneuservisu i fotíte. Chtěl byste se stát fotografem na plný úvazek, nebo vám to vyhovuje tak, jak to máte nyní?

Asi mi to takhle vyhovuje. Práce u rodičů má své pro a proti, když není sezona, skoro tam ani nejsem a mám spoustu času na focení, ale když je sezona, tak jsem pro změnu pořád v práci a na foťák ani nepomyslím. Fotit na plný úvazek by bylo dobré, kdybych fotil to, co mě baví.

Jistě jsou fotografové, které máte jako vzor či si od nich berete inspiraci. Zmiňte nám ty největší osobnosti z řad českých i světových autorů.

Je spousta skvělých fotografů a fotografií, ze sportovní fotografie mě hodně baví David Blažek, Martin Kozák, Fred Mortagne, Blotto. V mojí práci mi hodně pomohl fotograf Vítek Ludvig.

V projektu WoL máte tři týdny a všechny jsou černobílé. Máte k tomu nějaký důvod? Fotografujete např. adrenalinové sporty také pouze čb nebo využíváte i barvu?

Černobílou mám hodně rád, k mým týdnům si myslím, že i patří. Je to taky asi otázka vkusu, samozřejmě může být dokument i barevný, ale mám to asi tak zaryté. Taky jsem uvažoval nad tím nafotit týden v barvě, ale tomu by muselo nahrávat spoustu věcí, aby to tak dopadlo. Hodně záleží na prostředí a momentálním rozpoložení. Sportovní fota mám tak napůl. Něco je dobré v barvě, něco ne a podle toho se řídím. Když má člověk vedle sebe dvě stejné fotky, jednu v barvě a druhou odbarvenou, tak hned vidí, která mu sedne líp.

Výše jste psal, že jste přičichl k fotografii před mnoha lety. Zastihl Vás tedy i analog. Máte někdy chuť se k tomuto způsobu vzniku fotografie vrátit nebo Vás digitální fotografie již pohltila naplno?

Ano, byly to mé začátky a bylo to úplně jiné než dnes. Muselo se více přemýšlet a mít chladnou hlavu. Nemusím počítat políčka filmu a dovolím si hodně experimentovat. Myslím, že mě vidění fotky hned na displeji hodně posunulo dopředu a jsem zas rád, že jde vše tak dopředu. Dokonce jsme měli doma i zatemněnou koupelnu, ale přiznám se, moc mi to nešlo, asi to chce mít větší praxi. Analog mě pořád láká, hlavně velké zrno, bude muset ale ještě počkat.

Samozřejmě bude všechny čtenáře zajímat, jak jste se o projektu Wol dozvěděl a jaké byly Vaše myšlenky při zapojení se prvním týdnem?

O projektu jsem se dozvěděl od kamarádky Zuzi a druhý den jsem začal fotit. Hned mi to přišlo jako skvělý nápad, neváhal jsem a bez rozmyslu do toho vlítnul. No a dopadlo to, jak to dopadlo. Koloběh byl na světě, teď mě čeká 4. týden a už teď jsem zvědavej, kdy dostanu impuls na jeho spuštění. Zatím nemám patrony fotit každý týden po sobě jako pan Zika nebo Pan Dvořák. Přijde mi to hodně náročné.

Člověk je velice zvědavý a díky týdnům můžeme nakukovat pod pokličku našich životů. Je tu však i sekce celebrit či řekněme známých osobností. Čí týden byste z významných osobností chtěl shlédnout nejvíce a proč?

Každý může dát na zeď tolik informací, kolik jen chce. Občas se ale divím, jací jsou lidé exhibicionisti a co vše zveřejní. I já jsem zvědavý a koukám na weeky lidí, co mě zaujmou nebo když mě zaujme dobrá fotka, zkouknu celej týden. S tou celebritou si moc nevím rady, asi by mě spíš zajímala druhá strana mince. Rád bych viděl týdny lidí, co nejsou v dobré sociální situaci. Tyhle lidi žijou těžký život, pro spoustu lidí neznámý. I když pro někoho jiného by to mohlo být nepřijatelný.

Týdny Mily Štáfka

Kamil Kašpárek, Nákupčí, Česká republika

Jeho první týden byl jasným favoritem na Výběr redakce a po zveřejnění týdne druhého se začaly ozývat návrhy na zařazení do sekce Mistři WoL. O tom, že Kamil Kašpárek neboli Kaspy k Mistrům patří, není pochyb. Způsob, jakým dokumentuje svůj život je inspirativní a přestože zachycuje věci a činnosti, které jsou nám všem dobře známé, v jeho podání působí nově a neokoukaně. O tom, jak se vlastně k fotografování dostal, co ho na něm baví a jak se staví k otázce zachycování a odkrývání svého soukromí, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Ke konci prázdnin na členy WoL vykoukl první týden s názvem Kaspyho 1. týden. Dle komentářů zaujal mnoho z nás a při přibývajících týdnech byla jasná volba na již 12. mistra WoL. Ve Vašem profilu nalezneme pouze základní informace a tak nám prosím řekněte trochu více nejen o sobě, ale i o tom, jak jste se dostal k fotografii jako takové?

Prvně děkuji za výběr, opravdu jste mi udělali radost. Zpět k otázce. Pocházím z Mikulova, z úpatí Pálavských vrchů, v současné době ale žiji a pracuji v Brně. Je mi 26 let, čekám přírůstek v rodině a ve své roli jsem naprosto spokojený. Miluji přírodu, vše živé a život jako takový a asi to mě pomalu dostalo k fotografování. Když jsem se jednou na podzim vracel vlakem ze školy z Pardubic, měl jsem obrovskou chuť zachytit krásnou krajinu, kterou jsme míjeli. Bylo to kolem České Třebové a to světlo, tu atmosféru si pamatuji dodnes. Do měsíce jsem měl svůj první fotoaparát – ultrazoomový Olympus C-760. To se psal rok 2004 a já se začal s focením pomalu seznamovat.

Zajímavě zní i Vaše profese nákupčího. Jeden z mistrů je např. obchodník, pro mnohé v tom rozdíl není. V čem přesně Vaše profese spočívá?

Rozdíl je to dost zásadní, protože jsem více v roli zákazníka než jako obchodník. Mé nakupování spočívá v zajišťování určitých komodit pro sklad-velkoobchod firmy, která tyto produkty prodává na českém trhu prostřednictvím obchodníků. Nakupuji nerezové polotovary a troufnu si říct, že nerez je specifická tím, že se nedá jakkoliv předpovědět její cenový vývoj. O to je nakupování těžší, mít všeho vždy tak akorát a za tu nejlepší cenu.

Používáte barvu i černobílé podání svých fotografií. V některých týdnech převládá barva, jinde čb. Je tato kombinace náhodná, nebo je to cílené využití možností fotografie pro sdělení Vašich pocitů divákovi?

Zpočátku jsem si liboval v živých barvách, miloval jsem vše barevné, živé, veselé, hru s barvami, ale po určité fázi už se na fotku dívám jinak a někdy k jejímu vyjádření prostě barva nestačí. Černá a bílá má dar dělat fotku „hlubší“, barvy neodvádí pozornost a nechají diváka víc proniknout do podstaty snímku. Fotku na sebe nechám působit, a pokud cítím, že má být barevná, je barevná a naopak. Fotky se ale v rámci týdne nebo dne nesmí bít a chci, aby působily jako celek.

Před několika dny bylo zveřejněno fototéma s názvem Intimita. Někteří autoři zde mají mnohem více týdnů než Vy a ve výběru se neobjevili. Myslíte si, že jsou Vaše fotografie intimnější a zasahují do soukromí víc než týdny většiny dalších? Kde je vůbec stanovena Vaše hranice pro to, co je ještě možné běžně publikovat?

Netroufnu si tvrdit, jak soukromé jsou fotky ostatních, ale u mě je vždy fotografie náhledem do nitra a odráží to, jak vnímám okolí, co prožívám, co cítím. Možná i proto bylo v tématu Intimita vybráno několik mých snímků. Hranici s dobou, po kterou fotím, stále posunuji, nebojím se intimity. Ale protože mou inspirací je nejbližší okolí, má manželka, rodina, místo, kde bydlím, u nich stále dodržuji mez, kterou nechci překročit. Snímky nesmí být vulgární, ale měly by navozovat to, co je nám všem blízké a známé, jen mým pohledem.

Jak jste již psal v úvodu, jste v očekávání přírůstku rodiny. Ve Vašich týdnech je to jasně znát. Vznikají tyto fotografie náhodně, nebo se z nich snažíte vytvořit soubor na toto téma?

Vnukl jste mi dobrý nápad. Souborem bych to nenazval, ale fotíme cíleně, ať vidíme, jak človíček mění člověka. Těším se, až mi dorazí černé pozadí a my se budeme těšit také ze snímků „ve tmě“. Krásné ženské tvary si o to přímo říkají.

Samozřejmě nás také zajímá, jak jste se o projektu dozvěděl? Přeci jen je celkem náročné fotografovat celý týden. Jaký impuls byl ten hlavní, co Vás přiměl se do projektu zapojit?

O projektu jsem poprvé slyšel od Honzy Nožičky, ale nijak jsem necítil potřebu se zúčastnit. Pak jsem sledoval, jak se Week of Life vyvíjí, zaujal mě svou různorodostí, myšlenkou a když jsem si zkusil zachytit můj celý den, bylo rozhodnuto, že příště už to musí být celý týden. Teď fotím 5. týden a cítím, že jich bude ještě hodně.

Současný stav projektu WoL je 33 zúčastněných zemí. Někdy jde o desítky týdnů, jindy třeba o jeden jediný. Která země ze zúčastněných by byla poctěna Vaší největší touhou ji zdokumentovat a z jakého důvodu?

Kdybych měl říct jen jedno jméno, tak jednoznačně Austrálie. Země protinožců, Aboriginů, s nekonečnými pouštěmi, tropickým lesem, bariérovým útesem, podzemním městem, nejdelší rovnou silnicí na světě, kamennými vlnami, silničními vlaky… Úchvatný kus planety, kam bych se vydal klidně teď hned.

Fotografujete již delší dobu, jistě jste si našel oblíbence z řad českých či světových fotografů. Podělte se s námi o to, kdo a proč jsou Vaši nejoblíbenější?

Jmen, která jsem sledoval nebo sleduji, je mnoho. Z českých mě ihned napadl Josef Sudek, pro jeho zátiší, nalezená místa, prototypem úspěchu mi přijde pan Adolf Zika kvůli jeho přístupu k fotografování, Jan Saudek, i když jeho snímky jsou u mě trochu za hranou, Ladislav Kamarád a jeho bláznivé cestování, z mého okolí sleduji Martu Černickou pro umělecké a neskutečně něžné podání snímků, Mateje Kmeťa pro jeho portréty, stejně jako Ondřeje Noska. Ze zahraničí mě napadl Sebastião Salgado, dokument Workers bych chtěl vidět při jeho vzniku.

Když fotografujete své týdny, skládáte soubor z mnoha kategorií fotografií. Krajina, zátiší, makro, reportáž, portrét, akt, rodinné foto a to vše se scelí do dokumentu Vašeho života. Na mnoha fotografických galeriích na internetu je právě posledně jmenovaná kategorie rodinné fotografie opomíjená a někdy až zatracovaná. Jak si myslíte, že má vypadat rodinná fotografie, aby nebyla zajímavá pouze pro nejbližší?

Zaujal mě výrok Václava Havla. Asi nebude přesně, ale říká, že fotografie by měla být chytřejší než fotograf, že by si v ní každý měl najít to své. Možná stačí jen popřemýšlet, jak by na ni koukal cizinec-divák a proč by jej zrovna tahle fotka měla zaujmout. Takže rozhodující nebude motiv, ale přístup k focení.

Projekt WoL se neustále rozrůstá nejen co do počtu členů, týdnů, ale i rubrik. Která je Vaše nejoblíbenější a je něco, co byste na stránkách projektu ještě rád viděl?

Baví mě sledovat reportáže, příběhy fotografií i vzdálená místa, a právě týdny z dalekých zemí bych rád viděl na stránkách co nejvíc.

Týdny Kamila Kašpárka

Poteryaev Sergey, Inženýr, Rusko

Není tomu dlouho, co projekt zažil boom v podobě týdnů života rusky mluvících členů WoL a díky tomu získal i mnoho kvalitních autorů, mezi kterými však vyčníval mladý Sergey Poteryaev. Již svým prvním týdnem dával tušit, že je obdařen velkým fotografickým talentem, což nám záhy ještě třikrát potvrdil. Nedalo nám jinak než ho vyzpovídat, dostat se mu maličko víc pod kůži, poznat trochu blíže nejenom jeho samotného, ale také místa, která ho na jeho fotografické cestě ovlivňují.

Projekt WoL se čím dál tím rychleji rozrůstá a stejným tempem nám přibývají i Mistři WoL. Když se tato rubrika spustila, měli budoucí mistři nafocený jeden, maximálně dva týdny. Poté, s postupem času, zaujímali redakci fotografové, kteří se spolu s projektem dostávali se svým fotografickým umem strmě vzhůru. Nyní padla volba na Vás. Máte nyní nafocené čtyři týdny, ale už od toho prvního bylo jasné, že se na WoL zrodil nový Mistr. Pocházíte z Ruska, z města Jekatěrinburg, které v projektu zažívá obrovský boom. Můžete nám o sobě a místu svého bydliště sdělit něco více?

Jmenuji se Sergey Poteryaev a je mi 22 let. Fotografii se věnuji 2 roky a mým nejoblíbenějším žánrem je dokument, který se snažím dělat živějším a zajímavějším. Rusko je obrovská země, ve které je tolik pozoruhodných věcí, že ani 4 týdny života nestačí na to, abyste pronikli do všech jejích tajů. Předpokládám, že lidé, kteří navštěvují Week of Life, by rádi poznali zdejší život a já doufám, že se mi podaří ukojit jejich zvědavost.

Pro většinu světa jsou nejznámějšími městy vaší krásné a rozsáhlé země Moskva a Petrohrad. Na mapě leží vaše město ještě o pomyslný kus více na východ. Čím je Jekatěrinburg a jeho okolí typické a co by turisty asi nejvíce zaujalo?

Ve skutečnosti jsem si stejnou otázku kladl nedávno – co odlišuje Jekatěrinburg od ostatních měst na světě? Naneštěstí na ni ještě nedokážu odpovědět, ale chci věřit tomu, že nevidím výjimečný rys svého města pouze proto, že jsem si již na jeho ulice a obyvatele zvykl. Jekatěrinburg by se dal nazvat obchodním městem. Pro turisty není problém najít jakoukoliv ulici či místo, kam se potřebují dostat.

Jednu věc ale mohu říct s jistotou. Když se nějaký turista rozhodne prohlédnout si celé město, všude se setká s tradiční ruskou pohostinností.

Ve vašem týdnu jste zachytil venkov i město. Jsou to velmi rozdílné světy, nejen co se týká fotografie. Co je Vašemu srdci bližší – život na vesnici či ve městě?

Život na venkově je mi duševně bližší. Každé léto trávím na vesnici u své babičky, a mohu i tvrdit, že jsem tam strávil své dětství. Co se týče města, je přeplněné a bohaté na události, což je dobré pro fotografování, ale vnitřní rovnováhy můžete dosáhnout pouze na venkově. Fotograf více než kdo jiný se nechává ovlivňovat prostředím a já doufám, že je to z mých fotografií venkova patrné.

První týden jste nám ukázal svůj život barevný. V druhém týdnu jste nám nabídnul zase černobílý pohled. Byla to pro Vás zkouška, nebo je to cílené? Je Vám milejší fotografie, kterou doplňuje mnohdy výrazný barevný prvek, či odstíny šedi, kde se snáze soustředíte na děj, který se ve snímku odehrává?

Řekl bych, že se snažím o zachování celistvosti obrázku. Od začátku jsem si říkal, že pouhý život takový, jaký je, neodpovídá mým představám, a proto jsem si určil nějaké cíle, které by mohly spojit týden do jednoduchého řetězce. Černobílá verze byla jedním z pokusů. Při pohledu na mé týdny by leckdo mohl nabýt dojmu, že mám radši barevné fotografie, ale opak je pravdou. Černobílá fotografie mi je bližší díky tomu, jak je výrazná a jednoduchá na vyjádření. S jejím použitím je jednodušší ukázat hlavní podstatu zobrazeného děje.

Již jste nám sdělil proč navštívit Jekatěrinburg. Nyní by nás zajímalo, jakou zemi a vlastně i kulturu dané země, byste nejraději zachytil na Vašich fotografiích?

Není to dlouho, co jsem se vrátil z Istanbulu, z místa, které jsem si strašně moc přál vidět. Doufám, že se členům Week of Life budou fotografie, které jsem tam pořídil, líbit. Rád bych umožnil bližší poznání bohatství turecké kultury, jelikož si myslím, že tato země, stejně jako Rusko, nebyla ještě dostatečně zachycena. Příští destinací, kterou bych velice rád navštívil, je Oděsa (na Ukrajině). Plánuju podívat se tam v zimě a zachytit toto letovisko bez turistů.

Jste mladý člověk, který vnímá svět jinak než jako např. ti o generaci starší. Rusko jako takové se za posledních dvacet let velmi změnilo. Je to viditelné i z mnoha týdnů Vašich kolegů. Ve vaší zemi je možné volně podnikat a jistě se na trhu objevuje mnoho fotografů. Řekněte nám, jaké možnosti má začínající fotograf – možnost studia fotografie, zavedení živnosti či jen otevřený svět digitální fotografie pro široké masy běžných uživatelů?

V Rusku bohužel nemáme možnost se ve fotografii více vzdělávat. Jsou zde 2 – 3 místa, kam mladý člověk, který se o fotografii vážně zajímá, může jít studovat. Ruský fotograf nedělá pokroky díky vzdělávání, ale právě díky jeho absenci. Nejvíce znalostí získáte komunikací a výměnou zkušeností s fotografy, kteří jsou vám blízcí.

Trh s fotografickými službami je však velký: reklamní odvětví, svatební fotografie, módní průmysl. Dokumentární fotografie není tím nejlepším způsobem, jak si vydělat na živobytí. Stále je tu ale mnoho lidí, kteří se o život v Rusku zajímají a chtějí ho vidět na dobrých fotografiích. Takže přes to všechno se každý rok setkáváme s velice zajímavými dokumentárními fotografy.

To, že se dokumentární fotografií lze uživit jen těžko, je problém asi po celém světě. Přesto se jí lidé věnují a snaží se zachytit život svým pohledem. Máte nějaké fotografické vzory v dokumentu, ať už světové či z Vašeho okolí?

Asi by bylo v tomto případě vhodnější mluvit o fotografii jako takové, jelikož o životě fotografů, které mám rád, toho moc nevím. S postupem času se mé preference v oblasti fotografie měnily. Jako první mne zaujal Henri Cartier-Bresson a asi ani nemusím vysvětlovat, proč zrovna on. V té samé době jsem miloval práci Lee Friendlandera, který uměl dát chaosu jistý řád. Také bych rád upozornil na ruského fotografa Vladimira Vyatkina, jehož díla rozhodně stojí za povšimnutí.

Později mne čím dál tím víc přitahovaly fotografie Martina Parra a Jacoba Aue Sobola. Líbí se mi jejich autentický pohled na svět a schopnost nápaditě zobrazit zdánlivě bezvýznamné prvky. Svůj osobní vývoj vidím v kombinaci jednoduchého vyjadřování Henriho Cartier-Bressona a vizuálního umění současných fotografů.

Před několika dny se v Rusku, respektive přímo v Jekatěrinburgu, otevřela redakce ruské WoL. Jste obrovskou zemí s velkými rozdíly v mnoha směrech. Jak jste se o projektu dozvěděl a co Vás při seznamování se s ním zaujalo nejvíce?

O projektu jsem se dozvěděl od Sergeie Rogozhkina a Olega Tyagni-Ryadna. Navrhli mi, abych se zúčastnil a tak jsem se rozhodl nafotit jeden týden a po něm také další, což nakonec vyústilo v celý měsíc mého života. Rád bych poznával rozdílné země očima jejich fotografů. Když cestujete, tak jste vždy pouze turista, WoL však nabízí pohled zevnitř. A o tom přesně dokumentování je.

Za několik let zde budete mít střípek života, který bude součástí obrovské mozaiky tisíců lidí z celé planety. Přemýšlíte občas nad tím, jaké reakce budou mít lidé za několik let nad Vašimi fotografiemi v tomto projektu?

Podle mě se fotograf snaží zachytit život takovým způsobem, aby lidé, kteří se na jeho fotografie budou v budoucnosti dívat, pochopili, jak se v té době žilo, jací lidé byli a jak trávili svůj volný čas. Fotograf tak prostřednictvím své práce zanechává svědectví pro budoucí generace o době, ve které žil. A WoL umožňuje to samé.

Týdny Poteryaeva Sergeye

Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika

Při vyslovení jména Lenka Pužmanová si mnoho z nás vybaví promyšlené, originálně pojaté týdny, které spojuje charakteristický prvek, kterým je nezapomenutelný pohled z okna. Styl této grafičky je jedním slovem nezaměnitelný, ať už díky svému barevnému či grafickému pojetí. Přestože ona sama se za dokumentaristku nepovažuje, my můžeme s jistotou tvrdit, že svůj život dokáže zdokumentovat velice dobře a navíc i s lehkostí jí vlastní.

Když si projdeme Váš první týden a týdny další, najdeme zde jeden společný prvek – obyčejné prostranství mezi panelovými domy. Tím jste se v projektu WoL zapsala mezi autory, kteří do svých týdnů vložili něco charakteristického pro svůj život. Je to obyčejný pohled z okna, který vídají denně miliony lidí, ale přitom jej nikdo nezachytí. Co pro Vás tento pohled a vlastně jeho zařazení do Vašich týdnů znamená?

Fotografování jednoho místa v průběhu času není samozřejmě můj nápad. Inspiroval mě Jiří Hanke, který fotografoval pohled z okna svého bytu mnoho let. Toto pojetí je blízké mému „deníkovému“ vidění a zachycování světa. Začala jsem vlastně už kolem roku 2001, když jsem bydlela v pronajatém přízemním bytě a nafotila jsem asi 30 fotografií, tehdy ještě na černobílý kinofilm. Později jsem měla nádherný výhled na Vltavu a Dlouhý most (který se na WoL již několikrát objevil v setech jiných autorů). Před tímto mostem rostly 2 vysoké stromy, které vlivem ročních období (a k mojí radosti) měnily scenérii za oknem. Fotila jsem tento pohled na barevný film asi rok. Těsně před mým odstěhováním jeden z těch stromů uschl a byl pokácen. Před dvěma roky jsme si s přítelem koupili byt nedaleko centra Českých Budějovic. Když jsme ten byt a místo viděli poprvé, měli jsme hned jasno, že tady chceme bydlet. Kamarád Honza Flaška to komentoval asi tak, že jsme si vybírali byt podle toho, jaký je z něho výhled, nikoli podle velikosti, dispozice…

Vaše profese nám potvrzuje, že grafici jsou velmi kreativní a kvalitní autoři. Z deseti mistrů jsou zde rovnou tři. Můžete nám podrobněji přiblížit, o jakou práci se jedná?

Já se zabývám zejména grafickým designem, úpravou a sazbou knih, a ilustracemi. Tato práce zahrnuje navrhování vizuálních stylů, firemních tiskovin, internetových stránek, různých publikací, periodik apod. Ačkoliv bych se mohla dostat i k poměrně lukrativním zakázkám, nejradši dělám grafickou úpravu knížek či kulturních akcí, což je sice práce někdy hůře placená, ale zato zajímavá i zábavná. Baví mě práce s obrazem i písmem, z čehož vyplývá, že nejradši bych dělala fotografické publikace nebo katalogy výtvarníkům. Ale i na jiných zakázkách se můžu leckdy „vyřádit“.

Žijete v Českých Budějovicích. Je zajímavé, že právě toto město má v projektu WoL velice širokou základnu aktivních autorů. Podobně velkých měst je v naší zemi mnoho, ale České Budějovice vynikají. Je tato účast nějak organizovaná např. klubovou činností nebo je to náhoda?

Myslím si, že je to náhoda. O WoL jsme (fotoklub Vývojka) se dozvěděli od pana Ziky již v prosinci loňského roku. Ale trvalo nám několik měsíců, než se někdo z nás odvážil „vyjít s kůží na trh“. Zatím jsme se z našeho fotoklubu zúčastnili 3 (kromě mě jsou to Jan Flaška a Michal Duda). Ostatní „Budějčáky“ na WoL vlastně ani neznám a nevím, jestli oni mají nějakou svoji buňku. Pouze s Lindou Burdovou jsem se seznámila na jedné vernisáži. Zajímavá je podobnost s Institutem tvůrčí fotografie, kde také studovalo nebo studuje mnoho lidí z Českých Budějovic a okolí. Také mne to neminulo. Každopádně je to pro nás výzva a mohli bychom uspořádat setkání jihočeské sekce WoL. Ovšem buďte shovívaví, pokud to nebude hned – my Jihočeši jsme prostě takoví zadumaní, uzavření, váhaví až pomalí. Ale nakonec z nás vždycky něco vypadne.

Zmínila jste Fotoklub Vývojka. Jistě jste jeho členem. Mnoho fotografů se však v žádném takovém spolku nesdružuje. Co pro Vás členství ve fotoklubu znamená?

Vývojka je naštěstí neorganizované sdružení lidí, takže „členství“ v něm člověka nikterak nezavazuje a to mi právě vyhovuje. Přináší mi hlavně setkání se zajímavými lidmi, se kterými už jsme se za ty roky tak nějak sžili a jsou pro mě spíš přátelé než kolegové (nebo souputníci). Fotoklub také nemá plánovanou činnost. Děláme si v podstatě, co chceme. Když se rozhodneme někam jet nebo navštívit nějakou výstavu, tak jde ten, kdo chce. Občas si mezi sebou zadáme nějaké téma na focení a pak na něm nějakou dobu pracujeme. Obvykle se ale naše „schůzky“ odehrávají jako setkání u piva nebo čaje, kde se rozebírá úplně všechno a občas dojde i na fotografii. Nemáme ani stálý výstavní prostor, i když nyní se možná něco rýsuje. Asi jedinou naší pravidelnou akcí je každoroční pořádání soutěže Fotouniverziáda (nyní je právě nejvhodnější doba na přihlášení).

Jižní Čechy jsou nádherný kraj. Šumava, Třeboňské rybníky, Lipno, Český Krumlov, zámek v Hluboké nad Vltavou a mnoho dalších perel se najde v této části ČR. Mnoho Čechů sem jezdí na dovolenou. Máte nějaké vysněné místo, ať už ve Vašem blízkém okolí či hodně vzdáleném, kde byste chtěla fotografovat a blíže ho poznat?

Pro mě není příliš důležité, kde fotografuji, abych tam udělala nějaké zásadní fotky. Spíš bych řekla, že hraje roli, jak dlouho tam člověk je. Samozřejmě, že jsou místa, kam bych se chtěla určitě podívat, ale během dovolené to lze poznat jen velmi povrchně. Na takových krátkých cestách může člověk těžko něco vypovědět o té či oné zemi, ale může podat nějakou zprávu o sobě (třeba prostřednictvím Week of Life). Z mého pohledu a přístupu k fotografii se dají udělat zajímavé fotky kdekoliv a exotičnost pro mě nehraje velkou roli. Jinak tedy mám ráda severské země – chtěla bych se znovu podívat do Skandinávie a navíc bych ráda navštívila Island, Kanadu, Čínu,… Takových míst, která bych chtěla vidět na vlastní oči, je hodně. A je jich mnoho i v naší malé republice. Já jsem dosud nebyla třeba na Sněžce. Ale pobývala jsem týden na Rýchorách – tam by se podle mě měl podívat každý fotograf-krajinář. Ale já krajinář nejsem, takže i „moje“ jižní Čechy v této oblasti zůstávají dosud nedotčeny.

Projekt WoL je stále se rozvíjejícím prostorem. Přibývají nové rubriky, které projektu dodávají více a více na zajímavosti. Jmenujme ty hlavní: Mistři Week of Life, Příběhy fotografií, Místa vzdálená, Reportáže, Fototémata a další. Máte nějakou nejoblíbenější, na kterou se ráda podíváte?

Nevím, jestli mám na WoL nějakou nejoblíbenější oblast. Ale dost ráda si prohlížím fototémata, baví mě pozorovat, jak stejnou věc zobrazují různí autoři. Také mě zajímají příběhy fotografií a docela bych uvítala, kdyby v této sekci přibývaly nové kousky častěji.

Nyní otázka, která se položila snad všem „mistrům“? Jak projekt WoL vnímáte Vy a jakou bude mít v budoucnu podle Vás hodnotu pro společnost?

Vždycky jsem pracovala v tematických cyklech nebo sériích, a proto mě docela mrzelo, že nemám kam zařadit různé jednotlivé fotografie, které jsem pořídila doma, ve městě, na nějaké akci… Takže jsem takové fotky už téměř přestala dělat. Díky WoL můžu „sbírat“ třeba i nesouvisející záběry, které seřazením do jednotlivých dnů a týdnů získají nějaký smysl a některé mohou působit i jako solitéry. Je to vlastně takový můj nepravidelný fotoblog a jsem ráda, že po letech budu mít obrazový dokument, co jsem dělala, jak jsem žila já i lidé v mém okolí. Pro mě osobně je WoL v podstatě takové rodinné album.
K druhé části otázky těžko hledám odpověď. Spíš jsem sama dost zvědavá, jakým směrem se to bude ubírat, co projekt přinese a jaký bude mít širší dopad. Dnes ho vnímám spíš jako osobní věc, ale to se působením času může změnit. Každopádně si myslím, že za deset dvacet let si budou lidé se zájmem prohlížet dnešní fotografie z celého světa shromážděné pěkně na jednom místě a třeba v nich najdou odpovědi na své otázky ohledně roku 2010. To už tu ale může být půl milionu až milion fotek, takže bude možná potřeba přizpůsobit vyhledávání.

WoL vznikl v době, kdy již digitální fotografie převažuje nad analogovou. Týdny nafocené na klasický film by snad nepřekročily počet deset z více než šesti set týdnů. V tomto jistě projektu digitalizace prospívá. Máte zkušenost s klasickým filmem, a pokud zatím ne, láká Vás si jej vyzkoušet?

Na klasiku jsem začínala fotit, když ještě digitály nebyly. A i když jsem se pak už dostala k digitálnímu foťáku, film jsem neopustila. Dodnes na film fotím, i když posledních pár let si už filmy ani fotky nevyvolávám (ale pořád věřím, že se k tomu někdy vrátím). Fotím hlavně na barevný negativ. Vždyť i dva z mých týdnů jsou focené na film a doufám, že ještě nějaké přibudou. Na filmu se mi líbí jeho barevnost a atmosféra, které se mi z digitálu stále nedaří dostat. Asi to ani nejde. Nejsem zrovna vyznavačem moderní techniky a poslední dobou si pořizuji spíš stále starší aparáty. Naposledy to byl středoformátový měchový přístroj, který je plně funkční a teď se s ním seznamuju. Focení s ním je úplně jiné a chce to dost trpělivosti. Až se s ním sžiju, třeba jím nafotím i Week of Life.

Týdny Lenky Pužmanové

Jan Nožička, Fotograf, Česká republika

Jan Nožička je bezpochyby nadějným talentem ve vodách české fotografie. Zároveň však můžeme říct, že je i velmi cenným přínosem projektu Week of Life, ve kterém dává prostor své kreativitě a výtvarnu a přitom se dokáže držet při zemi natolik, aby jeho týdny měly hlavu a patu a neodchylovaly se od toho nejdůležitějšího – dokumentárního žánru. Jan Nožička je jedním z těch, kteří skvěle pochopili formu i obsah projektu a dokázali je obě umně skloubit. Na takovéto osobnosti se čeká dlouho a právem jim náleží místo v sekci nejvyšší, v Mistrech Week of Life.

Spolu s rozrůstajícím se projektem WoL přibývá i počet jeho mistrů. Vy z jejich řad maličko vybočujete, jelikož jste ze všech výrazně nejmladší. Vaše týdny jsou neuvěřitelně kreativní a kvalitní. Můžete trochu blíže popsat, jaká byla Vaše dosavadní cesta k fotografii?

K fotografování jsem se dostal v roce 2005, kdy jsem k Vánocům dostal od rodičů malého kapesního Nikona. Ale nějaké bližší „ohmatání“ tohoto krásného oboru přišlo díky mému strejdovi, který mě zasvětil do základů fotografování, za to jsem mu velmi vděčný. K úplnému pohlcení tímto krásným oborem došlo v roce 2007, kdy jsem si pořídil první digitální zrcadlovku. Další krok bylo objevení krásy temné komory a analogové fotografie, na analog fotografií spíš okrajově, ale je to krásné vzít jednou za čas Flexaretu a něco si „cvaknout“.

V rubrice povolání máte uvedeno fotograf. Z Vašich týdnů lze poznat, že fotografii studujete. Přibližte nám Vaše studium (škola, kolikátý ročník atd.).

Fotografii studuji druhým rokem, jde o učňovský obor – fotograf v Hradci Králové. Je to moje druhá škola, ta první nebyla to pravé ořechové a tu jsem opustil. Určitě budu usilovat o to, abych se dál vzdělával v oboru fotografie.

Mnoho hobby fotografů má sen živit se fotografií. Vy asi jdete přímou cestou. Nebo se pletu a Vaší obživou bude jiný obor a fotografie se stane Vaším obrovským koníčkem?

Mě se vlastně plní sen, já postupně propojuji svůj koníček ve své, doufám, budoucí povolání, které bych ale rád udržel spíš na umělecké úrovni. Nemám moc rád tu klasickou „řemeslnou“ fotografií.

Chcete tedy jít za svým snem. Jste mladý a jistě se budete chtít osamostatnit. Několik let byla fotografická činnost vázaná, nyní je volná, takže si každý může založit legální fotografickou činnost aniž by fotografii rozuměl. Jak vnímáte dnešní digitální dobu pro mladé začínající fotografy?

Osobně si myslím, že je to těžší a bude do budoucna ještě těžší se prosadit. Přijít s něčím novým je v dnešní době hodně složité a asi to bude paradoxně tím, jak máme snadné prostředky na zachycení a úpravu fotografie. Jsem rád, že má spousta lidí chuť fotografovat. To, že si dnes může svou fotografickou živnost založit každý, aniž, jak říkáte, by tomu rozuměl, mi nepřijde úplně šťastné. Neříkám, že by měl každý studovat spousty škol, ale alespoň nějaké základní vzdělání by v tomto oboru mít měl.

Studujete fotografii a kromě studentů, kteří mají klasickou fotografii v osnovách, se do fotokomory příliš mladých nehrne. Je sice jedno, jakou technologií fotíte, ale ne jak fotíte. Každá z technologií má svá pro a proti. Jak tyto dvě technologie vzniku fotografie vnímáte?

Porovnávat tyto technologie nemá vůbec smysl. Každá z nich má to své krásné. Pro mě je moc krásná ta černobílá-analogová fotografie, bohužel je to časově i finančně náročnější. Fotografie z analogu jsou prostě jiné. Digitální fotografie je prostředek, bez kterého bych se asi dnes neobešel. V ní nacházím to, co potřebuji.

Teď k tomu, co nás zde spojuje. Projekt Week of Life Vás dle počtu Vašich týdnů oslovil. Jak jej vnímáte?

Vnímám to po dlouhé době jako velmi kvalitní a zajímavý projekt. Líbí se mi, jak může člověk pozorovat různé životy, kultury, lidi a podobně, a hlavně způsob zaznamenávání. Week of Life byla pro mě velká výzva. Zachytit první týden není problém, ale každý další týden je těžší a těžší. Přínos v tomto směru je dobrý, procvičování kompozice, hledání něčeho atraktivního. Najednou zjistíte, jak je vlastně váš domov fotogenický.

Jedním ze smyslů WoL je sledovat na jednom místě pomocí fotografií životy ostatních po celé planetě. Již nyní je možné pomocí týdnů navštívit desítky kultur. Která země je Vámi vysněná a kam byste se rád podíval s fotoaparátem?

Nemám tak ani moc vysněnou zemi, ale mezi ty země, kde bych se rád prošel s fotoaparátem, patří Irsko, Nový Zéland, na druhé straně mám moc rád industriální krajiny, takže třeba Ukrajina. I když doma je doma.

Poslední otázka se bude opět týkat tématu fotografie. Téměř každý se inspiruje buď přímo některým autorem nebo např. oblíbenou internetovou galerií. Máte nějaké? Všiml jsem si také, že se účastníte soutěže Fotograf roku. V juniorské kategorii jste v průběžném pořadí na 4. místě (ve 4. kole z 10 témat). Vnímáte fotosoutěže jako přínos naučit se něčemu novému?

Mojí personou a inspirací ve fotografii je Josef Sudek, jeho fotografie jsou takové, že se to nedá ani popsat pár větami. Dále bych mezi mé oblíbené autory zařadil Jindřicha Štreita, Eugena Wiškovského, Tarase Kuzčynského a Jana Šibíka. Další inspiraci hledám ve svém okolí, rodině, mezi některými spolužáky a kolegy fotografy. Oblíbenou internetovou galerii nemám. Přínos ve fotografických soutěžích vidím asi v tom, že slyšíte názor nebo kritiku na své fotografie, můžete si tedy říct jo, ten dotyčný má pravdu, na tomhle by se dalo něco zlepšit nebo udělat jinak, netradičněji.

Týdny Jana Nožičky

Martina Štolbová, Učitel, Česká republika

Jak sama Martina Štolbová přiznává, fotografie se stala součástí jejího života teprve nedávno, ale i přes to ji naprosto pohltila a zapojení se do dokumentu, jakým je Week of Life, pro ni bylo velkou výzvou. Své týdny fotografuje srdcem, vyjadřuje to, co zrovna cítí a i proto nás její týdny již od začátku zaujaly svou velkou dávkou emocí, která ji vyšvihla jako prvního “neprofesionála”až sem, do sekce Mistři Week of Life. Poznejte blíže ženu, které fotografování nabízí nejenom jistý druh zábavy, ale také jí napomáhá nalézt smysl svého počínaní.

Stejně jako u předchozích Mistrů WoL nás zajímá, jak jste se o projektu dozvěděla a co Vás přimělo se do něho zapojit?

Tak o projektu jsem se dozvěděla od jedné mé spřízněné duše, kterou znám z PE (PhotoExtract pozn. redakce), a tou je Eva Staňková. Tenkrát, zpočátku ledna, jsem jí volala, protože jsem byla poměrně na dně svých sil, co se týká pracovního procesu. Již podruhé během půl roku jsme měli vytopenou školku. Tentokrát to bylo těsně před vánocemi. Tragédie, katastrofa. Školka úplně neobyvatelná. Museli jsme sehnat náhradní prostory a někde jako školka fungovat. A byl to navíc konec roku, kdy před vámi stojí spousty uzávěrek a inventarizací a jiných administrativních hrůz. No a vy nemáte kancelář, nemáte počítač, nemáte tiskárnu a všichni po vás něco chtějí odevzdávat. Prostě to bylo hrozně složité období. No a když si mě Evička do toho telefonu vyslechla, tak povídá: „No u mě to stojí taky za prd, ale zapojila jsem se do super projektu a fotím. Je to fakt fajn. Mrkni.“ A tak jsem poprvé nahlédla na stránky WoL. No a co mě přimělo se připojit? No tak zaprvé skvělá myšlenka tohoto úžasného projektu, která je prostě nadčasová. No a zadruhé … byla to pro mě výzva vrátit se maličko k sobě samé. Najít smysl mého počínání. Focení už mě vytáhlo ze spousty nepříjemných stavů, a tak jsem na něj zase vsadila. Přesto fotit dokument jsem si nikdá moc netroufala. Jenže tenhle je o mě a o mém pohledu na svět kolem sebe. Nikdo jiný než já ho přeci nemůže lépe nafotit. WoL je pro mě ale také obrovská škola ve vodách dokumentu. Posunul mě ve své tvorbě zas o kousek dál. Jsem mu vděčná za moc. Je to úžasná sebereflexe.

Jste členkou fotografického klubu. Kdy se stala fotografie součástí Vašeho života?

(Zrovna o tom píšu svou bakalářskou práci) :o) Je to tak 4 roky zpět, co jsem objevila fotografii. To jsme si do rodiny pořídili takový maličko lepší kompaktní fotoaparát. Nejprve jsem cvakala jen tak do rodinného alba, ale brzo jsem objevila v sobě nutkání tvořit jakési fotoobrazy. To výtvarno jsem v sobě vždycky měla, jen jsem si ho nějak moc nevšímala. Využívala jsem ho jen ve své práci. Ovšem skrze fotoaparát mi došlo, jak moc vlastně znamená i pro mě samotnou. No a navíc v té době jsem studovala dálkově PF a na katedře výchov uměním byli prostě úžasní lidé, kteří mi ukázali můj nový vnitřní obzor. Nadchli mě a já prostě jen setrvala a pokračovala. No a členkou fotoklubu jsem asi už třetí rok. To je tak, že člověk má neustálou tendenci někam patřit. To znamená mít kolem sebe lidi podobného zaměření a vědět, že v tom bláznovství není člověk úplně sám:o)) A tak jsem se stala členkou fotoklubu F 99 Ústí nad Labem.

Řekněte nám něco o svém povolání, rodině a zálibách.

Tak o povolání už jsem Vám vlastně říkala. Jsem ředitelkou jedné dvoutřídní mateřské školy v Ústí nad Labem, ale je tomu teprve rok a půl. Mám za sebou velmi náročné období jak pracovní, tak co se týká rodiny. Nebylo to vůbec jednoduché přijít o ideály, které člověk má, když vstupuje do funkce ředitele. No a rodina to se mnou taky jednoduché neměla a nemá :o)) Takže co říct. Práci s dětmi miluji, naplňuje mě a mám to štěstí v životě, že mohu dělat práci, která mě baví. I když teď, jak jsem tou ředitelkou, tak to papírování je pro mě trestem. :o))) No a za svou rodinu jsem ráda, že ji mám. Vím, že to není jednouduché si ji udržet. Stále na tom pracujeme :o)) Mám dvě úžasné děti a teď už i shovívavého manžela. Musím jim říci velké DÍKY VŠEM TŘEM!

Trochu se lišíte od fotografů v této rubrice a to tím, že nejste profesionál, proto se nabízí otázka, zda si umíte představit, že byste se fotografování věnovala profesionálně?

Jestli myslíte tím slůvkem profesionálně, jako že bych se fotografií měla živit, tak asi ne. Beru fotografii jako svůj relax, ke kterému se uchyluji, když mi je dobře a nebo když mi je hodně špatně, prostě když se mi chce. Nedovedu si představit, že bych musela. Asi bych to ani nechtěla. Fotografie by pro mě ztratila to kouzlo a hlavně už by pro mě přestala v životě být tím, čím je dnes. Fotografie mi je jakousi sebereflexí, která mi pomáhá vyrovnat se v životě s věcmi, které se mě dotýkají, trápí mě a cloumají mnou. Fotografuji především sama pro sebe. Jsem ráda, že jsem fotografii objevila, protože v ní nacházím odpovědi na otázky, které mi leží v hlavě. Navíc mám úžasné povolání. Takže děkuji, ale fotkou se živit nechci.

V čem si myslíte, že by projekt jakým je Week of Life mohl pomoci, komukoli, Vám, okolí, prostě dnešnímu světu?

No tak pomoci nám může třeba právě při takovém tom hledání se. Víte, dokud jsem si to nezkusila, netušila jsem, jakou má těch devět fotek z každého dne sílu, hlavně pro mě samotnou. Ten pocit, který máte, když dokážete nějak smysluplně zdokumentovat zrovna váš život, je prostě úžasný. Tak už jen proto je myšlenka tohoto projektu prostě k nezaplacení. Ovšem Week of Life má mnohem širší záběr. Napomáhá nám uvědomit si, že každý máme na svět jiný pohled, že každý z nás žije právě ten svůj jedinečný život a je asi úplně jedno, z jaké části té naší planety je. Nebo právě naopak zjistíme, že i lidi na druhém konci světa žijí obyčejný život jako já nebo vy. Všechno je tak relativní. Internet je obrovské médium, které nám napomáhá zkracovat vzdálenosti. Week of Life nám nabízí jednu zkratku, jak nakouknout do života lidí různých národů, profesí, vyznání, mužů a žen, ale také dětí jedné planety. Díky.

Sledujete dokumentární fotografii kolem sebe nebo i v zahraničí? Pokud ano, jakým směrem si myslíte, že se bude světová dokumentární a reportážní fotografie ubírat?

Musím se přiznat, že dokumentární fotografii ve světě ani doma moc nesleduji. Já ji objevila vlastně až s vaším projektem:o) Snad jen mám moc ráda fotky kevina v.tona, ty sleduji pravidelně. Kam se bude ubírat dokumentární a reportážní fotagrafie si ani netroufám předpovídat. Víte, v dnešní době digitalizace nabírá fotka úplně nových rozměrů. Stává se jakýmsi fenoménem doby. Vždyť fotka nás provází na každém kroku, skoro v každé profesi se digitální fotografie stává její nedílnou součástí. Je to tak masová záležitost tím, že je to dostupné pro každého z nás a těch možností k různým aplikacím je prostě nespočet. Když to vezmu jen z pohledu své profese, už je skoro samozřejmé, že každá mateřská škola prezentuje na svém webu fotky dokumentující život dětí ve školce. Dnes už je spíš černou ovcí ten, kdo to nemá. Před 10 lety by mě ani ve snu nenapadlo, že to půjde vše tak rychle. Věřím, že takovýto rozmach fotodokumentování nám bude jen ku prospěchu. Vždyť dnes má každý mobilní telefon foťák a v minutě mohu poslat snímek na druhý konec světa. To jsou prostě neskutečné věci! Možná se zdá, že fotka malinko ztrácí na sdělení a stává se pouhou informací, ale to vše se vytříbí. Věřím tomu, že nové technologie dokážeme využít nakonec ku prospěchu věci.

Jakým směrem si myslíte, že se bude vyvíjet internet, internetová zábava, služby atd.?

Já jsem stále fascinována možnostmi tohoto média. Nabízí pro mě skoro nepředstavitelný prostor virtuálních realit. Ale nejen to. Toto propojení celého světa skrze monitory našich počítačů se pomalu stává nedílnou součástí naší každodennosti. Pokud nejsi na netu, jako bys ani nebyl. Tak mi to dnes připadá. Všichni víme, že bytí je v něčem úplně jiném, přesto ten pocit jako by v nás hlodal. Věřím, že pokud nám bude internet pouze sluhou, bude vše v pořádku. Jen bych moc nerada, abychom podléhali virtuálním světům a měnily je za ten reálný. Vše je o rovnováze, která je důležitá asi ve všem. Je dobré najít to optimální skóre:o) Internetu fandím a věřím, že nám dokáže nabídnout ještě mnoho dalších možností, o kterých se nám dnes ani nezdá. Jsme stále na začátku. Vždyť to není tak dlouho, co se internet narodil. Myslím, že má ještě spoustu es schovaných v rukávu, kterými nás ohromí. Moc se na to těším:o))

Týdny Martiny Štolbové