WoL Magazine: 3rd issue out now

Publikováno 5.1.2011 | Autor: Zdeněk Kamrla

We are proud to introduce the 3rd issue of Week of Life Magazine, primarily created to spread the idea of WoL across the whole world in as many ways possible. The largest contribution to the Magazine is by all means the connection with Zinio.com, the largest player on the international market in its field. We believe that individuals who have not yet come across WoL will find the idea interesting and we hope to see lives of new members from across the globe soon.

Admirer of sports photography Mila Štáfek

Publikováno 5.1.2011 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Mila Štáfek, Worker, Czech Republic

Should you wish to look at Mila Štáfek’s first week, you would have to browse through more than a thousand weeks. Mila is one of the members that joined the project in its very beginning, yet it seems as if it were yesterday when his week named ‘cycle’ arrived in the editor’s office. We were amazed how spontaneous and technically mastered his portrayal of his life was in the set of 63 photographs. And we were even more surprised when we found out that Mila is actually not a professional photographer. He then submitted 2 more weeks, both in black and white and in the same style that if they were left nameless, we would immediately realize it was Mila’s work. This interview brings you closer to a man with the soul of a skateboarder and the interaction between two of his greatest passions, sports and photography.

The time has come to find the 13th Week of Life Master. An unlucky number for some, but certainly a lucky one for Mila Štáfek, who was unanimously selected by the editor’s office to become the next Master. Why don’t you introduce yourself at first?

Besides the place of residence, date of birth and your profession, tell us more about yourself.First of all, I would like to thank you for the selection. I was delighted and have no problem with the number thirteen. Photography is very important to me and has become a part of my life. That is why I’m honored my work has been recognized and that I have been selected as a Week of Life Master. Once again, I want to thank for being chosen from such a selection of great photographers on WoL.
I live in the city of Chomutov with my wife and two children, Beáta and Šimon. Photography has influenced the lives of us all and I can say with confidence that I have full support from my entire family. Apart from photography, I work for a tire service owned by my family. Work, photography and kids consume so much time that I miss out on other things such as sort. It would be great if individual days had more hours.

You often show your family in your weeks. Being one of your main hobbies, what does your family think about photography and how did you get to it yourself?

They understand that it’s a part of me, I just have to know where the boundaries are. I can’t be wandering around landscapes, since my kids are starting to become these little devils after me so it isn’t easy on my wife. They are already snooping around my camera and my photography bag. I never studied any artistic school or even a photography course. A few years ago, my brother and I along with some friends wanted to capture some of our skate tricks and later, I documented some of our trips and events. In 2006, I got my first ever digital camera. It was a Konica Minolta and I replaced it only recently. I like artistic and sports photography, and on top of that, I frequently photograph children and weddings.

Your photographs are full of great images from skateboarding as well as other similar sports. Is it solely your interest that inspires you to photograph such sports, or is there a personal attachment?

I’m crazy about skateboarding and snowboarding. I’ve been riding both boards for about 10 years now and I can say that it has influenced my life a lot. I like photographing these sports and when it comes to obtaining a quality picture, I’m willing to do anything. I’d like for this photography to be more frequent.

Since you’re willing to sacrifice so much for a good picture, have you received any awards or acknowledgments for pictures from this field of interest, which is pretty much very limited in the Czech Republic?

Earlier this year, I entered 4 of my skateboarding photograph into the worldwide competition Red Bull Illume, where I reached the semifinals and ranked among the 25 best photographs in the Playground category. I even received a book containing 250 of the best photographs in the competition, including my own. That’s a great feeling.

You stated that apart from your family business, you photograph. Would you like to turn professional or is your current situation satisfactory?

I guess I like it as it is. Working for my parents has its pros and cons and when its low season, I’m rarely there. On the other hand, during high season, it consumes most of my time and I barely even think about photography. Being a professional photographer would only satisfy me providing I was able to photograph what I enjoy.

There are surely role models or photographers that inspire you. Please state a few names from the Czech as well as international pool of photographers.

There is a whole variety of incredible photographers and photographs. Concerning sports photography, I really like David Blažek, Martin Kozák, Fred Mortagne, and Blotto. The person who has helped me the most in my work was Vítek Ludvig.

You have entered three weeks in the Week of Life project and they are all black and white. Is there a specific reason? Do you for example photograph extreme sports in black and white as well or do you use color?

I like black and white and I think it suits my weeks. It’s probably a question of taste; a document can easily be in color, but I guess I’m fixated on black and white. I thought about documenting a week in color, but in order for that to happen, plenty of things would have to play up to such a decision. It’s mostly about the surroundings and my mood. As far as photos of extreme sports go, it’s divided in half. Some things are good in color and some aren’t. That is my rule. When you have two identical pictures, one in color and one in black and white, it immediately strikes you and one of them simply feels better.

You previously mentioned that you dealt with photography some time ago. That means you have experienced the analog era. Do you ever get the feeling you would like to go back to analog or has the digital world consumed you completely?

Yes, my beginnings were analog and it can’t be compared to today. Photographers had to think more and keep a cool head. Today, I don’t have to count how much film there is left and can experiment more. I think that the screenshots of the pictures I’ve taken on the display of the camera have moved me forward and I’m glad that technology advances so fast. We even had a dark room at home, but I must admit I wasn’t very good at it. I guess it takes a lot of practice. Analog is tempting, especially with large amount of noise, but it must wait for me a little longer.

Readers will be curios how you got acquainted with the Week of Life project and what went through your mind when you submitted your first week?

I found out about the project from my friend Zuza and immediately started the next day. I immediately thought it’s a great idea and jumped into it without hesitation. And you can see the turnout for yourself. I gained another habit and who knows when I get the impulse to photograph my fourth week. At the moment, I don’t have the sponsors Mr. Zika and Mr. Dvořák had to be able to photograph every day. It must be a tough task.

Humans are of inquisitive nature and thanks to the documented weeks, we can all take a peek into the lives of others. However, there is also a section comprising of celebrities or let’s say famous personalities. As far as this section goes, is there someone whose week you would like to see the most and why?

Everybody has the option to disclose as much information as he or she desires. Sometimes I am surprised how far people are willing to go and how much of their private like do they make public; it almost borders with exhibitionism. I am curios as well and look at all sorts of weeks that are interesting or when I find a great photo, I then look at the entire week. I am not sure regarding the celebrities. I would probably like to see the other side of the coin much more. I would probably prefer looking at sets from people who are in a bad social situation. These people have rough lives, unknown to many others. I think this idea would be unacceptable for a lot of people.

Weeks of Mila Štáfek

O snech a hledání hlubšího významu fotografie Jána Skaličana

Publikováno 4.1.2011 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Ján Skaličan, Student, Slovensko

Svým prvním počinem na Week of Life dal najevo, že jeho srdci je blízké černobílé vidění světa, které ve svých dalších týdnech perfektně rozehrál. Málokdo však tušil, že se Ján Skaličan najde s postupem času i v barvě a bude i díky ní na Week of Life excelovat. Přestože byl jeho cit pro fotografii a dokumentární vidění světa zřejmý již od začátku, Ján si své mistrovství vydobyl především svými posledními týdny, ze kterých je již jasně čitelný jeho rukopis. Jaké místo zaujímá fotografie v jeho životě a jakým směrem by chtěl v budoucnu v tomto oboru směřovat, se dozvíte v rozhovoru s již 3. slovenským Mistrem WoL.

Další mistr pochází z hlavního města Slovenska Bratislavy. Není jím nikdo jiný než Ján Skaličan, člen projektu, který nás poslední dobou pravidelně zásobuje týdny téměř bez přestávky. Ve Vašem účtu kromě bydliště a data narození nenajdeme více informací. Spoustu z nich můžeme najít ve Vašich fotografiích, přesto nám o sobě prozraďte něco bližšího?

Najskôr sa chcem ešte raz poďakovať za výber. Naozaj ma to veľmi potešilo. Takže k otázke. Mám 21 rokov a pochádzam z Bratislavy. Chodil som na strednú odbornú školu elektrotechnickú, kde som si spočiatku myslel, že som sa našiel. Nebola to správna voľba a tak som po jej ukončení smeroval na prírodovedeckú fakultu, odbor: Geografia – Informatika. Popri týchto mojich idealistických plánoch budúcnosti som prišiel ku fotografii. Už počas strednej školy som nadšene dokumentoval svet naokolo a ako u väčšiny na dovolenkách. Spočiatku mobilným telefónom neskôr kompaktným fotoaparátom, až som sa dostal k digitálnej zrkadlovke. Už vlastne od detstva do mňa dedko vštepoval kreativitu. Spoločne sme kreslili všetko okolo nás. Naozaj ma to bavilo, ale časom som sa dostal k inému spôsobu vyjadrenia. Fotenie postupne vytlačilo učenie sa geografie. Už druhýkrát v živote som si zle vybral. Napokon som sa dostal na školu dizajnu, na ktorej študujem fotografiu a ak sa pošťastí tak vyjde aj VŠVU. Moje očarenie fotografiou sa posunulo ešte ďalej a to do tmavej komory. Už dlho sa mi páčili analógové fotografie, ktoré majú tú svoju nezameniteľnú atmosféru. V súčasnosti ma vlastne fotografia pohltila natoľko, že som začal dokumentovať svoje bežné dni v mojom bežnom týždni. A to som vlastne už tu.

Bratislava je ve Střední Evropě známá festivalem s názvem Měsíc fotografie, který se pravidelně uskutečňuje v listopadu. Jistě jej máte dokonale projitý. Jak akci vnímáte a na co přesně byste nalákal nadšené fotografy, kteří by se této akce rádi zúčastnili?

Bratislava práve tento rok oslávila už dvadsiate výročie Mesiaca fotografie. Je to skvelé, že sa takéto niečo v našom malom hlavnom meste organizuje. Malé mesto je vlastne výhodou, pretože pár krokmi môžete prejsť všetky galérie. To by sa v iných mestách v Európe tak ľahko nepodarilo. Naozaj ma teší aj jeho úroveň a to vlastne za smiešne alebo niekde aj žiadne vstupné. Tento rok ako aj po tie minulé nám Mesiac fotografie poskytol výstavu dejín i súčasnej umeleckej tvorby. Rozpísať sa o 34 výstavách je ťažké. Vytrhnem preto len dve, pre mňa najlepšie výstavy. Najväčšou hviezdou tento rok bol dokumentarista z Anglicka, Martin Parr. Mal v Bratislave aj prednášku, na ktorej som sa nestihol zúčastniť. Jeho výstava niesla meno Luxury (Luxus), kde zachytil bohatých ľudí, ktorí „predvádzajú“ svoje šperky. Na prvý pohľad by sa mohli pre laika jeho fotky zdať ako náhodné cvaky. Ešte viac to umocňujú „lacne“ nainštalované fotografie, niektoré iba pripichnuté bez rámu a skla. Týmto (pre neho typickým) spôsobom ako keby ešte viac podtrhol význam výstavy. Medzi moje ďalšie „srdcovky“, tentokrát z minulosti, rozhodne patrí František Drtikol. Na jeho výstave v SNG boli vystavené diela z jeho poslednej tvorby, z rokov 1930-35. Išlo o výjavy s vyrezávanými figúrkami. I keď to neboli jeho typické portréty a akty, potešilo ma, že som si mohol pozrieť aj túto, pre mňa menej známu, tvorbu. Za nahliadnutie určite stáli aj výstavy: Nepokojné médium, ktorá nám ponúkla prierez dvadsiatimi rokmi slovenskej fotografie… A výstava Chien-Chi Changa – Reťaz, ktorá poskytla naozaj pocitové dvojportréty pacientov z psychiatrickej kliniky. Samozrejme aj mnoho ďalších, ale toto sú také moje „best of“ tipy.

Omyl s výběrem školy asi udělalo mnoho z nás. Život je však zavedl mnohdy úplně jinam. Pro Vás je nyní fotografie, dalo by se říci, životním posláním. Jak byste chtěl, aby se fotografie ve Vašem životě rozvinula? Láká Vás se fotografií živit a je možné se v Bratislavě, či respektive na Slovensku, jí uživit? Samozřejmě myslíme volnou či uměleckou formu a ne jen fotografování školek či svateb? Pro Vás je nyní fotografie, dalo by se říci, životním posláním. Jak byste chtěl, aby se fotografie ve Vašem životě rozvinula? Láká Vás se fotografií živit a je možné se v Bratislavě, či respektive na Slovensku, jí uživit? Samozřejmě myslíme volnou či uměleckou formu a ne jen fotografování školek či svateb.

Rozhodne by som chcel, aby sa fotografia stala mojim povolaním. Nie je nič lepšie ako keď robíte to čo vás baví a ľuďom sa to páči. Rád by som sa zameral na umeleckú fotografiu, ale niekde začať musím. Nevyhýbam sa pre začiatok ani fotografovaniu svadieb, skôr to beriem ako ďalšiu skúsenosť. Myslím si, že na Slovensku sa fotografiou dá uživiť, ale nie je to ľahké. Takisto ako vlastne v žiadnom inom obore u nás. Treba sa snažiť, byť originálny a ukázať čo je vo vás. I keď mi je jasné, že to ľahké určite nebude, nič iné mi nezostáva. Chcem kvalitovo rásť a napredovať, o čo sa vlastne snažím už teraz.

V rozhovorech se již objevila otázka, kde byste chtěl nejraději fotografovat. Tentokrát se zeptáme trochu jinak. Jakou situaci byste nejraději zachytil na jediné fotografii či menším souboru?

Ak by išlo o menší súbor, už v súčasnosti som začal fotiť sériu diptychov. Snažím sa zobraziť ľudí z môjho okolia, ktorí pre mňa niečo znamenajú. Diptych zachytáva fotografiu z minulosti, ktorú som v súčasnosti ešte raz odfotil. Čas posúva zmysel celej série na inú úroveň. Ukazuje nám ako sa ľudia menia, aspoň fyzicky. A je otázne či aj vo vnútri, kam sa dostali a čo dosiahli. Ako rýchlo ľudia stárnu, odchádzajú… A je veľmi podstatné, aby sme si uvedomili, že život je naozaj krátky. Je ale ťažké odpovedať na otázku čo by som najradšej odfotografoval. Rozhodne by som chcel v živote zachytiť fotografie, ktoré by mali hlbší ako len estetický význam.

Projekt WoL se rozrůstá velkým tempem. Přibývá i různých speciálních týdnů, které pojmou členové projektu originálněji než ostatní, kteří např. fotí standardně barevně nebo černobíle. Láká Vás nějaký speciální postup vytvoření týdne, a který „speciál“ přitáhl zatím nejvíc vaši pozornost?

Určite ma láka, len neviem či je to špeciálny postup. Rád by som nafotil týždeň analógovým fotoaparátom. Vlastne o jeden som sa už pokúšal, ale nejak mi fotolab stratil film. Chcel by som skúsiť rôzne druhy fotoaparátov. Možno by som sa pokúsil s jedným z nich spraviť ajjeden rok môjho života. Čoskoro budem mať k dispozícii Flexaret, tak ho určite využijem. Teším sa hlavne na „štvorcový formát“. Moju pozornosť pritiahli viaceré „špeciálne“ týždne. Najviac ma asi zaujali originálne prevedenia, ako napríklad týždeň odfotený prostredníctvomšachty Flexaretu alebo týždeň pozostávajúci len z autoportrétov autora. O niečo podobné som sa chcel pokúsiť aj ja. Je to príjemné nazrieť tak na úplne bežné dni.

Jednou z rubrik je i Týdny společností. Jaké společnosti v celosvětovém měřítku byste nejraději nakoukl, jak se říká, „pod pokličku“?

Táto rubrika patrí medzi moje obľúbené. Prostredníctvom ich týždňa môžeme nazrieť na miesta, kde by sme sa iným spôsobom nemohli pozrieť. Rád by som si pozrel týždeň od spoločnosti Apple alebo nejakej poprednej módnej značky. To sú veľmi atraktívne a zaujímavé miesta, myslím si, že nie len pre mňa.

Na WoL je zajímavé, že zde může přispět kdokoliv bez nároků na jakoukoliv fotografickou úroveň. To je narozdíl od většiny klasických internetových fotogalerií výjimečné. Vnímáte nějaké rozdíly např. mezi týdnem nafoceným mobilem či na automat nastaveným nejlevnějším kompaktem nebo týden nafocený profesionální technikou a zkušeným fotografem?

Je to naozaj výnimočné a práve to sa mi na tomto projekte páči. Môže sa pridať každý a nikto ho nebude kritizovať za počet pixelov alebo značku fotoaparátu. Rozdiely na základe vybavenia nerobím a to nie len vo WoL. Dobrá technika žiaľ ešte nikoho nezachránila. Keď to v sebe človek má, spraví dobré fotky aj s kompaktným fotoaparátom. Myslím, že dokonca už aj s mobilom. Je x ľudí čo má výbavu za tisíce euro a ich práca zato ani zďaleka nestojí. I keď niekto si myslí, že dnes už vie fotiť každý, veď stačí mať drahý fotoaparát. WoL to len potvrdzuje, videl som dobré týždne, ktoré neboli fotené profi zrkadlovkou a pokorili „profesionálov“.

Projekt WoL má jednak členy, kteří přispějí svým týdnem jen jednou a pak členy, pro které se projekt stal jistou součástí života. Časem zde budou i členové, kteří nafotí svůj rok života. Výše jste psal, že byste chtěl nafotit určitým fotoaparátem rok života. Chystáte se vydržet 365 dní dokumentovat svůj život a budete se snažit, aby byl něčím speciální?

Špeciálny by mohol byť mojím pohľadom na svet, ale to by museli posúdiť aj iní. Myslím, že aj bezprostredné zachytenie života môže byť špeciálne. Mám malú rodinu, priateľku, kamarátov, známych, študujem, stretávam rôznych ľudí, žijem v Bratislave – na Slovensku, … Možno by sa našiel niekto, koho by to zaujímalo.

Jak jste se o projektu dozvěděl a jak jste vnímal první reakce na Váš první týden?

O projekte som sa dozvedel v časopise FotoVideo. Trvalo ešte dlho, kým som sa aj ja odvážil spraviť svoj týždeň. I keď ma zaujala myšlienka projektu, v mojom okolí to nevyzeralo nijak zaujímavo. Nemyslel som si ani, že si môj prvý týždeň niekto všimne. Reakcie na neho boli pre mňa dosť prekvapujúce. Pomocou tohto projektu ľudia zistia, že aj bežné veci okolo vás sú pre ostatných zaujímavé.

Týdny Jána Skaličana

Momma

Publikováno 21.12.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

My mom was never too fond of being photographed. She was always hiding and resolutely opposed this type of documentation. When I looked through my photos, I realized that she really isn’t in a single picture. She might have been caught walking by or appeared somewhere in the back of the photo, but you could never be certain it was actually her. It’s almost unbelievable that even though I photograph basically everything,… important or not, I don’t have my mother in any of the photos.I browsed through the box with old family pictures. It only proved one thing – her ‘enjoyment’ of being photographed is rooted very deep. Intentionally or not, my uncle did succeed in getting one great picture. A little girl at the time, Alenka was captured washing the dishes with the guidance of her mother standing behind her. It was a simple neatly composed photograph. I was so touched by it, that I took it out and scanned it. I looked back and forth at my mom and the picture and it was as if she hasn’t changed a bit. Her hairstyle is the same and it was probably even of the same length. I decided to shoot this photograph again after 40 years, but was rather skeptical when I approached my mom with the idea. I was ready for her typical uncompromising refusal. I am not sure why, but she was so fascinated by the idea that she accepted. The kitchen is similar to what she was used to when she was a child, so no problems there. The only space that was left empty was after her mom, my grandma; a space that cannot be filled by any other person. I compensated for this by leaving the space behind empty, only filling it with the white tiles on the wall. As a result, I completely moved the ‘punctum’ of the photograph to a whole new level. She used to be here and there is no one that could replace her. It’s so cruel and yet so common.

It’s the best photograph I’ve ever made. It’s not about composition or lighting. For me, this photograph is deep and highly emotional. It made me stop for a moment and think about all the important things in life. We cannot stop time, but we definitely shouldn’t keep wasting it with trivial matters.

Jan Skalican

Lekce 6: Podvodní fotografie

Publikováno 21.12.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Conductor – fotografováno v bazénu a otočeno o 180°; ukázka volné tvorby z kolekce Underwater Fine Art Nudes. Foto Libor Špaček

Kdy fotografovat pod vodou

Ve dne, kdy do vody pronikají sluneční paprsky.
V noci se silnou svítilnou, kterou objekt nasvítíte
pro lepší zaostření. S hloubkou se ztrácí denní světlo, tím ubývá spektrum barev, počínaje červenou, žlutou až do šedomodré (lze částečně upravit v počítači).

Profesionální finta

Nefotit seshora ke dnu, ale zanořit se k objektu a snímat z profilu nebo mírně k hladině. U živočichů ostřit na oko (hlavu) a být jim tváří v tvář. Ideální je, když někdo rybu nadežene, aby plavala k vám.

Kde fotografovat portrét a figuru

V zatopených lomech, mořích či oceánech, ale
i v bazénu a velké vaně. Voda by měla být čistá, průzračná. Odrazy světel od nečistot vznášejících
se mezi objektem a objektivem mohou způsobit
tzv. sněhový efekt – pak je lepší použít externí blesk či silnou svítilnu z jiného úhlu, než je směr objektivu. Tam, kde je život – živočichové v porostu, mezi korály, pod útesy apod. Zajímavé jsou i předměty a nemusí
to být jen vrak lodi.

Jak fotografovat portrét a figuru

Ideálně těsně pod hladinou, kde lze využít průnik denního či umělého
světla. Zde není nutné speciální osvětlení. S bleskem se dá zužitkovat i zrcadlení objektu na hladině. Kde je voda mírně znečištěna (na pískových mělčinách) nebo obsahuje plankton, je lepší nepoužívat vestavěný blesk. Zajímavé jsou pohledy proti hladině, kde se sluneční paprsky různě lámou. Také na plující loď s brázdou nebo plavkyni pózující těsně pod hladinou.

Nastavení aparátu

Používejte manuální nastavení, kde máte vše pod kontrolou. Citlivost 100 ISO (lze i vyšší), clonu menší (max. 8). Pokud chcete konkrétnější prostředí, volte širší objektiv (např. Zuiko 7–14 mm, ale také Zuiko 12–60 mm) a nižší clonu, aby bylo ostrostí (neostrostí) řečeno, na koho je kladen důraz. Čas nastavte v závislosti na světelných podmínkách a cloně. Při horších (pokud vychází, že čas je menší než ohnisková vzdálenost použitého objektivu) je lepší stativ. V ateliéru použijte nejkratší synchronizační čas. Je-li možnost s ním hýbat, na focení modelu v pohybu použijte čas kratší.


Nemo– klaun, žijící v symbióze s mořskou sasankou; pořízeno v Sabang Beach na Filipínách Foto: Libor Špaček	Potápěč – těsně před vynořením; pořízeno v Chorvatsku u městečka Mimica Foto:Libor Špaček	Vrak – pořízeno na Floridě v USA nedaleko města Pompano Beach Foto: Libor Špaček

Objektivy

Širokoúhlé se hodí na větší objekty focené ze vzdálenosti 2–6 metrů (musíte se dostat co
nejblíž). Na živočichy menší než 30 cm je dobrý makroobjektiv a při fotografování živočichů
dosahujících jen pár milimetrů použijte dioptrické předsádky +1 až +4.

Pomůcky

Podvodní pouzdra, externí blesky či silné potápěčské lampy, speciální filtry pod vodu (oranžový nebo červený), dioptrické předsádky +1 až +4, stativ, potápěčská výstroj nebo alespoň maska. Podvodní fotografování je v době vodotěsných kompaktů přístupné každému a přináší mnoho zábavy.
Vodotěsný aparát využijete i na raftu, při jízdě na
vodním skútru a při dalších adrenalinových sportech. Sám jako zápisník používám Olympus mju 770 SW vodotěsný do 10 m.

Obsah snímku

Každý by měl poznat, co na snímku je. Živočicha fotografujte tak, aby byla vidět hlava, která by měla směřovat k objektivu (např. u ryb nefoťte ocasní ploutve). Fotografovaný objekt by neměl splývat s pozadím a měl by být dobře nasvětlen. Dejte však pozor, aby nebyl přesvícený a pozadí tmavé.

Zapamatujte si

Navodit uvolněnou atmosféru, navázat kontakt s modelem. Na fotografii je až moc vidět, když se nudí nebo je duchem nepřítomný. Pokud se podaří vykouzlit emoce, je to ku prospěchu. Počkejte na situaci, kdy se portrétovaný uvolní – bude se chovat přirozeněji, méně strnule. Čím víc ho vyhecujete, tím lépe bude snímek vypadat.

Libor Špaček je umělecký fotograf a kameraman, člen APF ČR, instruktor potápění, námořní kapitán, www.spacekphotos.com

Ve spolupráci s partnery:

Zabíjačka

Publikováno 16.12.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika

Když venku začne mrznout a zem se zahalí do sněhového závoje, nastává ten správný čas pro domácí zabíjačku. Tato stará česká tradice probíhá většinou v období od prosince do března a je to téměř společenská událost, která se v mnoha rodinách řadí svojí důležitostí mezi oslavy narozenin, vánoční svátky apod. Jednou z rodin, u kterých se zabíjačkové hody dosud drží, je i rodina Prčíkových, která je mnohým z vás jistě známá z týdnů Zdeňka Dvořáka. A jelikož je tradice domácích zabíjaček pomalu na ústupu, za čímž stojí především finanční a asi také i časová náročnost, máme nyní jedinečnou možnost přenést se na dvůr Prčíkových a vychutnat si dosyta vše, co je s tímto aktem spojené. Než se tam ale spolu podíváme, rádi bychom upozornili na to, že některé záběry nemusí být vhodné pro slabší povahy. Zároveň dodáváme, že péče, která je domácímu prasátku věnována, a i samotný proces popravy, který je v tomto případě rychlý a téměř bezbolestný, mluví v porovnání s velkochovy ve prospěch českých domácích zabíjaček, které jsou ve světě považovány za týrání zvířat a kvůli tomu odsuzovány. (WoL)

Rok co rok se v létě vydávají hospodáři koupit odrostlejší sele. Několik měsíců o něj den co den pečují. Krmí zbytky z kuchyně, brambory, řepou, máčeným chlebem, šrotem či dokonce kozím mlékem. Prasátko roste a roste, má často velmi silný apetit a jeho váha se začíná přibližovat 200 kilogramům. Jak váha přibývá, začíná se i blížit zima a právě v tuto dobu začíná období tradičních zabíjaček. Vesnická tradice, která se stále častěji vytrácí z dvorů hospodářských stavení. Prý se nevyplatí o prase mnohdy více jak půl roku starat. Raději si lidé kupují maso v obchodě. Přitom zabíjačka patří k tradicím venkova, kdy se sejde celá rodina a mnohdy se tento den řadí ke stejně významným, jako jsou např. vánoční svátky. Přesně tak je tomu i u Prčíkových z vesnice Slup na Znojemsku, kde se zabíjačka koná každý rok.

Termín, kdy se má tento den uskutečnit, plánují Prčíkovi několik týdnů dopředu. Vždy se koná na přelomu listopadu a prosince v sobotu. Je nutné se nejdříve zeptat rodinného řezníka, který je otázkou úspěchu. Nejde o to pouze prase porazit a poté rozporcovat, ale také připravit a ochutit laskominy jako jitrnice, tlačenka či jelítka.

Den před zabíjačkou se poprvé zatopí pod kotlem s vodou. Než začne voda vřít, je již dvůr důkladně vyklizen, zameten a přineseny troky na prase a další potřebné pomůcky. Vydrhnou se stoly, nanosí dříví ke kotlům, dopustí chybějící voda a prase dostane místo dalšího krmení jen vodu.
Je sobota ráno, ještě hluboká tma, když pan Prčík vstává, aby šel zatopit pod kotli a v kamnech v kuchyni. Musí se do obchodu pro několik bochníků chleba a pro několik desítek rohlíků, které se používají do jitrnic. Začíná svítat a s přibývajícím časem se sjíždí i rodina. Auta před domem přibývají a to i s autem pana řezníka. Na dvoře je asi patnáct lidí s věkem od 3 až 85 let. Je osm hodin a řezník je připraven. Je nutná domácí slivovička na zahřátí. Nastává okamžik, který nemá rádo mnoho lidí z vesnice ani po tolika letech. Jde se do chléva pro prase. Pěkně v poklidu se vyvede ven, kde na něj čeká osudová rána. Zažívá stres a bolest jen po kratičkou dobu. Je to šílený rozdíl oproti porážení na jatkách. Začíná náročná a špinavá práce.

Je nutné prase zalehnout, což je celkem náročná a nebezpečná práce pro několik chlapů. V ten okamžik se již chytá krev z proříznutého hrdla, která se okamžitě míchá do předem uvařených krup na budoucí jelita a černou polévku, tzv. prdelačku. Je nutné prase naložit do trok, posypat kalafunou a opařit. Vzít tzv. zvonky a z celého prasete sedřít hrubé štětiny. Je to nepříjemná práce pro několik chlapů ponořených do páry čpící kalafunou a sedřenou kůží. Prase se pověsí a poté je už práce hlavně na řezníkovi. Prase vyvrhnout, rozporcovat. Během této doby je čas na další štamprličku slivovice, svařeného vína, kousek bábovky či lahvičku Plzně. Právě pivo Pilsner Urquell ukazuje den výjimečnosti. Pan Prčík nechodí do hospody a pivo kupuje jen občas a právě pivo z Plzně je součástí nejvýznamnějších dní v roce.

„…zabíjačka patří k tradicím venkova, kdy se sejde celá rodina a mnohdy se tento den řadí ke stejně významným, jako jsou např. vánoční svátky.”

Práce začíná pro ženy v kuchyni. Smaží se mozeček, který patří mezi první čerstvou pochutinu ze zabíjačky. Začínají se připravovat výpečky a kotel, ze kterého jdou oblaka páry, je plný ovaru. Konečně se na dvoře rozpíná libá vůně. Zabíjačka se v tuto dobu stává pro většinu již spíše zábavou. Je však nutné pohlídat ovar či již začít připravovat podkožní tuk na škvaření a tak je sice veselo, ale je nutné stále pracovat. Jakmile řezník rozporcuje maso, pouští se ihned do čištění střev, které se používají na jitrnice a jelita. Zkušení začnou tzv. špejlovat pročištěná střívka. Opouští se dvůr a přechází se na verandu, kde se začínají připravovat tradiční zabíjačkové speciality. Práci rozděluje zkušený řezník a tak se mele, míchá, ochucuje, no prostě pravá zabíjačková alchymie toho, jak udělat ty nejlepší jitrničky, jelítka či tlačenku. Čas plyne, slivovička se z litrové láhve vytrácí, až nastává chvíle, kdy se musí donést láhev druhá, všude cítíte vařené maso a máte mastné ruce. Vládne pohoda a veselá zábava.

„Nutí vás to vzít si krajíc chleba a znojemské okurky, pár teplých škvarků osolit a vychutnat si je.”

Jednou z posledních věcí, co se ten den udělá, je uvaření jitrnic a jelítek. Nechají se vychladit za důkladného dozoru kvůli mlsným kočkám. Pokud je dostatek času, je ta správná doba na škvaření sádla. Do kotle se dají kostky podkožního sádla a začíná se za pravidelného míchání škvařit. Pomalu přibývá vyškvařeného tuku a kostky sádla se postupně vyškvaří ve vlastní šťávě. Po několika hodinách míchání a přikládání pod kotlem začínají škvarky zlátnout. Neustále se ubírá vyškvařené sádlo, až nakonec získají škvarečky tu správnou barvu. Nutí vás to vzít si krajíc chleba a znojemské okurky, pár teplých škvarků osolit a vychutnat si je. I když jste ten den mnohonásobně překročili přípustnou dávku tuků, prostě neodoláte. Je již tma, práce pro tento den končí. Ještě druhý den jí bude spousta. Naložit maso na uzení, rozložit maso a zamrazit je, uklidit dvůr a potřebné věci. Právě po setmění se připraví výslužky pro všechny, kdo ten den podaly ruce k dílu a pomalu se rozjedou domů. Nikdo nemá náladu dlouze ponocovat a popíjet. Druhý den, byť je neděle, čeká celou rodinu ještě mnoho práce. A tak to chodí u Prčíkových každý rok. I letos! Prase jménem Vašek mělo už skoro 200 kg a den kdy se sešla celá rodina, se nedávno uskutečnil.

Týdny Zdeňka Dvořáka

Mama

Publikováno 14.12.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Mama sa nikdy nechcela fotiť. Odjakživa sa skrývala a rázne odporovala túto formu dokumentovania. Pri prezeraní svojich fotiek som zistil, že ju nemám naozaj na žiadnej. Sem tam sa tam mihla, ale nikdy nebolo jasné či to je vôbec ona. To nie je možné aby som fotil všetko,… veci podstatné aj nepodstatné a svoju mamu nemal ani raz.Vrhol som sa na škatuľu s rodinnými fotkami. Len sa potvrdilo, že jej „obľuba“ fotografovania má korene naozaj hlboko.

Chcene alebo nechcene, jedna fotka sa jej strýkovi naozaj podarila. Vtedy ešte malá Alenka s maminým dozorom utiera riady. Pekne nakomponovaná, jednoduchá fotografia. Natoľko ma zaujala, že som si ju zobral, dokonca aj naskenoval. Pozerám na mamu a späť na fotku, akoby sa ani nezmenila. Ešte aj vlasy má rovnako upravené, dokonca rovnako dlhé. Rozhodol som sa urobiť túto fotografiu znovu po 40tich rokoch. Dosť skepticky som došiel s týmto nápadom za mamou. Čakal som jej typické odmietnutie, bez žiadnych kompromisov. Neviem čím to je, ale natoľko ju to zaujalo, že do toho šla. Kuchyňu máme podobnú ako mala za mlada, s tým problém nebol. Len po babine , maminej mame, tu zostalo prázdne miesto. To sa nedá nahradiť nikým iným. Umocnil som ho prázdnym miestom vyplneným iba čisto bielymi kachličkami. Týmto som posunul punktum celej fotografie na úplne inú úroveň. Bola tu a jej miesto už nik nenahradí. Je to tak kruté a pritom bežné.

Je to moja najlepšia fotografia. Vôbec nejde o techniku spracovania alebo svietenia , pre mňa je to silná a myšlienkovo hlboká fotografia, kvôli ktorej som sa chvíľu zastavil a uvedomil si, čo je v živote dôležité. Čas je nezastaviteľný a preto by sme nemali strácať čas zbytočnosťami.

Jan Skalican

Nikon Coolpix P7000

Publikováno 9.12.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

V segmentu takzvaných profesionálních kompaktů, tedy nejvyspělejších digitálních fotoaparátů s malým snímačem a pevnou optikou, Nikon nebyl v posledních letech příliš aktivní. To se změnilo na konci letošního léta, kdy uvedl na trh skutečně pozoruhodný kompakt Coolpix P7000.

Už první pohled na tento fotoaparát jasně naznačuje, že se nejedná o stylovku do kapsičky od saka. Robustní přístroj v černém plastu vyčnívá nejen svojí velikostí, ale také osazením velkým množstvím ovládacích prvků na těle.

Zaujme také vybavení optickým průhledovým hledáčkem, což je v současné době velmi nezvyklé a ojedinělé, a zároveň řadí tento aparát do nejvyšší třídy. Trochu paradoxně ale pravděpodobně většina uživatelů hledáček moc využívat nebude – je malý a neposkytuje takový komfort zobrazení jako rozměrný zadní LCD s vysokým rozlišením.

Nikon Coolpix P7000 je co do „vnitřností“ typickým reprezentantem přístrojů této třídy. Je osazen CCD snímačem o úhlopříčce 1/1,7″, tedy v současné době největším čipem do kompaktů s uměřeným rozlišením 10 megapixelů. To je zárukou relativně velkých obrazových buněk a tím i výborné kvality obrazu – o tom dále v této recenzi. Optika má pěkný sedminásobný rozsah, příjemné je, že začíná na širokoúhlém ohnisku 28 mm. Samozřejmostí je stabilizace optických členů.

Nikon Coolpix P7000 – ve zkratce
Rozlišení	10 Mpx
Snímač	CCD 1/1,7″
Optika	28–200 mm F2,8–5,6, stabilizace
Video	HD (1 280 × 720 px)

Přestože je modularita kompaktních fotoaparátů například oproti zrcadlovkám značně omezena, snaží se výrobci alespoň u těchto profikompaktů zajistit něco málo možností rozšíření přístroje – Nikon samozřejmě není výjimkou. Sáňky na externí systémové blesky jsou tím nejjednodušším, byť k dispozici je samozřejmě i malý vysunovací interní blesk. Snímatelný prstenec kolem objektivu pak kryje bajonetové uchycení redukčního tubusu, na nějž lze nasadit filtry, předsádky a další přídavné optické prvky. Nikon například dodává širokoúhlou předsádku Wideangle Converter Lens WC-E75A, která rozšíří stávající 28mm ohnisko na 21 mm (ekvivalent kinofilmu).

Super vychytávky

Výborná obrazová kvalita

Dobře navržené ovládání

Možnost fotografovat do RAWu

Špičkové vybavení funkcemi

Vyspělí uživatelé, kteří si kupují fotoaparáty této třídy – obvykle jako doplněk k digitální zrcadlovce – požadují také podobně rychlé ovládání. To v Nikonu samozřejmě dobře vědí a model Coolpix P7000 vybavili velkým množstvím ovládacích prvků přímého přístupu k funkcím.

Na horní stěně najdete hned tři kruhové voliče. Kromě obligátního voliče provozních režimů je vpravo korekce expozice v rozsahu ±3 EV řešená taktéž formou „analogového“ kolečka a konečně na protější straně horní stěny pak multifunkční volič, umožňující rychlý přístup například k vyvážení bílé, nastavení citlivosti, kvality snímku apod.
Nikon je mistrem v možnostech uživatelského nastavení tohoto fotoaparátu – přizpůsobit vlastním potřebám si můžete nadstandardně mnoho funkcí a vlastností. Ostatně polohy U1 až U3 na hlavním voliči režimů představují tři uživatelské módy, předefinovat lze ale také tlačítko Av/Tv či Fn na přední stěně.

Ukázky menu fotoaparátu Nikon Coolpix P7000

Celkové hodnocení

Nikon Coolpix P7000 je třeba hodnotit po všech stránkách jako vynikající fotoaparát. Bavíme se samozřejmě o kategorii nejvyspělejších kompaktů – se zrcadlovkami jej nelze srovnávat. Ve své třídě jde o přístroj s výbornou obrazovou kvalitou, vyspělí uživatelé pochopitelně ocení možnost snímání do RAWu. Na své si přijdou i zájemci o pořizování videosekvencí – HD video z tohoto aparátu je velmi kvalitní, se stereofonním zvukem a možností připojit externí mikrofon.
O kvalitní konstrukci a dobře navrženém ovládání již zmínka byla, nezbývá tedy než konstatovat, že jde o výborný přístroj. Dilema ale navodí pohled na cenovku, která je srovnatelná s nejednou „nezrcadlovkou“ vybavenou větším snímačem s ještě lepšími vlastnostmi. Na druhou stranu, Nikon Coolpix P7000 bude i přes velké rozměry ve své třídě prozatím vždy kompaktnější než drtivá většina „nezrcadlovek“.

Základní technické údaje Nikon Coolpix P7000

Snímač

CCD 10 Mpx, 1/1,7″
10 Mpx (3 648 × 2 736 px)
Citlivost ISO 100 až 6 400

Optika

28–200 mm F2,8–5,6
Stabilizovaná optika

Paměťové médium

SD/SDHC/SDXC, 79 MB interní paměť

Datové formáty

Obraz: JPEG, NRW
Video: MOV

Video

1 280 × 720 px, 24 fps
640 × 480 px, 30 fps
320 × 240 px, 30 fps
Zvuk stereo, možnost externího mikrofonu

Displej

Typ LCD
Úhlopříčka 3″ (76 mm)
921 000 px

Hledáček

Elektronický
1 440 000 px

Napájení

Li-Ion akumulátor

Rozměry a hmotnost

114 × 81 × 45 mm (š × v × h)
360 g (vč. akumulátoru a paměťové karty)

Chcete znát názor foto specialisty, případně shlédnout krátkou videoprezentaci fotoaparátu Nikon Coolpix P7000?

Red tsunami

Publikováno 6.12.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Photos: Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

The news about a toxic sludge spill from the aluminum works in the city of Ajka in western Hungary traveled the world. The entire region suddenly turned red from the alkaline mud and the catastrophe, the largest ecological catastrophe in Hungary as the locals claim, has even taken several human lives. The villages affected the most are called Kolontár and Devecser. Thanks to Juraj Sucharda, we have the chance to visit the region once again and think about how ruthless we are towards our environment and how easy it if for normal peaceful lives to turn into pure desperation. We are not here to moralize, as everyone has the right to their opinion or perspective of this catastrophe. We would simply like to draw the attention to the fact that human actions can have devastating consequences and have been the major cause of natural disasters in recent times. Nature is a strong opponent for humans and will certainly not leave our actions go unpunished, the ecological catastrophe in Hungary included. (WoL)

On a calm Monday afternoon, residents of several Hungarian villages in the area around the city called Ajka were interrupted in their everyday activities due to a red toxic sludge leakage from the nearby aluminum works. Specifically, it is the waste that is created by the production of aluminum oxide – a raw material needed for producing aluminum. Visiting the affected villages a week after this ecologic catastrophe resembled a visit to the cinema to see a disaster movie. This time, it was no ‘virtual experience’ but an actual sight at the destructive red ‘layer’ of the earth. Empty buildings, wrecked cars, soldiers, the Red Cross, volunteers….. and people absently starring into the ‘red’ future. The moist and acrid smell affected the lungs and eyes and left dirt under everyone’s fingernails.

The sight at this catastrophe would mentally afflict even the toughest of individuals. The abandoned toys, fallen trees, broken windows, dead animals and red marks almost two meters up on buildings. The desperate attempts of people struggling to gather their belongings from their homes. The thought that they will never go back to their homes is devastating and most people covered their agony in the palms of their hands, standing tired and helpless. We reached one of the houses where an old lady tried to explain what happened with a broken voice, making sure we realize how much she has lost and the effort she put into building her ‘cozy’ home, all gone in a matter of seconds. On a nearby ledge, someone lit candles and in between, placed a ‘red’ cross. They have lost everything… except faith.

“The moist and acrid smell affected the lungs and eyes and left dirt under everyone’s fingernails.”

The residents moved around with mouth covers, rubber gloves and working boots. The soldiers in their alien-like gear were giving direct orders to keep panic at the minimum. Utter silence ruled over the area. There was no longer the need for words.

We stood in front of a house where everyone was trying to get rid of the red sludge piled in the front yard. A woman, owner of the house, starred at the yard in silence and started to realize that LIFE in her house as she knows it may cease to exist. The danger seemed to be gone, but people remained skeptical. They considered this catastrophe as the second Chernobyl. Considering that a large amount of red toxic waste escaped into the environment, the estimates of the leak were terrifying, calculated at roughly 50 tons of arsenic. The water samples in the village of Kolontar showed 0.25 milligrams per liter, a value 25x higher than the tolerance for drinking water.

It’s especially hard to talk about the victims and the wounded. There were over 120 injured and 4 dead. After such a catastrophe, one can only hope these numbers are final. It has no meaning to talk about ones that were affected mentally, since the number would be at least as high as the population of the area. The feelings left with the people not even directly affected are indescribable. The grief and fear of what could come in the future was evident from the eyes of all, involved or not.

“They have lost everything… except faith.”

On the parking lot, near to something that once was a park, soldiers with hoses in their hands were trying to wash off the ‘blood-colored’ stains from the clothes of their colleagues and the rescuers, as well as from the heavy machinery. The red world however cannot be washed off. Everything is now contaminated. Several buildings were taken down and life will not be back any time soon. The lost confidence in safety is now beyond recall.

The weather affected by global warming, caused by humans in many aspects, will keep haunting us year by year. Our lifestyle and our ‘achievements’ of the 21st century prove our guilt and hold us responsible for the climate changes and the condition our planet is in. What will we leave behind for our children to experience? What else will we go through ourselves? When will the next time bombs go off? When will the guilty be held responsible? And if they plead guilty, what good will that do? Not much. The only thing that will remain is the unavoidable emptiness…

Text: Monika Suchardová, Parental leave, Slovakia

Pilsner Urquell

Publikováno 6.12.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Today’s photo topic is dedicated to the General partner of the Czech Week of Life Pilsner Urquell – the flagship of the Plzeňský prazdroj, a leading brewing company in Central Europe. We highly appreciate the support of all our partners, since the Week of Life project would never have been able to function without them. From your documented weeks we realized that you have a positive relation towards Pilsner Urquell, which is not that much of a surprise after all, since brewing and the consumption of beer is an integral part of the Czech society and culture. That is why we are honored to have such a respectable brand as Pilsner Urquell is as the General partner of WoL CZ, namely due to its reputation in the brewing field, with its lager belonging among the best. Take a look at all the forms and ways through which Pilsner Urquell has influenced your lives.