Luděk Frydrych, Obchodník, Česká republika

Jednou z mužských zálib, pro kterou nemají ženy většinou mnoho pochopení, je rybaření. Těžko se někomu, kdo si to nikdy nezažil na vlastní kůži, vysvětluje, že ty hodiny sezení či brodění se bez jediného záběru za ten pocit z úlovku prostě stojí a že není nic lepšího, než si pochutnat na vlastnoručně chycené rybě. Rybaření se v poslední době stává velice populárním sportem a rybářští nadšenci se neváhají vydat i daleko za hranice své země. Luděk Frydrych se k těmto nadšencům řadí také, a jeho oblíbenou destinací je Norsko, které je svou specializací na rybolov světově známé. Jsme moc rádi, že se s námi o své nedávné norské dobrodružství podělil nejenom ve svém týdnu, ale také v následující reportáži. (WoL)

„Norská divočina vám nedá nic zadarmo…”

Jsem rybář! Mám rád posezení u vody, při potopení splávku prožívám okamžiky maximálního vzrušení a… miluji Norské moře! To je kombinace, která mě každý rok nutí absolvovat zhruba 6 000 km dlouhou cestu na sever země trolů a zpět. Ale nenechte se mýlit – není to nudné sezení za volantem dnem i nocí – je to radost!

Před mnoha lety mě můj kamarád vydávající v České republice rybářský časopis přemluvil k první cestě do Skandinávie. S rybolovem jsem neměl téměř žádné zkušenosti a vše jsem se musel učit až na místě. A věřte, že to bylo učení lopotné. Každá získaná rybářská dovednost byla vykoupena hodinami na moři v malé kocábce, u které jsem si zpočátku nebyl vůbec jist, že vydrží nápor zpěněných vln Norského či Barentsova moře.

Ale jak už to tak bývá, kdo má dobrého učitele a chce se učit, naučí se. S přibývajícími hodinami strávenými na moři ustupovala urputná mořská nemoc, přibývalo úlovků a já se konečně mohl začít dívat kolem sebe. A bylo na co! Norsko je nádherná země a při pohledu z moře je snad ještě krásnější. Desítky ostrůvků s bujnou vegetací a ovcemi v jižních částech země se ve středním Norsku změní v úžasnou podívanou na stěny příbřežních hor strmě spadajících do fjordů, zařezávajících se kilometry do pevniny.

Naprosto zlomová pro další vývoj mého pohledu na tuto severskou zemi byla ale cesta na ostrov Ingoy, nacházející se západně od nejsevernějšího cípu Norska, na rozhraní Norského a Barentsova moře. Tam jsem pochopil, že k životu stačí málo. V místním obchůdku spojeném s poštou jsme kupovali jen zmrzlý chléb, a když jsem zatoužil po takové samozřejmosti, jako jsou míchaná vejce, a zeptal jsem se majitele obchodu, kde jsou, jeho odpověď mne značně překvapila: „Zeptejte se pozítří, jestli je přiveze loď!“ Míchanici jsem si do konce pobytu nedal a, světe div se, přežil jsem.

Víte – sever Norska je dokonalý svou jednoduchostí a divokostí. Temné zvlněné moře, vichr, který vám urve vyslovené slovo od úst a odnese ho kamsi k Severnímu pólu, na ostrovech a skaliscích už neroste nic jiného než lišejník – tady jste sami v opravdové divočině! Ale právě to vás mnohé naučí. Přestanete být alespoň na chvíli těmi zhýčkanými tvory, kteří skuhrají, když se musí zvednout z gauče před televizí a otočit kolečkem termostatu nebo – nedej Bože – když musíte najít propagační leták, abyste si mobilním telefonem mohli objednat pizzu, kterou vám dovezou až ke dveřím. Norská divočina vám nedá nic zadarmo a každý kousek tepla a pohodlí je podmíněn tvrdou prací. Věřte mi, že norský sever vás naučí spoléhat se znovu sami na sebe a pečlivě zvažovat, co můžete udělat, abyste nepřecenili své síly, což by mohlo mít fatální následky.

„Přestanete být alespoň na chvíli těmi zhýčkanými tvory, kteří skuhrají, když se musí zvednout z gauče před televizí a otočit kolečkem termostatu…”

Obzvláště patrné je to při rybaření na otevřeném moři. Postupem času jsme si osvojili určité praktiky, které je nutné dodržovat. Jednak proto, abyste něco ulovili, a také proto, aby nedošlo k nějakému neštěstí. Každý člen posádky lodi má v určité chvíli své úkoly, které dělá zcela automaticky, ale pokud by tak nečinil, mohl by způsobit spoustu problémů sobě i ostatním. Ne, nebojte se – není to nuda, rutina ani tupá povinnost. Je to radost, která přináší maximální adrenalinové zážitky. Někdy to vyzkoušejte, ale „buďte připraveni“!

Asi po osmi letech pravidelných „norských“ výletů jsme si pomalu začali uvědomovat, že tuto nádhernou zemi známe prakticky jen z moře. Co s tím? Jednoduché! Začali jsme naše výlety plánovat jinak. Vyráželi jsme s dostatečným předstihem, rezervovali jsme si chatky na přespání po cestě, začali jsme hledat zajímavosti, které bychom chtěli navštívit.

Vrcholem byla loňská cesta do městečka Øksfjord, kde jinde než… na severu Norska! Ač obvyklá trasa vede přes Německo, Švédsko a Finsko, loni jsme se rozhodli pro zajímavý test. Vyrazili jsme přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko (z Tallinnu trajektem do Helsinek) a Finsko. Byla to úchvatná cesta, při které jsme zjistili, že dobří lidé žijí všude na světě (s těmi špatnými jsme naštěstí neměli co do činění) a že krásná místa naleznete v každé zemi, do které zavítáte. Po návštěvě Kaunasu, Rigy, Tallinnu, Helsinek a Oulu jsme na dva dny „zakotvili“ u jezera Inari na severu (jak jinak, že) Finska, kde jsme si vyzkoušeli rybolov na této vyhlášené lokalitě. Nebudu vás napínat – nechytili jsme ani šupinu, ale protože ryby (naštěstí) berou jen, když se jim chce, nikomu ze sedmičlenné výpravy to nevadilo a odpočatí jsme vyrazili na poslední úsek cesty.

Po šesti dnech strávených na cestě jsme se konečně „vylodili“ na břehu Norského moře, které k nám jako vždy bylo štědré a dopřálo nám vrchovatou náruč ze svého bohatství. Nejkrásnější byl první den, kdy z vás po ubytování a přebrání lodí spadne únava, a každý se chce co nejrychleji houpat na zpěněných temných vlnách.

Že jsme blázni? Možná! Ale je to krásné šílenství!

Týdny Luďka Frydrycha

Stanislava Kopáčková, Modelka, Česká republika

New York je plný legend a jednou z nich je bezpochyby i proslulý hotel Chelsea. Během své návštěvy Velkého jablka ho navštívila i Stanislava Kopáčková, a že se jednalo o zážitek více než nevšední, se dočtete v její poutavé reportáži, doplněné fotografiemi Adolfa Ziky. (WoL)

„Život a smrt se tu drží za ruku a kráčejí spolu bůhví kam.”

Představte si místo, kde spaly snad všechny významné osobnosti ze světa filmu, hudby, malířství, divadla, literatury a jakéhokoliv dalšího druhu umění, na který jsem zapomněla. Osobnosti, jejichž jména jsou spojována s přelomovými díly, která pozměnila podobu tohoto světa. Osobnosti, jejichž osud se stal legendou. Mluvím o hotelu Chelsea v New Yorku.

Jen si pomyslete, jaké by bylo v takovém hotelu strávit noc. Jak do něho vcházíte, zapisujete se na recepci, jako ostříž sledujete každý pohyb a snažíte se vnímat detail po detailu, využít každou vteřinu k soukromé prohlídce. Jak na takové místo přijít čistý a otevřený všem vjemům, když o něm vlastně dopředu víte všechno, protože se samo o sobě stalo legendou? Vědomě se na to nelze připravit, musíte to jednoduše prožít, a když dorazíte na místo, budete stejně v šoku z toho, kde jste. Člověka posedne strach, že si nestihne prohlédnout všechno a čas zrychlí svůj běh. Strávila jsem noc v hotelu Chelsea, šťastnou hříčkou něčeho, co jiní nazývají osud.

Psychotický blázinec z černého románu, Poeův dům Uscherů, galerie plná obrazů, kde se chodbami plíží přízraky, panoptikum nájemců. Jeden hotel mezi stovkami dalších po celém New Yorku, jeden hotel mezi sta tisíci dalšími hotely po celém světě. Prvotní dojmy bývají nejsilnější. Hotel Chelsea je jen jeden. Upíří atmosféra tohoto místa se vám otiskne do paměti jako střep prožitku z LSD. Rest stop for rare individuals.

Hotel Chelsea najdete v New Yorku, v srdci čtvrti Chelsea, pod číslem popisným 222 na západní části 23. ulice mezi 7. a 8. Avenue, pěšky kousek od slavné Flatiron building neboli „Žehličky“. Nečekejte luxus, snídaně na stříbrných podnosech nebo supermoderní vybavení a pikolíky, co vám utřou snad i zadek. Ne, tohle tady opravdu nenajdete.

„Těžko říct, co je tu dekorace a co relikvie…”

Na ulici vás přivítá červenobílý pruhovaný baldachýn s číslem popisným 222 na čele. Od vstupní haly vás odděluje jen krůček skrz skleněné dveře. Vejdete do lobby a ocitáte se v jiné době. Není to typické hotelové lobby, připomíná spíše přeplácaný obývák s mnoha pohovkami a divany, mohutným, dřevořezbami zdobeným, krbem a nestačíte se rozhlížet po bezpočtu obrazů visících až po strop všude kolem vás. Působí to tu útulně, každý kus nábytku je jiný a jinak polstrovaný a přesně tohle vás baví, vypadá to tu jako filmová kulisa. Dřevěná tmavá recepce působí bytelně, na jejím pultu leží velká kniha hostů, jistě by bylo zajímavé v ní chvíli listovat. Nebýt hned vedle počítač, věříte dokonalé iluzi přesunu v čase. Po levici jsou hostům k dispozici dvě telefonní budky (tohle místo má atmosféru!), avšak váš zrak přeskočí na dveře přelepené policejní žlutou páskou. Těžko říct, co je tu dekorace a co relikvie.

Litinové zábradlí, které se vine kolem schodiště jako had, tvoří skutečné srdce budovy. Vystoupáte po něm od suterénu až po střechu. Každý pokoj je jiný, každé patro je jiné, každá chodba je jiná, každé dveře jsou jinak pomalované podle toho, který umělec za nimi pobýval. Uvidíte krásné studené kliky a masivní klepátka, staré zámky a závlačky, čísla pokojů porůznu přibitá ke dveřím.

Zašlé podlahy a mávací dveře, vlhká vůně hladce omítnutých stěn s původním nátěrem, dlouhé chodby končící černou mříží na okně. Hotel se svými duchy a nájemníky, šachovnicovými koupelnami, původními vanami na nožičkách, kulatými porcelánovými kohoutky na vodu s nápisy „hot“ a „cold“, porcelánovými umyvadly i starožitnými toaletními mísami. Warholovsky stříbrně natřená radiátorová tělesa na pokojích. A hlavně, hotel je Galerie s velkým G. Vítejte na svojí prohlídce.

„Každý pokoj je jiný, každé patro je jiné, každá chodba je jiná,
každé dveře jsou jinak pomalované podle toho, který umělec za nimi pobýval.”

Budova původního bytového komplexu, který na sebe později převzal funkci hotelu, byla navržena firmou Hubert, Pirsson & Company v tzv. stylu královny Anny a viktoriánské gotiky. Zde použitý stavební směr je architektonicky definován jako americká varianta interpretace architektury anglické cihly raného 18. století. Charakterizují ho rudé cihly, černá litina a bílé římsy. V detailech si všimnete zejména florálních motivů na zábradlí, Tudorovských růžic, více panelových dřevěných dveří a mramoru na podlahách.

Nájemníci-umělci směli pobývat v hotelu i v případě hmotné nouze. Majitel mecenáš jim pronajímal pokoje oplátkou za jejich umělecká díla. Vybudoval tak jedinečnou sbírku obrazů a uměleckých předmětů. Umění je tu stále v pohybu: difuze starého a nového, expozice se mění každým dnem a podílejí se na ní sami návštěvníci, zanechávají tu své podpisy a vzkazy, nálepky a přání např. na hasicích přístrojích. Lidé tu žijí s uměním a uměním, to je rozdíl oproti klasickým galeriím, kam si chodíme prohlížet „izolované umění“ do „odosobněného“ prostoru k tomu účelu vyhrazenému.

Doporučuji noční obchůzku patry. Budete mít klid, mimo duchů nepotkáte živáčka, ticho naruší jen průvan, který se vám otře o tvář, vrzavé zvuky létajících dveří, možná tlukot vašeho srdce nebo váš dech.

Visí tu fotografie a malby, kresby i grafiky, je to bludiště očí a tváří, surrealistických krajin a rozličných výjevů. Tohle místo má meditativní charakter, člověk se tu začne chovat jako na hřbitově: mluví potichu a chodí pomalu. Možná proto, že za dveřmi spí lidé. Díla umělců všech národností naleznete kolem celého schodiště, na všech chodbách všech pater, u všech pokojů.

Další hříčkou osudu se mi povedlo, že část hotelu jsem viděla zcela střízlivá a racionálně smýšlející, přirovnala bych toto vnímání k analytickému zkoumání a část hotelu jsem prožila jako naprosto opilá a uvolněná. Tento stav u mě mívá, řekněme, úsměvný syntetický charakter, jednoduše mě napadají věci, na které bych normálně nepřišla. Možná, že člověk pod vlivem alkoholu používá mozek jinak, nebo jeho jiné části, nebo se jednoduše přestane bát a chvíli ho nepoužívá. Těžko říct a je to jedno. Nelituji toho, bylo to také zajímavé. Když jste pod vlivem, čímž nechci v žádném případě propagovat alkoholismus, vnímáte definitivně jinak a všímáte si jiných věcí. Danou situaci prožijete jaksi schizofrenně a vzhledem k tomu, že umělci jsou obecně vzato mimo, snáz se do jejich zdejších výtvorů vžijete.

Samotná budova vznikla v roce 1883 a pro veřejnost byla zprovozněna a otevřena v roce 1884, jako jedno z prvních soukromých bytových družstev. V době jejího vzniku byla tato dvanáctipatrová budova z červených cihel dokonce nejvyšší budovou New Yorku a to až do roku 1899. V té době představovala Chelsea a obzvláště 23. ulice centrum new yorské divadelní čtvrti. Během několika let však ekonomické potíže a přestěhování divadel způsobily bankrot družstva a v roce 1905 byla budova odkoupena a otevřena jako hotel. Budova hotelu drží zajímavé prvenství: byla městem New York jako první zapsána na seznam chráněných kulturních památek.

Hotel Chelsea figuruje v řadě filmů, knih a písní, jmenuje se po něm i dcera amerického prezidenta. O hotelu Chelsea byl napsán bezpočet textů a v každém byly uvedeny ony známé osobnosti, coby atraktivní třešinka na dortu. Kdybych je tu neuvedla, cítila bych se provinile, že jsem vás o ně ochudila. Za červenými zdmi z pálených cihel a černými litinovými balkonky se za dobu jeho provozu vystřídala skutečně neuvěřitelná přehlídka legend: herců, režisérů, literátů, fotografů, hudebníků, malířů, myslitelů, vědců a bohémů. Hotel se stal na delší či kratší dobu útočištěm umělců Iggyho Popa, Miloše Formana, Sira Arthura C. Clarka (hádejte, kde napsal své dílo 2001: Vesmírná Odysea (1968)! ), Virgila Thomsona, Roberta Mapplethorpa, Boba Dylana, Charlese Bukowskiho, Janis Joplinové, Patti Smithové, Leonarda Cohena, Arthura Millera, Allena Ginsberga, Jacka Kerouaca (který zde napsal svůj román Na cestě), Marka Twaina, Jeana-Paula Sartra, Stanleyho Kubricka, Dennise Hoppera, Umy Thurmanové, Jane Fondové, Edith Piaf, Fridy Kahlo, Willema De Kooninga, Claese Oldenburga, Henri Cartier-Bressona a mnoha a mnoha dalších osobností.

„Upíří atmosféra tohoto místa se vám otiskne do paměti jako střep prožitku z LSD.”

Hotel Chelsea je rovněž připraven na nejrůznější filmové či fotografické produkce a také je pro tyto účely často využíván. Na svých stránkách nabízí ceníky a pomoc kvalifikovaného personálu. Jedním z posledních, kdo těchto služeb hotelu využil, byl např. Dave Gahan z Depeche Mode při natáčení svého klipu k písni „Saw Something“, patřící k jeho sólovému projektu „Hourglass“. Celý klip najdete na youtube.com, uvidíte v něm chodby a pokoje, v závěru dokonce i překrásnou dřevěnou recepci. Na počátku osmdesátých let zde pobývala i Madonna, v roce 1992 se sem vrátila pořídit fotografie pro svou knihu Sex, využila při tom pokoje 822. Hotel Chelsea rovněž pořádá v pravidelných intervalech exkurze pro neubytované návštěvníky.

Napadlo vás někdy, že všechno, co nás obklopuje, je pozůstalost? Že všechno, co je kolem, je vlastně výsledkem minulosti? Produktem předchozích generací? Je děsivé vnímat svět kolem sebe jako ostatky, ale na tomhle místě se této myšlence neubráníte a tak nějak si vás sama najde.

Na smrti je přitom nejparadoxnější, že je nejpřímějším symptomem života, jeho nejupřímnějším svědkem. Dokud umíráme, stále ještě žijeme, a to je fakt. Dejme tomu, že život je aktivní proces změny, pak smrt (v nejmetaforičtějším významu tohoto slova, jaký si zvládnete představit) vedle toho vypadá jako jednorázová záležitost, poslední změna života. Proměna v ostatky.

Tento hotel žije se svými mrtvými. Patří k jeho legendě. Zemřela tu partnerka Sida Viciouse, jeho milovaná Nancy. Skonal tu malíř Alphaeus Philemon Cole, který zde žil pětatřicet let až do své smrti v roce 1988 ve věku 112 let, kdy byl nejstarším žijícím člověkem. Skonal zde spisovatel Dylan Thomas v roce 1953 na otravu alkoholem. Na nějaký čas tu pobývalo několik přeživších z Titaniku, jelikož je to blízko Pier 54, kde měl Titanik přistát. Hotel Chelsea byl také domovem mnoha námořníkům vracejícím se ze své služby v první světové válce. V hotelu je sto dvacet pět pokojů a kolem sta nájemních bytů. Život a smrt se tu drží za ruku a kráčejí spolu bůhví kam.

Večer si zalezete pod přikrývku a nasloucháte zvukům, ať už se pak děje cokoliv a vy jste v jakémkoliv stavu, jako úplně první věc nasloucháte. Pak zavřete oči a vidíte před sebou obrazy.

Fotografie Adolf Zika, Fotograf, Česká republika

Jan Povýšil, Plavec, Česká republika

Jana Povýšila v době dospívání potkala nehoda, která ho definitivně upoutala na invalidní vozík. Nešťastná událost přinesla do jeho života mnoho zvratů a zároveň mu umožnila objevovat nová prostředí a tak se brzy seznámil i se sportem handicapovaných. Jakožto sportovec duší i tělem začal závodně plavat a navíc v něm propukla i fotografická vášeň, díky které máme nyní možnost podívat se nejenom mezi handicapované plavce, ale vydáme se i na basketbalový turnaj, lední hokej apod. Sport lidí s handicapem se dostává v poslední době čím dál víc do podvědomí společnosti, na čemž má jistě podíl i účast handicapovaných na mnoha soutěžích a především pořádání paralympijských her, které se poprvé uskutečnily v roce 1960 v Římě. (WoL)

Jak chcete psát o něčem, v čem se dennodenně pohybujete. Jak psát o životě s jakýmkoli handicapem a vyhnout se patosu. Co hůř, jak psát o sportu s handicapem a ještě hůř, jak psát o sportovním úspěchu a výkonu, když se nejmenujete Pavel.

Daleko jednodušší by bylo zadat celý tohle psaní někomu třetímu. Nechat z toho někoho udělat srdceryvnou záležitost o překonávání vnitřních bariér a překážek v životě, které způsobí chybějící noha, ruka, případně víc končetin zároveň, nebo přebývající vozík. Pořád je to přitom život jako každý jiný. Každý se musí vyrovnávat se svým životem po svém. Nejsem Ota Pavel ani Jaromír Bosák, takže očekávejte nesourodé přeskakování z tématu na téma od člověka, který půl života běhal s hokejkou po trávě a druhou půlku tráví namočený v chlórované vodě bazénů na Strahově a Podolí.

Nevím, jestli psát o sobě, protože nejsem zrovna zářný příklad tvrdě trénujícího sportovce. Vždycky jsem byl spíš línej kocour, co trénoval, jen když se mu hodně chtělo a když ho to bavilo. Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu. Jenže nejvíc zkušeností mám se sebou, takže vás povídání o mě nemine. Sportovní život začne pro většinu z nás už někdy v dětství. Rodiče (v mém případě tatínek) vás dají na hokej (fotbal, cyklistiku, kanoistiku – doplňte si dle vlastní zkušenosti a dle vlastních rodičů). Mě tatínek dal na lední hokej. A díky tomu se celý můj život motá kolem sportu. Dokonce i svoje nejlepší fotky jsem udělal ve sportovním prostředí. Do 5. třídy jsem stihnul vystřídat několik sportů, než jsem přibližně v roce 92/93 zakotvil u pozemního hokeje (prosil bych neplést s jakoukoli obskurní odnoží hokeje včetně florbalu). Překvapivě i přesto, že mám tátu sparťana, se celý můj sportovní život odehrával na Slávii. Až do roku 97, protože to jsem si po výletě do Itálie a do aquaparku pořídil zlomený krční obratel a díky němu definitivně vozejk. Absolvoval jsem několikaměsíční pobyt v nemocnici a následně v rehabiliťáku v Kladrubech.

„Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu.”

Ale v 15 se vám život v podstatě zas tak moc strašlivě nezmění. Pořád musíte dodělat školu a pořád musíte poslouchat rodiče. Ještě že jsem je poslouchal. Díky nim se mi otevřel úplně nový svět. Svět sportu s handicapem. Už dřív jsem matně tušil cosi o vítězi z Barcelony v hodu oštěpem Štefanu Dankovi a díky tomu, že jsem se pohyboval na Slávii, tak i o Kateřině Coufalové, která tam tehdy plavala a stala se nejmladší vítězkou Paralympijských her v Atlantě. Ale do té doby jsem se spíš zajímal o to, jaká je nová hokejka a jestli mi už nepřišla pozvánka do repre do 18 (přišla).

Vždycky jsem měl velmi kladný vztah k vodě, přeci jen se na mě podepsala naše chata u Sázavy. A dokonce jsem se jednu dobu věnoval vodnímu pólu, což byl sport, který jsem zdědil po bráchovi. Proto jsem se chtěl do vody co nejdřív vrátit. Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.

Nebýt toho, že se rodiče potkali s Janem Nevrklou, asi bych se učil dlouho plavat sám a nakonec bych skončil u úplně jiného sportu. Bylo to pro mě osudové setkání. Vlastně to byl čtvrtý Jan, který zásadně ovlivnil můj život. První byl Jan Lucemburský, miláček mojí maminky. Druhý byl Jan Werich, oblíbenec tatínka. Třetí byl Jan Saudek, i když v době, kdy jsem se s jeho fotografiemi setkal poprvé, jsem netušil, kdo je jejich autorem. Čtvrtý Jan způsobil, že jsem se vrátil k plavání a začal jezdit po závodech. V mém životě byl 10 let.

Začít sportovat s handicapem nepatří mezi nejjednodušší. Naštěstí už byla kolem Honzy vytvořená skupina závodních plavců v čele s Martinem Kovářem. Všechno bylo díky tomu jednodušší. Jak se obléknout, jak si vlézt do vody atd., to už někdo vyzkoušel přede mnou. Potkal jsem spoustu lidí, které dodnes v podstatě bezmezně obdivuju. Jiří Kadeřávek, podle mého názoru největší Frajer, který kdy vyhrál paralympijskou medaili. Člověk, který kvůli rannímu tréninku na Strahově vstával v 5 ráno, aby se stihnul oblíct a dojet z Černého Mostu (nejdelší časovou položku tvořilo oblíkání). I když s plaváním už přestal, pořád je aktivní sportovec, jezdí na handbiku a hraje za Pražské Roboty wheelchair rugby.

Zkuste si v takovém prostředí stěžovat, jaká jste chudinka, že máte vozejk a něco nemůžete…

„Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.”

A tak jsem se dostal do prostředí vrcholového paralympijského sportu. I když srovnat tehdejší trénink s tím, jak trénuju dneska, moc nejde. Objemy mých uplavaných kilometrů se zvětšily, tréninková zátěž je větší než dřív a podstatně jsem zrychlil. Dneska, když nejsem zrovna línej kocour, mám týdně 9 tréninků ve vodě a 4 v posilovně. To samozřejmě jen v ideální konstelaci, když ráno vstanu a odpoledne se proberu, abych byl schopen dostat se na trénink. A tak to mají vlastně všichni, kdo se věnují nějakému sportu vrcholově.

Když jsem si teď dával dohromady svoje povědomí o trénincích, sportovcích a sportu, ve kterém se pohybuji, přišel jsem na to, že už toho vlastně moc nevím. Sotva stačím sledovat nejzajímavější zprávy na specializovaných serverech. Paralympijský sport zažívá boom, jaký tu dlouho nebyl, i přes nejrůznější problémy a kauzy. Sportovat začíná stále více lidí s handicapem. Vznikají nové sporty. Když už někdo s handicapem dělá sport, zkusí jich více. Občas se stane, že basketbalista nastoupí druhý den po vítězném utkání v Brně ke sledge hokejovému zápasu v Karlových Varech a měsíc nato vyhraje Mistrovství republiky v hodu diskem. Říkám si, že to trochu připomíná dřevní doby sportsmenů před 60 a více lety. V létě tenis, na podzim veslování a v zimě lední hokej. Ale i od toho se začíná ustupovat, protože pokud chcete uspět v jedné disciplíně, nedá se dělat další sport na podobné úrovni. Maximálně jako doplňkový. Což je kupříkladu i můj problém, plavání, focení, rehabilitace, regenerace a prvopočátky rodinných povinností mi v podstatě neumožňují stihnout se věnovat dalšímu sportu, i když bych rád třeba wheelchair rugby nebo golf.

„Bylo to pro mě osudové setkání.”

Všechen sport se stále více profesionalizuje a medializuje, i ten „náš“ paralympijský. Jména jako Natalie du Toit nebo Oscar Pistorius jsou známá po celém světě. A Jiří Ježek, Martin Kovář, Běla Hlaváčková – Třebínová a Anna Kulíšková začínají být alespoň trochu známější v Čechách a na Moravě. Nejlepším příkladem profesionálního paralympijského sportovce je Jirka Ježek. Paralympijský vítěz, Mistr světa a momentálně člen profesionální cyklistické stáje. Jeho přístup k tréninku je příkladný. I to, jaký kolem sebe dokázal vytvořit tým lidí. Jako jeden z mála v Čechách dokázal ze svého sportovního úspěchu a zdravotního handicapu vyždímat maximum a to i finančně.

Nikdy jsem neuměl napsat sloh, v češtině mě zásadně zachraňovala znalost literatury a dějepisu. Matně si vzpomínám, že každý sloh musí obsahovat úvod stať a závěr. Úvod by byl tak nějak čitelný, stať je obsáhlá a zmatená. A závěr chybí dokonce úplně. Ostatně ono se to špatně nějak uzavírá, když zítra ráno vstávám na další trénink a přemýšlím nad tím, jestli bude mít paní Passerová dobrou nebo špatnou náladu. Takže kdo chce závěr, zítra v sedm na Podolí v posilovně, nebo v osm, dráha číslo 1.

Týdny Jana Povýšila

Victoria Minyazova, Řidič, Rusko

I navzdory technickému pokroku, honbou lidí za úspěchem, penězi a hromaděním majetku, existují na světě místa, kde se téměř zastavil čas. Lidé zde žijí život téměř bez stresu, jsou si mnohem blíž a jejich život tak nějak pokojně plyne. Jedním z těchto míst je i vesnice Nová Utka, kam se vydala Victoria Minyazova, aby zachytila jeho atmosféru a stále ještě přežívající venkovský způsob života. Výsledek mluví za vše a je příjemným návratem do časů pro mnoho z nás již minulých nebo leckdy ani nepoznaných. (WoL)

„Zavřela jsem oči a naslepo ukázala na mapě místo, kterým byla vesnice Nová Utka.”

Každý rok se snažím navštívit alespoň dvě vesnice či obce, abych mohla zdokumentovat jejich mizející venkovský způsob života, jelikož život v těchto zapadlých oblastech se postupně přeměňuje z venkovského na městský. Některé vesnice již téměř přešly na městský životní styl, lidé již nefarmaří a nemají zahrádky se zeleninou, přestože místo, kde žijí, je od města vzdáleno. Nejraději tam jezdím na podzim, kdy je příroda tak bohatá a variabilní, a nebe je jednoduše úchvatné.

Na začátku jsem si nevěděla moc rady, jakým směrem bych se měla vydat, jestli na východ, na sever, na západ či na jih. Poté jsem našla jednoduché řešení. Zavřela jsem oči a naslepo ukázala na mapě místo, kterým byla vesnice Nová Utka.
Tato docela velká vesnice byla založena v roce 1749 na břehu řeky Utka, která je levým přítokem řeky Čusovaja. Vznikla zde továrna na výrobu a tavení železa, nazvaná Státní továrna Utkinsky. Byla financována vládou, v roce 1758 ji zakoupil podnikatel Jaguzhinsky, který ji v roce 1778 prodal Sawu Jakovlevovi. Od té doby byla továrna spolu s vesnicí nazvána Utka Jakovlev.
Po revoluci ve 20. letech 20. století místo dostalo nový název Novoutkinsk nebo také Nová Utka. Proč Nová? Protože na řece Utka byla ještě jedna starší továrna, která byla postavena mnohem dřív. Aby se tyto dvě továrny nepletly, byly pojmenovány podle příjmení svých majitelů – Utka Demidov (po revoluci Staroutkinsk, která je situovaná zhruba 325 km proti proudu) a Utka Jakovlev (po revoluci Novoutkinsk).

„Na vesnici obvykle zůstávají starší generace, ale zde bylo možné vidět mnoho mladých lidí a dětí.”

V den, kdy jsme se do vesnice vydali, bylo zamračeno, ale obloha byla krásně podzimní, a když jsme se blížili k místu určení, začalo pršet, s čímž jsem vůbec nepočítala. Nejdřív jsem začala přemýšlet, jak budu fotit, když nemám pláštěnku ani kryt na foťák, ale když jsem dorazila do cíle, tak déšť naštěstí ustal. Dorazili jsme do městečka Pervouralsk, ze kterého měl být do vesnice už jen kousek, ale vyklubalo se z něj opuštěné místo, a cesta, která měla podle mapy vést do vesnice, byla uzavřená. Opět jsme byli ztraceni. Po chvilce jsme zahlédli auto a rozhodli jsme se ho sledovat. „Cesta“ vedla lesem, ve kterém bylo logicky po dešti plno bláta, kořenů stromů a kamenů, a z naší cesty se tak rázem stala cesta necesta. Nakonec jsme z lesa vyjeli a zeptali se místních na správný směr. Cesta, kterou nám ukázali, vedla nádherným jehličnatým lesem.
Za 2 hodiny jsme dojeli do vesničky Nová Utka.
Při příjezdu do vesnice mne jako první věc padla do očí konstrukce kostela, na němž pracovali nejenom dělníci, ale také jeptišky a věřící. Myslím si, že to bude nádherný kostel. Zanechali jsme auto blízko staveniště.
Vzduch byl čistý a nad poli se místy po dešti držela mlha. Místní obyvatelé reagovali na focení zvědavě. Čekali jsme, že reakce budou nepřátelské, opak byl pravdou. Na vesnici obvykle zůstávají starší generace, ale zde bylo možné vidět mnoho mladých lidí a dětí, což je jistě dobré znamení pro budoucnost tohoto místa.

Tato vesnice je opravdu skvělým místem s širokou vlnící se řekou a úrodnými poli. Nejsou zde již žádné staré budovy, pouze domy ze sovětské éry tvoří architekturu místa. Téměř v každém hospodářství mají krávy, husy, kuřata a kohouty. Většina z nich se dokonce volně prochází po vesnici. Dříví, připravené na zimu, je na složené na hromádkách. Vesnice byla velká a opravdu nádherná, nicméně jsme nemohli vidět vše. Na podzim se stmívá dřív a my jsme museli odjet před setměním.
Začalo poprchávat, ale to už jsme byli v autě na dlouhé cestě domů za doprovodu Beatles a Vysockého.

Týdny Victorie Minyazove

Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika

Když venku začne mrznout a zem se zahalí do sněhového závoje, nastává ten správný čas pro domácí zabíjačku. Tato stará česká tradice probíhá většinou v období od prosince do března a je to téměř společenská událost, která se v mnoha rodinách řadí svojí důležitostí mezi oslavy narozenin, vánoční svátky apod. Jednou z rodin, u kterých se zabíjačkové hody dosud drží, je i rodina Prčíkových, která je mnohým z vás jistě známá z týdnů Zdeňka Dvořáka. A jelikož je tradice domácích zabíjaček pomalu na ústupu, za čímž stojí především finanční a asi také i časová náročnost, máme nyní jedinečnou možnost přenést se na dvůr Prčíkových a vychutnat si dosyta vše, co je s tímto aktem spojené. Než se tam ale spolu podíváme, rádi bychom upozornili na to, že některé záběry nemusí být vhodné pro slabší povahy. Zároveň dodáváme, že péče, která je domácímu prasátku věnována, a i samotný proces popravy, který je v tomto případě rychlý a téměř bezbolestný, mluví v porovnání s velkochovy ve prospěch českých domácích zabíjaček, které jsou ve světě považovány za týrání zvířat a kvůli tomu odsuzovány. (WoL)

Rok co rok se v létě vydávají hospodáři koupit odrostlejší sele. Několik měsíců o něj den co den pečují. Krmí zbytky z kuchyně, brambory, řepou, máčeným chlebem, šrotem či dokonce kozím mlékem. Prasátko roste a roste, má často velmi silný apetit a jeho váha se začíná přibližovat 200 kilogramům. Jak váha přibývá, začíná se i blížit zima a právě v tuto dobu začíná období tradičních zabíjaček. Vesnická tradice, která se stále častěji vytrácí z dvorů hospodářských stavení. Prý se nevyplatí o prase mnohdy více jak půl roku starat. Raději si lidé kupují maso v obchodě. Přitom zabíjačka patří k tradicím venkova, kdy se sejde celá rodina a mnohdy se tento den řadí ke stejně významným, jako jsou např. vánoční svátky. Přesně tak je tomu i u Prčíkových z vesnice Slup na Znojemsku, kde se zabíjačka koná každý rok.

Termín, kdy se má tento den uskutečnit, plánují Prčíkovi několik týdnů dopředu. Vždy se koná na přelomu listopadu a prosince v sobotu. Je nutné se nejdříve zeptat rodinného řezníka, který je otázkou úspěchu. Nejde o to pouze prase porazit a poté rozporcovat, ale také připravit a ochutit laskominy jako jitrnice, tlačenka či jelítka.

Den před zabíjačkou se poprvé zatopí pod kotlem s vodou. Než začne voda vřít, je již dvůr důkladně vyklizen, zameten a přineseny troky na prase a další potřebné pomůcky. Vydrhnou se stoly, nanosí dříví ke kotlům, dopustí chybějící voda a prase dostane místo dalšího krmení jen vodu.
Je sobota ráno, ještě hluboká tma, když pan Prčík vstává, aby šel zatopit pod kotli a v kamnech v kuchyni. Musí se do obchodu pro několik bochníků chleba a pro několik desítek rohlíků, které se používají do jitrnic. Začíná svítat a s přibývajícím časem se sjíždí i rodina. Auta před domem přibývají a to i s autem pana řezníka. Na dvoře je asi patnáct lidí s věkem od 3 až 85 let. Je osm hodin a řezník je připraven. Je nutná domácí slivovička na zahřátí. Nastává okamžik, který nemá rádo mnoho lidí z vesnice ani po tolika letech. Jde se do chléva pro prase. Pěkně v poklidu se vyvede ven, kde na něj čeká osudová rána. Zažívá stres a bolest jen po kratičkou dobu. Je to šílený rozdíl oproti porážení na jatkách. Začíná náročná a špinavá práce.

Je nutné prase zalehnout, což je celkem náročná a nebezpečná práce pro několik chlapů. V ten okamžik se již chytá krev z proříznutého hrdla, která se okamžitě míchá do předem uvařených krup na budoucí jelita a černou polévku, tzv. prdelačku. Je nutné prase naložit do trok, posypat kalafunou a opařit. Vzít tzv. zvonky a z celého prasete sedřít hrubé štětiny. Je to nepříjemná práce pro několik chlapů ponořených do páry čpící kalafunou a sedřenou kůží. Prase se pověsí a poté je už práce hlavně na řezníkovi. Prase vyvrhnout, rozporcovat. Během této doby je čas na další štamprličku slivovice, svařeného vína, kousek bábovky či lahvičku Plzně. Právě pivo Pilsner Urquell ukazuje den výjimečnosti. Pan Prčík nechodí do hospody a pivo kupuje jen občas a právě pivo z Plzně je součástí nejvýznamnějších dní v roce.

„…zabíjačka patří k tradicím venkova, kdy se sejde celá rodina a mnohdy se tento den řadí ke stejně významným, jako jsou např. vánoční svátky.”

Práce začíná pro ženy v kuchyni. Smaží se mozeček, který patří mezi první čerstvou pochutinu ze zabíjačky. Začínají se připravovat výpečky a kotel, ze kterého jdou oblaka páry, je plný ovaru. Konečně se na dvoře rozpíná libá vůně. Zabíjačka se v tuto dobu stává pro většinu již spíše zábavou. Je však nutné pohlídat ovar či již začít připravovat podkožní tuk na škvaření a tak je sice veselo, ale je nutné stále pracovat. Jakmile řezník rozporcuje maso, pouští se ihned do čištění střev, které se používají na jitrnice a jelita. Zkušení začnou tzv. špejlovat pročištěná střívka. Opouští se dvůr a přechází se na verandu, kde se začínají připravovat tradiční zabíjačkové speciality. Práci rozděluje zkušený řezník a tak se mele, míchá, ochucuje, no prostě pravá zabíjačková alchymie toho, jak udělat ty nejlepší jitrničky, jelítka či tlačenku. Čas plyne, slivovička se z litrové láhve vytrácí, až nastává chvíle, kdy se musí donést láhev druhá, všude cítíte vařené maso a máte mastné ruce. Vládne pohoda a veselá zábava.

„Nutí vás to vzít si krajíc chleba a znojemské okurky, pár teplých škvarků osolit a vychutnat si je.”

Jednou z posledních věcí, co se ten den udělá, je uvaření jitrnic a jelítek. Nechají se vychladit za důkladného dozoru kvůli mlsným kočkám. Pokud je dostatek času, je ta správná doba na škvaření sádla. Do kotle se dají kostky podkožního sádla a začíná se za pravidelného míchání škvařit. Pomalu přibývá vyškvařeného tuku a kostky sádla se postupně vyškvaří ve vlastní šťávě. Po několika hodinách míchání a přikládání pod kotlem začínají škvarky zlátnout. Neustále se ubírá vyškvařené sádlo, až nakonec získají škvarečky tu správnou barvu. Nutí vás to vzít si krajíc chleba a znojemské okurky, pár teplých škvarků osolit a vychutnat si je. I když jste ten den mnohonásobně překročili přípustnou dávku tuků, prostě neodoláte. Je již tma, práce pro tento den končí. Ještě druhý den jí bude spousta. Naložit maso na uzení, rozložit maso a zamrazit je, uklidit dvůr a potřebné věci. Právě po setmění se připraví výslužky pro všechny, kdo ten den podaly ruce k dílu a pomalu se rozjedou domů. Nikdo nemá náladu dlouze ponocovat a popíjet. Druhý den, byť je neděle, čeká celou rodinu ještě mnoho práce. A tak to chodí u Prčíkových každý rok. I letos! Prase jménem Vašek mělo už skoro 200 kg a den kdy se sešla celá rodina, se nedávno uskutečnil.

Týdny Zdeňka Dvořáka

Fotografie: Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko

V říjnu obletěla celý svět zpráva o úniku jedovatého kalu z hliníkárny ve městě Ajka na západě Maďarska. Celá oblast se rázem zbarvila do červena a katastrofa, o které Maďaři tvrdí, že je nejhorší ekologickou katastrofou v historii jejich země, si vyžádala i několik obětí na lidských životech. Obce, které neštěstí postihlo nejvíce, se jmenují Kolontár a Devecser. Díky Juraji Suchardovi máme možnost se na postižená místa znovu podívat a uvědomit si, jak bezohledně se chováme k životnímu prostředí a jak snadné je obrátit něčí pokojný život v čiré zoufalství. Nechceme tu nijak moralizovat, každý si může tuto katastrofu přebrat po svém. Jenom bychom rádi upozornili na to, jak ničivé může být lidské konání a že za spoustu přírodních katastrof, které se v poslední době na světě dějí, může pouze člověk. Příroda je silným soupeřem, který nám jen tak něco nedaruje a vybere si jistě i svou daň právě za ekologickou katastrofu v Maďarsku. (WoL)

V pokojné pondelkové popoludnie vyrušil ľudí v maďarských dedinkách v okolí hlinikárne v oblasti Ajky únik červeného kalu z dvoch obrovských odkalísk. Odpad vznikajúci pri produkcii oxidu hlinitého – suroviny potrebnej na výrobu hliníka. Návšteva okolitých postihnutých dedín týždeň po ekologickej havárii sa vyrovnala pohľadu na katastrofický veľkofilm. Až na to, že to nebola „virtuálna prechádzka“, ale reálny pohľad na ničivý červený „poťah“ krajiny. Prázdne domy, zničené autá, vojaci, červený kríž, dobrovoľníci… a ľudia neprítomne hľadiaci do červenej budúcnosti. Vlhký a štipľavý zápach zaťažoval pľúca, oči a zachádzal pod nechty.

Pohľad na túto skazu by zasiahol aj psychicky odolného jedinca. Pohodené detské hračky, pováľané stromy, mŕtve zvieratá, povybíjané okná, zničené autá a červený lem na domoch skoro vo výške dvoch metrov. Nešťastní ľudia zachraňujúci pár posledných použiteľných vecí z domovov. Pocit, že sa už možno nikdy nevrátia do svojich obydlí je zničujúci a mnohí si zakrývajú tvár dlaňami, sú unavení a bezradní. Kráčame k domu, kde nám babička so zlomeným hlasom opisuje o čo všetko prišla a ako dlho robila kým mala tento „komfort“, o ktorý behom chvíľočky prišla. Na rímse niekto zapálil sviečky a medzi ne položil „červený“ kríž. Neostalo im nič… iba viera.

„Vlhký a štipľavý zápach zaťažoval pľúca, oči a zachádzal pod nechty.”

Ľudia sa pohybujú s rúškami na tvárach, v hrubých gumených rukaviciach a gumených čižmách. Vojaci pripomínajú mimozemšťanov gestikulujúcich jednoznačné pokyny. Všade vládne dusivé ticho. Všetky slová … sú vlastne zbytočné.

Stojíme pred domom, kde z dvora odčerpávajú odporný červený kal. Žena s hlavou spustenou medzi plecami mlčky pozerá na svoj dvor… ŽIVOT sa už do týchto miest možno nevráti. Vraj nič nehrozí, ale ľudia sú skeptickí. Katastrofu považujú za druhý Černobyľ. Vzhľadom na množstvo vyliateho červeného kalu to znamená, že do životného prostredia mohlo uniknúť až 50 ton arzénu. V odobratej vzorke vody z kanála v obci Kolontár bol obsah arzénu 0,25 miligramov na liter, čo je hodnota 25-krát vyššia, ako je jej povolený limit v pitnej vode.

O obetiach a zranených je ťažko hovoriť. Počet zranených prevýšil číslo 120 a mŕtvych číslo 4… Ostáva len dúfať, že sú to čísla konečné… O počte zranených, ktorých to zasiahlo psychicky je škoda hovoriť. Číslo by sa určite rovnalo minimálne počtu obyvateľov celej postihnutej oblasti. Priamo sme to nezažili, no aj pocity po týždni sú neopísateľné. Smútok a obavy z budúcnosti sa dajú čítať nielen v očiach zúčastnených.

„Neostalo im nič… iba viera.”

Na parkovisku, pri niečom čo bolo kedysi parkom, stojí ťažká vojenská technika a vojaci s hadicami v rukách, snažiac sa zbaviť krvavého sfarbenia kolegov, záchranárov a vozidiel. Červený svet sa umyť nedá. Všetko čo tam bolo a bude je nezvratne kontaminované. Niekoľko domov zbúrali, a život sa do oblasti bude vracať len ťažko. Stratená dôvera v bezpečnosť je v nenávratne.

Počasie ovplyvnené globálnym otepľovaním, ktorému v nemalej miere pomáhame, nás bude každým rokom prenasledovať viac a viac. Životný štýl a „vymoženosti“ 21.storočia nás usvedčujú zo zodpovednosti za stav našej zeme a prudkých klimatických zmien. Čo zanecháme svojím deťom ? Čo ešte čaká nás ? Kedy vybuchnú ďalšie časované bomby ? Kedy sa začnú kompetentní zodpovedať ? A aj keď vinu priznajú čo sa tým vyrieši ? Nič… ostane len nevyplniteľné prázdno, ktorému nevieme zabrániť…

Text: Monika Suchardová, Mateřská dovolená, Slovensko

Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika

Jaké to je být na mateřské dovolené? Jaké to vůbec je být matkou? Co při tom ženy cítí a jak zasahuje samotná existence dítěte do jejich vlastních potřeb? Jak tráví volný čas, kdy uložily dítě ke spánku a mají alespoň chvilku sami pro sebe? Cyklus fotografií Zuzany Bobovníkové, která si mateřskou dovolenou sama prošla, boří stereotypní představy o matkách, které o nich máme zažité. Její netradiční pohled na ženy a styl, jakým je zachytila, dokazuje, že i ony jsou lidské bytosti, které mají své malé neřesti, potřebují občas „vypnout“, ale rozhodně to neznamená, že by byly špatnými matkami. Naopak. Z každé fotografie je více než patrné, jak své dítě (děti) milují a že mateřská láska je bezmezná. (WoL)

Predstavujem Vám dokumentárny cyklus Matky, ktorý som fotila počas mojej materskej dovolenky. Toto obdobie bolo pre mňa- ako ženu aj fotografku- zvláštnym a určitým spôsobom aj iniciačným obdobím. Bolo to obdobie sebapoznávania a extrémnych emócií, či už pozitívnych alebo negatívnych. V tomto období som sa, okrem iného, aj začala vzdelávať v oblasti fotografie a po prvý krát som mala potrebu prostredníctvom fotografie sformulovať a prezentovať názor na určitú tému a tou témou bolo vnímanie matiek na materskej dovolenke – a tým aj mňa – okolím.

Všetky fotenia prebiehali v súkromí každej z fotografovaných žien. Po rozličných pokusoch v interiéroch a exteriéroch som dospela k názoru, že domáce prostredie poskytuje fotografovaným najväčšiu mieru súkromia a intimity a zároveň umožňovalo a podporovalo čoraz jasnejšie sa črtajúci zámer a to – nafotiť matky bez detí, ale tak, aby po zhliadnutí súboru bolo zrejmé, že všetky fotografie majú niečo spoločné.
Lezecká stena na chodbe patrí kamarátke a športovkyni, slovenskej olympioničke v akrobatickom lyžovaní, s ktorou som strávila dlhé roky v popradskom gymnastickom oddielu…

Fotka s kockami vo vani je o žene, ktorá roky závodne plávala, miluje vodu a jej syn zasa kocky…

„Je to diktát o tom, ako by sa „správna“ matka mala a nemala chovať.”

Fotenie bolo v určitom zmysle aj spoločenskou udalosťou, dôvodom na stretnutie. Niektoré ženy boli moje blízke priateľky, veľa som o nich vedela, poznala som ich koníčky, radosti a starosti. Iné som poznala len z detského ihriska a trvalo určitý čas, kým som si získala ich dôveru a fotoaparát im prestal vadiť. Situácie na fotkách nie sú samoúčelne, sú súčasťou príbehu každej ženy.

Cigaretka vo vani vyplynula z rozhovoru, kedy si kamarátka povzdychla, že najlepšia časť dňa je, keď večer uloží deti do postele, napustí si vaňu a zapáli si, že je to dokonalý relax…

„…domáce prostredie poskytuje fotografovaným najväčšiu mieru súkromia a intimity…”

Rola matky priniesla do môjho života veľké a nepredvídateľne zmeny. Zdieľanie a konfrontácia mojich pocitov s pocitmi mojich kamarátok a známych, ktoré tiež boli matkami, mi veľmi pomáhalo. Myslím, že všetky spoločenské stereotypy – negatívne aj pozitívne – týkajúce sa materstva, sú pascou pre matky samotné. Je to diktát o tom, ako by sa „správna“ matka mala a nemala chovať. Deti priniesli do môjho života veľké zmeny a ich stopa vo mne navždy zostane. O tom sú aj moje fotky. Deti sú stále s matkami, aj keď s nimi vlastne nie sú, ich existencia je zrejmá aj v ich neprítomnosti…

Týdny Zuzany Bobovníkové

Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika

Akrobatická čísla, při kterých se člověku tají dech, exotická zvířata, která provádí kousky, nad kterými zůstává rozum stát a všudypřítomný klaun, který vyvádí jednu lumpárnu za druhou a získává si tak přízeň celého publika. To vše a ještě mnohem víc můžeme zažít při návštěvě cirkusu, magickém místě, které láká nejednu dětskou dušičku. Ať už patříte mezi ty, co obdivují či naopak zatracují umění těchto kočovných společností, jedno se členům cirkusových rodin upřít nedá – jejich životy provází stěhování se z místa na místo, každodenní dřina a poslušnost, která se týká nejenom jich, ale také jejich zvířecích mazlíčků, přičemž jedinou odměnou je jim potlesk a šťastný výraz ve tváři obecenstva, které je leckdy krutým soudcem. Jak to v takovém cirkuse chodí, se rozhodl zjistit Zdeněk Dvořák, který se se svým fotoaparátem vydal k jedněm z nejlepších – setkal se samotným principálem cirkusu Jo-Joo a připravil pro nás úžasnou reportáž o životě těchto kočovníků. (WoL)

V době starověkého Říma byly mezi největší události řazeny souboje gladiátorů. Ti bojovali v aréně Colosea na život a na smrt pro pobavení lidu. Aby byla zábava ještě větší, byly v aréně kromě bojovníků také lvi či tygři. Když se přesuneme o mnoho staletí dále, najdeme gladiátora v aréně úplně jiné. V aréně cirkusového šapitó. Tento gladiátor však není otrokem, nebojuje o svůj holý život, ale je principálem cirkusu Jo-Joo. Baví lidi stejně jako před staletími, ale tentokrát již ne svým bojovým uměním, nýbrž uměním přátelství s šelmami, které by jej mohly jediným kousnutím usmrtit. On nám však dokazuje, že i takovéto přátelství existuje.

„Tento gladiátor však není otrokem, nebojuje o svůj holý život, ale je principálem cirkusu Jo-Joo.”

Cirkus jako takový přitahuje návštěvníky po stovky let. Dříve se jednalo o malé kočovníky, kteří svým uměním bavili lidi při svých cestách a jako doplněk je doprovázela i zvířata. Největší boom cirkusů nastal v devatenáctém století. Cirkusové stany se zvětšovaly, přibývala exotická zvířata a asi nikdo z nás by si nedokázal představit tu dřinu a námahu, jakou museli dřívější cirkusáci denně odvézt. Než se přeprava soustředila na železnici, přepravovalo se vše potřebné pomocí koňských povozů. Cesty o několika desítkách kilometrů trvaly mnohdy i několik dní. Kolem cirkusu se pohybovalo i mnoho řemeslníků a ošetřovatelů zvířat, což se dnes v žádném cirkuse nevidí. Už tehdy se vytvářelo pouto k tomuto způsobu života, které u některých rodů můžeme počítat na více než deset pokolení. Řemeslo se dědilo z generace na generaci a zůstali ti nejlepší. Cirkusové rodiny z českých zemí patřili ke světové špičce a komunistický režim v padesátých letech téměř vše zničil. Z hrdých majitelů nádherných šapitó a zvěřinců se ze dne na den stali obyčejní lidé, kteří pokud chtěli u cirkusu zůstat, nezbývalo jim nic jiného než být pouhý zaměstnanec. Mnoho skvělých drezérů a artistů se rozuteklo do světa, kde sklízeli obrovské úspěchy.

Po roce 1989 se mnoho rodin vrátilo ke svému původnímu způsobu života. Založily se cirkusy, které navazovaly na historii dávno minulou nebo začaly historii od nuly. Je nepředstavitelné, že v zemi, jakou je Česká republika, je cca 30 cirkusů a kupodivu na Slovensku není jediný. Je zvláštní, že se takový počet uživí. Narozdíl od zemí jako je Německo či Francie nespadá cirkusové umění pod odbor kultury, a tak nepřispívá stát jedinému cirkusu ani korunu. Každý principál tak není pouhý cirkusák, ale musí být také zdařilý obchodník a manager. Bez zaplněného šapitó totiž cirkus neuživíte. Už jenom tím, že cirkus dorazí na nové místo, má vydání ve výši několika set tisíc za nájmy, náklady na dopravu, krmení, veterinární kontroly, energie či obnovu vybavení.

Ne každý cirkus však dělá svému poslání dobré jméno. Na absolutní špičku se dostaneme, když již zmiňované číslo 30 cirkusů vydělíme 10. Mezi ty nejlepší patří i cirkus Jo-Joo. Čím to je? Když půjdete kolem místa, kde stojí šapitó, připomíná Vám to normální cirkus, jakých je mnoho. Změnu však najdete v lidech okolo něj. Rodina Joových navázala v roce 1990 na historii cirkusu Jadran, který byl v roce 1952 znárodněn. A od svých začátků se jim daří naplnit krédo principála Jaromíra Joo „Cirkus je poslední romantika na světě“. A věřím tomu, že on si jí užívá plnými doušky. Právě pricipál je člověk, který miluje vše živé a zejména kočkovité šelmy. Pravidelně se mazlí s pumami, levhartem či tygry, které se mu daří neuvěřitelným způsobem rozmnožovat a zachraňovat tak ohrožený druh tygra usurijského. Není výjimkou vidět jej na vycházce kolem cirkusu s tygřicí či jak se mazlí před karavanem s pumou na lehátku. „Lev je sice král zvířat, ale tygr je šlechtou a puma, ta má nejkrásnější oči na světě.“ To jsou slova pana Jaromíra, za kterými si stojí. Další z důvodů je i angažmá artistů ze zahraničí. V dnešních českých cirkusech se pohybuje hlavně rodina majitele, kdy např. sám principál vystupuje s několika artistickými čísly, drezůrou zvířat a ještě během přestávky prodává párky v rohlíku. Každý se živí jak může, ale nejde vše dělat s minimálním počtem lidí. Přijde např. úraz a najednou přijde cirkus o část vystoupení. V cirkuse Jo-Joo je to jiné. Hadí žena pochází z Mongolska a pyšní se oceněním ze světového cirkusového festivalu z Monte Carla, dále jsou v angažmá např. Bulhaři. V případě problémů mají v programu několik záloh, a tak diváci o nic nepřijdou.

„Cirkus je poslední romantika na světě.”

Cirkus není jen krása. Divák přijde a vidí barevné šapitó, svítící často na okraji šedi sídlišť větších měst. Přivítají vás v krásně zdobených uniformách, ve kterých připomínají carské důstojníky, a pak vejdete do tmavého šapitó, kde se nemůžete dočkat atraktivní podívané. Klaun prodává balónky, všude voní popcorn či cukrová vata. Usadíte se a vychutnáváte tu krásu. Na několik hodin vypadnete z každodenních starostí a po přestávce necháte vyfotografovat své dítě s tygrem či jej necháte svézt na poníkovi. Poté se vracíte do svých domovů plni zážitků a máte radost z emocí vašich dětí. Pro lidi kolem cirkusu je to součást velké námahy. Vystoupení je jen třešnička na dortu, kdy vše musí fungovat tak, jak má. Při změně místa končí poslední vystoupení povětšinou nedělí odpoledne. Od té chvíle nastává šílený shon a stres. Kdo „bourá“ poprvé je z toho totálně zmatený. Systém pochopí až po několikátém bourání a stavění. Často do hluboké noci mizí kousek po kousku šapitó, zvěřinec, uklízí se a odváží odpady či hnoje. Pár hodin spánku a poté namáhavý přesun na další místo, který začíná v brzkých ranních hodinách. Příjezdem začíná opět veliká dřina trvající i několik desítek hodin. Takto to běží týden co týden a pouze ve velkých městech se cirkus zabydlí na více dní.

Cirkus také spojuje mnoho životních osudů. Není to pouze o principálovi a jeho chloubě ve formě krásných zvířat, kterými by si plnil svůj sen o romantice. Jsou to i osudy obyčejných lidí, kteří se kolem cirkusu točí. Proč se vydají na dlouhou a namáhavou pouť s cirkusem bez svých blízkých? Mnohdy mají zajímavé životní osudy a cirkus jim možná dává zapomenout, možná si plní sen cestovat s cirkusem a poznávat nová místa.

Lidé přicházejí a odcházejí, ale cirkus stále žije ve svém romantickém světě, který je o snaze posunout hranice lidských možností, touze po kráse, dokonalosti, odvaze a taky touze po štěstí. To se plní i v cirkuse Jo-Joo rodiny Joových. A jak říkají, vyprodané hlediště je tou největší odměnou a důkazem, že naši představu o cirkuse děláme dobře.

Týdny Zdeňka Dvořáka

Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko

Žijí vedle nás a přesto jakoby si žili ve svém vlastním světě. Komunita je pro ně vším, vyloučení z jejího středu by jistě těžce nesli. Chrání si své soukromí a mají pověst problémových obyvatel, se kterými se nedá vyjít, a proto se jim jejich sousedé raději vyhýbají. Řeč je o Romech, kteří kdysi dávno z neznámých důvodů opustili Indii a vydali se směrem do Evropy, kde se následně usadili a přijali ji za svůj nový domov. V očích mají divokost a touhu po dobrodružství. Jak ale doopravdy žijí? Co je trápí a jak to vypadá u nich doma? O tom všem je dnešní reportáž Juraje Suchardy, který se se svým fotoaparátem vydal na místa, kam je většinou přístup “bílým” odepřen.

Sociálna oblasť nie je mojou silnou stránkou. Až keď moja manželka nastúpila na vysokú školu, zaoberajúcou sa týmto predmetom, nechtiac som nazrel hlbšie. Správna chvíľa prišla pred nedávnom, keď sme sa dostali do komunitného centra neďaleko Košíc. Privítal nás mladý muž – Róm, spolužiak. Po krátkom rozhovore sme sa vydali na exkurziu, zas z môjho pohľadu, za hranice možností. 

Cestou do osady sa dozvedám o klasických problémoch financií, nepochopenia, nedostatku podpory, neochoty vládnej moci, ale aj o snoch, túžbach a snahe niečo na tejto zemi zmeniť. Pôvodne som chcel zdokumentovať Week of Life jednej matky z osady, ale mentalita a strach z neznámeho im (a ani mne) to nedovolil.

Keď sme sa dostali na rázcestie smerom do osady, priznám sa mal som aj obavy, bol som nedočkavý, ale hlavne som vôbec nevedel do čoho idem. Hlavne že sme mali sprievodcu, pretože inak by som sa tam stretol skoôr s neochotou ako vrúcnym prijatím. Hneď som sa aj dozvedel ako jeden fotograf prišiel v osade o svoju výbavu.

Zaviedol nás do maličkého “domčeka”, ktorý bol postavený z rôznych tehál, strecha bola ani neidentifikovateľná, poprikrývaná pneumatikami, všade dookola špina a kopa kupodivu spokojných a veselých detí. Asi 35 ročná žena nás privítala bezzubým úsmevom, ale o to srdečnejšie. Postavila do radu svojich 10 detí. Na mená si nespomínam, ale vek bol od 9 mesiacov až po 15 rokov. Od nášho sprievodcu sa dozvedáme, že si dala ako jedna z mála vnutromaternicové teliesko, lebo viac detí by už určite neuživila. Hlavne v domčeku o rozlohe 9m2. A to aj napriek faktu, že aj byty nižšieho štandardu podľa vyhlášky NR SR 259/2008 musia mať najmenej 12m2 na uživateľa a minimálne 6m2 na každého ďalšieho. Úžitková plocha menšieho bytu musí byť najmenej 15m2. O luxuse záchoda, kúrenia a prívode pitnej vody ešte len snívajú, no napriek tomu sú deti čisté, obuté a učesané. Pozýva nás na návštevu a núka čajom.

„O luxuse záchoda, kúrenia a prívode pitnej vody ešte len snívajú, no napriek tomu sú deti čisté, obuté a učesané.”

Vstupujeme do pekného príbytku, na počudovanie a v rozpore s mojou predstavou, uprataného a čistého. Postele úhľadne ustlané, na poličke uložené poháre uškami otočenými k oknu, pyžamá uložené na kraji postele a na peci “buble” polievka. Naša malá sa rozplakala a tak ju musela manželka vytiahnuť z kočíka – na čo celé osadenstvo zhíklo s otázkou „Aj bieli majú deti?!” a nakojiť ju priamo v domčeku. Uvedomili sme si, ako sa máme skvelo a pobrali sme sa ďalej. Rozhovorom po ceste sa dozvedáme o spoločenstve ako takom. Pýtam sa prečo decká nie sú v škole a odpoveď znie: „To staršie dievča už povinnú školskú dochádzku ukončilo, čaká sa na ženícha. A mladšie čakajú až na poobedňajšie vyučovanie, pretože miestna škola nemá kapacitu na to, aby všetci chodili doobeda a fondy stále nie sú schválené, hoci projekt už pár rokov čaká.” Na moju otázku – prečo majú toľko detí, dostávam pár zaujímavých odpovedí: „Nerozumejú pojmu antikoncepcia, nedostatočná osveta, nezáujem aj zo strany majoritného obyvateľstva – napr. zriadením sociálneho pracovníka, ktorý by bol v nemocnici a rodičkám by všetky možnosti vysvetlil (antikoncepcia, sterilizácia).” „Veď napr. v roku 1972 dostávali rómske ženy vzhľadom k vysokému podielu nezdravej populácie, za rozhodnutie sterilizácie akúsi “odmenu”, ktorá mala nahradiť pobyt matky v nemocnici, no vyvolalo to nepriaznivý ohlas za hranicami ČSSR.”

Pýtam sa na spolunažívanie rodín, priateľov, detí. Manželka musí byť 100% verná, inak je vyvrheľom spoločnosti. Naopak, neveru muža musí tolerovať. Ak ich niekto nahnevá, vedia sa dlho ozajstne hnevať, no o to srdečnejšie je uzmierenie. Vchádzam do ďalšieho príbytku. Je väčší ako ten predtým a nad vchodom sa týči veľký satelit. V dome je čisto a na posteli pije mlieko asi ročné dieťa.

Ďalšia zastávka je v maringotke. Tu je už ale cítiť úplnú chudobu. Z peňazí, ktoré dostanú, nakúpia ryžu, múku, zemiaky. Deti jedia hlavne posúchy pečené na pieckach, ktoré sú vo väčšine domov. Komunitné centrum dohliada na papierovačky z úradov, na to aby rodičia detí, ktoré sú v detských domovoch, ich navštevovali, na projekty, pomoc v núdzi, lebo väčšina má ukončenú len povinnú školskú dochádzku, takže sú nesamostatní pri vybavovaní, organizovaní prác v osade, dodržiavanie školskej dochádzky. A všetky tie dôležité veci, na ktoré oni sami nestačia.

„Manželka musí byť 100% verná, inak je vyvrheľom spoločnosti. Naopak, neveru muža musí tolerovať.”

Potrebuju lásku, citlivosť, pravidlá a mantinely, pretože sú slabí a závislí. Sú medzi nimi výnimky, no my tiež nie sme všetci rovnakí. Zmenil som pohľad, zmenil som názor. Musíme ich vziať za ruku ako deti a naučiť ich žiť, veriť, milovať a chrániť.

Autor textu: Monika Suchardová Ciprusová

Týždne Juraje Suchardy