Mým cílem není zachytit realitu. Chci, aby lidé nad mými fotografiemi přemýšleli, říká Miroslav Jarý

Miroslav JarýManažerČeská republika

Fotografii si zamiloval už jako malý kluk, kdy s údivem procházel rodinná alba. Pak přičichl ve fotokomoře k vůni vývojky a ustalovače, kde zachycoval momentky svých blízkých. Jenže jednoho dne přišla výrazná změna. Chuť změnit realitu a společnost ve fotografické komunitě ovlivnila jeho myšlenky a díky svému fotografickému vidění, citu, fantazii a softwaru vytváří velké množství krásných záběrů, kde není realita na prvním místě. Jeho snímky si našly mnoho obdivovatelů a pokud se chcete o Miroslavovi dozvědět ještě mnohem více, přečtěte si rozhovor již se sedmnáctým mistrem Week of life.

Na začátku každého rozhovoru se nejprve rádi dozvíme o novém mistrovi co nejvíce. Vedle vašeho jména je profese manažer, bydliště Tanvald a pár dalších informací. Určitě je toho více, co by čtenáře zajímalo a tak co více nám o sobě můžete říct?

Předem bych rád redakci WOL poděkoval za povšimnutí. Narodil jsem se v Jablonci nad Nisou a jak jste již zmínil, bydlím se svojí manželkou a sedmnáctiletou studující dcerou v Tanvaldu. Pracuji jako manažer v maloobchodní potravinářské síti. V rámci svého povolání hodně cestuji a strávím na cestách mnoho času. Fotografii se mohu věnovat jen díky obrovskétoleranci své rodiny. Počátky mého zájmu o fotografii by se mohly datovat na přelom sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy jsem se svým dědou, fascinován malinkatými černobílými obrázky, trávil mnoho chvil nad starými rodinnýmialby. Někdy na počátku osmdesátých let jsem byl otcem obdarován svým prvním aparátem CORINA. Z tohoto zázraku techniky jsem však nedokázal vydolovat víc, než pár černobílých abstraktních čmouhanic, ačkoliv jsem se tehdy vždy pokoušel o reálné zachycení toho či onoho. O něco později jsem si tu a tam zapůjčil tátovu Berettu a zdokumentoval tak pár školních výletů. Přes období rodinných dokumentů, zachycovaných plastovými kinofilmovými automaty jsem postupně začal o fotografii cítit stále sílící zájem. Vstupem na jistou tuzemskou webovou galerii v roce 2007 se můj pohled na fotografii naprosto změnil. Od té doby jsem poznal spoustu zajímavých autorů a přátel. Díky těmto kontaktům se také v loňském roce zrodil fotoklub Balvan Jablonec, u jehož zrodu jsem mohl stát. To byl asi poslední velký mezník mého fotoživota.

Co Vás zaujalo na projektu Week of Life, který nehledá příběhy v jednotlivých fotografiích, ale v kolekci devíti fotografií denně za sebou jdoucích sedm dní v příbězích obyčejného života?

Přiznám se, že když jsem se o projektu od Martiny Štolbové dozvěděl poprvé, byl jsem dost skeptický. Říkal jsem si, jaký smysl může mít cvakání mého okolí po celý týden. Ovšem poté, co jsem shlédl pár setů mě začalo zajímat, jak bych pohled do svého života pojal já sám. Po několika neúspěšných začátcích, kdy jsem nafotil třeba dva dny a pak nic, se cosi zlomilo. Šlo o to zvyknout si na to mít fotoaparát připravený stále u sebe a lépe vnímat své okolí. Dnes, když se podívám na rok staré sety, jsem moc rád, že jsem
tyto záznamy pořídil. Díky projektu Week of Life může člověk mít stále nastavené jakési zrcadlo svého života a osobní fotokroniku zároveň. Dává také možnost nahlédnou do života lidí různých profesí a národností. A to je velmi zajímavé!

Zmínil jste vznik fotoklubu Balvan, je ještě někdo z tohoto fotoklubu aktivním účastníkem v projektu Week of Life či chystá se někdo zkusit do projektu zapojit?

Vím, že se do projektu zapojili kolegové Václav Novotný a především velice činorodá Dáša Lühringová. Velice hezké je na tom to, že každý z nás tří je zaměřen na úplně rozdílný druh fotografie. Václav je svým zaměřením čistokrevný krajinář, Dáša pak tvoří převážně aranžovaná zátiší. A většina mých fotografií je spíše abstraktních. Fajn je to, že právě projekt Week of Life dokázal spojit autory s naprosto rozdílným stylem tvorby a zkusit dokument.

Fotografie je pro většinu členů Week of Life obrovským koníčkem. Lákalo by Vás se někdy fotografii věnovat na plný úvazek a jaký směr fotografie by to byl?

Přiznám se, že o tom jsem neuvažoval. Svojí práci, která mě živí, mám velice rád. Také bych se asi bál, že by mi mohla kamsi prchnout ta svoboda a radost, které mě při fotografování tolik naplňují.

Týdny o autorovi napoví mnohé. Díky projektu vzniklo již více přátelství a právě seznámení skrze fotky hodně o daném člověku napoví. Máte v projektu někoho koho byste právě skrze seznámení přes Week of Life poznal?

Všechny autory, kteří jsou do projektu zapojeni a které zároveň znám, jsem poznal alespoň virtuálně již dříve. Ale někteří z těch, které jsem znal pouze virtuálně se tak trošku v rámci publikace svých týdnů „odkopali“ a já jsem měl možnost poznat je tak trošku blíž. Poznat prostředí, ve kterém se pohybují. Jejich blízké, zvířecí mazlíčky, případně něco o jejich práci. A v tom je obrovské kouzlo projektu. Každý se „odkope“ jen do té míry, jak sám uzná za vhodné.

Ve Vašich týdnech se střídá barevná i černobílá fotografie. Je volba pojetí fotografie, dne či týdne věcí momentální nálady nebo záměr, který vnímáte již v momentě pořízení fotografií popř. jejich úpravy?

U svého úplně prvního setu Week of Life jsem nad tím při expozici vůbec nepřemýšlel a fotografie jsem pak upravoval jak se mi zrovínka zachtělo. Ovšem na startu dalších týdnů jsem již přesně věděl, budou-li sety černobílé, či lehce nereálně barevné. Mám to tak dnes i v souvislosti s mojí ostatní tvorbou. Již při expozici mám většinou jasno, jakým směrem se budou úpravy ubírat. Do fotografií pak pomocí softwaru zasahuji poměrně dost. Dnes již téměř nikdy není mým cílem vložit do fotografie informaci, jak to tam či onde opravdu vypadalo. Mám rád, když pak lidé nad mými fotografiemi alespoň trošku přemýšlí a když si v nich někdo nalezne něco, co jej osloví.

Publikujete na internetových galeriích, jste členem fotoklubu, přispíváte do projektu Week of Life. Co např. fotosoutěže či autorské výstavy? Je i tato stránka součástí vaší tvorby?

Když mi sedne nějaké téma, zúčastním se i soutěže. Zkusil jsem například fotosoutěž FOTOGRAF ROKU, kde jsem v ročníku 2009 umístil v první desítce. Fotoklub jako takový se pak například zúčastnil posledních dvou ročníků fotosoutěže s padesátiletou tradicí „Mapový okruh Český Ráj“ a dosáhl pokaždé na 2. místo v celkovém hodnocení. Kromě toho se jablonecký Balvan stal v soutěži FOTOGRAF ROKU 2010 fotoklubem roku. To je myslím celkem fajn na nováčky. Co se pak týče výstav, díky veliké aktivitě Zbyňka Cincibuse – prezidenta fotoklubu Balvan, jsem se mohl v minulém a letošním roce zúčastnit menších či větších společných klubových výstav a to v Jablonci nad Nisou, Liberci a v Praze. Celkem jich bylo do dnešního dne 6. To je myslím za necelé dva roky víc než dost. Se samostatnou autorskou výstavou ale nijak nepospíchám. Něco mi stále napovídá, že ten pravý čas ještě nenastal.

Kdo se rozhodne přispět alespoň jedním týdnem, stane se pro něj fotoaparát nedílnou součástí života. Tím však nastává možnost být připraven i na výjimečné okamžiky. Snad každý fotograf zná případ, že přišlo něco jedinečného a neměl u sebe fotoaparát. Vzniklo díky Week of Life něco, co by v běžném životě uteklo?

Samozřejmě, že ano. Mezi fotografiemi, které byly pořízeny za účelem zařazení do projektu Week of Life, bylo jakoby mezi řádky zaznamenáno například i mnoho rodinných momentek, které zůstanou navždy uzavřeny v rodinném fotoalbu. A vzhledem k tomu, že jsem byl po jistou dobu po této stránce svojí rodinou naprosto po právu považován tak trošku za lajdáka, bývá nakonec členy rodiny mé permanentní motání se s fotoaparátem kdekoliv poměrně kvitováno. Jsem si dobře vědom také toho, že by nemohlo vzniknout ani mnoho jiných fotografií, takových řekněme vedlejších produktů. Mnoho z nich si našlo cestu i mimo linii projektu. Jedním z takových počinů je například můj poslední set fotografií, uzavřených do cyklu s názvem „7“. Tento vznikal během mého putování po jižní Moravě, které jsem zdokumentoval pro projekt Week of Life.

Denně přibývají do projektu Week of Life stovky nových fotografií. Již nyní jich je přes sto padesát tisíc. Za pár let jich budou statisíce a někdy snad překročí i hranici milionu. Jak vidíte budoucnost a smysl takto rozsáhlého projektu pro příští generace?

Jisté je to, že projekt geniálně a naprosto ojediněle využívá možností současné techniky. Já věřím tomu, že bude v rámci projektu docházet časem ke generační obměně autorů. A myslím, že mladí autoři budou za pár let zvědaví na to, jak jsme dnešní svět viděli my. Ale to s jistotou ukáže až čas. Nezbývá, než si tedy přát, aby tomu tak opravdu bylo.

Týdny Miroslava Jarého

Příspěvek byl publikován v rubrice Mistři WoL a jeho autorem je Zdeněk Kamrla. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *