Když mě oslovil můj dlouholetý kamarád a zakladatel WoL Adolf Zika, abych vybral z mého archivu fotografii do „Příběhu fotografií“, bez váhání jsem volil skupinku romských dětí ze Zvolena. Tato fotografie ve mně vyvolává několik „příběhů fotografie“, o které se s vámi podělím.
Příběh první – vznik fotografie. Při procházce Zvolenem jsme s mým kamarádem fotografem Jirkou Luxem narazili na konci ulice cihlových domů, mezi továrnou na opravu lokomotiv a továrnou na výrobu dřevotřísky, na skupinku romských dětí. Při pohledu na nás, kteří jsme byli obtěžkáni digitálními zrcadlovkami, začali děti žadonit „Ujko, vyfoť nás.“ Já bez váhání začal děti fotit. Jirka, který viděl, jak jsem se na focení vrhl, šel k domu a kryl mi záda tím, že začal rozprávět s nájemníky a zřejmě i rodiči dětí. Já se věnoval focení dětí a koutkem oka jsem sledoval, jak si Jirka vede. Vedl si celkem slušně (dokonce stihl udělat několik fotografií, jak fotím děti) až do doby, než si rodiče všimli, že jsou jejich děti foceny. V tu chvíli byly děti okřiknuty „Co se tam fotíte, nechte toho!“ a holčina (na fotce zcela vpravo), která o focení nejvíce prosila, rázem změnila svůj názor a ostatním dětem fotografování rázně zakázala. Děti ji bez jakéhokoli odporu poslechly a za křiku jedné postarší dámy „My nechceme žádný focení!“ neuvěřitelně rychle zmizely. Stejnou potřebu zmizet jsme rázem pocítili i my a se slovy „Děti chtěli vyfotit.“ jsme se rozloučili a vydali se na cestu zpět. Celé focení trvalo pouhé dvě minuty a já udělal přesně 30 snímků.
Příběh druhý – přístup k fotografování. S odstupem času jsem si nad touto fotografií uvědomil, jak se změnil můj přístup k fotografování díky přechodu na digitální techniku. V dobách, když jsem pro svou amatérskou tvorbu používal kinofilm, bylo nepředstavitelné, abych během dvou minut udělal 30 snímků. Jasně si to uvědomuji na příkladě, když jsem spolupracoval na projektu Adolfa Ziky „Poslední kniha století.“ Dne 10.10.2000 jsem asi se 130 fotografy fotil jeden den života České republiky. Na 24 hodin focení jsem nafasoval dvacet 36. snímkových kinofilmů. Když jsem o týden později předával Adolfovi TŘI!!! nafocené filmy s tím, že jsem toho víc nevyfotil, nevzbuzoval jsem mnoho důvěry. Přesto jsme do Poslední knihy století vybrali pět fotografií. Tehdy jsem měl pocit, že na třech filmech o 36 snímcích (celkem 108) něco mám a snad jsem i měl. Dnes, když mám na krku, tedy na oku, digitál a udělám 108 snímků, si nejsem jist, že tam ty správné snímky najdu.
Příběh třetí – co s fotografií. Od 31.1.2006 fotografuji a zároveň prezentuji na internetu svůj fotografický deník. Když jsme opouštěli skupinku dětí, tak mi bylo jasné, že mám ve foťáku fotku do deníku. Po příjezdu domů fotka putovala na internet a do archívu. Asi za týden se mi ozvala kamarádka, která nás Zvolenem provázela. Prý jestli by mi nevadilo, kdyby nezisková organizace Návrat, která prosazuje a podporuje návrat opuštěných dětí z dětských domovů do rodin, fotografii (ilustrativně) použila do svého časopisu. Souhlasil jsem s radostí, že fotka nebude zveřejněná pouze na mém webu, přestože asi žádnému dítěti nepomohla. A po dvou letech od svého vzniku fotografie našla další uplatnění a to tady, na WoL, v „Příbězích fotografií“.