Mama sa nikdy nechcela fotiť. Odjakživa sa skrývala a rázne odporovala túto formu dokumentovania. Pri prezeraní svojich fotiek som zistil, že ju nemám naozaj na žiadnej. Sem tam sa tam mihla, ale nikdy nebolo jasné či to je vôbec ona. To nie je možné aby som fotil všetko,… veci podstatné aj nepodstatné a svoju mamu nemal ani raz.Vrhol som sa na škatuľu s rodinnými fotkami. Len sa potvrdilo, že jej „obľuba“ fotografovania má korene naozaj hlboko.

Chcene alebo nechcene, jedna fotka sa jej strýkovi naozaj podarila. Vtedy ešte malá Alenka s maminým dozorom utiera riady. Pekne nakomponovaná, jednoduchá fotografia. Natoľko ma zaujala, že som si ju zobral, dokonca aj naskenoval. Pozerám na mamu a späť na fotku, akoby sa ani nezmenila. Ešte aj vlasy má rovnako upravené, dokonca rovnako dlhé. Rozhodol som sa urobiť túto fotografiu znovu po 40tich rokoch. Dosť skepticky som došiel s týmto nápadom za mamou. Čakal som jej typické odmietnutie, bez žiadnych kompromisov. Neviem čím to je, ale natoľko ju to zaujalo, že do toho šla. Kuchyňu máme podobnú ako mala za mlada, s tým problém nebol. Len po babine , maminej mame, tu zostalo prázdne miesto. To sa nedá nahradiť nikým iným. Umocnil som ho prázdnym miestom vyplneným iba čisto bielymi kachličkami. Týmto som posunul punktum celej fotografie na úplne inú úroveň. Bola tu a jej miesto už nik nenahradí. Je to tak kruté a pritom bežné.

Je to moja najlepšia fotografia. Vôbec nejde o techniku spracovania alebo svietenia , pre mňa je to silná a myšlienkovo hlboká fotografia, kvôli ktorej som sa chvíľu zastavil a uvedomil si, čo je v živote dôležité. Čas je nezastaviteľný a preto by sme nemali strácať čas zbytočnosťami.

Jan Skalican

Dnes bychom Vám rádi představili příběh fotografie, která v letošním ročníku Czech Press Photo vynesla Františku Ortmannovi 1. cenu – Zlaté oko v kategorii Lidé, o nichž se mluví.

Příběh této fotografie se vlastně začal odehrávat v roce 1996, kdy jsem udělal snímek otce a syna Svěrákových se soškou Oscara a získal za něj prestižní cenu firmy Canon. Poté jsem v roce 1998 vytvořil velkou reportáž z návratu hokejistů po úspěchu na olympiádě v Naganu a uspořádal velkou výstavu na Staroměstském náměstí v Praze, jejíž výtěžek v řádu set tisíc korun jsem věnoval paraolympionikům.

No a tohle mě vlastně přinutilo vyrazit letos 24. května opět na Staroměstské náměstí, kde vznikla tato na letošním CPP Zlatým okem oceněná fotografie T. Rolinka, který je „rozplácnutý“ na předním okně autobusu projíždějícího davem fanoušků, turistů, policistů, kapsářů…

Foceno NIKONEM!!!

František Ortmann

Chodící maska Zetoru 25 je moje nejlepší a nejúspěšnější fotografie. Už několik let čekám na podobný záběr.I tato fotografie má několik příběhů, které začínají touhou mého tchána pana Prčíka pořídit si traktor Zetor 25 K. Ten se mu podařilo sehnat v nepojízdném stavu a tak se pro něj rozhodl vydat, aby se mu tak splnil jeden z jeho snů. V tu dobu měl jeho syn František 12 let a věřte, že by strčil do kapsy v tomto věku i mnohem starší učně oboru opravář zemědělských strojů. I on prožíval obrovskou eufórii. První co udělal, bylo odstranění zrezlých šroubů a sundání masky chladiče. Maska je celkem těžká a tak si ji nadhodil před sebe a nesl ji ukázat ostatním, že je již dole. Od té doby přibyl u Prčíkových ještě jeden traktor a tak se nyní ve stodole schovávají tři stroje staré v průměru 50 let.

Toto je jedna strana příběhu, který je důležitý pro chlapskou část rodiny Prčíkových. Svůj příběh má ale i její vznik. V té době jsem vlastnil špičkový reportážní digitál s profi optikou. Tvrdí se, že technika snímek nedělá, ale přiznám se, že v tomto případě mi hodně pomohla. Vše bylo na hraně. Maximální použitelné iso, minimální clona a dlouhý čas. Samé špatné věci. Jak Fanda alias chodící chladič šel kolem mě, dal jsem nejširší ohnisko a držel sekvenční snímání s rychlostí 8 snímků za sekundu. Při prohlížení mi na display naskočil tento záběr. Ostatní byly viditelně rozmazané nebo špatné kompozičně. Jediná vyšla ostře a s nejlepší kompozicí. Musím přiznat, že při mě stálo obrovské štěstí.

Tento snímek měl dohru. Sérii s názvem Náš Zetor jsem poslal na Czech Press Photo 2008 a v kategorii každodenní život získala 3. místo. Při předávání se mi podařilo vyfotit pana prezidenta Václava Klause, jak reaguje na tuto fotku. Když jsem poté panu Prčíkovi ukázal fotografii, na které je zachyceno, jak se na Prčíky ze Slupu dívá prezident, bylo vidět jeho štěstí a nadšení. Fotka visí na čestném místě na verandě a ukazuje ji každému, kdo k nim zavítá.

Poslední příběh je z posledních dní. Dorazil mi email ze Slovenska od amatérské kapely s názvem Dr. Zetor. Moc si přejí, aby právě tato fotografie zdobila obal jejich CD.

Zdeněk Dvořák

Na obou stranách mostu Legií jsou umístěny vždy dvě věže, které v dobách rané existence mostu sloužily k vybírání mýtného. Nevím, kolikrát jsem tudy za poslední tři roky prošel a kolikrát z toho s fotoaparátem. Prostě jednou, při správné konstelaci (náhoda prý přeje připravenému) jsem si všiml “tváře”.Za samostatnou úvahu by stálo, jak a proč tento “vandalismus” vznikl, kdo a proč nejprve vytvořil v pletivu ovál, potom vyřízl (?) jeden, druhý, třetí otvor… Nejprve jsem si všiml “očí” a až když byla zhotovena fotografie (40×30) všiml jsem si “zubů”, “nosu”… Jelikož snímek měl dost technických i kompozičních vad, chtěl jsem ho nafotit znovu …, ale plátno je vyměněno, zbrusu nové, a kvůli retuši je nehodlám ničit. Budu čekat, zda se u jiného lešení neobjeví nějaká jiná “tvář”.

Snad jen: „Fotografie je absolutní jednotlivina, suverénní nahodilost…je to Příležitost, Setkání, Reálno v jeho neuchopitelném výrazu… fotografický snímek je přeplněn nahodilostí, jejíž je průhlednou a lehkou obálkou…” (Barthes, Poznámka k fotografii, s. 13)

Lukáš Augustýn

I když to není fotka, kterou jsem dělal já, ale můj děda, příběh k ní se mě velice týká a to tak, že při pohledu na nalezený skleněný negativ po mnoha letech se mi roztřásla kolena.Můj děda byl ve dvacátých a třicátých letech fotograf. Přesto, že svou rodinu tehdy běžně fotografoval , na žádné společné nebo samostatné fotografii neměl vyfoceného svého nejvíce milovaného prostředního syna Mirečka. Přesto, že se dožil pouze tří let, byl pro své mimořádně vyspělé chování, samostatnost a veselé příhody s ním, milován celou vesnicí (jižní Čechy). Děda, dá se říct, žil jen pro něj (pozn. – mám teď tři syny ve stejném věku, jako měl tehdy můj děda).

Ve třech letech onemocněl Mireček běžnou dětskou nemocí a pozvaný vesnický lékař mu dal špatně injekci, při které Mireček zkolaboval. Děda ho celou dobu držel v náručí a potom ještě dva dny. A pak udělal ve svém zoufalém rozpoložení jedinou fotku svého synáčka, aby si ho alespoň takto uchoval v paměti.

Po několika letech zemřel na rakovinu. Bylo to prý pro něj vysvobození, jelikož celou tu dobu se trápil výčitkami a stezkem.

Vladimír Brunton

Životní cesta mě zavedla namísto původního povolání cukráře na náhradní vojenskou službu do Ústavu sociální péče v Břežanech. Tato zkušenost mě nastartovala a já se vrátil jako vychovatel. V té době žilo ve vesnickém zámku 170 obyvatel. Vychovatelé se snažili co nejvíce zpříjemňovat jejich život různými akcemi. Tentokráte to byl táborák. Ten den jsem dorazil na odpolední směnu a ani nevím proč, vzal jsem si z auta jen zrcadlovku s teleobjektivem na focení detailů a portrétů. Jenže bylo potřeba mít u sebe i objektiv širokoúhlý, a tak jsem šel k autu pro zmíněný objektiv.

Šel jsem i kolem staleté lípy, pod kterou je lavička.Na této lavičce pravidelně sedávala Bohuška. Neznám její celé jméno, ale nikdo jí jinak neřekl. Tentokráte tam však s ní seděla i stařičká řádová sestra, která žije v místním klášteře, který je součástí zámku. Kdysi se o Bohušku starala a nyní si společně užívaly podzimního slunce společně. Využil jsem teleobjektivu a pořídil jedinou fotografii. Poté se sestra zvedla a odešla. Já si došel pro druhý objektiv a šel dále fotit akci u táboráku. Chodil jsem kolem této lípy několikrát denně ještě asi dva roky a už nikdy se podobná situace neopakovala. Vždy už tam seděla jen Bohuška samotná.

Nevím, jak dlouho před mým příchodem tam stařičká řádová sestra seděla se skrytou tváří ve své dlani, ale má nepřipravenost co se fotografické techniky týká a náhoda mi pomohly zachytit tento pro mě velmi silný emoční snímek.

Zdeněk Dvořák

Odjakživa mě zajímala historie fotografií. Nemyslím tím historii a vývoj fotografie jako takové, i když tam je také co se dozvědět, ale historii jednotlivých snímků, které posléze vešly či nevešly do fotografické historie! To mě bralo od samého začátku, co jsem do této branže vstoupil. Myslím si totiž, že každá, doslova každá fotografie má svou historii a může to být slavný Avedonův snímek, či jen obyčejný záběr z oslav dědečkových šedesátých narozenin.U mých fotografií vidím zajímavost příběhu hlavně v prvopočátečním nápadu. Většinou totiž u něj nestojím já, ale někdo z produkce či dokonce samotná modelka. Já jen naslouchám, co kdo kolem říká a kde se co šustne, až najednou – nápad je na světě, a pak se musí během několika vteřin začít realizovat, aby nevyprchal!

V případě této fotografie to vše začalo svetrem, ano, docela obyčejným (to jsem si ovšem já nemyslel) svetrem od firmy Benetton. V předvečer produkce jsme seděli na baru hotelu Jandia Princess na ostrově Fuerteventure s celým týmem. Já jsem si ten večer vzal na sebe tento pletený svetr zvláštně šedivé barvy, neb jsem se domníval, že mi sluší! Alespoň s tímto úmyslem jsem si ho za nemalé peníze kupoval. Přišel jsem již na večeři řádně nafouknutý asi jako v pohádce o kohoutovi a slepičce. Všichni na mě koukali, a tak jsem se domníval, že moje charisma vybudované na svetru funguje. Během večera jsem byl náležitě vtipný a všichni se neustále smáli a výborně se bavili. Odcházel jsem spát s pocitem totální satisfakce, byl jsem vtipný, společenský a ještě mě to slušelo ve svetru od Benettonu na holé tělo. No prostě, co vám budu povídat, David Bowie hadr.

Ráno jsme nasedli do produkčních vozů a vydali se směrem k větrným mlýnům do pouště. Já jsem řídil vůz, kde byla mužská část výpravy a tak se dalo očekávat, že upřímnost bude na místě. Cestou jsem se dozvěděl věci, ze kterých mě nebylo do zpěvu, natož pak do focení. Dámská část publika se totiž údajně celý předchozí večer bavila na můj účet, a to jenom proto, že svetr od Benettonu mě tak ukrutně neslušel.

Dorazili jsme na místo a já se nemohl rozjet. Focení mi nešlo a nápady se nedostavovaly. Najednou jsem nebyl tak suverénní, plný energie. Modelka, která je na fotografii, přišla ten den na řadu až jako poslední. Tak nějak jsme zkoušeli pár záběrů a já věděl, že to není ono. Ona si toho všimla, a protože mám rád suchý až černý humor, tak nejspíš podotkla následující větu: „Nemám si tedy na sebe obléci ten tvůj slušivý svetr?“ Úsměv, který následoval, mluvil za vše. Ještě před tím než jsem chtěl vyletět z kůže, jsem ji probodl očima, ale nic jsem neřekl.

Ona pokračovala: „Tak já si ho alespoň navleču jako kalhoty.“ Pak jsme se na sebe dlouze podívali a vyměnili si odpovědi. Najednou bylo všechno hrozně rychlé. Ona si navlíkla svetr na docela nahé tělo jako kalhoty a začala řádit. Válela se po zemi, dělala holubičky, skákala, až se najednou postavila na jednu nohu a druhou zvedla stejně, jako když zápasníci sumo vcházejí do kruhu. Já jsem zmáčknul posledních pár záběrů a byl konec filmu! Byl to poslední černobílý film, který jsem ten den měl s sebou na place. Jak typické pro mě! Já jsem ale věděl, že tam ten snímek je! Příště si s sebou vezmu celý šatník! Díky.

Adolf Zika

Nedaleko mého domu vede hlavní silnice, po které chodím nebo jezdím téměř denně. Jednoho dne, když jsem čekal na kole na semaforu, všiml jsem si, že “dnes je něco jinak“.Můj pohled padl na kanál přede mnou nebo spíš pode mnou. Pracovníci města zde něco čistili a při kladení víka zpět zřejmě ztratili z očí vnější souvislost. Pochopil jsem hned svou šanci. Fotografie je pro mě osobně významná z několika důvodů.

Je to jedna ze tří fotek, kvůli kterým jsem musel hodně brzo vstávat – což nemá rád asi nikdo. Ulice je přes den hodně frekventovaná, a tak by bylo focení jinak nemožné. V úvahu připadala bohužel jen neděle za svítání.

Na fotografii se mi líbí, že je na ní ukázano, jak málo (graficky) stačí, aby se mohli vyprávět různé příběhy. Člověk se ptá, jestli byli pracovníci tak hloupí a nevšimli si jak to má být správně či si všimli svého nechtěného vtipu, ale už to tak nechali a nebo to udělali schválně “just for fun”? To už se asi nikdo nedozví.

Na tomto snímku je pro mne ale nejdůležitější skutečnost, která je důkazem toho, že není potřeba procestovat celý svět, aby člověk objevil něco nového. Kanál se nachází 150 metrů od vchodu do našeho domu. Pokaždé, když tu fotografii vidím, tak si to připomínám.

O několik měsíců později byla ulice přestavěna a bílé čáry byly všude smazány. Zůstalo jen svědectví o komičnosti světa.

Robert Thiele

Když mě oslovil můj dlouholetý kamarád a zakladatel WoL Adolf Zika, abych vybral z mého archivu fotografii do „Příběhu fotografií“, bez váhání jsem volil skupinku romských dětí ze Zvolena. Tato fotografie ve mně vyvolává několik „příběhů fotografie“, o které se s vámi podělím.

Příběh první – vznik fotografie. Při procházce Zvolenem jsme s mým kamarádem fotografem Jirkou Luxem narazili na konci ulice cihlových domů, mezi továrnou na opravu lokomotiv a továrnou na výrobu dřevotřísky, na skupinku romských dětí. Při pohledu na nás, kteří jsme byli obtěžkáni digitálními zrcadlovkami, začali děti žadonit „Ujko, vyfoť nás.“ Já bez váhání začal děti fotit. Jirka, který viděl, jak jsem se na focení vrhl, šel k domu a kryl mi záda tím, že začal rozprávět s nájemníky a zřejmě i rodiči dětí. Já se věnoval focení dětí a koutkem oka jsem sledoval, jak si Jirka vede. Vedl si celkem slušně (dokonce stihl udělat několik fotografií, jak fotím děti) až do doby, než si rodiče všimli, že jsou jejich děti foceny. V tu chvíli byly děti okřiknuty „Co se tam fotíte, nechte toho!“ a holčina (na fotce zcela vpravo), která o focení nejvíce prosila, rázem změnila svůj názor a ostatním dětem fotografování rázně zakázala. Děti ji bez jakéhokoli odporu poslechly a za křiku jedné postarší dámy „My nechceme žádný focení!“ neuvěřitelně rychle zmizely. Stejnou potřebu zmizet jsme rázem pocítili i my a se slovy „Děti chtěli vyfotit.“ jsme se rozloučili a vydali se na cestu zpět. Celé focení trvalo pouhé dvě minuty a já udělal přesně 30 snímků.

Příběh druhý – přístup k fotografování. S odstupem času jsem si nad touto fotografií uvědomil, jak se změnil můj přístup k fotografování díky přechodu na digitální techniku. V dobách, když jsem pro svou amatérskou tvorbu používal kinofilm, bylo nepředstavitelné, abych během dvou minut udělal 30 snímků. Jasně si to uvědomuji na příkladě, když jsem spolupracoval na projektu Adolfa Ziky „Poslední kniha století.“ Dne 10.10.2000 jsem asi se 130 fotografy fotil jeden den života České republiky. Na 24 hodin focení jsem nafasoval dvacet 36. snímkových kinofilmů. Když jsem o týden později předával Adolfovi TŘI!!! nafocené filmy s tím, že jsem toho víc nevyfotil, nevzbuzoval jsem mnoho důvěry. Přesto jsme do Poslední knihy století vybrali pět fotografií. Tehdy jsem měl pocit, že na třech filmech o 36 snímcích (celkem 108) něco mám a snad jsem i měl. Dnes, když mám na krku, tedy na oku, digitál a udělám 108 snímků, si nejsem jist, že tam ty správné snímky najdu.

Příběh třetí – co s fotografií. Od 31.1.2006 fotografuji a zároveň prezentuji na internetu svůj fotografický deník. Když jsme opouštěli skupinku dětí, tak mi bylo jasné, že mám ve foťáku fotku do deníku. Po příjezdu domů fotka putovala na internet a do archívu. Asi za týden se mi ozvala kamarádka, která nás Zvolenem provázela. Prý jestli by mi nevadilo, kdyby nezisková organizace Návrat, která prosazuje a podporuje návrat opuštěných dětí z dětských domovů do rodin, fotografii (ilustrativně) použila do svého časopisu. Souhlasil jsem s radostí, že fotka nebude zveřejněná pouze na mém webu, přestože asi žádnému dítěti nepomohla. A po dvou letech od svého vzniku fotografie našla další uplatnění a to tady, na WoL, v „Příbězích fotografií“.

Radek Štumpauer

Pořízení této fotografie jsem se snažil uskutečnit velice dlouho. Přál jsem si zachytit dění na startu Velké ceny Barcelony a nakonec se mi to podařilo.

Jedná se vlastně o odraz v helmě J.P.Montoy, kterou držel na startovním roštu jeho asistent a mě se podařilo zachytit v jejím odrazu dění těsně před startem. Výsledný snímek je pak výřezem z celé fotografie a na první pohled vypadá spíše jako malba než fotografie.

Fotografii jsem poslal v roce 2003 do mezinárodní soutěže v Paříži o Nejkrásnější snímek z motorsportu viz www.festivalautomobile.com, kde se hodnotí nejen nejkrásnější fotografie z motorsportu, ale také nejkrásnější film, sportovní automobil, jezdec a tým.

Mezinárodní komise složená z výtvarníků a módních návrhářů si lámala hlavu nad tím, jak jsem snímek udělal, jestli se nejedná o nějaký podvrh, a tak jsem ho musel poslat bez závěrečného výřezu, abych dokázal, že se nejedná o žádnou počítačovou manipulaci.

Později do katalogu napsali, že jsem tímto snímkem umlčel všechny skeptiky, kteří tvrdili, že se ve fotografii motoristického sportu nedá již nic vymyslet!

Cenu jsem pak přebíral osobně v honosném sále hotelu Ritz v Paříži.

Jiří Křenek