Stanislava Kopáčková, Modelka, Česká republika

New York je plný legend a jednou z nich je bezpochyby i proslulý hotel Chelsea. Během své návštěvy Velkého jablka ho navštívila i Stanislava Kopáčková, a že se jednalo o zážitek více než nevšední, se dočtete v její poutavé reportáži, doplněné fotografiemi Adolfa Ziky. (WoL)

„Život a smrt se tu drží za ruku a kráčejí spolu bůhví kam.”

Představte si místo, kde spaly snad všechny významné osobnosti ze světa filmu, hudby, malířství, divadla, literatury a jakéhokoliv dalšího druhu umění, na který jsem zapomněla. Osobnosti, jejichž jména jsou spojována s přelomovými díly, která pozměnila podobu tohoto světa. Osobnosti, jejichž osud se stal legendou. Mluvím o hotelu Chelsea v New Yorku.

Jen si pomyslete, jaké by bylo v takovém hotelu strávit noc. Jak do něho vcházíte, zapisujete se na recepci, jako ostříž sledujete každý pohyb a snažíte se vnímat detail po detailu, využít každou vteřinu k soukromé prohlídce. Jak na takové místo přijít čistý a otevřený všem vjemům, když o něm vlastně dopředu víte všechno, protože se samo o sobě stalo legendou? Vědomě se na to nelze připravit, musíte to jednoduše prožít, a když dorazíte na místo, budete stejně v šoku z toho, kde jste. Člověka posedne strach, že si nestihne prohlédnout všechno a čas zrychlí svůj běh. Strávila jsem noc v hotelu Chelsea, šťastnou hříčkou něčeho, co jiní nazývají osud.

Psychotický blázinec z černého románu, Poeův dům Uscherů, galerie plná obrazů, kde se chodbami plíží přízraky, panoptikum nájemců. Jeden hotel mezi stovkami dalších po celém New Yorku, jeden hotel mezi sta tisíci dalšími hotely po celém světě. Prvotní dojmy bývají nejsilnější. Hotel Chelsea je jen jeden. Upíří atmosféra tohoto místa se vám otiskne do paměti jako střep prožitku z LSD. Rest stop for rare individuals.

Hotel Chelsea najdete v New Yorku, v srdci čtvrti Chelsea, pod číslem popisným 222 na západní části 23. ulice mezi 7. a 8. Avenue, pěšky kousek od slavné Flatiron building neboli „Žehličky“. Nečekejte luxus, snídaně na stříbrných podnosech nebo supermoderní vybavení a pikolíky, co vám utřou snad i zadek. Ne, tohle tady opravdu nenajdete.

„Těžko říct, co je tu dekorace a co relikvie…”

Na ulici vás přivítá červenobílý pruhovaný baldachýn s číslem popisným 222 na čele. Od vstupní haly vás odděluje jen krůček skrz skleněné dveře. Vejdete do lobby a ocitáte se v jiné době. Není to typické hotelové lobby, připomíná spíše přeplácaný obývák s mnoha pohovkami a divany, mohutným, dřevořezbami zdobeným, krbem a nestačíte se rozhlížet po bezpočtu obrazů visících až po strop všude kolem vás. Působí to tu útulně, každý kus nábytku je jiný a jinak polstrovaný a přesně tohle vás baví, vypadá to tu jako filmová kulisa. Dřevěná tmavá recepce působí bytelně, na jejím pultu leží velká kniha hostů, jistě by bylo zajímavé v ní chvíli listovat. Nebýt hned vedle počítač, věříte dokonalé iluzi přesunu v čase. Po levici jsou hostům k dispozici dvě telefonní budky (tohle místo má atmosféru!), avšak váš zrak přeskočí na dveře přelepené policejní žlutou páskou. Těžko říct, co je tu dekorace a co relikvie.

Litinové zábradlí, které se vine kolem schodiště jako had, tvoří skutečné srdce budovy. Vystoupáte po něm od suterénu až po střechu. Každý pokoj je jiný, každé patro je jiné, každá chodba je jiná, každé dveře jsou jinak pomalované podle toho, který umělec za nimi pobýval. Uvidíte krásné studené kliky a masivní klepátka, staré zámky a závlačky, čísla pokojů porůznu přibitá ke dveřím.

Zašlé podlahy a mávací dveře, vlhká vůně hladce omítnutých stěn s původním nátěrem, dlouhé chodby končící černou mříží na okně. Hotel se svými duchy a nájemníky, šachovnicovými koupelnami, původními vanami na nožičkách, kulatými porcelánovými kohoutky na vodu s nápisy „hot“ a „cold“, porcelánovými umyvadly i starožitnými toaletními mísami. Warholovsky stříbrně natřená radiátorová tělesa na pokojích. A hlavně, hotel je Galerie s velkým G. Vítejte na svojí prohlídce.

„Každý pokoj je jiný, každé patro je jiné, každá chodba je jiná,
každé dveře jsou jinak pomalované podle toho, který umělec za nimi pobýval.”

Budova původního bytového komplexu, který na sebe později převzal funkci hotelu, byla navržena firmou Hubert, Pirsson & Company v tzv. stylu královny Anny a viktoriánské gotiky. Zde použitý stavební směr je architektonicky definován jako americká varianta interpretace architektury anglické cihly raného 18. století. Charakterizují ho rudé cihly, černá litina a bílé římsy. V detailech si všimnete zejména florálních motivů na zábradlí, Tudorovských růžic, více panelových dřevěných dveří a mramoru na podlahách.

Nájemníci-umělci směli pobývat v hotelu i v případě hmotné nouze. Majitel mecenáš jim pronajímal pokoje oplátkou za jejich umělecká díla. Vybudoval tak jedinečnou sbírku obrazů a uměleckých předmětů. Umění je tu stále v pohybu: difuze starého a nového, expozice se mění každým dnem a podílejí se na ní sami návštěvníci, zanechávají tu své podpisy a vzkazy, nálepky a přání např. na hasicích přístrojích. Lidé tu žijí s uměním a uměním, to je rozdíl oproti klasickým galeriím, kam si chodíme prohlížet „izolované umění“ do „odosobněného“ prostoru k tomu účelu vyhrazenému.

Doporučuji noční obchůzku patry. Budete mít klid, mimo duchů nepotkáte živáčka, ticho naruší jen průvan, který se vám otře o tvář, vrzavé zvuky létajících dveří, možná tlukot vašeho srdce nebo váš dech.

Visí tu fotografie a malby, kresby i grafiky, je to bludiště očí a tváří, surrealistických krajin a rozličných výjevů. Tohle místo má meditativní charakter, člověk se tu začne chovat jako na hřbitově: mluví potichu a chodí pomalu. Možná proto, že za dveřmi spí lidé. Díla umělců všech národností naleznete kolem celého schodiště, na všech chodbách všech pater, u všech pokojů.

Další hříčkou osudu se mi povedlo, že část hotelu jsem viděla zcela střízlivá a racionálně smýšlející, přirovnala bych toto vnímání k analytickému zkoumání a část hotelu jsem prožila jako naprosto opilá a uvolněná. Tento stav u mě mívá, řekněme, úsměvný syntetický charakter, jednoduše mě napadají věci, na které bych normálně nepřišla. Možná, že člověk pod vlivem alkoholu používá mozek jinak, nebo jeho jiné části, nebo se jednoduše přestane bát a chvíli ho nepoužívá. Těžko říct a je to jedno. Nelituji toho, bylo to také zajímavé. Když jste pod vlivem, čímž nechci v žádném případě propagovat alkoholismus, vnímáte definitivně jinak a všímáte si jiných věcí. Danou situaci prožijete jaksi schizofrenně a vzhledem k tomu, že umělci jsou obecně vzato mimo, snáz se do jejich zdejších výtvorů vžijete.

Samotná budova vznikla v roce 1883 a pro veřejnost byla zprovozněna a otevřena v roce 1884, jako jedno z prvních soukromých bytových družstev. V době jejího vzniku byla tato dvanáctipatrová budova z červených cihel dokonce nejvyšší budovou New Yorku a to až do roku 1899. V té době představovala Chelsea a obzvláště 23. ulice centrum new yorské divadelní čtvrti. Během několika let však ekonomické potíže a přestěhování divadel způsobily bankrot družstva a v roce 1905 byla budova odkoupena a otevřena jako hotel. Budova hotelu drží zajímavé prvenství: byla městem New York jako první zapsána na seznam chráněných kulturních památek.

Hotel Chelsea figuruje v řadě filmů, knih a písní, jmenuje se po něm i dcera amerického prezidenta. O hotelu Chelsea byl napsán bezpočet textů a v každém byly uvedeny ony známé osobnosti, coby atraktivní třešinka na dortu. Kdybych je tu neuvedla, cítila bych se provinile, že jsem vás o ně ochudila. Za červenými zdmi z pálených cihel a černými litinovými balkonky se za dobu jeho provozu vystřídala skutečně neuvěřitelná přehlídka legend: herců, režisérů, literátů, fotografů, hudebníků, malířů, myslitelů, vědců a bohémů. Hotel se stal na delší či kratší dobu útočištěm umělců Iggyho Popa, Miloše Formana, Sira Arthura C. Clarka (hádejte, kde napsal své dílo 2001: Vesmírná Odysea (1968)! ), Virgila Thomsona, Roberta Mapplethorpa, Boba Dylana, Charlese Bukowskiho, Janis Joplinové, Patti Smithové, Leonarda Cohena, Arthura Millera, Allena Ginsberga, Jacka Kerouaca (který zde napsal svůj román Na cestě), Marka Twaina, Jeana-Paula Sartra, Stanleyho Kubricka, Dennise Hoppera, Umy Thurmanové, Jane Fondové, Edith Piaf, Fridy Kahlo, Willema De Kooninga, Claese Oldenburga, Henri Cartier-Bressona a mnoha a mnoha dalších osobností.

„Upíří atmosféra tohoto místa se vám otiskne do paměti jako střep prožitku z LSD.”

Hotel Chelsea je rovněž připraven na nejrůznější filmové či fotografické produkce a také je pro tyto účely často využíván. Na svých stránkách nabízí ceníky a pomoc kvalifikovaného personálu. Jedním z posledních, kdo těchto služeb hotelu využil, byl např. Dave Gahan z Depeche Mode při natáčení svého klipu k písni „Saw Something“, patřící k jeho sólovému projektu „Hourglass“. Celý klip najdete na youtube.com, uvidíte v něm chodby a pokoje, v závěru dokonce i překrásnou dřevěnou recepci. Na počátku osmdesátých let zde pobývala i Madonna, v roce 1992 se sem vrátila pořídit fotografie pro svou knihu Sex, využila při tom pokoje 822. Hotel Chelsea rovněž pořádá v pravidelných intervalech exkurze pro neubytované návštěvníky.

Napadlo vás někdy, že všechno, co nás obklopuje, je pozůstalost? Že všechno, co je kolem, je vlastně výsledkem minulosti? Produktem předchozích generací? Je děsivé vnímat svět kolem sebe jako ostatky, ale na tomhle místě se této myšlence neubráníte a tak nějak si vás sama najde.

Na smrti je přitom nejparadoxnější, že je nejpřímějším symptomem života, jeho nejupřímnějším svědkem. Dokud umíráme, stále ještě žijeme, a to je fakt. Dejme tomu, že život je aktivní proces změny, pak smrt (v nejmetaforičtějším významu tohoto slova, jaký si zvládnete představit) vedle toho vypadá jako jednorázová záležitost, poslední změna života. Proměna v ostatky.

Tento hotel žije se svými mrtvými. Patří k jeho legendě. Zemřela tu partnerka Sida Viciouse, jeho milovaná Nancy. Skonal tu malíř Alphaeus Philemon Cole, který zde žil pětatřicet let až do své smrti v roce 1988 ve věku 112 let, kdy byl nejstarším žijícím člověkem. Skonal zde spisovatel Dylan Thomas v roce 1953 na otravu alkoholem. Na nějaký čas tu pobývalo několik přeživších z Titaniku, jelikož je to blízko Pier 54, kde měl Titanik přistát. Hotel Chelsea byl také domovem mnoha námořníkům vracejícím se ze své služby v první světové válce. V hotelu je sto dvacet pět pokojů a kolem sta nájemních bytů. Život a smrt se tu drží za ruku a kráčejí spolu bůhví kam.

Večer si zalezete pod přikrývku a nasloucháte zvukům, ať už se pak děje cokoliv a vy jste v jakémkoliv stavu, jako úplně první věc nasloucháte. Pak zavřete oči a vidíte před sebou obrazy.

Fotografie Adolf Zika, Fotograf, Česká republika

Jan Povýšil, Plavec, Česká republika

Jana Povýšila v době dospívání potkala nehoda, která ho definitivně upoutala na invalidní vozík. Nešťastná událost přinesla do jeho života mnoho zvratů a zároveň mu umožnila objevovat nová prostředí a tak se brzy seznámil i se sportem handicapovaných. Jakožto sportovec duší i tělem začal závodně plavat a navíc v něm propukla i fotografická vášeň, díky které máme nyní možnost podívat se nejenom mezi handicapované plavce, ale vydáme se i na basketbalový turnaj, lední hokej apod. Sport lidí s handicapem se dostává v poslední době čím dál víc do podvědomí společnosti, na čemž má jistě podíl i účast handicapovaných na mnoha soutěžích a především pořádání paralympijských her, které se poprvé uskutečnily v roce 1960 v Římě. (WoL)

Jak chcete psát o něčem, v čem se dennodenně pohybujete. Jak psát o životě s jakýmkoli handicapem a vyhnout se patosu. Co hůř, jak psát o sportu s handicapem a ještě hůř, jak psát o sportovním úspěchu a výkonu, když se nejmenujete Pavel.

Daleko jednodušší by bylo zadat celý tohle psaní někomu třetímu. Nechat z toho někoho udělat srdceryvnou záležitost o překonávání vnitřních bariér a překážek v životě, které způsobí chybějící noha, ruka, případně víc končetin zároveň, nebo přebývající vozík. Pořád je to přitom život jako každý jiný. Každý se musí vyrovnávat se svým životem po svém. Nejsem Ota Pavel ani Jaromír Bosák, takže očekávejte nesourodé přeskakování z tématu na téma od člověka, který půl života běhal s hokejkou po trávě a druhou půlku tráví namočený v chlórované vodě bazénů na Strahově a Podolí.

Nevím, jestli psát o sobě, protože nejsem zrovna zářný příklad tvrdě trénujícího sportovce. Vždycky jsem byl spíš línej kocour, co trénoval, jen když se mu hodně chtělo a když ho to bavilo. Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu. Jenže nejvíc zkušeností mám se sebou, takže vás povídání o mě nemine. Sportovní život začne pro většinu z nás už někdy v dětství. Rodiče (v mém případě tatínek) vás dají na hokej (fotbal, cyklistiku, kanoistiku – doplňte si dle vlastní zkušenosti a dle vlastních rodičů). Mě tatínek dal na lední hokej. A díky tomu se celý můj život motá kolem sportu. Dokonce i svoje nejlepší fotky jsem udělal ve sportovním prostředí. Do 5. třídy jsem stihnul vystřídat několik sportů, než jsem přibližně v roce 92/93 zakotvil u pozemního hokeje (prosil bych neplést s jakoukoli obskurní odnoží hokeje včetně florbalu). Překvapivě i přesto, že mám tátu sparťana, se celý můj sportovní život odehrával na Slávii. Až do roku 97, protože to jsem si po výletě do Itálie a do aquaparku pořídil zlomený krční obratel a díky němu definitivně vozejk. Absolvoval jsem několikaměsíční pobyt v nemocnici a následně v rehabiliťáku v Kladrubech.

„Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu.”

Ale v 15 se vám život v podstatě zas tak moc strašlivě nezmění. Pořád musíte dodělat školu a pořád musíte poslouchat rodiče. Ještě že jsem je poslouchal. Díky nim se mi otevřel úplně nový svět. Svět sportu s handicapem. Už dřív jsem matně tušil cosi o vítězi z Barcelony v hodu oštěpem Štefanu Dankovi a díky tomu, že jsem se pohyboval na Slávii, tak i o Kateřině Coufalové, která tam tehdy plavala a stala se nejmladší vítězkou Paralympijských her v Atlantě. Ale do té doby jsem se spíš zajímal o to, jaká je nová hokejka a jestli mi už nepřišla pozvánka do repre do 18 (přišla).

Vždycky jsem měl velmi kladný vztah k vodě, přeci jen se na mě podepsala naše chata u Sázavy. A dokonce jsem se jednu dobu věnoval vodnímu pólu, což byl sport, který jsem zdědil po bráchovi. Proto jsem se chtěl do vody co nejdřív vrátit. Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.

Nebýt toho, že se rodiče potkali s Janem Nevrklou, asi bych se učil dlouho plavat sám a nakonec bych skončil u úplně jiného sportu. Bylo to pro mě osudové setkání. Vlastně to byl čtvrtý Jan, který zásadně ovlivnil můj život. První byl Jan Lucemburský, miláček mojí maminky. Druhý byl Jan Werich, oblíbenec tatínka. Třetí byl Jan Saudek, i když v době, kdy jsem se s jeho fotografiemi setkal poprvé, jsem netušil, kdo je jejich autorem. Čtvrtý Jan způsobil, že jsem se vrátil k plavání a začal jezdit po závodech. V mém životě byl 10 let.

Začít sportovat s handicapem nepatří mezi nejjednodušší. Naštěstí už byla kolem Honzy vytvořená skupina závodních plavců v čele s Martinem Kovářem. Všechno bylo díky tomu jednodušší. Jak se obléknout, jak si vlézt do vody atd., to už někdo vyzkoušel přede mnou. Potkal jsem spoustu lidí, které dodnes v podstatě bezmezně obdivuju. Jiří Kadeřávek, podle mého názoru největší Frajer, který kdy vyhrál paralympijskou medaili. Člověk, který kvůli rannímu tréninku na Strahově vstával v 5 ráno, aby se stihnul oblíct a dojet z Černého Mostu (nejdelší časovou položku tvořilo oblíkání). I když s plaváním už přestal, pořád je aktivní sportovec, jezdí na handbiku a hraje za Pražské Roboty wheelchair rugby.

Zkuste si v takovém prostředí stěžovat, jaká jste chudinka, že máte vozejk a něco nemůžete…

„Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.”

A tak jsem se dostal do prostředí vrcholového paralympijského sportu. I když srovnat tehdejší trénink s tím, jak trénuju dneska, moc nejde. Objemy mých uplavaných kilometrů se zvětšily, tréninková zátěž je větší než dřív a podstatně jsem zrychlil. Dneska, když nejsem zrovna línej kocour, mám týdně 9 tréninků ve vodě a 4 v posilovně. To samozřejmě jen v ideální konstelaci, když ráno vstanu a odpoledne se proberu, abych byl schopen dostat se na trénink. A tak to mají vlastně všichni, kdo se věnují nějakému sportu vrcholově.

Když jsem si teď dával dohromady svoje povědomí o trénincích, sportovcích a sportu, ve kterém se pohybuji, přišel jsem na to, že už toho vlastně moc nevím. Sotva stačím sledovat nejzajímavější zprávy na specializovaných serverech. Paralympijský sport zažívá boom, jaký tu dlouho nebyl, i přes nejrůznější problémy a kauzy. Sportovat začíná stále více lidí s handicapem. Vznikají nové sporty. Když už někdo s handicapem dělá sport, zkusí jich více. Občas se stane, že basketbalista nastoupí druhý den po vítězném utkání v Brně ke sledge hokejovému zápasu v Karlových Varech a měsíc nato vyhraje Mistrovství republiky v hodu diskem. Říkám si, že to trochu připomíná dřevní doby sportsmenů před 60 a více lety. V létě tenis, na podzim veslování a v zimě lední hokej. Ale i od toho se začíná ustupovat, protože pokud chcete uspět v jedné disciplíně, nedá se dělat další sport na podobné úrovni. Maximálně jako doplňkový. Což je kupříkladu i můj problém, plavání, focení, rehabilitace, regenerace a prvopočátky rodinných povinností mi v podstatě neumožňují stihnout se věnovat dalšímu sportu, i když bych rád třeba wheelchair rugby nebo golf.

„Bylo to pro mě osudové setkání.”

Všechen sport se stále více profesionalizuje a medializuje, i ten „náš“ paralympijský. Jména jako Natalie du Toit nebo Oscar Pistorius jsou známá po celém světě. A Jiří Ježek, Martin Kovář, Běla Hlaváčková – Třebínová a Anna Kulíšková začínají být alespoň trochu známější v Čechách a na Moravě. Nejlepším příkladem profesionálního paralympijského sportovce je Jirka Ježek. Paralympijský vítěz, Mistr světa a momentálně člen profesionální cyklistické stáje. Jeho přístup k tréninku je příkladný. I to, jaký kolem sebe dokázal vytvořit tým lidí. Jako jeden z mála v Čechách dokázal ze svého sportovního úspěchu a zdravotního handicapu vyždímat maximum a to i finančně.

Nikdy jsem neuměl napsat sloh, v češtině mě zásadně zachraňovala znalost literatury a dějepisu. Matně si vzpomínám, že každý sloh musí obsahovat úvod stať a závěr. Úvod by byl tak nějak čitelný, stať je obsáhlá a zmatená. A závěr chybí dokonce úplně. Ostatně ono se to špatně nějak uzavírá, když zítra ráno vstávám na další trénink a přemýšlím nad tím, jestli bude mít paní Passerová dobrou nebo špatnou náladu. Takže kdo chce závěr, zítra v sedm na Podolí v posilovně, nebo v osm, dráha číslo 1.

Týdny Jana Povýšila