Během schvalování týdnů jsme narazili na týden pana Xionga Juna s názvem Chinese traditional opera actor, který nafotil v zákulisí čínské opery. Jeho fotografie operních herců, které zachytil během příprav na své vystoupení, nás naprosto uchvátily, jelikož jsme se jejich prostřednictvím dostaly do nepoznaného světa, kam mají přístup jen ti vyvolení. Lákalo nás dozvědět se o tomto druhu umění něco více a kvůli jazykové bariéře, která mezi námi a panem Junem panovala, jsme se rozhodli vyhledat si informace sami a nakonec se s vámi prostřednictvím reportáže o ně podělit. Tímto tedy panu Junovi děkujeme za inspiraci a nádherné fotografie.

„1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.”

Přestože je opera a její umění výsadou spíše západní civilizace, její dlouholetou tradici můžeme nalézt i na východním kontinentě, konkrétně v Číně.

Tato země se může pochlubit více než 300 druhy tradičních čínských divadel: Kunqu, Xiang Ju, Pekingská opera, Shaoxingská opera, Henan, Pu Ju, Sichuanská opera, Tibetská opera, pantomima, loutkové divadlo, two men show atd. Nejznámější z nich je pekingská opera („ťing-tü“ nebo „ťing-si“), která má oproti lokální čínské opeře, zpívané v nářečí dané oblasti, význam celonárodní a je také nejvyhledávanější.

Od klasické evropské opery se ta pekingská liší v mnoha směrech a je také o mnoho náročnější jak po fyzické tak i po psychické stránce. Není tedy divu, že se na ní herci připravují již od útlého dětství. V pekingské opeře se totiž mísí zpěv, tanec, pantomima a bojové umění a říká se, že 1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.

Pekingská opera má více než 200letou historii, která se začala formovat poté, co za vlády dynastie Qing přišly na žádost císařského dvoru do čtvrtě Xuanwu čtyři operní soubory z provincie Anhui a díky velkému úspěchu zde již zůstaly. Inspirovaly se z opery Kunqu, Yiyang, Hanju a Luantan a během více než půl století kombinování a čerpání prvků z jiných oper vznikla současná pekingská opera.

Jak již bylo zmíněno, pekingská opera je v Číně nejpopulárnější, nejbohatší na herce, diváky a repertoár.

„Každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí.”

Jedním z hlavních a možná i nejdůležitějších prvků v pekingské opeře stejně tak jako v lokální opeře je líčení, které je výrazné a má mnoho vzorů. Jeho důležitost spočívá v tom, že každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí. Červená barva tak značí loajalitu ke dvoru a ušlechtilost a díky tomu bývá používána u postav generálů. Černá zase vyjadřuje poctivost a přímost a bílá zase naopak lstivost a falešnost.

Samotné nanášení barev je založeno na 4 metodách – tření, načrtávání, překrytí a doplnění. Prvním krokem je tření, kdy se prsty na celou plochu obličeje nanese barva a největší důraz se klade na obočí, oči a žíly. Poté se pomocí štětce načrtávájí mastnými barvami základní vzory tváře. Bílou barvou, která je opět nanášena štětcem, se poté obličej překryje a vykreslí se čelo a obočí. Jako poslední fáze přichází doplnění, během kterého se malují nesymetrické vzory. Podle toho, o jaký umělecký záměr se jedná, se mohou všechny čtyři metody použít navzájem nebo jenom některé z nich. Použitím stříbrné a zlaté barvy se vyzdvihuje, že se jedná o nesmrtelnou či nadpřirozenou bytost.
V pekingské opeře se postupem času vyčlenilo 6 základních typů postav – starší muž (lao-šeng), mladší muž (siao-šeng), žena (tan), stařena (lao-tan), malovaný obličej (ťing) a klaun (čchou). Pro představu, jak je taková postava nalíčená, si uveďme například ženu a staršího muže. Žena znázorňuje ženy ve středním věku a mladé dívky. Herci mají na obličeji silný make-up, červeně namalovaná líčka, která jsou v kontrastu s bílým pudrem na čele, nosu a čelistích. Oči a obočí jsou zvýrazněné, rty jsou namalovány rudě. Starší muž představuje muže ve středním věku. Herec je nalíčen jemně a podle věku dané postavy se přidává černě, šedě nebo bíle zbarvený vous. K lehce nalíčené tváři přísluší také decentní kostým.

Za jednoho z nejvýznamějších a nejvýraznějších herců pekingské opery je považován Mei Lanfang, který začal studovat operu v 8 letech a už v 11 letech stál na jevišti. Jedná se o nejslavnějšího představitele ženských rolí ve 20. století, který se zasloužil o propagaci pekingské opery v Japonsku, Spojených státech amerických a Sovětském svazu.

„Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky.”

V poslední době se vlastně už pomalu ustupuje od toho, že všechny role, tedy i ty ženské, jsou představovány pouze muži. Éra Mei Lanfanga se již tedy pomalu vytrácí a ženské role jsou čím dál častěji hrány ženami. Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky. Přestože se jeho pěvecký talent projevoval již od útlého dětství, kvůli velké chudobě své rodiny si nemohl dovolit studium a proto se vydal do hlavního města své provincie a začal si vydělávat jako vrátný v nočním klubu. Usmálo se na něj však štěstí v podobě nemoci barové zpěvačky, kterou na jeden večer zastoupil a sklidil neuvěřitelný úspěch. O jeho obrovském talentu se dozvěděli i na příslušných místech a on si mohl konečně splnit svůj sen a začít studovat pekingskou operu, ve které se specializuje na ženskou roli. Operní tradice je tak alespoň na nějakou dobu zachráněna, přestože mladých, kteří by se dobrovolně a rádi podřizovali studijnímu drilu, v Číně ubývá.

Týdny Xionga Juna

Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko

Rád bych se na začátku k něčemu přiznal. Jsem asi lehce přecitlivělý, miluju děti, mám rád dětský svět a jejich radosti i starosti mě dojímají. Jsem rád, když jsem jeho součástí a mohu si na chvilku oddechnout od toho světa dospělého, v jistém smyslu pokřiveného a zmateného. Když mě Jura Sucharda kontaktoval s možností uveřejnění reportáže „Stal som pred branou neba“, tak jsem měl smíšené pocity. Nevěděl jsem, zda se takové téma pro Week of Life hodí. Nicméně jsem předběžně potvrdil zájem. Pak mi Jura poslal první záběry, ze kterých jsem jako první spatřil fotografii, na které lidská ruka drží ručičku človíčka, který místo toho, aby si užíval první radosti ze života, tak prožívá svůj první velký boj. Ještě TO ani nezačalo a už TO může skončit. Ten snímek na mě velice zapůsobil a v tu chvilku jsem si uvědomil, že tato reportáž by měla mít speciální místo na stránkách Week of Life. Až mnohem později jsem si přečetl neméně důležitý text, ale úkol fotografie a její síla a dopad na vnitřní napětí jedince sehráli v tomto případě významnou roli. Adolf Zika

Neonatológia je subšpecializácia (pododbor) pediatrie realizujúci medickú starostlivosť o novorodencov, špeciálne o chore alebo nedonosené deti.

Stál som pred bránou neba… niekto vošiel dnu a iný zase zostúpil „na Zem“. Som otcom dvoch krásnych a zdravých dcér. Dôverne poznám stiesnený pocit vysokých teplôt a hoci by sa tých pár prebdených nocí dalo spočítať na prstoch dvoch rúk, zrazu vidím svet z druhej strany. Podávam ruku lekárovi – pravej ruke Boha. Z jeho očí srší neuveriteľná energia a odhodlanie. Vchádzam na oddelenie intezívnej neonatológie. MUDr. Krcho, prednosta oddelenia (pracujúci v tomto odbore od r.1989), začína popri práci svoje rozprávanie o ľuďoch, starostiach, možnostiach i útrapách a zložitosti systému.

Na oddelení pracuje tím pozostávajúci z 10 lekárov a 38 sestier, ktorí sa striedajú v štyroch smenách na dvoch oddeleniach. Sú schopné prijať 20-24 novorodencov v ohrození života. Po ich príchode a komplexných vyšetreniach potrebných na ich záchranu sa boj len začína. Počiatočné úkony pri prijatí dieťaťa na oddelenie rozhodnú nie len o jeho ďalšom stave, ale aj možných trvalých následkoch. Mnoho rodičov si ale kritický stav svojho dieťaťka nepripúšťa, napríklad pri vážnom poškodení mozgu, a v 80% žiadajú od lekárov zázraky a neuvedomujú si, že život tohto dieťaťa, ako aj jeho rodiny, bude poznačený nevyliečiteľnými následkami. Pri takej predstave mi behá po chrbte mráz a naozaj neviem ako by som reagoval v skutočnosti ja sám… Pobyt nedonoseného, ako aj rizikového novorodenca, je od dvoch týždňov až do štyroch mesiacov, závisi však od množstva faktorov.. Dieťa vážiace 2000g si už (samozrejme ak to celkový zdravotný stav dovoľuje) rodičia môžu vziať domov… Po prepustení sú detičky sledované odborníkmi v rôznych špecializovaných poradniach, sú pod dohľadom očných lekárov, ortopédov, kardiológov až po neurológov a nefrológov, no najväčší kus práce a rozhodujúcich krokov sa udeje práve na neonatológii…

„Som svedkom zázraku, keď bábätko narodené v 27. týždni nesie veľké posolstvo pre svet už len tým, že tu ostáva.“

Predčasný pôrod je ovplyvnený príliš nízkym alebo príliš vysokým vekom budúcej matky, ale istým spôsobom môže byť hrozbou aj umelé oplodnenie, pri ktorom vo väčšine prípadov hrozí viacpočetná tehotnosť. Alkohol, cigarety, drogy, nesprávna životospráva, no niekedy aj psychické problémy, cukrovka, vírusové ochorenia a ochorenia maternice zvyšujú toto riziko. V neposlednom rade sa počet rizikovo gravidných zvyšuje aj vďaka už spomínaným pokrokom medicíny: rodiť dnes môžu aj ženy, ktoré v minulosti nemali žiadnu šancu otehotnieť alebo donosiť dieťa.

MUDr. Krcho pristupuje k niekoľkohodinovému dievčatku 16 ročnej matky a ja v nemom úžase sledujem to malilinké stvorenie sotva väčšie od mojich dlaní a hoci je napojené na hadičky, no s odhodlaním bojovať. Sledujem organizovanú tímovú prácu kolektívu, akoby vykonávali bežnú údržbu domácnosti. Sú kľudní, vyrovnaní a takí silní… Všetko má presné pravidlá a postupy. Som svedkom zázraku, keď bábätko narodené v 27. týždni nesie veľké posolstvo pre svet už len tým, že tu ostáva. „Srdiečko nabieha, tlak sa stabilizuje, vracia sa farba“…. Odstránený zvyšok pupočnej šnúry a následne zavedenie dvoch katétrov cez tepnu a žilu v pupočníku rovno do srdiečka na zavádzanie výživy a liekov zabezpečí na začiatok tomuto dieťaťu všetko potrebné. …postavi sa a… „hotovo“ a ja mám pocit mierneho náznaku úsmevu. Ale je to len začiatok. Nastať môžu rôzne komplikácie, od roznych infekcií, cez septické stavy, až po krvácanie do mozgu. Doktor Krcho ma ďalej oboznamuje s procesom práce. Sledujem sestričky ako menia deťom obrie plienky, kontrolujú parametre na prístrojoch, s akou láskou berú so všetkými tými hadičkami bábätká ich matky na svoju hruď. Ktovie čo tým drobcom beží hlavou.. a čo matkám! Veď po ťažkom boji môžu konečne pohladiť svoj najväčší poklad. A čo otcovia? Prežíval som pôrod so svojou manželkou a hrozne som sa bál, ale tento nápor vydržať chce asi nobelovu cenu. Podporovať ženu – matku a nezlyhať. Veriť lekárom aj dieťatku. A pri tom všetkom sa nezblázniť.

Prístroje, nástroje, hadičky, prísne pravidlá, teplota, vlhkosť a… nádherné papučky pletené sestričkami pre tieto bezbranné stvorenia. Dozvedám sa o nedostatku prístrojov a peňazí, o potrebe ľudí s veľkým srdcom a zanietenosťou. O ťažkých chvíľach a rozhodnutiach pri záchrane bezbranných uzlíčkov, čo prišli nedočkavo na svet, ktoré rozdelia babätká na tie, čo rozšíria rady anjelov tam Hore a tie, ktoré ostanú na zemi.

„Ruky – ako nástroje Boha, pomáhajú, zachraňujú, hladia, pracujú…“

Ruky – ako nástroje Boha, pomáhajú, zachraňujú, hladia, pracujú… sú šikovné, potrebné a dômyselne vymyslené.
Ruky sestier a lekárov vyzerajú tak nežne a tie veľké dlane hladiace maličkú hlavičku… Ruky týchto ľudí sú navyše pozlátené. So súhlasom Dr. Krcha a rodičov, vám vieme priblížiť aj dôležitosť digitálnej fotografie, ktorá v niektorých prípadoch bola jediným spojením matky s jej predčasne narodeným dieťaťom… Po komplikovanom pôrode mamička zomrela a vďaka maličkému kompaktnému fotoaparátu a rutinnej dokumentácii malých pacientov pre prípad promtnej, často len virtuálnej komunikácie s množstvom ďalších odborníkov, sa mohla mamička aspoň takto na chvíľku stretnúť a zoznámiť so svojim bábätkom.

Oddelenie neonatológie je dôležitou súčasťou nemocnice. Mnoho rodičov ho nepozná a nevie, kým sa tu nedostane so svojím bábom. Dovoľte mi zoznámiť vás s rukami týchto ľudí, s ich prácou, možnosťami i nedostatkami a ukázať Vám silu týchto detí a ich chuť žiť, bojovať a vyhrávať.

Pri otázke či sa Dr. Krcho cíti ako Boh, keď sa mu darí zachraňovat niekedy aj zdanlivo neriešiteľné prípady, mi s vážnou tvárou odpovedá : „Nie. Je to vtedy, keď sa musime rozhodnúť, že šanca na život už nie je a pristroje môžeme vypnúť….

Týždne Juraje Suchardy

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Reportáž Kenya 2010 – díl druhý

19.1. Oblast Laikipia a Nanyuki

Tento den jsme vyhradili návštěvám městských úřadů v různých oblastí Laikipie, kde působíme. Všechny starosty jsme seznámili s naší organizací a se vším, co pro děti v jejich provincii děláme. Požádali jsme je o darování pozemku v jižní části Laikipie, kde alespoň občas zaprší. Proč znovu o další pozemek? Ne, na další dětský domov už opravdu ze svých peněz nevydělám. Požádali jsme o pozemek pro pěstování potravin – zeleniny, obilovin a luštěnin na chod našeho budoucího dětského domova, aby se snížily náklady na provoz. Všichni starostové byli z naší organizace opět nadšeni a slíbili, že vše přednesou na radě města a že by to neměl být problém. Ale nyní již z mého vyprávění víte, jak to v Keni chodí a dokud nebude něco na papíře, nebudu to raději dál rozšiřovat. Ale můj pocit, pokud se zase nevymění vláda, je ten, že by to mělo na 80% vyjít.

Po úřednické práci a představování OMDC starostům (mimochodem každý, kdo tu něco chce od starosty, musí projít třemi kroky, než se před stůl starosty dostane– my je navštívili hned bez předešlých složitých postupů) jedem ještě navštívit další případy, kde děti hodně strádají. Opět vám těchto 5 dětí představím v mojí nové nabídce – adopci dětí na dálku. Jen vyberu jeden příklad. Odbočíme od hlavní cesty a jedeme cca 10km do vnitrozemí. Cesta tu není, takže skrz křoví, bláto, prach, až půlmetrové díry a různé jiné nástrahy tlačím rychlostí 1km/h naší Toyotu Prado vpřed až dorazíme k….. k….. čemu. Nevím. Pár sbitých prken oplácaných blátem, místo střechy tráva a igelit a uvnitř nevím. Cyrus to šel dovnitř natočit a musel jít ihned zvracet, a to vydrží hodně. Venku matka s batoletem, která je HIV pozitivní, otec není. Holčička, kterou chceme adoptovat doma nebyla, byla v masajské školce. Matce jsme odevzdali tašku s jídlem a jeli hledat školku. Takhle vyjevené Masajce jsem dlouho neviděl. Myslím ty, které jsme potkávali cestou. Teda cestou… Po hodině jízdy jsme urazili 2km a prodrali se i s autem k místní školce. 15 nechápajících masajských holčiček ve věku 3-4 roky vylezlo z rozpadlé boudy spolu s učitelkou a musely si asi myslet, že dorazili ufoni. Děti nikdy neviděly auto, natož bílého člověka. Tak jsem nechápajícím dětem rozdával bonbóny a vkládal jim je do pusinky, protože byly tak špinavé, že jsem jim to do ruky raději dát nechtěl. Holčičku jménem Elishiba Wambui Kairu jsem nafotil a nabízím ji k adopci. Po opětném nalezení hlavní cesty míříme zpět do Nanyuki. Čeká nás večerní mítink. Pozvali jsme všechny, kdo jsou zaregistrováni v mojí organizaci ONE MORE DAY FOR CHILDREN, abychom přednesli co bude dál, co jsme tento týden všechno zvládli. Mezi naše členy patří doktor z nemocnice Nanyuki, právník z Nanyuki, právnička z Nairobi, člen rady města Nanyuki, 3 sociální pracovnice, 2 pomocné síly 🙂 ( Patrick a Cyrus ) a zakladatelé Hellen a já. Na mítinku doktor slíbil, že objede všechny adoptované děti a vezme jim krev na nové testy, dále je vyšetří a zjistí, jaké potřebují léky. Patrick s Cyrusem slíbili, že poskytnou svůj 9místný vůz zvaný Matatu pro přepravu Hellen, dětí a pro jednotlivé cesty za vyřizováním dokumentů. Sociální pracovnice probíraly mezi sebou jednotlivé případy a pak jsem na řadu přišel já. Já s mojí angličtinou. Uf. Mimochodem, jsem ve věku, kdy se na školách učila jen ruština, to asi někteří dobře znáte, takže se anglicky neučím z knih, ale již 10 let cestuji po celém světě a to je prý nejlepší učitel. Sice občas mluvím v infinitivech nebo neskloňuji, ale vždycky se domluvím. Takže jsem dostal slovo jakožto prezident nadace a promluvil. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale mluvil jsem plynule anglicky a poslední větu jsem zakončil tím, že: „Slibuji vám, že pokud vyřídí Hellen spolu s vámi veškeré potřebné dokumenty pro stavbu dětského domova, já se v srpnu vrátím, položím základní kámen a pokud neseženu peníze od sponzorů, domov postavím se svých peněz.“ Po projevu začali všichni tleskat a byl i malý aplaus. Měl jsem slzy v očích..

20.1. Cesta z Nanyuki do Meru – záchrana 10 masajských dívek

Společně s Hellen a sociální pracovnicí Josephine (mimochodem Masajkou) jsme oznámili vládě města Nanyuki, že nadační fond ONE MORE DAY FOR CHILDREN se ujme masajských dívek a pomůže jim. Náš novinář se zaradoval a začal o tom psát článek do novin. Jedeme si je vyzvednout do 2 dětských domovů společně s jedním autem, jelikož jsme zjistili, že dívek je nakonec 11 a plus nás 5, to se opravdu už do Toyoty vejít nemůže, i když je docela velká. Přijíždíme pro první půlku a já nevěřím vlastním očím. Přede mnou stojí malé děti, malé holčičky, ta nejmenší má tak 3 roky – ony byly provdány a musely provozovat sex?? Už jsem nebyl naštvaný, teď už jsem ani nemohl popadnout dech.

Naložili jsme je do auta a vyrazili na sever cestou na Somálsko do města Meru. Proč právě tam? Josephine zařídila ubytování a katolickou školu pro oněch 11 dívek v místním dětském domově, který je přijal. Josephine v tomto domově také pobývala a zná se s ředitelem, resp. svatým otcem, který ji i učil. Masajské dívky přijal, sice ne zadarmo, ale přijal. Domov sponzorují Američané a Italové. Cesta z Nanyuki do Meru je celkem v pohodě. Asfaltová cesta plná výmolů a retardérů, ale lepší než prašná cesta s půlmetrovými výmoly směrem na Doldol. Akorát cestou narážíme na zfetované řidiče, kteří požili drogu zvanou MIRA. To je kytka pěstovaná v Keni, která se vyváží do celého světa pro lékařské účely. Místní ji žvýkají a přivádějí se tak do extáze. Asi 3x proti mně z protisměru vyrazilo auto. Kličkovalo sem a tam a tak jsem sjel do příkopu, abych neublížil holčičkám, které seděly vzadu. Jedno auto, pick up, naložené stavebním materiálem, proti mně vyrazilo z táhlé zatáčky asi 100km rychlostí, jel na mě smykem, pak to srovnal, projel asi 10cm kolem mého zrcátka tak 80km/h a zase přidal plyn. Děs… Takže 40km rychlostí míříme do Meru a já si dávám pozor na každé auto kolem. Na konci města už na nás čekal Father, jak mu zde všichni říkají. Je z Tanzanie a je ředitelem celého obrovského komplexu pro děti, kam jsme posléze dorazili. Domov a školy jsou rozděleny na 2 části. Jedna pro kluky a jedna pro holky. Komplex má v současné době kapacitu pro 750 dětí a je plný. Je absolutně soběstačný, jelikož má své pozemky pro pěstování obilovin, ovoce, domácích zvířat a ostatních surovin potřebných k jídlu.

Děti pocházejí z celé Afriky, ale nejvíc tu jich je ze Somálska a z Keni. Takže po důkladné prohlídce celého objektu včetně polí a ukázky domácích zvířátek, která trvala asi 3 hodiny (místní tu mají rádi, když se mohou pochlubit, co všechno postavili a vezmou vás i do kumbálu) se vydáváme do dívčí části. Říkám si, musí to být zvláštní pocit pro naše masajské holčičky. Po těch útrapách, které si prožily, jsou bez rodičů nebo viděly jejich smrt, nikdy už svojí rodinu neuvidí, se ocitnou mezi 450 cizími holkami a mají tu zůstat až do svých 18 let. Nemají žádné své věci a bum, ocitnou se mezi takovým shlukem svých vrstevnic. Jak se k nim ty holky budou chovat? Samozřejmě je rozdělí, jelikož jsou mezi nimi věkové rozdíly No, myslím si, že si ještě užijí spoustu smutných okamžiků, ale lepší, než-li zůstat na ulici bez jídla a vody. Každopádně tu do 18 let zůstat nemusí. Může se stát, že se opět ocitnou na ulici, pokud je nikdo neadoptuje. Zaplatil jsem ze svých peněz za všech 11 holčiček první měsíc v tomto komplexu. Všech 11 holčiček nabízím k adopci.

Podrobnější informace o adopci naleznete na mých stránkách www.omdc.cz, v sekci adopce 11 masajských dívek. Časem bych je chtěl převézt do našeho domova v Doldol, odkud holčičky pocházejí a kdokoliv je pak bude moci navštívit. Zatím to musí být tak, jak to teď je. Holčičky – přeji vám hodně štěstí…

Po rozloučení odcházíme z komplexu za doprovodu 450 dívek a jejich křesťanské písně, která vypráví o škole, práci, sportu a bohu. Jak říká Father, pokud tyto zásady člověk dodržuje, nemůže se mít na světě špatně. Podává nám ruku se slovy God Bless you a my vyrážíme směr Nanyuki. V Nanyuki už jen celé odpoledne vyřizuji u právníků oficiální sponzorství pro adoptivní rodiče z Čech a tímto moje práce zde končí. Práce? Ne, to není práce, to je radost.

Závěrem bych chtěl říct, že jsem nadační fond posunul opět o stupínek výš, možná i o 2. Ví o nás už celé osazenstvo vlády provincie Laikipia – Nanyuki. Ví o nás také osazenstvo z provincie Doldol a významný člen keňské vlády. Z novin o nás ví už skoro celá Keňa, i o tom, jak jsme pomohli 11 masajským dívkám. Zainteresoval jsem spolu s Hellen do programu významné lidi – právníky, lékaře a sociální pracovnice. Zřídil jsem v Nanyuki oficiální kancelář nadace s vybavením. Rozjel jsem stavbu nového dětského domova v Doldol a to tím nejdůležitějším – kompletní dokumentací a výkresy u místního architekta a Hellen rozjede stavební povolení a veškerá povolení pro tuto stavbu. Pomohl jsem 23 dětem lépe žít a nemít strach, co bude zítra. Daroval jsem jídlo 15 dětem, které ještě čekají na adopci a sehnal informace včetně fotografií pro budoucí rodiče k následné adopci na dálku. Dětí, které hladoví nebo jsou nemocní HIV a bez rodičů. Pomohl jsem 3 dětem mít domov na dalšího půl roku a jídlo na další 1 – 1,5 měsíce. Zaplatil jsem nájem oněm 12 dětem známým z minulé návštěvy, které jsou taktéž bez rodičů. Zachránili jsme 11 masajských dívek před životem na ulici a doufám, že na té ulici nezůstanou a najdou se lidé, kteří mi je pomůžou adoptovat. Co říci poslední větou? Díky všem za pomoc nadačnímu fondu OMDC, ať už je jakákoliv a díky, že jste článek dočetli až sem, do samého konce.

Týdny Jiřího Pergla

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Reportáž Kenya 2010 – díl první

15.1. Nanyuki

Ráno jsme dotřídili zbytek jídla do tašek a zjistili jsme, že nám ještě chybí rýže, fazole a zelené bobule s názvem Green Grams.

Asi jsme to v Karatině špatně spočítali, takže jsme odjeli do centra Nanyuki a dokoupili potřebné jídlo, aby měli všichni stejně. Mezitím, co kluci třídili jídlo, jsem se vydal s Hellen založit nový účet v bance s názvem Standard Chartered bank of Kenya na veškeré potřebné transakce, jakými jsou převody peněz od adoptivních rodičů do různých institucí (školy, lékař, nemocnice…) a také, aby to bylo vše v pořádku u keňské vlády, která na tyto transakce ráda dohlíží. Pro založení účtu společnosti OMDC je v Keni potřeba 5 lidí. Vybírat tyto peníze může jen naše právnička, já a Hellen. Ostatní ale musí být na účtu zapsáni včetně doložené fotografie, ofoceného ID dokladu o místu trvalého bydliště. Legrační na tom je, že banka vám žádnou kopii neudělá a vy musíte s každým papírem běžet přes ulici a nechat ho ofotit. Jenže tam je kopírka z roku raz dva a když to pak v bance nemůžou přečíst, tak si to ofotí sami na nové kopírce Minolta, která leží 2m od jejich pracovního stolu. Celkem jsme kvůli založení 1 účtu strávili v bance 5,5 hodiny. Žádná voda nebo kafe, nic vám nedají, neblázněte, jste v Keni. To, že vypisoval všechno ručně a lepil fotografie lepidýlkem jsem pochopil, ale to s těmi kopiemi všech dokladů potřebnými pro založení účtu mě opravdu dostalo.
Odpoledne jsme zajeli po telefonickém objednání k místnímu architektovi. Proč? Říkal jsem, že chci tady v Doldol postavit nový dětský domov a tak to také udělám. Architektovi jsem představil svojí myšlenku o domově pro 60 dětí včetně školy, kostela, kuchyně, společenské místnosti, ložnic, umýváren a plotu… Navrhl jsem mu komplex do tvaru U.
Řekl, že si bere 6% z celkové ceny díla. Maličko mi zatrnulo. Po dlouhém rozhovoru o tom, k čemu tento dům bude sloužit a že naše děti ve slumech umírají hlady se nad námi slitoval a řekl si cenu za kompletní projekt, ale bez dozoru na stavbě (jen kulatá razítka pro revize) 55 000 Kč. Ano, čtete dobře, řekl si třetinu ceny. Prý má také rád děti. Měli jsme štěstí
Na řadu přišla návštěva dětského domova v Nanyuki. Dovezl jsem jim mnoho bonbónů, lízátek a 20 DVD pohádek v angličtině. Jídlo jsme vynechali, protože jak jsem již psal, vláda se konečně začala o tento domov starat a děti netrpí hlady. Mimochodem, do domova přijali 2 nové holčičky, Brendu a Grace. Jsou to sestry. Jednu z nich přijali před 14 dny totálně zmlácenou do krve, s obličejem popáleným od nažhaveného nože. Snažím se je získat do naší adopce.
S dětmi jsme si zahráli pár her, zazpívali, udělali společné fotografie, rozdali sladkosti a už byl večer.
Do resortu za námi přišel novinář, který píše do Daily News Kenya a chtěl ode mne rozhovor. Slíbil mi, že udělá maximum, aby se o naší organizaci dozvědělo více lidí a hlavně firem ( Telefonica Safari com, banky jako např. Barcleys bank atd.) a mohli nám pomoci. Jinak jsem s novinářem hovořil o České republice a různých plánech zde v Keni, jak jsem se k tomu dostal atd. Pak přišel na řadu on a povídal o vyvražďování tamní vesnice, ne moc vzdálené od Doldol. Prý se nyní píše v celé o Keni o 10 uprchlých malých holčičkách, které jednak přežily to krveprolití a jednak utekly z nuceného manželství společně s kamarádkami. Prý běžely kolem 200km, z toho některé bez bot, bez jídla a vody přes území slonů, lvů a divoké zvěře Afriky směrem k Nanyuki. Před městem se jich ujala jistá organizace a umístila polovinu z nich do našeho známého domova v Nanyuki a druhou polovinu do dětského domova na okraji Nanyuki, který vlastní italská organizace. Je to prý smutný příběh a měli bychom s tím něco udělat, jelikož oba domovy mají kapacitu zaplněnou a déle jak 3-4 dny je tam nenechají. Společně s naší sociální pracovnicí jsme to vymysleli, ale o tom až dále.
PS – z LG servisu nám kvůli televizi nikdo nezavolal…

16.1. Nanyuki a slum v Likii

Tento den jsme odstartovali návštěvy oněch 23 adoptovaných dětí s jídlem a dárky. Jelikož jsme je naplánovali na víkend, bylo jisté, že děti nebudou ve škole a nalezneme je všechny. Tento den jsme dokázali navštívit 16 adoptovaných dětí. Pořídili jsme nové informace o dětech, spoustu fotografií a videa, jak drží v ruce dárky a fotografie, pěstounům nebo rodičům jsme darovali zakoupené jídlo a sepsali vše potřebné, co jednotlivé dítě bude potřebovat. Všechno bylo prakticky ve stejném duchu – školné, uniforma, taška do školy, knihy do školy, tužky a sešity, jídlo a nájemné, občas také postel, aby dítě nespalo spolu se třemi nebo čtyřmi sourozenci na jedné posteli. U těch, kteří jsou bohužel HIV pozitivní ještě navíc léky. Po návštěvě asi 9letého dítěte mě opět zamrazilo. Kolem auta se neustále shlukovalo mnoho dětí, které prosily o sladkosti nebo dárky. Pravidelně jsem jim rozdával bonbóny a lízátka, ale jedna asi tak 5letá holčička s batoletem na zádech a 4letou sestrou, kterou držela za druhou ruku mě prosila o jídlo. Cyrus se jí kiswahilsky zeptal, co se stalo. Prý jim zemřela máma a nikoho nemají. 3 dny už nejedly a spaly na ulici. Mě zatrnulo… Okamžitě jsem je naložil do auta a odvezl do místní „ slumové restaurace“. Objednal jsem jim jídlo – 2 druhy kaše, chleba a mléko pro batole. To, že batole hltalo mléko s chlebem jako o závod dokazovalo, že opravdu nelhaly. Ubrečené sedly ke stolu a při jídle se jim začaly objevovat úsměvy na tváři. Mě se jich zželelo a zaplatil jsem jim v té restauraci jídlo na 4 dny dopředu. Vrchní jsem upozornil, že si to přijdu zkontrolovat.
Večer utrmácení se už vracíme do resortu a jdeme brzo spát, jelikož druhý den nás ještě čekají 3 děti ze slumu v Likii a 15 rodin s dětmi, které jsou na tom opravdu špatně. V noci mě ale budila představa co bude dál s těmi 3 dětmi.

17.1. Nanyuki a Slum v Likii

Po ránu vyrážíme do slumu v Likii a jdeme navštívit ještě 3 adoptované děti. Rozdáme opět dárky, pořídíme záznam a informace. Jedno mi ale nesedí. Některé naše adoptované děti jsou HIV pozitivní od narození, jelikož se nakazily od své pozitivní matky. Nyní se pěstounů nebo ještě žijící matky ptáme, jak je na tom jejich dítě zdravotně a dozvídáme se, že je prý nový test negativní. Dítěti je třeba 5 nebo 6 let. Nesmysl. V organizaci OMDC máme také svého doktora a tak jsem to s ním probíral. Doktor mi řekl, že je pár ojedinělých případů, kdy dítě je po narození pozitivní a po 6 měsících se test ukáže jako negativní a to stále ještě není na 100%. Ale určitě ne po 5 letech. Musíme s naším doktorem udělat všem nové kvalitní testy. To už zařídí Hellen spolu s doktorem až já tu nebudu.
Dále pak Hellen vytáhla soupis dalších dětí. Opět samé smutné případy. Děti bez rodičů nebo jen s matkou, která má AIDS nebo mají ony sami AIDS od narození a tak dále. Nechodí do školy, nemají co jíst a postupně se z nich stávají děti ulice čichající lepidlo…
Jednotlivé případy jsem nafotil, předal jim tašku s jídlem a v Čechách je připravím k další adopci. V autě zbyla ještě jedna velká taška s plyšáky od školy Chvaletická. Takže opět jako minule byli rozdáni za úsměvu a velké radosti dětí. Škoda, že Patrik popletl na manuálním fotografickém přístroji světlost a skoro žádná fotka nevyšla. Snad video bude lepší.
Tak,…od rána myslím na to nejdůležitější. Jak rozlousknout současnou situaci oněch 3 dětí. V první řadě jsme se vydali je hledat. Když jsme je našli, měly radost, že mě vidí a hned bez protestů naskočily do auta. Zeptali jsme se jich kde doteď bydleli a tak mi ten kurník jely ukázat. Opět hlína, 2 rozpadlé postele, z toho jedna bez matrace, na které spaly. Žádné deky, prý se v noci hřejí navzájem. Ptáte se jak to, že je v Keni zima? Provincie Laikipie, respektive okolí hory Mount Kenya, se nachází v 2200 m.n.m. Já jsem v noci v resortu přikrytý 2 dekami a klepu kosu. Vysprchovat se po ránu je taky oříšek. Přes den se teplota vyšplhá na 30 °C, ale ta noc je opravdu obrazně „mrazivá“. Teplota se pohybuje kolem 8-12°C. Kuchyň, no…. oheň s hrncem před postelí a jedna lavice se 3 nohama. Toť vše. Každopádně to byl jejich domov, tak jsem sehnal jeho majitelku a zeptal se, jak je to s nájmem. Prý dluží za posledních půl roku. Opět jsem sáhl do vlastních rezerv a vyrovnal dluh. Dále jsem zaplatil nájem na 6 měsíců dopředu, než se sem opět vrátím. Nechal jsem jim tam 2 tašky jídla (60kg) a poprosil sousedku, aby jim z toho vařila. Asi si z toho něco nechá, tomu nezabráním, ale hodně důrazně jsem jí oznámil, že bych byl rád, kdyby to jídlo bylo pouze pro děti. Pak jsem jim rozdal spoustu sladkostí a také nějaké oblečení, které jsem dovezl z Čech, včetně oblečení pro batole. Dobrá práce,… nyní už s úsměvem odjíždíme ze slumu v Likii zpět do resortu a mě těší, že to tak dopadlo…

18.1. Cesta do Doldol

Ráno odjíždíme směr Doldol, kde nás čeká to nejdůležitější. Za prvé návštěva tzv. městského úřadu v Doldol kvůli pozemku na stavbu našeho nového dětského domova a za druhé návštěva posledních 3 adoptovaných masajských dívek. Po překonání úmorné cesty bez asfaltu, kde byste opravdu bez zvýšeného auta 4×4 neměli šanci dojet bez nějakého problému, se vydáváme s oficiální žádostí o pozemek zdarma pro náš dětský domov za starostou města Doldol. Jenže ouha, starosta byl za těch půl roku vyměněn a nový o ničem neví. Jsme prostě v Keni a dokud to není na papíře, je lepší ničemu nevěřit. Další zkušenost. Každopádně jsme mu přednesli náš plán, seznámili ho s naší organizací a on byl nadšen. Z jeho strany to určitě nebude problém, ale musíme organizaci zaregistrovat ještě v provincii Laikipia nord. Naše OMDC je zaregistrována pod provincií Laikipia east, takže pokud chceme ještě působit u nich na severu, je zapotřebí druhá registrace.
Také jsem se dozvěděl, že Doldol má 2 DC, tj. městské úřady. Opět rozdělené na světové strany. Takže jsme společně se starostou západu putovali za starostou východu 🙂 Tam jsme mu opět přednesli vše o naší organizaci, co všechno děláme a co máme v plánu u nich postavit. Zpočátku jsem nevěděl, s kým mám tu čest. Tykal jsem si s ním, vyprávěl mu o České republice, samá legrace, jakou mám firmu a že z výdělku mé firmy chci postavit tento nový dětský domov a tak dále. Pak začal mluvit on o historii Masajů, jak má rád děti a že s naší organizací naprosto souhlasí a nemá vůbec žádnou námitku proti darování pozemku.
Ukázal mi svojí novou stavbu, která se akorát dokončovala. Nasary school, tzv. začínající školu nebo spíše školku až po školu pro děti do 6. třídy. K tomu postavil další 3 budovy rozdělené na holky, kluky a jídelnu s kuchyní. Děti v tomto komplexu přes týden spí, jenže je to byznys. Každé dítě musí zaplatit školné a ubytovnu, takže jsem se bál zbytečně, že by naše veškeré úsilí přišlo vniveč, jelikož už by v Doldol taková instituce byla. Dětský domov se školou prý oblast Laikipe nord potřebuje jako sůl. Takže po projednání na radě města by neměl být problém s darováním pozemku, ale až po zaregistrování i u nich. Hellen tu čeká mnoho práce po dobu co tu nebudu.

Každopádně s úsměvem na rtech odjíždíme z města za 3 adoptovanými dětmi. Cestou mi Patrik s Cyrusem vypráví, jak je skvělé, že jsem se potkal právě s tímto pánem. Říkám si, no co? Starosta jako „každej jinej“. Jenže celou dobu se s ním kluci stále chtěli fotit, tak už to mi přišlo divný. Zeptám se, a kdo je ten starosta? Prý jeden z nejvlivnějších lidí v Keni. Je to mluvčí samotného prezidenta Keni a zastává 3. největší funkci keňské vlády, která je i nad ministry. Prý je každou chvíli v televizi a v novinách. Docela mne to omráčilo. To je velký úspěch představit naše OMDC přímo u vlády Keni. Tenhle zážitek si budu dlouho pamatovat. Každopádně už vím, proč se postavil další městský úřad na východě 🙂

To už přijíždíme do školy na okraji města Doldol, kde máme mít 3 masajské dívky, které máme v adopci. Opět změna. Místo té ředitelky, které jsme předali peníze za školné pro ony 2 dívenky v srpnu minulého roku, tu byl ředitel. Naši organizaci nezná a ve škole se nachází už jen jedna holčička – Soina Lekinait. Zbylé dvě ( Nais Lowari a Nolari Moiyale ) prý vyhodili, protože neměly knihy. Mimochodem to, co se stalo dál s Nais, jsme zjistili až posléze. Řediteli školy jsme oznámili, že budeme platit školné pro Soinu, Nais a Nolari a hned zítra ty dvě musí vzít okamžitě zpět do školy. Soině jsme předali dárky, udělali fotografie a jeli hledat Nais. Mimochodem Soině narostly krásné černé vlasy a hlavně rovné, což zde není moc časté. Moc jí to slušelo.

Abychom našli Nais, musela nám pomoci místní učitelka. Jeli jsme asi 20km do pustiny mezi slony a lvy takovou cestou, že občas i 4×4 mělo problémy a najednou se objevila malinká pevnost z pichlavých kaktusů s ostny dlouhými až 6cm a tak ostrými, že mi propíchly i moje sportovní Salomony. Než jsem stačil najít vchod, měl jsem 3 zabodnuté ostny v noze. Skuhral jsem, jak to bolí, že mi zůstaly špičky pod kůží a učitelka mi řekla, že děti tady chodí bosy a mnohokrát se stane, že si na kaktus šlápnou bosou nohou a vyndávají jim i 20 ostnů. Dítě si pobrečí a jde si hrát dál. No a my zhýčkaní Evropané hned brečíme, jestli to není jedovaté a zda nemám jít k doktorovi. Zaťal jsem tedy zuby a tu úpornou bolest vydržel. Mimochodem Masajové nikdy v životě nebyli u doktora. S ničím. To znamená, že ani u porodu. Proto je tak složité u nich zjistit přesné datum narození. Ví se kolik je jim let, ale to je tak vše. Musel jsem se smát, když mi máma Nais řekla, že se narodila v pátek, ale neví, jaký rok. To už přicházíme k masajskému domku postavenému z výtrusů domácích zvířat, dřeva a trávy. Venku sedí Nais a v ruce drží asi měsíční batole. Jenže já tu byl v létě a to nebyla ve škole? Ne, byla těhotná. Učitelka se zeptala matky Nais. Prý ji na jaře prodali do manželství jednomu Masajovi za 2 krávy, jelikož neměli co jíst. Ach jo.. .Masajové. Předali jsme Nais dárky a jídlo a oznámili jí, že by bylo dobré, kdyby nastoupila zpět do školy. Nais umí výborně 3 jazyky a je velmi nadaná. Domluvili jsme s její matkou, že se postará o batole a Nais se vrátí hned zítra do školy. Udělali jsme zde dobrou práci, ze které jsem měl velkou radost. Cestu zpět k autu mi už ukázaly místní děti, aby mi nepřibyly další ostny v noze. To už míříme za třetí holčičkou, která opět nechodí do školy. Předali jsme jí dárky, jídlo a ihned slíbila paní učitelce, že od zítra ráda nastoupí do školy v Doldol. To už se stmívalo a my museli odjet za doprovodu zvuků místní divočiny do Nanyuki.

Týdny Jiřího Pergla

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Jiří Pergl se v rámci své organizace One More Day for Children vydal již podruhé do Keni a vy máte možnost v jeho nové reportáži sledovat, jak se mu daří pomáhat tamním dětem nakaženým AIDS.

Málo lidí chápe, proč zrovna v Keni je tak důležité pomáhat dětem. Proč ne raději v Somálsku, Čadu, Kongu, Zaire nebo Etiopii? Odpovím vám jednoduše. V roce 2007 zde proběhl velký boj mezi stoupenci Kikuyu a Luo kvůli volbě prezidenta. Zemřelo zde mnoho lidí. U nás to nevysílala žádná televize a když, tak ve zkratce a jen s velmi nepřesnými údaji. CNN udává 50tis. lidí zabitých při nepokojích. Místní udávají mnohokrát více. Výsledek je, že mnoho dětí zůstalo bez rodičů, pokud zrovna nebyly zabity také. Nikdo nedokáže říci, kolik lidí v tomto období přišlo o život. Tisíce případů nikdo nezdokumentoval. Pozabíjené rodiny ve vesnicích, vypálené domy a kostely, znásilněné ženy. Místní tvrdí více jak 200tis. Mrtví se stále počítají a to je rok 2010. A teď k současnosti, která není tak vzdálená roku 2007. Září 2009. V oblasti Doldol, kde v současné době působím se stalo to, co žádná televize nikdy neodvysílala. Vědí to pouze místní a nikdo to už nechce dál řešit. Lidé z jedné vesnice se vydali vyvraždit obyvatele vedlejší vesnice. Přes sto brutálně zavražděných lidí jenom kvůli tomu, že zde již 15 let nepršelo a oni neměli co jíst. Pozabíjeli je automatickými zbraněmi, aby jim poté ukradli domácí zvířata a aby jejich děti a oni měli co jíst. Pozůstalé děti z vyvražděné vesnice (dívky: 4-12 let) byly okamžitě provdány za bohaté muže z vedlejší vesnice včetně toho, že jim byla udělána obřízka. A sex? JASNĚ! Strašné! Ale to není všechno. Byly prodány lidmi ze své vesnice, těmi, co přežili, aby se jim vrátily krávy nebo ovce, které chovali. Takže 4letá holčička byla provdána za 30letého muže za 10 krav!!!! No a malí kluci, kteří přežili? Utekli do stepi, do lesů, mezi zvířata. Mezi LVY!! Mezi opice a spali v buši. Mnoho z nich sežrala lví smečka nebo se našli okousané od opic. Ano, okousané obličeje od paviánů…. Chci těmto zbylým dětem pomoci, všem. Mimochodem jedna holčička, kterou máme v adopci a jmenuje se Soina Leiknait, pochází právě z této vesnice. Tyto informace vám nesděluji proto, abych vás – případné návštěvníky Keni – strašil, ale proto, že se vyskytla spousta lidí, co říkají: „Já byl v Keni, tam je to v pohodě.“ Zapomněli ale dodat, že byli s cestovní kanceláří v národních parcích včetně doprovodu nebo i na vlastní pěst, ale jen v oblastech se zvířaty nebo v jiných, kde je to opravdu v pohodě. Navštívit tyto oblasti (Doldol a výš směrem na Somálii ) kde opravdu nic není, je pro tyto lidi nezajímavé, to chápu, ale… Ale tady je to opravdu o něčem jiném. Takže po 6 měsících jsem se opět vrátil do Keni pomáhat nemocným, zneužívaným, hladovým a osamoceným dětem. Nyní už s konkrétními plány, jak zaregistrovat 23 adoptivních dětí u místních úřadů, zřídit bankovní účet, zřídit kancelář v Nanyuki včetně jejího vybavení a vyplnit všechny formuláře týkající se dětí a založit je do šanonů, navštívit projektanta a odstartovat stavbu nového dětského domova pro 60 dětí včetně školy tím, že nechám nakreslit kompletní projekt. Dále navštívit oněch 23 dětí a rozdat jim dárky od adoptivních rodičů z ČR a získat informace pro budoucí platby (škola, elektrika, nájemné) přes náš nově zřízený účet a také jim dovézt nakoupené jídlo z města Karatina a z Nanyuki. Samozřejmě nesmí chybět návštěva dětského domova v Nanyuki a předání sladkostí a několik DVD s pohádkami. Proč už tak málo věcí? Jelikož jsme dokázali „hejbnout“ s místní vládou města a ta jim začala dávat více peněz na jídlo a žití. Takže naše činnost v tomto domově už nebude tak intenzivní, ale stále máme z tohoto domova adoptované 3 děti a další 3 děti ještě mám v plánu. Dále z vybraných peněz nakoupit jídlo pro dalších vybraných 15 rodin s dětmi, které jsou na tom opravdu špatně. Samozřejmě nebude chybět návštěva oněch 12 dětí známých z mé poslední reportáže, které žily v jedné kůlně a bez rodičů. Dále se stavit u starosty města Doldol a oficiálně podat žádost na získání pozemku zdarma pro stavbu dětského domova. K tomu ještě nesmí chybět návštěva vlivných lidí, kteří by nám mohli pomoci a také keňské noviny…

Tak to je vše o programu, který mě při této cestě bude čekat. O tom, jak to všechno bude vypadat, se dozvíte z mé reportáže.

12.1. Přílet do Nairobi

Cesta do Keni je vcelku náročná, pokud nechcete platit nekřesťanské peníze a letět přímo z Prahy. Takže přes pár německých serverů se dá pořídit letenka kolem 500 eur. Odlet z Mnichova přes Istanbul s čekací dobou 7 hodin.
Přílet do Nairobi je vždy s touto linkou v ranních hodinách (2h ráno). V Nairobi už na mě opět čekali Patrick a Cyrus, známí z mé 1. reportáže, kteří mi s nadací v Keni pomáhají. Po krátkém spánku už přišla na řadu návštěva dr. Martina, který pomáhá HIV pozitivním těhotným matkám. Dovezl jsem mu z Čech různé léky, které nám darovali lidé, kteří pomáhají naší organizaci OMDC. Martin byl ohromen, ale bohužel mu tento den zemřela matka, takže radosti moc nebylo. Jen mi opět oznámil šokující zprávy: od minulého počtu 1537 pozitivních matek mu jich každý měsíc přibylo v průměru 50. Tj. k dnešku o 300 více = 1837, brrr. Řekl mi, že v Nairobi je 50% mladých lidí nakaženo HIV, což je strašné číslo…

Večer už proběhla schůzka s Hellen a s naší právničkou jménem Elizabeth Njoroge v restauraci mého oblíbeného hotelu s názvem Central Park. Bylo zapotřebí udělat program a domluvit schůzku na druhý den. Dál už jen spánek…

13.1. Nairobi

Ráno mě čekala návštěva LG servisu. Proč? Protože televize pro děti z domova z Nanyuki, kterou jsme pro ně zakoupili v srpnu, odešla již po 2 měsících. Záruka v Keni? Výsměch. Nic vám nevymění. Televizi odvezl Cyrus z domova do LG servisu v Nairobi. To bylo začátkem října. Prý odešla součástka, kterou je potřeba poslat z Dubaje. Dnes je leden a televize stále leží v servisu. Slíbili, že mi zavolají v pátek 15.1. a že by měla být již opravená, tak uvidím. Pak už přišla na řadu velká administrativa. Nakoupit jednotlivé šanony, kancelářské potřeby, sednout ke stolu a psát. Právnička mě obeznámila s předpisy, které jsou potřeba zařídit pro adopci a co je potřeba všechno udělat, aby keňská vláda byla spokojená a nevznikly žádné problémy. Utahaní jsme zakončili práci v 8 večer a šlo se spát. Ráno už nás čeká odjezd do provincie Nanyuki. Oblast, kde naše organizace působí.

14.1. Odjezd do Nanyuki

V 8 hodin ráno odjíždíme směr Nanyuki. Důležitá zastávka nás opět čeká ve městě Karatina. Městě, kde se nachází největší trh s jídlem, který je také nejlevnější. Bylo zapotřebí nakoupit jídlo pro 23 adoptovaných dětí a ještě z vybraných peněz OMDC nakoupit jídlo pro 15 rodin ze slumů z provincie Mount Kenya.

Nevím, jak jsme to dokázali, ale oněch 1140kg jídla včetně kufrů a nás 4 jsme narvali do zapůjčeného auta Toyota Prado. Jedna z věcí, ve které se naše nadace liší od těch velkých je ta, že darované peníze používám pouze pro děti a nakoupím za ně to, co opravdu potřebují. Nepoužívám je na všechny věci kolem, jako např. letenku, půjčení auta, ubytování atd.) Něco jiného je u adoptovaných dětí. Tam vláda Keni vyžaduje, aby se strhávalo 20% z měsíční splátky. Něco jde na daně a něco jde na náklady. Náklady se rozumí to, že děti potřebují pravidelnou péči. Každý měsíc je navštěvovat, kupovat jídlo, dovážet k nim doktora, spát v dané oblasti, platit dopravu na určená místa, platit lidem jídlo, dovážet jim věci, které potřebují (tašku do školy, knihy do školy, školní potřeby, některým teď postel) a to už samozřejmě zadarmo nejde.
Po naložení jídla odjíždíme směr Nanyuki. Po cestě mám v plánu stavit se v Patrikově vesnici. Důvod? Chci navštívit rodinu oběšeného 18letého kluka z našeho prvního videa o Keni (pokud jste tento úvodní film o Keni neviděli a který ještě neměl prozatím nic společného s nadací, můžete jej shlédnout na mých stránkách o cestování do zapadlých koutů světa s názvem www.expedice-world.cz. Pojednává o přírodě, lidech a nádherných scenériích Keni s doprovodem famózní hudby.) Tento kluk se oběsil kvůli tomu, že při naší návštěvě Patrikovy vesnice jsme vyhlásili soutěž mezi kluky, která spočívala v tom, že kdo přinese velkého jedovatého banánového pavouka pro naše video, dostane 500 keňských šilinků – cca 170 Kč. Pro lidi z této chudé oblasti je to takový malý start do života. Jeden kluk nám přinesl onoho pavouka. My natočili hezké záběry a odjeli směr Nairobi. Jenže cestou měl Patrik telefon od rodiny, že jeden 18letý kluk našel také onoho pavouka a jelikož nám ho nestačil předat a nedostal oněch 500 šilinků, tak se oběsil. Bylo nám to opravdu líto a tak jsem se rozhodl, že v budoucnu navštívím jeho rodinu a tak se také dnes stalo. Cesta, pokud se tomu tak dá říkat, vedla směrem k hoře Mount Kenya. Po 5km od hlavní silnice řekl Patrik stop. Tady to je. Malá ohrada s 1 krávou a 2 kozami a uprostřed polorozpadlý domeček. Ze skromného příbytku z dřevěných prken vylezl postarší pán a hezky nás uvítal. Chvilku jsme si povídali a já mu řekl, jak je mi to opravdu moc líto a daroval jsem mu 1000 šilinků. Byl to jeho otec. Začaly mu téct slzy a se slovy God Bless, assante sana, thank you mě objal. Pak přišli ještě jeho 2 bratři a podali mi ruku. Řekli mi, že Joseph byl už odmalinka uzavřený a málokdo ho dokázal pochopit a že za to opravdu nemohu, byla to jeho volba… Po rozloučení se vydáváme již do města Nanyuki, kde nás čeká to nejhlavnější proč jsem zde. První návštěva je v naší kanceláři, kterou Hellen v době mé nepřítomnosti pronajala pro OMDC. Vcelku dobrá cena – 6000 šilinků na 1 měsíc, tj. 1500 Kč. Jenže kancelář je potřeba také vybavit. Musel jsem tam nakoupit tiskárnu, cartridge, kancelářské potřeby (židle, skřínky na účetní dokumenty, šanony atd.). Notebook s anglickými XP Windows jsem dovezl z Čech.

Pak už jen cesta do chatkového resortu, kde jsme se ubytovali a kde pravidelně spíme, jelikož majitelka se zná s Hellen a dala nám slevu 500 šilinků denně za nocleh. Jinak si nemyslete, že to je úplně levné. Ještě jsem vám neřekl, jak se tu žije a za kolik. Tento resort má ceny 4500 šilinků za jednolůžkový pokoj na noc – tj. 1216 Kč a to nespíte v kdovíjakém hotelu. Postel, splachovací záchod a sprcha s hlavicí, do které je přivedeno 220V a vy si vybíráte – vařící nebo ledová? U nás by tomu dali tak 1 hvězdičku. V Narobi se pokoje se 3 hvězdami, což jak říkám je u nás něco mezi 1 a 2 hvězdičkami, pohybují od 900 Kč do 1900 Kč na noc. O Hiltonu raději nepřemýšlejte 🙂 Jídlo: 1 pivo kolem 60 Kč, benzín 28 Kč/litr, Fanta 3dcl 14 Kč, špagety bolognese 82 Kč, výběr z bankomatu ( max. 10tis korun ) 240 Kč, půjčení auta – malé 1200 Kč na den a velké, které my potřebujeme do terénu ve slumech a pro objem kufru, 4400 Kč za den. Pokud chcete zakoupit auto v Keni, tak upozorňuji, že auta jsou zde 3x dražší. 16let stará Toyota Landcruiser, co u nás koupíte max. za 150tis, vás tu vyjde na půl milionu a více. Tak to byly příklady cen, jak se zde žije a kolik vás co bude stát, pokud se rozhodnete jet sem někdy se mnou.
Na řadu přišla už jen úmorná práce, rozdělit 1140 kg jídla do 38 igelitových tašek, včetně roztřídění jednotlivých jídel.

Týdny Jiřího Pergla

Tomas Loewy, Fotograf, Florida

Charakteristickým rysem pro život v Miami jsou pláže, slunce, zábava, móda, večírky,… Stejný je i život Tomase Loewyho, člena Week of Life. Minulý týden však Haiti postihlo zemětřesení a sta tisíce lidí potřebovali pomoc. A jak sám Tomas říká, Miami je Haiti v mnoha směrech velice blízko a tak když spolu se svými přáteli dostal možnost odletět do zdevastovaného hlavního města Porte-au-Prince, tak neváhal. Prostřednictvím svého fotoaparátu zachytil atmosféru zničeného města a utrpení jeho obyvatel stejně jako práci zdravotníků a dobrovolníků, kteří tam pomáhali. Vy máte v tuto chvíli možnost přečíst si jeho reportáž, jejíž skutečný obsah se mu jistě navždy vryje do paměti.

Lidem žijícím v Miami je Haiti velice blízké. Geograficky i osobně. Mnoho z nás má na Haiti své přátele, jedna z nejkrásnějších a nejkouzelnějších modelek, se kterými pracuji, je Haiťanka. Jeden z nejlepších novinářských fotografů pro Miami Herold je Haiťan, stejně jako můj kamarád DJ, který dělá undergroundovou hudbu, dalším je organizátor klubových akcí, atd. A to mluvím pouze o svém vlastním okruhu přátel, aniž bych dvakrát přemýšlel o tom, kdo je z Haiti a kdo ne… A navíc k tomu připočtěte i ty, o kterých to ani nevíme a jenom slyšíme jejich kreolštinu, kterou se mezi sebou baví během skenování zboží v supermarketech. Žádné z amerických společenských pravidel ale nemůže našim haitským přátelům a spolupracovníkům ubrat na jejich radosti ze života či jim vzít úsměv na tváři, i když jejich život není procházka růžovou zahradou, jak se může na první pohled zdát. V Miami se nachází rozsáhlá oblast nazvaná Malé Haiti, která byla vytvořena na základě pevného svazku kubánské komunity Malá Havana.

To je i jeden z důvodů, proč nám připadalo, jakoby zemětřesení, které 12. ledna zničilo vše tak, jak bylo možné vidět v televizi, zbortilo i kus našeho vlastního miamského světa. Několik skupin z okruhu mých přátel se rozhodlo, že nebudou sedět s rukama složenýma v klíně a začalo jednat. Zemětřesení bylo v úterý. Ve středu večer sehnal Dirk kamion od jednoho kamaráda, který měl zrovna jeden volný, zaparkoval ho na příhodném místě na South Beach, které sousedí s Miami Beach a na Facebook si hodil status, který zněl asi takhle: „Mám kamion na pomoc Haiti. a) doneste dary b) přijďte mi pomoct třídit a nakládat.” Kamion byl naložený za 5 hodin. V této skupině jsou profesionálové, kde každý zná někoho. Takže další krok (ani já sám nevím, od koho ten kontakt byl) byl ten, že na naše dary už čekal jejich příjemce, projekt Medishare.

Projekt odstartoval asi tak před 20 lety doktor Barth Green ze zdravotnické školy miamské univerzity. Projekt Medishare byl na místě mezi prvními organizacemi, jelikož … na Haiti pomáhá již mnoho let. Mohli tak přispět jak svojí pomocí, tak i zásobami (jídlem, vodou, dary). Když k tomu přidáte ještě kontakt na soukromou obchodní společnost Turnberry Aviation, která pronajímá tryskáče na super letišti v North Miami, máte najednou vyřešenou i dopravu zásob (a lidí) do Porte-au-Prince v době, kdy během těch prvních dnů nebyl téměř nikdo schopný se tam dostat.

Naše „1st & Alton“ skupina (pojmenovaná podle ulic, kde byl zaparkovaný kamion) naplnila deset kamionů během 5 dní, poslala je na Haiti a poté se ještě pár lidí s dobrým srdcem zapsalo jako dobrovolníci, kteří budou pomáhat se zajišťováním lékařské pomoci a začali budovat novou velkou polní nemocnice ve volné oblasti v severozápadním koutě mezinárodního letiště Port-au-Prince.

A tak jsme se téměř přes noc dostali od přijímání darů ( měli jste to vidět, jak to na rohu ulice 1st & Alton vypadalo. Z jedné strany se hrnula praktická pomoc a skromné dary a na druhé zastavovali mladí byznysmeni v perfektně padnoucím oblečení a z kufru svých zbrusu nových Jaguárů vytahovali právě nakoupené jídlo) až ke skupině, která na Haiti odjela pomáhat s výstavbou nemocnice.

Ze dne (pondělí) na den, od focení premiéry velkolepé show Slunečního cirkusu (Cirque du Soleil) s 50 nádhernými koňmi (úžasné! Cavalie!) a příprav na sobotní večerní módní show, na které jsem se podílel také jako spoludesignér, jsem měl nejenom možnost ve středu (ten den večer jsem fotil (moji vlastní) módní mini show pro velkou síť módního průmyslu) pomáhat na soukromém letišti s nakládáním letadel, ale také ve čtvrtek, hodinu potom, co jsem se to dozvěděl, odletět.

Hlavní úkolem bylo pomoci lékařům s nastolením systému, fotit pacienty a jejich zranění, atd. Přímo před námi vzrostla za pomoci mých přátel z „1st & Alton“ a stovce zdravotních pracovníků nemocnice se dvěmi operačními místnostmi. Nemocnice byla postavená ze čtyř stanů, které sehnala jako dar bývalá basketbalová hvězda Miami Heat Alonzo Mourning od společnosti, která pořádá večírky. Projekt Medishare pomáhal více než 300 pacientům a objevovali se další a další, přiváželi je na podvalnících, v taxících, jejich příbuzní je tam přiváděli vytažené přímo ze sutí jejich rozbořených domů.

S israelsko-americkým chirurgem Mauriciem, který pracuje na zdravotnické škole miamské univerzity a má velké zkušenosti s plánováním nouzových situací v případě lékařské pomoci (a kterého jsem potkal díky tomu, že měl v batohu americké bagely a žervé a rozdělil se se mnou) a jeho 21letým synem Barakem (student práv v Miami) jsme sanitkou (jestli je tedy možné takto pojmenovat dodávku, která se používala jako sanitka) dovezli pacientku, která potratila a byla na tom hodně špatně, do israelské polní nemocnice na opačné straně Port-au-Prince. Izraelci byli mnohem lépe připraveni poskytnout okamžitou pomoc v nouzových případech a během katastrof. Hlavní chirurg nám řekl, že byli ve vzduchu už 4 hodiny po zemětřesení, 6 hodin po přistání už měli vše připraveno a 24 hodin po zemětřesení už normálně fungovali – a to přiletěli z Tel Avivu.

Je neuvěřitelné, jak perfektně měli Izraelci vše připravené. Pacienta ležícího na nosítkách vyfotí tabletovým snímačem (jak můžete vidět na fotce) a veškerá data o něm jsou ihned bezdrátově k dispozici na všech počítačích, které jsou po celé nemocnici. Mají také stan nazvaný Zobrazení, ve kterém jsou inkubátory, ve kterých leží předčasně narozené děti, apod. Malá krabička hlásí pohotovost, trénink na naléhavé případy a profesionální výcvik. Relativní ticho, které tam vládlo i nebo zejména v závažných situacích, kdy bylo zapotřebí maximální výkonnosti, bylo úžasné. Díky němu byla nemocnice schopná fungovat mnohem lépe.

Zpátky jsme se vraceli zdevastovaným centrem Port-au-Prince, abychom dostali pacienty do blízkosti katedrály, která se také rozpadla. Fotografové a natáčecí štáby se věnovaly zaznamenávání pouze toho nejdůležitějšího a jelikož jsou jejich záznamy lepší než ty mé, tak jsem se věnoval spíše zachycování všeobecné atmosféry. Lidé potulující se v tom horku (přes den bylo na přímém slunci přes 90 °F /33 °C), hledající jídlo a pití, ruce trčící z hroucených budov, ale také dopravní zácpy plné hbitých motocyklistů a přeplněné barevné mini autobusy.

Rád bych se ještě vrátil zpátky k projektu Medishare. Přes sto profesionálně vyškolených doktorů a sester věnují svůj čas, humánnost a sílu tomu, aby dělali naprosté maximum. Vzali si dovolenou a okamžitě letěli na Haiti, aby zde pracovali v 16 hodinových směnách a poté usínali samým vyčerpáním na skládacím lůžku ve stanu pro 200 lidí. Bylo úžasné setkat se zde s lékaři, kteří jsou mí přátelé a vidět, jak s úsměvem dělají vše, co je potřeba. Jeden ze stanů byl určen dětem. Z jedné strany vám bolestivé nářky a trpící děti trhaly srdce, na druhé straně bylo možné pozorovat, jak si tyto děti venku na sluníčku okamžitě našli jakési náhražky za hračky a hrály si. Kouzelný úsměv jednoho dítěte v kombinaci s nářkem druhého. Není jednoduché říci s posledním, ale život je vždy o tom, co bude zítra.

Původně to bylo plánováno jinak, ale zpátky jsem se vrátil v sobotu, v 11 hodin večer (letadlem je Haiti vzdálené od Miami méně než dvě hodiny). Někdo přišel v 7.30 ráno do obrovského stanu na spaní, kde bylo 200 lékařů, sester a pomocníků, a řekl, že za chvilku odlétá velké letadlo. Nikdo netušil, jestli je to úplně věrohodná informace, noc předtím jsem se po té, co jsem kvůli absurdním byrokratickým procedurám neodletěl, snažil na odletové dráze alespoň trochu vyspat, i když mi celou noc u ucha zněl příšerný zvuk přistávajících a odlétajících letadel C-130 americké armády a Herkules.

Skupina 20 lidí se však nějakým způsobem dopravila na letiště ( nemocnice projektu Medishare je jednu míli od odletové dráhy) a tam už na nás čekal. Boeing 737 s přátelskými hochy, kteří si zapisovali naše jména a čísla pasů. Nic není jisté, dokud nejste opravdu ve vzduchu. Zažil jsem si to tu předešlou noc, kdy jsem už byl v letadle a pak mě vyhodili. Jiní si zase museli hodit korunou, aby se rozhodlo, kdo nastoupí a kdo ne, atd. Ale toto „vzdušné zjevení“ 737 (ano, existují speciály, které normálně létají z Miami na… Havanu, Kubu!) vzlétlo. Persko-americká lékařka, která seděla vedle mě si už plánovala, jak nebude volat manželovi, doma ho překvapí a nechá pátrat po tom, kdo zaplatil letadlo. (Ačkoliv jsme na to všichni zapomínali, někdo si musel sáhnout do kapsy…) Hádejte kdo? Tento 737 pronajala a zaplatila …Scientologická církev (jakožto kritik jejich metod musím uznat, že se najde pár úžasných „dobrovolných duchovních“ scientologické církve). Letělo jich málo. Takže, děkuji, Tome Cruisi.

Po přistání v Miami v 11 hodin večer jsem si uvědomil, že bych mohl udělat jednu šílenou věc, se kterou jsem nepočítal: přijít na mou vlastní (modelky měly papírové šaty, na kterých bylo zachyceno moje umění) módní přehlídku, která se konala v ohromném, trendově luxusním nočním klubu v nóbl hotelu. Samozřejmě, že před několika týdny jsem s tím počítal. Nechtěl jsem o to přijít, ale vzhledem k tomu, že jsem se do Miami vrátil dvě hodiny před začátkem show, tak jsem s rozhodl, že překvapím svoji módní partnerku Julii a aspoň se na chvilku ukážu. Show začínala v 1 ráno, čili v neděli, a to byl poslední den mého bláznivého týdne.

Špinavý, neoholený a zpocený jsem šel do tohohle top nočního klubu v Gansevoort Sout hotelu. Věřte, že já sám jsem byl překvapen, že mne tam vrátný vůbec pustil, přestože technicky a na pozvánce jsem nebyl pouze její součástí. Oficiálně jsem byl host…

Ano, život je poměrně krutý a má mnoho stránek. Děláte, co můžete a necháváte se tím ovlivňovat ve svém volném čase.

Pokud máte zájem vidět celý set fotografií, navštivte www.coolpoolevents.net nebo se podívejte na video na www.youtube.com/coolpoolmedia.

Týdny Tomase Loewyho

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Reportáž Kenya 3.8. – 9.8.2009 – díl první

5.8. Cesta do slumů a masajské vesnice Doldo

Počet stálých dětí v domově Nanyuki je 78, víc vláda nepovolí. Pak je ale ještě určitá část dětí (konkrétně 142), které do domova jen dochází, jelikož je tam postavená i škola. Tyto děti dostanou v domově pouze oběd a doma už na ně nečeká vůbec nic. Jsou tedy rády alespoň za to jedno jediné jídlo denně. Proto jsme se s Hellen a Jardou rozhodli, že pro tyto děti uděláme něco navíc. Bohužel nebylo možné zařídit to pro všechny, jelikož objet 142 rodin by znamenalo být tu ještě další měsíc. S Hellen jsme tedy vybrali 10 nejsmutnějších případů a opět vyrazili nakupovat základní jídlo pro těch několik vybraných rodin s dětmi, které už ve svých 8 letech zkusili tolik, že se to ani nedá popsat (mají AIDS, zemřeli jim rodiče, fetovaly lepidlo, aby neměly hlad, o čisté vodě a hygieně ani nemluvím….)

Názorným příkladem byla hned první zastávka u holčičky jménem Sarafin, která žije se svou prababičkou a pěstouny. Rodiče jí zemřeli na AIDS a ona ho bohužel má také. Musí brát léky a k lékům zároveň jíst, jelikož jsou agresivní a dávají žaludku strašně zabrat. To, že při braní léků mnohdy několik dní nejedla nebo je musela vysadit, protože na ně její pěstouni nebo její prababička neměli, ji zdravotně poznamenalo natolik, že se jí čas na tomto světě bohužel velmi rychle krátí.

Ostatní případy byly prakticky stejné. Vyrazili jsme tedy směr slumy pomoci zbylým devíti rodinám. Slumů je v Nanyuki celkem 6 a dle odhadů v nich žije kolem 350 000 lidí. Druhá návštěva byla u 8 dětí, kteří taktéž žijí u babičky, jelikož nemají rodiče. Polovina z nich má AIDS.

Třetí případ byl po psychické stránce ten nejhorší. Přišli jsme darovat jídlo 12 dětem ve věku od 2 do 13 let. Jenomže v místě, kde jsme je hledali, byly na dveřích 2 zámky a nikde nikdo. Děti bydlely u staré černošky, která je vyhodila na ulici, protože neměli zaplacený nájem za poslední 3 měsíce. Museli jsme tedy děti najít a dát to vše do pořádku.

Další návštěvy probíhaly prakticky v tom samém duchu. Velká radost, objímání, děkování – svahilsky asante sana. Zbylých 5 velkých tašek s jídlem jsme už ale vezli 180 km od Nanyuki směr Somálsko. Ve městě Doldol na nás čekalo překvapení. První zastávka nebyla u dětí, ale přímo na místním městském úřadě. Osobní pozvání od starosty města mě opravdu překvapilo. Od Hellen se dozvěděl, jakou organizaci provozuji a co jsme již udělali pro dětský domov v Nanyuki. Seznámil nás s problematikou jejich provincie, ve které žijí z 90% Masajové. Místní dívky jsou provdávány již ve věku 7 let a jsou nuceny plnit veškeré manželské povinnosti s tím spojené. Kromě toho je jim běžně prováděna obřízka. Toto zvěrstvo stále přetrvává nejen v této oblasti. Starosta nám proto oznámil, že nám daruje oblast o rozloze 1000 akrů, ve které by měla organizace OMDC působit a pomáhat těmto nešťastným dívkám. Dal nám čas na vybudování zázemí a školy pro takto postižené dívky s tím, že by v domově působila ostraha a tím by se zabránilo případnému vniknutí jejich manželů do budovy.

Ubytování na tento den jsme měli zajištěné v Old House, kousek za Nanyuki. Hellen nás opět překvapila, jelikož na naši večeři pozvala novináře. Jeden byl z Daily Nation Kenya, které se prodávají po celé Keni a dva z keňských rádií. Povyprávěli jsme jim o naší organizaci, o tom, jak pomáháme dětem v této oblasti a všichni 3 z toho byli nadšení. Slíbili, že vyjde článek v keňských novinách a zmíní se o nás i v rádiu.

6.8. Odjezd z města Nanyuki do Nairobi se zastávkou v dalším slumu

Ráno jsme zjistili, že v jednom kufru auta zůstal ještě vyfouknutý igelit s plyšáky, které nám darovala škola Chvaletická. Napadlo nás, že zajedeme do slumu, ve kterém jsme ještě nebyli a budeme rozdávat plyšáky z auta. I když radost v dětském domově byla velká, nedala se srovnat s radostí dětí z chudých slumů, kteří neměli tu šanci se do domova dostat. Bylo to úžasné, famózní, krásné.

Tato cesta, která nás zavedla zpět za dětmi z města Nanyuki, dopadla dle mého a Jardova názoru na výbornou. Postarali jsme se o 220 dětí, kteří budou mít jídlo na dalších 4-5 měsíců, poznaly už konečně jaké to je, podívat se na pohádku a také, že mají něco, co jim patří – hračky a svého vlastního plyšáka.

7.8. – 8.8. Odjezd z Nairobi do národní parku a rezervace MASAI MARA

Druhá část návštěvy Keni se už programu nadace OMDC netýkala. Jarda byl v Keni poprvé, a proto asi jako každý zatoužil po návštěvě nějakého národního parku, aby poznal africkou přírodu a její divoký život. V Keni je nejznámější národní park Masai Mara. Rozprostírá se na jihu Keni a sousedí s Tanzanií. Je tak obrovský, že není možné ho za jeden den projít. Uprostřed parku protéká řeka Masai river, přes kterou každoročně migrují miliony zvířat z parku Serengeti v Tanzanii. Žije v ní krokodýl nilský, což je největší druh krokodýla v Africe, který dosahuje délky až 8 metrů. Migrující zvířata – pakoně, zebry,…. se přes tuto řeku musí přebrodit, což je mnohdy velmi obtížné. Buď je strhává proud řeky a oni se utopí, ušlapou nebo na ně číhají již zmiňovaní krokodýli. Nejlepší měsíc pro tuto podívanou je srpen. Dalším nádherným zážitkem je pohled na velké množství lvů, ke kterým si můžete zajet a hledět jim z 2 metrů přímo do očí nebo sledovat, jak porcují právě ulovenou potravu. Z dalších zajímavých zvířat, které se v parku nachází jsou např. leopard, slon, žirafa, buvol, hyena, šakal, hroch, různé druhy hadů včetně mamby černé a kobry.

Vstup do tohoto parku je pro mudzungu (tzn. bílý člověk) 60 USD, za auto se platí 40 USD. Spaní si můžete zajistit u kterékoliv agentury již v Nairobi a je to i lepší, jelikož se Vám pak nemůže stát, že přijedete do 400km vzdálené Masai Mara a nebudou mít volno. Ubytování je z 99% ve stanech, ve kterých jsou 2 postele, sprcha a záchod. Ceny jsou různé – od 40 USD na osobu na den bez jídla po 250 USD na osobu na den s jídlem. Potkáte tam převážně zámožné Němce, Francouze, Italy, Japonce, Američany atd. My jsme vyhledali ten nejlevnější, a proto jsme se taky 2 dny nemyli. Černá voda z kohoutku, nesplachující záchody, jídlo na ohni.

9.8. Masai Mara a odjezd do Nairobi

V ceně návštěvy národního parku Masai Mara je zahrnut jeden celý den a část dne druhého. Pokud vstanete v 6 ráno, máte jedinečnou možnost vidět lov a boj divokých lvů. Útoky na buvola, zebry a pakoně jsou každodenní podívanou parku. Musíte mít ale samozřejmě štěstí. Nám se povedlo najít velkou smečku lvů, která ulovila dvě zvířata. Sám průvodce Cyrus říkal, že takovouto podívanou ještě neviděl a to do parku jezdí už přes 5 let.

Po shlédnutí soubojů odjíždíme z Masai Mara do Nairobi. Cesta je pro obyčejné auto prakticky nemožná. 80 km jedete pouze po prašných cestách plných výmolů, u kterých občas škrtá o spodek auta i velký Jeep. U města Narok najíždíme na asfaltovou cestu, která se v současné době ještě staví, ale do konce roku 2009 má být hotová, což v Keni je skoro zázrak. V Nairobi opět míříme do našeho stálého hotelu Central Park, který nám po dvoudenním nemytí přijde opravdu vhod. Sprcha, jídlo a čistá postel…

Naše keňské dobrodružství trvalo až do 12.8.2009. Jsem rád, že jsem měl tu možnost pomoci dětem z dětského domova v Nanyuki prostřednictvím organizace One More Day For Children a zároveň ukázat alespoň kousek této magické země i svému kamarádovi Jaroslavu Tarczalovi.

Týdny Jiřího Pergla

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Jiří Pergl je amatérský cestovatel, člověk, jehož nejlépe vystihuje slovo dobrodruh! Je pro mě ale také osobnost plná protikladů a mnohdy i dodnes nepochopených činů. Naštěstí se ale jedná o činy kladné, záslužné a někdy až dojemné. A právě jedním z nich jsou i jeho aktivity směrem k africkým dětem z Keni, jejichž osudy stojí na hranici zájmu společnosti. Dnes vám přinášíme první jeho vyprávění, které jsme se rozhodli neupravovat a nechat takzvaně v původním znění. Možná právě proto, abyste pochopili i jeho osobnost skrze řádky. Tento pán, kterému stojí v garáži dvě krásná červená Ferrari, si v jedné fázi svého života uvědomil, že na světě jsou i jiné věci než závodní okruh, silné stroje a takzvaný životní styl. Jeho dřívější zájmy jsou tak vzdálené současným aktivitám, že ho řadím mezi lidi s největším kontrastem osobních činností, jaké jsem kdy poznal. Přeji jemu i jeho nadaci co nejvíce splněných cílů. Adolf Zika WEEK OF LIFE

V lednu 2009 jsem s kamarádem Danem Ručkalem uskutečnil již pátou expedici do Keni, Ugandy a Tanzanie. Poznali jsme tam spoustu nových přátel, krásy, ale i mnoho smutku, bídy a utrpení. To největší utrpení, které jsem viděl, bylo v Keni ve městě Nanyuki, když jsem zavítal do místních slumů a navštívil dětský domov, kde žijí děti postižené nemocí AIDS. Na základě této zkušenosti jsem spolu s paní Hellen, ředitelkou tamního dětského domova, založil charitativní organizaci s názvem ONE MORE DAY FOR CHILDREN (OMDC), která je posvěcená keňskou vládou. Stejnou organizaci jsem po návratu založil i v České republice. Hlavním cílem organizace je pomoc dětem trpícím hladomorem a nemocí AIDS, které žijí ve slumech v provincii národního parku Mount Kenya a města Dolodol.

Po uplynutí 5 měsíců jsem se rozhodl do Keni opět vrátit a jak svými finančními prostředky, tak prostředky vybranými při různých charitativních činnostech OMDC jsme odjeli pomoci již zmíněným dětem. Odjeli? Ano, přidal se ke mě nový člen – Jaroslav Tarczal, majitel restaurace U Zelených ve městě Beroun, který viděl můj dokumentární film, který jsem v únoru natočil a rozhodl se odjet do Keni se mnou. Nebyl jediný, na koho dokument silně zapůsobil. Mnoho lidí se po jeho prezentaci v Čechách rozhodlo také pomoci a přispět různými dary.

Tato cesta do vnitra Keni měla za cíl jediné – doručit finanční dary organizace ONE MORE DAY FOR CHILDREN tam, kde jich bylo nejvíce potřeba.

3.8. Nairobi

Po nočním příletu do Nairobi pro nás přijel ve starém Suzuki Vitara kamarád našich keňských přátel Patricka a Cyruse a odvezl nás na můj oblíbený Hotel Central Park, který se nachází v centru té horší části Nairobi. Je v něm zajištěná ostraha, večeře, postel a teplá sprcha. Víc v Keni nepotřebujete. Cena za pokoj se pohybuje podle sezony – od 50 USD do 100 USD na noc za dvoulůžkový pokoj.

Již v Čechách jsme spolu s Cyrusem a Patrickem objednali auto na dobu, kterou v Keni strávíme. V zimě jsem jim totiž zařídil pasy, víza a pozvánku, aby mohli na 3 měsíce přiletět do Čech. Po celou dobu pobytu jsem byl jejich hostitelem a seznamoval je s úplně jiným životem, než je ten v Keni. Z Čech odlétali 2.8. a ve stejný den jsme se vypravili na cestu i já s Jaroslavem Tarczalem.

V 9 hodin ráno přijel Sam a pomohl nám vyřídit zapůjčení auta Toyota Prado 4×4. Cena na 1 den se pohybuje kolem 4 000 Kč (216 USD), což se může zdát drahé, ale opravdu se vyplatí do dražšího automobilu investovat vzhledem k policejním kontrolám za městem, které zastavují každé horší auto a vždy na něm najdou něco špatného, aby z vás dostali nějaký ten šilink. Navíc cesty v Keni včetně jejich tradičních “zpomalováků” jsou v takovém stavu, že po 100km musíte vyhledat nejbližší servis kvůli utrhlému výfuku, v horším případě nápravě. Šetřit se tedy vážně nevyplatí.

Po vyřízení všech náležitostí jsme odjeli za Dr. Martinem, který na nás již čekal v nemocnici. Když jsem Dr. Martina, který se zabývá léčbou pacientů s HIV a AIDS navštívil v lednu, měl ve svém programu na záchranu těhotných matek s virem HIV 537 těhotných žen a 137 dětí. Dnes nám oznámil, že v současné době má již 1680 HIV pozitivních matek a 589 pozitivních dětí. Úplně nás z této informace zamrazilo. Darovali jsme mu tedy utišující léky a antibiotika, které jsme dovezli z Čech a také finanční obnos na jídlo pro pacienty, jelikož jak Dr. Martin stále opakuje – když pacient bere léky na HIV, žaludek to bez jídla nezvládá. Od ledna mu již 30% pacientů zemřelo na podvýživu.

Naše další cesta vedla na letiště, jelikož ve 13 hod přilétali Patrick a Cyrus, kteří letěli jinou linkou než my. Přivítání od jejich rodin bylo famózní, na každého čekalo kolem 30 lidí. Já jsem však musel vyřizovat něco jiného. V Čechách jsme totiž klukům zabalili do kufrů hračky pro děti z dětského domova v Nanyuki. Celníkům se to však nelíbilo a chtěli po nich, aby za ty hračky, knihy a ostatní věci zaplatili clo. To se mi samozřejmě nelíbilo, tak jsem na nich požadoval vysvětlení, jak si vůbec můžou dovolit zadržet hračky, které jsou určené jejich dětem, umírajícím na AIDS. A kromě toho se jednalo o hračky již použité. Nakonec jsem si nechal zavolat šéfa celníků a ostrahy. Po nekonečném dohadování rozhodli, že nás nechají s těmi kufry jít. Stejně si mě pak ale vzali stranou a musel jsem něco zaplatit. Keňa je svou korupcí vyhlášená.

Po konzultaci s paní Hellen jsem se rozhodl, že z vybraných peněz OMDC dětem koupíme TV plasmu. DVD přehrávač a pohádky jsme přivezli z Čech. Děti v dětském domově v Nanyuki nikdy žádnou pohádku neviděli a vůbec netušili, co to vlastně je.

4.8. Cesta do Nanyuki

Po probuzení a snídani na hotelu jsme naložili všechny kufry a televizi do Toyoty a vyrazili směr Nanyuki. Cesta do Nanyuki trvá přibližně 4 hodiny. Zde v Keni se vzdálenosti neberou na km, nýbrž na hodiny. Silnice jsou zde ve velmi katastrofálním stavu, proto průměrná rychlost auta nevystoupá na více než 50km/h. V polovině cesty nás ale čekalo to nejdůležitější. Nákup jídla pro děti. Obrovský africký trh s jídlem se nachází v půli cesty ve městě Karatina. Bylo potřeba nakoupit mouku, cukr, kukuřici, mrkev, hlávkové zelí, fazole, zelené fazolky, olej, prášek na praní, rajčata, cibuli, brambory, apod. Celkem toho bylo půl tuny.

Po domluvě nám dva místní kluci nakoupené jídlo uprostřed trhu hlídali a dva ho nosili. Docela se nadřeli, např. se 130 kg brambor. Vzhledem k celkovému množství a objemu jídla bylo zapotřebí objednat pickup taxi, jelikož do naší plně naložené Toyoty by se to už v žádném případě nevešlo.

Před příjezdem do domova bylo zapotřebí ještě nadrtit kukuřici, ze které se spolu s dalšími ingrediencemi vyrábí kaše. V Nanyuki jsme vyhledali drtičku a nakoupenou kukuřici nadrtili.

Děti v Nanyuki už o nás věděly, takže nás čekal řev na uvítanou a ohromná radost, které si v ničem nezadají ani s příjezdem Baracka Obami do Keni. Obami si tu všichni velmi považují a jsou hrdí na to, že se jeden z nich stal prezidentem USA.

Radost v dětských očích byla nepopsatelná. Je samozřejmé, že byly z jídla nadšené, ale asi největší radost měly, když jsme do společenské místnosti v dětském domově začali nosit kufry plné hraček. Museli jsme také okamžitě vyndat velkou plazmovou televizi, a přestože jsme ji měli zabalenou ve spacím pytli, bylo od dětí slyšet tývý, tývý. Hellen jim poté oznámila, že jsme z České republiky, přivezli jsme jim jídlo, dárky, sladkosti a také jedno překvapení. Děti společně s Hellen a ostatními členy personálu dětského domova začali zpívat a tancovat africké lidové písničky. Takovou radost si nikdo z nás nedokáže představit a kdo neviděl, nepochopí. Musím přiznat, že jsem měl v očích slzy štěstí.

Reportáž Kenya – II. díl

Týdny Jiřího Pergla