Libor Klimek, Pizzař, Česká republika

Libor Klimek se rozhodl udělat v životě důležitý krok. Vycestoval s přítelkyní za prací do Irska, aby si splnili společný sen. V zemi svatého Patrika však přišel impuls, který ovlivnil jeho vidění světa. Začal jej vnímat skrze hledáček fotoaparátu. Přistoupil na výzvu Week of Life a přidal tak Irsko svým prvním týdnem jako 39. zemi zařazenou v projektu. Jenže ten týden nebyl jen pokusný na rozkoukání. Ihned zaujal všechny členy redakce a hned vedle výběru redakce se začalo mluvit o tom, že se rýsuje další mistr WoL. Pizzař Libor nám udělal radost, potvrdil naše domněnky a tudíž se stává šestnáctým mistrem v rubrice Mistři Week of Life. Libor nadále pravidelně přidává další týdny a rozehrává pomocí svých obrázků příběh o svém životě, který směřuje ke splnění velkého snu.

Když jste se zapojil svým prvním týdnem do projektu Week of Life, zapojil jste zároveň i 39. zemi, kterou je Irsko. Pocházíte však z České republiky a tak nám trochu blíže popište sebe, i to jak jste se dostal až do Irska?

Předem bych chtěl poděkovat za výběr. Opravdu jste mi udělali velkou radost. A teď zpátky k otázce. Je mi 29 let, pocházím z Brna, kde jsem také žil celou dobu než jsem odcestoval s přítelkyní do Irska, kam nás přivedla touha splnit si náš sen a tím je vlastní útulné bydlení. V Irsku jsme měli už pár známých, tak padla volba právě na něj. Jelikož jsme odcestovali na počátku ekonomické krize, začátky nebyly vůbec jednoduché. Dlouhou dobu jsme hledali práci, peníze docházely a už hrozilo, že se budeme muset vrátit zpět domů. Nakonec díky pár náhodám se zadařilo a teď už zde začínáme čtvrtý rok.

Již Váš první týden byl velmi kvalitní, ihned si zasloužil výběr redakce, a jistě se každý těšil na to, že přibudou další. V tento moment máte zachyceny čtyři týdny a je vidět, že fotka je součástí Vašeho života. Jaká byla vaše cesta, než jste podlehl vidění světa skrze hledáček fotoaparátu?

Focení jsem podlehl právě tady v Irsku. Snažil jsem se od počátku našeho pobytu zde zachytit tuto zemi, abychom měli po návratu domů na co vzpomínat. V té době jsem fotil ještě vypůjčeným kompaktem. Ten však postupně dosluhoval, tak se musel honem vrátit a Ježíšek mi přinesl mou první zrcadlovku. To už bylo jiné focení a začínal jsem tušit, že z koníčka se stává závislost a součást mého každodenního života. Změnil se i pohled na fotografii, což každý, kdo rád fotí, určitě pozná.

Ve vašich týdnech se objevuje široké spektrum fotografovaných témat. Máte už vytýčený nějaký užší směr, co byste nejraději zachytil pomocí fotoaparátu či nějaký jiný cíl spojený s fotografií?

Myslím si, že u fotografování neexistuje žádný cíl. Pořád je něco, co se dá učit, ale určitě musí být krásné živit se tím, co člověka nejvíce baví. Dříve to byla krajinářská fotografie, která mě naplňovala. Postupem času jsem se přes street fotky dostal k focení lidí, které mě teď momentálně baví nejvíce. Takže portréty, glamour atd.

Irsko není příliš vzdálená země. Z České republiky je letadlem dostupná asi za 3 hodiny. Jistě ji nejen z naší země plánuje navštívit mnoho lidí. Co byste jim na Irsku doporučil a to i co se přímo fotografování netýká?

Cestování si necháváme nakonec, takže nemůžu zatím nikomu moc radit, ale určitě každý, kdo Irsko trošku zná, by se mnou souhlasil a doporučil západní pobřeží. Krásné pláže, vysoké útesy a starobylá městečka. Pokud zavítáte do hlavního města Dublinu, to nejdůležitější určitě najdete v pivovaru Guinness, kde se vytváří pro Irsko typické a světoznámé černé pivo s kávovou příchutí. Pokud však člověk netouží až tak po detailech, určitě by ho měl aspoň ochutnat v některé z tradičních hospůdek třeba v uličce Temple Bar, která už svým názvem k tomu vybízí a zapít ho může třeba pravou irskou whisky. Irové jsou národ, který se rád baví, tak i večerní život je v těchto místech pestrý. Ale aby nezůstalo jen u alkoholu, je tu i spousta míst, kde na člověka dýchne trocha historie. Téměř na každém rohu je starý kostel. Za zmínku také určitě stojí jejich typická architektura cihlových domů.

Jak jste se o projektu Week of Life dozvěděl a jak přišla myšlenka nafotografovat svůj první týden v Irsku? Nebo jste si snad vzal myšlenku ještě před vycestováním ze své domoviny?

O Week of Life jsem se dozvěděl už před dlouhou dobou. Už kdysi při brouzdání po internetu jsem zhlédl šot na tento projekt. Uložil jsem si stránku někam do záložek, že si později prostuduji, o co se vlastně jedná. Jenže jak to u mě bývá zvykem, zapomněl jsem a objevil ji až po delší době. Ze začátku jsem si říkal, že vyfotit devět fotek denně nemůže být až tak velký problém, ale hned první týden jsem zjistil, že do některého dne se vše nevejde a do druhého naopak není zase co dát. Takže hned první týden mě nadchnul a pevně doufám, že nebude nic bránit k focení dalších a dalších týdnů.

Říká se, že každý národ má jinou mentalitu. To platí i v pojetí vnímání fotografie kdy např. fotografové z Asie jsou známí, že fotografují jiným způsobem než např. Češi či třeba Rusové. Myslíte si, že by byl i nějaký rozdíl s týdnem typického Ira?

Určitě by to byl rozdíl. Irové jsou podle mého názoru více otevření. Mají jiný způsob zábavy. Myslím, že by nám odhalili více ze svého soukromí. Češi jsou zvyklí přece jen své soukromí trošku bránit a tajit. Tady na domech nemají většinou ani záclony a vůbec neřeší, že jim kolemjdoucí kouká do talíře při nedělním obědě, nebo když večer sledují v televizi ragby.

Sledování Week of Life si oblíbilo mnoho lidí. Možnost pozorovat život obyčejných lidí je totiž velmi zajímavé a inspirující. Jste delší dobu mimo svůj domov, jsou pro Vás týdny z rodné země něčím významnější než třeba příspěvky ze zahraničí?

Rád se pokochám každým týdnem. Je úplně jedno, jestli je to od protinožců nebo přímo od sousedů. V každé rodině se žije trošičku jinak a tak je každý týden originální. Samozřejmě se rád podívám, jak to vypadá v jiné zemi, do které se člověk jen tak nedostane, ale je velká spousta nádherných a zajímavých týdnů i z domova.

Zmínil jste se, že pro Vás ve fotografii neexistuje nějaký bližší cíl, ale téma, které je blízké. Určitě však máte nějaký tajný sen o tom, co výjimečného by na vašich fotografiích mělo být. Vyzradíte nám, o čem sníte?

Toto je vážně těžká otázka. Určitě obdivuji fotografie zveřejněné v World Press Photo nebo National Geographic. Kdyby v něčem takovém byla mnou vyfocená fotografie, třeba jako je světoznámý portrét mladé Afghánky od Steva McCurryho. To už je ale hluboká noc a já opět sním.

Týden kohokoliv může být zachycen čímkoliv, co zachycuje obrazový záznam. Od dírkové komory vyrobené z krabičky od sirek počínaje až po fotoaparáty za neuvěřitelné peníze. To je na Week of Life zajímavé oproti většině internetových fotogalerií kde jedním z hlavních činitelů je technická kvalita. Láká Vás odložit někdy zrcadlovku a vyzkoušet např. mobilní telefon či dnes oblíbené dírkové komory jako záznamník vašeho života?

Focení zrcadlovkou mě baví právě kvůli širokým možnostem, které nabízí. Jak jste však zmínil dírkovou komoru, právě před nedávnem jsem navštívil v Edinburgu atrakci Camera obscura, kde je této možnosti hodně využito. Už dříve mě napadla myšlenka sestrojit si vlastní. Nedávno jsem jí viděl sestavenou z dřívek od ledňáků nebo i v obchodě byla papírová šablona, kterou si vystříháte a sestavíte. Určitě taky něco takového někdy zkusím. A když to dobře dopadne, WoL bude první, co s ní nafotím, i když to asi bude vypadat dosti komicky, jak chodím třeba s krabicí od bot po městě.

Denně přibude na stránkách projektu Week of Life několik nových týdnů. Hranice 100 000 snímků byla dávno pokořena, hranice 2000 týdnů je na spadnutí. Jak si myslíte, že bude tato obrazová kronika lidstva vypadat v době, kdy překročí např. číslo 500 000 fotografií?

Jestli dobře počítám, bude to kolem 8000 týdnů. To už je samo o sobě dosti nepředstavitelné. Avšak věřím, že nebude dlouho trvat a už se budeme bavit o milionté fotografii. Doufám, že přibude spousta dalších zemí a taky, že dlouho nezůstanu sám a najde se někdo, kdo bude fotit taky své týdny v Irsku.

Týdny Libora Klimka