Stal som pred branou neba

Publikováno 21.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko

Rád bych se na začátku k něčemu přiznal. Jsem asi lehce přecitlivělý, miluju děti, mám rád dětský svět a jejich radosti i starosti mě dojímají. Jsem rád, když jsem jeho součástí a mohu si na chvilku oddechnout od toho světa dospělého, v jistém smyslu pokřiveného a zmateného. Když mě Jura Sucharda kontaktoval s možností uveřejnění reportáže „Stal som pred branou neba“, tak jsem měl smíšené pocity. Nevěděl jsem, zda se takové téma pro Week of Life hodí. Nicméně jsem předběžně potvrdil zájem. Pak mi Jura poslal první záběry, ze kterých jsem jako první spatřil fotografii, na které lidská ruka drží ručičku človíčka, který místo toho, aby si užíval první radosti ze života, tak prožívá svůj první velký boj. Ještě TO ani nezačalo a už TO může skončit. Ten snímek na mě velice zapůsobil a v tu chvilku jsem si uvědomil, že tato reportáž by měla mít speciální místo na stránkách Week of Life. Až mnohem později jsem si přečetl neméně důležitý text, ale úkol fotografie a její síla a dopad na vnitřní napětí jedince sehráli v tomto případě významnou roli. Adolf Zika

Neonatológia je subšpecializácia (pododbor) pediatrie realizujúci medickú starostlivosť o novorodencov, špeciálne o chore alebo nedonosené deti.

Stál som pred bránou neba… niekto vošiel dnu a iný zase zostúpil „na Zem“. Som otcom dvoch krásnych a zdravých dcér. Dôverne poznám stiesnený pocit vysokých teplôt a hoci by sa tých pár prebdených nocí dalo spočítať na prstoch dvoch rúk, zrazu vidím svet z druhej strany. Podávam ruku lekárovi – pravej ruke Boha. Z jeho očí srší neuveriteľná energia a odhodlanie. Vchádzam na oddelenie intezívnej neonatológie. MUDr. Krcho, prednosta oddelenia (pracujúci v tomto odbore od r.1989), začína popri práci svoje rozprávanie o ľuďoch, starostiach, možnostiach i útrapách a zložitosti systému.

Na oddelení pracuje tím pozostávajúci z 10 lekárov a 38 sestier, ktorí sa striedajú v štyroch smenách na dvoch oddeleniach. Sú schopné prijať 20-24 novorodencov v ohrození života. Po ich príchode a komplexných vyšetreniach potrebných na ich záchranu sa boj len začína. Počiatočné úkony pri prijatí dieťaťa na oddelenie rozhodnú nie len o jeho ďalšom stave, ale aj možných trvalých následkoch. Mnoho rodičov si ale kritický stav svojho dieťaťka nepripúšťa, napríklad pri vážnom poškodení mozgu, a v 80% žiadajú od lekárov zázraky a neuvedomujú si, že život tohto dieťaťa, ako aj jeho rodiny, bude poznačený nevyliečiteľnými následkami. Pri takej predstave mi behá po chrbte mráz a naozaj neviem ako by som reagoval v skutočnosti ja sám… Pobyt nedonoseného, ako aj rizikového novorodenca, je od dvoch týždňov až do štyroch mesiacov, závisi však od množstva faktorov.. Dieťa vážiace 2000g si už (samozrejme ak to celkový zdravotný stav dovoľuje) rodičia môžu vziať domov… Po prepustení sú detičky sledované odborníkmi v rôznych špecializovaných poradniach, sú pod dohľadom očných lekárov, ortopédov, kardiológov až po neurológov a nefrológov, no najväčší kus práce a rozhodujúcich krokov sa udeje práve na neonatológii…

„Som svedkom zázraku, keď bábätko narodené v 27. týždni nesie veľké posolstvo pre svet už len tým, že tu ostáva.“

Predčasný pôrod je ovplyvnený príliš nízkym alebo príliš vysokým vekom budúcej matky, ale istým spôsobom môže byť hrozbou aj umelé oplodnenie, pri ktorom vo väčšine prípadov hrozí viacpočetná tehotnosť. Alkohol, cigarety, drogy, nesprávna životospráva, no niekedy aj psychické problémy, cukrovka, vírusové ochorenia a ochorenia maternice zvyšujú toto riziko. V neposlednom rade sa počet rizikovo gravidných zvyšuje aj vďaka už spomínaným pokrokom medicíny: rodiť dnes môžu aj ženy, ktoré v minulosti nemali žiadnu šancu otehotnieť alebo donosiť dieťa.

MUDr. Krcho pristupuje k niekoľkohodinovému dievčatku 16 ročnej matky a ja v nemom úžase sledujem to malilinké stvorenie sotva väčšie od mojich dlaní a hoci je napojené na hadičky, no s odhodlaním bojovať. Sledujem organizovanú tímovú prácu kolektívu, akoby vykonávali bežnú údržbu domácnosti. Sú kľudní, vyrovnaní a takí silní… Všetko má presné pravidlá a postupy. Som svedkom zázraku, keď bábätko narodené v 27. týždni nesie veľké posolstvo pre svet už len tým, že tu ostáva. „Srdiečko nabieha, tlak sa stabilizuje, vracia sa farba“…. Odstránený zvyšok pupočnej šnúry a následne zavedenie dvoch katétrov cez tepnu a žilu v pupočníku rovno do srdiečka na zavádzanie výživy a liekov zabezpečí na začiatok tomuto dieťaťu všetko potrebné. …postavi sa a… „hotovo“ a ja mám pocit mierneho náznaku úsmevu. Ale je to len začiatok. Nastať môžu rôzne komplikácie, od roznych infekcií, cez septické stavy, až po krvácanie do mozgu. Doktor Krcho ma ďalej oboznamuje s procesom práce. Sledujem sestričky ako menia deťom obrie plienky, kontrolujú parametre na prístrojoch, s akou láskou berú so všetkými tými hadičkami bábätká ich matky na svoju hruď. Ktovie čo tým drobcom beží hlavou.. a čo matkám! Veď po ťažkom boji môžu konečne pohladiť svoj najväčší poklad. A čo otcovia? Prežíval som pôrod so svojou manželkou a hrozne som sa bál, ale tento nápor vydržať chce asi nobelovu cenu. Podporovať ženu – matku a nezlyhať. Veriť lekárom aj dieťatku. A pri tom všetkom sa nezblázniť.

Prístroje, nástroje, hadičky, prísne pravidlá, teplota, vlhkosť a… nádherné papučky pletené sestričkami pre tieto bezbranné stvorenia. Dozvedám sa o nedostatku prístrojov a peňazí, o potrebe ľudí s veľkým srdcom a zanietenosťou. O ťažkých chvíľach a rozhodnutiach pri záchrane bezbranných uzlíčkov, čo prišli nedočkavo na svet, ktoré rozdelia babätká na tie, čo rozšíria rady anjelov tam Hore a tie, ktoré ostanú na zemi.

„Ruky – ako nástroje Boha, pomáhajú, zachraňujú, hladia, pracujú…“

Ruky – ako nástroje Boha, pomáhajú, zachraňujú, hladia, pracujú… sú šikovné, potrebné a dômyselne vymyslené.
Ruky sestier a lekárov vyzerajú tak nežne a tie veľké dlane hladiace maličkú hlavičku… Ruky týchto ľudí sú navyše pozlátené. So súhlasom Dr. Krcha a rodičov, vám vieme priblížiť aj dôležitosť digitálnej fotografie, ktorá v niektorých prípadoch bola jediným spojením matky s jej predčasne narodeným dieťaťom… Po komplikovanom pôrode mamička zomrela a vďaka maličkému kompaktnému fotoaparátu a rutinnej dokumentácii malých pacientov pre prípad promtnej, často len virtuálnej komunikácie s množstvom ďalších odborníkov, sa mohla mamička aspoň takto na chvíľku stretnúť a zoznámiť so svojim bábätkom.

Oddelenie neonatológie je dôležitou súčasťou nemocnice. Mnoho rodičov ho nepozná a nevie, kým sa tu nedostane so svojím bábom. Dovoľte mi zoznámiť vás s rukami týchto ľudí, s ich prácou, možnosťami i nedostatkami a ukázať Vám silu týchto detí a ich chuť žiť, bojovať a vyhrávať.

Pri otázke či sa Dr. Krcho cíti ako Boh, keď sa mu darí zachraňovat niekedy aj zdanlivo neriešiteľné prípady, mi s vážnou tvárou odpovedá : „Nie. Je to vtedy, keď sa musime rozhodnúť, že šanca na život už nie je a pristroje môžeme vypnúť….

Týždne Juraje Suchardy

Taking Pictures of Landscapes – Cityscapes 2

Publikováno 20.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

When you go on a trip and encounter wide landscapes or beautiful street scenes you want to take a picture that preserves that wide feel.

Taking Pictures of Landscapes – Cityscapes 2

Using the Panorama Function
When you go on a trip and encounter wide landscapes or beautiful street scenes you want to take a picture that preserves that wide feel. But most of the times that wide look is lost because you can take only part of the scene, and even if you zoom out all the way towards W (wide-angle) the subject seems too small. In such cases, try using the panorama function.

Select the [PANORAMA] mode from the camera’s menu to take the pictures. Take one picture, move the camera to take the next picture and repeat as necessary. Later, join the pictures in a computer using the provided software OLYMPUS Master. The software will recognize the pictures taken in Panorama mode and you can create a single panoramic picture.When you set the camera to [PANORAMA] mode, blue frames will appear on the monitor. Move the camera so the portion of the first and second pictures that is in the blue frame will appear at the same position.

Join the pictures to a single panoramic picture using OLYMPUS Master
Other examples of panoramic pictures

Useful things to remember

You can use the panorama function only when using xD-Picture Cards. Join the pictures using a computer after having taken the pictures. Install the OLYMPUS Master picture management software from the provided CD-ROM in advance.
The software will automatically recognize the overlapping portions of the pictures, but you will get better results if you use a tripod when moving the camera to take consecutive pictures.

Report Kenya 2010 – 3rd part

Publikováno 16.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Jiří Pergl, Enterpreneur, Czech Republic

Report Kenya 2010 – 2nd part

19.1 Regions Laikipia and Nanyuki

We set this day aside to visit city magistrates in various areas of Laikipie where are we active. We informed all the mayors of our organization and what we do for the children in their province. We asked for a donation of a piece of land in the southern part Laipikie where they have rain at least once in a while. Why again and why another piece of land? I certainly can’t support a second orphanage. We need this land to grow food – vegetables, grains and beans to support our future children’s home so the operating expenses will be lower. As usual, all the mayors are excited and they will raise the issue at the city council, there should be no problem. By now you know a bit about Kenya from my reports. Unless we hold some official paper we should not get too excited. My gut feeling is that our chances are around 80%.

After some bureaucratic work and after an introduction of OMDC to the mayors (by the way, everybody who wants something from a mayor hast to go through three steps before he stands in front of him – we went almost immediately, without any complicated procedures) we go to visit some other locations where children are really suffering. I will again introduce these five kids to you with my new offering of our long distance adoption program.

Let me give you a small example of what we encounter here. We leave the main road and continue about 10 km inland. No road, we make our way through bushes, mud, dust, potholes that are half a meter deep and countless other obstacles. I nurse our Toyota Prado at 10 km an hour and than we arrive at… something. I have no clue – some wooden boards glued together with mud, grass, and plastic bags instead of a proper roof. Cyrus, who has seen quite a lot, goes inside to record it on video but is immediately back and he is throwing up. Outside we meet the HIV positive mother with a toddler, there is no father. The little girl we want to adopt is at school. We gave the mother a bag with food and went to look for the school. I have never seen any Masai as startled as those we met on our way. Speaking of which – we cover about 2 km in one hour of driving. We finally made it to the local preschool. Fifteen bewildered Masai girls aged between 3 and 4, together with their teacher, stepped out of a derelict shack and must have thought a UFO had landed. They had never seen a car, let alone a white man! So I was giving out sweets to confused children and putting them into their little mouths because their hands were so dirty. I took photos of a little girl named Elishiba Wambui Kairu and I will include her in our adoption program. After finding the main road again we continue back to Nanyuki.

There is a meeting ahead this evening. I invited all registered members of my organization ONE MORE DAY FOR CHILDREN so we could discuss what lay ahead and what we have already accomplished this week. Among our members there is a lawyer from Nanyuki, a female lawyer from Nairobi, a Nanyuki council member, three social workers, two assistants (Patrick and Cyrus) and the founders–Hellen and I. The doctor promised that he will collect blood samples from all our children so they can be tested and he will also give them an exam to find what other medicine they need. The lawyers discussed how to register OMDC in the north so we could build our children’s house and become active in all of Laikipia province. Patrick and Cyrus promised to make their nine-passenger vehicle they call Matatu available to use for the transport of Hellen and the kids. The social workers were discussing individual cases and then came my turn. Me and my English. Ouchh! I am old enough to remember when we had to learn Russian at school, some of you can perhaps relate, so my English is not textbook, to say the least. For the last ten years I have travelled the World and that is supposed to be the best way to learn. Even though I overuse infinitives and ignore tenses, so far I have always gotten by. So when it was my time, I, the President of our foundation started to speak. I have no idea where it came from, but I managed to give a fluent speech and ended with the pledge: “I promise that if Hellen and you succeed in getting the necessary paperwork, I will return in August and set the first stone in person. If I do not get money from sponsors, I will build our children’s house from my own funds.” Everybody applauded wholeheartedly and there were tears in my eyes.

20.1 Road from Nanyuki to Meru – rescue of 10 Masai girls

Together with Hellen and the social worker Josephine, who happens to be Masai, we announce to the Nanyuki governing body that the foundation ONE MORE DAY FOR CHILDREN will take care of the Masai girls and help them. That cheers up our journalist and he starts writing an article for a newspaper. We go to pick them up from the two orphanages. One other car comes with us because, as we found out, there are 11 of them plus 5 of us and that really will not fit into our Toyota. We come to pick up the first group and, again, I can’t believe my eyes. There are three little children, girls, the smallest is no more than three years old. Were they really forced to marry and have sexual contact? I am so mad I can’t even think straight and just want to punch somebody in the face. Easy, easy. This is not helping and it would only make the girls afraid seeing me this upset.

We seated the girls in our car and head north in the direction of Somalia towards the city of Meru. The reason? Josephine set up accommodations and arranged for a Catholic school for the 11 girls at the premises of the local children’s home. Josephine used to stay in this home and knows the director, a Catholic Father who was her teacher. He accepted the Masai girls, even though it was not for free. This home is sponsored by Americans and Italians.

The road from Nanyuki to Mehru is not bad. The pavement is full of potholes and obstacles that slow you down but much better than that terrible path to Doldol. The problem is that the road is full of drugged drivers that are tripping on stuff called MIRA. It is a flower grown in Kenya and exported worldwide for medical use. Locals chew it to bring them ecstasy. At least three times I barely avoided cars coming from the opposite direction swerving left to right. Often, I have to brake sharply or get out of their way completely so the girls in the back do not come to harm. Turning around to chase the car and kick the driver in the teeth makes no sense. They would not even know what was going on. One of the cars, a pickup truck fully loaded with construction material suddenly appeared in the opposite direction, coming from a fast turn at about 100 km/h, going sideways he straightens his vehicle, missed my rear view mirror by ten centimeters at 80 km/h and than stepped hard on the gas again. Madness.

Going about 40 kilometers an hour we aim for Mehru and I anxiously watch every car in our vicinity. Father, as everybody calls him around here, is waiting for us at the town’s end. He is from Tanzania and he is the director of a truly large complex for children. When we get there, we find that the accommodation and the schools are separated in to girls and boys areas. The complex can handle 750 children and is full. They are fully self-sufficient because they own the land where they grow grains and fruit, and they raise animal stock that provides them with life’s necessities. The children are from all around Africa but the largest numbers are from Somalia and Kenya. After a long inspection of the place and after seeing some of the domestic animals, which takes about 3 hours (locals just love to show you absolutely everything they have done), we go to visit the girls section.
I can’t help but think how strange this must be for our little Masai girls. After all that hardship, without parents, whose murders some of them witnessed, they will live here, among 450 girls they do not know, years–until they reach the age of eighteen. They have no possessions and all of a sudden they are thrown in the midst of turmoil created by the large number of girls of their own age. How will the other girls accept them? They would be separated, of course, they are of different ages. Oh well, I think they will go through many sad moments, but it is still better than staying on the street without food and water.
Anyway, they do not have to stay until 18. It could be they end up on the street again anyway, unless you help me with their adoption. I payed the first month for all 11 girls to stay in this complex. All 11 girls can be adopted into our program.
The specific information can be found at my web presentation www.omdc.cz in the section about the adoption of 11 Masai girls. When the time comes I would like to bring them to our shelter in Doldol. That’s where they come from and where anybody can visit them. For now it has to be the way it is. Best of luck my little girls…

After saying our goodbyes we leave the complex accompanied by 450 girls singing Christian song about school, work and God. Father says that if you keep to those fundamentals, your life on this Earth will be good. I shake his hand, and with the words God bless you, we head for Nanyuki. I spend the afternoon there with lawyers and organizing official sponsorship for adoptive parents from the Czech Republic. This is where my work ends. Work?
It is a lot more than hard work to me, it is a great pleasure.

I would like to conclude by stating that I managed to move our foundation one step further, perhaps two steps. We are known to all government members of the province Laikipia – Nanyuki. All of Kenya knows from newspaper reports of our help to the eleven Masai girls. Together with Hellen we got important people involved – lawyers, doctors and social workers. We established a functioning, furnished office in Nanyuki. We have moved significantly towards building the new children’s home in Doldol – complete documentation and drawings from the local architect are done and Hellen is working on getting a building permit as well as other paperwork necessary to begin construction. I helped 23 children improve their lives so they do not have to worry about the next day. I delivered food to 15 children that are waiting for the adoption and I gathered information including photos that will help in the process of distant adoption. Some of the children are hungry, some are HIV positive and some of them are orphans. I helped 3 children get a roof over their heads for the following six months and provided food for the next one to one and a half months. I paid the rent for the 12 kids you know from my previous visit; those children are also parentless. We saved 11 Masai girls from life on the street and I truly hope that people will help me with their adoption so they can stay off those streets. What to say in the end? Many thanks to all of you for the help you grant to our foundation. Thank you for reading my report all the way through to the end.

Weeks of Jiří Pergl

Reportáž Kenya 2010 – III. díl

Publikováno 16.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Reportáž Kenya 2010 – díl druhý

19.1. Oblast Laikipia a Nanyuki

Tento den jsme vyhradili návštěvám městských úřadů v různých oblastí Laikipie, kde působíme. Všechny starosty jsme seznámili s naší organizací a se vším, co pro děti v jejich provincii děláme. Požádali jsme je o darování pozemku v jižní části Laikipie, kde alespoň občas zaprší. Proč znovu o další pozemek? Ne, na další dětský domov už opravdu ze svých peněz nevydělám. Požádali jsme o pozemek pro pěstování potravin – zeleniny, obilovin a luštěnin na chod našeho budoucího dětského domova, aby se snížily náklady na provoz. Všichni starostové byli z naší organizace opět nadšeni a slíbili, že vše přednesou na radě města a že by to neměl být problém. Ale nyní již z mého vyprávění víte, jak to v Keni chodí a dokud nebude něco na papíře, nebudu to raději dál rozšiřovat. Ale můj pocit, pokud se zase nevymění vláda, je ten, že by to mělo na 80% vyjít.

Po úřednické práci a představování OMDC starostům (mimochodem každý, kdo tu něco chce od starosty, musí projít třemi kroky, než se před stůl starosty dostane– my je navštívili hned bez předešlých složitých postupů) jedem ještě navštívit další případy, kde děti hodně strádají. Opět vám těchto 5 dětí představím v mojí nové nabídce – adopci dětí na dálku. Jen vyberu jeden příklad. Odbočíme od hlavní cesty a jedeme cca 10km do vnitrozemí. Cesta tu není, takže skrz křoví, bláto, prach, až půlmetrové díry a různé jiné nástrahy tlačím rychlostí 1km/h naší Toyotu Prado vpřed až dorazíme k….. k….. čemu. Nevím. Pár sbitých prken oplácaných blátem, místo střechy tráva a igelit a uvnitř nevím. Cyrus to šel dovnitř natočit a musel jít ihned zvracet, a to vydrží hodně. Venku matka s batoletem, která je HIV pozitivní, otec není. Holčička, kterou chceme adoptovat doma nebyla, byla v masajské školce. Matce jsme odevzdali tašku s jídlem a jeli hledat školku. Takhle vyjevené Masajce jsem dlouho neviděl. Myslím ty, které jsme potkávali cestou. Teda cestou… Po hodině jízdy jsme urazili 2km a prodrali se i s autem k místní školce. 15 nechápajících masajských holčiček ve věku 3-4 roky vylezlo z rozpadlé boudy spolu s učitelkou a musely si asi myslet, že dorazili ufoni. Děti nikdy neviděly auto, natož bílého člověka. Tak jsem nechápajícím dětem rozdával bonbóny a vkládal jim je do pusinky, protože byly tak špinavé, že jsem jim to do ruky raději dát nechtěl. Holčičku jménem Elishiba Wambui Kairu jsem nafotil a nabízím ji k adopci. Po opětném nalezení hlavní cesty míříme zpět do Nanyuki. Čeká nás večerní mítink. Pozvali jsme všechny, kdo jsou zaregistrováni v mojí organizaci ONE MORE DAY FOR CHILDREN, abychom přednesli co bude dál, co jsme tento týden všechno zvládli. Mezi naše členy patří doktor z nemocnice Nanyuki, právník z Nanyuki, právnička z Nairobi, člen rady města Nanyuki, 3 sociální pracovnice, 2 pomocné síly 🙂 ( Patrick a Cyrus ) a zakladatelé Hellen a já. Na mítinku doktor slíbil, že objede všechny adoptované děti a vezme jim krev na nové testy, dále je vyšetří a zjistí, jaké potřebují léky. Patrick s Cyrusem slíbili, že poskytnou svůj 9místný vůz zvaný Matatu pro přepravu Hellen, dětí a pro jednotlivé cesty za vyřizováním dokumentů. Sociální pracovnice probíraly mezi sebou jednotlivé případy a pak jsem na řadu přišel já. Já s mojí angličtinou. Uf. Mimochodem, jsem ve věku, kdy se na školách učila jen ruština, to asi někteří dobře znáte, takže se anglicky neučím z knih, ale již 10 let cestuji po celém světě a to je prý nejlepší učitel. Sice občas mluvím v infinitivech nebo neskloňuji, ale vždycky se domluvím. Takže jsem dostal slovo jakožto prezident nadace a promluvil. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale mluvil jsem plynule anglicky a poslední větu jsem zakončil tím, že: „Slibuji vám, že pokud vyřídí Hellen spolu s vámi veškeré potřebné dokumenty pro stavbu dětského domova, já se v srpnu vrátím, položím základní kámen a pokud neseženu peníze od sponzorů, domov postavím se svých peněz.“ Po projevu začali všichni tleskat a byl i malý aplaus. Měl jsem slzy v očích..

20.1. Cesta z Nanyuki do Meru – záchrana 10 masajských dívek

Společně s Hellen a sociální pracovnicí Josephine (mimochodem Masajkou) jsme oznámili vládě města Nanyuki, že nadační fond ONE MORE DAY FOR CHILDREN se ujme masajských dívek a pomůže jim. Náš novinář se zaradoval a začal o tom psát článek do novin. Jedeme si je vyzvednout do 2 dětských domovů společně s jedním autem, jelikož jsme zjistili, že dívek je nakonec 11 a plus nás 5, to se opravdu už do Toyoty vejít nemůže, i když je docela velká. Přijíždíme pro první půlku a já nevěřím vlastním očím. Přede mnou stojí malé děti, malé holčičky, ta nejmenší má tak 3 roky – ony byly provdány a musely provozovat sex?? Už jsem nebyl naštvaný, teď už jsem ani nemohl popadnout dech.

Naložili jsme je do auta a vyrazili na sever cestou na Somálsko do města Meru. Proč právě tam? Josephine zařídila ubytování a katolickou školu pro oněch 11 dívek v místním dětském domově, který je přijal. Josephine v tomto domově také pobývala a zná se s ředitelem, resp. svatým otcem, který ji i učil. Masajské dívky přijal, sice ne zadarmo, ale přijal. Domov sponzorují Američané a Italové. Cesta z Nanyuki do Meru je celkem v pohodě. Asfaltová cesta plná výmolů a retardérů, ale lepší než prašná cesta s půlmetrovými výmoly směrem na Doldol. Akorát cestou narážíme na zfetované řidiče, kteří požili drogu zvanou MIRA. To je kytka pěstovaná v Keni, která se vyváží do celého světa pro lékařské účely. Místní ji žvýkají a přivádějí se tak do extáze. Asi 3x proti mně z protisměru vyrazilo auto. Kličkovalo sem a tam a tak jsem sjel do příkopu, abych neublížil holčičkám, které seděly vzadu. Jedno auto, pick up, naložené stavebním materiálem, proti mně vyrazilo z táhlé zatáčky asi 100km rychlostí, jel na mě smykem, pak to srovnal, projel asi 10cm kolem mého zrcátka tak 80km/h a zase přidal plyn. Děs… Takže 40km rychlostí míříme do Meru a já si dávám pozor na každé auto kolem. Na konci města už na nás čekal Father, jak mu zde všichni říkají. Je z Tanzanie a je ředitelem celého obrovského komplexu pro děti, kam jsme posléze dorazili. Domov a školy jsou rozděleny na 2 části. Jedna pro kluky a jedna pro holky. Komplex má v současné době kapacitu pro 750 dětí a je plný. Je absolutně soběstačný, jelikož má své pozemky pro pěstování obilovin, ovoce, domácích zvířat a ostatních surovin potřebných k jídlu.

Děti pocházejí z celé Afriky, ale nejvíc tu jich je ze Somálska a z Keni. Takže po důkladné prohlídce celého objektu včetně polí a ukázky domácích zvířátek, která trvala asi 3 hodiny (místní tu mají rádi, když se mohou pochlubit, co všechno postavili a vezmou vás i do kumbálu) se vydáváme do dívčí části. Říkám si, musí to být zvláštní pocit pro naše masajské holčičky. Po těch útrapách, které si prožily, jsou bez rodičů nebo viděly jejich smrt, nikdy už svojí rodinu neuvidí, se ocitnou mezi 450 cizími holkami a mají tu zůstat až do svých 18 let. Nemají žádné své věci a bum, ocitnou se mezi takovým shlukem svých vrstevnic. Jak se k nim ty holky budou chovat? Samozřejmě je rozdělí, jelikož jsou mezi nimi věkové rozdíly No, myslím si, že si ještě užijí spoustu smutných okamžiků, ale lepší, než-li zůstat na ulici bez jídla a vody. Každopádně tu do 18 let zůstat nemusí. Může se stát, že se opět ocitnou na ulici, pokud je nikdo neadoptuje. Zaplatil jsem ze svých peněz za všech 11 holčiček první měsíc v tomto komplexu. Všech 11 holčiček nabízím k adopci.

Podrobnější informace o adopci naleznete na mých stránkách www.omdc.cz, v sekci adopce 11 masajských dívek. Časem bych je chtěl převézt do našeho domova v Doldol, odkud holčičky pocházejí a kdokoliv je pak bude moci navštívit. Zatím to musí být tak, jak to teď je. Holčičky – přeji vám hodně štěstí…

Po rozloučení odcházíme z komplexu za doprovodu 450 dívek a jejich křesťanské písně, která vypráví o škole, práci, sportu a bohu. Jak říká Father, pokud tyto zásady člověk dodržuje, nemůže se mít na světě špatně. Podává nám ruku se slovy God Bless you a my vyrážíme směr Nanyuki. V Nanyuki už jen celé odpoledne vyřizuji u právníků oficiální sponzorství pro adoptivní rodiče z Čech a tímto moje práce zde končí. Práce? Ne, to není práce, to je radost.

Závěrem bych chtěl říct, že jsem nadační fond posunul opět o stupínek výš, možná i o 2. Ví o nás už celé osazenstvo vlády provincie Laikipia – Nanyuki. Ví o nás také osazenstvo z provincie Doldol a významný člen keňské vlády. Z novin o nás ví už skoro celá Keňa, i o tom, jak jsme pomohli 11 masajským dívkám. Zainteresoval jsem spolu s Hellen do programu významné lidi – právníky, lékaře a sociální pracovnice. Zřídil jsem v Nanyuki oficiální kancelář nadace s vybavením. Rozjel jsem stavbu nového dětského domova v Doldol a to tím nejdůležitějším – kompletní dokumentací a výkresy u místního architekta a Hellen rozjede stavební povolení a veškerá povolení pro tuto stavbu. Pomohl jsem 23 dětem lépe žít a nemít strach, co bude zítra. Daroval jsem jídlo 15 dětem, které ještě čekají na adopci a sehnal informace včetně fotografií pro budoucí rodiče k následné adopci na dálku. Dětí, které hladoví nebo jsou nemocní HIV a bez rodičů. Pomohl jsem 3 dětem mít domov na dalšího půl roku a jídlo na další 1 – 1,5 měsíce. Zaplatil jsem nájem oněm 12 dětem známým z minulé návštěvy, které jsou taktéž bez rodičů. Zachránili jsme 11 masajských dívek před životem na ulici a doufám, že na té ulici nezůstanou a najdou se lidé, kteří mi je pomůžou adoptovat. Co říci poslední větou? Díky všem za pomoc nadačnímu fondu OMDC, ať už je jakákoliv a díky, že jste článek dočetli až sem, do samého konce.

Týdny Jiřího Pergla

Professional skin diving

Publikováno 14.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

(In memory of Andrea)

At the beginning, it was coincidence, a short meeting and a simple question, as it usually is with interesting projects. Words became action and coincidence turned into an extraordinary set of photos. I photographed a job order where the main theme was a woman’s body; a nude woman’s body to be exact. For these kinds of projects, I usually choose the models myself since picking the wrong ones tends to turn against you at one point or the other. This time, I let the casting agency choose one for me. This small exception to my habits paid off in sense that I met a ‘perfect object’ for one of the most interesting calendars I’ve ever photographed.

This so called ‘object’ was called Andrea Absolonová and she was 20 years old. It all started with a question directed at her body and that it looks as if she was some kind of a professional diver. The answer was rather apposite. Andrea Absolonová was a multiple state champion in the Czech Republic and a bronze medalist of the European Championship in diving. Another question came to mind, regarding the reason why such a successful athlete has to earn money on the side being a model. This answer was no less apposite as the previous one. Andrea simply had to earn money to be able to afford rent for the swimming pool. Her situation then was not at all easy. After being denied an utterly clear and deserved nomination for the Olympic Games in Atlanta by public officials desperate to travel themselves, her main objective and goal was to qualify for the Olympics in Sydney in 2000.

It doesn’t take long for a photographer to realize how to combine a young athlete, a conflict based on the short-sightedness of the bosses up top and the correct expression of an opinion into a common ensemble full of controversial photos. The idea was born; it was only a matter of capturing Andrea performing her ‘Olympic jump’ naked, with nudity symbolizing independence and the ability to break the bond with anything that can hamper human endeavor. The problem was that this kind of production costs money and someone has to pay for it, so I started thinking about who to offer these fairly demanding photographic images to in today’s world full of corny adverts and misunderstood artistic intentions. However, it did not take long. Fully explaining the idea, I managed to inspire the mind of Miroslav Houška, the former creative director of I.P advertising; perhaps this was even the beginning of trust and confidence in this company, since later on, I became the creative manager of the branch in Prague of this firm, already with a new name W.I.P. advertising – but that is a different story….
The final decision was made – a company calendar for the year 1999.

The implementation of the project obviously began with a conversation between me and the actress herself, Andrea, since it’s not common for professional platform divers to jump into the water in ‘Eve’s robe’ – naked. This part of the project was a total success, as both parties involved shared the ‘let’s do this’ attitude. The premises chosen for the execution of this project was the sports facility in Pardubice, where Andrea’s ‘home’ swimming pool was located.

Along with the creative director of the already mentioned advertising agency, I arrived to the place a few hours earlier, before the public closing hours of the swimming pool. Yes, closing hours, because I simply cannot imagine doing my job as a photographer in a fully operating swimming pool, especially with such an interesting and perhaps controversial project at hand.

For quite a while, I pondered about which photographic equipment I should choose for this project, especially since I deliberately wanted to exclude any kind of flash apparatus in order to maintain the feel of the lucid atmosphere. Kodak helped me make the decision, supplying the cine film Kodak T-MAX 3200 ISO. I picked this celluloid for two reasons; Firstly, for its unique ability to expose objects in the toughest luminary conditions. Secondly, for a relatively large amount of noise, supposed to create the atmosphere of a document and a report simultaneously. I brought along most of my photographic equipment as usual to make sure everything continued according to plan. I was ready for every situation, at least at that moment, I was sure of it. The bigger the surprise when I took out the first lens and realized it was misty and steamed-up from top to bottom. I tried the remaining lenses, but the same problem remained. Simply speaking, I did not realize humidity can cause such problems so I was slightly taken by surprise. It took me almost an hour to get rid of this small technical problem and press the shutter button for the first time. We finally began roughly around half past nine. Well, not exactly, as we needed to choose which jump will fit our cause the most and what level of height will suffice before anything else. We were also trying to decide between a 7 meter platform and a 3 and a half meter springboard. For larger proximity and better water surface reflection we went with the 3 ½ meter springboard. First tests and practice jumps were made with the swimsuit on in the presence of a video camera and all members of the team waiting for ‘that’ moment. Nevertheless, Andrea continued her jumps ‘dressed’ and was rather reserved, hesitating to take her swimsuit off. So, we sent all the redundant ‘producers’ away and pursued our goal. Andrea carried on with her jumps, but still in her swimsuit. I started to be a little nervous, but at the same time I didn’t want to be the one to give the ‘take everything off’ order. After the next jump, I was afraid that we have misunderstood each other when arranging the terms, so I carefully implied that now is the time for real action. Another jump in the swimsuit followed and I started to feel the whole project will become one large fiasco, only to gaze upon the spring board to see Andrea in the dress code we have arranged, finally being able to document a thirty minute performance of the most interesting jumps in Andrea’s life.

In less than half an hour, I captured roughly fifteen jumps and used up about ten celluloid films. Naturally, I had little time to think about any kind of arrangement in such swiftness of a human body, therefore I used motor-driven winding and was able to take almost 6 images per second. I used my favorite lens Nikor 85mm 1.8 D; a larger one would perhaps make great photos of a person standing on the platform, but would not be able to capture light conditions correctly. I stayed within the shutter speed frame of 250 to 500, wanting to keep at least F2.8 due to the light conditions; and for better movement I used a tripod with very loose articulation. Out of all my cameras, I picked my favorite Nikon F4. I made all calculations manually at three positions and made the respective diameter in the way that even the slightest reflection of water was visible on her naked body.

While picking out the best out of 400, we came to realize that the resulting 6 images were all on 2 celluloid films only. Perhaps even more interesting was the fact the three of those photos were captured consecutively and at the very end of the celluloid, images 35, 36 and 36A. Boldness and courage simply take you further. The whole photo shoot was a success and it continued with a billboard campaign in the Czech Republic and Austria, sponsored by W.I.P. Advertising Ltd.

After the calendar was done, I haven’t met Andrea for more than three years. Then one day, I met with a friend and found out that Andrea abandoned her dreams, closed the chapter of professional platform diving and became a porn star. She must have transferred her Olympic ambitions into this field, as she was supposedly well known world-wide. Even though it shocked everyone who knew her, Andrea lived her life as if there was no tomorrow. According to her friends, she was finally able to afford and indulge in her favorite adrenaline sports, a dog and a house, where she planned to establish her own ‘home’ with her partner. In the eyes of others, Andrea lived her life on full throttle. In 2004, some reporter stopped by and wanted to have a chat about Andrea Absolonová. I had no idea what it was about. He informed me that earlier that year, Andrea lost the fight with a deadly type of cancerous brain tumor. It was a very frustrating and sad afternoon during which I failed to speak a single word. The fact that I knew Andrea’s story made the news of her death even harder to accept. It has touched me and affected me for a long, sad period of time.



Adolf Zika

Jen tak si skočit bez plavek

Publikováno 14.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

(Ve vzpomínce na Andreu)

Na začátku byla náhoda, pouhé setkání a otázka, jak už to u zajímavých projektů bývá. Slovo dalo slovo a náhoda se proměnila v sadu výjimečných fotografií. Fotografoval jsem totiž zakázku, ve které bylo hlavním motivem ženské tělo, respektive ženské tělo zcela nahé. Modelky pro takové práce si většinou vybírám sám, jelikož špatný výběr se může pěkně vymstít, ale tentokrát jsem casting zadal agentuře. Tato výjimka v mém pravidle se mi vyplatila, neboť jsem potkal objekt pro jeden z nejzajímavějších kalendářů, které jsem kdy nafotil.

Tím objektem byla dvacetiletá dívka Andrea Absolonová. Vše začalo otázkou mířenou na její tělo a to, že vypadá jako nějaká skokanka do vody. Odpověď byla více než vystihující. Andrea Absolonová byla několikanásobná mistryně České republiky a držitelka bronzové medaile z mistrovství Evropy. Následovala druhá otázka, proč musí takovýto sportovec fotit namísto tréninku. Odpověď byla neméně výstižná, Andrea si tak vydělávala na pronájem bazénu. Její situace nebyla tenkrát růžová. Poté, co ji cestování chtiví funkcionáři upřeli naprosto jasnou nominaci na Olympijské hry v Atlantě, byl jejím hlavním cílem postup na OH v Sydney 2000.

Není třeba ani moc přemýšlet, aby fotografa napadlo, jak spojit mladou sportovkyni, konflikt založený na krátkozrakosti pohlavářů a vyjádření nějakého názoru na věc do jednoho společného celku plného kontroverzních fotografií. Nápad byl na světě, zbývalo jen vyfotit Andreu, jak skáče nahá svůj „olympijský skok“, přičemž právě nahota by měla symbolizovat nezávislost na čemkoli, co může zabránit lidskému snažení. Taková produkce ovšem něco stojí a někdo ji musí zaplatit, a tak jsem začal přemýšlet, komu nabídnout poměrně náročnou fotografii v dnešním světě kýčové reklamy a nepochopených uměleckých záměrů. Nemusel jsem ale přemýšlet dlouho. Pro myšlenku jsem nadchnul Miroslava Houšku, kreativního ředitele společnosti I.P. reklama a možná, že to byl i počátek důvěry v dobrou firmu, jelikož později jsem se stal kreativním ředitelem pražské pobočky této firmy již s novým názvem W.I.P. reklama, to je ale jiná kapitola… Konečné rozhodnutí znělo – firemní kalendář na rok 1999.

Samotná realizace začala pochopitelně rozhovorem mezi mnou a samotnou aktérkou Andreou, neboť u profesionálních skokanů není na denním pořádku skákat do vody v rouše Evině. Tato část produkce dopadla na jedničku, jelikož obě strany měly na věc stejný názor a to „jdeme do toho“. Místem pro realizaci se stal pardubický bazén, jakožto domácké sportoviště Andrei Absolonové.

Na místo konání jsem dorazil spolu s kreativním ředitelem zmíněné agentury o několik hodin dříve, před zavírací dobou bazénu. Zavírací proto, že si nedovedu představit něco takového, jako je fotografování za plného provozu.

Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jaký fotografický materiál zvolím pro tento projekt, neboť jsem zcela záměrně nechtěl používat zábleskové zařízení pro zachování světelné atmosféry. V tomto rozhodování mně pomohla firma Kodak, která poskytla na celou věc kinofilmové Kodak T-MAX 3200 ISO. Zvolil jsem tento film ze dvou důvodů. Zaprvé pro jedinečnou schopnost exponovat v těch nejtěžších světelných podmínkách, zadruhé pro poměrně velké zrno, které mělo dodat atmosféru dokumentu a reportáže zároveň. Jako vždy jsem si s sebou vzal veškeré fotografické vybavení, abych se takzvaně jistil ze všech stran. Byl jsem tedy připraven na všechno, alespoň jsem si to myslel. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem vyndal první objektiv a on byl zamlžený od hlavy až k patě. Vyzkoušel jsem všechny co mám, ale stejný problém. Jednoduše řečeno, nepočítal jsem s vlhkostí, která v bazénu bezesporu je, a tak jsem byl mírně zaskočen.

Trvalo téměř hodinu, než jsem odstranil tento technický problémek a zmáčknul první záběr. Kolem půl deváté začala celá produkce naostro. I když ne tak doslova, jelikož nejdříve ze všeho jsme se potřebovali rozhodnout pro ten či onen skok a také zjistit, z jaké výšky by byl nejvhodnější. Rozhodovali jsme se mezi pevným sedmimetrovým můstkem a prknem ve výšce tří a půl metru. Nakonec jsme se pro větší přiblížení a lepší odraz světla od hladiny vody rozhodli pro ten třiapůlmetrový. Udělaly se první zkoušky v plavkách za přítomnosti videokamery a všichni členové realizačního týmu čekali na ten okamžik. Nicméně Andrea pokračovala dál v plavkách a nějak se jí z nich nechtělo. Tak jsme poslali všechny přebytečné „produkční“ ven a pokračovali dál. I po té Andrea přidávala jeden skok za druhým, ovšem opět v plavkách a já už jsem začal být poněkud nervózní, ale nechtěl jsem být ten, kdo dá pokyn vše sundat. Po dalším skoku jsem se už začínal bát, že jsme se snad špatně domluvili a tak jsem opatrně naznačil, že jedem už naostro. Následoval další skok v plavkách a já už viděl celou akci jako fiasko, jenže v té chvíli se Andrea objevila na můstku tak, jak bylo ujednáno a začala půlhodinová produkce těch nejzajímavějších skoků v jejím životě.

Za necelou půlhodinu jsem vyfotografoval téměř patnáct skoků a naexponoval asi deset filmů. Pochopitelně, že při takové rychlosti pohybu těla není čas na přemýšlení o kompozici, a tak jsem použil motorové převíjení, které mi umožňovalo skoro šest snímků za vteřinu. Použil jsem též můj oblíbený objektiv Nikor 85mm 1,8 D, jelikož delší sklo by bylo sice zajímavé pro postavení třeba na tribuně, ale světelně by se to už nedalo zvládnout. Exponoval jsem v rozmezí časů od 250 do 500, jelikož jsem chtěl zůstat při těchto světelných podmínkách „alespoň“ na cloně 2,8, takže jsem pro svůj lepší pohyb použil stativ s docela povoleným kloubem. Ze svých fotoaparátů jsem vybral můj oblíbený Nikon F4. Vše jsem měřil ručně na třech místech a vytvořil jsem vlastní průměr tak, aby byl vidět i třeba odlesk vody na nahém těle.

Když jsme posléze vybírali z téměř čtyř stovek políček ty nejlepší, tedy výsledných šest, zjistili jsme zajímavou skutečnost, a to, že všechny finálové fotografie byly pořízeny pouze na dvou negativech. Mnohem zajímavější však byl fakt, že tři fotografie byly na negativu zachyceny dokonce hned po sobě a ještě na samotný konec filmu, tedy 35, 36 a 36A. Prostě odvážným štěstí přeje. Celá akce tedy skončila úspěšně a měla ještě pokračování při billboardové kampani společnosti W.I.P. reklama s.r.o., která zasáhla jak Českou republiku, tak Rakousko.
Více jak tři roky po nafocení tohoto kalendáře jsme se s Andreou neviděli. Pak jsem potkal známého a dozvěděl jsem se, že nechala skoků do vody a dala se na dráhu pornoherečky. Zřejmě olympijskou ctižádost použila zde, neboť prý byla světově proslulá. I když to všechny šokovalo, Andrea žila tak, jako by neměl už přijít další den. Podle slov jejích přátel si konečně mohla dopřát své adrenalinové sporty, psa, dům, ve kterém plánovala s přítelem konečně i svůj domov. Andrea žila prý naplno. V roce 2004 mě navštívil jakýsi novinář, že by si chtěl promluvit o Andree Absolonové. Nevěděl jsem proč. Sdělil mi, že Andrea zemřela v roce 2004 na těžkou formu rakoviny mozku. Bylo to velice smutné odpoledne, během kterého jsem neřekl jediné slovo. Protože jsem Andrein příběh znal, zpráva o jejím úmrtí mne na dlouhou dobu zasáhla.



Adolf Zika

První setkání přátel Week of Life

Publikováno 14.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Ahoj,

rádi bychom tě pozvali na oficiálně první setkání členů Week of Life, které se bude konat dne 22. května 2010 v Praze, konkrétně v sídle společnosti Olympus.

Začátek je plánován od 10.00 a konec je odhadován na 15.00.

Na programu budou 3 přednášky na téma: fotografie (Adolf Zika), kompakty (Tomáš Viktora), vývoj a obsahová stránka projektu (Milan Rejholec).

Ve volném čase bude možné vyzkoušet si na modelce fotografování s různými typy fotoaparátů, čas se najde i na zodpovězení dotazů týkajících se projektu Week of Life.

Po celou dobu bude zajištěno lehké občerstvení 🙂 a těšit se můžeš i na stánky našich partnerů, kterými jsou Pilsner Urquell, Megapixel.cz , FotoVideo, Olympus, FotoVideo a One More Day For Children.

Součástí setkání bude i předání ocenění redakce členům WoL, kteří se velkou částí podílí na obohacování projektu.

Prosíme o závazné potvrzení účasti ve formě emailu na contact@weekoflife.com do 24.4.2010.

Hezký den ti přeje tým WoL

Fotografování krajiny – Město 1

Publikováno 9.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Fotografování krajiny- Město 1

Používání režimu SCENE

Městské scenérie a ulice zalité září zapadajícího slunce jsou vždy nádherné a dramatické. Světlo zapadajícího slunce se neustále mění a jen v krátkém časovém úseku poskytuje ideální podmínky pro fotografování. Pokud vám změna nastavení fotoaparátu bude trvat příliš dlouho, můžete promeškat příhodný moment k zachycení scény. V takových situacích vám režimy [SCENE] přijdou velmi vhod.

[SCENE] režim [SUNSET] je ideální pro fotografování města za soumraku

Režimy [SCENE] umožňují automatickou změnu řady nastavení podle aktuálních podmínek. Zkuste použít režim [SUNSET] a vyfotografujte nejen západ samotný, ale také městské scenérie ozářené zapadajícím sluncem. Výsledkem budou nádherné snímky, s tonalitou lehce posunutou k červeným odstínům, podtrhujícím náladu soumračné scenérie.

Když fotografujete za soumraku, není často západ slunce dostatečně červený a výsledek je pro vás zklamáním. [SCENE] režim [SUNSET] zdůrazňuje červené odstíny snímku, takže snadno pořídíte působivé snímky západů slunce. A přestože je aktivní režim[SCENE], můžete i nadále používat funkci korekce expozice. Nastavením korekce expozice směrem k [-] můžete docílit sytějších barev soumraku. Zkuste pořídit několik snímků s různým nastavením hodnot a vyzkoušejte různé úrovně jasu.

Režim [SUNSET] zdůrazňuje červené odstíny soumračných scén


Snímek pořízený v režimu Program Auto (P)	Snímky pořízené pomocí scénického režimu soumrak (SUNSET)

Ke zdůraznění atmosféry snímku použijte také korekci expozice

Co je dobré vědět

Některé modely fotoaparátu jsou vybaveny funkcí [ (Korekce vyvážení bílé)]. S jejím použitím a nastavením směrem k červené (RED) můžete ještě více akcentovat rudé tóny snímku.
Skutečný efekt bude záviset na fotografovaném motivu, ale nastavením vyvážení bílé na [Zamračeno ] můžete ještě více zdůraznit červené tóny a docílit červenějšího odstínu snímku oproti skutečnosti.

Taking Pictures of Landscapes – Cityscapes 1

Publikováno 8.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Cityscapes of streets and scenery glowing with the setting sun are always beautiful and dramatic.

Taking Pictures of Landscapes – Cityscapes 1

Using the SCENE mode
Cityscapes of streets and scenery glowing with the setting sun are always beautiful and dramatic. The sunset light changes all the time, leaving only a short period when the light is perfect for taking the picture. If you take too long changing the settings on the camera, you may miss the right moment for a sunset scene. The [SCENE] modes will come very handy in such cases.

Use the [SCENE] mode’s [SUNSET] mode for twilight pictures of the city
The [SCENE] modes allow you to change several settings automatically to match the subject. Try using the [SUNSET] mode to take pictures not only of the sunset itself but also of city scenes illuminated by the sunset glow. The result will be beautiful pictures, slightly tinged with red tones that reproduce the look of the twilight scene.

Many times when you take pictures of twilight scenes, the sunset in the picture does not come out red enough and looks disappointing. The [SCENE] mode’s [SUNSET] mode emphasizes the red hues in the picture. So you will be able to get impressive pictures of sunsets. And you can still use the exposure compensation function even though it is a [SCENE] mode. By adjusting the exposure compensation towards [-] you can get richer sunset colors. You could take several pictures with different adjustment values to try different brightness levels.

The [SUNSET] mode emphasizes the red hues of sunset scenes


	Picture taken using Program Auto (P) mode		Picture taken using SCENE (Sunset) mode)

Combine with exposure compensation to bring out the atmosphere in the picture

Useful things to remember

Some camera models have the [ (White Balance Compensation)] function. By using it and adjusting towards RED you can accentuate even more the red tones in the picture.
The actual effect will depend on the subject but by setting the white balance to [Cloudy Day ] you can emphasize the red tones even more than in real life.

Samsung NX10

Publikováno 7.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

The introduction of the so-called professional compact cameras or the ‘non-SLRs’ if you want with the Micro Four Thirds standard (we’ve already introduced Olympus Pen E-P1a Panasonic Lumix DMC-GF1 on the WoL site) opened a new field of camera development in digital photography. In the scope of image quality, these cameras reach the standard of SLRs, as well as being lighter and much more compact. No wonder that another company entered the market with a similar concept shortly after the others – this time it was Samsung.

The Korean giant producing everything from ‘safety pins to a train engine’ decided not to go along the original Micro 4/3 standard path, but chose to create its own concept. The principle is the same however; a high-quality electronic viewfinder has replaced the usual mirror, the pentagonal prism and other mechanism and optics. Also, the length between the bayonet and the lens has been shortened, but…. This is where the fundamental distinction occurs – Samsung has used its 14Mpx CMOS sensor of the APS-C (23.4 x 15.6 mm) size – a chip approx. 1.5 times larger than the ones in sensors of the Micro 4/3 standard. In order to be precise, image cells of the Samsung NX10 are approx. 1.2 to 1.3 times larger than the Micro 4/3 cells with regard to higher resolution.
The alternatively sized sensor also calls for a specific type of optical accessories, capable of capturing a greater image circle. Samsung NX10 is therefore incompatible with other cameras, as well as the lenses of the Micro 4/3 standard due to its optics. It’s a matter of two different worlds, even though the concepts are basically the same.


Photo Samsung

While creating the drafts and proposals for the design of the first model of the NX series, the Samsung developers stayed somewhat conservative – they selected to go with shapes not so different from an SLR. Only from the side is the smaller depth of the camera obvious and visible. Besides the usual all-black plastic body model, the market should offer the camera in a silver metal coating with black supplements.
In spite of its smaller dimensions, Samsung NX10 embodies a very good ergonomy of holding and controlling, thanks to the already mentioned ‘SLR-based design’ with a relatively outstanding grip for the right hand.

The allocation of numerous controls is subject to the classic structure of a camera – incidentally, that is the indicator for advanced cameras. Most of the control buttons are situated on the right side next to the sizable display. However, do take notice of the space made available for the thumb of the right hand holding the camera.
Unavailable with any other camera in the corresponding class, Samsung NX10 offers a special feature in the form an AMOLED type display (Active Matrix Organic Light Emitting Diode). It is not the typical LCD display, but quite the opposite in its principle. This review is not bound to enter the depths of the technology behind such displays, so in very basic and simplified terms: Contrary to the LCD display, where they require a backlight, image pixels of the AMOLED display are actively and individually lighted. It is therefore only logical that when one of the diodes is turned off, we can create a perfect black color – something an LCD cannot do. As a direct consequence, we reach a much higher image contrast, also leading to a more precise and correct color rendering. The AMOLED display also offers its users another advantage in form of an unlimited angle of view. While the accuracy of the color rendering is hard to prove, we can confirm the unusually high angle of view coverage based on several tests.
It is also necessary not to overlook the sophisticated electronic viewfinder with a VGA resolution. The images on the screen are very soft – manual focusing is not an obstacle whatsoever and it even includes a magnifier. EVF display is activated automatically once you close in on the camera with your eye – a result of the discrete infrared detector under the eyepiece.

Samsung NX10 – in short
Resolution	14 Mpx
Sensor	APS-C (23,4 × 15,6 mm)
Optics	exchangeable, lenses of the Samsung NX standard, lens stabilization
Video	HD (1 280 × 720 px)

Samsung NX10 belongs in the fully equipped ‘non-SLRs’ category in the sense that it has not only an inbuilt electronic viewfinder, but it also includes a pop-up flash. Its power is low for obvious reasons (guide number 11), however, the hot shoe in the center allows for a more powerful external flash. At the moment, Samsung offers two types: a solid compact model with GN 20 and a larger model with a pop-up and swivel head with GN 42.

Along with the high amount of buttons, Samsung NX10 includes a control dial for the different values of exposure, just like most of the SLRs as well as cameras of the Micro 4/3 standard. In rather untraditional manner, the control dial is placed vertically at the top of the camera, right behind the shutter button.
NX10 is equipped with all of the advanced high-tech functions – there is no need in listing them all. The autofocus is very reliable and the camera also works well in the ‘continuous focusing’ regime. This camera doesn’t use sensor stabilization, such as the ones of the Olympus PEN series, but the individual lenses are stabilized, including the basic zoom Samsung 18-55 mm F3.5 – 5.6 OIS.

Super features

High sensor resolution

High image quality

Perfect ergonomy

User-friendly controls

High quality viewfinder and display

If we could point out something Samsung NX10 lacks in comparison with cameras of the Micro 4/3 standard, it would definitely be the availability of optics. At the moment, the market offers three types of lenses: the already mentioned stabilized basic zoom 18-55 mm F3.5-5.6 OIS (OIS = lens stabilization), tele zoom 50-200 mm F4-5.6 OIS and lastly, the excellent lucid ‘pancake’ lens with stable focus 30 mm F2. Nevertheless, Samsung has announced it will make more lenses available on the market this year. We’ll see how long it’ll take for a macro lens or an 11x ultra zoom to appear on the market.

Screenshots of the menu of Samsung NX10

Overall evaluation

The adversaries of 4/3 or the Micro Four Thirds standard must be waiting eagerly for the evaluation of image quality a larger APS-C sensor brings. Yes, it is excellent. In some ways, it is even better. For example, regarding the rate of noise the NX10 wins over the Pens or the ‘G’s – Samsung simply corrects it better. However, it needs to be stated in all seriousness that image quality is not distinctively better and we can even find some characteristics where Samsung lags behind. For example, automatic white noise compensation in nonstandard conditions is nowhere near perfect – see pictures from the auto showroom.
Overall, Samsung NX10 is a great camera, perhaps even outstanding. The NX10 would surely amaze the members of the Week of Life project with its small attractive proportions and along with the lucid 30mm lens for instance, it is predestined for everyday carrying and documenting stories that life brings. At the same time, ergonomy is excellent, user friendly controls is always an advantage and so is the comprehensive selection of functions; and ‘only as the most important factor’, it offers perfect image quality.

Common Price (at the time of this review being published): $699.00 (Body and basic zoom lens set)

Basic Technical Data for Samsung NX10

Sensor

CMOS 23.4 × 15.6 mm (crop factor 1.5 ×)
14 Mpx (4 592 × 3 056 px)
Light sensitivity ISO 100 to 3 200

Shutter

30–1/4 000 s
Flash X-sync 1/180 s
Burst buffer 3 fps

Optics

Exchangeable lenses of the Samsung NX standard

Autofocus

15-point

Memory medium

SD/SDHC

Data formats

Image: JPEG, RAW (SRW)
Video: MOV

Video

1 280 × 720 px, 30 fps
640 × 480 px, 30 fps
320 × 240 px, 30 fps
Mono sound

Display

AMOLED type
Screen size 3“(76 mm)
614 000 px

Viewfinder

Electronic viewfinder
921 000 px

Power supply

Li-Ion battery

Dimensions and weight (body only)

123 × 90 × 60 mm (w × h × d)
410 g (incl. battery and memory card)