Již od první chvíle, co nám fotografka Eva Mueller nafotila svůj týden života, se její fotografie vymykaly svojí naprostou upřímností. Ukázala nám svůj život takový, jaký je. Odhalila nám velký kus sebe sama a zároveň nám přiblížila život fotografky žijící v New Yorku, městě, které nikdy nespí. Z fotografií Evy Mueller je velmi dobře patrné její umění grafického cítění, které získala během studií grafického designu. Osobitost Eviných fotografií a způsob, jakým nafocení svého týdne pojala ji právem řadí mezi Mistry Week of Life a my vám s ní dnes přinášíme rozhovor.
Kdy jste se poprvé seznámila s médiem zvaným fotografie? A jak se váš vztah k fotografii vyvíjí?
Když jsem studovala v osmdesátých letech v Německu grafický design, začala jsem se hodně dívat na fotografické umění. Ohromně mě inspirovalo. Byly to skvělé současné osobnosti jako Javier Valhonrat nebo Peter Lindbergh, ale zároveň jsem milovala klasiky, jako je Erwin Blumenfeld nebo Penn. Ze začátku jsem fotila hlavně fashion a beauty fotografii. V posledních několika letech fotím více portrétů, hodně aktů, hlavně pánských aktů, a překvapivě abstraktních snímků. Tím se zabývám již 3 roky.
Jaké je vaše povolání, koníčky a kde se svou rodinou žijete?
Moje povolání je fotografka a je to zároveň i můj koníček! Miluji cestování a kino a kdykoliv se mi naskytne příležitost, sleduji všechny možné druhy umění. Mám malou rodinu. Moje matka žije v Německu, já bydlím v New York City.
Jak jste se poprvé seznámila s projektem Week of Life a jaký byl váš první pocit?
Linda z Week of Life mě našla na Fashion TV a nabídla mi zúčastnit se projektu ještě předtím, než byla spuštěna jeho webová stránka. Byla to skvělá zkušenost! Opravdu se mi moc líbilo fotit svůj život tímto velmi časově strukturovaným způsobem.
Myslíte si, že projekt tohoto stylu může nějak pomoci jedinci a nebo dokonce společnosti?
Rozhodně je prospěšný! Jak jsem zmínila, když začnete fotit svůj život na každodenní bázi, začnete najednou vidět věci, kterých byste si jinak nevšimli. Zvyšuje to vaši pozornost a uvědomění. Takže je prospěšný pro společnost obecně.
Zmínila jste esa světové fotografie, jako je Lindbergh a další. Potkala jste na svých studiích či cestách za fotografií někoho z nich někdy osobně a pokud ano, jaké to setkání bylo?
Ne, bohužel jsem jeho ani jiné osobnosti, jejichž práci velmi obdivuji, nepotkala osobně.
Jak jste pociťovala přechod z analogové fotografie na digitální?
Nemohla jsem se dočkat, až přechod nastane v takové kvalitě, která je nezbytná pro profesionální fotografy. Už jsem se opravdu nabažila temné komory. Jsem nadšená z toho, o kolik víc kreativních nástrojů je k dispozici u digitální fotografie.
Mnoho lidí říká, že s příchodem digitální fotografie se ztratilo řemeslo a že fotograf může být dnes skoro každý. Co si o tom myslíte?
Je to pravda, kdokoliv může být fotograf, protože si každý může dovolit k tomu potřebné nástroje. Nicméně jsou to jen nástroje a to, že máte v počítači Garageband z vás taky hudebníka nedělá. Stále je potřeba mít dobré oko, schopnosti a rozumět světlu.
Je těžké uživit se ve městě, které bylo od počátku vzniku fotografie jedním z hlavních měst tohoto oboru? Konkurence musí být strašně velká..?
To rozhodně je!
Co je podle vás budoucnost fotografie, kde je vlastně hranice mezi tím, co je ještě originál, a tím, co už je počítačově upravený hybrid?
Budoucností fotografie je video. Ve výtvarném umění ale bude vždy místo pro krásně zpracované fotografie, ať už budou na filmu či digitální, čisté či upravené.
Na jakém místě planety byste chtěla bydlet, pokud byste nežila právě v New Yorku?
