Daniel Kaifer, Fotograf, Česká republika
Život Daniela Kaifera je úzce spjatý s městečkem Horská Kvilda, ve kterém již sedmým rokem žije se svojí rodinou. Svými fotografiemi tomuto místu a jeho obyvatelům vzdává hold a vykresluje atmosféru, kterou v žádném větším městě nenajdete. Pojďte si přečíst rozhovor s mužem, který o sobě skromně tvrdí, že je to jen takový ospalý medvěd, který zalezl do hor.
Kdy jste se poprvé seznámil s médiem zvaným fotografie? A jak se vlastně vyvíjí váš vztah k fotografii? Jste amatér, či poloprofesionál?
S fotografií jsem se seznámil na vysoké škole jako s koníčkem. Cestoval jsem stopem po Evropě a chtěl si uchovat vzpomínky. Tak jsem si koupil první fotoaparát u pana Škody v Praze. Byl to starý PENTAX program A s objektivem 35-105 mm. V tomto seskupení to byla pěkná cihla nevhodná k cestování, ale spolehlivá. Všechny snímky jsem poté nazvětšoval ve velikosti náhledů 24×36 mm, nalepil na karton a pověsil si na koleji na zeď. S kvalitní a opravdovou fotografií to nemělo nic společného. Poté se můj vztah k fotografii samozřejmě dál vytvářel a měnil, ale tato má prehistorie fotografování začala takto.
Zda jsem profesionál? Hmmm… Ano, jsem. Rozdíl mezi amatérem a profesionálem vidím v tom, že profesionál za každé okolnosti dokáže řemeslně vytvořit hodnotný snímek, který je kvalitní jak po technické stránce, tak obsahuje něco navíc – sdělení, které jako autor poté nesete sám za sebe před diváka. Dokážete diváka oslovit a předat mu nenuceně své svědectví. Amatérovi se toto někdy povede, někdy ne. Ač řemeslně zvládnuté (třeba díky novým technologiím), chybí to důležité – svědectví. V tom vidím zásadní rozdíl. Podružné je, zda za fotografii dostáváte zaplaceno, nebo ji děláte například z nějakého vnitřního přetlaku a nutnosti se vyjadřovat.
Zažitým klišé je, že profesionál je ten, který má známé jméno a fotografií vydělává peníze, případně hodně peněz. Amatér to dělá pro radost a moc to neumí. Domnívám se, že toto je opravdu klišé. To je pouze marketing a umění fotografii jako takovou prodat. Dle mého pohledu se takzvaní profesionálové a amatéři dost často prolínají. Oběma směry.
Snad mohu své tvrzení, že jsem profesionál, obhájit letos získaným certifikátem QEP, který uděluje Federace evropských profesionálních fotografů. Ale je to důležité? Proč tyto dvě škatulky existují? Není tato otázka jen o vlastním egu?
Co tedy vám osobně fotografie přináší, jaký v ní nalézáte smysl?
Fotografie je úžasné dobrodružství. Primárně ve fotografii hledám ten úžasný moment vzniku příběhu, vzniku toho nejobyčejnějšího příběhu, který je všude kolem nás. Ten okamžik se nedá vymyslet dopředu, ta prchavá chvíle se nedá naplánovat, nemůžete si jí vynutit, tu můžete od života pouze a jen dostat. Je to dar. Je to cesta hledání životem a nalézání a objevování. Nejdou postavit kulisy jako v divadle, nejsem režisér. Jsem jen divák vtažený do příběhu. Při fotografii dokumentu se setkávám se spoustou lidí a příběhů. Aby fotografie předávala svědectví, musí být přirozená, bez kalkulu, bez manipulování s „herci“ na scéně. Takovéto příběhy se dají, podle mne, nafotografovat jen s velkou upřímností a pokorou k lidem jež se snažím zachytit. To vše nelze bez toho, abych každého, každou fotografovanou bytost poznal. A některé snímky vznikají i pět let. Při mém fotografování vznikají hezké vztahy, někdy přátelství. Fotografie je již poté jen takovou třešničkou na dortu, přídavkem, zákuskem, ve kterém se vše spojuje do jednoho. V takovouto chvíli není fotografie už ani důležitá a vše ostatní je sekundární a žije si svým životem, na který již nemám moc velký vliv. A tohle všechno jako autor mám možnost předat divákovi, no není krásné proto být na tomhle světě?
Druhá věc je možnost toho nejsvobodnějšího pohledu na svět. Není žádné síly, která Vám dokáže zabránit svobodně hledět na tento svět. Knihy se dají spálit, ústa se dají umlčet. Ale svobodně vidět tento svět lze vždy. I bez fotoaparátu. Fotoaparát je jen nástrojem, pomůckou, prostředníkem. Samozřejmě můžeme být ovlivněni dobou, prostředím, ve kterém žijeme, lidmi s jimiž žijeme, ale tuto svobodu Vám nikdo nikdy nevezme.
Jaké je vaše povolání, jaké jsou koníčky a kde žijete se svojí rodinou?
To asi není moc zajímavé…, původně jsem profesí projektant TZB (topení, kotelny, plynovody, energetika a tak podobně). V současné době je to tak nějak napůl, někdy více fotografie, někdy více stavařiny. Žiji s rodinou sedmým rokem uprostřed národního parku na Šumavě na Horské Kvildě, krásná příroda, zdravé prostředí pro děti, klid, hodně sněhu, teploty až -42 °C. Daní je, že peníze na holou obživu musí člověk vydělat několika způsoby, nejen fotografií, nejen stavařinou. Koníčky jsou jasné – běžecké lyžování a hory, poezie, hudba …, ale to asi nebude zajímavé.
Myslíte si, že v dnešní době se dá prodejem dokumentární fotografie v naší zemi živit?
Na tuhle otázku nedokážu odpovědět. Pokud budu mluvit sám za sebe, tak musím říct, že to nelze. Dlouho jsem se snažil najít cestu, jak z dokumentární fotografie z místa, kde žije 50 stálých obyvatel, získat prostředky na přežití. Popravdě jsem to nedokázal a neumím to. Přisuzuji to dvěma vlivům. První je, že nejsem obchodník. Člověk, který si stoupne a kupujícímu své zboží prodá jako nejdokonalejší věc na světě. Já raději kupujícího ještě upozorním na chyby jež ve své tvorbě vidím. To je sice možná upřímné, ale není to dobrá obchodní politika. Považuji to za své selhání, protože profesionální fotograf by měl umět i obchodní část řemesla. Je pravdou, že fotografie by měli prodávat galerie a galeristé, ale tento trh s fotografií u nás bohužel nefunguje. Ale tato věta není omluvou, jen žehráním nad sebou samým.
Druhý vliv je to, že dnes je běžný divák zavalen marastem postmoderní doby a možnostmi technologií, které plně nedokáže využít. Fotografie se stává jen pouhou zprávou, informací, dekorací. Svědectví se vytrácí. Není čas hledat, je potřeba prodat a tomu fotografii – tedy zprávu – podřídit. Nedokážu posoudit, zda je to dobře, nebo ne, ale umění číst fotografii se jednoznačně vytrácí. Co to dnes dobrá fotografie doopravdy je? Nic neříkající barevné zvětšeniny, nebo malé kousky papíru ukryté někde v šuplíku? Kdo dnes ještě čte poezii? Kdo dnes ještě umí číst fotografii? Proč kupovat dokumentární fotografii za stovky eur? A ještě si to věšet jako dekoraci do bytu?
A tak jsem se dostal do stavu, kdy se domnívám, že pokud moje tvorba je dobrá a kvalitní, sama si najde cestu k divákovi a i se třeba prodá. Pokud dobrá není? Nemá právo na další život a má snaha je jen marností na tomto světě. Ale užívám si to. A jestli se fotografie prodávají? Je to důležitá otázka?
Kde jste se poprvé seznámil s projektem Week of Life a jaký byl váš první pocit?
O projektu Week of Life jsem se dozvěděl od pana Jiřího Hellera. Vyfoť devět fotografií za den sedmkrát za sebou. Bylo to v pondělí večer, stěhoval jsem a předělával kompletně svoji pracovnu, do toho jsem měl odevzdat nějakou práci. Devět fotografií za den? Celý týden? Nejdříve jsem do toho vůbec nechtěl jít, nemám na to čas, mám důležitější věci na práci. Jsou dny, kdy se Vám příběhy jen hrnou, jeden za druhým, pak přijde den, který proležíte v posteli a za celý den potkáte jen palubky na stropě. A jsme u první otázky, kdo je profesionál a kdo amatér. Profesionál musí umět vyfotografovat i ty palubky na stropě. Devět kvalitních fotografií za den s příběhem o tom, kde žiji, koho potkám, jaký je jeho příběh? To je přece výzva! A proč ne zrovna teď, kdy jindy… Week of Life byla pro mne výzva, výzva v oboru fotografie mně velice blízké a milé. Snad jsem diváka nezklamal a snad jsem alespoň jednomu divákovi sdělil svůj příběh.
Myslíte si, že takový projekt může v něčem společnosti pomoci nebo že může být nějak užitečný jedinci?
Probírám se starými fotografiemi Šumavy a ty nejobyčejnější a někdy i nekvalitní fotografie lidí, míst, dostávají po desítkách let neskutečně obrovskou hodnotu. Je to pohled na svoji vlastní minulost, kterou mohu jako divák reflektovat. Mohu zjistit, že jsem svobodný. Mohu s tou svobodou nějak naložit. Kdo zná svoji minulost, svůj příběh, může poznat sám sebe. Myslím si, že Week of Life je obrovskou zprávou do budoucna. Toto jsme my a takto žijeme. To je důležitější než vlastní ego každého autora, důležitější než technická stránka věci. Možnost poznat sebe sama je přínosem projektu. Přál bych projektu, aby nesklouzl jen do další „internetové foto galerie“ a udržel si vysokou úroveň. Je to dnes velice obtížný a nesnadný úkol!
Ano, to máte pravdu, internet je plný pelmelu a není lehké si udržet kvalitu, zvláště v boji o inzerenty. Jaký je vůbec váš pohled na internet jako celek a pak i v souvislostí s fotografií? A kam si myslíte, že se bude ubírat?
Přes všechna negativa, která jsou o internetu napsána a přes všechna nebezpečí, která skrývá, musím odpovědět, že internet je živý organismus, který může spojovat jednotlivé lidi na této Zemi. Je to jako s ohněm, dobrý sluha, zlý pán. Mám oheň rád, mám rád jeho teplo, ale bojím se jeho síly, kterou nedokážu pochopit a úplně ovládat. Stejně tomu tak je u internetu. Je úžasné, že internet mi umožňuje sdílet příběhy ostatních lidí, ale nejen to. Mohu s nimi komunikovat, mohu s nimi na dálku žít jejich život a rozšiřuje to moji svobodu. Svobodu, která končí za hranicí mého fyzična. Mohu se stále učit nové věci. Na druhou stranu vidím nebezpečí v odcizení se svému okolí, svým blízkým. Mám trochu schizofrenii ze dvou světů – fyzického a virtuálního. Jak se bude internet vyvíjet dál netuším, ale myslím si, že jsme na vývojovém stupni puberty nebo v technické terminologii na úrovni parního stroje. Čekají nás úžasné věci – stroje, co létají a přistávají na měsíci – rozuměj věci, které si nedokážeme dnes ani představit.
V souvislosti s fotografií je to podobné. Na jedné straně jsem teď zaslechl, že František Drtikol nemá své „webovky“ a není na facebooku, a tak jakoby nebyl. Martin Luther také nemá webovky a jeho odkaz ve mne bude žít až do konce mých dnů. Pak existují internetové projekty, např.: v New York Times – lens.blogs.nytimes.com, které jsou pro mne fascinující a ovlivňují můj život každý den. Myslím si, že cesta fotografie dostala díky digitalizaci obrovské a netušené možnosti, ale … Cesta fotografie se tím neulehčila, spíše naopak. Je těžší, fotografie jako taková je vystavena novým otázkám, novým výzvám. Musíme fakt digitalizace jednak přijmout a jednak si uvědomit, co opravdu chceme sdělit? Komu to chceme sdělit? Jak moc to chceme sdělit? Kam až můžeme zajít? Vyzkoušeli jsme už všechny cesty? Kde jsou hranice těchto otázek, za které se nemá, nebo snad nesmí jít? Máte pravdu i ve Vaší otázce v tom, že boj o inzerenty je stále těžší a těžší. Kdo z inzerentů rozpozná v nekonečně velkém množství opravdu kvalitní fotografii? Je dobrá fotografie ta Vaše, nebo snad ta moje? Co když se oba mýlíme? A pokud se rozhlédneme, na našem českém písečku je stav velice tristní, že? A to mluvíme jen o komerčním prodeji fotografií. Musím zopakovat – cesta fotografie se neulehčila – je nepřímou úměrou stále těžší. Stojíme před tolika výzvami. A technologie nás stále předhánějí. Myslím si, že to celé dopadne tak, že záznam skutečnosti se v budoucnu pod vlivem technologií změní natolik, že fotografie bude svobodná, ne okrajová, ale svobodná – jen jedna z cest sdělení svědectví. Budou třeba existovat holografické 3D záznamy skutečnosti s pachovými a pocitovými stopami, které budou pořizovány přístrojem velikosti dnešních kompaktů… a budou masově rozšířeny. Nebo přijde nějaký malý MATRIX. Ale fotografii to nezabije, naopak stane se svobodnější. Těším se na tu dobu, protože budu více svobodný, technologie mi rozvážou ruce, technologie mi umožní má svědectví předat co nejvíce lidem a právě technologie svými obrovskými skoky zabíjí marast, ve kterém se dnes brodíme. Mám v to naději. Fotografii mohou osvobodit však jen fotografové svými příběhy.
Poslední otázka – v čem vidíte vaší budoucnost fotografa? Jak se podle vás vaše dráha bude vyvíjet a nebo jak byste chtěl, aby se vyvíjela?
Chtěl bych dokončit své dva rozpracované projekty – portréty starých žen a poetický dokument o lidech ze Šumavy. Vydávám také dva roky poetický občasný pátečník Hlas Divočiny. Za celý týden vyberu nejlepší fotografii, připíši k ní text, který mi během fotografování běžel hlavou a celé to každý pátek rozpošlu svým čtenářům. Je to takový dar, který dostanu a tak proč jej jako dárek nerozeslat dál. Chtěl bych ještě nějaký ten rok pokračovat.
Nemyslím si, že se má fotografická kariéra nějak zásadně změní. Třeba, že budu objeven a budu vystavovat po celé západní polokouli? Upřímně, takových fotografů jako já je mnoho a já jistě nepatřím mezi ty nejlepší. Jsem jen takový ospalý medvěd, který zalezl do hor. Toulám se krajinou mezi lidmi. Bylo by však neupřímné říci, že mne netěší, když se má tvorba někomu líbí, někoho oslovuje, nutí někoho přemýšlet. Bylo by neupřímné říci, že nemusím scházet z hor a nabrat v údolí nové síly.
Jak bych chtěl, aby se vše vyvíjelo? Rád bych podnikl pouť po Španělsku, tak tři až čtyři týdny, abych poznal nové lidi, nové příběhy, nový kus sebe a pokusil se to fotografickou cestou předat dál. Bylo by příjemné, kdyby se mé fotografie více prodávaly, abych mohl udržet profesionální standard vybavení a nemusel jej dotovat z rodinného rozpočtu. Bylo by to příjemné. Ale, kdo by toto nechtěl, že? Jen tak jít krajinou, krok za krokem, nikam nepospíchat, mít všechno, co chci, všechny hory, řeky, stromy a vlastní hříchy. Pak budu velmi šťastný a bohatý pán.
Týdny Daniela Kaifera
