Tisíce příběhů, tisíce situací. Projekt Week of Life ukazuje každodenní životy desítek amatérských fotografů a jeho poselstvím je, že žádný z nich není všední. Podívejte se, jak speciální pedagog a vychovatel Zdeněk Dvořák zdokumentoval ten svůj.

Jak jste se k Vaší profesi, kterou je speciální pedagog-vychovatel, dostal? Proč jste si zvolil právě ji?

No, cesta k této profesi byla celkem složitá a zdlouhavá. Po osmé třídě základní školy jsem se ve 14 letech rozhodl jít na učební obor cukrář. Po vyučení následovala náročná nástavba na Střední průmyslové škole potravinářské technologie v Pardubicích, která byla absolutní top v oboru. Během nástavby mě pohltila fotografie, ale šel jsem pracovat ve svém oboru. Jednoho dne přišel z vojenské správy dopis k dostavení se k odvodu. Armáda jako taková se mi příčí a já nechtěl být rok bez mého koníčku. Rozhodl jsem se tedy pro náhradní vojenskou službu. Ta mě zavedla do Ústavu sociální péče v Břežanech u Znojma, kde jsem byl jako asistent u hipoterapie a pomocná síla v místním hospodářství. Zde jsem poprvé přišel do úzkého kontaktu s lidmi s postižením a během těch osmnácti měsíců jsem přehodnotil dosavadní hodnoty života. V tuto dobu se u mě projevila chuť dokumentovat své okolí a život skrze fotoaparát.

Jenže služba skončila a já se vrátil k cukrařině. Myslím si, že jsem člověk kreativní a potřebuji mít změnu. Na cukrárně to však po mém návratu nebylo. Začal jsem totiž pracovat u výroby listového těsta a motat denně tisíc listových trubiček či o vánocích nedělat několik týdnů nic jiného než vanilkové rohlíčky mě ubíjelo. Stále stejný pohyb den co den. Vyskytla se šance dostat se do firmy, která zpracovávala fotografie. Jenže tam jsem skončil jako zastupující řidič ve felicii, ve které se muselo v létě topit, aby nevyvřela voda v motoru. Takto to bylo denně na 500 km. Vyskytla se šance uvolnění místa v ústavu, kde jsem strávil již zmiňovaných 18 měsíců, a já neváhal. Byl jsem přijat na místo vychovatele s podmínkou doplnění vzdělání. To se mi podařilo a já v tomto zařízení strávil krásné čtyři roky a poznal jsem tam i svoji manželku, která nastoupila v hospodářství jako ošetřovatelka koní. Nyní již tři roky pracuji jako vychovatel v ZŠ, MŠ a PrŠ Znojmo na internátě, kde mám skupinu jedenácti chlapců.

Na internátě se občas vyskytnou i nevšední zážitky. Jedním z nich byla prezentace správné péče o chrup společností Dental Alarm.

Čím je tento typ práce zajímavý? Zažíváte ve Vaší denní starosti o mentálně postižené děti i hodně radosti?

Tato práce není náročná fyzicky, ale psychicky. Ke konci školního roku pociťujete obrovskou únavu a potřebujete si odočinout. Na této práci je mnoho starostí a odpovědnosti. Máte zodpovědnost za více jak deset dětských duši, často ze slabších sociálních podmínek. Někteří mají poruchy chování, jiní problém mentální či zdravotní. Tato práce není na zbohatnutí a nejde dělat pro peníze. Musíte mít tuto práci rádi, kladný vztah k dětem a klidná povaha je povinností. Radost máte z každého pokroku ve škole, z prvního samostatně povlečeného polštáře či zavázaných tkaniček. Tato práce je skvělá, protože každý den jdete do něčeho nového. Nic nemáte nalinkované a k pevně danému základu jako je relaxace, plnění domácích úkolů, nácviku sebeobsluhy přibývají střípky, které vám zůstanou v paměti mnohdy na celý život.

Čtyřletý syn si moc rád hraje se zvářaty. S Taošem (pes Tosa-Inu) si hrál na jeho štěně.

Teď se zkuste na chviličku zamyslet a představte si, že byste se vrátil o pár let zpátky a rozhodoval se, kde budete pracovat. Volil byste stejně nebo by Vás lákalo dělat něco jiného?

Na tuto otázku mám rychlou odpověď. To co jsem napsal výše, bych klidně absolvoval znovu. I díky této práci mám ženu, čekáme druhé dítě a co se týká fotografie, dala mi jistý směr. I když jsem vždy snil o cestování s fotoaparátem po světě. Občas si na tento sen vzpomenu, ale moje rodina ho nevyčíslitelně převyšuje!

Pro koně, které máme, je potřeba mnoho sena. Některé balíky jsou tak těžké, že je nutné při jejich uskladnění do seníku použít speciální techniky „živého závaží“.

Když jsme u té fotografie, zajímalo by mě, jakou hraje toto médium roli ve Vašem profesním i soukromém životě?

Toto médium je obrovskou a plnohodnotnou součástí mého života. Srazil jsem se s ním až během pátého roku studia oboru cukrář, které bylo do té doby mým hlavním cílem a tátova Praktika byla najednou povinnou výbavou kamkoliv jsem jel. Nyní je to i součást profesní. Během svatební sezóny dělám památku novomanželům, ale vždy se jedná až o druhou část mých příjmů. Co se přímo mé profese pedagoga týká, fotografuji život dětí pravidelně. Díky WoL již každý den. Dříve jsem si fotoaparát bral např. jen když byla canisterapie či plavání, ale to již více jak 5 měsíců neplatí. V soukromí ovlivňuje měrou vrchovatou, vždyť mé hlavní téma fotografie (Prčíkovi) se týká rodiny mojí manželky. Díky fotografii jsem se podíval do Japonska, Irska a získal slušný počet ocenění. Myslím, že by byla škoda, kdybych zůstal u svého předchozího hobby, kterým byl chov výstavních andulek.

Čekáme druhého potomka a já i díky WoL chodím na všechny ultrazvuky a sleduji, jak naše mimčo roste.

Jste jeden z prvních, kdo se v České republice zůčastnil fascinujícího dokumentárního projektu WEEK OF LIFE. Jak tento dokument vstoupil do Vašeho života?

Dávno předtím, než vznikla myšlenka projektu WEEK OF LIFE, jsem u svého kamaráda obdivoval POSLEDNÍ KNIHU STOLETÍ. Zachycovala 24 hodin ČR dne 10.10.2000. Já jsem tehdy teprve začínal a o tomto projektu ani nezauvažoval. Poté přišel úspěch v podobě podobného projektu 1 DEN ČESKÉ REPUBLIKY, následně dlouhodobý projekt VIA LUCIS. Prostě mě podobná témata baví. A najednou se objeví něco úplně jiného. Mám nafotit týden s danými pravidly. Nikoliv jako v předchozích projektech zachytit jediným záběrem nebo více jednotlivými záběry to podstatné. Nehledám najednou senzaci, ale úplně obyčejné momenty kolem sebe. Pootevřít své soukromí a zachytit celý týden. První týden byl velmi náročný. Pořád jsem přemýšlel, jestli se bude dít něco zajímavého. Ono co se témat týká, dá se týden nafotit v době, kdy nás čeká něco výjimečného. Ale fotit takto souvisle několik měsíců? Zde už nic nahrát nejde, prostě fotíte to, co se děje a to mě pohltilo. Uvědomíte si, že váš život žijete neobyčejně. Stalo se mi to závislostí a nyní nechávám doma častěji klíče od práce než kiloapůl těžký fotoaparát.

U Prčíkových (fotografuji je několik let při každé návštěvě). Naskytnou se však i slavnostní momenty jako třeba úspěch na závodech traktorů.

Myslíte, že lidé dnes mají zájem o životy ostatních lidí?

A proč by něměli mít zájem? Lidé jsou přirozeně zvědaví a baví je dívat se na osudy ostatních! Tady se vám chtě nechtě pootevřou pohledy do soukromí a řeknou mnohé. Z
internetových galerií jsem v rámci WoL znal jména jako třeba Barbara Havlíková, Ivana Gantnerová, Emilie Mrazíková a mnoho dalších, a najednou je zde vidím v jejich domově, s jejich rodinou. A sledovat životy lidí ze vzdálených zemí a kultur je taktéž úžasné.

Jednou z hlavních náplní činnosti je odpolední příprava na vyučování.

Jste speciální pedagog, pracujete s postiženými dětmi, to je vážné téma, dá se ale u toho zažít také nějaká legrace? A pokud ano, máte jednu historku v kapse k dobrému?

Legrace je mnoho, některé momenty se nedají ani publikovat. Člověk se jim mnohdy směje ještě několik let poté, co se udály. Radost vám přinášejí nejen humorné zážitky, ale i radost dětí jako taková. Příběhů je mnoho. Od sedmnácti let mám kouty na čele a přitom se moc neholím. Jednoho dne se mě jeden z chlapců zeptá: „Pane vychovateli, a proč si holíte každý den čelo a vousy si necháváte. To je nová móda?”

A nyní radost z jiného soudku. V době, kdy jsem ještě pracoval v domově v Břežanech, vypracovávaly se tzv. individuální plány. V nich byly krátkodobé a dlouhodobé cíle klientů. Miladka byla jednou z děvčat z mé skupiny, která si přála fotoaparát s televizkou. Jenže na to nebyly peníze. Tehdy jsem vybraným klientům půjčoval v rámci terapií svoji digitální zrcadlovku. Připravil se provizorní ateliér, nastavil jsem aparát a Miladka si zahrála na skutečnou fotografku, kdy fotila své kamarádky. Nejlepší fotografie jsem poslal do soutěže „Život nejen na kolech“. Já se umístnil také, ale Miladka získala vyšší ocenění ve své kategorii než já a jednou z cen byl její vysněný digitální kompakt. Byla první ze 170 obyvatel domova, kdo měl svůj vlastní digitální foťák.

Děti prožívají své každodenní starosti i radosti a já jako vychovatel jsem jejich součástí.

Co Vás na Vaší práci obohacuje?

Je toho mnoho. Tato práce mi dává smysl a mám radost z každého sebemenšího pokroku dětí. Jdete do práce a nikdy nevíte, co se bude dít. Když jsem téměř před deseti lety poprvé přišel do tohoto prostředí, změnil se mi život. Věděl jsem najednou, kde chci pracovat a věděl jsem, co chci fotografovat. Obojí se mi od té doby plní. Vnímám jinak lidi kolem sebe, naučil jsem se lidem více naslouchat a povídat si s nimi. A věřte, že pro fotografování lidí je to věc k nezaplacení!

Týdny Zdeňka Dvořáka