Martina Kaderková, Ředitel/ka nadace, Česká republika
Svým založením je Martina ryzí fotografkou v oboru reportáž – dokument. Postupem času ale z jejích „obrázků“ začínají vystupovat také výborné portréty. Okolnosti, ve kterých se ocitá, nenazírá autorka zvenčí, jak je zvykem. Jakoby se dokázala vsáknout do společenství lidí i do jednoho konkrétního osudu. Lidé, které zobrazuje, nejsou anonymní, nejsou nikdy pouhou součástí děje, jsou děj sám. Platí to o nevidomých, které fotografuje v rámci projektu Světluška (který Martina řídí), o celebritách, s nimiž se profesně tu a tam setká, i o snímcích z domácího prostředí, jejichž pointou je její tříletý syn a jeho intimní svět – svět absolutní důvěry a mateřské lásky. Zkrátka, ať autorka zamíří na kohokoliv, výsledkem jsou fotografie s nebývalou koncentrací empatie a pověstného lidského přesahu.
Když se na WoL objevil Váš druhý týden, byl to přesně rok, co jste poslala svůj první. Oba týdny natolik zaujaly, že právem byly vybrány do Výběru redakce a posléze i do rubriky Mistři WoL. Martino, prozradíte nám o sobě trochu více?
Narodila jsem se v Ostravě, prozatím se usídlila v Praze a to prozatím každým rokem prodlužuji. Bydlím ve věži v podhradí Vyšehradu se svým tříletým chlapečkem Matyáškem. Jeho všetečné otázky mě znovu vrací k přemýšlení nad věcmi, které se mi zdály dávno samozřejmé a jasné.
Děti mám vlastně dvě. Již deset let je součástí mého života Nadační fond Českého rozhlasu, který pomáhá nevidomým. Zřejmě si nás snáze spojíte se jménem Světluška anebo Kavárnou POTMĚ, ve které pracují nevidomí číšníci.
Naplňuje mě vymýšlet projekty, které lidem přináší něco nového. Setkání, poznání – nejen druhých, ale i sebe… Vzájemné přiblížení světů. On to je nakonec jen jeden svět, ve kterém žijeme, přestože říkáme „svět nevidomých“, třeba v tomto konkrétním případě.
Váš život na WoL jste doposud zaznamenala pomocí 126 snímků. Máte skvělé technické zpracování, výborný cit pro kompozici a správný okamžik. Jak dlouho je fotografie součástí Vašeho života a co pro Vás znamená?
Zrovna nedávno jsem pátrala v paměti, kdy to všechno začalo. Stěhovali jsme se a mně se do rukou dostaly staré cancáky a první fotky. Tehdy mi bylo šestnáct, chystala jsem se jako každý víkend do hor pod stan. Táta vytáhl ruskou Směnu, ukázal mi, jak se zakládá film, nastavuje sluníčko, mráček a bylo to. Vybavuji si, jak jsem se válela v bodláčí, abych zachytila kluky ve Ztracené zemi při bojovce. To bylo místo, které jsme ten den objevili a pojmenovali, vlastně spíše jsme si mysleli, že jsme ho objevili. Tam, v té Ztracené zemi, to asi začalo. Fotky jsme pak vyvolávali ve fotokomoře u kamaráda, byla jsem na ně pyšná. Potěšilo mě, že napoprvé to bylo docela prima, ani vývojka za ta léta moc nevybledla. Asi štěstí začátečníka.(smích)
Fotografii jsem propadla mnohem později. Ve dvaceti jsem si pořídila první kinofilmovou zrcadlovku. Tehdy jsme byli mladí zapálení cestovatelé, kteří nejezdili na dovolenou, ale na „expedice“. Ale i když jsem byla v mlžném pralese, ve vysokých horách anebo v poušti, vždycky byli na mých fotkách především lidé.
Obrázky krás Země si tak nějak nosím v sobě, zato neopakující se situace, prchlivé momenty života, výrazy tváře a čas do nich vepsaný, to mám potřebu obtisknout do fotografie.
Později jsem se začala pohybovat mezi lidmi, kteří nevidí nebo vidí hodně málo. To mě ovlivnilo. Vizuální prožitek pro mě byl vždy duchovní potravou, podobně jako hudba. Do té doby mi stačilo, když byly fotografie „hezké“. Víte jak to myslím, prostě obrázek pěkný na pohled, který ale nic více neříká.
Je skvělé, když člověka práce naplňuje a to je jistě i Váš případ. Doplňujete jej skvěle i svým fotografickým viděním. Jak Vás ve Vaší fotografické tvorbě práce ovlivňuje a co Vám dává?
Díky Světlušce jsem se ocitla mezi lidmi, kteří mají hodnoty života vystavěné jinak. Snažím se jim ve svých fotografiích porozumět a mám radost, když se mi to alespoň maličko podaří. Zároveň jsem v sobě objevila silnou potřebu ukázat nevidomé tak, jak je široká veřejnost nezná.
Nejsou to marťani, kteří bloumají po ulici s bílou holí, vzbuzující úzkost a trochu stud za to, že k nám byl osud štědřejší. Nejsou to ani hrdinové s jedině kladnými vlastnostmi, kteří mají ostatní smysly nadpřirozeně vyvinuté. To všechno jsou mýty a bariéry, kterými se zdraví lidé snaží trochu uklidnit vnitřní rozkol. Cítíme vděčnost, že nám se nic takového nestalo, zatímco se trochu stydíme zároveň, protože víme, že si toho v koloběhu každodenních starostí dostatečně nevážíme…
Nevidomí mají stejné radosti, starosti, touhy jako my. Jen je pro ně těžší některé touhy naplnit, a proto potřebují naši pomoc. Když ji dostanou, dokážou neuvěřitelné věci.
Každý se snažíme naplnit svůj život. Je jedno, zda má náš život potenciál sudu nebo náprstku, záleží, jak moc ho naplníme. Znám mnoho nevidomých, kteří mi vždy tzv. „vytřou zrak“, když se s nimi potkám. Žijí krásný, naplněný život. Nefňukají. A vidí věci, které já nevidím.
Nadace Světluška a Kavárna POTMĚ. Přiblížíte nám své „děti“ trochu blíže.
Světluška pomáhá dětem i dospělým s těžkým zrakovým postižením v celé ČR. Přispívá jim na nejrůznější speciální pomůcky, které „mluví“ nebo mají hmatový displej, na psí vodící pomocníky, na osobní asistenty dětem, aby mohly chodit do běžných škol se zdravými kamarády a seniorům, aby mohli trávit podzim života doma a nikoli v ústavu.
Podporuje nevidomé v samotném začátku, kdy se ve tmě teprve rozkoukávají, kdy musí zvládnout takové ty běžné každodenní činnosti, ale i později, v rozvoji jejich talentu, vzdělání a profesním uplatnění. Zkrátka se snaží lidem, kteří nevidí a zřejmě nikdy neuvidí, pomáhat na jejich k cestě k samostatnosti. Drží je za ruku, když to potřebují a když už mohou jít sami, občas jim jen posvítí na cestu.
Patronkou Světlušky je Aneta Langerová. To, že jsme se vzájemně našly, vnímám osudově. Moc mě těší, že naše spříznění se každým rokem prohlubuje a zůstává stejně inspirativní. Společně vymýšlíme i nové projekty. Letos to je například výstava JSME STEJNÍ? Nejspíše to bude úplně poprvé, kdy budou fotografie vystavovány v absolutní tmě.
Výstava vzniká jako doprovodný program Kavárny POTMĚ, kterou Světluška v červnu znovu po roce otevře na Ovocném trhu v Praze. Otevřeno bude mít opět OD NEVIDIM DO NEVIDIM, a to ve dnech 6. až 22. 6.2011.
Vedle Kavárny POTMĚ bude stát další zatemněný prostor, ve kterém malinko poodhalíme její tajemství. Uvnitř si totiž návštěvníci prohlédnou s pomocí kapesní svítilny 12 portrétů kavárníků, kteří je předtím obsluhovali. Návštěvníci tak budou mít příležitost porovnat skutečnost s předchozí vizuální představou získanou na základě jiného smyslového prožitku, než je zrak.
Výstava má ale i hlubší smysl. Na návštěvníky totiž čeká ještě třináctý portrét. Věříme, že právě ten je přivede k přemýšlení, zda jsme opravdu stejní.
Zmínila jste se, že Vás fotografie provází s přestávkami po celý život. Máte cit pro zachycení toho správného momentu, který je pro dobrou fotografii důležitý. Jak dlouho trvá Vaše fotografická cesta pomocí digitální technologie?
Těší mě, pokud si redakce WoL myslí, že mé fotografie nějak promlouvají. Já sama vím, že jsem na úplném začátku… Teprve dva roky fotím digitálně a zpočátku to bylo krušné. Neuměla jsem ani vyvolat RAW. Teprve, když jsem jakžtakž s odřenýma ušima zvládla techniku, uvědomila jsem si, jak obtížné je udělat fotografii, která má příběh. Tak, aby v zachycené situaci viděli i jiní to, co jsem viděla já.
Myslím, že poslední dva roky byly pro mě hodně důležité. Uvědomuji si, jak zásadní pro mě byla a stále je upřímná zpětná vazba od fotografů, na jejichž názoru mi záleží. Na začátku to byl můj strejda, ten byl ke mně hodně nemilosrdný. Dnes je to např. kevin-v-ton, Lenka Baratoux, Miroslav Jarý a další. Tedy ne, že by mě cupovali. Ale když cítím, že na fotce nevidí to, co tam vidím já, vím, že se mi to tam zřejmě nepodařilo dostat.
Uvedla jste fotografy z blízkého okolí, kteří Vám pomáhají se dostat dále (pozn. red.: všichni jsou zapojeni do projektu WoL). Máte jistě i nějaký vzor z proslulých českých či světových autorů?
Mezi mé nejoblíbenější české fotografy patří Karel Cudlín. Mám ráda jeho sociální fotografie. Koukám na ně s úžasem a často. Kromě neuvěřitelné kompoziční čistoty a děje, který je na jeho fotografiích rozehraný, sdělují ještě něco navíc. Takové fotky má smysl fotit. Asi nepřekvapím, když zmíním Jindřicha Štreita, Honzu Šibíka, Tomkiho Němce. Na jejich fotografie se mohu dívat pořád.
Vaše práce musí být velmi náročná. To je asi i důvod, proč jsou ve Vašem portfoliu zatím „jen“ dva týdny s přesně ročním odstupem. Budete se držet jednoho týdne ročně, nebo se můžeme těšit např. na týden inspirovaný Kavárnou POTMĚ?
Vyfotit další týden po roce – přesně na den – byl jen takový nápad. Říkala jsem si, že to může být zajímavé i pro mne, podívat se na svůj život s ročním odstupem. Týden Kavárny POTMĚ bych si opravdu přála někdy zaznamenat tímto způsobem. Jen nevím, jak skloubit všechny ty organizační věci okolo s rolí fotografa. Přála bych si zachytit alespoň část její atmosféry a to vyžaduje hodně času při čekání na ty správné momenty. Není pro mě snadné fotit celý den po dobu sedmi dní – jakmile skončím práci, přehoupnu se do role mámy a naopak. O další týden se ale určitě pokusím. To vám mohu slíbit.
Musíme se Vás samozřejmě i zeptat na to, jak jste se o projektu WoL dozvěděla a jaké byly Vaše první myšlenky, když jste se rozhodla zúčastnit?
O projektu WoL jsem se dozvěděla od několika přátel na Photoextractu, kteří již svůj týden zveřejnili. Byli to Zdeněk Dvořák, František Vrba a Eva Staňková. Zvláště Eva mě ze začátku dost podpořila. Projekt mě nadchnul. Má obrovský potenciál, který se, jak doufám, redakci bude dařit krok za krokem naplňovat. Je to výborná myšlenka – mít možnost nahlédnout do života někoho, kdo má například stejnou profesi, jen bydlí na jiném konci světa.
Já sama jsem dlouho sbírala odhodlání se zúčastnit. Pochybovala jsem, zda vůbec zvládnu vyfotit devět koukatelných fotek rozprostřených do celého dne. Je to závazek. Přiznám se, že mě při focení obou týdnů někdy zhruba v polovině přepadal pocit, že toho nechám. Jsem asi dost svobodomyslný člověk, když se ale pro něco rozhodnu, houževnatě se s tím peru a snažím se věci dotahovat do konce. Nakonec mám z obou týdnů velikou radost.(smích)
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |