kevin v. ton, Grafik, Česká republika

Rubrika Mistři Week of Life je snad nejostřeji sledovaná sekce na našem portálu – co do obsahu sdělení fotografií, tak i do celkového umu zvládnout celé zadání našeho projektu. Proto není pravidelná a musíme vždy čekat, až se vynoří někdo nový. Někdo, kdo svými fotografiemi, ale i svou osobností, kterou do svých fotografií vtiskne, přinese materiál, který stojí za pozastavení, za prozkoumání, za vyzpovídání! Takovou osobnost jsme spatřili v osobě grafika s trochu tajemným jménem, nebo spíš uměleckým pseudonymem, kevina v. tona. Dlouho jsme se rozhodovali, pak rozhodli a po přečtení jeho odpovědí si potvrdili, že nejen rozhodnutí na základě jeho fotografií bylo tou správnou volbou.

Jak jste se dozvěděl o projektu Week of Life a co Vás přimělo se do něho zapojit?

O projektu Week of Life jsem se více dozvěděl někdy v půlce října loňského roku od mého dávného kamaráda z jihu Čech. Sice jsem už před tím něco málo zaslechl, ale nic bližšího, nic konkrétního, co by přitáhlo moji pozornost. Právě na návštěvě u něj, když mi na monitoru ukazoval svůj připravovaný týden, když jsme si prohlédli na stránkách WoL vystavené týdny dalších fotografů a když jsem zjistil, že jde o projekt pana Ziky, jsem se rozhodl též se pokusit zapojit. A během čtrnácti dnů jsem opravdu začal. O tom, že na projektu pracuji, nikdo nevěděl, a i v rodině se to dozvěděli až po několika měsících, kdy už byly všechny snímky naskenovány a celý týden připraven k publikování. Nápad sloučit výsledky týdenního výtvarného dokumentárního vidění fotografů roztroušených po celém světě “pod jednu střechu” mi přijde nejen unikátní, ale i velice potřebný. To, že je možné sledovat jednotlivé všední žití v průběhu dne a týdne ze všech koutů naší planety, umožňuje zároveň lépe si uvědomit skutečnost, že tam všude žijí lidé. Lidé se svými všedními radostmi i starostmi bez ohledu na barvu pleti, režim, do kterého se narodili, či ekonomickou situaci země, ze které pochází.

Pracujete jako grafik. Můžete upřesnit o jaký obor grafiky se jedná?

I když sám sebe považuji především za fotografa, živím se hlavně jako výtvarník, kreslíř, typograf, počítačový grafik. Každá zakázka obsahující v zadání tvůrčí svobodu je pro mě výzvou, ať se jedná o obal CD začínající nezávislé kapely nebo o corporate identity prosperující společnosti.

Svůj první černobílý týden jste jako jeden z mála nafotil na film. Co Vás k tomu vedlo, mělo Vaše rozhodnutí nějaký hlubší význam?

S negativním černobílým filmovým materiálem pracuju skoro čtvrt století a stále velice rád. Za tu dlouhou řádku let jsem se naučil tahat s sebou jednu či dvě obstarožní F3 od Nikonu a k tomu jednu emkovou Leicu. Na každém těle jiné sklo a v každém jiný film. Nejčastěji používám ilfordí Delty – čtyřstovku a třitisíce dvoustovku a pak Neopan šestnáctistovku. Pořád mám pocit, že jejich jedinečné charakterové vlastnosti včetně výsledného vizuálního vzhledu těžko kdy vůbec digitální záznam nahradí. Dokumentární fotografie a filmový záznam jsou jako nevěsta se ženichem – dohromady mohou tvořit dokonalý pár, rodinu, která je schopná přivádět na svět nádherné potomstvo v podobě úžasných fotografií. Přesto však digitální fotoaparát používám a poctivě si pro sebe hledám jeho kouzlo, které v sobě bezpochyby také musí mít. A třeba díky práci na mém filmovém týdnu v rámci projektu WoL už jsem i jedno našel. Tím je pro mě rychlost zpracování zaznamenaných dat.

Je velice příjemné číst, že někdo v dnešní době ještě takto věří negativu a klasické fotografii. Povězte mi více o Vašem názoru na to, jak se situace bude vyvíjet do budoucna, zda přijde jednou konec analogu nebo budou s digitálem spolu navěky?

Trochu zapeklitá otázka, krapet spíše o předpovídání budoucnosti. Osobně jsem ovšem přesvědčen, že ještě dlouho půjdou světem společně ruku v ruce analogový a digitální záznam. A pevně v to doufám. Jde o podobnou situaci, jakou s nástupem cédéček a digitalizace v hudbě počátkem osmdesátých let zažilo staré dobré elpíčko. Přes ohromný ústup z trhu se dodnes, i po třiceti letech, gramofony vyrábí a desky lisují a oboje se prodává. Pořád je naštěstí na světě dostatek lidí, kteří mají rádi zvuk desky i s jejími “nešvary” jako je škroupání, skřípání, vrzání a třeba i potřeba manuálního otáčení k poslechu druhé strany. Cédéčko tyhle mouchy nemá, ale zas mu chybí cosi, co člověk často i bytostně potřebuje. Prvek náhodnosti, narušení stereotypu. Podobné je to s i kinofilmem, či s filmovým materiálem jako takovým. Co se mu někdy vyčítá jako nedokonalost, vnímám jako klad. Omezení na šestatřicet snímků člověka naučí vnímat situaci koncentrovaně, všemi póry, soustředit se na podstatu, výsledný snímek vidět v hlavě ještě před jeho exponováním. Třeba i proto, že vyměnit film přece jen chvilku trvá. Pro jeho vlastnosti vybírám si ten film, který dané scéně nejlépe vyhovuje. A škrábance jsou prostě třešinkou na dortu. A vždycky se dají vyretušovat. Digitál, na rozdíl od analogu, umožňuje enormní nárůst kvantity, ovšem nikoliv se zárukou vyšší kvality. Ve skutečnosti je v podstatě celkem jedno, jaký se používá nástroj, zda analogový nebo digitální. Důležitý je obsah. Sdělení. Moment, který mluví. Divák primárně nepotřebuje vědět z pozadí vzniku snímku vůbec nic, je to jen technická záležitost. Divák obraz buďto přijme, a nebo ne.

Na vašich fotografiích je vidět, že se nebojíte práce s tmavými situacemi, s atmosférou v noci. Máte nějaký větší vztah k černé nebo k sytým tmavým barvám?

Nemyslím, že bych měl nějaký stálý, výraznější vztah k jakékoliv z barev, potažmo pak k barvě černé, třeba oproti bílé, když už jsme u mých, povětšinou černobílých fotografií. Tyto dvě barvy jsou protipóly, jeden bez druhého nemůže být. Jing a jang. Ovšem hledání člověka ve stínech noci, hledání pravdy nasvícené pouličními lampami, výlohami opuštěných obchodů, pomrkávajícími neóny či světly projíždějícíh aut, hledání člověka v temných zakouřených hospůdkách, v zákoutích ztichlých měst, tak tohle hledání světla ve tmě, to mám rád. Syrovost prostředí. Autenticitu. Momenty, kdy nekašírované lidské touhy a potřeby vystupují ze šera noci.

Vaše „babička opírající se o zeď“ byla zařazena jako titulní fotka Výběru redakce. Nelze si také nepovšimnout bezdomovce v dece pod lampou a další fotografie na toto téma. Máte sociální cítění, fotíte rád „v podpalubí“?

Zajímá mě především člověk. Člověk a jeho úděl, jeho místo na slunci, naplnění jeho snů i dopad jeho proher. Hledám podstatu. Podstatu lidství. Hledám člověka, ať je kdokoliv, ať je kdekoliv, ať je čímkoliv. Hledám člověka v člověku.

Vaše fotografie jsou emotivní a vyvolávají v člověku reakce, což je jistě hlavním účelem dokumentu. Myslíte, že Week of Life má možnost a nebo alespoň šanci vyvolat v budoucnu v lidech emoce, pocity, zamyšlení a udělat svět třeba o kousek lepší?

Week of Life je velice zajímavý projekt a má v sobě po dokumentární stránce ohromný potenciál. Jak už to u dokumentu často bývá, jde o běh na dlouhou trať. A u Week of Life jde vlastně o trať nekonečnou, obíhající nespočetněkrát celou zeměkouli. Možnost prohlédnout si svět očima jiného kolegy fotografa, žijícího třeba přesně na opačné straně naší Země, je úžasná. Podaří-li se dlouhodobě udržet nastavenou fotografickou laťku vysoko, případně ji ještě zvedat, a nesklouzne-li časem projekt k výměně víceméně rodinných snímků, doplněných vysvětlujícím vyprávěním pro snažší pochopení, tak jako u jiných sociálních sítí, stane se velkolepým fotografickým archívem, dokumentem, který nemá svým rozsahem obdoby. Emoce, pocity a zamyšlení vyvolává WoL již dnes a pevně věřím, že možnost poznávat se navzájem i touto fotografickou cestou může napomáhat k odbourávání různých předsudků či zaběhlých názorových stereotypů a tím přispět k posunu v myšlení celého lidstva a opravdu svět udělat, byť třeba jen o kousek, lepší.

Týdny kevina v. tona

Vladimir Yurkovic, Grafik, Slovensko

Fotografie, grafika, design, to jsou tři fenomény, které se poslední desetiletí proplétají jak copánky plavovlasé holky u splavu. Není se ale čemu divit, ba naopak, navzájem se podporují a pomáhají si jak sourozenci, kteří mají stejného otce, ale jinou maminku. Své o tom jistě ví i fotograf, grafik a designér Vlado Yurkovic ze Slovenska. Jeho černobílý, širokoúhlý set byl jeden z prvních v našem projektu a taky se jako jeden z prvních zapsal do paměti mnohých uživatelů svým foto-grafickým pojetím. Jsme moc rádi, že dnes můžeme přivítat tohoto umělce na našich stránkách v sekci Mistři Week of Life. Vítejte ve světě Vlada Yurkovice.

Mnoho lidí uvádí, že se o fotografování začali zajímat již od útlého věku. Jak tomu bylo ve vašem případě?

Ak môžeme za útly považovať vek 9-10 rokov, tak potom sa do tejto skupiny radím aj ja. Otec mi z Ruska priviezol lepší kompakt Villia 2, pri ktorom Smena bledla závisťou. Jednou pákou sa prevíjal film a naťahovala sa aj závierka, čo bol vtedy štandard skôr na zrkadlovkách. Prvé výsledky spracované cez fotolab ma povzbudili natoľko, že som začal nielen vyvolávať, ale i zväčšovať v útulnom kúpeľňovom jadre. Otec od niekoho požičal starý Opemus, neskôr mi zadovážil kinofilmový
Magnifax a leštičku. Na vážnejšie veci som si požičiaval Zenit s veľkým bleskom. Už na základnej škole som dokázal robiť rodinné oslavy a svadby. Ako zdroj občasného príjmu to bolo veľmi príjemné. Aj v škole som bol s fotoaparátom celkom populárny. Taký bol môj útly fotografický vek.

Vaše povolání je grafik. Ve kterém oboru grafiky se pohybujete?

Nie je to celkom presne tak. Ak sa bavíme o nefotografickej polovici môjho ja, potom je v dnešných súvislostiach moje povolanie designér. Tými súvislosťami myslím súčasné skreslenie pojmu grafik. Spoločnosť v tom nemá dodnes jasno, či grafikom je ten, čo tvorí grafiky – grafické listy alebo ilustrácie grafickými technikami, alebo grafický (užitý) design, či ten čo posúva myš po stole a stáva sa módnym doplnkom firiem a jednotlivcov. Je predsa trendy „Míti svého grafika“.

Ak odhliadnem od svojich pocitov a zaradím sa nie podľa toho čím sa cítim, ale podľa toho čo robím a čo ma živí, som designér-fotograf. Alebo aj naopak. Podľa čísiel víťazí každý mesiac iná profesia. Vrátim sa k druhej časti otázky: Corporate Identity Design (komplexná firemná identita), obalový design, knižný design, výročné správy…

Jistě máte v mnohém pravdu. Myslím, že málokdo nad tím dnes uvažuje takto. Je dobré to slyšet a trochu si srovnat pojmy. Ale jedno ve vás přeci jen musí převažovat, je to fotograf či grafik?

Srdcom som iste fotograf. A to z hĺbky celej duše. Foteniu sa môžem venovať bez ohľadu na jej stav, či nálady.

Myslíte si, že vás vaše grafické vzdělání během fotografování v nějakém ohledu ovlivňuje či vám napomáhá?

Vyštudoval som design priemyselných výrobkov. Mal by som teda vedieť navrhnúť a pripraviť do vývoja všetko, čo sa priemyselne vyrába – od nočníka po auto. Počas celého štúdia som sa však paralelne pripravoval na životnú dráhu fotografa. Po ukončení školy som dostal ihneď prestížne miesto v koncerne Chirana a fotografia bola v ten dobe mojim pomocníkom i voľnočasovou aktivitou na plný úväzok. Po zamatovej revolúcii som prepadol značke Apple so zámerom digitalizovať a spracovávať obraz. Život a táto značka ma však vtiahli do odbočky designu zvaný grafický. Vybudoval som úspešné grafické štúdio, ktoré získalo rad významných ocenení. Tempo práce a moja funkcia artdirektora si vyžadovali, že na fotografovanie som musel najímať externých fotografov. Pri tom som sa naučil zadávať fotografické úlohy ako aj vyberať z množstva záberov a autorov to, čo je pre danú zákazku najsprávnejšie. Trvalo celých pätnásť rokov, než sa stalo aj moje fotenie profesionálnym, teda dostávať za fotenie a práva odmenu a aktívne sa predávať.

Táto krátku história preto, aby moja odpoveď na otázku neznela len: áno, iste. Ovplyvňujú sa a pomáhajú si navzájom. Je to ako výhoda mať kvalitné všeobecné vzdelanie. Svojim spôsobom som šťastný človek, čo si vymyslím(e), to aj nafotím a už pri fotení viem, kde budú aké titulky, či texty. Jedna polovica človeka fotí a druhá už vie, ako to zalomí. Jednoducho paráda. A ak niekto zapochybuje o tom, čo vlastne som, odkážem ho na heslo „renesancia“.

Měl jste na té své dlouhé patnáctileté cestě nějaké vzory či fotografické oblíbence?

Peter Lindbergh – neviem či obdivujem viac jeho, ako autora, alebo jeho vkus pri výbere modelov. Stvorenia neženy-nemuži, ale iste anjeli. Jedného som aj stretol. Richard Avedon – chcem, alebo nechcem, musím pripustiť silnú duchovnú spriaznenosť s týmto fotografom. MaW…

Robert Vano – pre jeho tvrdohlavú alchýmiu a ľudský rozmer. Z profesionálneho hľadiska je to Gilles Bensimon – možno mu závidím aj ten častý pobyt v Karibiku s večne dobrým svetlom od Boha a modelky podobne. Špeciálne sa už od praveku venujem subjektívnemu dokumentu. Tento formát sa dá stručne charakterizovať ako 35 mm. Nemyslí sa však film, ale sklo. Tu ma vždy oslovujú Anthony Suau, Sebstiao Salgado, Bohdan Holomíček.

V grafice, nebo chcete-li grafickém designu, jste ale dosáhl na světový vrchol. Byl jste oceněn, získal jste spoustu cen včetně té největší za reklamní grafiku, pochlubte se prosím.

1995 – Golden Drum New Europe | finalist
1997 – Národná cena za dizajn
1998 – Golden Drum New Europe | Golden drumstick Golden Drum New Europe | Silber drumstick London International Advertising Awards ‘98 | winner | calendars
1999 – London International Advertising Awards ‘99 | finalist | annuals London International Advertising Awards ‘99 | finalist | corporate identity
2000 – Best annual report (Trend) | 2nd place | annual (99) for SZRB
2001 – Best annual report (Trend) | 3rd place | annual (00) for SZRB
2002 – Best annual report (Trend) | 1st place | annual (01) for SZRB Best annual report (Trend) | 3rd place | annual (01) for PSS Best annual report (Trend) | 1st place | electronic version of annual (01) for SZRB
2003 – Best annual report (Trend) | 1st place | annual (02) for PSS
2004 – Best annual report (Trend) | 3rd place | annual (03) for PSS
2005 – Best annual report (Trend) | 2nd place | annual (04) for Orange
2006 – The Most Beautiful Books of Slovakia | V. Godár – Mater

Máte nějaký speciální fotografický sen?

Dva roky prázdnin strávených v práci, najradšej ako Gilles Bensimon.

Pojďme k samotnému projektu, který nás spojuje. Kdy jste se poprvé dostal k Week of Life a jaká byla Vaše první reakce?

Prvý krát som o ňom počul na jar minulého roku, kedy Adolf Zika so mnou konzultoval logo pre WoL. Projekt si ma samozrejme ihneď získal a okrem prisľúbenej pomoci som pohotovo dodal ďalšie osoby ochotné sa podeliť o kúsok svojho života a súkromia. Dnes som hrdý na svoje tipy, z ktorých sa stali stálice v hodnoteniach top 10, alebo v Editor´s choice. Som hrdý aj na to, že Vlad Gerasimov a Vincent Sagart, obaja nesmierne ďaleko, každý na inú stranu sveta, to nevzdali a vydržali do konca. Posudzujem to podľa seba, lebo ja osobne som začínal aspoň tri krát znovu. Disciplína, to je asi zásadný pojem, ktorý mi rezonuje s realizáciou WoL. Uprostred týždňa, alebo hneď skraja prichádzali dni tak hektické, že som si po ranných záberoch na zvyšné fotky spomenul až večer pri nasadaní do auta na cestu domov zo štúdia. A na konci dňa znova disciplína? Vybrať 9 najlepších? Napokon zvíťazila taktika kontinuálneho fotenia, kedy som sa na všetky zábery pozrel prvý krát až po skončení „týždňa“. To bol pre mňa jediný spôsob, ako to dokončiť.

Myslíte si, že projekt jako je WoL může pomoci nebo může něco dát člověku, který právě vytvořil svůj týden a zároveň i člověku, který je jeho divákem a přitom se vůbec neznají?

Iste! A to obom navzájom. Aj preto ma základná myšlienka WoL okamžite nadchla. Považujem za veľmi cenné, že dávame možnosť nazrieť do svojich životov, do svojho voľného času a to v zásade komukoľvek (ak sa pridal) a kdekoľvek na Zemi. I pre mňa samého bolo zaujímavé pozrieť sa na jeden týždeň ako reprezentanta svojho života. Tých 63 záberov má magickú moc.

Jak moc jsou pro Vás věci soukromé soukromé a kde je podle vás hranice mezi tím, co by se mělo nebo mohlo ukázat a co už by se nemělo dostat z rodinného archivu?

Pýtate sa ma na definíciu hranice, s ktorou má dnes problém väčšia časť civilizovaného sveta. Všadeprítomné bezpečnostné kamery, skenery či bulvár len vzbudzujú náš strach zo straty súkromia a burcujú legislatívu. Na druhej strane sa napr. bulvár bráni, že bez echa od samotného objektu by nebolo ani kontroverzných záberov, či správ. Hovorím síce o špičke ľadovca, ale časť populácie má jednoducho exhibíciu v krvi a keď dostanú nástroj na realizovanie sa, iste ho využijú. Jedna skupina to má ako čistý, povedzme že prirodzený a často krát neuvážený exhib, u inej skupiny je to čistá kalkulácia, alebo povedzme slušnejšie, public relations.

Ja myslím, že to, na čo sa pýtate je čisto vecou svedomia a v tom sa i reflektuje postoj k sebe samému, k životu a tak isto aj k projektu WoL. Možno aj preto som začínal svoj prvý týždeň na niekoľko krát. Párkrát som sa pristihol, ako sa napomínam: NEHRAJ (nefoť to), toto nie je tvoj skutočný život. To však neznamená, že som konal „správne“. Odpoveď na túto otázku je čisto individualistická, subjektívna, podobne ako zábery do WoL. Každý z autorov svojho týždňa môže zvoliť nielen svoju metódu zobrazovania, ale aj mieru, alebo hĺbku intimity.

Týdny Vladimira Yurkovice

Federico Ciamei, Návrhář, Itálie

Když před pár měsíci dorazil do redakce týden italského návrháře Federica Ciameie, tak se na chvilku zastavil čas. Všichni, i ti zasvěcení, se kolem fotografií seběhli a tiše se zatajeným dechem zírali na nejkvalitnější monitor. V prvních vteřinách, a později i minutách, nebylo totiž ani trochu jasné, zda se jedná o jakýsi falešný set složený z barevných fotografií ze 70., 80. let, či o současné fotografie té nejhorší technické kvality a nebo o provokaci mířenou na kvalitní digitální přístroje schopné ultra ostrých a kvalitních záznamů. Nic z toho nakonec nebyla pravda. Dokumentární pojetí tohoto nebojím se říct umělce bylo absolutně výjimečné, pracovalo s atmosférou scény více než s čímkoliv jiným, čemu dnešní digitální svět dává přednost! Barevně odsycené snímky s častou uměleckou expoziční chybou, ale záměrně vybrané a komponované tak, že nás přímo vtahují do děje, byly naexponovány na negativ a prošly chemickým procesem(C41), který dnes už nikomu nic neříká. Pojďme se tedy vrátit o nějaký čas „zpět do budoucnosti“.

Váš týden se absolutně vymyká tomu, co jsme prozatím obdrželi. A to především způsobem, jakým byl zaznamenán a který jej činí uměleckou záležitostí. Co Vás k tomu vedlo?

Fotografování mě začalo přitahovat již v mládí, když jsem používal tátovu 35 mm zrcadlovku. Když se poté objevily počítače a internet, okamžitě jsem jim propadl: BBS, ASCII malování, AT příkazy, poté web, grafický design, html, flash. V Itálii jsme s přítelem jako jedni z prvních odstartovali webové designové společnosti a na fotografování jsem si vzpomněl až když se digitální fotografie stala zcela běžnou. Koupil jsem si Olympus Camedia, který uměl ukládat obrázky na paměťovou kartu a opět jsem se zamiloval. V roce 2003 jsem si vytvořil vlastní fotoblog (http://federicociamei.it/fotodiario/) a nahrával jsem na něj své fotografie až do roku 2006, kdy se začal běžně užívat flickr a další fotografické sítě.

V současné době zkouším analogové fotoaparáty, které mají 35mm a střední formát. Mezi mé favority nyní patří Yashica T5, který jsem používal i na nafocení svého týdne života, jelikož je malý a dobře zaostřuje a pak také Fuji 645ga. Používám teď také Mamiyu 7, ale je příliš brzy na to, abych o něm mluvil. John Szarkowski v úvodníku příručky Eggleston´s Guide napsal, že fotografování je metoda optického upravování. Myslím, že práce s analogovým fotoaparátem mě nutí omezovat úpravy a to je pro mne jenom dobře.

Ve Vašem profilu uvádíte, že jste návrhář. Z Vašeho nafoceného týdne je i velice dobře patrné, že máte umělecké cítění. Zajímalo by nás, čeho jste návrhář?

Před deseti lety jsem začal pracovat jako web designer. Miloval jsem práci Designer´s Republic, Mika Pattersona, Yugo Nakanuta a všech es designu té doby. Věnoval jsem se všemu možnému: od hudebních videoklipů (http://www.youtube.com/watch?v=RDdc4WPY_SY) přes webové stránky bankovních společností po expozice na bienále v Benátkách. Mám rád proces designu, ale fotografování je mi bližší. Líbí se mi, že některé detaily jsou neurčité a mimo mojí kontrolu a také jsem už unavený z toho věčného vysedávání u počítače:o) Takže teď pomaloučku měním své zaměření a snažím se o to, aby si mne mí dlouholetí klienti najímali i na fotografování.

Jakým způsobem své fotografie zpracováváte a skenujete? Probíhají po skenování ještě nějaké další úpravy?

Film jsem obyčejně (c-41) vyvolal v kamarádově laboratoři a sám jsem ho na Epsonu V700 naskenoval. V případě obrázků, které pocházejí z filmu se snažím využívat úprav ve Photoshopu co nejméně. Ve svém týdnu na Week of Life jsem použil tak malý kontrast, aby fotky vypadaly jako paměti.

Myslíte si, že má klasický způsob zachycování paprsků světla na film v dnešní době ještě šanci na uplatnění?

Myslím si, že film má svůj vlastní charakter, pokud ho použijete, každá fotografie už má to své něco. S digitálem je to horší, musíte tomu dodat nějaký nápad nebo něco takového. Film je také lepší co se týče dynamického rozpětí, ale myslím si, že se to během několika let změní.

Přišel jste jako designér někdy do styku s dokumentární fotografií nebo se jedná o Váš první krok v konkrétním dokumentu?

Tři roky jsem si vedl vlastní fotografický deník. Week of Life je po něm první dokument, do kterého jsem se zapojil, ale doufám, že toho bude více.
Nyní pracuji na velkém projektu o Olympijské vesnici, která se v Římě nachází v mém sousedství. Byla zde postavena pro olympijské hry roku1960 a já nyní pracuji na mnoha portrétech dřívějších obchodníků.

Jak jste se o projektu WoL dozvěděl a myslíte si, že mají lidé v dnešní uspěchané době chuť a čas dokumentovat svůj život podle přesných pravidel?

O projektu jsem se dozvěděl prostřednictvím emailu od slečny Nely. Myslím si, že 90% dokumentární fotografie byla především o tragédiích a utrpení lidí, kteří žijí v odlehlých oblastech. Doufám, že tento styl osobního dokumentování bude v budoucnosti běžnější.

Zvětšoval jste někdy fotografie Vy sám?

Zatím ne. Chtěl bych se to naučit, ale černobílá mne až tak moc neoslovuje, takže to u mne není na prvním místě mezi tím, co se chci naučit.

Kterým směrem si myslíte, že se bude ubírat světová dokumentární fotografie v době, kdy se ve Photoshopu dají vytvářet v podstatě jakékoli scenérie?

Věřím, že Photoshop může být velice užitečným nástrojem do té míry, aby napomohl vyjádřit, co je už na fotografii zobrazeno. Fotografie vytváří něco, co je odlišné od reality, něco mezi skutečností a tím, jak ji fotograf vnímá. I velice roztržitý fotograf může nafotit smysluplnou fotografii. Čím více upravujete obrázky ve Photoshopu, tím více se přibližujete vaší představě a vzdalujete se od skutečnosti.

Týdny Federica Ciamei

Daniel Kaifer, Fotograf, Česká republika

Život Daniela Kaifera je úzce spjatý s městečkem Horská Kvilda, ve kterém již sedmým rokem žije se svojí rodinou. Svými fotografiemi tomuto místu a jeho obyvatelům vzdává hold a vykresluje atmosféru, kterou v žádném větším městě nenajdete. Pojďte si přečíst rozhovor s mužem, který o sobě skromně tvrdí, že je to jen takový ospalý medvěd, který zalezl do hor.

Kdy jste se poprvé seznámil s médiem zvaným fotografie? A jak se vlastně vyvíjí váš vztah k fotografii? Jste amatér, či poloprofesionál?

S fotografií jsem se seznámil na vysoké škole jako s koníčkem. Cestoval jsem stopem po Evropě a chtěl si uchovat vzpomínky. Tak jsem si koupil první fotoaparát u pana Škody v Praze. Byl to starý PENTAX program A s objektivem 35-105 mm. V tomto seskupení to byla pěkná cihla nevhodná k cestování, ale spolehlivá. Všechny snímky jsem poté nazvětšoval ve velikosti náhledů 24×36 mm, nalepil na karton a pověsil si na koleji na zeď. S kvalitní a opravdovou fotografií to nemělo nic společného. Poté se můj vztah k fotografii samozřejmě dál vytvářel a měnil, ale tato má prehistorie fotografování začala takto.
Zda jsem profesionál? Hmmm… Ano, jsem. Rozdíl mezi amatérem a profesionálem vidím v tom, že profesionál za každé okolnosti dokáže řemeslně vytvořit hodnotný snímek, který je kvalitní jak po technické stránce, tak obsahuje něco navíc – sdělení, které jako autor poté nesete sám za sebe před diváka. Dokážete diváka oslovit a předat mu nenuceně své svědectví. Amatérovi se toto někdy povede, někdy ne. Ač řemeslně zvládnuté (třeba díky novým technologiím), chybí to důležité – svědectví. V tom vidím zásadní rozdíl. Podružné je, zda za fotografii dostáváte zaplaceno, nebo ji děláte například z nějakého vnitřního přetlaku a nutnosti se vyjadřovat.

Zažitým klišé je, že profesionál je ten, který má známé jméno a fotografií vydělává peníze, případně hodně peněz. Amatér to dělá pro radost a moc to neumí. Domnívám se, že toto je opravdu klišé. To je pouze marketing a umění fotografii jako takovou prodat. Dle mého pohledu se takzvaní profesionálové a amatéři dost často prolínají. Oběma směry.
Snad mohu své tvrzení, že jsem profesionál, obhájit letos získaným certifikátem QEP, který uděluje Federace evropských profesionálních fotografů. Ale je to důležité? Proč tyto dvě škatulky existují? Není tato otázka jen o vlastním egu?

Co tedy vám osobně fotografie přináší, jaký v ní nalézáte smysl?

Fotografie je úžasné dobrodružství. Primárně ve fotografii hledám ten úžasný moment vzniku příběhu, vzniku toho nejobyčejnějšího příběhu, který je všude kolem nás. Ten okamžik se nedá vymyslet dopředu, ta prchavá chvíle se nedá naplánovat, nemůžete si jí vynutit, tu můžete od života pouze a jen dostat. Je to dar. Je to cesta hledání životem a nalézání a objevování. Nejdou postavit kulisy jako v divadle, nejsem režisér. Jsem jen divák vtažený do příběhu. Při fotografii dokumentu se setkávám se spoustou lidí a příběhů. Aby fotografie předávala svědectví, musí být přirozená, bez kalkulu, bez manipulování s „herci“ na scéně. Takovéto příběhy se dají, podle mne, nafotografovat jen s velkou upřímností a pokorou k lidem jež se snažím zachytit. To vše nelze bez toho, abych každého, každou fotografovanou bytost poznal. A některé snímky vznikají i pět let. Při mém fotografování vznikají hezké vztahy, někdy přátelství. Fotografie je již poté jen takovou třešničkou na dortu, přídavkem, zákuskem, ve kterém se vše spojuje do jednoho. V takovouto chvíli není fotografie už ani důležitá a vše ostatní je sekundární a žije si svým životem, na který již nemám moc velký vliv. A tohle všechno jako autor mám možnost předat divákovi, no není krásné proto být na tomhle světě?

Druhá věc je možnost toho nejsvobodnějšího pohledu na svět. Není žádné síly, která Vám dokáže zabránit svobodně hledět na tento svět. Knihy se dají spálit, ústa se dají umlčet. Ale svobodně vidět tento svět lze vždy. I bez fotoaparátu. Fotoaparát je jen nástrojem, pomůckou, prostředníkem. Samozřejmě můžeme být ovlivněni dobou, prostředím, ve kterém žijeme, lidmi s jimiž žijeme, ale tuto svobodu Vám nikdo nikdy nevezme.

Jaké je vaše povolání, jaké jsou koníčky a kde žijete se svojí rodinou?

To asi není moc zajímavé…, původně jsem profesí projektant TZB (topení, kotelny, plynovody, energetika a tak podobně). V současné době je to tak nějak napůl, někdy více fotografie, někdy více stavařiny. Žiji s rodinou sedmým rokem uprostřed národního parku na Šumavě na Horské Kvildě, krásná příroda, zdravé prostředí pro děti, klid, hodně sněhu, teploty až -42 °C. Daní je, že peníze na holou obživu musí člověk vydělat několika způsoby, nejen fotografií, nejen stavařinou. Koníčky jsou jasné – běžecké lyžování a hory, poezie, hudba …, ale to asi nebude zajímavé.

Myslíte si, že v dnešní době se dá prodejem dokumentární fotografie v naší zemi živit?

Na tuhle otázku nedokážu odpovědět. Pokud budu mluvit sám za sebe, tak musím říct, že to nelze. Dlouho jsem se snažil najít cestu, jak z dokumentární fotografie z místa, kde žije 50 stálých obyvatel, získat prostředky na přežití. Popravdě jsem to nedokázal a neumím to. Přisuzuji to dvěma vlivům. První je, že nejsem obchodník. Člověk, který si stoupne a kupujícímu své zboží prodá jako nejdokonalejší věc na světě. Já raději kupujícího ještě upozorním na chyby jež ve své tvorbě vidím. To je sice možná upřímné, ale není to dobrá obchodní politika. Považuji to za své selhání, protože profesionální fotograf by měl umět i obchodní část řemesla. Je pravdou, že fotografie by měli prodávat galerie a galeristé, ale tento trh s fotografií u nás bohužel nefunguje. Ale tato věta není omluvou, jen žehráním nad sebou samým.

Druhý vliv je to, že dnes je běžný divák zavalen marastem postmoderní doby a možnostmi technologií, které plně nedokáže využít. Fotografie se stává jen pouhou zprávou, informací, dekorací. Svědectví se vytrácí. Není čas hledat, je potřeba prodat a tomu fotografii – tedy zprávu – podřídit. Nedokážu posoudit, zda je to dobře, nebo ne, ale umění číst fotografii se jednoznačně vytrácí. Co to dnes dobrá fotografie doopravdy je? Nic neříkající barevné zvětšeniny, nebo malé kousky papíru ukryté někde v šuplíku? Kdo dnes ještě čte poezii? Kdo dnes ještě umí číst fotografii? Proč kupovat dokumentární fotografii za stovky eur? A ještě si to věšet jako dekoraci do bytu?
A tak jsem se dostal do stavu, kdy se domnívám, že pokud moje tvorba je dobrá a kvalitní, sama si najde cestu k divákovi a i se třeba prodá. Pokud dobrá není? Nemá právo na další život a má snaha je jen marností na tomto světě. Ale užívám si to. A jestli se fotografie prodávají? Je to důležitá otázka?

Kde jste se poprvé seznámil s projektem Week of Life a jaký byl váš první pocit?

O projektu Week of Life jsem se dozvěděl od pana Jiřího Hellera. Vyfoť devět fotografií za den sedmkrát za sebou. Bylo to v pondělí večer, stěhoval jsem a předělával kompletně svoji pracovnu, do toho jsem měl odevzdat nějakou práci. Devět fotografií za den? Celý týden? Nejdříve jsem do toho vůbec nechtěl jít, nemám na to čas, mám důležitější věci na práci. Jsou dny, kdy se Vám příběhy jen hrnou, jeden za druhým, pak přijde den, který proležíte v posteli a za celý den potkáte jen palubky na stropě. A jsme u první otázky, kdo je profesionál a kdo amatér. Profesionál musí umět vyfotografovat i ty palubky na stropě. Devět kvalitních fotografií za den s příběhem o tom, kde žiji, koho potkám, jaký je jeho příběh? To je přece výzva! A proč ne zrovna teď, kdy jindy… Week of Life byla pro mne výzva, výzva v oboru fotografie mně velice blízké a milé. Snad jsem diváka nezklamal a snad jsem alespoň jednomu divákovi sdělil svůj příběh.

Myslíte si, že takový projekt může v něčem společnosti pomoci nebo že může být nějak užitečný jedinci?

Probírám se starými fotografiemi Šumavy a ty nejobyčejnější a někdy i nekvalitní fotografie lidí, míst, dostávají po desítkách let neskutečně obrovskou hodnotu. Je to pohled na svoji vlastní minulost, kterou mohu jako divák reflektovat. Mohu zjistit, že jsem svobodný. Mohu s tou svobodou nějak naložit. Kdo zná svoji minulost, svůj příběh, může poznat sám sebe. Myslím si, že Week of Life je obrovskou zprávou do budoucna. Toto jsme my a takto žijeme. To je důležitější než vlastní ego každého autora, důležitější než technická stránka věci. Možnost poznat sebe sama je přínosem projektu. Přál bych projektu, aby nesklouzl jen do další „internetové foto galerie“ a udržel si vysokou úroveň. Je to dnes velice obtížný a nesnadný úkol!

Ano, to máte pravdu, internet je plný pelmelu a není lehké si udržet kvalitu, zvláště v boji o inzerenty. Jaký je vůbec váš pohled na internet jako celek a pak i v souvislostí s fotografií? A kam si myslíte, že se bude ubírat?

Přes všechna negativa, která jsou o internetu napsána a přes všechna nebezpečí, která skrývá, musím odpovědět, že internet je živý organismus, který může spojovat jednotlivé lidi na této Zemi. Je to jako s ohněm, dobrý sluha, zlý pán. Mám oheň rád, mám rád jeho teplo, ale bojím se jeho síly, kterou nedokážu pochopit a úplně ovládat. Stejně tomu tak je u internetu. Je úžasné, že internet mi umožňuje sdílet příběhy ostatních lidí, ale nejen to. Mohu s nimi komunikovat, mohu s nimi na dálku žít jejich život a rozšiřuje to moji svobodu. Svobodu, která končí za hranicí mého fyzična. Mohu se stále učit nové věci. Na druhou stranu vidím nebezpečí v odcizení se svému okolí, svým blízkým. Mám trochu schizofrenii ze dvou světů – fyzického a virtuálního. Jak se bude internet vyvíjet dál netuším, ale myslím si, že jsme na vývojovém stupni puberty nebo v technické terminologii na úrovni parního stroje. Čekají nás úžasné věci – stroje, co létají a přistávají na měsíci – rozuměj věci, které si nedokážeme dnes ani představit.

V souvislosti s fotografií je to podobné. Na jedné straně jsem teď zaslechl, že František Drtikol nemá své „webovky“ a není na facebooku, a tak jakoby nebyl. Martin Luther také nemá webovky a jeho odkaz ve mne bude žít až do konce mých dnů. Pak existují internetové projekty, např.: v New York Times – lens.blogs.nytimes.com, které jsou pro mne fascinující a ovlivňují můj život každý den. Myslím si, že cesta fotografie dostala díky digitalizaci obrovské a netušené možnosti, ale … Cesta fotografie se tím neulehčila, spíše naopak. Je těžší, fotografie jako taková je vystavena novým otázkám, novým výzvám. Musíme fakt digitalizace jednak přijmout a jednak si uvědomit, co opravdu chceme sdělit? Komu to chceme sdělit? Jak moc to chceme sdělit? Kam až můžeme zajít? Vyzkoušeli jsme už všechny cesty? Kde jsou hranice těchto otázek, za které se nemá, nebo snad nesmí jít? Máte pravdu i ve Vaší otázce v tom, že boj o inzerenty je stále těžší a těžší. Kdo z inzerentů rozpozná v nekonečně velkém množství opravdu kvalitní fotografii? Je dobrá fotografie ta Vaše, nebo snad ta moje? Co když se oba mýlíme? A pokud se rozhlédneme, na našem českém písečku je stav velice tristní, že? A to mluvíme jen o komerčním prodeji fotografií. Musím zopakovat – cesta fotografie se neulehčila – je nepřímou úměrou stále těžší. Stojíme před tolika výzvami. A technologie nás stále předhánějí. Myslím si, že to celé dopadne tak, že záznam skutečnosti se v budoucnu pod vlivem technologií změní natolik, že fotografie bude svobodná, ne okrajová, ale svobodná – jen jedna z cest sdělení svědectví. Budou třeba existovat holografické 3D záznamy skutečnosti s pachovými a pocitovými stopami, které budou pořizovány přístrojem velikosti dnešních kompaktů… a budou masově rozšířeny. Nebo přijde nějaký malý MATRIX. Ale fotografii to nezabije, naopak stane se svobodnější. Těším se na tu dobu, protože budu více svobodný, technologie mi rozvážou ruce, technologie mi umožní má svědectví předat co nejvíce lidem a právě technologie svými obrovskými skoky zabíjí marast, ve kterém se dnes brodíme. Mám v to naději. Fotografii mohou osvobodit však jen fotografové svými příběhy.

Poslední otázka – v čem vidíte vaší budoucnost fotografa? Jak se podle vás vaše dráha bude vyvíjet a nebo jak byste chtěl, aby se vyvíjela?

Chtěl bych dokončit své dva rozpracované projekty – portréty starých žen a poetický dokument o lidech ze Šumavy. Vydávám také dva roky poetický občasný pátečník Hlas Divočiny. Za celý týden vyberu nejlepší fotografii, připíši k ní text, který mi během fotografování běžel hlavou a celé to každý pátek rozpošlu svým čtenářům. Je to takový dar, který dostanu a tak proč jej jako dárek nerozeslat dál. Chtěl bych ještě nějaký ten rok pokračovat.

Nemyslím si, že se má fotografická kariéra nějak zásadně změní. Třeba, že budu objeven a budu vystavovat po celé západní polokouli? Upřímně, takových fotografů jako já je mnoho a já jistě nepatřím mezi ty nejlepší. Jsem jen takový ospalý medvěd, který zalezl do hor. Toulám se krajinou mezi lidmi. Bylo by však neupřímné říci, že mne netěší, když se má tvorba někomu líbí, někoho oslovuje, nutí někoho přemýšlet. Bylo by neupřímné říci, že nemusím scházet z hor a nabrat v údolí nové síly.

Jak bych chtěl, aby se vše vyvíjelo? Rád bych podnikl pouť po Španělsku, tak tři až čtyři týdny, abych poznal nové lidi, nové příběhy, nový kus sebe a pokusil se to fotografickou cestou předat dál. Bylo by příjemné, kdyby se mé fotografie více prodávaly, abych mohl udržet profesionální standard vybavení a nemusel jej dotovat z rodinného rozpočtu. Bylo by to příjemné. Ale, kdo by toto nechtěl, že? Jen tak jít krajinou, krok za krokem, nikam nepospíchat, mít všechno, co chci, všechny hory, řeky, stromy a vlastní hříchy. Pak budu velmi šťastný a bohatý pán.

Týdny Daniela Kaifera

Eva Mueller, Fotograf, USA

Již od první chvíle, co nám fotografka Eva Mueller nafotila svůj týden života, se její fotografie vymykaly svojí naprostou upřímností. Ukázala nám svůj život takový, jaký je. Odhalila nám velký kus sebe sama a zároveň nám přiblížila život fotografky žijící v New Yorku, městě, které nikdy nespí. Z fotografií Evy Mueller je velmi dobře patrné její umění grafického cítění, které získala během studií grafického designu. Osobitost Eviných fotografií a způsob, jakým nafocení svého týdne pojala ji právem řadí mezi Mistry Week of Life a my vám s ní dnes přinášíme rozhovor.

Kdy jste se poprvé seznámila s médiem zvaným fotografie? A jak se váš vztah k fotografii vyvíjí?

Když jsem studovala v osmdesátých letech v Německu grafický design, začala jsem se hodně dívat na fotografické umění. Ohromně mě inspirovalo. Byly to skvělé současné osobnosti jako Javier Valhonrat nebo Peter Lindbergh, ale zároveň jsem milovala klasiky, jako je Erwin Blumenfeld nebo Penn. Ze začátku jsem fotila hlavně fashion a beauty fotografii. V posledních několika letech fotím více portrétů, hodně aktů, hlavně pánských aktů, a překvapivě abstraktních snímků. Tím se zabývám již 3 roky.

Jaké je vaše povolání, koníčky a kde se svou rodinou žijete?

Moje povolání je fotografka a je to zároveň i můj koníček! Miluji cestování a kino a kdykoliv se mi naskytne příležitost, sleduji všechny možné druhy umění. Mám malou rodinu. Moje matka žije v Německu, já bydlím v New York City.

Jak jste se poprvé seznámila s projektem Week of Life a jaký byl váš první pocit?

Linda z Week of Life mě našla na Fashion TV a nabídla mi zúčastnit se projektu ještě předtím, než byla spuštěna jeho webová stránka. Byla to skvělá zkušenost! Opravdu se mi moc líbilo fotit svůj život tímto velmi časově strukturovaným způsobem.

Myslíte si, že projekt tohoto stylu může nějak pomoci jedinci a nebo dokonce společnosti?

Rozhodně je prospěšný! Jak jsem zmínila, když začnete fotit svůj život na každodenní bázi, začnete najednou vidět věci, kterých byste si jinak nevšimli. Zvyšuje to vaši pozornost a uvědomění. Takže je prospěšný pro společnost obecně.

Zmínila jste esa světové fotografie, jako je Lindbergh a další. Potkala jste na svých studiích či cestách za fotografií někoho z nich někdy osobně a pokud ano, jaké to setkání bylo?

Ne, bohužel jsem jeho ani jiné osobnosti, jejichž práci velmi obdivuji, nepotkala osobně.

Jak jste pociťovala přechod z analogové fotografie na digitální?

Nemohla jsem se dočkat, až přechod nastane v takové kvalitě, která je nezbytná pro profesionální fotografy. Už jsem se opravdu nabažila temné komory. Jsem nadšená z toho, o kolik víc kreativních nástrojů je k dispozici u digitální fotografie.

Mnoho lidí říká, že s příchodem digitální fotografie se ztratilo řemeslo a že fotograf může být dnes skoro každý. Co si o tom myslíte?

Je to pravda, kdokoliv může být fotograf, protože si každý může dovolit k tomu potřebné nástroje. Nicméně jsou to jen nástroje a to, že máte v počítači Garageband z vás taky hudebníka nedělá. Stále je potřeba mít dobré oko, schopnosti a rozumět světlu.

Je těžké uživit se ve městě, které bylo od počátku vzniku fotografie jedním z hlavních měst tohoto oboru? Konkurence musí být strašně velká..?

To rozhodně je!

Co je podle vás budoucnost fotografie, kde je vlastně hranice mezi tím, co je ještě originál, a tím, co už je počítačově upravený hybrid?

Budoucností fotografie je video. Ve výtvarném umění ale bude vždy místo pro krásně zpracované fotografie, ať už budou na filmu či digitální, čisté či upravené.

Na jakém místě planety byste chtěla bydlet, pokud byste nežila právě v New Yorku?

V Brazílii nebo Itálii.

Týdny Evy Mueller

Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika

Fotografie Zdeňka Dvořáka se dají nejjednodušším způsobem popsat jako absolutní oslava obyčejného života. Obyčejnost ale v tomto případě vytlačuje atmosféra, která číší z jeho obrázků. Ta atmosféra, která jasně demonstruje, že žádný život není obyčejný pokud se žije naplno a s chutí. Jsme moc rádi, že právě autora tohoto fotografického stylu můžeme přivítat v premiérovém rozhovoru nové rubriky Mistři Week Of Life.

Kdy jste se poprvé seznámil s médiem zvaným fotografie? A jak se vlastně vyvíjí Váš vztah k fotografii? Jste amatér, či poloprofesionál?

Médium zvané fotografie mě obklopovalo od útlého dětství. Táta měl malinkatou fotokomoru a fotografie si zpracovával sám. Ještě před revolucí mohl jezdit do Švýcarska ke své sestře jen táta a večery při promítání diapozitivů té neuvěřitelně krásné země si pamatuji dodnes. Ty vzpomínky mám v paměti téměř 25 let a jako by to bylo včera. Na tehdejší dobu měl skvělou výbavu, a to Prakticu MTL 3 se třemi skly. To byl před více jak deseti lety i můj první opravdový fotoaparát. Fotografie se stala během těch let součástí mého já a nedokáži si již život bez pohledu skrze hledáček představit. Miluji dokumentární fotografii ( hlavně blízkého okolí ) a tak i tento projekt je mi velmi blízký. Mám živnost na fotografické služby, kdy s tátou dokumentujeme svatby. Na uživení to není a občas mě ten papír štve, ale nemohu si dovolit fotografovat bez něj. Nejdříve to byly svatby známých a pak svatby jejich známých a to je velké riziko. Tuto činnost využívám jako možnost získávání lepší techniky pro mé volnočasové fotografování a právě má volná tvorba mi dává smysl. Takže to označení poloprofesionál je asi nejvhodnější zařazení.

Jaké je vaše povolání, koníčky a jak velkou máte rodinu?

Mým povoláním je speciální pedagogický vychovatel. Cesta k této práci vedla přes 5 let studia oboru cukrář a poté nastoupením na náhradní vojenskou službu. 18 měsíců jsem pracoval jako pomocník v domově pro mentálně postižené v hospodářství, kde se provozovala hipoterapie. Právě těch 18 měsíců mi dalo směr pracovní i fotografický. Koníčky jsou kromě focení rodina, naše zvířata a další drobnější volnočasové aktivity. Já i manželka pocházíme z velkých rodin. Právě rodina mé ženy (Prčíkovi) je zatím můj nejrozsáhlejší fotografický dokument. Máme čtyřletého syna Zdeňka.

Kde jste se poprvé seznámil s projektem Week Of Life a jaký byl Váš první pocit?

Před pár měsíci mi odkaz na tento projekt poslal kamarád a poté jsem jej viděl v několika dalších médiích. Je to výjimečný projekt. Mám za sebou úspěšnou účast v projektu 1DEN, obeslal jsem všechna kola projektu VIA LUCIS a tak je forma Week of Life zase něco nového a skvěle pojatého. Je úžasné, že z malé země, jakou ČR je, je veden tento celosvětový projekt.

Ve vašich fotografiích je cítit, že své prostředí dobře znáte, dovedete si představit, že byste fotografoval takto zblízka a pocitově intimně zcela neznámé prostředí? Pokud ano, jaké by vás nejvíce přitahovalo?

Přesně tak! Většina fotografií vzniká v prostředí mi velice dobře známém. Přímo v mém domově, v mém zaměstnání či u rodičů mojí ženy. Zrovna u Prčíkových už fotodokumentace trvá třetím rokem a když nemám fotoaparát, dělají si ze mě legraci 🙂 Přiznám se, že známost prostředí kde fotím tvoří velkou část úspěchu. Cizí prostředí by mě lákalo někde v zahraničí. Mým snem jsou ulice New Yorku či Tokia.

Jak sám říkáte, zažil jste ještě klasickou fotografii. Ale přijal jste za svou i digitální fotografii. Co si myslíte, že světu dala a co vzala?

Analogová fotografie je skvělá. Hlavně klasický černobílý film je dle mého názoru i v dnešní době stále nepřekonaný. Můj kamarád Petr Vokurek stále dělá doma fotografie na baryt ručně a mít možnost si tu fotku podržet, pohladit ten papír a vidět to zrno je zážitek. Obdobný zážitek jsem nedávno zažil při předání fotografií mistra Štreita na výstavu ve Znojmě. Jenže času je málo a tak jsem se k této mistrovské práci nikdy nedostal, i když prsty jsem si ve vývojce máchal jednu dobu často. Digitální fotografie umožňuje okamžitou odezvu, možnost nových pohledů a experimentů. Myslím, že spousta fotografií zachycujících jedinečné momenty by při práci s filmem v nekomerčních podmínkách nevznikla. Myslím, že absolutní profi špička digitální techniky už asi překračuje možnosti filmu a těším se na dobu, kdy si nastavím iso 6400 či vyšší a budu moci fotit své momenty ze života bez jakýchkoliv ohledů na kvalitu při špatném osvětlení.

Proč si myslíte, že by lidé měli přispět do projektu, jako je WOL? Proč by měli ukázat své soukromí?

Jak je psáno v propozicích, ukažme, co chceme. Před lety si prý mámy na vesnici, když uviděli člověka s aparátem, utíkali pro slavnostní zástěru a dětem pro svetřík do kostela, aby na fotografii vypadaly dobře. Nyní se každý uzavírá za vysoké ploty do soukromí a i sousedé si jsou často cizí. Zato své soukromí řeší například na Facebooku s cizími lidmi. Proč lidé cestují přes půl světa? Aby poznali jiný kraj i jiné lidi. Tímto celosvětovým projektem jim můžeme ukázat kousek sebe nejen pohledem na svět skrze hledáček, ale i kousek svého života, který žijeme ve svém okolí.

Kde je podle Vás v projektu jako je tento hranice mezi zdravým přínosem věci a exhibicionismem?

Jak už jsem psal, ukažme to, co chceme. Každý jsme nějaký a buď ukážeme kousek sebe, a nebo ne. Poslední půl rok se snažím zachytit syna v pohledech, které by měly zaujmout nejen blízkou rodinu. Může mi to být vytčeno, že fotím svoji rodinu, ale tu znám přeci nejlépe a tak se to snažím dostat i do fotografií. Samozřejmě není cílem ukázat to, že moje dítě je to nejkrásnější na světě, jaké máme auto či to, že manželka má nejhezčí poprsí ve městě. Jak jsem viděl v některých příspěvcích, je možné, aby fotograf neukázal téměř nic ze svého imtimna, ale třeba záběry na cestě do zaměstnání, volný čas a jiné. Zase v některých příspěvcích jsem viděl toho exhibicionismu až moc…

Když se podíváte kolem sebe na světové fotografické soutěže, co vidíte? Jak na vás působí fotky a témata, která jim vévodí?

Sleduji soutěže jako jsou např. World Press Photo. Poslední vítěz s tématem exekuce mě velice zaujal a tématicky tato fotka sedí pro celý svět. Často se objevují fotografie na téma války a lidského utrpení, což je samozřejmě součástí našeho světa, ale chvílemi mě připadá, že snad na polovině naší planety se neděje nic jiného. Tématicky mě vždy zajímají lidé a jejich přirozené prostředí v jejich běžném životě. V tomto směru mě např. v soutěži Czech Press Photo oslovil celkový vítěz z roku 2003 Ibra Ibrahimovič se souborem Příběh sedláka Rajtera.

Kam myslíte, že se bude vyvíjet médium fotografie?

Bude se stávat médiem, které se stane součástí každodenního života. Již dnes se téměř nevyrábí telefony bez fotoaparátu. Bude možnost zaznamenávat téměř vše, ale zároveň si lidé budou své soukromí více bránit. Nevýhodou asi bude, že ne každý kdo bude mít fotoaparát bude i fotografem. Stále bude potřeba se vzdělávat a mít pro fotku cit. Výhodou je to, že se kvalita fotografické techniky neustále zlepšuje a přitom cena klesá dolů. Stává se tím velmi dostupným médiem.

Co je podle Vás opravdové soukromí člověka, to, které by se nemělo propírat žádnými médii?

To by měla být otázka pro každého z nás. Někdo nedopustí, aby si někdo přes plot vyfotil jeho nádhernou skalku s trpaslíkem před domem. Někdo s poklidem a radostí prezentuje na internetu videa z intimního života. Pro každého je ta hranice jiná. Musíme např. přemýšlet, jestli fotka našeho dítěte, které si hraje nahé v bazénu nezneužije nějaký pedofil a podobně. Tuto hranici si musí stanovit každý sám. Já se nebojím prezentovat moji rodinu kolem sebe formou fotografie, ale rozhodně bych v životě nepřipustil účast moji či mé rodiny v nějaké reality show. Právě tyto programy berou dle mého nejvíce soukromí.

Týdny Zdeňka Dvořáka