Počet fotografií na WoL: 50 000

50 000 fotografií, to je 50 000 zachycených momentů v životě lidí žijících ve 31 zemích světa, 50 000 vzpomínek a chvil, které se již nikdy nebudou opakovat a pokud ano, nikdy již nebudou stejné, nikdy již při nich nebudete cítit a zažívat to samé.

Dnes bychom vám rádi poděkovali za toto krásné číslo, které zdobí naše stránky a které teď můžeme slavit především díky vám, členům rozrůstající se rodiny projektu Week of Life!

Doufáme, že se s námi o své životy budete dělit i nadále a že spolu brzy oslavíme i krásnou stotisícovku!

Děkujeme,
váš tým WoL

Výběr fotografií ze sekce Foto dne

Svatba

Svatební den patří k jedněm z nejkrásnějších zážitků v životě dvou lidí, kteří se rozhodli stvrdit svůj vztah vstupem do manželství. Ať už spolu poté žijí až do své smrti a nebo se po nějakém čase jejich cesty rozejdou, nic to nemění na tom, že si prožili svůj den D a slůvkem ANO vyjádřili vzájemnou důvěru. Ke svatebnímu dni se váže mnoho tradic a zážitky si odnáší nejenom novomanželé, ale i svatební hosté. V dnešním fototématu jsme se právě na průběh svatebního dne zaměřili, zapátrali ve vašich příspěvcích a vybrali svatební směs, díky které teď můžete porovnávat, jak tento výjimečný den může probíhat.


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Stanko Abadzic, Učitel, Chorvatsko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Pavlínová Jandová, Mateřská dovolená, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Vera Lesenko, Důchodce, Rusko


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Jan Novotný, Inženýr, Česká republika


Eva Mueller, Fotograf, New York


Milan Rejholec, Student, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika


Lukáš Augustyn, Žádná, Česká republika


Tomas Loewy, Fotograf, Florida


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Jana Kopecká, Administrativní pracovník, Česká republika


Max Pargachev, Hudebník, Rusko


Lenka Pužmanová ,Grafik, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Vera Lesenko, Důchodce, Rusko


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


George Bednář, Student, Česká republika


Alena, Nezaměstnaný, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Evgenia Lysenkova, Návrhář, Rusko


Milan Novák, IT, Česká republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Stanko Abadzic, Učitel, Chorvatsko


Pavlína Jandová, Mateřská dovolená, Česká republika


Sergei Rogozkin, Vysokoškolský učitel, Rusko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Eva Mueller, Fotograf, New York


Jan Novotný, Inženýr, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Milan Rejholec, Student, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Milan Novák, IT, Česká republika


Vera Lesenko, Důchodce, Rusko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Evgenia Lysenkova, Návrhář, Rusko


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika

Místa vzdálená – Belize

Panenská příroda, rozmanitá fauna a flora, bohatý podmořský život – to vše nabízí Belize, maličký stát na východním pobřeží Střední Ameriky, který hravě projedete za jeden jediný den. Na jeho území se nachází pozůstatky mayské kultury, pocházející z období mezi 3. a 8. stoletím, kdy byla Belize součástí mayské říše. Kolonizace se státu nevyhnula ani v pozdějších letech. V 16. století bylo území pod nadvládou Španělů a o něco později se na něm usídlili britští dřevorubci. Belize je zemí, kde se na jedné straně kocháte přírodními krásami a na straně druhé nevěřícně kroutíte hlavou, v jakých strašných životních podmínkách (velký výskyt osob a převážně dětí nakažených AIDS, špatné hygienické podmínky, …) její obyvatelé v dnešní vyspělé době žijí.

Belize se nachází ve Střední Americe. Pro mnoho Evropanů je to velmi vzdálená země, která není ani Vaším rodištěm. Odkud pocházíte a jaká byla Vaše cesta právě do Belize?

Já pocházím ze Vsetína v České republice. A jak jsem se dostal do Belize? Od roku 2003 až do roku 2005 jsem žil na karibském ostrově Roatan, který patří Hondurasu, a vyučoval jsem tam potápění. Také jsem tam potkal svoji manželku Nicolu, která je ze Spojeného království a na Roatanu v té době pracovala na doktoratuře v oboru mořská biologie. Po dokončení jejího výzkumu jsme se už společně odstěhovali do Anglie. Tam Nicola dokončila svá studia a já pokračoval ve výuce potápění ve studené anglické vodě. Stále jsme uvažovali a snili o návratu do Karibiku. Nicola se zajímala o práci v této části světa a po nějaké době ji našla na jihu Belize. Rychle jsme se sbalili a odstěhovali do Punta Gorda, Belize. Asi po třech týdnech jsem si našel práci jako manažer cestovní kanceláře TIDE. To bylo v roce 2008 a stále jsem, tedy jsme, tady.

Belize je po celém světe známá díky nezničenému přírodnímu bohatství. Je zde druhý největší korálový útes na světě a mnoho fotografů sem jezdí fotografovat ptáky či se potápět do úžasného podmořského světa. Potkala Vás tato lákadla?

Před pár lety jsem potápěním žil (jak v Hondurasu, tak v Anglii), ale teď, bohužel, na to nemám moc času. Přesto mám v Belize přes 50 ponorů. Vzhledem k tomu, že Punta Gorda leží hodně na jihu (potápění na severu je mnohem lepší) a v oblasti turistického ruchu je dosti zaostalá, musím za potápěním cestovat na sever. Na druhou stranu, když tu není takový turistický ruch jako na severu Belize, máme nejkrásnější panenskou džungli se spoustou zvířat a ptáků. Občas se snažím fotit ptáky, ale bohužel můj nejdelší objektiv je 135mm a to nestačí. Pokud si mohu vybrat, fotím nejraději krajinu a obecně přírodu. Taky rád chodím fotit lidi, festivaly a slavnosti do mayských vesnic, kde místní lidé žijí pořád v dřevěných chýších a dodržují staré mayské tradice.

Jako profesi uvádíte manažer. V čem spočívá tato funkce v této části světa?

Moje práce spočívá ve vedení malé cestovní kanceláře TIDE Tours. Ta je součástí neziskové organizace TIDE, která se stará o ochranu přírodních parků na jihu Belize. Já organizuji výlety po Belize. Od jednodenních až po třítýdenní. Nejpopulárnější jsou jednodenní výlety do okolí Punta Gordy. Turistům můžeme nabídnout panenskou přírodu, mayské ruiny, fantastické farmy specializované na výrobu čokolády (tak jak to mayové dělali před 1000 lety), šnorchlování a rybaření. Také zajišťuji ubytování a letenky pro turisty, kteří přijedou až k nám na jih. Na konci roku všechny vydělané peníze vracím zpátky do neziskové organizace TIDE, která je používá na různé další projekty.

Dle vašeho vyprávění máte zajímavou práci v nádherném kousku zeměkoule. Ženu jste poznal daleko od domova. Jistě Vám i Vaší ženě chybí rodina, přátelé. Jak si velkou vzdálenost vynahrazujete?

Samozřejmě že nám domov trochu chybí (rodina, kamarádi, jídlo – české mě, anglické Nicole, a to pivo v Belize taky není jako doma, no a ani slivovice se tady nedá koupit). Ale vzhledem k tomu, že oba máme přístup na internet, není tak těžké držet krok s novinkami doma i u kamarádů. Speciálně Facebook nám v tom hodně pomáhá. No a když je potřeba něco nutně a rychle vyřídit, zavoláme telefonem, popřípadě zavolají rodiče přes IP adresu. S telekomunikacemi je v Belize velký problém v tom, že tu byly nedávno znárodněny a vláda blokuje přístup k hlasové službě Skype. Tím přinutí všechny uživatele internetu používat pouze telefony, což samozřejmě přináší nemalé zisky do státní kasy. Občas se také vypravíme domů. Naposledy to bylo na loňské Vánoce a pochopitelně na naši svatbu v červnu 2010. Návštěva u rodičů v ČR a UK je ale složitý, organizačně-logistický oříšek, a připravuje se dlouho dopředu.

Do rodných zemí se s ženou tedy rádi vracíte. Svatba je výjimečná událost. Jak často se Vám daří navštěvovat své rodiště v běžném životě?

Domů se samozřejmě rádi vracíme. Jak už jsem se zmínil, byli jsme doma dvakrát během 7 měsíců, ale jedná se o naprostou výjimku. Ono hodně záleží na tom, kde zrovna bydlíme. Z UK to stojí pár liber, tedy když seženete dobrou (levnou) letenku s EasyJetem a nebo jinou nízkonákladovou společností. Z Hondurasu a Belize to je finančně velice náročné, a proto je výletů domů mnohem méně.

Mnoho lidí si nedokáže představit omezení využívání komunikace např. přes Skype, které by způsobila vláda v zemi, ve které žijí. Jsou v Belize ještě nějaké jiné politické problémy, které se dotýkají obyčejných lidí?

Já bych to nenazýval politické problémy, přestože se tady dějí věci, nad kterými zůstává (evropský) rozum stát. Tak je to ale ve většině zemí třetího světa. Například pokud si sem chcete přivézt nějaké věci (vaše věci, dávno používané), musíte zaplatit dovozní daň od 15% až po 50% (výška daně záleží na celníkovi a také na tom, jaké kdo má kontakty). Pokud chcete žít v zemi jako je Belize, musíte se smířit s tím, že státní úředníci pracují tak na 20%, a proto je důležité si udělat kontakty na správných místech. Občané Belize (žije tu jenom 350 000 lidí) jsou na to zvyklí a nikomu nepřijde divné, že například úřad pro vydávání řidičských
průkazů nemá žádné řidičské průkazy na skladě a musíte počkat třeba 2 měsíce, než jim přijdou. Toto jsou ale celkem malé problémy. Důležité je, že Belize je ekonomicky a politicky stabilní stát. Nemusíte mít strach, že dojde k revolucím a převratům tak, jako nedávno v Hondurasu.

Je možné se v zemi jakou je Belize Vaší profesí dobře uživit? Popřípadě, kteří lidé se tam mají nejlépe a naopak?

Já i moje manželka máme stálou práci, a proto máme prostředky na to, abychom si mohli pronajmout dům na pobřeží, živit sebe, dva velké psy a ještě dokázali něco ušetřit. Ale pokud by jeden z nás ztratil práci, už bychom to finančně nezvládli. Belize je na živobytí velice drahou zemí. Sousední Guatemala, Mexiko a Honduras jsou o hodně levnější. Je to tím, že na rozdíl od okolních zemí se skoro všechno musí do Belize dovážet. A díky tomu, že například potraviny a alkohol se nesmí dovážet ze sousedních zemí, dováží se vše ze Spojených států. Jídlo tu stojí stejně a někdy i o něco víc než ve Spojeném království. Benzín je tak drahý jako v České republice. Samozřejmě tady žije dost chudých lidí, zvláště na vesnicích a také v hlavním městě Belize City. Nejlépe se mají úředníci, kteří zastávají vyšší pozice ve státní správě. No a také majitelé velkých firem (pár jich tady také žije) a lidé, kteří pracují pro mezinárodní neziskové organizace působící v Belize. Pracovníci v oblasti turistického ruchu se také nemají špatně.

Máte plány usadit se v Belize natrvalo nebo je to jedna ze zastávek v putování po světě za poznáním a za prací?

Bude to pravděpodobně jedna ze zastávek. Naše pracovní víza se musí každý rok obnovovat a zatím to vypadá tak, že to bude náš poslední rok v Belize. Nic není definitivně rozhodnuto, ještě uvidíme. Žádné určité plány ještě nemáme.

Jak jste se dozvěděl o projektu WoL?

Já jsem se o projektu WoL dozvěděl až na vlastní svatbě v červnu 2010. Tu fotografoval Zdeněk Dvořák a během příprav na obřad (on stále fotil) jsme si normálně povídali. Když zjistil, že žiji v Belize a rád fotím, zmínil se také o WoL. Byl svatební den ráno a já jsem vnímal tak maximálně 20% toho, co se dělo kolem mě. Teprve až když po všech oficialitách a ceremoniích nastala volná zábava, vrátili jsme se se Zdeňkem k tématu WoL. Ukázal mi jeho týdny a musím říct, že mě to nadchlo. Jako první týden jsem fotil náš přesun z České republiky do Belize. Přiznávám, že vyfotit 9 fotek, které vystihnou činnosti a nálady každého dne, je pro mě dosti náročné. Sedím celý den před počítačem v práci, no a pak ještě i doma. S překvapením jsem zjistil, že fotím věci, situace a postřehy, kterých jsem si nikdy nevšiml, natož abych je vyfotil. V tom je pro mě tento projekt zajímavý.

týdny uživatele Karel Kuran

WoL, projekt pro budoucí generace

Od té doby, co vznikla fotografie, zrodila se i touha zaznamenat jedinečné události týkající se všech oblastí lidského dění. Celý svět má bezpočet jedinečných sbírek zachycujících okamžiky, které zaznamenávají historii pro další generace.

autor:Míla Štáfek
Silly Season, author: Míla Štáfek

Česká republika podobných záležitostí mnoho nemá. Vzpomeňme si na první veřejný projekt pod názvem Poslední kniha století. Projekt zaznamenal 24 hodin dne 10. října roku 2000, v římských číslicích výjimečná kombinace X.X.MM. Projekt na světlo světa přivedl fotograf Adolf Zika, který se inspiroval světoznámým projektem A Day in the Life of America z roku 1986. V obou případech se za pomoci mnoha fotografů zaznamenala témata týkající se naší země v daném časovém úseku. Je to svým způsobem jedinečné, ale zároveň to vyjadřuje dění jediného dne očima a úhly pohledů několika set až tisíc fotografů. Ti většinou zachycují jedinečné momenty a ženou se za co největší senzací, v touze zařadit se mezi ty nejlepší.

A nyní se zde objevilo něco jiného. Projekt, který po vás nechce zachytit výjimečné okamžiky daného dne, ale naopak běžný život jedince, žijícího kdekoliv na světě, a to v časovém úseku sedmi po sobě jdoucích dní. Najednou se nevytváří kronika krátkého časového období s výsledkem v podobě knihy či velké výstavy. Vzniká den co den stále širší a obsáhlejší kronika, kterou je možné sledovat kdekoliv a kdykoliv. Kombinují se kultury, zvyky a pohled na svět. Jistě všichni víme, že se jedná o projekt Week of Life.

Dnešní doba plná sociálních sítí, blogů či různých jiných komunikačních vymožeností vyžaduje, aby stačilo kliknout a vše se na uživatele vysypalo, aniž by musel kromě toho kliku dělat něco jiného. V rámci fotografie je to obdobné. Na miliónech internetových adresách na vás čekají miliardy fotografií z celého světa. Můžete je rozdělit do několika skupin. Těmi hlavními budou fotografie dokonalých portrétů, zvířat a krajin často nalezených na webových fotogaleriích, či zase pravý opak v podobě rodinných narozenin, oslav a dovolených. První skupinu fotografií obdivujete pro jejich krásu a dokonalost a tu druhou zase zavrhujete v případě, pokud na nich nejste právě vy či někdo vám blízký.

autor: Sergei Rogozkin
First week, author: Sergei Rogozkin

Projekt Week of Life je na světě poměrně dlouhou dobu a prochází neustálým vývojem. Když do něj zabrousíte hlouběji, zjistíte, že nejde pouze o fotografie ve výstavní kvalitě. Prolínají se zde nejen možnosti uživatelů ohledně fotografického vybavení, ale i v širokém spektru fotografického vzdělání. Vedle sebe najdete příspěvky fotografů patřících do světové špičky či týden ztřeštěné mladičké studentky fotící mobilem. Tohle neuvěřitelně široké spektrum lidí má pro svůj týden stejnou živnou půdu a je pro projekt stejně hodnotnou úrodou. Pokud se podíváme na internetové fotogalerie, zjistíme jasný fakt, že špičkoví fotografové a začátečníci či laikové fotící tou nejlevější technikou, společnou cestu nenacházejí. Kvalita fotografií či jejich technická a kompoziční kvalita se stávají bonusem pro diváka.

„Vedle sebe najdete příspěvky fotografů patřících do světové špičky či týden ztřeštěné mladičké studentky fotící mobilem.“

To však není vše. Kombinace s profesemi či zemí, odkud daný člověk pochází, neuvěřitelně zvyšuje zajímavost samotného projektu. Již teď je jasné, že například grafici mají týdny velmi kvalitní po fotografické stránce, ale jak jsou na tom kuchaři, ženy na mateřské dovolené, elektrikáři či námořníci? Každý přispívá svým vlastním viděním. Někdo má cit pro detail a jeho týden je plný uměleckých fotografií. Druhý autor zase prezentuje svůj život obyčejnou syrovou fotografií z každodenního života.

autor: Xiong Jun
A little girl, author: Xiong Jun

Mnoho lidí se nespokojí s jediným týdnem a fotografují pravidelně, někteří souvisle několik měsíců. Pro mnoho lidí se projekt stal součástí jejich běžných životů. Najednou přicházíme na to, jak můžou naše rodinné fotografie ve formě devíti fotografií denně za daných pravidel zajímat mnoho lidí. Dříve opomíjená rodinná alba na internetu se přeskupí na týden jednoho běžného člověka či jeho rodiny. Pro ty, co fotografují a chtějí pokračovat, jsou bičem popohánějícím je dál reakce dalších lidí, kteří porovnávají kdo, co a jak prožívá, a na dálku poznávají osudy ostatních. V budoucnu se jistě uspořádají oficiální či neoficiální setkání členů WoL. Najednou se potkají na jednom místě s člověkem, kterého uvidí na vlastní oči poprvé, ale přitom ho již velmi dobře znají.

Vše zmíněné a jistě mnoho dalšího jsou pozitiva projektu WoL. Nastává však i jistá zodpovědnost k projektu. Držet se pravidel je samozřejmostí, ale co např. přizpůsobování svého života pro svůj další týden? Jistě si po této větě mnoho z vás řekne, že to není možné. Ruku na srdce, kdo si v danou chvíli, kdy vidí v hledáčku zajímavý moment, neřekl, že toto bude do WoL dobré. Stále v nás často převládá vidění světa v lepším světle a tak dáváme přednost krásnějším fotografiím tak jako na internetových galeriích před hodnotnou výpovědí našeho života.

autor:Eva Mueller
My week, author:Eva Mueller

Najdou se jistě i tací, kteří se snaží přizpůsobit svůj život tomu, aby ty lepší fotografie přišly. U mnoha týdnů najdeme např. silné víkendy a slabší pracovní týden. Jenže ono to tak v životě většinou bývá. O víkendu si užíváme volných chvil a naše činnost je většinou různorodá. V pracovní dny trávíme mnoho hodin v zaměstnání, které je často nefotogenické a nezábavné. Velmi fotogenická bývá dovolená. Jediný týden z dovolené však řekne o daném člověku méně než týden běžného života a když poté přibudou týdny další, získá těch sedm dní z dovolené to správné světlo. Při snaze zkrášlit si svůj život pro fotografii dojde k posunutí projektu do jiných dimenzí, což pro budoucnost nebude takovým přínosem. Není důležité ve svých týdnech ukázat ty nejlepší fotografie vašeho života, nýbrž poctivě poodhalit svůj život bez příkras. Prostě takový, jaký je.“Není důležité ve svých týdnech ukázat ty nejlepší fotografie vašeho života, nýbrž poctivě poodhalit svůj život bez příkras.“Budoucí generace dostanou do rukou velké množství informací o životech lidí různého věku, různých profesí a z různých zemí. Budou moci porovnávat a zkoumat naše obyčejné životy. Je skvělé vidět, jak projekt WoL pohltil mnoho lidí a stal se jejich součástí. Není to však pouhá zábava, ale i rozhodnutí a jistá odpovědnost za to, že jsme se rozhodli přistupovat k zachycení svého života bez předsudků a odpovědně.

Week of Life je víc než zábava na internetu. Chraňme si ho, chraňme si jeho kvalitu, která je i naším vysvědčením.

O autorovi:
Zdeněk DvořákJmenuji se Zdeněk, je mi 30 let, jsem ženatý a mám dvě děti. Narodil jsem se a celý život žiji ve městě Znojmě ( část Přímětice ), které mi velmi přirostlo k srdci. Vystudoval jsem SPŠ potravinářské technologie v Pardubicích v oboru cukrář/ pekař. Během náhradní vojenské služby jsem pracoval v blízkosti lidí s mentálním postižením a to mě přivedlo k dostudování pedagogického minima. Posledních sedm let pracuji jako vychovatel, poslední tři roky na internátě Speciální školy ve Znojmě. K fotografii jsem se dostal jako samouk v roce 1999, kdy jsem poprvé okusil práci s manuální zrcadlovkou mého otce, který byl nadšeným fotoamatérem. Ve fotografii preferuji oblast dokumentu a to především ze sociálního a venkovského prostředí. Fotografie je částečně i mojí obživou. Přes sezónu fotografuji svatby a kulturní akce. Moje práce speciálního pedagoga je však stále na prvním místě a fotografie mým největším hobby. Mezi mé největší fotografické úspěchy patří zisk 1. místa v soutěži Fotograf roku v letech 2008 a 2009, 3. místo v Czech Press Photo 2008 v kategorii každodenní život a taktéž to, že jsem měl tu čest začít pracovat jako obrazový redaktor v projektu Week of Life. Do budoucna bych se rád věnoval fotografii natolik, aby byla stále mojí radostí a nikoliv pouze formou živobytí. Chtěl bych, aby mi fotografie sloužila jako prostředek k zaznamenávání běžného života, poznávání cizích zemí a kultur.
Týdny uživatele Zdeňka Dvořáka

Pomáhejte s námi: Nadace OMDC

„Neříká se mi to lehce, ale byl jsem slepý. Neměl jsem potuchy, kde je Mombasa, natož pak provincie Doldol. Moje podnikání mi ale umožnilo cestovat. Výpravy po celém světě mi pomalu otevíraly oči. V průběhu let se ve mě něco hnulo, změnilo a já mohl jen potichu přihlížet transformaci v člověka, který má zájem, starost, ale hlavně chuť pomáhat. Dnes už vidím věci v jiných souvislostech a hlavně jsem si uvědomil, že ta práce, ty starosti, všechno obětování se pro kousek světa, je vlastně RADOST. Budu rád za jakoukoli pomoc pro krásné a veselé děti v Africe, které si vlastně vůbec neuvědomují, jak je jejich úsměv ironií osudu."

Jiri Pergl, zakladatel One More Day for Children

Na lavičce

Životní cesta mě zavedla namísto původního povolání cukráře na náhradní vojenskou službu do Ústavu sociální péče v Břežanech. Tato zkušenost mě nastartovala a já se vrátil jako vychovatel. V té době žilo ve vesnickém zámku 170 obyvatel. Vychovatelé se snažili co nejvíce zpříjemňovat jejich život různými akcemi. Tentokráte to byl táborák. Ten den jsem dorazil na odpolední směnu a ani nevím proč, vzal jsem si z auta jen zrcadlovku s teleobjektivem na focení detailů a portrétů. Jenže bylo potřeba mít u sebe i objektiv širokoúhlý, a tak jsem šel k autu pro zmíněný objektiv.

Šel jsem i kolem staleté lípy, pod kterou je lavička.Na této lavičce pravidelně sedávala Bohuška. Neznám její celé jméno, ale nikdo jí jinak neřekl. Tentokráte tam však s ní seděla i stařičká řádová sestra, která žije v místním klášteře, který je součástí zámku. Kdysi se o Bohušku starala a nyní si společně užívaly podzimního slunce společně. Využil jsem teleobjektivu a pořídil jedinou fotografii. Poté se sestra zvedla a odešla. Já si došel pro druhý objektiv a šel dále fotit akci u táboráku. Chodil jsem kolem této lípy několikrát denně ještě asi dva roky a už nikdy se podobná situace neopakovala. Vždy už tam seděla jen Bohuška samotná.

Na lavičce

Nevím, jak dlouho před mým příchodem tam stařičká řádová sestra seděla se skrytou tváří ve své dlani, ale má nepřipravenost co se fotografické techniky týká a náhoda mi pomohly zachytit tento pro mě velmi silný emoční snímek.

Zdeněk Dvořák

Week of Life Magazín: PRÁVĚ V PRODEJI!

Week of Life MagazinePředstavujeme vám historicky první číslo magazínu Week of Life, které vzniklo hlavně z důvodu šířit myšlenku WoL dál do celého světa různými cestami a směry. Hlavní přínos magazínu tak vidíme ve spojení se společností Zinio.com, která je ve svém oboru tím největším hráčem na světovém trhu. Věříme, že i ti, kteří ještě WoL nepotkali, myšlenka zaujme a že se tak můžeme těšit na životy nových uživatelů z celého světa.

Magazín Week of Life je dostupný pouze v anglické verzi a elektronické podobě. Objednávat ho můžete prostřednictvím stránek Zinio.com.

 

Deníkové vidění světa očima Lenky Pužmanové

Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika

Při vyslovení jména Lenka Pužmanová si mnoho z nás vybaví promyšlené, originálně pojaté týdny, které spojuje charakteristický prvek, kterým je nezapomenutelný pohled z okna. Styl této grafičky je jedním slovem nezaměnitelný, ať už díky svému barevnému či grafickému pojetí. Přestože ona sama se za dokumentaristku nepovažuje, my můžeme s jistotou tvrdit, že svůj život dokáže zdokumentovat velice dobře a navíc i s lehkostí jí vlastní.

Když si projdeme Váš první týden a týdny další, najdeme zde jeden společný prvek – obyčejné prostranství mezi panelovými domy. Tím jste se v projektu WoL zapsala mezi autory, kteří do svých týdnů vložili něco charakteristického pro svůj život. Je to obyčejný pohled z okna, který vídají denně miliony lidí, ale přitom jej nikdo nezachytí. Co pro Vás tento pohled a vlastně jeho zařazení do Vašich týdnů znamená?

Fotografování jednoho místa v průběhu času není samozřejmě můj nápad. Inspiroval mě Jiří Hanke, který fotografoval pohled z okna svého bytu mnoho let. Toto pojetí je blízké mému „deníkovému“ vidění a zachycování světa. Začala jsem vlastně už kolem roku 2001, když jsem bydlela v pronajatém přízemním bytě a nafotila jsem asi 30 fotografií, tehdy ještě na černobílý kinofilm. Později jsem měla nádherný výhled na Vltavu a Dlouhý most (který se na WoL již několikrát objevil v setech jiných autorů). Před tímto mostem rostly 2 vysoké stromy, které vlivem ročních období (a k mojí radosti) měnily scenérii za oknem. Fotila jsem tento pohled na barevný film asi rok. Těsně před mým odstěhováním jeden z těch stromů uschl a byl pokácen. Před dvěma roky jsme si s přítelem koupili byt nedaleko centra Českých Budějovic. Když jsme ten byt a místo viděli poprvé, měli jsme hned jasno, že tady chceme bydlet. Kamarád Honza Flaška to komentoval asi tak, že jsme si vybírali byt podle toho, jaký je z něho výhled, nikoli podle velikosti, dispozice…

Vaše profese nám potvrzuje, že grafici jsou velmi kreativní a kvalitní autoři. Z deseti mistrů jsou zde rovnou tři. Můžete nám podrobněji přiblížit, o jakou práci se jedná?

Já se zabývám zejména grafickým designem, úpravou a sazbou knih, a ilustracemi. Tato práce zahrnuje navrhování vizuálních stylů, firemních tiskovin, internetových stránek, různých publikací, periodik apod. Ačkoliv bych se mohla dostat i k poměrně lukrativním zakázkám, nejradši dělám grafickou úpravu knížek či kulturních akcí, což je sice práce někdy hůře placená, ale zato zajímavá i zábavná. Baví mě práce s obrazem i písmem, z čehož vyplývá, že nejradši bych dělala fotografické publikace nebo katalogy výtvarníkům. Ale i na jiných zakázkách se můžu leckdy „vyřádit“.

Žijete v Českých Budějovicích. Je zajímavé, že právě toto město má v projektu WoL velice širokou základnu aktivních autorů. Podobně velkých měst je v naší zemi mnoho, ale České Budějovice vynikají. Je tato účast nějak organizovaná např. klubovou činností nebo je to náhoda?

Myslím si, že je to náhoda. O WoL jsme (fotoklub Vývojka) se dozvěděli od pana Ziky již v prosinci loňského roku. Ale trvalo nám několik měsíců, než se někdo z nás odvážil „vyjít s kůží na trh“. Zatím jsme se z našeho fotoklubu zúčastnili 3 (kromě mě jsou to Jan Flaška a Michal Duda). Ostatní „Budějčáky“ na WoL vlastně ani neznám a nevím, jestli oni mají nějakou svoji buňku. Pouze s Lindou Burdovou jsem se seznámila na jedné vernisáži. Zajímavá je podobnost s Institutem tvůrčí fotografie, kde také studovalo nebo studuje mnoho lidí z Českých Budějovic a okolí. Také mne to neminulo. Každopádně je to pro nás výzva a mohli bychom uspořádat setkání jihočeské sekce WoL. Ovšem buďte shovívaví, pokud to nebude hned – my Jihočeši jsme prostě takoví zadumaní, uzavření, váhaví až pomalí. Ale nakonec z nás vždycky něco vypadne.

Zmínila jste Fotoklub Vývojka. Jistě jste jeho členem. Mnoho fotografů se však v žádném takovém spolku nesdružuje. Co pro Vás členství ve fotoklubu znamená?

Vývojka je naštěstí neorganizované sdružení lidí, takže „členství“ v něm člověka nikterak nezavazuje a to mi právě vyhovuje. Přináší mi hlavně setkání se zajímavými lidmi, se kterými už jsme se za ty roky tak nějak sžili a jsou pro mě spíš přátelé než kolegové (nebo souputníci). Fotoklub také nemá plánovanou činnost. Děláme si v podstatě, co chceme. Když se rozhodneme někam jet nebo navštívit nějakou výstavu, tak jde ten, kdo chce. Občas si mezi sebou zadáme nějaké téma na focení a pak na něm nějakou dobu pracujeme. Obvykle se ale naše „schůzky“ odehrávají jako setkání u piva nebo čaje, kde se rozebírá úplně všechno a občas dojde i na fotografii. Nemáme ani stálý výstavní prostor, i když nyní se možná něco rýsuje. Asi jedinou naší pravidelnou akcí je každoroční pořádání soutěže Fotouniverziáda (nyní je právě nejvhodnější doba na přihlášení).

Jižní Čechy jsou nádherný kraj. Šumava, Třeboňské rybníky, Lipno, Český Krumlov, zámek v Hluboké nad Vltavou a mnoho dalších perel se najde v této části ČR. Mnoho Čechů sem jezdí na dovolenou. Máte nějaké vysněné místo, ať už ve Vašem blízkém okolí či hodně vzdáleném, kde byste chtěla fotografovat a blíže ho poznat?

Pro mě není příliš důležité, kde fotografuji, abych tam udělala nějaké zásadní fotky. Spíš bych řekla, že hraje roli, jak dlouho tam člověk je. Samozřejmě, že jsou místa, kam bych se chtěla určitě podívat, ale během dovolené to lze poznat jen velmi povrchně. Na takových krátkých cestách může člověk těžko něco vypovědět o té či oné zemi, ale může podat nějakou zprávu o sobě (třeba prostřednictvím Week of Life). Z mého pohledu a přístupu k fotografii se dají udělat zajímavé fotky kdekoliv a exotičnost pro mě nehraje velkou roli. Jinak tedy mám ráda severské země – chtěla bych se znovu podívat do Skandinávie a navíc bych ráda navštívila Island, Kanadu, Čínu,… Takových míst, která bych chtěla vidět na vlastní oči, je hodně. A je jich mnoho i v naší malé republice. Já jsem dosud nebyla třeba na Sněžce. Ale pobývala jsem týden na Rýchorách – tam by se podle mě měl podívat každý fotograf-krajinář. Ale já krajinář nejsem, takže i „moje“ jižní Čechy v této oblasti zůstávají dosud nedotčeny.

Projekt WoL je stále se rozvíjejícím prostorem. Přibývají nové rubriky, které projektu dodávají více a více na zajímavosti. Jmenujme ty hlavní: Mistři Week of Life, Příběhy fotografií, Místa vzdálená, Reportáže, Fototémata a další. Máte nějakou nejoblíbenější, na kterou se ráda podíváte?

Nevím, jestli mám na WoL nějakou nejoblíbenější oblast. Ale dost ráda si prohlížím fototémata, baví mě pozorovat, jak stejnou věc zobrazují různí autoři. Také mě zajímají příběhy fotografií a docela bych uvítala, kdyby v této sekci přibývaly nové kousky častěji.

Nyní otázka, která se položila snad všem „mistrům“? Jak projekt WoL vnímáte Vy a jakou bude mít v budoucnu podle Vás hodnotu pro společnost?

Vždycky jsem pracovala v tematických cyklech nebo sériích, a proto mě docela mrzelo, že nemám kam zařadit různé jednotlivé fotografie, které jsem pořídila doma, ve městě, na nějaké akci… Takže jsem takové fotky už téměř přestala dělat. Díky WoL můžu „sbírat“ třeba i nesouvisející záběry, které seřazením do jednotlivých dnů a týdnů získají nějaký smysl a některé mohou působit i jako solitéry. Je to vlastně takový můj nepravidelný fotoblog a jsem ráda, že po letech budu mít obrazový dokument, co jsem dělala, jak jsem žila já i lidé v mém okolí. Pro mě osobně je WoL v podstatě takové rodinné album.
K druhé části otázky těžko hledám odpověď. Spíš jsem sama dost zvědavá, jakým směrem se to bude ubírat, co projekt přinese a jaký bude mít širší dopad. Dnes ho vnímám spíš jako osobní věc, ale to se působením času může změnit. Každopádně si myslím, že za deset dvacet let si budou lidé se zájmem prohlížet dnešní fotografie z celého světa shromážděné pěkně na jednom místě a třeba v nich najdou odpovědi na své otázky ohledně roku 2010. To už tu ale může být půl milionu až milion fotek, takže bude možná potřeba přizpůsobit vyhledávání.

WoL vznikl v době, kdy již digitální fotografie převažuje nad analogovou. Týdny nafocené na klasický film by snad nepřekročily počet deset z více než šesti set týdnů. V tomto jistě projektu digitalizace prospívá. Máte zkušenost s klasickým filmem, a pokud zatím ne, láká Vás si jej vyzkoušet?

Na klasiku jsem začínala fotit, když ještě digitály nebyly. A i když jsem se pak už dostala k digitálnímu foťáku, film jsem neopustila. Dodnes na film fotím, i když posledních pár let si už filmy ani fotky nevyvolávám (ale pořád věřím, že se k tomu někdy vrátím). Fotím hlavně na barevný negativ. Vždyť i dva z mých týdnů jsou focené na film a doufám, že ještě nějaké přibudou. Na filmu se mi líbí jeho barevnost a atmosféra, které se mi z digitálu stále nedaří dostat. Asi to ani nejde. Nejsem zrovna vyznavačem moderní techniky a poslední dobou si pořizuji spíš stále starší aparáty. Naposledy to byl středoformátový měchový přístroj, který je plně funkční a teď se s ním seznamuju. Focení s ním je úplně jiné a chce to dost trpělivosti. Až se s ním sžiju, třeba jím nafotím i Week of Life.

Týdny Lenky Pužmanové

Olympus Pen E-PL1

Despite being introduced onto the market only about two years ago, the development of the Micro 4/3 standard up to now has not left anyone questioning this viable concept, perfectly filling in the gap in the market of photography equipment. In our reviews, we have already introduced the first Pen mode from Olympus – E-P1; now, let us look at the newest Pen, the E-PL1.

Due to the fact that the new Pen was given a very similar name as one of the first models in the product line, a comparison is in order. However, before going on to the review itself, it needs to be said that although the Pen E-PL1 represents a cheaper alternative to the previous models E-P1 and E-P2, it offers several new features and functions the first models lacked.

Photo Olympus

Looking at the camera, it is clearly evident that the Pen has gone through an image change over, abandoning the retro look, a typical characteristic for the previous Pen models. The structure of the camera is dominated by plastic and the front side is slightly touched by a metal coating. The Pen E-PL1 is offered in 4 colors: black, white, red and champagne. The body itself is shorter as opposed to the previous models and thanks to the dominance of plastic, it’s an ounce and a half lighter. In addition, it has a slightly raised grip on the right camera front, allowing for a better hold of the camera.

The back of the E-PL1 has a slightly smaller display than the original models (2.7 inches compared to 3 inches of the Pen E-P1 and E-P2) and completely lacks a command dial and a ring around the four-way direction pad. However, you can find new features such as a separate shutter button for recording videos or as it was the case with Pen E-P2, a connector for a VF-2 electronic viewfinder on the rear side below the flash hot shoe or an adapter for an external stereo microphone.

An important new feature is a small built-in flash with a GN of 7 – a missing feature of the previous Pen E-P1 and E-P2. The output of the flash is naturally very low and will more or less serve as a temporary tool along with high ISO sensitivity, nevertheless has one compelling feature – allows for wireless control of the external system Olympus flashes FL-50R or FL-36R.

Olympus Pen E-PL1  – in short
Resolution 12 Mpx, image stabilization
Optics based on lens
Video HD (1 280 × 720 px)

Olympus Pen E-PL1 utilizes the same sensor as cameras of the same brand, the stabilized 12Mpx Live MOS sensor with ultrasonic dust-reduction system. Its functional accessories are also more or less the same. There are three main exceptions worth mentioning: the shutter speed is limited at 2000 s (compared to 1/4000 s of the Pen E-P1 and E-P2), the ISO sensitivity ends at 3 200 (compared to ISO 6400) and image stabilization is less effective by 1 EV (3 EV compared to 4 EV).

What the previous two Pens are also lacking is the intuitive control system in the iAUTO mode. You don’t adjust the shutter itself, but you can use such features as the directional blur effect. Similarly, you can adjust the shutter speed to create freeze or blur motion effects or compensate for exposure. This mode also features a Tips section helping users compose shots of children, animals, flowers, food etc.

Despite the back side missing a control dial and the ring around the four-way direction pad – as already mentioned – the controls are still user-friendly and intuitive, as it is the case with other cameras of the same category. By pressing the top button of the four-way direction pad you can access the shutter settings, adjust the shutter speed or exposure compensation. The Ok button then opens a quick menu with the main parameters or you have the option to activate controls through the so called Super Control Panel (see screen preview). The main menu is well arranged and logically divided into sections. The camera has a wide range of custom settings, allowing for such special features as exposure fine-tuning (permanent correction of exposure modes individually).

Super features
First rate image quality
Compact proportions
Intelligent features and new functions

Screenshots of the menu of Olympus Pen E-PL1

Overall evaluation

With its newest model E-PL1, Olympus created a cost-effective alternative of the Pen, but in reality, it has rather upgraded this product line. The camera includes a connector for an external electronic viewfinder or a stereo microphone, as well as built-in pop-up flash, allowing for a wireless control of efficient system flashes of the same brand. Image quality of the Pen E-PL1 is first rate, its intelligent features and new functions likewise. It is simply a perfect choice in between cameras of the same class.

Common Price (at the time of this review being published): $523.95 (body only), $584.89 (kit including 14–42 mm lens)

Basic Technical Data for Olympus Pen E-PL1

Sensor

Live MOS 17,3 × 13 mm
12 Mpx (4 032 × 3 024 px)
Light sensitivity ISO 100 to 3 200
Image stabilization

Optics

Based on lens

Memory medium

SD, SDHC

Data formats

Image: JPEG, RAW (ORF)
Video: AVI

Video

1 280 × 720 px, 30 fps
640 × 480 px, 30 fps
Mono sound (external stereo microphone)

LCD

Screen size 2,7“
230 000 px

Power supply

Li-Ion battery

Dimensions and weight (body only)

4.52“ × 2.9“ × 1.65“ inches (w × h × d)
12 oz. (incl. battery and memory card)

Svetr za všechny prachy

Odjakživa mě zajímala historie fotografií. Nemyslím tím historii a vývoj fotografie jako takové, i když tam je také co se dozvědět, ale historii jednotlivých snímků, které posléze vešly či nevešly do fotografické historie! To mě bralo od samého začátku, co jsem do této branže vstoupil. Myslím si totiž, že každá, doslova každá fotografie má svou historii a může to být slavný Avedonův snímek, či jen obyčejný záběr z oslav dědečkových šedesátých narozenin.U mých fotografií vidím zajímavost příběhu hlavně v prvopočátečním nápadu. Většinou totiž u něj nestojím já, ale někdo z produkce či dokonce samotná modelka. Já jen naslouchám, co kdo kolem říká a kde se co šustne, až najednou – nápad je na světě, a pak se musí během několika vteřin začít realizovat, aby nevyprchal!

V případě této fotografie to vše začalo svetrem, ano, docela obyčejným (to jsem si ovšem já nemyslel) svetrem od firmy Benetton. V předvečer produkce jsme seděli na baru hotelu Jandia Princess na ostrově Fuerteventure s celým týmem. Já jsem si ten večer vzal na sebe tento pletený svetr zvláštně šedivé barvy, neb jsem se domníval, že mi sluší! Alespoň s tímto úmyslem jsem si ho za nemalé peníze kupoval. Přišel jsem již na večeři řádně nafouknutý asi jako v pohádce o kohoutovi a slepičce. Všichni na mě koukali, a tak jsem se domníval, že moje charisma vybudované na svetru funguje. Během večera jsem byl náležitě vtipný a všichni se neustále smáli a výborně se bavili. Odcházel jsem spát s pocitem totální satisfakce, byl jsem vtipný, společenský a ještě mě to slušelo ve svetru od Benettonu na holé tělo. No prostě, co vám budu povídat, David Bowie hadr.

Ráno jsme nasedli do produkčních vozů a vydali se směrem k větrným mlýnům do pouště. Já jsem řídil vůz, kde byla mužská část výpravy a tak se dalo očekávat, že upřímnost bude na místě. Cestou jsem se dozvěděl věci, ze kterých mě nebylo do zpěvu, natož pak do focení. Dámská část publika se totiž údajně celý předchozí večer bavila na můj účet, a to jenom proto, že svetr od Benettonu mě tak ukrutně neslušel.

svetr za všechny prachy

Dorazili jsme na místo a já se nemohl rozjet. Focení mi nešlo a nápady se nedostavovaly. Najednou jsem nebyl tak suverénní, plný energie. Modelka, která je na fotografii, přišla ten den na řadu až jako poslední. Tak nějak jsme zkoušeli pár záběrů a já věděl, že to není ono. Ona si toho všimla, a protože mám rád suchý až černý humor, tak nejspíš podotkla následující větu: „Nemám si tedy na sebe obléci ten tvůj slušivý svetr?“ Úsměv, který následoval, mluvil za vše. Ještě před tím než jsem chtěl vyletět z kůže, jsem ji probodl očima, ale nic jsem neřekl.

Ona pokračovala: „Tak já si ho alespoň navleču jako kalhoty.“ Pak jsme se na sebe dlouze podívali a vyměnili si odpovědi. Najednou bylo všechno hrozně rychlé. Ona si navlíkla svetr na docela nahé tělo jako kalhoty a začala řádit. Válela se po zemi, dělala holubičky, skákala, až se najednou postavila na jednu nohu a druhou zvedla stejně, jako když zápasníci sumo vcházejí do kruhu. Já jsem zmáčknul posledních pár záběrů a byl konec filmu! Byl to poslední černobílý film, který jsem ten den měl s sebou na place. Jak typické pro mě! Já jsem ale věděl, že tam ten snímek je! Příště si s sebou vezmu celý šatník! Díky.

Adolf Zika