O tom, že ve fotografii nehraje první housle jenom fotoaparát a dobré oko, jsem se přesvědčil už dávno. Ty nejlepší snímky potřebují ještě trochu víc. Potřebují neopakovatelný moment, odvahu a cit pro světlo a naopak je občas dobré z nich vypustit veškeré přemýšlení o jakékoli technice, nastavování či štelování modelu jakýmkoli způsobem. Je třeba prostě zmáčknout spoušť v ten pravý čas na pravém místě. Já jsem šťastný, že jsem několik takových fotografií v životě udělal a ta, kterou vám chci dnes představit mezi ně rozhodně patří.
Není to fotografie nijak nová v mém archivu. Vytvořil jsem ji na jednom nejmenovaném ostrově v Atlantickém oceánu, který často používám jako přírodní studio pro své módní a umělecké fotografie. Na stejném místě jsem třeba vytvořil černobílou fotografii polonahé slečny, která jako avantgardní kalhoty použila můj svetr a předvádí sumistické rituály na jedné noze. Brzy vám ji na tomto místě také představím. Ale teď zpět. Prostě, mám ten ostrov moc rád a on se mi za to možná odměnil. Pracoval jsem tehdy celý týden na katalogu módní značky Fischer Collection a dá se říct, že jsem toho poslední den měl fakt dost. Potácel jsem se totiž ve vysokých horečkách a tam, kde ostatní chodili skoro nazí jsem já pobíhal s fotoaparátem navlečený ve svetru a kapuci. Bylo to pro mě díky nenadálému onemocnění opravdové fotografické peklo a mé vzpomínky jsou ještě dnes dosti smíšené. To nic ale nemění na věci, že katalog, který jsem zde vytvořil patří mezi to nejlepší, co jsem v módní fotografii dodnes udělal.
Na tu samotnou chvíli si vzpomínám velmi dobře, jelikož plavky se fotily až jako poslední a dělaly nám největší potíže. Já jsem dostal nápad, že poslední film (ano čtete správně FILM) uděláme na obrovské písečné duně a modelka z ní bude skákat dolů tak, aby to vypadalo, že nohy jsou minimálně dvakrát delší než trup. Pro tento efekt jsem používal objektiv o ohniskové délce 24mm. Nafotil jsem s ním celý film a doufal, že to mám „uvnitř v bedně“. Když jsem se začal z vrcholu duny svážet po vyhřátém písku dolů k autu, všiml jsem si, že mám ve fotoaparátu ještě jednu fotku. Respektive, nesvítila mi kontrolka, že je konec filmu, i když jsem už exponoval políčko 36. Občas se to stává, že je totiž film delší a ještě jedna fotka prostě zbývá. Zakřičel jsem nahoru na modelku, která se teprve k sestupu chystala, ať na mě počká, že se vracím ještě pro jednu fotku. Netušil jsem ještě, že se vracím pro jednu ze svých nejlepších fotografií. Když jsem byl od ní asi tak dva metry, říkám: „Hele, Marťo, je to poslední fotka, tak prostě jen tak skoč do písku jako do vody.“ Myslel jsem to trochu z nadsázkou, ale stalo se přesně to, co jsem požadoval. Atmosféra, dynamika a světlo už asi byly jen odměnou za to, že jsem se vrátil. Od té doby film dofotím vždycky do konce a mockrát se mi to už vyplatilo. Bylo to políčko s nápisem 37e.
Zapotil jsem se ale ještě jednou i v Praze. Originální negativ od tohoto záběru byl totiž tak dlouho skenován v grafickém studiu, až o něm nikdo nevěděl. A to přesně půl roku i přes to, že ho několikrát hledali ve stejném studiu, na stejných místech s odpovědí, že už si ho někdo musel vzít. Nechtěl jsem si připustit, že by se neměl najít. Dovedete si tedy představit, jak mi asi bylo, když jsem si pro ztracené dítě po šesti měsících šel s tváří plnou obav, že se jedná o hloupý vtip.