Reportáž Kenya 3.8. – 9.8.2009 – II. díl

Publikováno 21.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Reportáž Kenya 3.8. – 9.8.2009 – díl první

5.8. Cesta do slumů a masajské vesnice Doldo

Počet stálých dětí v domově Nanyuki je 78, víc vláda nepovolí. Pak je ale ještě určitá část dětí (konkrétně 142), které do domova jen dochází, jelikož je tam postavená i škola. Tyto děti dostanou v domově pouze oběd a doma už na ně nečeká vůbec nic. Jsou tedy rády alespoň za to jedno jediné jídlo denně. Proto jsme se s Hellen a Jardou rozhodli, že pro tyto děti uděláme něco navíc. Bohužel nebylo možné zařídit to pro všechny, jelikož objet 142 rodin by znamenalo být tu ještě další měsíc. S Hellen jsme tedy vybrali 10 nejsmutnějších případů a opět vyrazili nakupovat základní jídlo pro těch několik vybraných rodin s dětmi, které už ve svých 8 letech zkusili tolik, že se to ani nedá popsat (mají AIDS, zemřeli jim rodiče, fetovaly lepidlo, aby neměly hlad, o čisté vodě a hygieně ani nemluvím….)

Názorným příkladem byla hned první zastávka u holčičky jménem Sarafin, která žije se svou prababičkou a pěstouny. Rodiče jí zemřeli na AIDS a ona ho bohužel má také. Musí brát léky a k lékům zároveň jíst, jelikož jsou agresivní a dávají žaludku strašně zabrat. To, že při braní léků mnohdy několik dní nejedla nebo je musela vysadit, protože na ně její pěstouni nebo její prababička neměli, ji zdravotně poznamenalo natolik, že se jí čas na tomto světě bohužel velmi rychle krátí.

Ostatní případy byly prakticky stejné. Vyrazili jsme tedy směr slumy pomoci zbylým devíti rodinám. Slumů je v Nanyuki celkem 6 a dle odhadů v nich žije kolem 350 000 lidí. Druhá návštěva byla u 8 dětí, kteří taktéž žijí u babičky, jelikož nemají rodiče. Polovina z nich má AIDS.

Třetí případ byl po psychické stránce ten nejhorší. Přišli jsme darovat jídlo 12 dětem ve věku od 2 do 13 let. Jenomže v místě, kde jsme je hledali, byly na dveřích 2 zámky a nikde nikdo. Děti bydlely u staré černošky, která je vyhodila na ulici, protože neměli zaplacený nájem za poslední 3 měsíce. Museli jsme tedy děti najít a dát to vše do pořádku.

Další návštěvy probíhaly prakticky v tom samém duchu. Velká radost, objímání, děkování – svahilsky asante sana. Zbylých 5 velkých tašek s jídlem jsme už ale vezli 180 km od Nanyuki směr Somálsko. Ve městě Doldol na nás čekalo překvapení. První zastávka nebyla u dětí, ale přímo na místním městském úřadě. Osobní pozvání od starosty města mě opravdu překvapilo. Od Hellen se dozvěděl, jakou organizaci provozuji a co jsme již udělali pro dětský domov v Nanyuki. Seznámil nás s problematikou jejich provincie, ve které žijí z 90% Masajové. Místní dívky jsou provdávány již ve věku 7 let a jsou nuceny plnit veškeré manželské povinnosti s tím spojené. Kromě toho je jim běžně prováděna obřízka. Toto zvěrstvo stále přetrvává nejen v této oblasti. Starosta nám proto oznámil, že nám daruje oblast o rozloze 1000 akrů, ve které by měla organizace OMDC působit a pomáhat těmto nešťastným dívkám. Dal nám čas na vybudování zázemí a školy pro takto postižené dívky s tím, že by v domově působila ostraha a tím by se zabránilo případnému vniknutí jejich manželů do budovy.

Ubytování na tento den jsme měli zajištěné v Old House, kousek za Nanyuki. Hellen nás opět překvapila, jelikož na naši večeři pozvala novináře. Jeden byl z Daily Nation Kenya, které se prodávají po celé Keni a dva z keňských rádií. Povyprávěli jsme jim o naší organizaci, o tom, jak pomáháme dětem v této oblasti a všichni 3 z toho byli nadšení. Slíbili, že vyjde článek v keňských novinách a zmíní se o nás i v rádiu.

6.8. Odjezd z města Nanyuki do Nairobi se zastávkou v dalším slumu

Ráno jsme zjistili, že v jednom kufru auta zůstal ještě vyfouknutý igelit s plyšáky, které nám darovala škola Chvaletická. Napadlo nás, že zajedeme do slumu, ve kterém jsme ještě nebyli a budeme rozdávat plyšáky z auta. I když radost v dětském domově byla velká, nedala se srovnat s radostí dětí z chudých slumů, kteří neměli tu šanci se do domova dostat. Bylo to úžasné, famózní, krásné.

Tato cesta, která nás zavedla zpět za dětmi z města Nanyuki, dopadla dle mého a Jardova názoru na výbornou. Postarali jsme se o 220 dětí, kteří budou mít jídlo na dalších 4-5 měsíců, poznaly už konečně jaké to je, podívat se na pohádku a také, že mají něco, co jim patří – hračky a svého vlastního plyšáka.

7.8. – 8.8. Odjezd z Nairobi do národní parku a rezervace MASAI MARA

Druhá část návštěvy Keni se už programu nadace OMDC netýkala. Jarda byl v Keni poprvé, a proto asi jako každý zatoužil po návštěvě nějakého národního parku, aby poznal africkou přírodu a její divoký život. V Keni je nejznámější národní park Masai Mara. Rozprostírá se na jihu Keni a sousedí s Tanzanií. Je tak obrovský, že není možné ho za jeden den projít. Uprostřed parku protéká řeka Masai river, přes kterou každoročně migrují miliony zvířat z parku Serengeti v Tanzanii. Žije v ní krokodýl nilský, což je největší druh krokodýla v Africe, který dosahuje délky až 8 metrů. Migrující zvířata – pakoně, zebry,…. se přes tuto řeku musí přebrodit, což je mnohdy velmi obtížné. Buď je strhává proud řeky a oni se utopí, ušlapou nebo na ně číhají již zmiňovaní krokodýli. Nejlepší měsíc pro tuto podívanou je srpen. Dalším nádherným zážitkem je pohled na velké množství lvů, ke kterým si můžete zajet a hledět jim z 2 metrů přímo do očí nebo sledovat, jak porcují právě ulovenou potravu. Z dalších zajímavých zvířat, které se v parku nachází jsou např. leopard, slon, žirafa, buvol, hyena, šakal, hroch, různé druhy hadů včetně mamby černé a kobry.

Vstup do tohoto parku je pro mudzungu (tzn. bílý člověk) 60 USD, za auto se platí 40 USD. Spaní si můžete zajistit u kterékoliv agentury již v Nairobi a je to i lepší, jelikož se Vám pak nemůže stát, že přijedete do 400km vzdálené Masai Mara a nebudou mít volno. Ubytování je z 99% ve stanech, ve kterých jsou 2 postele, sprcha a záchod. Ceny jsou různé – od 40 USD na osobu na den bez jídla po 250 USD na osobu na den s jídlem. Potkáte tam převážně zámožné Němce, Francouze, Italy, Japonce, Američany atd. My jsme vyhledali ten nejlevnější, a proto jsme se taky 2 dny nemyli. Černá voda z kohoutku, nesplachující záchody, jídlo na ohni.

9.8. Masai Mara a odjezd do Nairobi

V ceně návštěvy národního parku Masai Mara je zahrnut jeden celý den a část dne druhého. Pokud vstanete v 6 ráno, máte jedinečnou možnost vidět lov a boj divokých lvů. Útoky na buvola, zebry a pakoně jsou každodenní podívanou parku. Musíte mít ale samozřejmě štěstí. Nám se povedlo najít velkou smečku lvů, která ulovila dvě zvířata. Sám průvodce Cyrus říkal, že takovouto podívanou ještě neviděl a to do parku jezdí už přes 5 let.

Po shlédnutí soubojů odjíždíme z Masai Mara do Nairobi. Cesta je pro obyčejné auto prakticky nemožná. 80 km jedete pouze po prašných cestách plných výmolů, u kterých občas škrtá o spodek auta i velký Jeep. U města Narok najíždíme na asfaltovou cestu, která se v současné době ještě staví, ale do konce roku 2009 má být hotová, což v Keni je skoro zázrak. V Nairobi opět míříme do našeho stálého hotelu Central Park, který nám po dvoudenním nemytí přijde opravdu vhod. Sprcha, jídlo a čistá postel…

Naše keňské dobrodružství trvalo až do 12.8.2009. Jsem rád, že jsem měl tu možnost pomoci dětem z dětského domova v Nanyuki prostřednictvím organizace One More Day For Children a zároveň ukázat alespoň kousek této magické země i svému kamarádovi Jaroslavu Tarczalovi.

Týdny Jiřího Pergla

Samsung ST550

Publikováno 18.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Digital technology allowed conventional optical viewfinders in cameras to be replaced by electronic displays (which of course have a lot of other functions). The typical characteristic of digital cameras is thus a sizable LCD display on the back side. But would you think of placing a display on the front side of the camera, too?

At first glance, Samsung ST550 looks like one of the many compact digital cameras on the market. The simple but elegant design of the black camera is broken up by a color line. You can choose from a total of seven color variations. The line can be practically invisible – black, red, orange, blue, violet, or the more flashy gold or silver. You can see some of the mentioned combinations in the photographs below.

The elegance of the camera is underscored by the back side, which is entirely smooth without the standard array of buttons and other controls. That’s an unmistakable sign that the back side is a touchscreen – with a few exceptions, the camera is operated by virtual buttons projected on the display.

Samsung ST550 / in short
Resolution	12 Mpx,
Optics	27–124 mm, optical stabilization
Video	HD 720p (1,280 × 720 px, 30 fps)

The three and a half inch display has excellent resolution — 1,152,000 pixels, which provides for a perfect image. The LCD is capacitory – there’s no need to press on it; it’s enough to lightly touch the desired spot. This, however, also means that it cannot be used with gloves or with a stylus. The display of the ST550 model is the only difference from the twin of this camera — model ST500. The latter has a smaller display (3” screen size) and also a significantly smaller number of pixels – you have to manage with a mere 230,000 pixels.

As you can see from the dimensions and weight of the Samsung ST550, it really is a pocket camera that ranks among the so-called “stylish jewels” out there. With a weight of 165 grams you will certainly not notice the weight when carrying it around, and the small size allows it to be carried in a pocket (although the stylish carrying case won’t do any harm).
What we still haven’t gotten to is the key feature of this camera – the front display. The designers of this camera embedded it under its high gloss face, which is transparent where the display is located. When you look closely at the second photograph below you will see a lighter rectangle left of the lens — that’s the hidden front display. Smart, no?

Super features

Dual LCD technology

Touchscreen back display

Wide-angle optics

Image stabilization

Elegant design and pocket size

You can activate the front display yourself – for example, when shooting a self-portrait, and it is turned on automatically with some functions – typically when the self-timer is activated. When using the self-timer, the last three seconds are visible on the front display in numbers as a countdown. A rather incomprehensible function is the option to activate the display to show certain functions – see last example. On the other hand, the screening of animated clowns in the motive program Kids is quite witty. Clowns playing with balls have the task of attracting children’s attention and direct their eyes toward the camera. Samsung announced the possibility of downloading more animations from its website, however at the time of this review, there weren’t any available.
We probably don’t even have to emphasize that the front display is also a great feature for the participants of the Week of Life project. The share of self-portraits in the week of each person is not insignificant and the front display eliminates the usual blind composition of the shot.

As already mentioned, the large touchscreen display made it possible to minimize the mechanical control elements on the Samsung ST550. It’s not possible to do without them altogether, and so in the top right corner you will find four controls: the main power button, the release button, a miniature zoom lever and finally a button for the image view mode.
The memory card is another key feature. You would likely recognize that the Micro SD is a card normally found in mobile phones, not digital cameras. Nevertheless that does not change anything regarding its functionality; a majority of users download image data from their camera using the supplied USB cable anyway. This cable is – as you can see in the third image – also a charger. All that’s needed is to connect it to the supplied socket plug. Don’t look for a standard battery charger in the equipment.

Just as is the Samsung ST550 is extraordinarily well equipped with respect to construction, it is also excellent with regard to functions. First of all it should be noted that the camera is equipped with all modern functions of compact digital cameras such as automatic focusing with the option of face detection upgraded by the detection of specific faces and subsequent optional skin or red eye retouching. Other than that you can also set a focus point by simply pointing a finger on the display. If you keep it on the chosen spot for a longer period, an image will be automatically taken even without pressing the release button. You will find a fully automatic program, which will evaluate the captured scene and choose the specific image parameters accordingly. It is possible to set the device to a sensitivity of up to ISO 3,200, but take into account that from roughly ISO 800 there is a visible loss of fine detail due to noise reduction.
You can find many functions also in the image view mode, where images can be enhanced in various ways, several effects can be applied, and that enables viewing photographs with background music. The Samsung ST550 even has a recycle bin just like the one you see on any computer. An accidentally deleted image can thus be restored.

Screenshots of the menu of Samsung ST550

Overall evaluation

The two-display Samsung ST550 is without a doubt an interesting piece among compact digital cameras. The option to use the front display often comes in handy, and, thanks to it’s clever construction, if you don’t want to turn it on you won’t notice it. Operating the camera using the large back touchscreen display works perfectly. The we weren’t fully happy with was a certain inconsistency and sometimes even confusion with the control – there are simply a lot of functions and one can easily get lost in them. You also should carry around a microfiber cloth or a ‘polisher’ for the display. You will have a tough time avoiding constantly touching the display.
The image quality is standard with regard to its category, the device will cope well with automatic exposure and the color scheme is natural. We would welcome a slightly more sensitive JPEG compression – patterns get lost in fine details – but that’s a problem only with serious enlargement. The image quality is absolutely satisfactory for photographs in common sizes or for the use on the web; the resolution is even unnecessarily high (but this is somewhat standard with new compact digital cameras).

Common price (at the time of this review’s publication): 219 EUR

Basic technical data for Samsung ST550

Sensor

CCD 1/2.33″
12 Mpx (4,000 × 3,000 px)
Sensitivity ISO 80 to 3,200

Optics

27–124 mm F3.5–5.9
Optical stabilization

Memory medium

Micro SD
Built-in memory 55 MB

Data formats

Image: JPEG
Video: MP4

Video

1,280 × 720, 30 fps/15 fps
640 × 480 px, 30 fps/15 fps
320 × 240 px, 60 fps/30 fps/15 fps
Mono sound

Back LCD

Screen size 3.5″ (89 mm)
1,152,000 px
Capacitive touchscreen

Front LCD

Screen size 1.5″ (38 mm)
61,000 px

Power supply

Li-Ion battery

Dimensions and weight

100 × 60 × 22 mm (w × h × d)
165 g (incl. battery and memory card)

Report from Kenya 3.8. – 9.8.2009

Publikováno 17.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Jiří Pergl, Enterpreneur, Czech republic

Jiří Pergl is an amateur traveler, a person best described as an adventurer! For me he’s also a person full of contrasts and some to this day uncomprehended acts. Fortunately, these acts are positive, praiseworthy and even moving sometimes. This relates to his activities towards African children in Kenya, whose fates stand on the edge of society’s interest. We bring you his first story today. We decided not to edit it and leave it in its original version. Perhaps to make it possible for you to gain an understanding of his person through his words. This man, who has two beautiful red Ferraris in his garage, at one point in his life realized that there are other things in life than the race circiut, powerful machines and the so-called lifestyle. His earlier interests are so different from his current activities that I include him among people with the most contradicting personalities I’ve ever known. I wish him and his foundation many accomplished goals. Adolf Zika WEEK OF LIFE.

Five months later, I decided to return to Kenya and help children impacted by AIDS with my own financial resources and those collected during the beneficial actions of OMCD. I was not alone. Jaroslav Tarczal, owner of the restaurant U zelených in Beroun joined me and we both started on a journey. He decided to go with me after having seen my documentary film about the children, which I made in February. He was not the only person impressed by my film. After its presentation, many people from the Czech Republic decided to help as well by making donations.

This journey to Kenya had just one objective – to deliver donations from the organization ONE MORE DAY FOR CHILDREN to those who need them the most.

3.8. Nairobi

After our late night arrival, a friend of our Kenyan friends Patrick and Cyrus took us to my favourite hotel, Hotel Central Park, which is in the centre of the poorest part of Nairobi. The hotel offers security, dinner, a bed and a warm shower. That’s all you need in Kenya. The price for one room depends on the season—from 50 to 100 USD per double room per night.

Back in the Czech Republic, we had made a reservation in advance for a car in Kenya. Cyrus and Patrick could help us because in the winter, I had invited them to spend some time in the Czech Republic. I was their host during their three-month stay and introduced them to a completely different life than they had known in Kenya. They flew back home on August 2nd and on the same day, both the new members of the expedition, Jaroslav, and I, settled in on our journey as well.

At 9 am, Sam arrived and helped us arrange all the formalities needed to rent a car. We chose a Toyota Prado 4×4. It cost 216 USD per day, which may seem too expensive, but the investment is worth it. Around the city, there are many police patrols controlling and stopping every car of second-rate quality and trust me, they will always find something bad on the car to get the money from you. Moreover, the roads in Kenya in combination with their typical speed bumps are in such a bad condition that after 100 km spent on the road you have to find the nearest vehicle service to have the torn exhaust pipe changed, in the best case. It’s not really worth it to be scrupulous with a car in order to save money.

After all arrangements were made, we went to see Doctor Martin who was already waiting for us at the hospital. Doctor Martin claims to cure patients affected by HIV and AIDS. The first time I met him in the winter, he told me that he had 537 pregnant women and 137 children in his program to help HIV-positive individuals. At the present time, the numbers have increased to 1,680 pregnant women and 589 children. He gave us the creeps. We gave him a lot of sedatives and medication from the Czech Republic for his patients and also a financial donation to buy food because as he always says – patients taking medication for treating HIV infection must eat, if they don’t, their stomach cannot handle it. Since January, 30% of Doctor Martin’s patients have died of hunger.

Our next trip led us to the airport. Patrick and Cyrus came back at 1 p.m., because they flew on a different airline than we had. The welcome from their families was amazing. About 30 family members waited for each of them. Nevertheless, I had to deal with another thing. In the Czech Republic, we packed toys into Patrick’s and Cyrus’ bags for a Children’s Home in Nanyuki. But the customs officers wanted the boys to pay a duty charge. I didn’t like it of course and I demanded an explanation for why they wanted to seize toys destined to children dying from AIDS. On top of that, these toys were second-hand. I wanted to speak to the chief of the customs’ officers and security guards. After what seemed like a never-ending argument they just let us go. Anyway, they took me aside after the chief left and I had to pay some money. Kenya is well known for its corruption.

I was wondering about what to buy with the donated money from OMDC and after consulting with Mrs. Hellen, we decided to buy a Plasma TV. We had already purchased a DVD player and DVDs with fairytales from the Czech Republic. Children from the children’s home in Nanyuki have never seen any fairytales and had no clue what one was like.

4.8 Trip to Nanyuki

When we woke up and took our breakfast at the hotel, we loaded all the bags and television in the car and went to Nanyuki. The road to Nanyuki can take approximately 4 hours. Here in Kenya, distances are not calculated in kilometers but in hours. Roads are in terrible condition, and so the average speed is not more than 50 km/h. In the middle of the drive we had to do something very important. We had to buy food for children. The huge African food market is set in the city Karatina, mid-way from Nanyuki. We needed to buy flour, sugar, corn, carrots, cabbage, beans, legumes, oil, washing powder, tomatoes, onion, potatoes, etc. Half a tonne in total.

We arranged to have two local boys keep an eye out for the food that we had already bought and left in the middle of the market, and two other boys carried it to the car. Because of the large amount of food, we decided to call a pick-up taxi. Our Toyota was fully loaded and there was no space for the rest.

Before our arrival at the Children’s Home, we had to crush the corn from which mush would be made by adding the other ingredients. So we found a corn crusher in Nanyuki and had it crushed.

Children in Nanyuki had already known about our impending arrival so the welcoming shout was immense. The huge joy that surrounded us was very much like that at the arrival of Barack Obama to Kenya. Everybody here respects him and is proud of the fact that one of their own became a US president.

First off, we unloaded the food from the taxi.

The joy we saw in the children’s eyes was inexpressible. Of course, they were enthusiastic about the food, but the biggest happiness came when we started to carry the suitcases full of toys into one of the common rooms. Even though we had wrapped the big plasma TV in a sleeping bag, we could hear the children’s voice calling, “TV, TV!” and obviously we had to put it out immediately. Mrs. Hellen then told them that we were from the Czech Republic and had brought them some food, presents, candy, and one surprise. The children along with Mrs. Hellen and the member of the staff from the Children’s Home started to sing and dance in the rhythm of traditional African songs. None of us can even imagine such happiness; you had to have been there. I have to confess that I wept with joy.

Report from Kenya 3.8. – 9.8.2009 part II.

Weeks of Jiřího Pergla

Report from Kenya 2009 – part II

Publikováno 17.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Jiří Pergl, Enterpreneur, Czech republic

Report from Kenya 3.8. – 9.8.2009 – part I

5.8. The way to slums and Maasai village Doldo

The number of children living in the Children’s Home is 78; that’s the limit the government has decreed shall not be exceeded. Nevertheless, a larger number of children (specifically, 142) who come to the Home everyday, because the school is part of it. These children have lunch in the Home and that’s their only food they have the entire day as they will get nothing during the day in their homes. They are grateful for this single serving of food daily. On the basis of this fact, Jarda and Hellen and I made the decision that we would do something special for these specific children. Unfortunately, it was not possible to help all of them, because to visit 142 families would mean staying longer than we could. Hellen helped us to choose the ten saddest cases, and then we went to buy some basic food for them. Children from these families had already gone through such hell in their 8 years of life that we cannot barely understand it (they are affected by AIDS, their parents have already died, they sniff glue to calm down, they endure starvation, and it’s not even worth discussing water purity and hygiene).

In illustration, I point out our first stop at a little girl named Sarafin’ place. She lives in the slum with her great-grandmother and foster parents. Her parents died of AIDS and unfortunately, Sarafin has AIDS as well. She has to take medication and mainly eat, because the medication is very aggressive, and she has huge stomach-aches. The fact that she doesn’t eat for several days or that she discontinues her medication because her great-grandmother or foster parents can’t pay for it damaged her health so much that her time here on earth is rapidly declining.

Other cases are almost the same. So we settled on journey to help the rest of the families. In Nanyuki, there are 6 slums and the number of people living there is approximately 350,000. During our second stop, we visited 6 children living in their grandmother’s home as well, due to the death of their parents. Half of them are suffering from AIDS.

The third case was the worst with regard to psychology. We met with 12 children from 2 to 13 years of age. The thing was that we couldn’t find them. In the place where they were supposed to live there were just locked doors and nobody around. They had lived with one old African woman who threw them out onto the street because they hadn’t paid the rent for three month. We tried to find them to help put everything in order. As there were no OMDC financial resources remaining, I paid the debt plus rent for the next 4 months by myself and warned the woman that if she did it one more time she would meet with furious mudzunga (which means white men).

The next visits were in the same spirit as the earlier visit Joy, hugs, thanks (asante sana in Swahili), and a lot of happiness. We took the last five big bags of food and went to Somalia, which is 180 km away from Nanyuki. In Dodol, there was a big surprise awaiting us. The first stop was not as was usually the case at a children’s home, but directly at the office of local civil authorities. The city’s mayor’s personal invitation really surprised me. He had learned from Hellen about my organization, OMCD, and about our help to the Children’s Home in Nanyuki. He acquainted us with the problems of the province where 90% of inhabitants are Masai. Local girls are married at the age of seven, and they must fulfil all the marital duties. In addition, all these girls undergo female genital mutilation. This practice is still present, and not only in this area. The city’s mayor announced to us that for this reason he would give us an area of 1000 acres for OMDC to operate and help these desperate girls. He gave us a specific time frame to establish the background and schools for girls with security to prevent husbands from coming into the building.

That day, we were accommodated in an Old House, just beyond Nanyuki. Hellen surprised us once more when she invited journalists to share dinner with us. One man was from Daily Nation Kenya, which has the largest daily circulation in Kenya, and two other men came from different Kenyan radio stations. We talked about our organization, about helping children in this area, and all three were enthusiastic. They promised to publish an article in the journal and to make reference to our organization.

6.8 Departure from Nanyuki to Nairobi with the stop in another slum

In the morning, we discovered in a suitcase one blown-out plastic bag the stuffed toys that a school called Chvaletická from Czech Republic had donated to us. It occurred to us that we could go to the next slum and hand out the stuffed toys from the car. Although the joy in the Children’s Home in Nanyuki was amazing, the joy of children living in poor slums without the chance to get into the Children´s Home was incredible. It was fascinating and wonderful.

In Jaroslav’s and my opinion, this journey leading back to children from Nanyuki succeeded. We cared for two-hundred and twenty children who will have enough food for the next four to five months; they can watch fairytales for the first time in their life, and, finally, they know the feeling of having something in their own possession—like stuffed toys.

7.8. – 8.8. Departure from Nairobi to Masai Mara National Reserve

The second part of our trip to Kenya wasn’t related to the OMDC program. Jarda was in Kenya for the first time so, possibly like most others, he wanted to visit a national park to encounter African nature and its wildlife. The most famous park in Kenya is Masai Mara National Reserve. It’s situated in south-western Kenya and borders Tanzania. It’s such a large reserve that it’s not possible to pass through it in one day. Mara River, which divides it, is known for its annual migration of thousands of animals coming from Serengeti National Park in Tanzania. The Nile crocodile, which is the largest crocodilian in Africa measuring 8 meters, lives in this river. The migrating animals, such as zebras, wildebeests, etc., have to cross the river, and very often, it’s not easy. Either they drown or are eaten by the crocodiles. August is the best month to see this nature show. Another amazing adventure is the view of the large number of lions, which you can come close to and look them face to face, or just watch them eating their food. Apart from lions, there are also other interesting animals—leopards, elephants, giraffes, waterbucks, hyenas, hippos, and various kinds of snakes including black mambas and cobras.

The entrance to this national reserve costs 60 USD for mudzunga and 40 USD for a car. It’s better to set up sleeping arrangements in advance in Nairobi at any Kenyan agency. If not, you might have to drive 400 km to Masai Mara and there discover there is no vacancy. In nearly all cases accommodation is provided in tents where there are 2 beds, a shower and toilets. The prices can be different—from 40 USD per person without food to 250 USD per person all inclusive. You can meet all kinds of people–including rich Germans, French, Italian, Japanese, Americans, etc. We paid for the cheapest one and went two days without taking a shower. We also enjoyed dirty water from the tap, a toilet that was out of order, and over-roasted food.

9.8. Masai Mara and leaving to Nairobi

The price of entry to the Masai Mara National Reserve is for a one and a half day visit. If you are able to wake up at 6 a.m., you have a unique chance to watch lions during hunt. Their attacks on wildebeests and zebras are an everyday spectacle. But you have to be lucky as we were because we found a huge pack of lions that hunted down two animals. Even our guide told us that he had never seen such a spectacle although he has been going to the reserve for more than 5 years.

After watching the animals we leave Masai Mara and go to Nairobi. It’s almost impossible to drive on this road by ordinary car. You drive 80 km on the dusty roads that are full of pot-holes where even a big Jeep has problems. Near the city Narok, we finally were able to continue on an asphalt road which was in construction and should be finished by the end of 2009 which is almost a miracle in Kenya. When we arrived in Nairobi, we went to our favourite hotel, Central Park Hotel, and after being two days without clean water we finally had a shower, food, and clean bed …

Our Kenya adventure lasted until August 12, 2009. I’m glad that I had the opportunity to help children from the children’s home in Nanyuki through our organization One More Day For Children and at the same time show a little piece of this magical country to my friend, Jaroslav Tarczal.

Jiří Pergl

Weeks of Jiří Pergl

Upřímná Eva Mueller

Publikováno 16.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Eva Mueller, Fotograf, USA

Již od první chvíle, co nám fotografka Eva Mueller nafotila svůj týden života, se její fotografie vymykaly svojí naprostou upřímností. Ukázala nám svůj život takový, jaký je. Odhalila nám velký kus sebe sama a zároveň nám přiblížila život fotografky žijící v New Yorku, městě, které nikdy nespí. Z fotografií Evy Mueller je velmi dobře patrné její umění grafického cítění, které získala během studií grafického designu. Osobitost Eviných fotografií a způsob, jakým nafocení svého týdne pojala ji právem řadí mezi Mistry Week of Life a my vám s ní dnes přinášíme rozhovor.

Kdy jste se poprvé seznámila s médiem zvaným fotografie? A jak se váš vztah k fotografii vyvíjí?

Když jsem studovala v osmdesátých letech v Německu grafický design, začala jsem se hodně dívat na fotografické umění. Ohromně mě inspirovalo. Byly to skvělé současné osobnosti jako Javier Valhonrat nebo Peter Lindbergh, ale zároveň jsem milovala klasiky, jako je Erwin Blumenfeld nebo Penn. Ze začátku jsem fotila hlavně fashion a beauty fotografii. V posledních několika letech fotím více portrétů, hodně aktů, hlavně pánských aktů, a překvapivě abstraktních snímků. Tím se zabývám již 3 roky.

Jaké je vaše povolání, koníčky a kde se svou rodinou žijete?

Moje povolání je fotografka a je to zároveň i můj koníček! Miluji cestování a kino a kdykoliv se mi naskytne příležitost, sleduji všechny možné druhy umění. Mám malou rodinu. Moje matka žije v Německu, já bydlím v New York City.

Jak jste se poprvé seznámila s projektem Week of Life a jaký byl váš první pocit?

Linda z Week of Life mě našla na Fashion TV a nabídla mi zúčastnit se projektu ještě předtím, než byla spuštěna jeho webová stránka. Byla to skvělá zkušenost! Opravdu se mi moc líbilo fotit svůj život tímto velmi časově strukturovaným způsobem.

Myslíte si, že projekt tohoto stylu může nějak pomoci jedinci a nebo dokonce společnosti?

Rozhodně je prospěšný! Jak jsem zmínila, když začnete fotit svůj život na každodenní bázi, začnete najednou vidět věci, kterých byste si jinak nevšimli. Zvyšuje to vaši pozornost a uvědomění. Takže je prospěšný pro společnost obecně.

Zmínila jste esa světové fotografie, jako je Lindbergh a další. Potkala jste na svých studiích či cestách za fotografií někoho z nich někdy osobně a pokud ano, jaké to setkání bylo?

Ne, bohužel jsem jeho ani jiné osobnosti, jejichž práci velmi obdivuji, nepotkala osobně.

Jak jste pociťovala přechod z analogové fotografie na digitální?

Nemohla jsem se dočkat, až přechod nastane v takové kvalitě, která je nezbytná pro profesionální fotografy. Už jsem se opravdu nabažila temné komory. Jsem nadšená z toho, o kolik víc kreativních nástrojů je k dispozici u digitální fotografie.

Mnoho lidí říká, že s příchodem digitální fotografie se ztratilo řemeslo a že fotograf může být dnes skoro každý. Co si o tom myslíte?

Je to pravda, kdokoliv může být fotograf, protože si každý může dovolit k tomu potřebné nástroje. Nicméně jsou to jen nástroje a to, že máte v počítači Garageband z vás taky hudebníka nedělá. Stále je potřeba mít dobré oko, schopnosti a rozumět světlu.

Je těžké uživit se ve městě, které bylo od počátku vzniku fotografie jedním z hlavních měst tohoto oboru? Konkurence musí být strašně velká..?

To rozhodně je!

Co je podle vás budoucnost fotografie, kde je vlastně hranice mezi tím, co je ještě originál, a tím, co už je počítačově upravený hybrid?

Budoucností fotografie je video. Ve výtvarném umění ale bude vždy místo pro krásně zpracované fotografie, ať už budou na filmu či digitální, čisté či upravené.

Na jakém místě planety byste chtěla bydlet, pokud byste nežila právě v New Yorku?

V Brazílii nebo Itálii.

Týdny Evy Mueller

Sincere Eva Mueller

Publikováno 16.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Eva Mueller, Photographer, USA

From the very moment when photographer Eva Mueller documented her week of life, her photographs stood out with their absolute honesty. She has shown us her life the way it is. She revealed a large piece of herself and at the same time introduced us to the life of a photographer living in New York, a city that never sleeps. The art and visual sense that she gained during her graphic design studies are evident from Eva Mueller’s photographs. The peculiarity of Eva’s photographs and the way, in which she approached capturing her week justly ranks her among Week of Life Masters. Today we bring you an interview with her.

When did you first get acquainted with the medium called photography? And how has your relationship with photography developed?

When I studied Graphic Design in Germany in the 80s I started looking at a lot of photography. It inspired me tremendously. There were great contemporary people like Javier Valhonrat and Peter Lindbergh, but I also loved the classics like Erwin Blumenfeld and Penn. When I really started out it was mostly about fashion and beauty. In the last few years I’m shooting more portraits, lots of nudes, mostly male nudes and surprisingly abstract images. Those started to come out of me three years ago.

What is your job, what are your hobbies and where do you live with your family?

My job is being a photographer, and it’s my hobby as well! I love traveling and cinema and I look at all kinds of art whenever I can. I have a small family. My mother lives in Germany, I live in New York City.

Where did you first come across the Week of Life project and how did you feel about it?

Linda Brabcova, the project manager of „Week of Life“ found me on Fashion TV and asked me to participate before the website launched. It was a great experience! I really enjoyed taking pictures of my life in a very time structured way.

Do you think that this type of project could be in any way helpful to an individual or even society as a whole?

It is helpful! As I said if you start shooting your life on a daily base you suddenly see things you wouldn’t notice otherwise. It raises your attention and awareness. Therefore it will be beneficial for society in general.

You mentioned some luminaries of the world of photography such as Peter Lindbergh and others. Have you ever met any of them personally on your journeys or during your studies? If yes, what was it like?

No, unfortunately I never met him or other people whose work I admire a lot.

How did you experience the transition from analog to digital photography?

I couldn’t wait for it to happen at a quality that was necessary for professional photographers. I really had gotten tired of the darkroom. I love how many more creative tools you have in digital photography.

Many people say that the true photographic craft disappeared with the arrival of digital photography and that nowadays nearly anyone can be a photographer. What do you think about this statement?

It is true, anyone can be a photographer because anybody can afford the tools. However they’re just tools, so just because you have Garageband in your computer doesn’t mean you’re a musician. It still takes the eye and the skill and the understanding of light.

Is it difficult to survive in a city, which has been among the main centers of photography since this branch first appeared? The competition must be great..?

It certainly is!

In your opinion, what is the future of photography? Where is actually the line between which lies the boundary of original, and digitally modified hybrid?

The future of photography is video, but in the fine art sector there will always be a place for beautifully crafted photographs whether it be on film or digital, pure or altered.

If you didn’t live in New York where would you choose to live?

Brazil or Italy.

Weeks of Eva Mueller

Remote places – Samoa

Publikováno 11.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Nadya Domashneva, Designer, Sаmoa

Samoa is certainly a remote country for many of us. Its very name and the beautiful way it sounds invites exploration. Nadya Domashneva is not a native Samoan, yet for this very reason you have an opportunity to discover this land through her eyes: the eyes of someone who fell in love with it while striving to keep a realistic outlook. Let yourself get carried away by the words of a woman who adopted a life in a country that is very diff erent from her native Russia.

How did it happen that a girl like you, who comes from Russia, came to live in such a distant and outlying place?

I was born and lived in Russia until my 24th birthday. Life in Moscow is very hectic and fast. Time flies there like nowhere else (apart from Tokyo, people say). I really wanted to slow down or to do something to remember, not just metro-work-metro-sleep, metro-work etc. So, I went to Australia to study Graphic Design for 1 year. During this year I met my future husband, who came to Australia from Samoa (I knew of no such country on planet Earth) to visit his relatives. So we went back together and got married about a year later.

Was it difficult to get accustomed to the local climate and inhabitants of this wonderful country? Did you encounter any problems during your early days?

The climate was all right, because I had already experienced the Australian heat. The inhabitants of this country are friendly, and at first it seems that there is nothing very different. But later I discovered that there is a huge difference between us. Their family structure, their very well preserved traditions from the old days, the power of the Christian church and even their climate and location on the world’s map affect their attitude towards each other, the way they see and understand things and their humor. Two things you always have to consider: traditions and Christian ways.

It was a problem to get used to lizards, giant cockroaches, worms etc. Plus as it is an island in the middle of the ocean – the food supply is quite limited. The magic words “chocolate from overseas” remind me of the times in the Soviet Union, when good stuff could be found only in foreign countries. And, coming from Moscow, the lack of entertainment was quite shocking in the beginning. Clubs here are only open until midnight, we have one cinema and there is a circus, too. Nothing is open on Sundays, because it’s a church day. But now, after almost 2 years of living here, it seems normal and right.

What is the thing most particular to Samoa, when you compare it with the country of your origin?

It’s the landscape and, most of all, the skies! Skies are so beautiful! It’s like a dome covering the island. At night you can see stars at eye level all around you. Stars start at the horizon. You can see the Milky Way very vividly (because we are close to equator and have no pollution at all), and the moon has the shape of a smile, not of a „C“ like in the Northern Hemisphere. In the daytime, clouds are incredibly tall. They pile on top of one another. I guess it’s because of the evaporation from the ocean, which, by the way, you can see from almost any place on the island.

And on the other hand, can you think of anything that these two countries have in common?

Surprisingly yes. I think the common thing is how we raise our children. We are quite strict to them, compared to Australian, American or even European parents. From a young age Samoan and Russian kids know the rules and don’t run around disturbing people. I think Samoan methods are even more strict than Russian ones. In a traditional Samoan family the young ones are responsible for almost all of the household chores, they ought to serve adults, which seems a bit too much for me, but that’s the way people have lived here for centuries.

Is there anything about Samoa that you will never get accustomed to and on the contrary, is there anything you would never change about it?

Well, I guess I will never be able to live in a traditional Samoan house, which has no walls, only roof and posts. I had difficulties even to get accustomed to calling it a house. Though it’s really nice to spend a couple of days on the beach sleeping in one, minimum comfort, maximum nature.

However, as I already mentioned, I believe that Samoa has the most beautiful landscape. It is hard to believe that all these colors and the variety of plants really exist. The fact that you can literally step into paradise just by opening the door (that is, if you even have one) is fascinating. As well as the fact that you can swim in the Pacific Ocean every day if you like, and it will take about 10 minutes to get to the beach. It’s a crazy thought for someone coming from the Ural mountains, where my hometown is.

Do you plan to stay in Samoa forever or do you and your husband ever consider moving to any other places?

I would not mind staying here forever, it’s a great place to raise kids and enjoy life as it is. People have lots of time to spend with their families and friends, time doesn’t fly so fast. You can find time for everything. Work is not the most important thing in the world. To me, it looks like people appreciate true values over here much more than people from big cities.

Many people from America, Australia, New Zealand and some from Europe stay here for the rest of their lives. But, we might try something else. It would be nice to have a New Zealand passport to make it easier for our kids to travel and study overseas.

Do you ever visit your home in Russia and what do you feel when you’re going back there?

I went to Russia only once, after more than a year of travelling. I can’t say that I felt very good in Moscow. Everyone wears black, everyone is rushing, everyone is kind of grumpy… Though I know that is only a facade.

I was so happy to see my relatives and friends, they are the best, of course. But, as for the surroundings, the city… I don’t think I want to live in such a big place anymore. In fact my best time in Russia was when we went with couple of my friends to my country house, away from the noise and transport of the city (life in Samoa reminds me that place a lot with its relaxing on the edge-of being-boring atmosphere). Though before I went to Australia I used to be fond of clubs, parties, and restaurants. I had enough, I guess.

How did you learn about the Week of Life project and what do you think about it?

It’s kind of funny. My husband is an IT worker. Every day he fixes people’s computers and sometimes he sets nice wallpapers on their desktops. He searches for nice ones on the internet. So, some time ago, he found several really nice backgrounds made by someone called Vlad. We assumed that he was Russian. Later on I found Vlad’s website with his beautiful works. He is Russian indeed. In the section where he tells the public about himself was a link to Week of Life website with Vlad’s set. I really loved the idea and started shooting photos of my week the same very day.

I truly admire those members of Week of Life project whose professions are not connected with art, design or other similar things, where being creative is a part of the job. Still they find time and energy to create those beautiful sets and don’t give up on Day 3 or Day 4, when it becomes less entertaining and more obligatory. But, the feeling when everything is finished and uploaded is great! All the effort is definitely worth it!

Weeks of Nadya Domashneva

Olympus μ TOUGH-6010

Publikováno 10.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

We perceive the overwhelming majority of cameras as sensitive devices that need to be handled with due care because unfavorable conditions such as humidity or dust are usually not tolerated by the electronics and the fine mechanics of cameras. But there are exceptions – the so-called outdoor devices – designed to withstand relatively rough conditions.

There are not many tough digital cameras on the market, but Olympus has quite a tradition in this segment. The newest model, the “mju” – μ TOUGH-6010 – is characterized by the following basic parameters: waterproof up to 3m depth, shockproof to a fall from a height of 1.5m, and freeze-proof with the ability to operate in temperatures of down to -10°C.

Aside from resilience, the main features of its photographic equipment should be noted. Olympus μ TOUGH-6010 is a 12 Mpx camera equipped with a 3.6 wide-angle optics 28–102 mm F3.5–5.1. Images and video sequences are stored on a xD-Picture Card memory cards (or MicroSD cards using the standard supplied adapter).
The device is conceived as a pocket camera. With a width of less than one hundred millimeters, it will certainly not be in your way; just as with a weight of 170 g it will definitely not make a hole in your pocket.

Olympus μ TOUGH-6010 –in short
Resolution	12 Mpx, sensor stabilization
Optics	28–102 mm
Video	VGA (640 × 480 px)
Resistance	3 m submersion/1,5 m drop

Even though this is a tough camera, don’t expect a design resembling medieval armor – at first glance it seems like an ordinary digital compact. Nearly none of the control elements differ particularly from other compact cameras; the one exception is the so-called hidden function Tap Control, which enables the user to operate basic functions (flash, macro, browsing) by tapping on the edges of the camera. What is it good for? One example would be when scuba diving in neoprene gloves, which would make it impossible to press the fine buttons on the body of the mju.

The lens of the camera is encased – when turned on, it does not slide out – thus the depth of the device stays the same. Looking at the main circular select switch on the back suggests that it is a full-automatic camera fitted with the common motif programs, in this case completed with several regimes of underwater photography – see menu examples below.
This camera can be purchased in one of three combinations of black sides and a color front panel.

Super features

Waterproof, shockproof, freezeproof

Wide-angle lens

Pocket size

Tap control

A special feature of this Olympus is the regime Beauty, intended mainly for portraits. Beauty smoothes skin, adds a spark in the eyes, and widens them for a more dramatic look. These effects can also be activated afterward when browsing photographs in the camera..

An experienced user will detect resistance to water and dust with a glance at the casings of the camera. The bottom – proper metal, worth noting – cover of the battery space and memory card, as well as the smaller side cover of the communication port are fitted with sealing, which prevents the access of undesirable matters.

As a camera for adventurous journeys, Olympus μ TOUGH-6010 is equipped with a small LED lamp, which can be found next to the flash lamp. You can turn on the LED light anytime using the DISP button on the back side, and it is activated automatically in the Super Macro LED regime. Thanks to the fact that the angle of light is directed to the left to the lens this “battery” may also serve as additional lighting for macro photography.

Camera Menu – Olympus μ TOUGH-6010

Overall evaluation

Photographs taken with Olympus μ TOUGH-6010 excel with a correct color scheme with a slight shift towards pleasant hues, the sensor system has a solid dynamic range; the photographs are rarely burned. The twelve megapixel resolution verges towards co-operation with the optics – to keep maximum quality it is better to reduce the resolution in the menu to 5 Mpx. This also effectively suppresses noise with higher sensitivity.
The durable construction naturally makes Olympus μ TOUGH-6010 a camera for truly everyday use in nearly any conditions.

Common price (at the time of this review’s publication): £299.99, $488, 300

Basic technical data for Olympus μ TOUGH-6010

Sensor

CCD 1/2,33″
12 Mpx (3 968 × 2 976 px)
Sensitivity ISO 64 to 1 600
Stabilized sensor

Optics

28–102 mm F3,5–5,1

Memory medium

xD-Picture Card, MicroSD

Datova formats

Image: JPEG
Video: AVI

Video

640 × 480 px, 30 fps (max. 10 s of recording)
640 × 480 px, 15 fps (up to full capacity of card)
320 × 240 px, 30 fps (up to full capacity of card)
Mono sound

LCD

Screen size 2,7“ (69 mm)
230 000 px

Power supply

Li-Ion battery

Dimensions and weight

95 × 63 × 24 mm (w × h × d)
170 g (incl. battery and memory card)

Místa vzdálená – Samoa

Publikováno 10.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Země vzdálená, jakou Samoa pro mnohé z nás je, láká k jejímu prozkoumání už jen pro její název, který tak krásně zní. Nadya Domashneva sice není rodilou Samoankou, ale právě díky tomu máte teď možnost poznat tuto zemi prostřednictvím očí, které se do ní zamilovaly, ale zároveň si zachovaly realistický náhled. Nechte se unášet čtivou výpovědí ženy, která se rozhodla pro život v zemi, která je v mnohém tak jiná, než její rodné Rusko.

Jak vlastně došlo k tomu, že se dívka pocházející z Ruska objevila až na tak vzdáleném a odlehlém koutě naší planety?

V Rusku jsem se narodila a žila zde až do svých 24. narozenin. Životní styl v Moskvě je velmi hektický a uspěchaný, čas tu letí jako nikde jinde na světě (tedy s výjimkou Tokya, podle tvrzení lidí). Opravdu jsem už potřebovala zpomalit nebo alespoň udělat něco, na co bych mohla vzpomínat a netrávit život pouze mezi domovem a prací. A tak jsem na jeden rok odletěla do Austrálie studovat grafický design. Během tohoto roku jsem se seznámila se svým budoucím manželem, který do Austrálie přiletěl ze Samoi (neměla jsem ani tušení, že takové místo na Zemi vůbec existuje) navštívit své příbuzné. Zpátky jsem se vraceli již spolu a o rok později jsme se vzali.

Jak moc bylo obtížné zvyknout si na zdejší podnebí a na obyvatele této nádherné země? Dělalo Vám to ze začátku problémy?

Podnebí mi nijak nevadilo, jelikož jsem zažila australská vedra. Obyvatelé Samoi jsou přátelští a tak se na první pohled zdálo, že se pro mě téměř nic nemění. Později jsem však zjistila, že je mezi mnou a jimi obrovský rozdíl. Rodinné uspořádání, zachovávání starých tradic, síla křesťanského náboženství a i tamní podnebí a umístění na mapě ovlivňuje jejich vzájemný postoj a způsob, jakým vidí a chápou různé věci a i jejich humor.

Nejhorší bylo zvyknout si na všechny ty ještěrky, obrovské šváby, červy, atd. Navíc vzhledem k tomu, že se jedná o ostrov uprostřed oceánu, zásobování potravinami je docela omezené. Magická slova jako „čokoláda z dovozu“ mi připomínají éru Sovětského svazu, kdy to lepší zboží bylo možné sehnat pouze v cizině. Jelikož pocházím z Mosky, na začátku mě také šokovalo, že je zde velice málo možností, jak a kde se pobavit. Kluby jsou otevřeny pouze do půlnoci, je zde jedno kino a cirkus. V neděli nic nefunguje, jelikož se jedná o sváteční den. Teď, téměř po dvou letech, mi to už ale přijde normální.

Co je na Samoe nejzvláštnější v porovnání se zemí, kde jste bydlela?

Určitě krajina a především nebe! Zdejší nebe je tak nádherné! Vypadá jako klenba, která se klene nad celým ostrovem. V noci je všude plno hvězd, které máte přímo před vámi. Objevují se již na horizontu. Mléčnou dráhu je možné vidět z blízké vzdálenosti (jsme blízko rovníku a nemáme znečištěné ovzduší) a měsíc nemá tvar písmene C, jako je tomu na severní polokouli, ale je vytvarován do úsměvu. Mraky jsou během dne až nereálně veliké a vrství se jeden na druhý. Domnívám se, že je to způsobeno vypařováním vody z oceánu, což je mimochodem možné vidět z kteréhokoli místa na ostrově.

Mají naopak tyto dvě země něco společné?

Překvapivě ano. Myslím si, že se shodují ve výchově dětí. V porovnání s rodiči v Austrálii, Americe či Evropě jsme mnohem přísnější. Ruské a samojské děti již od útlého věku vědí, jak se chovat a neobtěžují lidi okolo sebe svým dováděním. Samojský způsob výchovy je možná ještě striktnější než ruský. V tradiční samojské rodině mají ti nejmladší na starosti téměř všechny domácí práce a je jejich povinností dospělým sloužit, což je na mě trochu moc, ale tak to tady již několik desetiletí chodí.

Existuje na Samoe něco, na co si nikdy nezvyknete a naopak něco, díky čemu byste ji nikdy nevyměnila?

Myslím, že bych nemohla bydlet v tradičním samojském domě, který nemá žádné stěny, pouze střechu a podpěry. Měla jsem problémy už jen s tím, abych to nazývala domem. I když je pěkné strávit pár dní spaním na pláži v takovémto domku, kde máte minimum komfortu, ale maximum přírody.

Jak už jsem ale zmínila předtím, věřím, že na Samoe se nachází nejkrásnější krajina. Jen těžko lze věří tomu, že všechny ty barvy a druhy rostlin opravdu existují. Skutečnost, že se doslova ocitnete v ráji jen pouhým otevřením dveří (v případě, že nějaké máte) je fascinující. Stejně tak jako fakt, že když chcete, můžete si každý den zaplavat v Tichém oceánu, přičemž na pláži jste za 10 minut. Šílená myšlenka pro někoho, kdo pochází z města, které se nachází v oblasti pohoří Uralu.

Takže dnes už jste na Samoe napořád a nebo plánujete s manželem ještě nějaký přesun?

Nevadilo by mi usadit se zde napořád, je to skvělé místo na výchovu dětí a užívání života takového, jaký je. Lidé zde mohou trávit spoustu času se svojí rodinou a přáteli, čas tu neplyne tak rychle. Můžete si najít čas na vše. Práce tu není tou nejdůležitější věcí na světě. Připadá mi, že lidé žijící tady si více váží opravdových hodnot než lidé žijící ve velkých městech.

Mnoho lidí z Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu a Evropy zde nakonec zůstávají. My bychom ale možná chtěli zkusit něco jiného. Bylo by skvělé mít novozélandský pas a zjednodušit tak našim dětem cestování a studování v zámoří.

Vracíte se někdy domů do Ruska a jaký je to pocit, když se tam vracíte?

V Rusku jsem byla pouze jednou, po více než roce cestování. Nemůžu říct, že bych se v Moskvě cítila úplně nejlépe. Všichni jsou oblečení v černém, pospíchají a jsou nabroušení… Přestože vím, že je to jen póza.

Byla jsem moc šťastná, když jsem se viděla s příbuznými a přáteli, kteří jsou samozřejmě úžasní. Ale co se týče okolí, města … Myslím, že už nikdy nechci žít v tak velkém městě. Nejkrásnější období v Rusku jsem prožila, když jsem s několika přáteli odjela do mého domku na venkově, daleko od hluku a městské dopravy (život na Samoe mi svou uvolněností, která balancuje na těsném pokraji sklouznutí do nudné atmosféry, toto místo hodně připomíná). Před svým odjezdem do Austrálie jsem všechny ty kluby, párty a restaurace milovala. Ale už mám, myslím, dost.

Kde jste se s Week of Life seznámila a co si o celém projektu myslíte?

Je to docela vtipné. Můj manžel pracuje jako IT pracovník. Každý den se někomu stará o počítač a občas jim na plochu nahrává i zajímavé tapety, které vyhledává na internetu. Před nějakou dobou narazil na několik opravdu pěkných pozadí od člověka, který se jmenuje Vlad. Odhadovali jsme, že je Rus. Poté jsem našla i Vladovu internetovou stránku, kde je možné si prohlédnout jeho úžasnou práci. A opravdu je Rus. V sekci, kde návštěvníkům píše něco o sobě byl i odkaz na jeho týden na Week of Life. Myšlenka projektu se mi zalíbila a tak jsem ten samý den začala svůj týden fotit i já.

Upřímně obdivuji uživatele Week of Life, jejichž profese nemá co do činění s uměním, designem či jinou podobnou oblastí, kde kreativita je součástí práce. A přesto dokáží najít čas a sílu vytvořit nádherné sety, aniž by ve chvíli, kdy po 3 až 4 dnech už to focení není tak zábavné, jako spíše zavazující, vzdali. Ten pocit, když je vše dofoceno a nahráno je úžasný! Všechno to úsilí za to rozhodně stojí!

týdny uživatele Nadya Domashneva

Reportáž Kenya 3.8. – 9.8.2009

Publikováno 10.12.2009 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Jiří Pergl je amatérský cestovatel, člověk, jehož nejlépe vystihuje slovo dobrodruh! Je pro mě ale také osobnost plná protikladů a mnohdy i dodnes nepochopených činů. Naštěstí se ale jedná o činy kladné, záslužné a někdy až dojemné. A právě jedním z nich jsou i jeho aktivity směrem k africkým dětem z Keni, jejichž osudy stojí na hranici zájmu společnosti. Dnes vám přinášíme první jeho vyprávění, které jsme se rozhodli neupravovat a nechat takzvaně v původním znění. Možná právě proto, abyste pochopili i jeho osobnost skrze řádky. Tento pán, kterému stojí v garáži dvě krásná červená Ferrari, si v jedné fázi svého života uvědomil, že na světě jsou i jiné věci než závodní okruh, silné stroje a takzvaný životní styl. Jeho dřívější zájmy jsou tak vzdálené současným aktivitám, že ho řadím mezi lidi s největším kontrastem osobních činností, jaké jsem kdy poznal. Přeji jemu i jeho nadaci co nejvíce splněných cílů. Adolf Zika WEEK OF LIFE

V lednu 2009 jsem s kamarádem Danem Ručkalem uskutečnil již pátou expedici do Keni, Ugandy a Tanzanie. Poznali jsme tam spoustu nových přátel, krásy, ale i mnoho smutku, bídy a utrpení. To největší utrpení, které jsem viděl, bylo v Keni ve městě Nanyuki, když jsem zavítal do místních slumů a navštívil dětský domov, kde žijí děti postižené nemocí AIDS. Na základě této zkušenosti jsem spolu s paní Hellen, ředitelkou tamního dětského domova, založil charitativní organizaci s názvem ONE MORE DAY FOR CHILDREN (OMDC), která je posvěcená keňskou vládou. Stejnou organizaci jsem po návratu založil i v České republice. Hlavním cílem organizace je pomoc dětem trpícím hladomorem a nemocí AIDS, které žijí ve slumech v provincii národního parku Mount Kenya a města Dolodol.

Po uplynutí 5 měsíců jsem se rozhodl do Keni opět vrátit a jak svými finančními prostředky, tak prostředky vybranými při různých charitativních činnostech OMDC jsme odjeli pomoci již zmíněným dětem. Odjeli? Ano, přidal se ke mě nový člen – Jaroslav Tarczal, majitel restaurace U Zelených ve městě Beroun, který viděl můj dokumentární film, který jsem v únoru natočil a rozhodl se odjet do Keni se mnou. Nebyl jediný, na koho dokument silně zapůsobil. Mnoho lidí se po jeho prezentaci v Čechách rozhodlo také pomoci a přispět různými dary.

Tato cesta do vnitra Keni měla za cíl jediné – doručit finanční dary organizace ONE MORE DAY FOR CHILDREN tam, kde jich bylo nejvíce potřeba.

3.8. Nairobi

Po nočním příletu do Nairobi pro nás přijel ve starém Suzuki Vitara kamarád našich keňských přátel Patricka a Cyruse a odvezl nás na můj oblíbený Hotel Central Park, který se nachází v centru té horší části Nairobi. Je v něm zajištěná ostraha, večeře, postel a teplá sprcha. Víc v Keni nepotřebujete. Cena za pokoj se pohybuje podle sezony – od 50 USD do 100 USD na noc za dvoulůžkový pokoj.

Již v Čechách jsme spolu s Cyrusem a Patrickem objednali auto na dobu, kterou v Keni strávíme. V zimě jsem jim totiž zařídil pasy, víza a pozvánku, aby mohli na 3 měsíce přiletět do Čech. Po celou dobu pobytu jsem byl jejich hostitelem a seznamoval je s úplně jiným životem, než je ten v Keni. Z Čech odlétali 2.8. a ve stejný den jsme se vypravili na cestu i já s Jaroslavem Tarczalem.

V 9 hodin ráno přijel Sam a pomohl nám vyřídit zapůjčení auta Toyota Prado 4×4. Cena na 1 den se pohybuje kolem 4 000 Kč (216 USD), což se může zdát drahé, ale opravdu se vyplatí do dražšího automobilu investovat vzhledem k policejním kontrolám za městem, které zastavují každé horší auto a vždy na něm najdou něco špatného, aby z vás dostali nějaký ten šilink. Navíc cesty v Keni včetně jejich tradičních “zpomalováků” jsou v takovém stavu, že po 100km musíte vyhledat nejbližší servis kvůli utrhlému výfuku, v horším případě nápravě. Šetřit se tedy vážně nevyplatí.

Po vyřízení všech náležitostí jsme odjeli za Dr. Martinem, který na nás již čekal v nemocnici. Když jsem Dr. Martina, který se zabývá léčbou pacientů s HIV a AIDS navštívil v lednu, měl ve svém programu na záchranu těhotných matek s virem HIV 537 těhotných žen a 137 dětí. Dnes nám oznámil, že v současné době má již 1680 HIV pozitivních matek a 589 pozitivních dětí. Úplně nás z této informace zamrazilo. Darovali jsme mu tedy utišující léky a antibiotika, které jsme dovezli z Čech a také finanční obnos na jídlo pro pacienty, jelikož jak Dr. Martin stále opakuje – když pacient bere léky na HIV, žaludek to bez jídla nezvládá. Od ledna mu již 30% pacientů zemřelo na podvýživu.

Naše další cesta vedla na letiště, jelikož ve 13 hod přilétali Patrick a Cyrus, kteří letěli jinou linkou než my. Přivítání od jejich rodin bylo famózní, na každého čekalo kolem 30 lidí. Já jsem však musel vyřizovat něco jiného. V Čechách jsme totiž klukům zabalili do kufrů hračky pro děti z dětského domova v Nanyuki. Celníkům se to však nelíbilo a chtěli po nich, aby za ty hračky, knihy a ostatní věci zaplatili clo. To se mi samozřejmě nelíbilo, tak jsem na nich požadoval vysvětlení, jak si vůbec můžou dovolit zadržet hračky, které jsou určené jejich dětem, umírajícím na AIDS. A kromě toho se jednalo o hračky již použité. Nakonec jsem si nechal zavolat šéfa celníků a ostrahy. Po nekonečném dohadování rozhodli, že nás nechají s těmi kufry jít. Stejně si mě pak ale vzali stranou a musel jsem něco zaplatit. Keňa je svou korupcí vyhlášená.

Po konzultaci s paní Hellen jsem se rozhodl, že z vybraných peněz OMDC dětem koupíme TV plasmu. DVD přehrávač a pohádky jsme přivezli z Čech. Děti v dětském domově v Nanyuki nikdy žádnou pohádku neviděli a vůbec netušili, co to vlastně je.

4.8. Cesta do Nanyuki

Po probuzení a snídani na hotelu jsme naložili všechny kufry a televizi do Toyoty a vyrazili směr Nanyuki. Cesta do Nanyuki trvá přibližně 4 hodiny. Zde v Keni se vzdálenosti neberou na km, nýbrž na hodiny. Silnice jsou zde ve velmi katastrofálním stavu, proto průměrná rychlost auta nevystoupá na více než 50km/h. V polovině cesty nás ale čekalo to nejdůležitější. Nákup jídla pro děti. Obrovský africký trh s jídlem se nachází v půli cesty ve městě Karatina. Bylo potřeba nakoupit mouku, cukr, kukuřici, mrkev, hlávkové zelí, fazole, zelené fazolky, olej, prášek na praní, rajčata, cibuli, brambory, apod. Celkem toho bylo půl tuny.

Po domluvě nám dva místní kluci nakoupené jídlo uprostřed trhu hlídali a dva ho nosili. Docela se nadřeli, např. se 130 kg brambor. Vzhledem k celkovému množství a objemu jídla bylo zapotřebí objednat pickup taxi, jelikož do naší plně naložené Toyoty by se to už v žádném případě nevešlo.

Před příjezdem do domova bylo zapotřebí ještě nadrtit kukuřici, ze které se spolu s dalšími ingrediencemi vyrábí kaše. V Nanyuki jsme vyhledali drtičku a nakoupenou kukuřici nadrtili.

Děti v Nanyuki už o nás věděly, takže nás čekal řev na uvítanou a ohromná radost, které si v ničem nezadají ani s příjezdem Baracka Obami do Keni. Obami si tu všichni velmi považují a jsou hrdí na to, že se jeden z nich stal prezidentem USA.

Radost v dětských očích byla nepopsatelná. Je samozřejmé, že byly z jídla nadšené, ale asi největší radost měly, když jsme do společenské místnosti v dětském domově začali nosit kufry plné hraček. Museli jsme také okamžitě vyndat velkou plazmovou televizi, a přestože jsme ji měli zabalenou ve spacím pytli, bylo od dětí slyšet tývý, tývý. Hellen jim poté oznámila, že jsme z České republiky, přivezli jsme jim jídlo, dárky, sladkosti a také jedno překvapení. Děti společně s Hellen a ostatními členy personálu dětského domova začali zpívat a tancovat africké lidové písničky. Takovou radost si nikdo z nás nedokáže představit a kdo neviděl, nepochopí. Musím přiznat, že jsem měl v očích slzy štěstí.

Reportáž Kenya – II. díl

Týdny Jiřího Pergla