Na cestě za výtvarnem s Janem Nožičkou

Jan Nožička, Fotograf, Česká republika

Jan Nožička je bezpochyby nadějným talentem ve vodách české fotografie. Zároveň však můžeme říct, že je i velmi cenným přínosem projektu Week of Life, ve kterém dává prostor své kreativitě a výtvarnu a přitom se dokáže držet při zemi natolik, aby jeho týdny měly hlavu a patu a neodchylovaly se od toho nejdůležitějšího – dokumentárního žánru. Jan Nožička je jedním z těch, kteří skvěle pochopili formu i obsah projektu a dokázali je obě umně skloubit. Na takovéto osobnosti se čeká dlouho a právem jim náleží místo v sekci nejvyšší, v Mistrech Week of Life.

Spolu s rozrůstajícím se projektem WoL přibývá i počet jeho mistrů. Vy z jejich řad maličko vybočujete, jelikož jste ze všech výrazně nejmladší. Vaše týdny jsou neuvěřitelně kreativní a kvalitní. Můžete trochu blíže popsat, jaká byla Vaše dosavadní cesta k fotografii?

K fotografování jsem se dostal v roce 2005, kdy jsem k Vánocům dostal od rodičů malého kapesního Nikona. Ale nějaké bližší „ohmatání“ tohoto krásného oboru přišlo díky mému strejdovi, který mě zasvětil do základů fotografování, za to jsem mu velmi vděčný. K úplnému pohlcení tímto krásným oborem došlo v roce 2007, kdy jsem si pořídil první digitální zrcadlovku. Další krok bylo objevení krásy temné komory a analogové fotografie, na analog fotografií spíš okrajově, ale je to krásné vzít jednou za čas Flexaretu a něco si „cvaknout“.

V rubrice povolání máte uvedeno fotograf. Z Vašich týdnů lze poznat, že fotografii studujete. Přibližte nám Vaše studium (škola, kolikátý ročník atd.).

Fotografii studuji druhým rokem, jde o učňovský obor – fotograf v Hradci Králové. Je to moje druhá škola, ta první nebyla to pravé ořechové a tu jsem opustil. Určitě budu usilovat o to, abych se dál vzdělával v oboru fotografie.

Mnoho hobby fotografů má sen živit se fotografií. Vy asi jdete přímou cestou. Nebo se pletu a Vaší obživou bude jiný obor a fotografie se stane Vaším obrovským koníčkem?

Mě se vlastně plní sen, já postupně propojuji svůj koníček ve své, doufám, budoucí povolání, které bych ale rád udržel spíš na umělecké úrovni. Nemám moc rád tu klasickou „řemeslnou“ fotografií.

Chcete tedy jít za svým snem. Jste mladý a jistě se budete chtít osamostatnit. Několik let byla fotografická činnost vázaná, nyní je volná, takže si každý může založit legální fotografickou činnost aniž by fotografii rozuměl. Jak vnímáte dnešní digitální dobu pro mladé začínající fotografy?

Osobně si myslím, že je to těžší a bude do budoucna ještě těžší se prosadit. Přijít s něčím novým je v dnešní době hodně složité a asi to bude paradoxně tím, jak máme snadné prostředky na zachycení a úpravu fotografie. Jsem rád, že má spousta lidí chuť fotografovat. To, že si dnes může svou fotografickou živnost založit každý, aniž, jak říkáte, by tomu rozuměl, mi nepřijde úplně šťastné. Neříkám, že by měl každý studovat spousty škol, ale alespoň nějaké základní vzdělání by v tomto oboru mít měl.

Studujete fotografii a kromě studentů, kteří mají klasickou fotografii v osnovách, se do fotokomory příliš mladých nehrne. Je sice jedno, jakou technologií fotíte, ale ne jak fotíte. Každá z technologií má svá pro a proti. Jak tyto dvě technologie vzniku fotografie vnímáte?

Porovnávat tyto technologie nemá vůbec smysl. Každá z nich má to své krásné. Pro mě je moc krásná ta černobílá-analogová fotografie, bohužel je to časově i finančně náročnější. Fotografie z analogu jsou prostě jiné. Digitální fotografie je prostředek, bez kterého bych se asi dnes neobešel. V ní nacházím to, co potřebuji.

Teď k tomu, co nás zde spojuje. Projekt Week of Life Vás dle počtu Vašich týdnů oslovil. Jak jej vnímáte?

Vnímám to po dlouhé době jako velmi kvalitní a zajímavý projekt. Líbí se mi, jak může člověk pozorovat různé životy, kultury, lidi a podobně, a hlavně způsob zaznamenávání. Week of Life byla pro mě velká výzva. Zachytit první týden není problém, ale každý další týden je těžší a těžší. Přínos v tomto směru je dobrý, procvičování kompozice, hledání něčeho atraktivního. Najednou zjistíte, jak je vlastně váš domov fotogenický.

Jedním ze smyslů WoL je sledovat na jednom místě pomocí fotografií životy ostatních po celé planetě. Již nyní je možné pomocí týdnů navštívit desítky kultur. Která země je Vámi vysněná a kam byste se rád podíval s fotoaparátem?

Nemám tak ani moc vysněnou zemi, ale mezi ty země, kde bych se rád prošel s fotoaparátem, patří Irsko, Nový Zéland, na druhé straně mám moc rád industriální krajiny, takže třeba Ukrajina. I když doma je doma.

Poslední otázka se bude opět týkat tématu fotografie. Téměř každý se inspiruje buď přímo některým autorem nebo např. oblíbenou internetovou galerií. Máte nějaké? Všiml jsem si také, že se účastníte soutěže Fotograf roku. V juniorské kategorii jste v průběžném pořadí na 4. místě (ve 4. kole z 10 témat). Vnímáte fotosoutěže jako přínos naučit se něčemu novému?

Mojí personou a inspirací ve fotografii je Josef Sudek, jeho fotografie jsou takové, že se to nedá ani popsat pár větami. Dále bych mezi mé oblíbené autory zařadil Jindřicha Štreita, Eugena Wiškovského, Tarase Kuzčynského a Jana Šibíka. Další inspiraci hledám ve svém okolí, rodině, mezi některými spolužáky a kolegy fotografy. Oblíbenou internetovou galerii nemám. Přínos ve fotografických soutěžích vidím asi v tom, že slyšíte názor nebo kritiku na své fotografie, můžete si tedy říct jo, ten dotyčný má pravdu, na tomhle by se dalo něco zlepšit nebo udělat jinak, netradičněji.

Týdny Jana Nožičky

Nový člen redakce WoL: Zdeněk Dvořák

Dnešním dnem se Zdeněk Dvořák stává obrazovým vedoucím projektu WoL.

Hned od prvního okamžiku, co Zdeněk Dvořák nafotil svůj první týden života, nám bylo jasné, že se do projektu zapojil fotograf par excellence. K naší velké radosti se pro něho stal projekt Week of Life srdcovou záležitostí a nyní se již pravidelně můžeme těšit na jeho nové týdny, které začas budou tvořit celý jeden rok jeho života.

Jeho fotografické umění a odhodlání dokumentovat svůj život nás natolik nadchli, že jsme se rozhodli zapojit pana Dvořáka do samotného vytváření projektu a od dnešního dne Vám ho představujeme nejenom jako jednoho z členů WoL, ale také jako obrazového vedoucího projektu.

A co o své účasti v projektu říká sám pan Dvořák?

„Do projektu jsem se zapojil s chutí. Dokumentovat život lidí je mé nejoblíbenější téma, takže jsem jej s radostí přijal a zapojil se do něj. Na většině webových galerií dostávají prostor jednotlivé fotografie. Nemůžete poslat najednou to co se událo a každá fotografie je samostatný prvek. Na WEEK OF LIFE fotografujete celý týden život a poté tento celek ukážete světu. Toto mě nadchlo a naplňuje moje představy o mé fotografické tvorbě. Nafotografovat svůj rok života mě napadlo na začátku ledna. Proč jsem se pustil do tak časově náročného projektu? Tak na to se občas ptám sám sebe 🙂 Důvodů je mnoho. Vyzkoušet něco, co mě může posunout v mé tvorbě. Překonat náročnost časovou, naučit se vidět to obyčejné, ale hlavně to, že se během dokumentování narodí naše druhé dítě a já mu dám do života dar ve formě fotografií. Bude se moci podívat téměř na celou dobu, kdy rostlo v mámině bříšku.”

Na spolupráci s panem Dvořákem se velice těšíme a přejeme vám hezký den.

Váš tým WoL

 

Děti ze Zvolena

Když mě oslovil můj dlouholetý kamarád a zakladatel WoL Adolf Zika, abych vybral z mého archivu fotografii do „Příběhu fotografií“, bez váhání jsem volil skupinku romských dětí ze Zvolena. Tato fotografie ve mně vyvolává několik „příběhů fotografie“, o které se s vámi podělím.

Příběh první – vznik fotografie. Při procházce Zvolenem jsme s mým kamarádem fotografem Jirkou Luxem narazili na konci ulice cihlových domů, mezi továrnou na opravu lokomotiv a továrnou na výrobu dřevotřísky, na skupinku romských dětí. Při pohledu na nás, kteří jsme byli obtěžkáni digitálními zrcadlovkami, začali děti žadonit „Ujko, vyfoť nás.“ Já bez váhání začal děti fotit. Jirka, který viděl, jak jsem se na focení vrhl, šel k domu a kryl mi záda tím, že začal rozprávět s nájemníky a zřejmě i rodiči dětí. Já se věnoval focení dětí a koutkem oka jsem sledoval, jak si Jirka vede. Vedl si celkem slušně (dokonce stihl udělat několik fotografií, jak fotím děti) až do doby, než si rodiče všimli, že jsou jejich děti foceny. V tu chvíli byly děti okřiknuty „Co se tam fotíte, nechte toho!“ a holčina (na fotce zcela vpravo), která o focení nejvíce prosila, rázem změnila svůj názor a ostatním dětem fotografování rázně zakázala. Děti ji bez jakéhokoli odporu poslechly a za křiku jedné postarší dámy „My nechceme žádný focení!“ neuvěřitelně rychle zmizely. Stejnou potřebu zmizet jsme rázem pocítili i my a se slovy „Děti chtěli vyfotit.“ jsme se rozloučili a vydali se na cestu zpět. Celé focení trvalo pouhé dvě minuty a já udělal přesně 30 snímků.

Odraz

Příběh druhý – přístup k fotografování. S odstupem času jsem si nad touto fotografií uvědomil, jak se změnil můj přístup k fotografování díky přechodu na digitální techniku. V dobách, když jsem pro svou amatérskou tvorbu používal kinofilm, bylo nepředstavitelné, abych během dvou minut udělal 30 snímků. Jasně si to uvědomuji na příkladě, když jsem spolupracoval na projektu Adolfa Ziky „Poslední kniha století.“ Dne 10.10.2000 jsem asi se 130 fotografy fotil jeden den života České republiky. Na 24 hodin focení jsem nafasoval dvacet 36. snímkových kinofilmů. Když jsem o týden později předával Adolfovi TŘI!!! nafocené filmy s tím, že jsem toho víc nevyfotil, nevzbuzoval jsem mnoho důvěry. Přesto jsme do Poslední knihy století vybrali pět fotografií. Tehdy jsem měl pocit, že na třech filmech o 36 snímcích (celkem 108) něco mám a snad jsem i měl. Dnes, když mám na krku, tedy na oku, digitál a udělám 108 snímků, si nejsem jist, že tam ty správné snímky najdu.

Příběh třetí – co s fotografií. Od 31.1.2006 fotografuji a zároveň prezentuji na internetu svůj fotografický deník. Když jsme opouštěli skupinku dětí, tak mi bylo jasné, že mám ve foťáku fotku do deníku. Po příjezdu domů fotka putovala na internet a do archívu. Asi za týden se mi ozvala kamarádka, která nás Zvolenem provázela. Prý jestli by mi nevadilo, kdyby nezisková organizace Návrat, která prosazuje a podporuje návrat opuštěných dětí z dětských domovů do rodin, fotografii (ilustrativně) použila do svého časopisu. Souhlasil jsem s radostí, že fotka nebude zveřejněná pouze na mém webu, přestože asi žádnému dítěti nepomohla. A po dvou letech od svého vzniku fotografie našla další uplatnění a to tady, na WoL, v „Příbězích fotografií“.

Radek Štumpauer

Fotografování krajiny – Město 2

Fotografování krajiny – Město 2

Použití funkce Panorama

Když na výletě narazíte na panoráma širé krajiny nebo nádherné scenérie z městského prostředí, chcete pořídit snímek, který uchová tento dojem rozlehlosti. Ale většinou se tento dojem ztratí, protože dokážete zachytit jen část scény, přestože je transfokátor nastaven na maximálně širokoúhlý záběr (W). Objekty se navíc zdají příliš malé. V takových případech zkuste použít funkci panorama.

V menu fotoaparátu vyberte režim [PANORAMA]. Vyfotografujte jeden snímek, pohněte fotoaparátem pro pořízení dalšího snímku a opakujte, kolikrát je třeba. Později spojte snímky v počítači pomocí dodávaného programu OLYMPUS Master. Program rozpozná snímky pořízené v režimu Panorama, ze kterých můžete vytvořit jeden panoramatický snímek. Když nastavíte fotoaparát do režimu [PANORAMA], objeví se na displeji modré rámečky. Pohněte fotoaparátem tak, aby se části prvního a druhého snímku v modrém rámečku překrývaly.

Snímky spojíte do jednoho panoramatického snímku v programu OLYMPUS Master

Další příklady panoramatických snímků:

Co je dobré vědět

  • Funkci Panorama můžete využít pouze při používání karet xD-Picture. Po pořízení všech snímků panorámatu spojte pomocí počítače jednotlivé snímky do jednoho panoramatického snímku. Z dodaného CD-ROM nejprve nainstalujte software pro správu fotografií OLYMPUS Master.
  • Program automaticky rozpozná překrývající se části snímků, ale lepších výsledků dosáhnete, když při fotografování jednotlivých snímků panorámatu budete otáčet fotoaparátem připevněným na stativu.

Místa vzdálená – Kostarika

Costa Rica, Pura Vida. Již toto spojení (na Kostarice hojně používané i jako pozdrav), které v překladu znamená jak ryzí život tak i například vyjádření naprosté pohody, o zemi “bohatého pobřeží” mnoho vypovídá. I její nedávná umístění na prvních příčkách indexů, které zjišťují, jak moc jsou lidé ve své zemi šťastní, zní jako pohádka. O tom, jaké to je doopravdy žít na Kostarice, jsme měli možnost si popovídat s Tohem Gouttenoire, francouzským fotografem, který se v této zemi před několika lety usadil a založil rodinu. Nejen o tom, proč a čím si ho Kostarika podmanila, je následující rozhovor.

Mohl byste nám na začátek říct něco o sobě a svém vztahu ke Kostarice? Jste původem z Kostariky nebo jste se tam přestěhoval? Už z Vašeho jména je možné poznat, že zřejmě nejste původem Španěl.

Jak správně odhadujete, nejsem rodilý Kostaričan… Nepocházím ani z Latinské Ameriky, narodil jsem se ve Francii. O Kostarice jsem poprvé slyšel asi tak před 10 lety, když kamarádův bratr odlétal na jednu z tamějších plážiček. Poté, co jsem ukončil filmová studia, rozhodl jsem se cestovat a v roce 2000 jsem zamířil na Kostariku. Poté jsem se vydal do Nikaragui, El Salvádoru, Hondurasu a na pár měsíců jsem se usadil v Guatemale, odkud jsem pak spěchal do státu Chiapas, abych nafotil zapatistický pochod (vedený zástupcem velitele Marcose). Musel jsem se pak rychle vrátit do Francie, kde jsem zůstal několik měsíců do té doby, než jsem měl Evropy opět až až… Letěl jsem se svojí ženou zpátky do Guatemaly, zřídil si restauraci na jižním pobřeží Tichého oceánu v blízkosti El Salvádoru a o 3 roky později jsme si koupili dodávku a zamířili na jih, bez žádného cíle… prostě jsme cestovali… Asi po 6 měsících strávených na cestách (v rámci jedné země) jsme dorazili na Kostariku… Zamilovali jsme se do pláže Tamarindo a do místní smíšené komunity. A od té doby tu žijeme…

O Kostarice se říká, že je to země, kde jsou lidé nejšťastnější. Co si o tom myslíte? Je to pravda?

No, není jednoduché to posoudit… Můžu však říct, že lidé tu vypadají šťastnější než ti, které jsem potkal v Evropě či ve Státech a co se mě týče, to, že jsem se rozhodl zde žít, postavit si dům a zplodit dceru (má teď dvojí národnost), mluví samo za sebe…

Uvádíte, že jste povoláním fotograf. Je těžké se jako fotograf v takovéto zemi uživit?

Nejsem si jistý, zda je jednoduché uživit se jako fotograf kdekoliv na světě… a ani nevím, podle čeho určité obtížnosti porovnávat, ale co můžu říct je to, že současná krize udělala vše horší. Fotil jsem hodně architekturu a nemovitosti a v roce 2009 se část mých příjmů razantně snížila… Musel jsem obměnit nabídku mých služeb na trhu a to se podepsalo hlavně na fotografování pro správu nemovitostí, která mne na focení nemovitostí najímala. Krize se podepsala i na fotografování svateb, jelikož velká část zákazníků přijíždí za tropickou svatbou z USA a z Kanady. Těžké časy nastaly i pro tisk (časopisy a noviny), je méně inzercí a všiml jsem si, že některé publikace minulý rok zmizely úplně …

Jisté je minimálně to, že máte ke své práci výborné světlo, neboť slunce je prý nejlepší světelný zdroj pro fotografy. Jak Vám tedy vyhovuje klima na Kostarice?

Jisté je, že místní slunce může být opravdu dobrým sluhou, ale já bych ho popsal spíše jako všudypřítomné, silné a pohybující se velice rychle… V podstatě máme dvě roční období, jedno deštivé (lidé z turistické branže ho nazývají „Zelené období”…) a druhé suché. Musím zdůraznit, že mluvím o pacifickém pobřeží kde bydlím a převážně i pracuji, karibské má podnebí odlišné. Pro zelené období jsou charakteristické mraky, mlha, déšť … a je stále přítomno prudké slunce, takže světlo je krásně rozptýlené, k večeru lehce zabarvené a nebo naopak díky mrakům můžeme dosáhnout dramatického bouřkového osvětlení, přičemž přímé slunce vykukuje skrz černé mraky a vytváří tak působivý kontrast… V létě (suché období) je obloha neustále modrá, slunce je polovinu dne agresivní, ale rána a západy jsou nádherné… Největší nevýhodou je to, že slunce po celý rok vychází mezi 5.15 a 6.15 ráno a zapadá neuvěřitelně rychle… Modrá hodina neboli soumrak, který je skvělý na focení nemovitostí, trvá pouhých 10 až 15min, takže musíte být vždy připravení… Občas se mi stýská po těch dlouhých evropských večerech, při kterých slunce zapadá 2 hodiny…

V Evropě se od vzniku Evropské unie čím dál víc řeší politika, v USA to samé. Jak je to na takovém místě, jakým je Kostarika? Řeší tam vůbec někdo politiku?

Kostarika si právě prošla kampaní na prezidentské volby, které úplně poprvé vyhrála žena, takže se vyrojilo mnoho debat o národní politice, ale upřímně, já jakožto nevolící občan jsem to až tolik nevnímal. Zajímám se spíše o místní aktivity…

Kde jste se dozvěděl o projektu Week of Life a co si o něm myslíte?

Narazil jsem na něj díky příspěvku na reddit.com, stránku projektu jsem si prohlédl a okamžitě se mi zalíbil jeho koncept… ne dlouho poté jsem se zaregistroval a nafotil svůj první týden.

Pro mě jako diváka je to skvělý způsob, jak cestovat časoprostorem… umožňuje mi prožít týden života českého fotografa, čínského studenta nebo třeba návrháře ze Samoi… Prostřednictvím obrazovky mého počítače na Kostarice sdílím život těchto lidí, jejich každodenní život tak úžasným způsobem… Miluju to…

Jako fotografa či účastníka projektu mě to nutí celý týden se soustředit na určitou věc, jak vystihnout jeden den v 9 fotografiích, ráno ve 3 fotografiích… je to zajímavá výzva, pro člověka je to také dobrý způsob, jak se zamyslet nad tím, co je můj život, jak ho žiji, jak trávím své dny…můj čas…můj život…

Jak to je u vás s informovaností, novinami, časopisy, TV. O co se zajímají média?

Kostarika je malá země, takže nabídka místních časopisů je poměrně malá, jeden je docela zajímavý, podle mého názoru jsou tu i jedny zajímavé noviny, které jsou dobré na zprávy z domova: La Nacion (www.nacion.com). Většina lidí zde však bohužel kupuje levný (ve všech směrech) bulvár plný senzacechtivých příběhů, obrázkových fotografií a povětšinou nahých “modelů a modelek”… Většinu zpráv si vyhledávám na internetu…

Na co byste nalákal lidi, kteří chtějí jet na Kostariku a nic o ní nevědí?

Mohlo by se začít tím, že v roce 1949 se na základě ústavy zrušila nastálo armáda, že tu již více než 60 let vládne demokracie… Pro lidi, kteří by tuto zemi rádi navštívili, by bylo však jistě důležitější vědět to, že Kostarika se v Indexu výkonnosti z hlediska životního prostředí v roce 2010 umístila celosvětově na 3. místě a na 1. místě mezi zeměmi amerického kontinentu. Dále, že do roku 2021 má za cíl stát se první zemí téměř bez uhlíku a že společností New Economics Foundation byla v „indexu šťastné planety“ vyhodnocena jako země, která je „nejzelenější” a kde jsou lidé nejšťastnější, což si myslím, že o Kostarice hodně vypovídá… Dalším zajímavým faktem je jistě i to, že přestože se zde nachází pouhých 0,25% z celosvětového množství zemské masy, tato masa obsahuje 5% celosvětové biologické rozmanitosti. Kolem 25% území je pokryto chráněnými národními parky a chráněnými oblastmi, což je největší procento chráněného území na světě. Samozřejmě, že ne vše je tu dokonalé, ale pro mě je to zatím to nejlepší, co jsem kdy poznal….

týdny uživatele Gouttenoire Toh

Čínská opera

Během schvalování týdnů jsme narazili na týden pana Xionga Juna s názvem Chinese traditional opera actor, který nafotil v zákulisí čínské opery. Jeho fotografie operních herců, které zachytil během příprav na své vystoupení, nás naprosto uchvátily, jelikož jsme se jejich prostřednictvím dostaly do nepoznaného světa, kam mají přístup jen ti vyvolení. Lákalo nás dozvědět se o tomto druhu umění něco více a kvůli jazykové bariéře, která mezi námi a panem Junem panovala, jsme se rozhodli vyhledat si informace sami a nakonec se s vámi prostřednictvím reportáže o ně podělit. Tímto tedy panu Junovi děkujeme za inspiraci a nádherné fotografie.

„1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.”

Přestože je opera a její umění výsadou spíše západní civilizace, její dlouholetou tradici můžeme nalézt i na východním kontinentě, konkrétně v Číně.

Tato země se může pochlubit více než 300 druhy tradičních čínských divadel: Kunqu, Xiang Ju, Pekingská opera, Shaoxingská opera, Henan, Pu Ju, Sichuanská opera, Tibetská opera, pantomima, loutkové divadlo, two men show atd. Nejznámější z nich je pekingská opera („ťing-tü“ nebo „ťing-si“), která má oproti lokální čínské opeře, zpívané v nářečí dané oblasti, význam celonárodní a je také nejvyhledávanější.

Od klasické evropské opery se ta pekingská liší v mnoha směrech a je také o mnoho náročnější jak po fyzické tak i po psychické stránce. Není tedy divu, že se na ní herci připravují již od útlého dětství. V pekingské opeře se totiž mísí zpěv, tanec, pantomima a bojové umění a říká se, že 1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.

Pekingská opera má více než 200letou historii, která se začala formovat poté, co za vlády dynastie Qing přišly na žádost císařského dvoru do čtvrtě Xuanwu čtyři operní soubory z provincie Anhui a díky velkému úspěchu zde již zůstaly. Inspirovaly se z opery Kunqu, Yiyang, Hanju a Luantan a během více než půl století kombinování a čerpání prvků z jiných oper vznikla současná pekingská opera.

Jak již bylo zmíněno, pekingská opera je v Číně nejpopulárnější, nejbohatší na herce, diváky a repertoár.

„Každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí.”

Jedním z hlavních a možná i nejdůležitějších prvků v pekingské opeře stejně tak jako v lokální opeře je líčení, které je výrazné a má mnoho vzorů. Jeho důležitost spočívá v tom, že každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí. Červená barva tak značí loajalitu ke dvoru a ušlechtilost a díky tomu bývá používána u postav generálů. Černá zase vyjadřuje poctivost a přímost a bílá zase naopak lstivost a falešnost.

Samotné nanášení barev je založeno na 4 metodách – tření, načrtávání, překrytí a doplnění. Prvním krokem je tření, kdy se prsty na celou plochu obličeje nanese barva a největší důraz se klade na obočí, oči a žíly. Poté se pomocí štětce načrtávájí mastnými barvami základní vzory tváře. Bílou barvou, která je opět nanášena štětcem, se poté obličej překryje a vykreslí se čelo a obočí. Jako poslední fáze přichází doplnění, během kterého se malují nesymetrické vzory. Podle toho, o jaký umělecký záměr se jedná, se mohou všechny čtyři metody použít navzájem nebo jenom některé z nich. Použitím stříbrné a zlaté barvy se vyzdvihuje, že se jedná o nesmrtelnou či nadpřirozenou bytost.
V pekingské opeře se postupem času vyčlenilo 6 základních typů postav – starší muž (lao-šeng), mladší muž (siao-šeng), žena (tan), stařena (lao-tan), malovaný obličej (ťing) a klaun (čchou). Pro představu, jak je taková postava nalíčená, si uveďme například ženu a staršího muže. Žena znázorňuje ženy ve středním věku a mladé dívky. Herci mají na obličeji silný make-up, červeně namalovaná líčka, která jsou v kontrastu s bílým pudrem na čele, nosu a čelistích. Oči a obočí jsou zvýrazněné, rty jsou namalovány rudě. Starší muž představuje muže ve středním věku. Herec je nalíčen jemně a podle věku dané postavy se přidává černě, šedě nebo bíle zbarvený vous. K lehce nalíčené tváři přísluší také decentní kostým.

Za jednoho z nejvýznamějších a nejvýraznějších herců pekingské opery je považován Mei Lanfang, který začal studovat operu v 8 letech a už v 11 letech stál na jevišti. Jedná se o nejslavnějšího představitele ženských rolí ve 20. století, který se zasloužil o propagaci pekingské opery v Japonsku, Spojených státech amerických a Sovětském svazu.

„Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky.”

V poslední době se vlastně už pomalu ustupuje od toho, že všechny role, tedy i ty ženské, jsou představovány pouze muži. Éra Mei Lanfanga se již tedy pomalu vytrácí a ženské role jsou čím dál častěji hrány ženami. Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky. Přestože se jeho pěvecký talent projevoval již od útlého dětství, kvůli velké chudobě své rodiny si nemohl dovolit studium a proto se vydal do hlavního města své provincie a začal si vydělávat jako vrátný v nočním klubu. Usmálo se na něj však štěstí v podobě nemoci barové zpěvačky, kterou na jeden večer zastoupil a sklidil neuvěřitelný úspěch. O jeho obrovském talentu se dozvěděli i na příslušných místech a on si mohl konečně splnit svůj sen a začít studovat pekingskou operu, ve které se specializuje na ženskou roli. Operní tradice je tak alespoň na nějakou dobu zachráněna, přestože mladých, kteří by se dobrovolně a rádi podřizovali studijnímu drilu, v Číně ubývá.

Týdny Xionga Juna

První krůčky Martiny Štolbové ve vodách dokumentu

Martina Štolbová, Učitel, Česká republika

Jak sama Martina Štolbová přiznává, fotografie se stala součástí jejího života teprve nedávno, ale i přes to ji naprosto pohltila a zapojení se do dokumentu, jakým je Week of Life, pro ni bylo velkou výzvou. Své týdny fotografuje srdcem, vyjadřuje to, co zrovna cítí a i proto nás její týdny již od začátku zaujaly svou velkou dávkou emocí, která ji vyšvihla jako prvního “neprofesionála”až sem, do sekce Mistři Week of Life. Poznejte blíže ženu, které fotografování nabízí nejenom jistý druh zábavy, ale také jí napomáhá nalézt smysl svého počínaní.

Stejně jako u předchozích Mistrů WoL nás zajímá, jak jste se o projektu dozvěděla a co Vás přimělo se do něho zapojit?

Tak o projektu jsem se dozvěděla od jedné mé spřízněné duše, kterou znám z PE (PhotoExtract pozn. redakce), a tou je Eva Staňková. Tenkrát, zpočátku ledna, jsem jí volala, protože jsem byla poměrně na dně svých sil, co se týká pracovního procesu. Již podruhé během půl roku jsme měli vytopenou školku. Tentokrát to bylo těsně před vánocemi. Tragédie, katastrofa. Školka úplně neobyvatelná. Museli jsme sehnat náhradní prostory a někde jako školka fungovat. A byl to navíc konec roku, kdy před vámi stojí spousty uzávěrek a inventarizací a jiných administrativních hrůz. No a vy nemáte kancelář, nemáte počítač, nemáte tiskárnu a všichni po vás něco chtějí odevzdávat. Prostě to bylo hrozně složité období. No a když si mě Evička do toho telefonu vyslechla, tak povídá: „No u mě to stojí taky za prd, ale zapojila jsem se do super projektu a fotím. Je to fakt fajn. Mrkni.“ A tak jsem poprvé nahlédla na stránky WoL. No a co mě přimělo se připojit? No tak zaprvé skvělá myšlenka tohoto úžasného projektu, která je prostě nadčasová. No a zadruhé … byla to pro mě výzva vrátit se maličko k sobě samé. Najít smysl mého počínání. Focení už mě vytáhlo ze spousty nepříjemných stavů, a tak jsem na něj zase vsadila. Přesto fotit dokument jsem si nikdá moc netroufala. Jenže tenhle je o mě a o mém pohledu na svět kolem sebe. Nikdo jiný než já ho přeci nemůže lépe nafotit. WoL je pro mě ale také obrovská škola ve vodách dokumentu. Posunul mě ve své tvorbě zas o kousek dál. Jsem mu vděčná za moc. Je to úžasná sebereflexe.

Jste členkou fotografického klubu. Kdy se stala fotografie součástí Vašeho života?

(Zrovna o tom píšu svou bakalářskou práci) :o) Je to tak 4 roky zpět, co jsem objevila fotografii. To jsme si do rodiny pořídili takový maličko lepší kompaktní fotoaparát. Nejprve jsem cvakala jen tak do rodinného alba, ale brzo jsem objevila v sobě nutkání tvořit jakési fotoobrazy. To výtvarno jsem v sobě vždycky měla, jen jsem si ho nějak moc nevšímala. Využívala jsem ho jen ve své práci. Ovšem skrze fotoaparát mi došlo, jak moc vlastně znamená i pro mě samotnou. No a navíc v té době jsem studovala dálkově PF a na katedře výchov uměním byli prostě úžasní lidé, kteří mi ukázali můj nový vnitřní obzor. Nadchli mě a já prostě jen setrvala a pokračovala. No a členkou fotoklubu jsem asi už třetí rok. To je tak, že člověk má neustálou tendenci někam patřit. To znamená mít kolem sebe lidi podobného zaměření a vědět, že v tom bláznovství není člověk úplně sám:o)) A tak jsem se stala členkou fotoklubu F 99 Ústí nad Labem.

Řekněte nám něco o svém povolání, rodině a zálibách.

Tak o povolání už jsem Vám vlastně říkala. Jsem ředitelkou jedné dvoutřídní mateřské školy v Ústí nad Labem, ale je tomu teprve rok a půl. Mám za sebou velmi náročné období jak pracovní, tak co se týká rodiny. Nebylo to vůbec jednoduché přijít o ideály, které člověk má, když vstupuje do funkce ředitele. No a rodina to se mnou taky jednoduché neměla a nemá :o)) Takže co říct. Práci s dětmi miluji, naplňuje mě a mám to štěstí v životě, že mohu dělat práci, která mě baví. I když teď, jak jsem tou ředitelkou, tak to papírování je pro mě trestem. :o))) No a za svou rodinu jsem ráda, že ji mám. Vím, že to není jednouduché si ji udržet. Stále na tom pracujeme :o)) Mám dvě úžasné děti a teď už i shovívavého manžela. Musím jim říci velké DÍKY VŠEM TŘEM!

Trochu se lišíte od fotografů v této rubrice a to tím, že nejste profesionál, proto se nabízí otázka, zda si umíte představit, že byste se fotografování věnovala profesionálně?

Jestli myslíte tím slůvkem profesionálně, jako že bych se fotografií měla živit, tak asi ne. Beru fotografii jako svůj relax, ke kterému se uchyluji, když mi je dobře a nebo když mi je hodně špatně, prostě když se mi chce. Nedovedu si představit, že bych musela. Asi bych to ani nechtěla. Fotografie by pro mě ztratila to kouzlo a hlavně už by pro mě přestala v životě být tím, čím je dnes. Fotografie mi je jakousi sebereflexí, která mi pomáhá vyrovnat se v životě s věcmi, které se mě dotýkají, trápí mě a cloumají mnou. Fotografuji především sama pro sebe. Jsem ráda, že jsem fotografii objevila, protože v ní nacházím odpovědi na otázky, které mi leží v hlavě. Navíc mám úžasné povolání. Takže děkuji, ale fotkou se živit nechci.

V čem si myslíte, že by projekt jakým je Week of Life mohl pomoci, komukoli, Vám, okolí, prostě dnešnímu světu?

No tak pomoci nám může třeba právě při takovém tom hledání se. Víte, dokud jsem si to nezkusila, netušila jsem, jakou má těch devět fotek z každého dne sílu, hlavně pro mě samotnou. Ten pocit, který máte, když dokážete nějak smysluplně zdokumentovat zrovna váš život, je prostě úžasný. Tak už jen proto je myšlenka tohoto projektu prostě k nezaplacení. Ovšem Week of Life má mnohem širší záběr. Napomáhá nám uvědomit si, že každý máme na svět jiný pohled, že každý z nás žije právě ten svůj jedinečný život a je asi úplně jedno, z jaké části té naší planety je. Nebo právě naopak zjistíme, že i lidi na druhém konci světa žijí obyčejný život jako já nebo vy. Všechno je tak relativní. Internet je obrovské médium, které nám napomáhá zkracovat vzdálenosti. Week of Life nám nabízí jednu zkratku, jak nakouknout do života lidí různých národů, profesí, vyznání, mužů a žen, ale také dětí jedné planety. Díky.

Sledujete dokumentární fotografii kolem sebe nebo i v zahraničí? Pokud ano, jakým směrem si myslíte, že se bude světová dokumentární a reportážní fotografie ubírat?

Musím se přiznat, že dokumentární fotografii ve světě ani doma moc nesleduji. Já ji objevila vlastně až s vaším projektem:o) Snad jen mám moc ráda fotky kevina v.tona, ty sleduji pravidelně. Kam se bude ubírat dokumentární a reportážní fotagrafie si ani netroufám předpovídat. Víte, v dnešní době digitalizace nabírá fotka úplně nových rozměrů. Stává se jakýmsi fenoménem doby. Vždyť fotka nás provází na každém kroku, skoro v každé profesi se digitální fotografie stává její nedílnou součástí. Je to tak masová záležitost tím, že je to dostupné pro každého z nás a těch možností k různým aplikacím je prostě nespočet. Když to vezmu jen z pohledu své profese, už je skoro samozřejmé, že každá mateřská škola prezentuje na svém webu fotky dokumentující život dětí ve školce. Dnes už je spíš černou ovcí ten, kdo to nemá. Před 10 lety by mě ani ve snu nenapadlo, že to půjde vše tak rychle. Věřím, že takovýto rozmach fotodokumentování nám bude jen ku prospěchu. Vždyť dnes má každý mobilní telefon foťák a v minutě mohu poslat snímek na druhý konec světa. To jsou prostě neskutečné věci! Možná se zdá, že fotka malinko ztrácí na sdělení a stává se pouhou informací, ale to vše se vytříbí. Věřím tomu, že nové technologie dokážeme využít nakonec ku prospěchu věci.

Jakým směrem si myslíte, že se bude vyvíjet internet, internetová zábava, služby atd.?

Já jsem stále fascinována možnostmi tohoto média. Nabízí pro mě skoro nepředstavitelný prostor virtuálních realit. Ale nejen to. Toto propojení celého světa skrze monitory našich počítačů se pomalu stává nedílnou součástí naší každodennosti. Pokud nejsi na netu, jako bys ani nebyl. Tak mi to dnes připadá. Všichni víme, že bytí je v něčem úplně jiném, přesto ten pocit jako by v nás hlodal. Věřím, že pokud nám bude internet pouze sluhou, bude vše v pořádku. Jen bych moc nerada, abychom podléhali virtuálním světům a měnily je za ten reálný. Vše je o rovnováze, která je důležitá asi ve všem. Je dobré najít to optimální skóre:o) Internetu fandím a věřím, že nám dokáže nabídnout ještě mnoho dalších možností, o kterých se nám dnes ani nezdá. Jsme stále na začátku. Vždyť to není tak dlouho, co se internet narodil. Myslím, že má ještě spoustu es schovaných v rukávu, kterými nás ohromí. Moc se na to těším:o))

Týdny Martiny Štolbové

Odraz

Pořízení této fotografie jsem se snažil uskutečnit velice dlouho. Přál jsem si zachytit dění na startu Velké ceny Barcelony a nakonec se mi to podařilo.

Jedná se vlastně o odraz v helmě J.P.Montoy, kterou držel na startovním roštu jeho asistent a mě se podařilo zachytit v jejím odrazu dění těsně před startem. Výsledný snímek je pak výřezem z celé fotografie a na první pohled vypadá spíše jako malba než fotografie.

Fotografii jsem poslal v roce 2003 do mezinárodní soutěže v Paříži o Nejkrásnější snímek z motorsportu viz www.festivalautomobile.com, kde se hodnotí nejen nejkrásnější fotografie z motorsportu, ale také nejkrásnější film, sportovní automobil, jezdec a tým.

Odraz

Mezinárodní komise složená z výtvarníků a módních návrhářů si lámala hlavu nad tím, jak jsem snímek udělal, jestli se nejedná o nějaký podvrh, a tak jsem ho musel poslat bez závěrečného výřezu, abych dokázal, že se nejedná o žádnou počítačovou manipulaci.

Později do katalogu napsali, že jsem tímto snímkem umlčel všechny skeptiky, kteří tvrdili, že se ve fotografii motoristického sportu nedá již nic vymyslet!

Cenu jsem pak přebíral osobně v honosném sále hotelu Ritz v Paříži.

Jiří Křenek

Week of Life součástí Národní knihovny ČR

Vážení členové Week of Life, s radostí vám oznamujeme, že jsme se dne 14. dubna 2010 stali součástí projektu Národní knihovny České republiky (se sídlem v Klementinu) s názvem WebArchiv. Díky této spolupráci budou stránky Week of Life trvale uchovány pro budoucnost a stanou se tak součástí českého národního kulturního dědictví.

Tímto bychom vám také rádi vyjádřili své poděkování za to, že jste projekt podpořili a pracujete na něm společně s námi.
Hezký den vám přeje tým Week of Life