Panenská příroda, rozmanitá fauna a flora, bohatý podmořský život – to vše nabízí Belize, maličký stát na východním pobřeží Střední Ameriky, který hravě projedete za jeden jediný den. Na jeho území se nachází pozůstatky mayské kultury, pocházející z období mezi 3. a 8. stoletím, kdy byla Belize součástí mayské říše. Kolonizace se státu nevyhnula ani v pozdějších letech. V 16. století bylo území pod nadvládou Španělů a o něco později se na něm usídlili britští dřevorubci. Belize je zemí, kde se na jedné straně kocháte přírodními krásami a na straně druhé nevěřícně kroutíte hlavou, v jakých strašných životních podmínkách (velký výskyt osob a převážně dětí nakažených AIDS, špatné hygienické podmínky, …) její obyvatelé v dnešní vyspělé době žijí.

Belize se nachází ve Střední Americe. Pro mnoho Evropanů je to velmi vzdálená země, která není ani Vaším rodištěm. Odkud pocházíte a jaká byla Vaše cesta právě do Belize?

Já pocházím ze Vsetína v České republice. A jak jsem se dostal do Belize? Od roku 2003 až do roku 2005 jsem žil na karibském ostrově Roatan, který patří Hondurasu, a vyučoval jsem tam potápění. Také jsem tam potkal svoji manželku Nicolu, která je ze Spojeného království a na Roatanu v té době pracovala na doktoratuře v oboru mořská biologie. Po dokončení jejího výzkumu jsme se už společně odstěhovali do Anglie. Tam Nicola dokončila svá studia a já pokračoval ve výuce potápění ve studené anglické vodě. Stále jsme uvažovali a snili o návratu do Karibiku. Nicola se zajímala o práci v této části světa a po nějaké době ji našla na jihu Belize. Rychle jsme se sbalili a odstěhovali do Punta Gorda, Belize. Asi po třech týdnech jsem si našel práci jako manažer cestovní kanceláře TIDE. To bylo v roce 2008 a stále jsem, tedy jsme, tady.

Belize je po celém světe známá díky nezničenému přírodnímu bohatství. Je zde druhý největší korálový útes na světě a mnoho fotografů sem jezdí fotografovat ptáky či se potápět do úžasného podmořského světa. Potkala Vás tato lákadla?

Před pár lety jsem potápěním žil (jak v Hondurasu, tak v Anglii), ale teď, bohužel, na to nemám moc času. Přesto mám v Belize přes 50 ponorů. Vzhledem k tomu, že Punta Gorda leží hodně na jihu (potápění na severu je mnohem lepší) a v oblasti turistického ruchu je dosti zaostalá, musím za potápěním cestovat na sever. Na druhou stranu, když tu není takový turistický ruch jako na severu Belize, máme nejkrásnější panenskou džungli se spoustou zvířat a ptáků. Občas se snažím fotit ptáky, ale bohužel můj nejdelší objektiv je 135mm a to nestačí. Pokud si mohu vybrat, fotím nejraději krajinu a obecně přírodu. Taky rád chodím fotit lidi, festivaly a slavnosti do mayských vesnic, kde místní lidé žijí pořád v dřevěných chýších a dodržují staré mayské tradice.

Jako profesi uvádíte manažer. V čem spočívá tato funkce v této části světa?

Moje práce spočívá ve vedení malé cestovní kanceláře TIDE Tours. Ta je součástí neziskové organizace TIDE, která se stará o ochranu přírodních parků na jihu Belize. Já organizuji výlety po Belize. Od jednodenních až po třítýdenní. Nejpopulárnější jsou jednodenní výlety do okolí Punta Gordy. Turistům můžeme nabídnout panenskou přírodu, mayské ruiny, fantastické farmy specializované na výrobu čokolády (tak jak to mayové dělali před 1000 lety), šnorchlování a rybaření. Také zajišťuji ubytování a letenky pro turisty, kteří přijedou až k nám na jih. Na konci roku všechny vydělané peníze vracím zpátky do neziskové organizace TIDE, která je používá na různé další projekty.

Dle vašeho vyprávění máte zajímavou práci v nádherném kousku zeměkoule. Ženu jste poznal daleko od domova. Jistě Vám i Vaší ženě chybí rodina, přátelé. Jak si velkou vzdálenost vynahrazujete?

Samozřejmě že nám domov trochu chybí (rodina, kamarádi, jídlo – české mě, anglické Nicole, a to pivo v Belize taky není jako doma, no a ani slivovice se tady nedá koupit). Ale vzhledem k tomu, že oba máme přístup na internet, není tak těžké držet krok s novinkami doma i u kamarádů. Speciálně Facebook nám v tom hodně pomáhá. No a když je potřeba něco nutně a rychle vyřídit, zavoláme telefonem, popřípadě zavolají rodiče přes IP adresu. S telekomunikacemi je v Belize velký problém v tom, že tu byly nedávno znárodněny a vláda blokuje přístup k hlasové službě Skype. Tím přinutí všechny uživatele internetu používat pouze telefony, což samozřejmě přináší nemalé zisky do státní kasy. Občas se také vypravíme domů. Naposledy to bylo na loňské Vánoce a pochopitelně na naši svatbu v červnu 2010. Návštěva u rodičů v ČR a UK je ale složitý, organizačně-logistický oříšek, a připravuje se dlouho dopředu.

Do rodných zemí se s ženou tedy rádi vracíte. Svatba je výjimečná událost. Jak často se Vám daří navštěvovat své rodiště v běžném životě?

Domů se samozřejmě rádi vracíme. Jak už jsem se zmínil, byli jsme doma dvakrát během 7 měsíců, ale jedná se o naprostou výjimku. Ono hodně záleží na tom, kde zrovna bydlíme. Z UK to stojí pár liber, tedy když seženete dobrou (levnou) letenku s EasyJetem a nebo jinou nízkonákladovou společností. Z Hondurasu a Belize to je finančně velice náročné, a proto je výletů domů mnohem méně.

Mnoho lidí si nedokáže představit omezení využívání komunikace např. přes Skype, které by způsobila vláda v zemi, ve které žijí. Jsou v Belize ještě nějaké jiné politické problémy, které se dotýkají obyčejných lidí?

Já bych to nenazýval politické problémy, přestože se tady dějí věci, nad kterými zůstává (evropský) rozum stát. Tak je to ale ve většině zemí třetího světa. Například pokud si sem chcete přivézt nějaké věci (vaše věci, dávno používané), musíte zaplatit dovozní daň od 15% až po 50% (výška daně záleží na celníkovi a také na tom, jaké kdo má kontakty). Pokud chcete žít v zemi jako je Belize, musíte se smířit s tím, že státní úředníci pracují tak na 20%, a proto je důležité si udělat kontakty na správných místech. Občané Belize (žije tu jenom 350 000 lidí) jsou na to zvyklí a nikomu nepřijde divné, že například úřad pro vydávání řidičských
průkazů nemá žádné řidičské průkazy na skladě a musíte počkat třeba 2 měsíce, než jim přijdou. Toto jsou ale celkem malé problémy. Důležité je, že Belize je ekonomicky a politicky stabilní stát. Nemusíte mít strach, že dojde k revolucím a převratům tak, jako nedávno v Hondurasu.

Je možné se v zemi jakou je Belize Vaší profesí dobře uživit? Popřípadě, kteří lidé se tam mají nejlépe a naopak?

Já i moje manželka máme stálou práci, a proto máme prostředky na to, abychom si mohli pronajmout dům na pobřeží, živit sebe, dva velké psy a ještě dokázali něco ušetřit. Ale pokud by jeden z nás ztratil práci, už bychom to finančně nezvládli. Belize je na živobytí velice drahou zemí. Sousední Guatemala, Mexiko a Honduras jsou o hodně levnější. Je to tím, že na rozdíl od okolních zemí se skoro všechno musí do Belize dovážet. A díky tomu, že například potraviny a alkohol se nesmí dovážet ze sousedních zemí, dováží se vše ze Spojených států. Jídlo tu stojí stejně a někdy i o něco víc než ve Spojeném království. Benzín je tak drahý jako v České republice. Samozřejmě tady žije dost chudých lidí, zvláště na vesnicích a také v hlavním městě Belize City. Nejlépe se mají úředníci, kteří zastávají vyšší pozice ve státní správě. No a také majitelé velkých firem (pár jich tady také žije) a lidé, kteří pracují pro mezinárodní neziskové organizace působící v Belize. Pracovníci v oblasti turistického ruchu se také nemají špatně.

Máte plány usadit se v Belize natrvalo nebo je to jedna ze zastávek v putování po světě za poznáním a za prací?

Bude to pravděpodobně jedna ze zastávek. Naše pracovní víza se musí každý rok obnovovat a zatím to vypadá tak, že to bude náš poslední rok v Belize. Nic není definitivně rozhodnuto, ještě uvidíme. Žádné určité plány ještě nemáme.

Jak jste se dozvěděl o projektu WoL?

Já jsem se o projektu WoL dozvěděl až na vlastní svatbě v červnu 2010. Tu fotografoval Zdeněk Dvořák a během příprav na obřad (on stále fotil) jsme si normálně povídali. Když zjistil, že žiji v Belize a rád fotím, zmínil se také o WoL. Byl svatební den ráno a já jsem vnímal tak maximálně 20% toho, co se dělo kolem mě. Teprve až když po všech oficialitách a ceremoniích nastala volná zábava, vrátili jsme se se Zdeňkem k tématu WoL. Ukázal mi jeho týdny a musím říct, že mě to nadchlo. Jako první týden jsem fotil náš přesun z České republiky do Belize. Přiznávám, že vyfotit 9 fotek, které vystihnou činnosti a nálady každého dne, je pro mě dosti náročné. Sedím celý den před počítačem v práci, no a pak ještě i doma. S překvapením jsem zjistil, že fotím věci, situace a postřehy, kterých jsem si nikdy nevšiml, natož abych je vyfotil. V tom je pro mě tento projekt zajímavý.

týdny uživatele Karel Kuran

Costa Rica, Pura Vida. Již toto spojení (na Kostarice hojně používané i jako pozdrav), které v překladu znamená jak ryzí život tak i například vyjádření naprosté pohody, o zemi “bohatého pobřeží” mnoho vypovídá. I její nedávná umístění na prvních příčkách indexů, které zjišťují, jak moc jsou lidé ve své zemi šťastní, zní jako pohádka. O tom, jaké to je doopravdy žít na Kostarice, jsme měli možnost si popovídat s Tohem Gouttenoire, francouzským fotografem, který se v této zemi před několika lety usadil a založil rodinu. Nejen o tom, proč a čím si ho Kostarika podmanila, je následující rozhovor.

Mohl byste nám na začátek říct něco o sobě a svém vztahu ke Kostarice? Jste původem z Kostariky nebo jste se tam přestěhoval? Už z Vašeho jména je možné poznat, že zřejmě nejste původem Španěl.

Jak správně odhadujete, nejsem rodilý Kostaričan… Nepocházím ani z Latinské Ameriky, narodil jsem se ve Francii. O Kostarice jsem poprvé slyšel asi tak před 10 lety, když kamarádův bratr odlétal na jednu z tamějších plážiček. Poté, co jsem ukončil filmová studia, rozhodl jsem se cestovat a v roce 2000 jsem zamířil na Kostariku. Poté jsem se vydal do Nikaragui, El Salvádoru, Hondurasu a na pár měsíců jsem se usadil v Guatemale, odkud jsem pak spěchal do státu Chiapas, abych nafotil zapatistický pochod (vedený zástupcem velitele Marcose). Musel jsem se pak rychle vrátit do Francie, kde jsem zůstal několik měsíců do té doby, než jsem měl Evropy opět až až… Letěl jsem se svojí ženou zpátky do Guatemaly, zřídil si restauraci na jižním pobřeží Tichého oceánu v blízkosti El Salvádoru a o 3 roky později jsme si koupili dodávku a zamířili na jih, bez žádného cíle… prostě jsme cestovali… Asi po 6 měsících strávených na cestách (v rámci jedné země) jsme dorazili na Kostariku… Zamilovali jsme se do pláže Tamarindo a do místní smíšené komunity. A od té doby tu žijeme…

O Kostarice se říká, že je to země, kde jsou lidé nejšťastnější. Co si o tom myslíte? Je to pravda?

No, není jednoduché to posoudit… Můžu však říct, že lidé tu vypadají šťastnější než ti, které jsem potkal v Evropě či ve Státech a co se mě týče, to, že jsem se rozhodl zde žít, postavit si dům a zplodit dceru (má teď dvojí národnost), mluví samo za sebe…

Uvádíte, že jste povoláním fotograf. Je těžké se jako fotograf v takovéto zemi uživit?

Nejsem si jistý, zda je jednoduché uživit se jako fotograf kdekoliv na světě… a ani nevím, podle čeho určité obtížnosti porovnávat, ale co můžu říct je to, že současná krize udělala vše horší. Fotil jsem hodně architekturu a nemovitosti a v roce 2009 se část mých příjmů razantně snížila… Musel jsem obměnit nabídku mých služeb na trhu a to se podepsalo hlavně na fotografování pro správu nemovitostí, která mne na focení nemovitostí najímala. Krize se podepsala i na fotografování svateb, jelikož velká část zákazníků přijíždí za tropickou svatbou z USA a z Kanady. Těžké časy nastaly i pro tisk (časopisy a noviny), je méně inzercí a všiml jsem si, že některé publikace minulý rok zmizely úplně …

Jisté je minimálně to, že máte ke své práci výborné světlo, neboť slunce je prý nejlepší světelný zdroj pro fotografy. Jak Vám tedy vyhovuje klima na Kostarice?

Jisté je, že místní slunce může být opravdu dobrým sluhou, ale já bych ho popsal spíše jako všudypřítomné, silné a pohybující se velice rychle… V podstatě máme dvě roční období, jedno deštivé (lidé z turistické branže ho nazývají „Zelené období”…) a druhé suché. Musím zdůraznit, že mluvím o pacifickém pobřeží kde bydlím a převážně i pracuji, karibské má podnebí odlišné. Pro zelené období jsou charakteristické mraky, mlha, déšť … a je stále přítomno prudké slunce, takže světlo je krásně rozptýlené, k večeru lehce zabarvené a nebo naopak díky mrakům můžeme dosáhnout dramatického bouřkového osvětlení, přičemž přímé slunce vykukuje skrz černé mraky a vytváří tak působivý kontrast… V létě (suché období) je obloha neustále modrá, slunce je polovinu dne agresivní, ale rána a západy jsou nádherné… Největší nevýhodou je to, že slunce po celý rok vychází mezi 5.15 a 6.15 ráno a zapadá neuvěřitelně rychle… Modrá hodina neboli soumrak, který je skvělý na focení nemovitostí, trvá pouhých 10 až 15min, takže musíte být vždy připravení… Občas se mi stýská po těch dlouhých evropských večerech, při kterých slunce zapadá 2 hodiny…

V Evropě se od vzniku Evropské unie čím dál víc řeší politika, v USA to samé. Jak je to na takovém místě, jakým je Kostarika? Řeší tam vůbec někdo politiku?

Kostarika si právě prošla kampaní na prezidentské volby, které úplně poprvé vyhrála žena, takže se vyrojilo mnoho debat o národní politice, ale upřímně, já jakožto nevolící občan jsem to až tolik nevnímal. Zajímám se spíše o místní aktivity…

Kde jste se dozvěděl o projektu Week of Life a co si o něm myslíte?

Narazil jsem na něj díky příspěvku na reddit.com, stránku projektu jsem si prohlédl a okamžitě se mi zalíbil jeho koncept… ne dlouho poté jsem se zaregistroval a nafotil svůj první týden.

Pro mě jako diváka je to skvělý způsob, jak cestovat časoprostorem… umožňuje mi prožít týden života českého fotografa, čínského studenta nebo třeba návrháře ze Samoi… Prostřednictvím obrazovky mého počítače na Kostarice sdílím život těchto lidí, jejich každodenní život tak úžasným způsobem… Miluju to…

Jako fotografa či účastníka projektu mě to nutí celý týden se soustředit na určitou věc, jak vystihnout jeden den v 9 fotografiích, ráno ve 3 fotografiích… je to zajímavá výzva, pro člověka je to také dobrý způsob, jak se zamyslet nad tím, co je můj život, jak ho žiji, jak trávím své dny…můj čas…můj život…

Jak to je u vás s informovaností, novinami, časopisy, TV. O co se zajímají média?

Kostarika je malá země, takže nabídka místních časopisů je poměrně malá, jeden je docela zajímavý, podle mého názoru jsou tu i jedny zajímavé noviny, které jsou dobré na zprávy z domova: La Nacion (www.nacion.com). Většina lidí zde však bohužel kupuje levný (ve všech směrech) bulvár plný senzacechtivých příběhů, obrázkových fotografií a povětšinou nahých “modelů a modelek”… Většinu zpráv si vyhledávám na internetu…

Na co byste nalákal lidi, kteří chtějí jet na Kostariku a nic o ní nevědí?

Mohlo by se začít tím, že v roce 1949 se na základě ústavy zrušila nastálo armáda, že tu již více než 60 let vládne demokracie… Pro lidi, kteří by tuto zemi rádi navštívili, by bylo však jistě důležitější vědět to, že Kostarika se v Indexu výkonnosti z hlediska životního prostředí v roce 2010 umístila celosvětově na 3. místě a na 1. místě mezi zeměmi amerického kontinentu. Dále, že do roku 2021 má za cíl stát se první zemí téměř bez uhlíku a že společností New Economics Foundation byla v „indexu šťastné planety“ vyhodnocena jako země, která je „nejzelenější” a kde jsou lidé nejšťastnější, což si myslím, že o Kostarice hodně vypovídá… Dalším zajímavým faktem je jistě i to, že přestože se zde nachází pouhých 0,25% z celosvětového množství zemské masy, tato masa obsahuje 5% celosvětové biologické rozmanitosti. Kolem 25% území je pokryto chráněnými národními parky a chráněnými oblastmi, což je největší procento chráněného území na světě. Samozřejmě, že ne vše je tu dokonalé, ale pro mě je to zatím to nejlepší, co jsem kdy poznal….

týdny uživatele Gouttenoire Toh

Hoang Thao, mladá dívka žijící v Hanoi, hlavním městě Vietnamu, nám poskytla první rozhovor z této části světa, ve kterém se otevřeně vyznala z pocitů, které v sobě nosí mladší generace dnešních Vietnamců. Otevřeně odpověděla i na otázky týkající se současných problémů své země. Země, ve které jsou lidé spjati tradicemi a kde stojí rodina na absolutně prvním místě. Pojďte si přečíst rozhovor s dívkou, která zastupuje mladou vietnamskou generaci.

Jak jste se o projektu Week of Life dozvěděla a co vás přimělo přispět vlastním týdnem života?

Často navštěvuji stránky ilustrátora Vlada Gerasimova na www.vladstudio.com, kde psal, že si Week of Life užíval, a tak jsem se podívala na hlavní stránku projektu, prohlédla si hromadu úžasných fotografií a také chtěla přispět fotografiemi svého vlastního života a oblasti, ve které žiji. A tak jsem to udělala.

Jak byste popsala život ve Vietnamu? Čeho si na své zemi nejvíce vážíte a naopak najdete něco, co byste ráda změnila?

Život ve Vietnamu je v každém městě jiný. V mém rodném městě, které je zároveň hlavním městem, je životní styl mnohem rušnější než v těch menších, ale ne tak rychlý, jako v Ho chi minh, což je naše největší město. Samozřejmě, že všude musí lidé těžce pracovat, aby si vydělali na živobytí, ale u nás vysoce zvažujeme i nemateriální hodnotu a užíváme si každé chvíle, kterou můžeme strávit s ostatními.
Výhoda mé země: Lidé: poměrně mírumilovní, přátelští, úzce spjatí s komunitou, dobrosrdeční a štědří. Je tu pěkná krajina. Jídlo: vždy levné a čerstvé. Jsme také známí díky hedvábí a kávě.
Nevýhoda: příliš protokolování, pokud se vyskytne problém spjatý s dokumenty. Doprava ve dvou největších městech je špatná. Lidé jsou chudí. Zákazník občas nemá jak se bránit. Potřebujeme zaujmout aktivnější postoj. Je také zapotřebí zlepšit vzdělání a knihy.

Z vašich fotografií je patrné, že se jako rodina často scházíte a ctíte tradice. Myslíte si, že se ve Vietnamu dodržují zvyky více než třeba v evropských zemích? A jak se k dodržování tradic staví mladí lidé?

Myslím si, že jak u nás, tak i v Evropě existují určité významné dny. Možná nejsou stejné: vy máte například Vánoce, my zase Lunární nový rok. Nicméně musím připustit, že si velice vážíme rodinných hodnot. Nikdo většinou neodchází z domova dříve než po svatbě, jednotliví členové rodiny jsou si velice blízcí. Rodiče se tolik nemíchají do života svých dětí, které je ale i tak velice poslouchají. Neznamená to, že by mladí neměli svůj vlastní názor, ale své rodiče respektují a vždy se jim snaží vyhovět.

To, co píšete, je velice zajímavé. V Evropě a myslím, že i v Americe, je tomu naopak. Možná proto přibývají svobodní jedinci, co žijí sami, všichni se chtějí totiž brzy osamostatnit. Jak je to s vámi, žijete sama, s rodiči, máte sourozence a kolik je vám let, pokud se mohu zeptat?

Je mi 23 let, nejsem vdaná, takže ještě bydlím u rodičů. Mám mladší sestru, které je 8 (mlaďounká, že?). Mám svoji práci a kdybych chtěla, tak se můžu přestěhovat, ale vždy je to otázka financí, je výhodnější, když nemusíte platit nájem a máte každý večer po práci připravené jídlo (od mamky). Prostě s nimi ráda bydlím 🙂 Lidé jsou zde s rodinou více spjati. Když má například žena dva syny, jeden z nich s nimi musí bydlet, aby se o ně mohl starat a to i v případě, že je ženatý. Většinou je to ten druhorozený 🙂 Příští rok pojedu do Anglie kvůli svému magisterskému studiu (obor umělecký management), takže pochopitelně během té doby se svojí rodinou nebudu.

Psala jste, že jste se o projektu dozvěděla prostřednictvím webu Vlad studio. To znamená, že máte ráda výtvarné umění, design, grafiku. Je to tak?

Zajímám se o zajímavé věci, především o umění, pracovala jsem pro uměleckou nadaci, projekty a webovou stránku, takže mým koníčkem je sledování uměleckých událostí, vědět, co se zrovna děje…:)

Co musí člověk dělat a nebo čím by měl být, aby se měl ve Vietnamu dobře a nebyl chudý?

Abych byla upřímná, část obyvatelstva hodně studuje, každý den dře, aby měla vyšší plat a lepší životní standard, ti ostatní rádi vydělávají velké peníze v krátkém časovém období tak směšným způsobem, že si to ani nedovedete představit. Nejsou to zločinci, ale rádi dělají takové věci, jako „sázení a hazard“, které jsou však velmi nelegální a v angličtině pro ně neexistují ta správná slova, takže se omlouvám, že to nemohu blíže vysvětlit.

Jak je to ve Vietnamu se svobodou slova? Je jednoduché dostat se k zahraničním informacím například prostřednictvím internetu nebo existuje blokace stránek, které nejsou „vyhovující“?

Svobodu máme, ale nikdy se nezmiňujeme o citlivém problému jako je politika. Na mnoho zahraničních stránek jako Talawas či dokonce Facebook 🙂 přístup nemáme, lidé si však vždy najdou způsob, jak se připojit. Vláda žádná striktní pravidla týkající se tohoto problému nevydala.

Nejrozšířenějším náboženstvím je ve vaší zemi buddhismus. Co přesně to obnáší pro moderního člověka? Cítíte rozdíl mezi postojem mladé a starší generace k tomuto náboženskému směru?

Ve Vietnamu je zvykem chodit do pagod, především během úplňku a Lunárního nového roku. Mnoho pagod je buddhistických, což však neznamená, že ten, kdo do nich chodí, je buddhista. Je to prostě něco, co děláme rádi. Buddhisté se většinou soustřeďují v určité oblasti a jedná se především o starší lidi, kteří mají více volného času. Já sama nemám ráda a nezajímám se o náboženství, na druhou stranu však miluji chození do pagod a věřím, že se bude dít to dobré. Thajsko je v porovnání s Vietnamem více buddhisticky založené. Jak mladí tak i staří lidé mají vždy úctu k náboženství a mnichům, ať už jsou či nejsou buddhisté. Vietnamci považují mnichy a buddhismus jako takový za něco velice čistého a uvěřitelného a navíc během války mniši pomáhali rodinám ukrývat se v pagodách a žít tam, ochraňovali je, učili je jak správně psát a mluvit.

týdny uživatele Hoang Thao

Země vzdálená, jakou Samoa pro mnohé z nás je, láká k jejímu prozkoumání už jen pro její název, který tak krásně zní. Nadya Domashneva sice není rodilou Samoankou, ale právě díky tomu máte teď možnost poznat tuto zemi prostřednictvím očí, které se do ní zamilovaly, ale zároveň si zachovaly realistický náhled. Nechte se unášet čtivou výpovědí ženy, která se rozhodla pro život v zemi, která je v mnohém tak jiná, než její rodné Rusko.

Jak vlastně došlo k tomu, že se dívka pocházející z Ruska objevila až na tak vzdáleném a odlehlém koutě naší planety?

V Rusku jsem se narodila a žila zde až do svých 24. narozenin. Životní styl v Moskvě je velmi hektický a uspěchaný, čas tu letí jako nikde jinde na světě (tedy s výjimkou Tokya, podle tvrzení lidí). Opravdu jsem už potřebovala zpomalit nebo alespoň udělat něco, na co bych mohla vzpomínat a netrávit život pouze mezi domovem a prací. A tak jsem na jeden rok odletěla do Austrálie studovat grafický design. Během tohoto roku jsem se seznámila se svým budoucím manželem, který do Austrálie přiletěl ze Samoi (neměla jsem ani tušení, že takové místo na Zemi vůbec existuje) navštívit své příbuzné. Zpátky jsem se vraceli již spolu a o rok později jsme se vzali.

Jak moc bylo obtížné zvyknout si na zdejší podnebí a na obyvatele této nádherné země? Dělalo Vám to ze začátku problémy?

Podnebí mi nijak nevadilo, jelikož jsem zažila australská vedra. Obyvatelé Samoi jsou přátelští a tak se na první pohled zdálo, že se pro mě téměř nic nemění. Později jsem však zjistila, že je mezi mnou a jimi obrovský rozdíl. Rodinné uspořádání, zachovávání starých tradic, síla křesťanského náboženství a i tamní podnebí a umístění na mapě ovlivňuje jejich vzájemný postoj a způsob, jakým vidí a chápou různé věci a i jejich humor.

Nejhorší bylo zvyknout si na všechny ty ještěrky, obrovské šváby, červy, atd. Navíc vzhledem k tomu, že se jedná o ostrov uprostřed oceánu, zásobování potravinami je docela omezené. Magická slova jako „čokoláda z dovozu“ mi připomínají éru Sovětského svazu, kdy to lepší zboží bylo možné sehnat pouze v cizině. Jelikož pocházím z Mosky, na začátku mě také šokovalo, že je zde velice málo možností, jak a kde se pobavit. Kluby jsou otevřeny pouze do půlnoci, je zde jedno kino a cirkus. V neděli nic nefunguje, jelikož se jedná o sváteční den. Teď, téměř po dvou letech, mi to už ale přijde normální.

Co je na Samoe nejzvláštnější v porovnání se zemí, kde jste bydlela?

Určitě krajina a především nebe! Zdejší nebe je tak nádherné! Vypadá jako klenba, která se klene nad celým ostrovem. V noci je všude plno hvězd, které máte přímo před vámi. Objevují se již na horizontu. Mléčnou dráhu je možné vidět z blízké vzdálenosti (jsme blízko rovníku a nemáme znečištěné ovzduší) a měsíc nemá tvar písmene C, jako je tomu na severní polokouli, ale je vytvarován do úsměvu. Mraky jsou během dne až nereálně veliké a vrství se jeden na druhý. Domnívám se, že je to způsobeno vypařováním vody z oceánu, což je mimochodem možné vidět z kteréhokoli místa na ostrově.

Mají naopak tyto dvě země něco společné?

Překvapivě ano. Myslím si, že se shodují ve výchově dětí. V porovnání s rodiči v Austrálii, Americe či Evropě jsme mnohem přísnější. Ruské a samojské děti již od útlého věku vědí, jak se chovat a neobtěžují lidi okolo sebe svým dováděním. Samojský způsob výchovy je možná ještě striktnější než ruský. V tradiční samojské rodině mají ti nejmladší na starosti téměř všechny domácí práce a je jejich povinností dospělým sloužit, což je na mě trochu moc, ale tak to tady již několik desetiletí chodí.

Existuje na Samoe něco, na co si nikdy nezvyknete a naopak něco, díky čemu byste ji nikdy nevyměnila?

Myslím, že bych nemohla bydlet v tradičním samojském domě, který nemá žádné stěny, pouze střechu a podpěry. Měla jsem problémy už jen s tím, abych to nazývala domem. I když je pěkné strávit pár dní spaním na pláži v takovémto domku, kde máte minimum komfortu, ale maximum přírody.

Jak už jsem ale zmínila předtím, věřím, že na Samoe se nachází nejkrásnější krajina. Jen těžko lze věří tomu, že všechny ty barvy a druhy rostlin opravdu existují. Skutečnost, že se doslova ocitnete v ráji jen pouhým otevřením dveří (v případě, že nějaké máte) je fascinující. Stejně tak jako fakt, že když chcete, můžete si každý den zaplavat v Tichém oceánu, přičemž na pláži jste za 10 minut. Šílená myšlenka pro někoho, kdo pochází z města, které se nachází v oblasti pohoří Uralu.

Takže dnes už jste na Samoe napořád a nebo plánujete s manželem ještě nějaký přesun?

Nevadilo by mi usadit se zde napořád, je to skvělé místo na výchovu dětí a užívání života takového, jaký je. Lidé zde mohou trávit spoustu času se svojí rodinou a přáteli, čas tu neplyne tak rychle. Můžete si najít čas na vše. Práce tu není tou nejdůležitější věcí na světě. Připadá mi, že lidé žijící tady si více váží opravdových hodnot než lidé žijící ve velkých městech.

Mnoho lidí z Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu a Evropy zde nakonec zůstávají. My bychom ale možná chtěli zkusit něco jiného. Bylo by skvělé mít novozélandský pas a zjednodušit tak našim dětem cestování a studování v zámoří.

Vracíte se někdy domů do Ruska a jaký je to pocit, když se tam vracíte?

V Rusku jsem byla pouze jednou, po více než roce cestování. Nemůžu říct, že bych se v Moskvě cítila úplně nejlépe. Všichni jsou oblečení v černém, pospíchají a jsou nabroušení… Přestože vím, že je to jen póza.

Byla jsem moc šťastná, když jsem se viděla s příbuznými a přáteli, kteří jsou samozřejmě úžasní. Ale co se týče okolí, města … Myslím, že už nikdy nechci žít v tak velkém městě. Nejkrásnější období v Rusku jsem prožila, když jsem s několika přáteli odjela do mého domku na venkově, daleko od hluku a městské dopravy (život na Samoe mi svou uvolněností, která balancuje na těsném pokraji sklouznutí do nudné atmosféry, toto místo hodně připomíná). Před svým odjezdem do Austrálie jsem všechny ty kluby, párty a restaurace milovala. Ale už mám, myslím, dost.

Kde jste se s Week of Life seznámila a co si o celém projektu myslíte?

Je to docela vtipné. Můj manžel pracuje jako IT pracovník. Každý den se někomu stará o počítač a občas jim na plochu nahrává i zajímavé tapety, které vyhledává na internetu. Před nějakou dobou narazil na několik opravdu pěkných pozadí od člověka, který se jmenuje Vlad. Odhadovali jsme, že je Rus. Poté jsem našla i Vladovu internetovou stránku, kde je možné si prohlédnout jeho úžasnou práci. A opravdu je Rus. V sekci, kde návštěvníkům píše něco o sobě byl i odkaz na jeho týden na Week of Life. Myšlenka projektu se mi zalíbila a tak jsem ten samý den začala svůj týden fotit i já.

Upřímně obdivuji uživatele Week of Life, jejichž profese nemá co do činění s uměním, designem či jinou podobnou oblastí, kde kreativita je součástí práce. A přesto dokáží najít čas a sílu vytvořit nádherné sety, aniž by ve chvíli, kdy po 3 až 4 dnech už to focení není tak zábavné, jako spíše zavazující, vzdali. Ten pocit, když je vše dofoceno a nahráno je úžasný! Všechno to úsilí za to rozhodně stojí!

týdny uživatele Nadya Domashneva