Kamil Kašpárek, Nákupčí, Česká republika
Jeho první týden byl jasným favoritem na Výběr redakce a po zveřejnění týdne druhého se začaly ozývat návrhy na zařazení do sekce Mistři WoL. O tom, že Kamil Kašpárek neboli Kaspy k Mistrům patří, není pochyb. Způsob, jakým dokumentuje svůj život je inspirativní a přestože zachycuje věci a činnosti, které jsou nám všem dobře známé, v jeho podání působí nově a neokoukaně. O tom, jak se vlastně k fotografování dostal, co ho na něm baví a jak se staví k otázce zachycování a odkrývání svého soukromí, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Ke konci prázdnin na členy WoL vykoukl první týden s názvem Kaspyho 1. týden. Dle komentářů zaujal mnoho z nás a při přibývajících týdnech byla jasná volba na již 12. mistra WoL. Ve Vašem profilu nalezneme pouze základní informace a tak nám prosím řekněte trochu více nejen o sobě, ale i o tom, jak jste se dostal k fotografii jako takové?
Prvně děkuji za výběr, opravdu jste mi udělali radost. Zpět k otázce. Pocházím z Mikulova, z úpatí Pálavských vrchů, v současné době ale žiji a pracuji v Brně. Je mi 26 let, čekám přírůstek v rodině a ve své roli jsem naprosto spokojený. Miluji přírodu, vše živé a život jako takový a asi to mě pomalu dostalo k fotografování. Když jsem se jednou na podzim vracel vlakem ze školy z Pardubic, měl jsem obrovskou chuť zachytit krásnou krajinu, kterou jsme míjeli. Bylo to kolem České Třebové a to světlo, tu atmosféru si pamatuji dodnes. Do měsíce jsem měl svůj první fotoaparát – ultrazoomový Olympus C-760. To se psal rok 2004 a já se začal s focením pomalu seznamovat.
Zajímavě zní i Vaše profese nákupčího. Jeden z mistrů je např. obchodník, pro mnohé v tom rozdíl není. V čem přesně Vaše profese spočívá?
Rozdíl je to dost zásadní, protože jsem více v roli zákazníka než jako obchodník. Mé nakupování spočívá v zajišťování určitých komodit pro sklad-velkoobchod firmy, která tyto produkty prodává na českém trhu prostřednictvím obchodníků. Nakupuji nerezové polotovary a troufnu si říct, že nerez je specifická tím, že se nedá jakkoliv předpovědět její cenový vývoj. O to je nakupování těžší, mít všeho vždy tak akorát a za tu nejlepší cenu.
Používáte barvu i černobílé podání svých fotografií. V některých týdnech převládá barva, jinde čb. Je tato kombinace náhodná, nebo je to cílené využití možností fotografie pro sdělení Vašich pocitů divákovi?
Zpočátku jsem si liboval v živých barvách, miloval jsem vše barevné, živé, veselé, hru s barvami, ale po určité fázi už se na fotku dívám jinak a někdy k jejímu vyjádření prostě barva nestačí. Černá a bílá má dar dělat fotku „hlubší“, barvy neodvádí pozornost a nechají diváka víc proniknout do podstaty snímku. Fotku na sebe nechám působit, a pokud cítím, že má být barevná, je barevná a naopak. Fotky se ale v rámci týdne nebo dne nesmí bít a chci, aby působily jako celek.
Před několika dny bylo zveřejněno fototéma s názvem Intimita. Někteří autoři zde mají mnohem více týdnů než Vy a ve výběru se neobjevili. Myslíte si, že jsou Vaše fotografie intimnější a zasahují do soukromí víc než týdny většiny dalších? Kde je vůbec stanovena Vaše hranice pro to, co je ještě možné běžně publikovat?
Netroufnu si tvrdit, jak soukromé jsou fotky ostatních, ale u mě je vždy fotografie náhledem do nitra a odráží to, jak vnímám okolí, co prožívám, co cítím. Možná i proto bylo v tématu Intimita vybráno několik mých snímků. Hranici s dobou, po kterou fotím, stále posunuji, nebojím se intimity. Ale protože mou inspirací je nejbližší okolí, má manželka, rodina, místo, kde bydlím, u nich stále dodržuji mez, kterou nechci překročit. Snímky nesmí být vulgární, ale měly by navozovat to, co je nám všem blízké a známé, jen mým pohledem.
Jak jste již psal v úvodu, jste v očekávání přírůstku rodiny. Ve Vašich týdnech je to jasně znát. Vznikají tyto fotografie náhodně, nebo se z nich snažíte vytvořit soubor na toto téma?
Vnukl jste mi dobrý nápad. Souborem bych to nenazval, ale fotíme cíleně, ať vidíme, jak človíček mění člověka. Těším se, až mi dorazí černé pozadí a my se budeme těšit také ze snímků „ve tmě“. Krásné ženské tvary si o to přímo říkají.
Samozřejmě nás také zajímá, jak jste se o projektu dozvěděl? Přeci jen je celkem náročné fotografovat celý týden. Jaký impuls byl ten hlavní, co Vás přiměl se do projektu zapojit?
O projektu jsem poprvé slyšel od Honzy Nožičky, ale nijak jsem necítil potřebu se zúčastnit. Pak jsem sledoval, jak se Week of Life vyvíjí, zaujal mě svou různorodostí, myšlenkou a když jsem si zkusil zachytit můj celý den, bylo rozhodnuto, že příště už to musí být celý týden. Teď fotím 5. týden a cítím, že jich bude ještě hodně.
Současný stav projektu WoL je 33 zúčastněných zemí. Někdy jde o desítky týdnů, jindy třeba o jeden jediný. Která země ze zúčastněných by byla poctěna Vaší největší touhou ji zdokumentovat a z jakého důvodu?
Kdybych měl říct jen jedno jméno, tak jednoznačně Austrálie. Země protinožců, Aboriginů, s nekonečnými pouštěmi, tropickým lesem, bariérovým útesem, podzemním městem, nejdelší rovnou silnicí na světě, kamennými vlnami, silničními vlaky… Úchvatný kus planety, kam bych se vydal klidně teď hned.
Fotografujete již delší dobu, jistě jste si našel oblíbence z řad českých či světových fotografů. Podělte se s námi o to, kdo a proč jsou Vaši nejoblíbenější?
Jmen, která jsem sledoval nebo sleduji, je mnoho. Z českých mě ihned napadl Josef Sudek, pro jeho zátiší, nalezená místa, prototypem úspěchu mi přijde pan Adolf Zika kvůli jeho přístupu k fotografování, Jan Saudek, i když jeho snímky jsou u mě trochu za hranou, Ladislav Kamarád a jeho bláznivé cestování, z mého okolí sleduji Martu Černickou pro umělecké a neskutečně něžné podání snímků, Mateje Kmeťa pro jeho portréty, stejně jako Ondřeje Noska. Ze zahraničí mě napadl Sebastião Salgado, dokument Workers bych chtěl vidět při jeho vzniku.
Když fotografujete své týdny, skládáte soubor z mnoha kategorií fotografií. Krajina, zátiší, makro, reportáž, portrét, akt, rodinné foto a to vše se scelí do dokumentu Vašeho života. Na mnoha fotografických galeriích na internetu je právě posledně jmenovaná kategorie rodinné fotografie opomíjená a někdy až zatracovaná. Jak si myslíte, že má vypadat rodinná fotografie, aby nebyla zajímavá pouze pro nejbližší?
Zaujal mě výrok Václava Havla. Asi nebude přesně, ale říká, že fotografie by měla být chytřejší než fotograf, že by si v ní každý měl najít to své. Možná stačí jen popřemýšlet, jak by na ni koukal cizinec-divák a proč by jej zrovna tahle fotka měla zaujmout. Takže rozhodující nebude motiv, ale přístup k focení.
Projekt WoL se neustále rozrůstá nejen co do počtu členů, týdnů, ale i rubrik. Která je Vaše nejoblíbenější a je něco, co byste na stránkách projektu ještě rád viděl?
Baví mě sledovat reportáže, příběhy fotografií i vzdálená místa, a právě týdny z dalekých zemí bych rád viděl na stránkách co nejvíc.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |