Tomas Loewy, Fotograf, Florida

O festivalu Burning Man lze na úvod říct možná jediné – kdo neviděl, neuvěří. A jistě i ti, co ho zažili na vlastní kůži, ještě dlouho po jeho skončení a návratu do všední reality hledají důkazy v podobě fotografií a jiných suvenýrů, aby si byli naprosto jistí, že to vše nebyl jen pouhý sen. Možná si teď říkáte, že přeháníme, ale věřte, že Burning Man není jen tak ledajaký festival. Je to mix všeho, co si člověk pod pojmem festival může představovat. Hudba, umění, zábava, nespoutaný sex, nová přátelství, naprosté odloučení od civilaze,… – to vše na vás po dobu jednoho týdne uprostřed nevadské pouště čeká. Ale pozor, i takovýto druh zábavy má svá pravidla, a i o to je Burning Man cennější a lákavější. Více o průběhu festivalu a účastnících se dozvíte v reportáži Tomase Loewy, který byl jeho přímým účastníkem a koneckonců, co může být víc než výpověď muže, který rozhodně nepatří mezi nováčky Burning Mana! (WoL)

Vzhledem k tomu, že jsem Evropan, který nyní žije v Miami Beach, festival Burning Man (Hořící muž) jsem navštívil poprvé před 5 lety, kdy jsem se seznámil s (velice) milou Američankou z Brooklynu, která ho navštívila již 7krát. Během toho, co jsme se začali lépe poznávat, byla Jill schopná mluvit hodiny a hodiny o zvláštním duchu celého společenství, který se všech Burnerů v poušti dotkne a o tom, jak magický a společný prvek dělá toto místo na světě lepším. O uvolněné atmosféře a o tom, jak principy dárkové ekonomiky dělají lidi lepšími. Dáváte dárky ostatním. Nekupujete, neobchodujete. A často nějaký dárek obdržíte. 

Oproti rozšířenému názoru není Burning Man akcí, na které se vyměňují věci, služby či přátelství, ale spíš se jedná o událost, během které vyplouvá z lidí na povrch to dobré, co pak darují ostatním. Pro někoho malý suvenýr, pro jiné obrovská párty. Každý si to užívá podle svého. Ať už vám přistane do klína pizza z Pizza Sluts z čistého přátelství, lásky k lidem či z principu, nebo se vydáte na kurz jógy Jivamukti (denně od 11 hodin v Duck Pond) či se naučíte novým věcem při Greater Intimacy with Hypnosis (Bližší seznámení s hypnózou – od 11h do 13 h v Poly Paradise), žádná z aktivit, které nabízí 80 stránková brožurka What/When/Where (Co/Kdy/Kde) není placená či směněná, vše je zdarma. Jedinou cenu, kterou člověk sám zaplatí, je samotná účast.

Motto festivalu Burning Man: Radikální sebevyjádření, radikální samostatnost. Být spoluúčastníkem, nikdy ne divákem, turistou. Jste jeho součástí, takže do toho dejte všechno, co věříte, že by měl od vás získat.

„Pro někoho malý suvenýr, pro jiné obrovská párty. Každý si to užívá podle svého.”

Kolemjdoucí také nejsou žádoucí, stejně jako nudné oblečení a občas také oblečení samo o sobě (každý se však může rozhodovat podle svého a převlékat se každou hodinu). Zúčastnit se je mottem, pod kterým se po dobu jednoho týdne, který začíná poslední pondělí v srpnu, setkávají lidé v odlehlé poušti Black Rock. Veteráni této akce nadšeně vypráví o letech minulých, kdy bylo vše – údajně – autentičtější, osobitější a spontánnější. Je možné, že kolem roku 1986, kdy Larry Harvey postavil dřevěnou atrapu na pláži v San Francisku, zapálil ji a tímto dlouho ctěným aktem věnovaným bohům přírody pojmenoval akci Burning Man, byl svět lepší. V uplynulých letech minulého století mohla být akce autentičtější a díky mnohem nižšímu počtu účastníků (okolo 4000) také osobnější, stejně tak, jako je tomu na malém městě, kde se “zná každý s každým“. Dynamičnost, která se na akci Burning Man v posledních pěti letech rozvinula od doby, kdy jsem tam byl v roce 2004 poprvé, kompenzuje přeměnu z romantiky s nádechem, že dříve bylo vše lepší.

Je fascinující, jak se dá prožít týden ve stylu lepšího světa a přesto mít nekonečný osobní pocit prožitku. Ano, jsou tu párty, alkohol, nahota, drogy a sex v množství, které potěší každého hédonistu. Zároveň je to ale také festival uvědomělých lidí, kteří zde cvičí a učí se, jak vycházet se sebou samými a s ostatními, často také jízdou na kole prolomí nekonečnou noc, s měsícem a okolními horami jako pouhými ukazateli, a jednoduše si pak lehnou na záda, dva kilometry od toho hluku, uvolní se a pokud je zrovna noc, pozorují černé nebe a meditují.

„Burning Man je událost, která mění životy a vyvolává určitou pozitivní závislost.”

Údolí pouště je tak rozsáhlé, že 50 000 lidí, kteří kempují ve ¾ kruhu, představují ve vesmíru pouhý bod. Rozlehlost krajiny a daleká vzdálenost, když se vydáte navštívit nějakého přítele na druhé straně kruhu a (naštěstí) žádný telefonní signál vás nechají po 1,2,3 dnech zapomenout, kde začíná a končí to, co nazýváme Civilizací. Lidé se ve většině případů přepravují na kolech (které si s sebou přivezli), občas chodí pěšky anebo můžou využít možnosti projet se v ulítlých Art Cars. Také zde platí: každý je vítán, ve vozítku ve stylu Šíleného Maxe, které se pohybuje rychlostí 8 km/h, se vždy místo najde. Mému kamarádovi a manažerovi Joeovi (tomu, který dělá většinu práce, ale také se nejvíc baví) se v Camp Overkill podařilo nacpat šedesát jedna (ano, 61!) lidí na svůj Space Orgy, opravdu výstavní kousek, který má karoserii z cadillacu ze 70. let.

Do Overkillu mě přivedl můj tehdejší spolubydlící z Miami. Nick je 34letý advokát, který navštěvoval školu v Renu v Nevadě (kam letíte, když to chcete mít na festival pouhé tři hodiny autem) a u jehož otce stojí Dodge Ram, který se během festivalu Burning Man stává mým příbytkem. Když jsme spolu před pěti lety jeli měsíční krajinou severní Nevady směrem k městečku Gerlach, které je festivalu nejblíže, Nick využil dlouhé cesty k tomu, aby mne na Burning Man připravil a přitom poznamenal, že každý nováček je při příjezdu (velmi zlehka) zbičován. Jedna zajímavost: ačkoliv byli oba dva v té době na festivalu již sedmkrát, Nickova představa o festivalu se jen velice málo shoduje s vyprávěním Jill, které jsem zmínil na úplném začátku.

A jak jsem si tak prožíval své poprvé s očima široce otevřenýma a jakýmsi dětským nadšením (vždycky stavím své fotografie na této naivní zvědavosti), věděl jsem, že můj Burning Man se bude s tím Nickovým a Jilliným shodovat jen v několika bodech.

A tak se také stalo. Burning Man je událost, která mění životy a vyvolává určitou pozitivní závislost: Tak jak se tam loučí s novými i starými přáteli: Příští rok na Burning Man!

Týdny Tomase Loewyho

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

They live amongst us yet they live in their own world. Their community is their all and to be excluded would be too much to bear. They protect their privacy and are regarded as problematic citizens that are hard to get along with, being avoided by their neighbors as a result. We are talking about the Romany people, who, for unknown reasons, long ago decided to abandon India and wander to Europe, where they decided to settle and call it their new home. Their eyes sparkle with wildness and desire for adventure. But how do they really live? What are their concerns and how do their homes look? You can find the answers in today’s reportage created by Juraj Sucharda, who journeyed with his camera to places usually forbidden to ‘the white man’. (WoL)

I am not sure if I am too confident within the social sphere of society. It was only when my wife started attending university, specializing in this subject matter, I unintentionally looked into it further. The right moment came not long ago, when we visited a community center near the city of Košice. A young man bid us welcome – a man of Romany decent, a classmate. The excursion followed right after a short conversation and, in my point of view, we crossed the borders into a whole different world inaccessible to many.

On the way to the settlement, I learned about the classic problems of finance, lack of support and understanding, the unwillingness of the government to help, as well as about the dreams, wishes and efforts to change the norms in this country. Initially, I wanted to document a Week of Life of one of the local mothers from the settlement, but the mentality and fear of the unknown forbid them (and me) to fulfill this idea.

When we reached the crossroads on the way to the settlement, I have to admit I was worried, impatient but most of all, I had no idea what i got myself into. Luckily, we were accompanied by a guide; otherwise, I would have met with averseness rather than a warm welcome. I was immediately told a story of a photographer losing his equipment while touring the settlement.

The guide brought us to a small ‘house’ built from various bricks. The roof was hard to identify with tires all over it and everywhere you looked there was a pile of dirt along with surprisingly happy and satisfied children. A 35 year old lady greeted us with a toothless yet sincere and kind smile. She gathered together her 10 kids; I can’t remember the names, but their ages were between 9 months and 15 years. Our guide informed us that she is one of the few to use the intrauterine device, since she wouldn’t be able to afford any additional babies. Especially in a house with a 9m2 total area, despite the fact that based on the decree of the National Council of the Slovak Republic, NR SR 259/2008, the lowest standard of flats is supposed to be at least 12m2 per tenant and no less than 6m2 per every additional tenant. The useful floor space has to be at least 15m2. The luxury of a clean bathroom, heating and access to clean water is still only a distant wish; nevertheless, the children were clean and groomed. She invited us in and treated us with a cup of tea.

„The luxury of a clean bathroom, heating and access to clean water is still only a distant wish; nevertheless, the children were clean and groomed.”

We entered the cozy dwelling, which was clean and tidy, opposite to what I’ve imagined. Beds were made, pajamas aligned in piles, tea cups on the shelves with handles facing the window and the soup was boiling on the stove. At that moment, our baby girl started to cry and my wife had to take her out of the stroller and breast feed her right there in the house – our hosts reacted immediately and addressed a question our way: ‘Even white people have kids now? We realized how well off we are and continued further in the excursion.

We indulged into another conversation with the guide and found out more about the community as a whole. I asked why the children weren’t at school and the guide answered right away: ‘The oldest girl has already finished compulsory education, now she is waiting for an eligible groom. And the younger kids are waiting for afternoon classes, since the local school does not have the capacity for everyone to attend the morning lessons. Funds haven’t been approved yet, despite the project waiting for ratification for several years now’. To answer another one of my questions, why they have so many children, our guide answered in a broad interesting manner: ‘They have failed to understand the concept of birth control, they have insufficient information and no one from the majority of the population cares – for example, arranging for a social worker to be present at hospitals, explaining to pregnant women the options they have (birth control, sterilization).’ ‘In 1972 for instance, due to the Romany minority negatively affecting the statistics regarding health of the population, Romany women were given an option to be sterilized in exchange for a ‘reward’ that was supposed to compensate for the mother’s stay at the hospital. This immediately evoked a negative response outside the borders of ČSSR.’

I kept asking and wondered about the coexistence of families, friends and children. I found out that the wife has to be 100% faithful, otherwise she becomes an outcast of the society. On the contrary, she is required to tolerate infidelity of her husband. When someone upsets them, they can get seriously angry, but afterwards, the conciliation is way more sincere. Moments after, we entered another dwelling. It was bigger than the previous one with a satellite above the doorway. The house was clean and on the bed, we saw a one year old sucking on milk.

The next stop was a trailer house. Here, we actually felt real poverty. The money they receive is spent on rice, flour, potatoes. Children primarily eat cookies from an oven, included in most of the dwellings. Based on proper paperwork, community centers supervise parents of children living in a foster house, check on projects, help the ones in need and so on. This is due to the fact that many of them only barely finished primary education, becoming dependent and in need of guidance in matters of organizing work within their settlements, handling legal affairs or abiding to school attendance, as well things they fail to understand and handle themselves.

„The wife has to be 100% faithful, otherwise she becomes an outcast of the society. On the contrary, she is required to tolerate infidelity of her husband.”

They require love, sensibility, understanding, rules and borders, because they are weak and heavily dependent. There are definitely exceptions; we aren’t all the same ourselves. Personally, this experience changed my perspective, my views and opinions. We need to take them by the hand like children and teach them to live, believe, love and protect.

Weeks of Juraj Sucharda