Polibek z Humberta

Publikováno 1.2.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Loňské jaro se mi splnil jeden z mnoha dětských snů. Stát se cirkusákem. Při začátku štace přijel můj vysněný cirkus Humberto do Znojma.

Byl jsem drzý a během pauzy oslovil principála, krotitele lvů a drezéra koní s uměleckým jménem Bob Navarro. S nabídkou focení života kolem šapitó souhlasil. Já se po několika měsících rozjel do Zlína, kde jsem strávil svoji první cirkusáckou noc u největšího stanu v ČR. Usínal jsem za občasného zařehtání nádherných starokladrubských běloušů, zabručení medvědů či majestátního řevu lva. Celkem jsem Humberto navštívil pětkrát. Najel jsem tak přes 2000 km.

Při každé návštěvě jsem si získával lidi kolem cirkusu a hlavně jsem měl možnost poznat skvělého člověka a mistra klauna Janusze s přezdívkou Mr. Chap. Z tohoto prostředí jsem si našel fotografii, kterou asi někteří nepřijmou. Polibek mladé medvědice svému krotiteli. Ukázal mi to samé i bez mříží a během těch dní mi dokázal nejen jejich krotitel Hynek Navrátil mladší, že svá zvířata zahrnují láskou a péčí.

Zdeněk Dvořák

Help Haiti

Publikováno 29.1.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Tomas Loewy, Photographer, Florida

Life in Miami is characterized by beaches, sun, entertainment, fashion and nightlife… the life of Tomas Loewy shares these attributes. Unfortunately, the island of Haiti suffered an earthquake last week and thousands of people needed help. As Tomas says, Haiti is in many respects closely related to Miami, so when he and his friends were given an opportunity to fly to devastated capital Porte-au-Prince, he didn’t hesitate. His camera lens captured the atmosphere of the destroyed city and the suffering of its inhabitants, as well as the work of the paramedics and volunteers who were doing their best to help. You have a great opportunity to read his reportage, words about a journey which was definitely engraved into Tomas‘ memory forever.

Living in Miami Haiti is very close. Geographically and personally. Many of us have personal Haitian friends, one of the most beautiful and charming models I work with is Haitian; one of the greatest news photographers for the Miami Herald is Haitian, an underground DJ friend, a nightclub promoter, etc. And that is just in my personal world without even thinking twice who is Haitian and who is not… Plus all those Haitians we don’t know but hear when they chat in Creole while scanning items at the supermarket. No corporate American rule is ever able to completely stop the joy of life, the smiles our Haitian friends and co-workers show, even when life often is not as rosy as they make it seem. There is a big part of Miami which is called Little Haiti, molded on the tight knit Cuban community known as Little Havana.

Which is why it felt like part of our own Miamian world had come crashing down when the earth shook on January 12 destroying all we saw destroyed on TV. A couple of my personal group of friends took the initiative. The earthquake was on a Tuesday. Wednesday evening Dirk had organized a big truck from a friend who „just had one available“, found a place to park it in a convenient location in Miami Beach’s South Beach and put a status update on Facebook. Something like: „Have truck for Haiti relief. a) bring donations. b) come help sort & load“. The first truck was filled in 5 hours. This is a group of professionals where everyone knows someone. So the next step (I don’t know myself whose contact this is) was that there was a recipient for all our donations, Project Medishare.

A project started some 20 years ago by Dr. Barth Green from the University of Miami’s Medical School and Hospital. Project Medishare was one of the first organizations on the ground because… it already was helping in Haiti for many years. They could use help and supplies (food, water, donations). Add to this the contact to a private business jet charter company, Turnberry Aviation at a beautiful executive airport in North Miami, and suddenly you have transportation of goods (and then people) to Port Au Prince, when almost nobody could fly in those first days after the quake.

Our „1st & Alton“ group (called after the street names where the truck was parked) filled ten trucks in five days, had them flown to Haiti and then some of the most compassionate people signed up as volunteers to help set up medical relief and start building a big new field hospital, set up on vacant land in the northwest corner of Port-au-Prince’s international airport.

So from one day to another, from accepting donations (and you should have been on that corner of 1st & Alton to see the outpouring of practical help and donations from humble on one side to the young businessman who pulled up impeccably dressed in his brand new Jaguar and emptied his trunk with lots of just-bought food) there was a group going to help with that hospital in Haiti.

From one day (Monday) to another, from photographing the premiere of a big Cirque du Soleil derivative show on Tuesday with 50 beautiful horses (amazing! Cavalia!) and preparing a fashion show I was hosting and co-designing Saturday night I had the chance not only to help load the planes at the private airport on Wednesday (that day in the evening photographing (my own) mini fashion showing for a fashion industry networker), but to fly out on Thursday on 60 minute notice.

The idea was to help the doctors set up a system and photographing patients and their wounds, etc. The new hospital being built in front of our eyes and with the help of my friends from „1st & Alton“ houses a medical staff of over 100, including two operating rooms. The hospital is formed out of four tents that retired Miami Heat basketball star Alonzo Mourning arranged to have donated by a party-planning company. Project Medishare assists over 300 patients right away, and patients kept pouring in, brought in on flatbed trucks, taxis, carried by their relatives directly out of the rubble of their collapsed houses.

With Mauricio, an Israeli-American surgeon who works at the University of Miami’s Hospital and has great experience in planning emergency medical relief situations (and whom I met because he had a bag of bagels and cream cheese and shared with me), his 21 year old son Barak (a law student in Miami) and an ambulance (if you can call a delivery truck used as such an ambulance) we transported a patient who had had a miscarriage and was in very bad shape to the Israeli field hospital on the other side of Port Au Prince. The Israelis are better prepared for immediate emergencies and catastrophes. As the chief surgeon there told us they were in the air just four hours after the earthquake happened, set up in six hours after landing, everything being prepared and ready to go, and had been operating just 24 hours after the earthquake happened – coming from Tel Aviv!

Amazing how perfect the Israelis were set up. The patient is photographed lying on the stretcher with a tablet device (as you see), data is then immediately available wirelessly in all computers set up all over the field hospital. There is a tent labeled “Imaging”, there are incubators with tiny prematurely born babies, etc, etc. Little can trump preparedness, training for emergencies and professionalism. The – relative – calm there was amazing, even – or especially – in a catastrophic situation efficiency and calm make a hospital function better.

We drove back through the devastated downtown of Port-Au-Prince to get patients next to the also crumbled cathedral. The images you see from photographers and video crews dedicated only to capturing that are better than mine, so I just tried to capture the general atmosphere. People wandering around in the heat (it is over 90F/33C during the day in the merciless sun), searching for food and water; hands sticking out of collapsed buildings; but also traffic jams full of agile motorcycles and overloaded colorful mini-buses.

Back at the Project Medishare over one hundred doctors and nurses, highly trained professionals, are giving their time, compassion, effort to do what they can. They took vacation time to rush to Haiti right away, working 16 hour shifts, then sleeping of exhaustion on a cot in a 200 person tent. It was amazing to meet some of my own personal doctor friends there, with a smile of doing whatever they can on their face. One of the tents is for children. On one hand the cries of wounded, suffering kids was heartbreaking, on the other hand those kids outside in the sun immediately found makeshift toys to play with. Children’s beautiful smiles combined with other kid’s cries. Not easy to say the least, but life is about the next day.

It was not planned that way but I came back Saturday night at 11 in the evening (Haiti is less than 2 hours flying time from Miami). It just happened that someone came into that big sleeping tent for 200 doctors, nurses and helpers at 7:30 saying that a big plane might leave „right now“. Not that that was a reliable information, nobody really knew, I had slept on the tarmac of the airport the night before after not being allowed on a flight because of absurd bureaucratic procedures; trying to sleep a bit, just literally 20 meters from the infernal noise of US Army’s C-130 and Hercules planes landing and taking off all night).

Somehow a group of 20 people got to the airport (the Project Medishare hospital is one mile from the runway on airport grounds) and there it was. A Boeing 737 with friendly guys taking names and passport numbers. Nothing is sure until you are in the air, the previous night I had been on a plane already before being kicked out, others had to throw a coin to determine who would have to stay behind, etc. But this „Vision Air“ 737 (yes, there is such a – charter – airline, they normally fly from Miami to … Havana, Cuba!) took off. My seat neighbor, a Peruvian-American doctor happily planning not to call her husband and surprise him by just getting home researched of who had paid for the plane to fly. (Although we all forget, someone has to put up the funds…). Guess who? This 737 was chartered (and paid for) by … the Church of Scientology (as a critic of their ways I have to admit that there were amazing Scientology „Volunteer Ministers“ helpers on the ground). They were flying out orphans to Miami. So, thank you, Tom Cruise.

Landing in Miami at 11 that evening I realized I could do one more crazy thing, which I was never planning to do: attend my own (the models have paper/postcard based dresses with my art/canvases as part of the dresses) fashion show at a big trendy luxury night club in a posh hotel. Obviously that had been planned many weeks ahead. It was not relevant to me to miss it obviously, but being back in Miami two hours before the show was to start I decided to surprise my fashion partner Julia and just show up… The fashion show was at 1 in the morning, technically on Sunday, so that’s where this crazy week ends.

So I went dirty, unshaven, smelly into this high level nightclub at the Gansevoort South hotel. Trust me I was surprised myself that the doormen even let me in, although technically and on the invitations to the show I was not only part of it. Officially I was the host of this show…

Yes, life is rather cruel and has many facettes. You do what you can and let it affect you in your spare time.

If interested see the full set of photos on my photo site www.coolpoolevents.com or see video at www.youtube.com/coolpoolmedia.

Weeks of Tomas Loewy

Pomoc Haiti

Publikováno 29.1.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Tomas Loewy, Fotograf, Florida

Charakteristickým rysem pro život v Miami jsou pláže, slunce, zábava, móda, večírky,… Stejný je i život Tomase Loewyho, člena Week of Life. Minulý týden však Haiti postihlo zemětřesení a sta tisíce lidí potřebovali pomoc. A jak sám Tomas říká, Miami je Haiti v mnoha směrech velice blízko a tak když spolu se svými přáteli dostal možnost odletět do zdevastovaného hlavního města Porte-au-Prince, tak neváhal. Prostřednictvím svého fotoaparátu zachytil atmosféru zničeného města a utrpení jeho obyvatel stejně jako práci zdravotníků a dobrovolníků, kteří tam pomáhali. Vy máte v tuto chvíli možnost přečíst si jeho reportáž, jejíž skutečný obsah se mu jistě navždy vryje do paměti.

Lidem žijícím v Miami je Haiti velice blízké. Geograficky i osobně. Mnoho z nás má na Haiti své přátele, jedna z nejkrásnějších a nejkouzelnějších modelek, se kterými pracuji, je Haiťanka. Jeden z nejlepších novinářských fotografů pro Miami Herold je Haiťan, stejně jako můj kamarád DJ, který dělá undergroundovou hudbu, dalším je organizátor klubových akcí, atd. A to mluvím pouze o svém vlastním okruhu přátel, aniž bych dvakrát přemýšlel o tom, kdo je z Haiti a kdo ne… A navíc k tomu připočtěte i ty, o kterých to ani nevíme a jenom slyšíme jejich kreolštinu, kterou se mezi sebou baví během skenování zboží v supermarketech. Žádné z amerických společenských pravidel ale nemůže našim haitským přátelům a spolupracovníkům ubrat na jejich radosti ze života či jim vzít úsměv na tváři, i když jejich život není procházka růžovou zahradou, jak se může na první pohled zdát. V Miami se nachází rozsáhlá oblast nazvaná Malé Haiti, která byla vytvořena na základě pevného svazku kubánské komunity Malá Havana.

To je i jeden z důvodů, proč nám připadalo, jakoby zemětřesení, které 12. ledna zničilo vše tak, jak bylo možné vidět v televizi, zbortilo i kus našeho vlastního miamského světa. Několik skupin z okruhu mých přátel se rozhodlo, že nebudou sedět s rukama složenýma v klíně a začalo jednat. Zemětřesení bylo v úterý. Ve středu večer sehnal Dirk kamion od jednoho kamaráda, který měl zrovna jeden volný, zaparkoval ho na příhodném místě na South Beach, které sousedí s Miami Beach a na Facebook si hodil status, který zněl asi takhle: „Mám kamion na pomoc Haiti. a) doneste dary b) přijďte mi pomoct třídit a nakládat.” Kamion byl naložený za 5 hodin. V této skupině jsou profesionálové, kde každý zná někoho. Takže další krok (ani já sám nevím, od koho ten kontakt byl) byl ten, že na naše dary už čekal jejich příjemce, projekt Medishare.

Projekt odstartoval asi tak před 20 lety doktor Barth Green ze zdravotnické školy miamské univerzity. Projekt Medishare byl na místě mezi prvními organizacemi, jelikož … na Haiti pomáhá již mnoho let. Mohli tak přispět jak svojí pomocí, tak i zásobami (jídlem, vodou, dary). Když k tomu přidáte ještě kontakt na soukromou obchodní společnost Turnberry Aviation, která pronajímá tryskáče na super letišti v North Miami, máte najednou vyřešenou i dopravu zásob (a lidí) do Porte-au-Prince v době, kdy během těch prvních dnů nebyl téměř nikdo schopný se tam dostat.

Naše „1st & Alton“ skupina (pojmenovaná podle ulic, kde byl zaparkovaný kamion) naplnila deset kamionů během 5 dní, poslala je na Haiti a poté se ještě pár lidí s dobrým srdcem zapsalo jako dobrovolníci, kteří budou pomáhat se zajišťováním lékařské pomoci a začali budovat novou velkou polní nemocnice ve volné oblasti v severozápadním koutě mezinárodního letiště Port-au-Prince.

A tak jsme se téměř přes noc dostali od přijímání darů ( měli jste to vidět, jak to na rohu ulice 1st & Alton vypadalo. Z jedné strany se hrnula praktická pomoc a skromné dary a na druhé zastavovali mladí byznysmeni v perfektně padnoucím oblečení a z kufru svých zbrusu nových Jaguárů vytahovali právě nakoupené jídlo) až ke skupině, která na Haiti odjela pomáhat s výstavbou nemocnice.

Ze dne (pondělí) na den, od focení premiéry velkolepé show Slunečního cirkusu (Cirque du Soleil) s 50 nádhernými koňmi (úžasné! Cavalie!) a příprav na sobotní večerní módní show, na které jsem se podílel také jako spoludesignér, jsem měl nejenom možnost ve středu (ten den večer jsem fotil (moji vlastní) módní mini show pro velkou síť módního průmyslu) pomáhat na soukromém letišti s nakládáním letadel, ale také ve čtvrtek, hodinu potom, co jsem se to dozvěděl, odletět.

Hlavní úkolem bylo pomoci lékařům s nastolením systému, fotit pacienty a jejich zranění, atd. Přímo před námi vzrostla za pomoci mých přátel z „1st & Alton“ a stovce zdravotních pracovníků nemocnice se dvěmi operačními místnostmi. Nemocnice byla postavená ze čtyř stanů, které sehnala jako dar bývalá basketbalová hvězda Miami Heat Alonzo Mourning od společnosti, která pořádá večírky. Projekt Medishare pomáhal více než 300 pacientům a objevovali se další a další, přiváželi je na podvalnících, v taxících, jejich příbuzní je tam přiváděli vytažené přímo ze sutí jejich rozbořených domů.

S israelsko-americkým chirurgem Mauriciem, který pracuje na zdravotnické škole miamské univerzity a má velké zkušenosti s plánováním nouzových situací v případě lékařské pomoci (a kterého jsem potkal díky tomu, že měl v batohu americké bagely a žervé a rozdělil se se mnou) a jeho 21letým synem Barakem (student práv v Miami) jsme sanitkou (jestli je tedy možné takto pojmenovat dodávku, která se používala jako sanitka) dovezli pacientku, která potratila a byla na tom hodně špatně, do israelské polní nemocnice na opačné straně Port-au-Prince. Izraelci byli mnohem lépe připraveni poskytnout okamžitou pomoc v nouzových případech a během katastrof. Hlavní chirurg nám řekl, že byli ve vzduchu už 4 hodiny po zemětřesení, 6 hodin po přistání už měli vše připraveno a 24 hodin po zemětřesení už normálně fungovali – a to přiletěli z Tel Avivu.

Je neuvěřitelné, jak perfektně měli Izraelci vše připravené. Pacienta ležícího na nosítkách vyfotí tabletovým snímačem (jak můžete vidět na fotce) a veškerá data o něm jsou ihned bezdrátově k dispozici na všech počítačích, které jsou po celé nemocnici. Mají také stan nazvaný Zobrazení, ve kterém jsou inkubátory, ve kterých leží předčasně narozené děti, apod. Malá krabička hlásí pohotovost, trénink na naléhavé případy a profesionální výcvik. Relativní ticho, které tam vládlo i nebo zejména v závažných situacích, kdy bylo zapotřebí maximální výkonnosti, bylo úžasné. Díky němu byla nemocnice schopná fungovat mnohem lépe.

Zpátky jsme se vraceli zdevastovaným centrem Port-au-Prince, abychom dostali pacienty do blízkosti katedrály, která se také rozpadla. Fotografové a natáčecí štáby se věnovaly zaznamenávání pouze toho nejdůležitějšího a jelikož jsou jejich záznamy lepší než ty mé, tak jsem se věnoval spíše zachycování všeobecné atmosféry. Lidé potulující se v tom horku (přes den bylo na přímém slunci přes 90 °F /33 °C), hledající jídlo a pití, ruce trčící z hroucených budov, ale také dopravní zácpy plné hbitých motocyklistů a přeplněné barevné mini autobusy.

Rád bych se ještě vrátil zpátky k projektu Medishare. Přes sto profesionálně vyškolených doktorů a sester věnují svůj čas, humánnost a sílu tomu, aby dělali naprosté maximum. Vzali si dovolenou a okamžitě letěli na Haiti, aby zde pracovali v 16 hodinových směnách a poté usínali samým vyčerpáním na skládacím lůžku ve stanu pro 200 lidí. Bylo úžasné setkat se zde s lékaři, kteří jsou mí přátelé a vidět, jak s úsměvem dělají vše, co je potřeba. Jeden ze stanů byl určen dětem. Z jedné strany vám bolestivé nářky a trpící děti trhaly srdce, na druhé straně bylo možné pozorovat, jak si tyto děti venku na sluníčku okamžitě našli jakési náhražky za hračky a hrály si. Kouzelný úsměv jednoho dítěte v kombinaci s nářkem druhého. Není jednoduché říci s posledním, ale život je vždy o tom, co bude zítra.

Původně to bylo plánováno jinak, ale zpátky jsem se vrátil v sobotu, v 11 hodin večer (letadlem je Haiti vzdálené od Miami méně než dvě hodiny). Někdo přišel v 7.30 ráno do obrovského stanu na spaní, kde bylo 200 lékařů, sester a pomocníků, a řekl, že za chvilku odlétá velké letadlo. Nikdo netušil, jestli je to úplně věrohodná informace, noc předtím jsem se po té, co jsem kvůli absurdním byrokratickým procedurám neodletěl, snažil na odletové dráze alespoň trochu vyspat, i když mi celou noc u ucha zněl příšerný zvuk přistávajících a odlétajících letadel C-130 americké armády a Herkules.

Skupina 20 lidí se však nějakým způsobem dopravila na letiště ( nemocnice projektu Medishare je jednu míli od odletové dráhy) a tam už na nás čekal. Boeing 737 s přátelskými hochy, kteří si zapisovali naše jména a čísla pasů. Nic není jisté, dokud nejste opravdu ve vzduchu. Zažil jsem si to tu předešlou noc, kdy jsem už byl v letadle a pak mě vyhodili. Jiní si zase museli hodit korunou, aby se rozhodlo, kdo nastoupí a kdo ne, atd. Ale toto „vzdušné zjevení“ 737 (ano, existují speciály, které normálně létají z Miami na… Havanu, Kubu!) vzlétlo. Persko-americká lékařka, která seděla vedle mě si už plánovala, jak nebude volat manželovi, doma ho překvapí a nechá pátrat po tom, kdo zaplatil letadlo. (Ačkoliv jsme na to všichni zapomínali, někdo si musel sáhnout do kapsy…) Hádejte kdo? Tento 737 pronajala a zaplatila …Scientologická církev (jakožto kritik jejich metod musím uznat, že se najde pár úžasných „dobrovolných duchovních“ scientologické církve). Letělo jich málo. Takže, děkuji, Tome Cruisi.

Po přistání v Miami v 11 hodin večer jsem si uvědomil, že bych mohl udělat jednu šílenou věc, se kterou jsem nepočítal: přijít na mou vlastní (modelky měly papírové šaty, na kterých bylo zachyceno moje umění) módní přehlídku, která se konala v ohromném, trendově luxusním nočním klubu v nóbl hotelu. Samozřejmě, že před několika týdny jsem s tím počítal. Nechtěl jsem o to přijít, ale vzhledem k tomu, že jsem se do Miami vrátil dvě hodiny před začátkem show, tak jsem s rozhodl, že překvapím svoji módní partnerku Julii a aspoň se na chvilku ukážu. Show začínala v 1 ráno, čili v neděli, a to byl poslední den mého bláznivého týdne.

Špinavý, neoholený a zpocený jsem šel do tohohle top nočního klubu v Gansevoort Sout hotelu. Věřte, že já sám jsem byl překvapen, že mne tam vrátný vůbec pustil, přestože technicky a na pozvánce jsem nebyl pouze její součástí. Oficiálně jsem byl host…

Ano, život je poměrně krutý a má mnoho stránek. Děláte, co můžete a necháváte se tím ovlivňovat ve svém volném čase.

Pokud máte zájem vidět celý set fotografií, navštivte www.coolpoolevents.net nebo se podívejte na video na www.youtube.com/coolpoolmedia.

Týdny Tomase Loewyho

Lekce 3: Portrét, figura

Publikováno 27.1.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Nela Boudová, foceno pro Ženu a život. Olympus E-3, objektiv 12-60 mm/4, čas 1/125 s, s použitím blesku. Foto Vlado Kníž

Kdy fotografovat portrét a figuru

Za dobrého světla. Brzy ráno při východu slunce, nebo naopak večer při západu, kdy je světlo měkké a modelu nedělá problémy se do něj dívat. Má i příjemné teplé zabarvení. Použijete-li umělé osvětlení (ateliér), případně zábleskové zařízení v exteriéru, není problém fotit za žádných okolností.

Profesionální finta

Kombinace denního a zábleskového světla (časem a clonou ovlivním stávající světlo, clonou a nastavením výkonu zábleskové světlo). Nastavte expozici na denní světlo a poté už nastaveným hodnotám clony a času přizpůsobte sílu záblesku, aby pleť byla naexponována správně. Tak lze vytvořit zajímavou a dramatickou atmosféru.

Kde fotografovat portrét a figuru

Stačí přirozené prostory, kam dopadá denní světlo. Záleží na tom, koho portrétujete nebo v jaké situaci ho chcete zachytit. Např. při focení plavčíka zvolte prostředí bazénu, pro architekta městskou zástavbu… Obecné pravidlo neexistuje. Je důležité, aby byl prostor fotogenický, případně pomáhal vystihnout charakter fotografovaného.

Nastavení aparátu

Používejte manuální nastavení, kde máte vše pod kontrolou. Citlivost 100 ISO (lze i vyšší), clonu menší (max. 8). Pokud chcete konkrétnější prostředí, volte širší objektiv (např. Zuiko 7–14 mm, ale také Zuiko 12–60 mm) a nižší clonu, aby bylo ostrostí (neostrostí) řečeno, na koho je kladen důraz. Čas nastavte v závislosti na světelných podmínkách a cloně. Při horších (pokud vychází, že čas je menší než ohnisková vzdálenost použitého objektivu) je lepší stativ. V ateliéru použijte nejkratší synchronizační čas. Je-li možnost s ním hýbat, na focení modelu v pohybu použijte čas kratší.

Jak fotografovat portrét a figuru

Důležitý je koncept, tj. koho, proč, jak a kde fotit. Následuje práce se světlem. Sledujte, co dělá na tváři, jaké vrhá stíny, zda není modelu nepříjemné.


Tonya Graves, 2007, foceno pro Ženu a Život. Hasselblad, objektiv 50 mm/5,6; 1/125 s	Bára, 2006, Irsko. Olympus E-3, objektiv 50 mm/2,0; 1/60 s	Laco Lučenič, 2007. Olympus E-3, objektiv 12–60 mm/3,5–4,0; 1/200 s
Příklad snímku, který zachytil výrazně projevené emoce. Foceno při denim světle širokoúhlým objektivem.	Počkejte na světelnou atmosféru, která spolu s přiznaným prostředím umocní pocit fotografovaného.	I když technika pokročila, stále se dá fotit na klasický ČB film (lze udělat i z digitálních dat). Černobílá umožňuje soustředit se víc na rysy a výraz.
Foto Vlado Kníž	Foto Vlado Kníž	Foto Vlado Kníž

Objektivy

Obecně platí zásada používat „portrétní“ objektivy, to znamená s ohniskem od 60 do 120 mm pro kinofilm. Nejméně deformují a současně dávají možnost rozostřit pozadí. Chcete-li portrétovaného zasadit do konkrétnějšího prostředí, zvolte širokoúhlý objektiv. Naopak když potřebujete model odsadit, případně ho dát na neutrální pozadí a nemáte k dispozici ateliér, použijte teleobjektiv a pomocí hloubky ostrosti pozadí rozmažte.

Zapamatujte si

Navodit uvolněnou atmosféru, navázat kontakt s modelem. Na fotografii je až moc vidět, když se nudí nebo je duchem nepřítomný. Pokud se podaří vykouzlit emoce, je to ku prospěchu. Počkejte na situaci, kdy se portrétovaný uvolní – bude se chovat přirozeněji, méně strnule. Čím víc ho vyhecujete, tím lépe bude snímek vypadat.

Obsah snímku

Obsah by měl jednoznačně vypovídat o portrétovaném. Využití dobrého světla, prostředí a nálady fotografii posune dál. Model nemusí být nutně rozpoznatelný, může ho vystihovat zbytek snímku.

Pomůcky

Světlo je kamarád, ale občas leze tam, kam nemá. Proto používejte sluneční clonu. Při horších světelných podmínkách je dobré mít po ruce stativ. Zábleskové zařízení (může to být i blesk na aparátu, stačí, když se dá trochu regulovat) pomůže vytvořit světelnou atmosféru, která se v realitě nenachází. Příklad snímku, který zachytil výrazně projevené emoce. Foceno při denním světle širokoúhlým objektivem.

Vlado Kníž je portrétní fotograf na volné noze žijící v Praze, e-mail: vladokniz@atlas.cz

Ve spolupráci s partnery:

Lekce 2: Pohyb

Publikováno 26.1.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Olympus E-510, objektiv Zuiko Digital 2,8-3,5/50-200 mm, Foto Dorian Hanuš

Kdy fotografovat pohyb

Pohyb je všudypřítomný, i jediný snímek vyjádří příběh, sekvenci jako v klipu. Pohyb není jen Formule 1 či olympijské hry. Je to dítě na houpačce, tancovačka i hospodská rvačka, ale také voda v potůčku či rybářův boj se sumcem.

Nastavení aparátu

Využíváme prioritu času (S) nebo manuální nastavení. Krátké časy nutí k minimální cloně a maximální možné citlivosti, dlouhé časy k použití stativu a kabelové spouště. Zajímavý je relativně dlouhý čas v kombinaci se zastavením pohybu bleskem. Lepší bývá synchronizace na druhou lamelu, kdy jsou šmouhy pohybu ZA objektem (při první lamele PŘED). Nepoužívejte motivové programy ani automatiku.

Kde fotografovat pohyb

Časem odhadnete, kam se postavit, aby pozadí nerušilo (obloha, jednotvárná plocha), ale dokreslilo prostředí (diváci, cílová páska). Vděčné jsou noční záběry ze stativu (tok světel projíždějících vozidel).

Jak fotografovat pohyb

Jsou dvě možnosti, třetí je jejich kombinací. První „zmrazí“ pohyb a ukáže každý detail. U skutečně rychlé akce jde o jedinou možnost zachycení (kapky potu po úderu do hlavy boxera). Vyžaduje co nejkratší čas (1/1000 s i méně); lze lehce přisvítit bleskem, neměl by však překrýt přirozené osvětlení. Druhá možnost je rozmazání pohybujícího se objektu. Bývá výtvarnější. Vyžaduje delší čas (1/30 s i několik sekund). Zajímavé je sériové snímání, které umožní vybrat nejvýstižnější snímek nebo sestavit seriál (nepřehánět počet snímků, méně bývá více). Používám Olympus E-3, profesionální stroj s bleskovým ostřením, což je velká výhoda.