Odjakživa mě zajímala historie fotografií. Nemyslím tím historii a vývoj fotografie jako takové, i když tam je také co se dozvědět, ale historii jednotlivých snímků, které posléze vešly či nevešly do fotografické historie! To mě bralo od samého začátku, co jsem do této branže vstoupil. Myslím si totiž, že každá, doslova každá fotografie má svou historii a může to být slavný Avedonův snímek, či jen obyčejný záběr z oslav dědečkových šedesátých narozenin.U mých fotografií vidím zajímavost příběhu hlavně v prvopočátečním nápadu. Většinou totiž u něj nestojím já, ale někdo z produkce či dokonce samotná modelka. Já jen naslouchám, co kdo kolem říká a kde se co šustne, až najednou – nápad je na světě, a pak se musí během několika vteřin začít realizovat, aby nevyprchal!
V případě této fotografie to vše začalo svetrem, ano, docela obyčejným (to jsem si ovšem já nemyslel) svetrem od firmy Benetton. V předvečer produkce jsme seděli na baru hotelu Jandia Princess na ostrově Fuerteventure s celým týmem. Já jsem si ten večer vzal na sebe tento pletený svetr zvláštně šedivé barvy, neb jsem se domníval, že mi sluší! Alespoň s tímto úmyslem jsem si ho za nemalé peníze kupoval. Přišel jsem již na večeři řádně nafouknutý asi jako v pohádce o kohoutovi a slepičce. Všichni na mě koukali, a tak jsem se domníval, že moje charisma vybudované na svetru funguje. Během večera jsem byl náležitě vtipný a všichni se neustále smáli a výborně se bavili. Odcházel jsem spát s pocitem totální satisfakce, byl jsem vtipný, společenský a ještě mě to slušelo ve svetru od Benettonu na holé tělo. No prostě, co vám budu povídat, David Bowie hadr.
Ráno jsme nasedli do produkčních vozů a vydali se směrem k větrným mlýnům do pouště. Já jsem řídil vůz, kde byla mužská část výpravy a tak se dalo očekávat, že upřímnost bude na místě. Cestou jsem se dozvěděl věci, ze kterých mě nebylo do zpěvu, natož pak do focení. Dámská část publika se totiž údajně celý předchozí večer bavila na můj účet, a to jenom proto, že svetr od Benettonu mě tak ukrutně neslušel.
Dorazili jsme na místo a já se nemohl rozjet. Focení mi nešlo a nápady se nedostavovaly. Najednou jsem nebyl tak suverénní, plný energie. Modelka, která je na fotografii, přišla ten den na řadu až jako poslední. Tak nějak jsme zkoušeli pár záběrů a já věděl, že to není ono. Ona si toho všimla, a protože mám rád suchý až černý humor, tak nejspíš podotkla následující větu: „Nemám si tedy na sebe obléci ten tvůj slušivý svetr?“ Úsměv, který následoval, mluvil za vše. Ještě před tím než jsem chtěl vyletět z kůže, jsem ji probodl očima, ale nic jsem neřekl.
Ona pokračovala: „Tak já si ho alespoň navleču jako kalhoty.“ Pak jsme se na sebe dlouze podívali a vyměnili si odpovědi. Najednou bylo všechno hrozně rychlé. Ona si navlíkla svetr na docela nahé tělo jako kalhoty a začala řádit. Válela se po zemi, dělala holubičky, skákala, až se najednou postavila na jednu nohu a druhou zvedla stejně, jako když zápasníci sumo vcházejí do kruhu. Já jsem zmáčknul posledních pár záběrů a byl konec filmu! Byl to poslední černobílý film, který jsem ten den měl s sebou na place. Jak typické pro mě! Já jsem ale věděl, že tam ten snímek je! Příště si s sebou vezmu celý šatník! Díky.