Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika

Při vyslovení jména Lenka Pužmanová si mnoho z nás vybaví promyšlené, originálně pojaté týdny, které spojuje charakteristický prvek, kterým je nezapomenutelný pohled z okna. Styl této grafičky je jedním slovem nezaměnitelný, ať už díky svému barevnému či grafickému pojetí. Přestože ona sama se za dokumentaristku nepovažuje, my můžeme s jistotou tvrdit, že svůj život dokáže zdokumentovat velice dobře a navíc i s lehkostí jí vlastní.

Když si projdeme Váš první týden a týdny další, najdeme zde jeden společný prvek – obyčejné prostranství mezi panelovými domy. Tím jste se v projektu WoL zapsala mezi autory, kteří do svých týdnů vložili něco charakteristického pro svůj život. Je to obyčejný pohled z okna, který vídají denně miliony lidí, ale přitom jej nikdo nezachytí. Co pro Vás tento pohled a vlastně jeho zařazení do Vašich týdnů znamená?

Fotografování jednoho místa v průběhu času není samozřejmě můj nápad. Inspiroval mě Jiří Hanke, který fotografoval pohled z okna svého bytu mnoho let. Toto pojetí je blízké mému „deníkovému“ vidění a zachycování světa. Začala jsem vlastně už kolem roku 2001, když jsem bydlela v pronajatém přízemním bytě a nafotila jsem asi 30 fotografií, tehdy ještě na černobílý kinofilm. Později jsem měla nádherný výhled na Vltavu a Dlouhý most (který se na WoL již několikrát objevil v setech jiných autorů). Před tímto mostem rostly 2 vysoké stromy, které vlivem ročních období (a k mojí radosti) měnily scenérii za oknem. Fotila jsem tento pohled na barevný film asi rok. Těsně před mým odstěhováním jeden z těch stromů uschl a byl pokácen. Před dvěma roky jsme si s přítelem koupili byt nedaleko centra Českých Budějovic. Když jsme ten byt a místo viděli poprvé, měli jsme hned jasno, že tady chceme bydlet. Kamarád Honza Flaška to komentoval asi tak, že jsme si vybírali byt podle toho, jaký je z něho výhled, nikoli podle velikosti, dispozice…

Vaše profese nám potvrzuje, že grafici jsou velmi kreativní a kvalitní autoři. Z deseti mistrů jsou zde rovnou tři. Můžete nám podrobněji přiblížit, o jakou práci se jedná?

Já se zabývám zejména grafickým designem, úpravou a sazbou knih, a ilustracemi. Tato práce zahrnuje navrhování vizuálních stylů, firemních tiskovin, internetových stránek, různých publikací, periodik apod. Ačkoliv bych se mohla dostat i k poměrně lukrativním zakázkám, nejradši dělám grafickou úpravu knížek či kulturních akcí, což je sice práce někdy hůře placená, ale zato zajímavá i zábavná. Baví mě práce s obrazem i písmem, z čehož vyplývá, že nejradši bych dělala fotografické publikace nebo katalogy výtvarníkům. Ale i na jiných zakázkách se můžu leckdy „vyřádit“.

Žijete v Českých Budějovicích. Je zajímavé, že právě toto město má v projektu WoL velice širokou základnu aktivních autorů. Podobně velkých měst je v naší zemi mnoho, ale České Budějovice vynikají. Je tato účast nějak organizovaná např. klubovou činností nebo je to náhoda?

Myslím si, že je to náhoda. O WoL jsme (fotoklub Vývojka) se dozvěděli od pana Ziky již v prosinci loňského roku. Ale trvalo nám několik měsíců, než se někdo z nás odvážil „vyjít s kůží na trh“. Zatím jsme se z našeho fotoklubu zúčastnili 3 (kromě mě jsou to Jan Flaška a Michal Duda). Ostatní „Budějčáky“ na WoL vlastně ani neznám a nevím, jestli oni mají nějakou svoji buňku. Pouze s Lindou Burdovou jsem se seznámila na jedné vernisáži. Zajímavá je podobnost s Institutem tvůrčí fotografie, kde také studovalo nebo studuje mnoho lidí z Českých Budějovic a okolí. Také mne to neminulo. Každopádně je to pro nás výzva a mohli bychom uspořádat setkání jihočeské sekce WoL. Ovšem buďte shovívaví, pokud to nebude hned – my Jihočeši jsme prostě takoví zadumaní, uzavření, váhaví až pomalí. Ale nakonec z nás vždycky něco vypadne.

Zmínila jste Fotoklub Vývojka. Jistě jste jeho členem. Mnoho fotografů se však v žádném takovém spolku nesdružuje. Co pro Vás členství ve fotoklubu znamená?

Vývojka je naštěstí neorganizované sdružení lidí, takže „členství“ v něm člověka nikterak nezavazuje a to mi právě vyhovuje. Přináší mi hlavně setkání se zajímavými lidmi, se kterými už jsme se za ty roky tak nějak sžili a jsou pro mě spíš přátelé než kolegové (nebo souputníci). Fotoklub také nemá plánovanou činnost. Děláme si v podstatě, co chceme. Když se rozhodneme někam jet nebo navštívit nějakou výstavu, tak jde ten, kdo chce. Občas si mezi sebou zadáme nějaké téma na focení a pak na něm nějakou dobu pracujeme. Obvykle se ale naše „schůzky“ odehrávají jako setkání u piva nebo čaje, kde se rozebírá úplně všechno a občas dojde i na fotografii. Nemáme ani stálý výstavní prostor, i když nyní se možná něco rýsuje. Asi jedinou naší pravidelnou akcí je každoroční pořádání soutěže Fotouniverziáda (nyní je právě nejvhodnější doba na přihlášení).

Jižní Čechy jsou nádherný kraj. Šumava, Třeboňské rybníky, Lipno, Český Krumlov, zámek v Hluboké nad Vltavou a mnoho dalších perel se najde v této části ČR. Mnoho Čechů sem jezdí na dovolenou. Máte nějaké vysněné místo, ať už ve Vašem blízkém okolí či hodně vzdáleném, kde byste chtěla fotografovat a blíže ho poznat?

Pro mě není příliš důležité, kde fotografuji, abych tam udělala nějaké zásadní fotky. Spíš bych řekla, že hraje roli, jak dlouho tam člověk je. Samozřejmě, že jsou místa, kam bych se chtěla určitě podívat, ale během dovolené to lze poznat jen velmi povrchně. Na takových krátkých cestách může člověk těžko něco vypovědět o té či oné zemi, ale může podat nějakou zprávu o sobě (třeba prostřednictvím Week of Life). Z mého pohledu a přístupu k fotografii se dají udělat zajímavé fotky kdekoliv a exotičnost pro mě nehraje velkou roli. Jinak tedy mám ráda severské země – chtěla bych se znovu podívat do Skandinávie a navíc bych ráda navštívila Island, Kanadu, Čínu,… Takových míst, která bych chtěla vidět na vlastní oči, je hodně. A je jich mnoho i v naší malé republice. Já jsem dosud nebyla třeba na Sněžce. Ale pobývala jsem týden na Rýchorách – tam by se podle mě měl podívat každý fotograf-krajinář. Ale já krajinář nejsem, takže i „moje“ jižní Čechy v této oblasti zůstávají dosud nedotčeny.

Projekt WoL je stále se rozvíjejícím prostorem. Přibývají nové rubriky, které projektu dodávají více a více na zajímavosti. Jmenujme ty hlavní: Mistři Week of Life, Příběhy fotografií, Místa vzdálená, Reportáže, Fototémata a další. Máte nějakou nejoblíbenější, na kterou se ráda podíváte?

Nevím, jestli mám na WoL nějakou nejoblíbenější oblast. Ale dost ráda si prohlížím fototémata, baví mě pozorovat, jak stejnou věc zobrazují různí autoři. Také mě zajímají příběhy fotografií a docela bych uvítala, kdyby v této sekci přibývaly nové kousky častěji.

Nyní otázka, která se položila snad všem „mistrům“? Jak projekt WoL vnímáte Vy a jakou bude mít v budoucnu podle Vás hodnotu pro společnost?

Vždycky jsem pracovala v tematických cyklech nebo sériích, a proto mě docela mrzelo, že nemám kam zařadit různé jednotlivé fotografie, které jsem pořídila doma, ve městě, na nějaké akci… Takže jsem takové fotky už téměř přestala dělat. Díky WoL můžu „sbírat“ třeba i nesouvisející záběry, které seřazením do jednotlivých dnů a týdnů získají nějaký smysl a některé mohou působit i jako solitéry. Je to vlastně takový můj nepravidelný fotoblog a jsem ráda, že po letech budu mít obrazový dokument, co jsem dělala, jak jsem žila já i lidé v mém okolí. Pro mě osobně je WoL v podstatě takové rodinné album.
K druhé části otázky těžko hledám odpověď. Spíš jsem sama dost zvědavá, jakým směrem se to bude ubírat, co projekt přinese a jaký bude mít širší dopad. Dnes ho vnímám spíš jako osobní věc, ale to se působením času může změnit. Každopádně si myslím, že za deset dvacet let si budou lidé se zájmem prohlížet dnešní fotografie z celého světa shromážděné pěkně na jednom místě a třeba v nich najdou odpovědi na své otázky ohledně roku 2010. To už tu ale může být půl milionu až milion fotek, takže bude možná potřeba přizpůsobit vyhledávání.

WoL vznikl v době, kdy již digitální fotografie převažuje nad analogovou. Týdny nafocené na klasický film by snad nepřekročily počet deset z více než šesti set týdnů. V tomto jistě projektu digitalizace prospívá. Máte zkušenost s klasickým filmem, a pokud zatím ne, láká Vás si jej vyzkoušet?

Na klasiku jsem začínala fotit, když ještě digitály nebyly. A i když jsem se pak už dostala k digitálnímu foťáku, film jsem neopustila. Dodnes na film fotím, i když posledních pár let si už filmy ani fotky nevyvolávám (ale pořád věřím, že se k tomu někdy vrátím). Fotím hlavně na barevný negativ. Vždyť i dva z mých týdnů jsou focené na film a doufám, že ještě nějaké přibudou. Na filmu se mi líbí jeho barevnost a atmosféra, které se mi z digitálu stále nedaří dostat. Asi to ani nejde. Nejsem zrovna vyznavačem moderní techniky a poslední dobou si pořizuji spíš stále starší aparáty. Naposledy to byl středoformátový měchový přístroj, který je plně funkční a teď se s ním seznamuju. Focení s ním je úplně jiné a chce to dost trpělivosti. Až se s ním sžiju, třeba jím nafotím i Week of Life.

Týdny Lenky Pužmanové