Životní cesta mě zavedla namísto původního povolání cukráře na náhradní vojenskou službu do Ústavu sociální péče v Břežanech. Tato zkušenost mě nastartovala a já se vrátil jako vychovatel. V té době žilo ve vesnickém zámku 170 obyvatel. Vychovatelé se snažili co nejvíce zpříjemňovat jejich život různými akcemi. Tentokráte to byl táborák. Ten den jsem dorazil na odpolední směnu a ani nevím proč, vzal jsem si z auta jen zrcadlovku s teleobjektivem na focení detailů a portrétů. Jenže bylo potřeba mít u sebe i objektiv širokoúhlý, a tak jsem šel k autu pro zmíněný objektiv.
Šel jsem i kolem staleté lípy, pod kterou je lavička.Na této lavičce pravidelně sedávala Bohuška. Neznám její celé jméno, ale nikdo jí jinak neřekl. Tentokráte tam však s ní seděla i stařičká řádová sestra, která žije v místním klášteře, který je součástí zámku. Kdysi se o Bohušku starala a nyní si společně užívaly podzimního slunce společně. Využil jsem teleobjektivu a pořídil jedinou fotografii. Poté se sestra zvedla a odešla. Já si došel pro druhý objektiv a šel dále fotit akci u táboráku. Chodil jsem kolem této lípy několikrát denně ještě asi dva roky a už nikdy se podobná situace neopakovala. Vždy už tam seděla jen Bohuška samotná.
Nevím, jak dlouho před mým příchodem tam stařičká řádová sestra seděla se skrytou tváří ve své dlani, ale má nepřipravenost co se fotografické techniky týká a náhoda mi pomohly zachytit tento pro mě velmi silný emoční snímek.