Fotografie je možná nejpříznačnějším z fenoménů naší doby. Je nezastupitelná ve vědě, v médiích a s běžným životem je spjata natolik, že její mnohačetné podoby, projevy a funkce už ani zvláště nereflektujeme, stala se zkrátka samozřejmou, zároveň však paradoxně signifikantní skutečností naší reality.

Dalo by se předpokládat, že snad už příští generace bude schopna rozumově pojmout i její nepopiratelné postavení na poli umění. Již nebude dále možné fotografii jako projev umělce znevýhodňovat či dokonce ignorovat mezi ostatními druhy umění jen proto, že její jiné formy našly praktické využití a hromadné šíření v naší civilizaci.

Fotografie spolu s architekturou jsou zdaleka nejveřejnějšími uměleckými druhy. A přitom ne každá stavba je umělecké dílo, podobně jako ne každý snímek. Obě tyto oblasti mají překvapivě mnoho společného, vytvářejí náš prostor, ve kterém se pohybujeme a udávají jeho vizuální podobu. Obě naplňují naše potřeby a vytvářejí nové. Mají podobně mnohavrstevnatou povahu a podobně diskutovaný osud. Žijeme v obrazech, symbolech a znacích. Etymologie vysvětluje původ slova fotografie v řeckých slovech fós (světlo) a grafis (štětec).

Fotografie, která dala tvář Velké krizi, author: Dorothea Lange

„Malovat světlem“, člověk se neubrání této představě symbolizující genezi nového snímku. Není divu, že jsme přednastaveni vnímat fotografii a posuzovat ji na základě mechanizmů známých z malířství. Filozofie i dějiny umění jsou touto komparací a jejími variacemi doslova posedlé. Je to ale jen nejsnazší cesta, jak posoudit a systematizovat něco neznámého něčím, co známe. Fotografie je svébytná. Fotografie nepotřebuje být s ničím srovnávána. Domněnka, že fotografie je pokračováním malby je stejně tristní, jako prohlášení, že člověk vznikl z opic. Podobně jako se vyvíjel lidský druh souběžně s našimi příbuznými lidoopy, tak se ve stejné paralele odehrával a odehrává vývoj fotografie a malby např. proto také poznámka, že fotografie je otázkou až moderní doby je krátkozraká. Je třeba si uvědomit, že samotný vynález fotoaparátu a fotografie má za sebou dlouhou cestu.

Člověk má v povaze dokumentovat svou skutečnost a tvořit, vedle stejně významných pudů jako destruovat nebo se množit. V době paleolitu, kterou obvykle datujeme 2,7 mil. – 2 tis. let př. Kr., tedy v době kamenné, se naprostým hitem stal, jak napovídá název, kámen. Naši drazí předci byli kamenem zcela očarováni a opájeli se jeho technickými možnostmi, najednou měl kámen každý rád. „Kámen do každé rodiny!“ jistě hlásal i nejstarší a zručný homo habilis, po něm vzpřímenější homo erectus a nakonec nejrozumnější homo sapiens. Kdo by si byl pomyslel, že obyčejný kámen odstartuje náš civilizační vývoj za lepšími zítřky. V posledním období paleolitu – v pozdním paleolitu – vznikly nejstarší jeskynní malby a jsou 15 – 30 tis. let staré. Člověk tedy tvořil a zaznamenával v době, kdy toho ještě moc neuměl a neznal. Z některých stylizovaných maleb je patrné, že tvořil nejen aby zaznamenal, ale minimálně, aby umělecky zaznamenal svou realitu. Člověk začal pilovat svou techniku záznamu na hlince, popelu a dřevěném uhlí. Skočíme-li o pár tisíc let kupředu, pak v 7. století našeho letopočtu dokázal tento postup brilantně obohatit o olej, dosvědčuje to objev francouzských vědců, jeskynní komplex v afghánském Bamyanu, kde můžeme spatřit nejstarší olejomalby na světě, buddhistické malby.

První fotografie, author: Joseph Nicéphore Niépce

Do vzdělané Evropy dorazil olej co by dup, o krásných 600 let později, tedy ve 13. století. Jak se malířství vyvíjelo dál, víme poměrně přesně, jeho dějiny se vyučují všude stále stejně a až na pár bizarních filozoficko-estetických teorií se jejich svazující evropocentrické pojetí nepodařilo převyprávět nijak výrazně jinak.

„Malovat světlem.“

Kde ale začíná cesta fotografie? Už 350 let př. n. l. kdy Aristoteles objevil princip camery obscury. O 1996 let později, tedy v roce 1646 byla vynalezena první laterna magica, v roce 1825 Nicéphore Niépce vytvořil nejstarší dochovanou fotografii na světě. Nyní už měly věci rychlý spád: George Easterman si v roce 1888 nechal patentovat svou skříňovou kameru a uvedl tak na trh první komerčně úspěšný skříňový fotoaparát pro svitkový film, zároveň si nechal zaregistrovat ochrannou známku KODAK. V témže roce byl inzerován Kodak Brownie N°1 box fotoaparát, první z řady výrobků „easy to use“.

V roce 1948 vstupuje s prvním modelem na trh legendární značka Hasselblad. Ve stejném roce se mohl poprvé lidem dostat k rukám i první Polaroid a „okamžitá“ fotografie. O 21 let později vynalezli Willard Boyle a George E. Smith v Bellových laboratořích první CCD čip. S touto technologií se v dějinách fotografie dostáváme do současnosti, která se nás těsně týká. V roce 1994 přišel na trh 1. masově distribuovaný digitální fotoaparát s technologií CCD: AppleQuickTake100. Tato technologie CCD – Charge coupled device – využívá na místo celuloidového filmu jako médium čip. Jedná se o fotosenzitivní obvody, které převádějí dopadající světlo na elektrický náboj, jenž je následně měřen a převáděn do digitální podoby. Každý takový systém se skládá z velkého množství „miniaturních buněk“ zaznamenávajících světlo samostatně. Digitální obraz je složen z jednotlivých bodů – pixelů, čím více „buněk“ má snímač, tím vyššího dosáhneme rozlišení výsledného digitálního snímku, jinými slovy – tím více získáme dat. Tento mechanismus vlastně připomíná lidské oko s jeho čípky a tyčinkami. Tohle je tedy naše současnost. Nelze zaměňovat technický vývoj fotoaparátů s dějinami fotografie, tím spíše ne té umělecké. Nicméně je dobré alespoň tušit, s čím vlastně člověk přichází do styku ve svém každodenním životě.

Fotografie, která zničila jedno průmyslové odvětví, author: Murray Becker

Technologie je tu od toho, aby nám pomáhala a usnadňovala nám náš život. Právě nyní je pro nás jednodušší než kdykoliv před tím vzít do ruky fotoaparát a vyfotit prakticky cokoliv. Tím se také fotografická praxe proměnila oproti minulým dobám: porovnáme-li dnešní situaci s praxí před sto lety, zjistíme, že dříve byly situace k nafotografování pečlivě vybírány, komponovány a jinak aranžovány. Fotografování bylo sváteční událostí. Výsledné fotografie byly tedy strojené a dokonale splňovaly zadání. Dnešní fotografie již není spoutána takovou zodpovědností za výsledek. Fotografování pro běžného člověka není z hlediska nákladů náročné natolik, aby si nemohl dovolit spontánnost a bezprostřednost. V jeho tvůrčích možnostech mu neklade meze. Záznam určité situace může být tedy daleko upřímnější než kdysi.

Často slýcháme negativní hodnocení na dnešní dobu, o tom, že fotografie upadá, znehodnocuje se postprodukčními úpravami, je zprofanovaná a její úroveň klesá ať už na poli běžné fotografie nebo umělecké. Následují sentimentální vzpomínky na doby, kdy fotografie „za něco stála“.

Málokdo si ale uvědomí, že podobná přesvědčení vlastně vůbec nikam nevedou. Duševní kvalita fotografie není založena na použité technologii, technologie totiž není výsledek, pouze nástroj. Podle toho, čeho chcete dosáhnout, zvolíte nástroj. Pokud se rozhodnete fotit skříňovým fotoaparátem na velkou skleněnou světlocitlivou desku a budete se chtít vrátit k mokrému koloidovému procesu, nic vám v tomto požitku nebrání. Pokud byste se ale v roce 1880 rozhodli pro Hasselblad H4D-40 a přáli si pořizovat snímky ve formátu RAW, máte jednoduše smůlu. Dnešní doba nám jen nabízí vice možností, to je celé. Fotografování minulosti se nedá povyšovat jen na základě toho, že fotografie byla váženější a svátečnější záležitostí, lidé si totiž jiný přístup nemohli ani dovolit. Zrovna tak dnes se nemůže úroveň fotografie označit za úpadkovou jen proto, že fotografování je masově rozšířeno. Nelze diskriminovat současnou fotografii na základě technologicko-ekonomických aspektů vedoucích k jejímu pořízení, to , že jsou značně příznivější než před sto lety, samozřejmě není relevantním handicapem ani měřítkem výsledného estetického prožitku. Je třeba využívat pokrok naší současnosti bez pocitu viny. Krom toho, ovládat digitální technologii vyžaduje podobnou zručnost jako umět zacházet s filmem, pokud chce člověk dosáhnout skutečně špičkových výsledků. Cit pro světlo a oko potřebujete tak jako tak. Výborná fotografie vždy vynikne nad ostatními, nezáleží na tom, kolik lidí okolo vlastní fotoaparát.

Fotografie, která udělala ze surrealismu realitu, author: Philippe Halsman

Projekt Week of Life umožňuje skvělou věc: naprosto demokraticky nabízí ukázat týden každého z nás zaznamenaný ve fotografii. Vytváří tak mozaiku jednotlivých osobností a jejich fotografických “rukopisů”. Tyto fotografie ukazují, co děláme a kým jsme, co je pro nás důležité, co nám stojí za to ukázat ostatním nebo naopak nepřímo, co se snažíme uchovat jen pro sebe. Nepřímo vypovídají také spoustu informací o nás samotných: jak vnímáme, jakým způsobem “filtrujeme” svou realitu, vypovídají o našem vnitřním žebříčku hodnot, o naší spontaneitě či obráceně o schopnosti rozumově komponovat. Week of Life funguje jako všestranná vizuální sonda.

„…sentimentální vzpomínky na doby, kdy fotografie ‚za něco stála‘.“

Tohoto projektu se účastní příslušníci mnoha kultur. Každá kultura v nás přednastavuje cosi, čím vnímáme svět kolem sebe, ať už je to jazyk jakým hovoříme a ve kterém přemýšlíme či náboženství. Každá společnost má například své vlastní vnímání času, nemluvě o tom, že každý z nás, individualita od individuality, má samozřejmě svůj vlastní postoj k existenci sebe sama. Já osobně se například ztotožňuji s Heideggerovým pojetím života a času jako “pobytu”, “da sein” doslova používá. Jeho teorie odehrávání se v čase a zároveň vytváření si času považuji za nejsmysluplnější a nejvíce výstižné. Na druhou stranu, dá se očekávat, že např. hinduistovi budou mé názory zcela cizí, protože bude žít ve vlastním filozofickém systému apod. Vnímání času je jen kapkou v moři aspektů, které ovlivňují náš životní názor. Porovnejme např. ideály krásy jednotlivých společností, pojmy tabu jednotlivých kultur, jejich zvyky, způsoby sociálního soužití, funkční modely rodiny … To vše nás činí námi a tedy i více či méně determinuje naši schopnost reflektovat události a interpretovat je. Tím pádem to vše je činitelem když stiskneme spoušť fotoaparátu. Dnes nemusíme malovat stěny jeskyní, věšíme si na zdi fotografie.

Fotografie, která umožnila géniům mít smysl pro humor, author: Arthur Sasse

Week of life tedy shromažďuje svědectví a výpovědi ve formě fotografií, které by nebylo nezajímavé po nějakém čase podrobit bližšímu zkoumání a komparaci. Jednotlivé střípky přímo i nepřímo vypovídají o stavu společnosti, jejím kulturním vývoji. Potenciál Weeku pro vědecká vizuální studia je značný.

Je rovněž nesmírně zajímavé pozorovat jeden druhého, sami sebe. Shromažďovat vzpomínky, vzácné i všední okamžiky. Ve většině setů nalezneme autoportréty. Jako bychom měli pud zvěčnit se. Už jen to, jak nafotíme sami sebe mnohé vypovídá. Někdo vyfotí jen část sebe sama – např. chodidla když sedí nebo svůj stín, svůj odraz. Další si stoupne bez zaváhání nahý před zrcadlo a zaznamená se totálně. Spousta z nás se nafotila v duchu nějaké stylizace, na čemž není vůbec nic špatného, naopak je zvláštní sledovat naše vlastní hry a manýry.

Fotografie je demokratické médium. Zaznamenává stejně tak pozitivní události jako negativní až patologické jevy. Díky fotografii můžeme informovat ostatní nejen o tom, že jsme strávili dovolenou na Kanárských ostrovech, ale i o tom, že děti na severu Keni umírají hladem a na následky nemocí. Prostřednictvím fotografie lze zaznamenat okamžik natolik prchavý, jako když na ruku sedne sněhová vločka vteřinu před tím než roztaje, natolik vzácný, jako když se narodí dítě a poprvé se nadechne, ale i natolik krutý, jako když člověka omráčí pohled na válkou vybombardované město spálené na popel. Fotka přitom nedělá nikdy nic jiného, než že ukazuje náš svět.

O autorce:

Jmenuji se Stanislava Kopáčková, je mi 22 let. Pocházím z malé vesnice ve středních Čechách, z Obecnice. Po absolvování gymnázia v Příbrami jsem se stala posluchačkou Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, oboru Estetika. V současnosti zde dokončuji svá bakalářská studia a připravuji se na poslední SZZ a obhajobu bakalářské práce na téma Pohled na estetiku kultury bydlení Adolfa Loose a Le Corbusiera. Žiji v Praze a pracuji zde jako import manager v reklamní agentuře. V Čechách i v zahraničí spolupracuji s uměleckými fotografy jako model. Můj život nejvíce ovlivnila moje matka, která mě naučila úplně všechno, co znám a co mě dělá člověkem, dále pak fotografie, architektura a v jeho posledním roce a půl punk a motorky Harley Davidson. Jsem fascinovaná fungováním přírody, jejími zákonitostmi, oceány, vesmírem, životem v pralesech. Baví mě poznávat, jak věci fungují. Baví mě cestovat. Baví mě cokoliv, co je něčím špičkové: dobře postavený dům, dobře ušitý model, nábytek Ludwiga Miese van der Rohe, elegantní automobily 30. let. V daleké budoucnosti bych se v ideálním případě ráda propracovala k tomu, že budu žít na samotě na kopci někde v teple u moře, popíjet gin s tonikem, vychovávat vnoučata, odpočívat v luxusní domácí knihovně a pást kozy. Život je cesta a člověk se neustále učí, všechno to ale má význam jen když máte vedle sebe někoho, koho milujete. Jinak je to všechno k ničemu. Nejlíp se cítím v náručí chlapa svýho srdce, ten pocit se nedá s ničím měřit, snad jen ještě s tím, když máte děti. Člověk je odsouzen k existenci, jen je třeba pochopit, že je to dar. Týdny uživatele Stanislava Kopáčková