Poprvé vstoupil do pivovaru v pěti letech. „Bylo tam krásně chladno, otec totiž pracoval na spilce,“ vzpomíná Václav Berka. S plzeňským pivovarem je ale spojen celý jeho život. Dnes v něm pracuje jako hlavní sládek a pivovar je častým tématem jeho fotek.

Zřejmě nejeden milovník piva by byl rád alespoň pracovně na Vašem místě. Jaká byla vlastně Vaše cesta k profesi sládka?

Už jako pětiletý jsem občas navštívil otce v práci v plzeňském pivovaru. Jezdívali jsme tam v létě a vždy jsme říkali: „Půjdeme do té zimy.“ Otec totiž pracoval přímo na spilce, kde kvasí pivo, a pamatuji se, jak tam bylo krásně chladno. Před nástupem na střední školu jsem pracoval v pivovaru jako brigádník a šéfoval mi velmi zkušený vařič. Brzy jsem proto věděl, kde se připravují suroviny, co otočit, pustit a jak co změřit. Díky tomu jsem si uvařil i svoji první várku piva v životě a byl to nezapomenutelný zážitek! Na střední a vysoké škole jsem pak získal dostatek teoretických znalostí o kvašení všeho druhu a po studiích jsem nastoupil do pivovaru jako technolog. Postupně jsem pak prošel pozicemi sklepmistra, sládka, ředitele pivovaru Gambrinus, hlavního sládka Plzeňského Prazdroje a manažera pivovaru v Plzni.

Brand team značek Pilsner Urquell a Master žene do plného tempa jejich šéf Brand manažer Karel Kraus (vlevo)

Co všechno obnáší profese sládka?

Jeho klíčovým slovem je „kvalita“. Začíná to už u surovin. Pivo musí mít neustále takovou kvalitu, jakou nastavil před 167 lety náš první sládek Josef Groll. Proto potřebujeme například nejlepší český chmel, poloraný červeňák. Ten je mimochodem také nejdražší na světě, ale pro naše pivo je nepostradatelný stejně jako český ječmen.

I když schéma výroby piva vypadá jednoduše, ve skutečnosti je to složitý proces, kde každá maličkost hraje velkou roli. Mít všechno pod kontrolou vyžaduje zkušeného sládka. A pivo představuje tradici, proto je způsob vaření pořád stejný. Máme ale při ruce novou techniku, sondy a počítače. Ty pomáhají přesně kontrolovat vaření, kvašení i dokvašování piva, správné teploty atd. Dříve byly analýzy vlastností piva pracnější než dnes, všechno se zdokonaluje. Můžeme tak dokonale dohlížet na to, aby pivo mělo stejné vlastnosti a chutnalo tak, jak má.

Jedna švýcarská laboratoř zkoumala základní parametry plzeňského piva již před více než sto lety. Když je porovnáte s měřením současného Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského, tak zjistíte, že naše pivo má prakticky stejné hodnoty. A protože i postup výroby a receptura je stejná, věříme, že se nám daří docílit stejné kvality. Všechno jsou to jasné důkazy toho, že pijeme stejné pivo jako naši předkové. No není to nádhera?

Emeritní vedoucí stáčíren Jirka Tomec čepuje pivo z dřevěného sudu se stejnou láskou pro každého z více než 200 tisíc návštěvníků v tomto roce

Zatím ještě nebyla řeč o ochutnávkách. Kolik piveček denně si dáte?

Trochu zklamu snílky, kteří si představují profesi sládka jako ochutnávače piva. Sládek pivo ochutnává, aby zkontroloval, že všechno běží, jak má. Také ochutnává proto, aby si ověřil, že každá pivní značka chutná pořád stejně, přesně tak, jak má. Přístroje můžou změřit analytické parametry, člověk ale posoudí chuť.

Proto nám do pivovaru dodnes chodí skupina emeritních sládků. Pánové, kteří se zasloužili o zachování našeho tekutého zlata, nyní i v pokročilém věku degustují a hlídají tak naši práci. Ochutnávají i nová piva. Zkoušeli třeba naše speciály Master polotmavý, tmavý i zlatý, a jejich názory byly při uvádění Mastera do světa velmi užitečné. Taky jsme s nimi doladili jedenáctku Gambrinus Excellent. A minule ochutnávali… to vlastně ještě nemohu prozradit.

Takto slaví padesátku jeden z nejlepších výčepních piva Pilsner Urquell v České republice František Šlapák z tankové restaurace U Reinerů v Táboře

Co na své práci milujete a co byste naopak rád změnil či vylepšil?

Sládek pracuje s lidmi a s produktem, který patří k tomu nejlepšímu, co v naší republice máme. Úkolem nás sládků je taky propagovat naši stavovskou čest. Uvařit pivo není jednoduché, to ví každý, kdo to někdy vyzkoušel. A vařit jednu značku piva, tedy pivo stejné chuti opakovaně, to už je teprve umění. Komu se to někdy podařilo, ten nikdy nemůže promluvit špatně o žádném pivu. Opravdový sládek totiž ví, co se za vařením piva skrývá lidské práce. Na mé práci mě baví i to, že existuje ohromné množství piv, která jsem ještě nestačil ochutnat. A taky tu mám velký prostor v oblasti gastronomie, servírování piva a jeho kombinací s jídlem. Tam se ještě máme hodně co učit od kolegů vinařů.

Téměř polovina piva opuští pivovary Plzeňský Prazdroj v KEG sudech a takhle to jede na automatické lince Radegastu v Nošovicích

Jak hodnotíte konzumaci piva v České republice? Dá se říci, že posezení u dobrého moku, kterým jistě pivo je, lidi více stmeluje?

Česko je bezpochyby pivní ráj. Při své práci navštěvuji spousty hospod po celé republice. A všude si můžu se štamgasty o pivu krásně pohovořit! Protože pivo u nás není jen nápoj, je to součást národní kultury, u piva se mluví o politice, o ženských, o fotbale a dalších tématech, na které také má každý svůj jasný názor, stejně jako na pivo.
Pravda, tuhle pivní idylu dost narušilo navýšení spotřební daně na pivo vloni v lednu. Pivovarníci promítli daň do cen a ty šly nahoru, návštěvnost hospod pak opačným směrem, dolů. Jsme pořád pivní králové, ztrácíme ale náskok před ostatními národy.

Pavel Horvát a jeho spoluhráči pečlivě kontrolují dokvašování piva Gambrinus pod dohledem zkušeného hlavního sládka Jana hlaváčka

Pilsner Urquell je generálním partnerem české verze projektu WoL. Jak pohlížíte na propojení společnosti, která je symbolem národní hrdosti s budoucím archivem lidstva 21. století?

V našem pivovaru se vařily dějiny. Sládek Josef Groll v roce 1842 uvařil první várku Pilsner Urquell a změnil pivní svět. Skvělý ležák se pak snažili napodobovat další a tak vznikla celá kategorie piv plzeňského typu, která dnes tvoří 70 % všeho piva na světě… Samotné pivo Pilsner Urquell je tedy archivním dokumentem, svědectvím o dovednosti našich předků, které tu ale s námi dodnes žije, a já pevně věřím, že má před sebou stejně slavnou budoucnost.

Jsem rád, že vedle písemných pramenů a našeho pivovaru tady bude i digitální stopa toho, jak žijeme. Week of Life je skvělý projekt., který se snaží zdokumentovat náš běžný život a třeba pomůže uchovat informace i pro budoucí generace v mnohem přístupnější formě. Když si totiž občas pročítám knihu z roku 1897, ve které jsou analýzy piva a surovin pro výrobu plzeňského piva pečlivě zapsané krásným rukopisem, trochu mne mrazí v zádech, jestli budoucí generace bude umět ty mega a gigabyty po nás za sto let přečíst. A tak bych pro jistotu doporučoval autorům projektu udělat i nějakou tištěnou formu (smích).

Na předpremiéře otevření restaurace U bílé kuželky v Praze si připil pivem Pilsner Urquell starší obchodní sládek Václav Berka s Honorary Connoisseurem č. 13 Davidem Suchařípou

Jaký to byl pocit, když jste si vzal do ruky fotoaparát a musel jste se zamyslet nad tím, jak srozumitelně zdokumentovat týden Vašeho života?

Zpočátku jsem byl nadšený, ale v průběhu týdne se ukázalo, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval – že jako udělám jen pár fotek a bude hotovo. Také jsem se celou dobu bál, jak já jako amatér a laik budu schopen nafotit něco, co by vůbec mohlo být pro jiné lidi zajímavé. A vůbec nejtěžší bylo se po nafocení celého týdne rozhodnout, které jsou ty správné fotografie, které by co nejvěrněji popsaly, co jsem v průběhu celého týdne zažil.

Náměstí republiky v Plzni dnes zdobí tři nové zlaté kašny, a když se chystá na oslavu Vánoc, umí se celé náměstí i radnice krásně nalíčit

Jak se stavíte k faktu, že si i „obyčejní“ lidé nechávají v poslední době nakouknout do svého soukromí?

Možná si tak prožívají svých patnáct minut slávy. Já se ale přiznám, že jsem v tom trochu konzervativní. Podle mne lidé odkrývají svoje soukromí tak trochu z nedostatku jiné komunikace. Myslím si ale, že všechno má svoje hranice a pevně věřím, že většina lidí k tomu přistupuje rozumně.

Uvařit si vlastní várku je snem každého milovníka piva a podařilo se to i Mirkovi Pojzlovi a jeho přátelům

Máte nějaký sen, který byste rád naplnil, ať už by se týkal Vás osobně nebo někoho jiného?

Chtěl bych, aby pivo bylo stále velkým tématem pro českou společnost. Je zde spousta módních vlivů, ale plzeňský ležák je stále stejný a stále chutná báječně. Pivo je nesmírně ušlechtilý nápoj. Vaříme ho z českého ječmene a z českého chmelu, takže ruce našich lidí a naše země se na výrobě podílí už dříve, než suroviny dorazí do pivovaru. Obrazně řečeno, než se pivo načepuje do skla, tak se na jeho putování podílí nejen sládci, ale také zemědělci, dopravci, skladníci, výčepní. Nenabízíme jenom mimořádný pivní zážitek, ale hodně pomáháme i české ekonomice. Proto by si pivo mělo zachovat svoje výjimečné postavení v české společnosti.

Týdny Václava Berky

V šesti letech ho táta posadil do motokáry a řekl: „Jeď!” Poslechl ho a jezdí dodnes. A čím dál tím lépe. Po Le Mans Series sbírá zkušenosti s formulí v šampionátu WSR a Auto GP, je náhradním a testovacím jezdcem týmu Renault F1. Jen na silnici ale Jan Charouz nezůstává. „Baví mě jezdit na sněžných a vodních skútrech, létat letadlem, mám rád vše, co má motor,“ říká.

Začneme odzadu. Kdy tě poprvé napadlo, že bys mohl být povoláním automobilový závodník, že by ses tím mohl živit? A stejně tak mě zajímá, kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěl závodně řídit auto, motokáru, formuli?

Závodní auto jsem začal řídit už v letech, kdy jsem o takových věcech ještě vůbec nepřemýšlel. Prostě mě v šesti letech táta posadil do motokáry a řekl: „Jeď!” Tak jsem jel a jezdím dodnes. Kolem mých osmnácti let ale přišel čas, kdy už nešlo zvládat na 100% školu i závody, a musel jsem se rozhodnout, kam dál. Zvolil jsem takový typ závodů, který byl minimálně časově náročný (Le Mans Series), a k tomu jsem zvládal i univerzitu. Teď po škole jsem si řekl: Tak, mám školu, kterou jsem chtěl, a mám čas i možnost zkusit to. To byl asi moment, kdy mě poprvé vážně napadlo, že bych se mohl živit motosportem.

Před každým závodem formule GP se auto kompletně zkontroluje, aby se předešlo technickým problémům. Barvičky na kotoučích jsou indikátorem, jak hodně se při jízdě brzdy ohřály.

Loňský a letošní rok pro tebe byly velice úspěšné. Co se ti nejvíce podařilo a čeho si nejvíce vážíš?

Nejvíc si vážím asi vítězství v seriálu Le Mans Series. Byl to pro mě super rok a jsem hrozně rád, že jsem měl možnost reprezentovat značku, jakou je Aston Martin. Je to totiž značka, která má historii a charakter, což se potom odráží i na počtu a entusiasmu fanoušků. Je skvělé být součástí něčeho takového. Tento rok byl můj výsledek v Le Mans papírově lepší, druhé místo v kategorii LMP2, ale zážitek z loňského roku byl emocionálně mnohem silnější.

Tento den jsem startoval ze třetího místa. Na startu se motá spousta lidí a je důležité zůstat soustředěný. Člověku se chce kvůli nervům neustále čůrat.

A co ty a Formule 1?

Formule 1 byla odmalička můj sen. Cesta k ní byla pro mě dost klikatá a v porovnání s ostatními závodníky nestandardní. Věnoval jsem se studiu a závodil jsem v prototypech Le Mans, kde jsem byl absolutně nejmladší. Teď jsem se ale, myslím, vrátil na tu správnou cestu, jezdím šampionát WSR a Auto GP, kde sbírám formulové zkušenosti, které mi teď prostě chybí. Formuli 1 jsem ale nejblíže, co jsem kdy byl. Jsem členem týmu Renault F1, náhradní, testovací a demo jezdec. V dnešní době, kdy není skoro žádné testování povolené, je každý kilometr v F1 důležitý, protože když se týmy rozhodují, koho na sezonu nasadí, hledají hlavně zkušenosti, rychlost a vyrovnanost.

Krásné slečny vždycky k autům patřily a patřit budou. Je to něco jako jing a jang. I když občas mohou působit jako rušivý element, funguje to spíš na soupeře než na mě. A to je dobře.

Dovedeš si sám sebe představit v jiné roli, než je role automobilového závodníka? Co bys dělal a čím by ses živil, kdybys nebyl povoláním jezdec a kdybys třeba ani nenesl to slavné jméno po svém otci?

Hodně jsem o tom přemýšlel a nikdy bych se nechtěl ocitnout v situaci, v jaké je spousta jiných závodníků, kteří skončí a nic jiného než závodit neumí. Teď můžu říct, že i bez závodění bych se neztratil. Na podzim jsem absolvoval stáž v jedné soukromé švýcarské bance, kde mi sám majitel říkal, že jsem kdykoliv vítaný zpět. Mám zatím asi 150 hodin na pilotním průkazu, není to ještě dost na pilota ČSA, ale kdybych takovou práci chtěl, myslím, že bych to dokázal, ale nejvíc by mě asi bavilo založit si něco vlastního, třeba malou restauraci.

Letadlo mého spolujezdce Waltera. Když letíme na závody, vždycky dělám co-pilota, abych získal víc zkušeností. Jsem rezerva pro případ, že se hlavnímu pilotovi něco stane.

To jsem ani nevěděl, že létáš? Jak moc a na čem všem? A má to nějakou souvislost s povahou závodníka?

Nevím, jestli to má něco společného s povahou závodníka anebo spíš s tou mojí, ale rád se učím novým věcem, zvlášť když jde o řízení něčeho, co má motor… Baví mě jezdit na sněžných a vodních skútrech, na motorovém surfu, na rolbě, baví mne létat letadlem, jezdit na lodi, prostě všechno. Časem se, doufám, dostanu i k helikoptéře, ale zatím jsem časově docela vytížený. Jinak co se týče letadel, tak nejvíc času jsem strávil asi v Piperu Archer (jednomotorové vrtulové letadlo pro čtyři), ale teď už začínám létat s vícemotorovým letadlem, Piper Seneca. Poslední sezonu se snažím spojit příjemné s užitečným a na závody, které nejsou moc daleko, se snažím létat sám.

Na začátku každého závodního víkendu je potřeba jít na takzvaný sign-on, kde se kontroluje závodní licence, zdravotní karta jezdce a podepisuje se, že souhlasí s pravidly soutěže.

Co máš na světě nejraději, koho máš na světě nejraději a kde jsi na světě nejraději?

Samozřejmě rodiče, bez kterých bych nebyl nic, bráchu a pár blízkých kamarádů, o kterých vím, že se na ně můžu spolehnout. Na světě rád poznávám nová místa, nová jídla i nové dívky… Ale z Evropy mi je asi nejblíže Itálie, líbí se mi jejich pohodový styl života, vášeň a fakt, že se jejich den točí kolem jídla. Jinak samozřejmě Česko, které jsem v mládí trošku přehlížel, ale čím jsem starší, tím si stále častěji uvědomuji krásy jazyka, země, architektury a tak dále.

Mám rád dobré jídlo a hrozně rád vařím. Proto často zvu partu kamarádů na večeři. Dneska to byly těstoviny s boloňskou omáčkou a jehněčí kotletky s rozmarýnovými brambůrky.

Napsal jsi, že bys bez rodičů nebyl nic, asi jsi tím myslel hlavně otce, vzhledem k tvé kariéře… Pocítil jsi někdy, že ti to lidi dávali takzvaně po česku „sežrat“?

Myslel jsem to tak, že za prvé bych nebyl vůbec. A za druhé to byli rodiče, kteří mi umožnili studovat a závodit. Samozřejmě, bez otcových manažerských schopností bych se ve své kariéře určitě nedostal tak daleko, ale otec si místo mě za ten volant sednout nemůže. Vždycky se najdou lidi, kteří říkají, že je celá moje kariéra jen podplacená a že ve skutečnosti nic neumím, ale například v letošní sezoně jezdím sérii World Series by Renault, kde jede 26 adeptů na Formuli 1. Po kvalifikaci je prvních 20 v jedné vteřině a šanci vyhrát má každý z nich. Všichni máme stejné auto, stejnou příležitost a je opravdu super pocit, když se mi na konci závodu podaří dostat se na podium. Doufejme, že časem dokážu tyto lidi svými výsledky umlčet.

Oslava narozenin s kamarády. Někdy je potřeba trochu vypnout a relaxovat. Ráno ale zpátky do posilovny.

Co tvůj bezstarostný život, jsi vlastně dokonalý muž, co řídí formuli, umí létat, má peníze a skvěle vypadá. Jak se s tím žije? Vnímáš i realitu kolem sebe?

Není to až zas tak úplně jednoduché, jak to vypadá. Tím nechci říct, že si stěžuju, mám obrovské štěstí, že se můžu věnovat věcem, o kterých ostatní lidé jen sní, ale je to také dřina. Musím dvakrát denně trénovat fyzičku, například hodinu běhu ráno a odpoledne posilovnu s trenérem, kdy se soustředíme na vytrvalost, zpevnění celého těla a posilování partií, které dostávají při závodech nejvíc zabrat, jako třeba krk. To vše abych v autě nemusel myslet na to, jestli jsem unavený nebo mě něco bolí, ale na to, jak zajet čas ještě o pár setin rychleji. Je na mě taky vyvíjen docela silný tlak, abych podával dobré výsledky, jak ze strany manažera, tak i od týmu Formule 1. Když musím udržet toto maximální nasazení každý týden po dobu třeba čtyř měsíců, není to vůbec jednoduché. Jo a dík za kompliment…

Týdny Jana Charouze

Tisíce příběhů, tisíce situací. Projekt Week of Life ukazuje každodenní životy desítek amatérských fotografů a jeho poselstvím je, že žádný z nich není všední. Podívejte se, jak speciální pedagog a vychovatel Zdeněk Dvořák zdokumentoval ten svůj.

Jak jste se k Vaší profesi, kterou je speciální pedagog-vychovatel, dostal? Proč jste si zvolil právě ji?

No, cesta k této profesi byla celkem složitá a zdlouhavá. Po osmé třídě základní školy jsem se ve 14 letech rozhodl jít na učební obor cukrář. Po vyučení následovala náročná nástavba na Střední průmyslové škole potravinářské technologie v Pardubicích, která byla absolutní top v oboru. Během nástavby mě pohltila fotografie, ale šel jsem pracovat ve svém oboru. Jednoho dne přišel z vojenské správy dopis k dostavení se k odvodu. Armáda jako taková se mi příčí a já nechtěl být rok bez mého koníčku. Rozhodl jsem se tedy pro náhradní vojenskou službu. Ta mě zavedla do Ústavu sociální péče v Břežanech u Znojma, kde jsem byl jako asistent u hipoterapie a pomocná síla v místním hospodářství. Zde jsem poprvé přišel do úzkého kontaktu s lidmi s postižením a během těch osmnácti měsíců jsem přehodnotil dosavadní hodnoty života. V tuto dobu se u mě projevila chuť dokumentovat své okolí a život skrze fotoaparát.

Jenže služba skončila a já se vrátil k cukrařině. Myslím si, že jsem člověk kreativní a potřebuji mít změnu. Na cukrárně to však po mém návratu nebylo. Začal jsem totiž pracovat u výroby listového těsta a motat denně tisíc listových trubiček či o vánocích nedělat několik týdnů nic jiného než vanilkové rohlíčky mě ubíjelo. Stále stejný pohyb den co den. Vyskytla se šance dostat se do firmy, která zpracovávala fotografie. Jenže tam jsem skončil jako zastupující řidič ve felicii, ve které se muselo v létě topit, aby nevyvřela voda v motoru. Takto to bylo denně na 500 km. Vyskytla se šance uvolnění místa v ústavu, kde jsem strávil již zmiňovaných 18 měsíců, a já neváhal. Byl jsem přijat na místo vychovatele s podmínkou doplnění vzdělání. To se mi podařilo a já v tomto zařízení strávil krásné čtyři roky a poznal jsem tam i svoji manželku, která nastoupila v hospodářství jako ošetřovatelka koní. Nyní již tři roky pracuji jako vychovatel v ZŠ, MŠ a PrŠ Znojmo na internátě, kde mám skupinu jedenácti chlapců.

Na internátě se občas vyskytnou i nevšední zážitky. Jedním z nich byla prezentace správné péče o chrup společností Dental Alarm.

Čím je tento typ práce zajímavý? Zažíváte ve Vaší denní starosti o mentálně postižené děti i hodně radosti?

Tato práce není náročná fyzicky, ale psychicky. Ke konci školního roku pociťujete obrovskou únavu a potřebujete si odočinout. Na této práci je mnoho starostí a odpovědnosti. Máte zodpovědnost za více jak deset dětských duši, často ze slabších sociálních podmínek. Někteří mají poruchy chování, jiní problém mentální či zdravotní. Tato práce není na zbohatnutí a nejde dělat pro peníze. Musíte mít tuto práci rádi, kladný vztah k dětem a klidná povaha je povinností. Radost máte z každého pokroku ve škole, z prvního samostatně povlečeného polštáře či zavázaných tkaniček. Tato práce je skvělá, protože každý den jdete do něčeho nového. Nic nemáte nalinkované a k pevně danému základu jako je relaxace, plnění domácích úkolů, nácviku sebeobsluhy přibývají střípky, které vám zůstanou v paměti mnohdy na celý život.

Čtyřletý syn si moc rád hraje se zvářaty. S Taošem (pes Tosa-Inu) si hrál na jeho štěně.

Teď se zkuste na chviličku zamyslet a představte si, že byste se vrátil o pár let zpátky a rozhodoval se, kde budete pracovat. Volil byste stejně nebo by Vás lákalo dělat něco jiného?

Na tuto otázku mám rychlou odpověď. To co jsem napsal výše, bych klidně absolvoval znovu. I díky této práci mám ženu, čekáme druhé dítě a co se týká fotografie, dala mi jistý směr. I když jsem vždy snil o cestování s fotoaparátem po světě. Občas si na tento sen vzpomenu, ale moje rodina ho nevyčíslitelně převyšuje!

Pro koně, které máme, je potřeba mnoho sena. Některé balíky jsou tak těžké, že je nutné při jejich uskladnění do seníku použít speciální techniky „živého závaží“.

Když jsme u té fotografie, zajímalo by mě, jakou hraje toto médium roli ve Vašem profesním i soukromém životě?

Toto médium je obrovskou a plnohodnotnou součástí mého života. Srazil jsem se s ním až během pátého roku studia oboru cukrář, které bylo do té doby mým hlavním cílem a tátova Praktika byla najednou povinnou výbavou kamkoliv jsem jel. Nyní je to i součást profesní. Během svatební sezóny dělám památku novomanželům, ale vždy se jedná až o druhou část mých příjmů. Co se přímo mé profese pedagoga týká, fotografuji život dětí pravidelně. Díky WoL již každý den. Dříve jsem si fotoaparát bral např. jen když byla canisterapie či plavání, ale to již více jak 5 měsíců neplatí. V soukromí ovlivňuje měrou vrchovatou, vždyť mé hlavní téma fotografie (Prčíkovi) se týká rodiny mojí manželky. Díky fotografii jsem se podíval do Japonska, Irska a získal slušný počet ocenění. Myslím, že by byla škoda, kdybych zůstal u svého předchozího hobby, kterým byl chov výstavních andulek.

Čekáme druhého potomka a já i díky WoL chodím na všechny ultrazvuky a sleduji, jak naše mimčo roste.

Jste jeden z prvních, kdo se v České republice zůčastnil fascinujícího dokumentárního projektu WEEK OF LIFE. Jak tento dokument vstoupil do Vašeho života?

Dávno předtím, než vznikla myšlenka projektu WEEK OF LIFE, jsem u svého kamaráda obdivoval POSLEDNÍ KNIHU STOLETÍ. Zachycovala 24 hodin ČR dne 10.10.2000. Já jsem tehdy teprve začínal a o tomto projektu ani nezauvažoval. Poté přišel úspěch v podobě podobného projektu 1 DEN ČESKÉ REPUBLIKY, následně dlouhodobý projekt VIA LUCIS. Prostě mě podobná témata baví. A najednou se objeví něco úplně jiného. Mám nafotit týden s danými pravidly. Nikoliv jako v předchozích projektech zachytit jediným záběrem nebo více jednotlivými záběry to podstatné. Nehledám najednou senzaci, ale úplně obyčejné momenty kolem sebe. Pootevřít své soukromí a zachytit celý týden. První týden byl velmi náročný. Pořád jsem přemýšlel, jestli se bude dít něco zajímavého. Ono co se témat týká, dá se týden nafotit v době, kdy nás čeká něco výjimečného. Ale fotit takto souvisle několik měsíců? Zde už nic nahrát nejde, prostě fotíte to, co se děje a to mě pohltilo. Uvědomíte si, že váš život žijete neobyčejně. Stalo se mi to závislostí a nyní nechávám doma častěji klíče od práce než kiloapůl těžký fotoaparát.

U Prčíkových (fotografuji je několik let při každé návštěvě). Naskytnou se však i slavnostní momenty jako třeba úspěch na závodech traktorů.

Myslíte, že lidé dnes mají zájem o životy ostatních lidí?

A proč by něměli mít zájem? Lidé jsou přirozeně zvědaví a baví je dívat se na osudy ostatních! Tady se vám chtě nechtě pootevřou pohledy do soukromí a řeknou mnohé. Z
internetových galerií jsem v rámci WoL znal jména jako třeba Barbara Havlíková, Ivana Gantnerová, Emilie Mrazíková a mnoho dalších, a najednou je zde vidím v jejich domově, s jejich rodinou. A sledovat životy lidí ze vzdálených zemí a kultur je taktéž úžasné.

Jednou z hlavních náplní činnosti je odpolední příprava na vyučování.

Jste speciální pedagog, pracujete s postiženými dětmi, to je vážné téma, dá se ale u toho zažít také nějaká legrace? A pokud ano, máte jednu historku v kapse k dobrému?

Legrace je mnoho, některé momenty se nedají ani publikovat. Člověk se jim mnohdy směje ještě několik let poté, co se udály. Radost vám přinášejí nejen humorné zážitky, ale i radost dětí jako taková. Příběhů je mnoho. Od sedmnácti let mám kouty na čele a přitom se moc neholím. Jednoho dne se mě jeden z chlapců zeptá: „Pane vychovateli, a proč si holíte každý den čelo a vousy si necháváte. To je nová móda?”

A nyní radost z jiného soudku. V době, kdy jsem ještě pracoval v domově v Břežanech, vypracovávaly se tzv. individuální plány. V nich byly krátkodobé a dlouhodobé cíle klientů. Miladka byla jednou z děvčat z mé skupiny, která si přála fotoaparát s televizkou. Jenže na to nebyly peníze. Tehdy jsem vybraným klientům půjčoval v rámci terapií svoji digitální zrcadlovku. Připravil se provizorní ateliér, nastavil jsem aparát a Miladka si zahrála na skutečnou fotografku, kdy fotila své kamarádky. Nejlepší fotografie jsem poslal do soutěže „Život nejen na kolech“. Já se umístnil také, ale Miladka získala vyšší ocenění ve své kategorii než já a jednou z cen byl její vysněný digitální kompakt. Byla první ze 170 obyvatel domova, kdo měl svůj vlastní digitální foťák.

Děti prožívají své každodenní starosti i radosti a já jako vychovatel jsem jejich součástí.

Co Vás na Vaší práci obohacuje?

Je toho mnoho. Tato práce mi dává smysl a mám radost z každého sebemenšího pokroku dětí. Jdete do práce a nikdy nevíte, co se bude dít. Když jsem téměř před deseti lety poprvé přišel do tohoto prostředí, změnil se mi život. Věděl jsem najednou, kde chci pracovat a věděl jsem, co chci fotografovat. Obojí se mi od té doby plní. Vnímám jinak lidi kolem sebe, naučil jsem se lidem více naslouchat a povídat si s nimi. A věřte, že pro fotografování lidí je to věc k nezaplacení!

Týdny Zdeňka Dvořáka