Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Reportáž Kenya 2010 – díl první

15.1. Nanyuki

Ráno jsme dotřídili zbytek jídla do tašek a zjistili jsme, že nám ještě chybí rýže, fazole a zelené bobule s názvem Green Grams.

Asi jsme to v Karatině špatně spočítali, takže jsme odjeli do centra Nanyuki a dokoupili potřebné jídlo, aby měli všichni stejně. Mezitím, co kluci třídili jídlo, jsem se vydal s Hellen založit nový účet v bance s názvem Standard Chartered bank of Kenya na veškeré potřebné transakce, jakými jsou převody peněz od adoptivních rodičů do různých institucí (školy, lékař, nemocnice…) a také, aby to bylo vše v pořádku u keňské vlády, která na tyto transakce ráda dohlíží. Pro založení účtu společnosti OMDC je v Keni potřeba 5 lidí. Vybírat tyto peníze může jen naše právnička, já a Hellen. Ostatní ale musí být na účtu zapsáni včetně doložené fotografie, ofoceného ID dokladu o místu trvalého bydliště. Legrační na tom je, že banka vám žádnou kopii neudělá a vy musíte s každým papírem běžet přes ulici a nechat ho ofotit. Jenže tam je kopírka z roku raz dva a když to pak v bance nemůžou přečíst, tak si to ofotí sami na nové kopírce Minolta, která leží 2m od jejich pracovního stolu. Celkem jsme kvůli založení 1 účtu strávili v bance 5,5 hodiny. Žádná voda nebo kafe, nic vám nedají, neblázněte, jste v Keni. To, že vypisoval všechno ručně a lepil fotografie lepidýlkem jsem pochopil, ale to s těmi kopiemi všech dokladů potřebnými pro založení účtu mě opravdu dostalo.
Odpoledne jsme zajeli po telefonickém objednání k místnímu architektovi. Proč? Říkal jsem, že chci tady v Doldol postavit nový dětský domov a tak to také udělám. Architektovi jsem představil svojí myšlenku o domově pro 60 dětí včetně školy, kostela, kuchyně, společenské místnosti, ložnic, umýváren a plotu… Navrhl jsem mu komplex do tvaru U.
Řekl, že si bere 6% z celkové ceny díla. Maličko mi zatrnulo. Po dlouhém rozhovoru o tom, k čemu tento dům bude sloužit a že naše děti ve slumech umírají hlady se nad námi slitoval a řekl si cenu za kompletní projekt, ale bez dozoru na stavbě (jen kulatá razítka pro revize) 55 000 Kč. Ano, čtete dobře, řekl si třetinu ceny. Prý má také rád děti. Měli jsme štěstí
Na řadu přišla návštěva dětského domova v Nanyuki. Dovezl jsem jim mnoho bonbónů, lízátek a 20 DVD pohádek v angličtině. Jídlo jsme vynechali, protože jak jsem již psal, vláda se konečně začala o tento domov starat a děti netrpí hlady. Mimochodem, do domova přijali 2 nové holčičky, Brendu a Grace. Jsou to sestry. Jednu z nich přijali před 14 dny totálně zmlácenou do krve, s obličejem popáleným od nažhaveného nože. Snažím se je získat do naší adopce.
S dětmi jsme si zahráli pár her, zazpívali, udělali společné fotografie, rozdali sladkosti a už byl večer.
Do resortu za námi přišel novinář, který píše do Daily News Kenya a chtěl ode mne rozhovor. Slíbil mi, že udělá maximum, aby se o naší organizaci dozvědělo více lidí a hlavně firem ( Telefonica Safari com, banky jako např. Barcleys bank atd.) a mohli nám pomoci. Jinak jsem s novinářem hovořil o České republice a různých plánech zde v Keni, jak jsem se k tomu dostal atd. Pak přišel na řadu on a povídal o vyvražďování tamní vesnice, ne moc vzdálené od Doldol. Prý se nyní píše v celé o Keni o 10 uprchlých malých holčičkách, které jednak přežily to krveprolití a jednak utekly z nuceného manželství společně s kamarádkami. Prý běžely kolem 200km, z toho některé bez bot, bez jídla a vody přes území slonů, lvů a divoké zvěře Afriky směrem k Nanyuki. Před městem se jich ujala jistá organizace a umístila polovinu z nich do našeho známého domova v Nanyuki a druhou polovinu do dětského domova na okraji Nanyuki, který vlastní italská organizace. Je to prý smutný příběh a měli bychom s tím něco udělat, jelikož oba domovy mají kapacitu zaplněnou a déle jak 3-4 dny je tam nenechají. Společně s naší sociální pracovnicí jsme to vymysleli, ale o tom až dále.
PS – z LG servisu nám kvůli televizi nikdo nezavolal…

16.1. Nanyuki a slum v Likii

Tento den jsme odstartovali návštěvy oněch 23 adoptovaných dětí s jídlem a dárky. Jelikož jsme je naplánovali na víkend, bylo jisté, že děti nebudou ve škole a nalezneme je všechny. Tento den jsme dokázali navštívit 16 adoptovaných dětí. Pořídili jsme nové informace o dětech, spoustu fotografií a videa, jak drží v ruce dárky a fotografie, pěstounům nebo rodičům jsme darovali zakoupené jídlo a sepsali vše potřebné, co jednotlivé dítě bude potřebovat. Všechno bylo prakticky ve stejném duchu – školné, uniforma, taška do školy, knihy do školy, tužky a sešity, jídlo a nájemné, občas také postel, aby dítě nespalo spolu se třemi nebo čtyřmi sourozenci na jedné posteli. U těch, kteří jsou bohužel HIV pozitivní ještě navíc léky. Po návštěvě asi 9letého dítěte mě opět zamrazilo. Kolem auta se neustále shlukovalo mnoho dětí, které prosily o sladkosti nebo dárky. Pravidelně jsem jim rozdával bonbóny a lízátka, ale jedna asi tak 5letá holčička s batoletem na zádech a 4letou sestrou, kterou držela za druhou ruku mě prosila o jídlo. Cyrus se jí kiswahilsky zeptal, co se stalo. Prý jim zemřela máma a nikoho nemají. 3 dny už nejedly a spaly na ulici. Mě zatrnulo… Okamžitě jsem je naložil do auta a odvezl do místní „ slumové restaurace“. Objednal jsem jim jídlo – 2 druhy kaše, chleba a mléko pro batole. To, že batole hltalo mléko s chlebem jako o závod dokazovalo, že opravdu nelhaly. Ubrečené sedly ke stolu a při jídle se jim začaly objevovat úsměvy na tváři. Mě se jich zželelo a zaplatil jsem jim v té restauraci jídlo na 4 dny dopředu. Vrchní jsem upozornil, že si to přijdu zkontrolovat.
Večer utrmácení se už vracíme do resortu a jdeme brzo spát, jelikož druhý den nás ještě čekají 3 děti ze slumu v Likii a 15 rodin s dětmi, které jsou na tom opravdu špatně. V noci mě ale budila představa co bude dál s těmi 3 dětmi.

17.1. Nanyuki a Slum v Likii

Po ránu vyrážíme do slumu v Likii a jdeme navštívit ještě 3 adoptované děti. Rozdáme opět dárky, pořídíme záznam a informace. Jedno mi ale nesedí. Některé naše adoptované děti jsou HIV pozitivní od narození, jelikož se nakazily od své pozitivní matky. Nyní se pěstounů nebo ještě žijící matky ptáme, jak je na tom jejich dítě zdravotně a dozvídáme se, že je prý nový test negativní. Dítěti je třeba 5 nebo 6 let. Nesmysl. V organizaci OMDC máme také svého doktora a tak jsem to s ním probíral. Doktor mi řekl, že je pár ojedinělých případů, kdy dítě je po narození pozitivní a po 6 měsících se test ukáže jako negativní a to stále ještě není na 100%. Ale určitě ne po 5 letech. Musíme s naším doktorem udělat všem nové kvalitní testy. To už zařídí Hellen spolu s doktorem až já tu nebudu.
Dále pak Hellen vytáhla soupis dalších dětí. Opět samé smutné případy. Děti bez rodičů nebo jen s matkou, která má AIDS nebo mají ony sami AIDS od narození a tak dále. Nechodí do školy, nemají co jíst a postupně se z nich stávají děti ulice čichající lepidlo…
Jednotlivé případy jsem nafotil, předal jim tašku s jídlem a v Čechách je připravím k další adopci. V autě zbyla ještě jedna velká taška s plyšáky od školy Chvaletická. Takže opět jako minule byli rozdáni za úsměvu a velké radosti dětí. Škoda, že Patrik popletl na manuálním fotografickém přístroji světlost a skoro žádná fotka nevyšla. Snad video bude lepší.
Tak,…od rána myslím na to nejdůležitější. Jak rozlousknout současnou situaci oněch 3 dětí. V první řadě jsme se vydali je hledat. Když jsme je našli, měly radost, že mě vidí a hned bez protestů naskočily do auta. Zeptali jsme se jich kde doteď bydleli a tak mi ten kurník jely ukázat. Opět hlína, 2 rozpadlé postele, z toho jedna bez matrace, na které spaly. Žádné deky, prý se v noci hřejí navzájem. Ptáte se jak to, že je v Keni zima? Provincie Laikipie, respektive okolí hory Mount Kenya, se nachází v 2200 m.n.m. Já jsem v noci v resortu přikrytý 2 dekami a klepu kosu. Vysprchovat se po ránu je taky oříšek. Přes den se teplota vyšplhá na 30 °C, ale ta noc je opravdu obrazně „mrazivá“. Teplota se pohybuje kolem 8-12°C. Kuchyň, no…. oheň s hrncem před postelí a jedna lavice se 3 nohama. Toť vše. Každopádně to byl jejich domov, tak jsem sehnal jeho majitelku a zeptal se, jak je to s nájmem. Prý dluží za posledních půl roku. Opět jsem sáhl do vlastních rezerv a vyrovnal dluh. Dále jsem zaplatil nájem na 6 měsíců dopředu, než se sem opět vrátím. Nechal jsem jim tam 2 tašky jídla (60kg) a poprosil sousedku, aby jim z toho vařila. Asi si z toho něco nechá, tomu nezabráním, ale hodně důrazně jsem jí oznámil, že bych byl rád, kdyby to jídlo bylo pouze pro děti. Pak jsem jim rozdal spoustu sladkostí a také nějaké oblečení, které jsem dovezl z Čech, včetně oblečení pro batole. Dobrá práce,… nyní už s úsměvem odjíždíme ze slumu v Likii zpět do resortu a mě těší, že to tak dopadlo…

18.1. Cesta do Doldol

Ráno odjíždíme směr Doldol, kde nás čeká to nejdůležitější. Za prvé návštěva tzv. městského úřadu v Doldol kvůli pozemku na stavbu našeho nového dětského domova a za druhé návštěva posledních 3 adoptovaných masajských dívek. Po překonání úmorné cesty bez asfaltu, kde byste opravdu bez zvýšeného auta 4×4 neměli šanci dojet bez nějakého problému, se vydáváme s oficiální žádostí o pozemek zdarma pro náš dětský domov za starostou města Doldol. Jenže ouha, starosta byl za těch půl roku vyměněn a nový o ničem neví. Jsme prostě v Keni a dokud to není na papíře, je lepší ničemu nevěřit. Další zkušenost. Každopádně jsme mu přednesli náš plán, seznámili ho s naší organizací a on byl nadšen. Z jeho strany to určitě nebude problém, ale musíme organizaci zaregistrovat ještě v provincii Laikipia nord. Naše OMDC je zaregistrována pod provincií Laikipia east, takže pokud chceme ještě působit u nich na severu, je zapotřebí druhá registrace.
Také jsem se dozvěděl, že Doldol má 2 DC, tj. městské úřady. Opět rozdělené na světové strany. Takže jsme společně se starostou západu putovali za starostou východu 🙂 Tam jsme mu opět přednesli vše o naší organizaci, co všechno děláme a co máme v plánu u nich postavit. Zpočátku jsem nevěděl, s kým mám tu čest. Tykal jsem si s ním, vyprávěl mu o České republice, samá legrace, jakou mám firmu a že z výdělku mé firmy chci postavit tento nový dětský domov a tak dále. Pak začal mluvit on o historii Masajů, jak má rád děti a že s naší organizací naprosto souhlasí a nemá vůbec žádnou námitku proti darování pozemku.
Ukázal mi svojí novou stavbu, která se akorát dokončovala. Nasary school, tzv. začínající školu nebo spíše školku až po školu pro děti do 6. třídy. K tomu postavil další 3 budovy rozdělené na holky, kluky a jídelnu s kuchyní. Děti v tomto komplexu přes týden spí, jenže je to byznys. Každé dítě musí zaplatit školné a ubytovnu, takže jsem se bál zbytečně, že by naše veškeré úsilí přišlo vniveč, jelikož už by v Doldol taková instituce byla. Dětský domov se školou prý oblast Laikipe nord potřebuje jako sůl. Takže po projednání na radě města by neměl být problém s darováním pozemku, ale až po zaregistrování i u nich. Hellen tu čeká mnoho práce po dobu co tu nebudu.

Každopádně s úsměvem na rtech odjíždíme z města za 3 adoptovanými dětmi. Cestou mi Patrik s Cyrusem vypráví, jak je skvělé, že jsem se potkal právě s tímto pánem. Říkám si, no co? Starosta jako „každej jinej“. Jenže celou dobu se s ním kluci stále chtěli fotit, tak už to mi přišlo divný. Zeptám se, a kdo je ten starosta? Prý jeden z nejvlivnějších lidí v Keni. Je to mluvčí samotného prezidenta Keni a zastává 3. největší funkci keňské vlády, která je i nad ministry. Prý je každou chvíli v televizi a v novinách. Docela mne to omráčilo. To je velký úspěch představit naše OMDC přímo u vlády Keni. Tenhle zážitek si budu dlouho pamatovat. Každopádně už vím, proč se postavil další městský úřad na východě 🙂

To už přijíždíme do školy na okraji města Doldol, kde máme mít 3 masajské dívky, které máme v adopci. Opět změna. Místo té ředitelky, které jsme předali peníze za školné pro ony 2 dívenky v srpnu minulého roku, tu byl ředitel. Naši organizaci nezná a ve škole se nachází už jen jedna holčička – Soina Lekinait. Zbylé dvě ( Nais Lowari a Nolari Moiyale ) prý vyhodili, protože neměly knihy. Mimochodem to, co se stalo dál s Nais, jsme zjistili až posléze. Řediteli školy jsme oznámili, že budeme platit školné pro Soinu, Nais a Nolari a hned zítra ty dvě musí vzít okamžitě zpět do školy. Soině jsme předali dárky, udělali fotografie a jeli hledat Nais. Mimochodem Soině narostly krásné černé vlasy a hlavně rovné, což zde není moc časté. Moc jí to slušelo.

Abychom našli Nais, musela nám pomoci místní učitelka. Jeli jsme asi 20km do pustiny mezi slony a lvy takovou cestou, že občas i 4×4 mělo problémy a najednou se objevila malinká pevnost z pichlavých kaktusů s ostny dlouhými až 6cm a tak ostrými, že mi propíchly i moje sportovní Salomony. Než jsem stačil najít vchod, měl jsem 3 zabodnuté ostny v noze. Skuhral jsem, jak to bolí, že mi zůstaly špičky pod kůží a učitelka mi řekla, že děti tady chodí bosy a mnohokrát se stane, že si na kaktus šlápnou bosou nohou a vyndávají jim i 20 ostnů. Dítě si pobrečí a jde si hrát dál. No a my zhýčkaní Evropané hned brečíme, jestli to není jedovaté a zda nemám jít k doktorovi. Zaťal jsem tedy zuby a tu úpornou bolest vydržel. Mimochodem Masajové nikdy v životě nebyli u doktora. S ničím. To znamená, že ani u porodu. Proto je tak složité u nich zjistit přesné datum narození. Ví se kolik je jim let, ale to je tak vše. Musel jsem se smát, když mi máma Nais řekla, že se narodila v pátek, ale neví, jaký rok. To už přicházíme k masajskému domku postavenému z výtrusů domácích zvířat, dřeva a trávy. Venku sedí Nais a v ruce drží asi měsíční batole. Jenže já tu byl v létě a to nebyla ve škole? Ne, byla těhotná. Učitelka se zeptala matky Nais. Prý ji na jaře prodali do manželství jednomu Masajovi za 2 krávy, jelikož neměli co jíst. Ach jo.. .Masajové. Předali jsme Nais dárky a jídlo a oznámili jí, že by bylo dobré, kdyby nastoupila zpět do školy. Nais umí výborně 3 jazyky a je velmi nadaná. Domluvili jsme s její matkou, že se postará o batole a Nais se vrátí hned zítra do školy. Udělali jsme zde dobrou práci, ze které jsem měl velkou radost. Cestu zpět k autu mi už ukázaly místní děti, aby mi nepřibyly další ostny v noze. To už míříme za třetí holčičkou, která opět nechodí do školy. Předali jsme jí dárky, jídlo a ihned slíbila paní učitelce, že od zítra ráda nastoupí do školy v Doldol. To už se stmívalo a my museli odjet za doprovodu zvuků místní divočiny do Nanyuki.

Týdny Jiřího Pergla